Category

Deník 001

Kapitola 23 – Návrat

By | Deník 001

Až na občasné lehké turbulence byl let celkem klidný a skoro celý jsem jej prospal. Asi v půl páté ráno nás vzbudili a celým rozespalým a prochladlým nám servírovali snídani. Při její konzumaci jsme napůl ještě spali, a proto se Honza kousl do rtu tak silně, až mu tekla krev. Já se snažil pro změnu napíchnout kousky ovocného salátu, aniž jsem si předtím sundal z misky ochranou fólii.

Už se nemůžeme dočkat až v Londýně vystoupíme a to přestože budeme muset na další spoj do Vídně skoro čtyři hodiny čekat. Projdeme se po bezcelní zóně, mám tam již vyhlédnuty nové miniaturní lahvičky od whisky do své sbírky a čtyři hodiny jistě utečou jak voda.

Pobyt na londýnském Heathrow již byl hodně náročný. Více jak čtyřiadvacet hodin jsme pořádně nejedli ani nepili a navíc, co je ještě nepříjemnější, jsme se nemohli pořádně umýt. Odlet z britských ostrovů se má uskutečnit někdy po půl desáté londýnského času. Velice bychom všichni ocenili, kdyby se do třetice odletělo včas a bez zbytečných okolků. Volat jsem domů Lence abych si objednal k večeři zelnou polévku a kuřecí řízek s bramborovou kaší. Už abych byl doma!

Cesta z Londýna přes Vídeň do Brna, to musel vymyslet opravdový koumák. Je to poprvé, co se z nějaké své daleké cesty nevracím letadlem do Prahy, hrůza. Jestli mně něco na mých cestách nebaví, tak jsou to cesty domů, ty bych zrušil. Cesta do nového a neznámého prostředí je vždy plná očekávání a určitého napětí, kdežto dlouhé vlekoucí se návraty mně s odpuštěním “serou”.

Jako bych to přivolat, čtyřicet minut zpoždění! Poslední letecký přesun naší zářijové Odyssei se zdál jakoby nekonečný. Minuty na palubě sto padesáti místného Airubusu A320 se neobyčejně vlekly. Doufám, že všechna naše zavazadla ve Vídni budou v pořádku. Další zpoždění by bylo na nás již přespříliš.

Pomalu končí má nejnáročnější cesta, navštívil jsem šest nových zemí a mám další zážitky na celý život. Možná někdo z ostatních členů naší skupiny je nespokojený a naštvaný na horu problémů a starostí, které nás v uplynulých třech týdnech potkali. Ovšem já na svých cestách pokládám vše, tj. i negativní aspekty cestování a věci, které se mi nelíbily, za zážitky a cenné zkušenosti pro další výpravy do širých končin světa.

Do Vídně jsme dorazili v půl druhé odpoledne. Návrat na půdu naší rodné vlasti však máme stále ještě před sebou. Na vídeňském letišti mně a hlavně Honzu naštvalo, když naše vyřezávané hole z Jižní Afriky přišli spolu se zavazadly poničené. Měli jsem čtyři hole, každý dvě a všechny jsme dohromady svázané obalili igelitem. Na konci našeho třetího letu na cestě z Afriky však zničili Honzovu hůl, jejíž rukojeť tvořila vyřezávaná hlava žirafy. Při přepravě mezi zavazadly se žirafě ulomili obě uši, a tak může Honza tento suvenýr vyhodit. Dost ho to naštvalo.

Také Vašek se zlobil, jelikož jeho kufr byl díky rozbitému zipu napůl otevřený. Nebyl si proto jistý, zda se mu nepoztrácely vyfocené filmy, které v něm měl uloženy. I přes tyto nepříjemnosti jsme však v klidu našli řidiče, který zde již čekal, aby nás odvezl do Brna.

A tady naše veliké jihoafrické dobrodružství končí. Maximálně si rozdáme vzájemně adresy a poté se z Brna již vydáme každý svou cestou. Užiji si tedy zase po nějakou dobu svého domova, před Vánoci přivítám na svět svého potomka a budu přemýšlet a snít o dalších cestách, které v budoucnu podniknout…

Kapitola 22 – Harare

By | Deník 001

Odjezd do Harare byl naplánován na sedmou hodinu. A v kolik myslíte, že jsem na sraz před hotelem dorazit já? Ano, uhodli jste, ve čtvrt na osm! Mám přece dovolenou, musím vstávat skoro za tmy a ještě se mám honit, abych byl někde včas? Ani náhodou, hezky všechno v klidu.

Jelikož vyjíždíme tak brzy, připravili nám v hotelové kuchyni na cestu balíčky se snídaní. Copak asi se v polystirénových krabičkách skrývá? Jestli to, co myslím, tak už vím, že snídat nebudu!

Na letišti se budeme muset rozloučit s naším řidičem Oskarem. Vyklubal se z něj, po počátečním nedorozumění, docela příjemný chlapík. Včera nás dokonce provedl ruinami Velkého Zimbabwe a prohlídku doplnil i výkladem o historii místa.

V půl deváté jsme otevřeli Pandořinu skříňku, ale očekávaná anglická snídaně, o které se nám snad již i zdají sny, tam nebyla. Snědl jsem sýrové toasty a v obchůdku na odpočívadle, kde jsme stavěli na krátkou přestávku, jsem si koupil i pití. Na kuře a pomeranč jsem rozhodně po ránu neměl chuť a to nemluvím o vařeném vejci a dezertu. Rozhodli jsme se s Honzou věnovat náš ranní příděl někomu potřebnějšímu během cesty.

Čím více jsme se blížili k hlavnímu městu Harare, tím hustší byl provoz na silnici. Vzhledem k vysokému počtu aut je v Zimbabwe zřejmě problém s pohonnými hmotami. Není tu nic neobvyklého, když čerpací stanice jsou úplně bez benzínu. A tam, kde benzín či nafta je, jsou příděly limitovány určitým množstvím litrů na každé vozidlo. Je tady téměř nemožné natankovat plnou nádrž. Něco takového si lze v Evropě jen těžko představit. Ovšem podobná energetická krize může v budoucnu, až dojde k vyčerpání všech zásob, postihnou celý svět.

V půl dvanácté jsme dorazili na mezinárodní letiště v Harare a čeká nás tříhodinové čekání na odlet do Johannesburgu. Ještě před odbavením zavazadel jsem se dvakrát pěkně rozčílil. Nejdříve při balení zavazadel a poté ve stánku, kde jsem si kupoval láhev Spritu a tyčinku Snickers.

Měl jsem totiž jenom americké dolary a tak mi cenu museli přepočítávat do dolarů zimbabwských. Používají zde však najednou oficiální směnný kurs šedesát pět zimbabwských dolarů ku jednomu americkému. To mě pěkně nakrkli, všude se jelo na neoficiální černý kurs, který byl desetkrát vyšší a najednou bum a jedou podle pravidel, mrchy!

Měřeno takovýmto oficiálním kursem se tato země stává tou nejdražší, ve které jsem se kdy pohyboval, to bych denně utratil tolik peněz, kolik v Jihoafrické republice za týden. To je trochu silná káva na zemi, kde kromě Viktoriiných vodopádů není skoro nic jiného hezkého k vidění. Nudná, občas zvlněná vyprahlá rovina, posetá odpadky a strašnými barabiznami či chýšemi, tak vypadá většina Zimbabwe.

Aby toho nebylo málo, chtěli ještě třicet dolarů jako odletovou taxu. Během čtvrt hodiny mně tady stáhli o padesát amerických dolarů. Tolik jsem neutratil ani za celý svůj několikadenní předešlý pobyt v této zemi. To si dovolili moc, naštvali mně a tak jim to na stránkách svého bloku osladím, abych si zanadával a uklidnil se.

Další problém byl s mým fotografickým batohem. Úřednice u odbavovací přepážky mi opět činila problémy. Batoh označila cedulkou a před vstupem na palubu mi měl být odebrán. Když jsem spočítal cenu věcí v batohu, blížil jsem se k cifře přesahující slušný roční plat v České republice. Zavazadlo samozřejmě nedám z ruky a z dohledu. Tím spíš, když ty nejdražší přístroje mám pouze vypůjčeny od kamarádů.

Jelikož cestující nastupující do letadla byli vpouštěni ve dvou zástupech, vyčíhl jsem si tu řadu, ve které byla benevolentnější slečna a cedulku jsem ji prostě neukázal. Dostal jsem palubní lísteček a mazal celý šťastný do letadla.

Celý let BA 6268 je o více než půl hodiny zpožděný, na palubu jsme nastupovali již v době, kdy jsme měli být dávno na obloze. Mají takové zpoždění a ještě si dovolí opovrhovat mým batohem na palubě Boeingu 737-200! Přitom spousta lidí má v kabině kufry ještě mnohem větší než můj batoh a problémy jim nikdo nedělá. Jsem na to však již zvyklý z cest minulých, je to pořád ta stejná písnička.

Odstartovali jsme až v patnáct hodin a čtyřicet pět minut, tedy s pětačtyřiceti minutovým zpožděním.

Ve čtvrt na šest jsme po pohodovém letu dorazili do Johannesburgu. Na letišti nás čekají asi dvě a půl hodiny čekání v odletové zóně. Čekání si většina z nás opět krátila, tentokrát již poslední možností k oběhnutí obchůdků se suvenýry. Koupil jsem posledním pár dárků a s Honzou si sedl ke skleničce ledového čaje.

Zcela neplánovaně jsem položil základní kámen své příští cesty. V knihkupectví jsem si koupil průvodce Lonely Planet Antarktidou. Zbývající čas do odletu jsem proto trávil četbou o posledním kontinentu, který mi zbývá navštívit. Váhám mezi tím, zda k této cestě příští rok využít služeb nějaké cestovní kanceláře nebo zda se na sedmý kontinent mám vydat na vlastní pěst.

V druhém případě bych musel sehnat podobného šílence jako jsem já, aby mně doprovázel. Úplně sám bych si na konec světa netroufal odcestovat.

British Airways si opět dali s odletem načas a zpozdili se o půl hodiny. Půdu Jihoafrické republiky jsme opustili až v půl deváté večer. Zítra ráno okolo šesté hodiny londýnského času bychom měli po třítýdenním odloučení opět stanout na území Evropy a se zastávkami v Londýně, Vídni a Brně konečně dorazím domů!

Kapitola 21 – Great Zimbabwe

By | Deník 001

Sice jsem se dobře vyspal, dokonce i bez špuntů do uší, které jsem asi zapomněl ve Victoria Falls, ale stále mi není dobře. Kromě řídké stolice budu mít zřejmě asi i zvýšenou teplotu. K snídani jsem si proto dal pouze hořký čaj a samotné kukuřičné lupínky. Zažívacími problémy trpí i Pavel, ovšem u něj to může být způsobeno nalokáním vody ze Zambezi při jeho předvčerejším dobrodružství na raftu. Sice se dle jeho slov, za celou dobu převrátili pouze dvakrát, ale i to k pořádnému napití stačí.

Před osmou hodinou nás vyzvedl Oskar se svým mikrobusem. Je zataženo a lehce mrholí, proto přijel zahalený do zimní bundy a stěžoval si, jaká je mu dnes hrozná zima. Venkovní teplota může být tak kolem osmnácti dvaceti stupňů Celsia a my všichni jsme v tričkách s krátkým rukávem a někdo třeba jen v tílku. Užívali jsme si tedy v autě příjemné teploty, zatímco Oskar mrznul v bundě.

Místem našeho posledního noclehu v Zimbabwe bude čtyřiceti tisícové městečko Masvingo, v jehož blízkosti se nacházejí ruiny Velkého Zimbabwe, největší architektonické památky na jih od egyptských pyramid. Dle těchto tajemných kamenných staveb dostala jméno i celá země. Bývalá britská država Jižní Rhodésie získala nezávislost po volbách v roce 1980.

Kamenné stavby areálu Great Zimbabwe leží necelých třicet kilometrů od Masvinga. Slovo Zimbabwe je pravděpodobně odvozeno ze slovní zásoby jazyku šona. Význam slova se dá interpretovat jako postaveno z kamene. Shluk kamenných budov postavených bez malty a bez použití oblouků a kopulí objevil pro Evropu v roce 1871 německý afrikanista Carl Mauch. Leccos o tomto místě však není doposud vyjasněno, jelikož archeologické práce znemožnili v 19. století zlatokopové, kteří nekontrolovaně celý areál zpustošili.

Chrám Great Zimbabwe, JAR [Mart Eslem]

Chrám Great Zimbabwe

Ti, kdo se zpočátku zabývali průzkumem zdejších nalezišť, se domnívali, že kamenné stavby nepocházejí od Afričanů. Podivuhodně tajemné klikaté kamenné vzory pokrývající část zdí v areálu Velkého Zimbabwe bývali dávány do souvislosti s královnou ze Sáby. Dnes se však již ví, že vše je výtvorem zručných afrických kameníků. Byla zde nalezena keramika a umělecká díla podobná výtvorům dnešních černochů kmene Bantu.

Zdi vznikli zřejmě jako důsledek rostoucí potřeby bezpečnosti. Rozmnožovalo se totiž bohatství nashromážděné díky obchodu s mědí, zlatem a slonovinou. Pro toto žádané zboží sem dojížděli až kupci ze středověké Arábie.

Theodore Bent, jeden z prvních skutečných odborníků, který měl možnost celý areál za pomoci své manželky, kolegy Roberta Suána a třiceti domorodých dělníků, dvacet let po jeho objevení důkladně prozkoumat, prohlásil, že se jednalo o nejtajemnější a nejkomplexnější místo, které kdy v životě spatřil.

Já však zcela upřímně jsem již tak unavený a otrávený neustálým sezením v mikrobusu, že mi snad mohou být celé úžasné ruiny ukradené. Na náladě mi nepřidá ani krajina sledovaná za jízdy z okénka. Většinou vidím pouze vyprahlou zemi s řídkým seschlým nebo poničeným porostem či vesničky a osady, které jsou vlastně jedním velikým smetištěm. Většina lidí zde evidentně ani netuší o existenci odpadkového koše či popelnice a vše se hází na zem.

Nikde se nedoporučuje točit videokamerou či fotografovat životní podmínky místních lidí. Zdejší autority v čele s prezidentem-diktátorem Robertem Mugabem, nikterak nestojí o publicitu hospodářského stavu země a tedy i životních podmínek obyvatel Zimbabwe. Z tohoto důvodu nám bylo pro jistotu zakázáno dokumentovat třeba dlouhé fronty lidí čekající na zakoupení chleba.

V zemi dochází momentálně k jakési reformě zemědělství. Půda bílých farmářů je zabírána a znárodňována. Na začátku jednadvacátého století se zde místní chytráci snaží aplikovat systém kolektivního hospodaření, který se tak “osvědčil” v zemích poválečné bolševické části Evropy. Každý si umí představit, jak to asi může dopadnout.

Do Masvinga jsme dorazili před poledním a řešili na několikrát problém s ubytováním. Nakonec jsme se dohodli na přijatelné ceně v hotelu Chevron. Před hotelem náš mikrobus obklopili cetkaři a snažili se nám prodat své umění. Nedokázali pochopit, že jejich zboží nechci ani zadarmo.

Nanosili jsme si zavazadla na jeden zatím volný pokoj a šli do hotelové restaurace na oběd. Zbylé pokoje budou připraveny až ve dvě hodiny odpoledne, to však již budeme na prohlídce ruin Velkého Zimbabwe. Na svůj pokoj se tedy s Honzou ubytujeme až po návratu z výletu.

Po nevalném obědě jsme konečně vyrazili k národnímu památníku Great Zimbabwe, který je od roku 1986 zapsán na seznamu nejcennějších kulturních a přírodních památek, nad nimiž drží záštitu světová organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu, kulturu a komunikaci UNESCO.

Bývalé náboženské a obchodní centrum se skládá ze dvou hlavních částí, mezi kterými leží údolí plné rozvalin. Naše první kroky vedly k hradní pevnosti, odkud byl veliký výhled po kraji. Na místo s názvem The Hill Complex jsme stoupali po strmých úzkých kamenných schodech, kde člověk musel dávat pozor na každý krok.

The Hill Complex, JAR [Mart Eslem]

The Hill Complex

Hrozilo totiž uklouznutí či uvolnění hned několika kamenů, které by jistě způsobili dalším, níže se nacházejícím návštěvníkům nezáviděníhodné potíže. Na nebezpeční padajících kamenů zde upozorňují i výstražné cedule.

Výšlap na osmdesát metrů vysoký kopec byl takovým malým sportovním výkonem. Pobíhal jsem po schodech nahoru a dolů, lovíce co nejlepší místečka k fotografování a pohyb mi udělal moc dobře. Cítil jsem se najednou mnohem lépe.

Pevnost na kopci však není ani zdaleka tak zajímavá jako níže položený areál jakéhosi chrámu se zachovalou kónickou věží, obehnaný zdí místy až 11 metrů vysokou a v základech až 5 metrů širokou. Místo s názvem The Great Zimbabwe je zahaleno mnoha tajemstvími.

Tajemná věž, JAR [Mart Eslem]

Tajemná věž

Spekuluje se o jeho účelu. Byl to dvůr královských manželek nebo dokonce královská rezidence? Možná, že i středisko učenců, tedy jakási universita. Pravdu se již asi nikdy nedovíme, jelikož všechny stopy již smyl čas nebo nešetrné nájezdy zlatokopů před více než sto lety. Jaká škoda.

Mystická atmosféra za zdmi chrámu, JAR [Mart Eslem]

Mystická atmosféra za zdmi chrámu

Bylo pozdní odpoledne a v areálu již kromě nás skoro nebyli žádní jíní návštěvníci. Počínající západ slunce spolu s opuštěností místa propůjčili naší návštěvě mystickou atmosféru. Ničím a nikým nerušen jsem si v duchu představoval jak asi mohlo město vypadat před staletími, v době kdy jej obývali desetitisíce lidí.

V areálu jsme byli jen my, JAR [Mart Eslem]

V areálu jsme byli jen my

V areálu národního památníku je i uměle vybudována domorodá vesnička s několika hliněnými chýšemi. Jedná se o jakýsi skanzen, kde ji možno zakoupit ručně vyrobené suvenýry či shlédnout hudební a taneční produkci skupinky domorodců. Byla to taková příjemná tečka našeho afrického putování. Bonbónek na závěr.

Tančili jen pro nás, JAR [Mart Eslem]

Tančili jen pro nás

K večeři jsme si dali rybu a whisky s kolou. Venku se strhla bouřka s ohromným lijákem, a tak jsme místo plánované procházky příjemně poseděli s Václavem a Marií. Vydrželi jsem u stolu v restauraci klábosit skoro do deseti hodin.

Vychutnávali jsme si náš poslední společný večer na africkém kontinentu. Zítra začne naše téměř dvoudenní cesta domů. Předpokládáme dorazit do svých domovů v neděli večer a většina z nás včetně mě, půjde hned v pondělí ráno do práce. To bude šok, po skoro třech týdnech nic nedělání skočit rovnýma nohama do pracovního kolotoče!

Kapitola 20 – Přesun do Bulawaya

By | Deník 001

Po poslední snídani v Pat´s Place jsme si čekání na mikrobus s vlastním řidičem, krátili vyprávěním historek. Mnohdy, připouštím dosti morbidních. Z mnoha bych vybral asi dvě nejotřesnější.

V pivovarském kotli se jednou rozhodl přespat opilý cikán. Jelikož večer přebral, nedokázal brzy ráno vstát a pivo se uvařilo i s ním. Ironií bylo, že se zrovna jednalo o první zkušební várku piva černého!

A teď druhá historka. Ta je opravdu jen pro otrlé. Nákladní auto převáželo nové zinkové plechy. Na jedné křižovatce se špatně zajištěný náklad uvolnil, plechy začaly padat dolů a jeden z nich zcela odřízl hlavu právě projíždějícímu motocyklistovi. Motocykl se však nepřevrátil, ale setrvačností pokračoval dále v jízdě. Jakmile se zpoza nákladního automobilu vynořil jednostopý stroj s bezhlavým jezdcem, projíždělo kolem v protisměru osobní auto. Jeho řidič, v šoku z toho co spatřil omdlel, vyjel ze silnice a tam naboural do nedaleké zdi. Byl bohužel na místě mrtev. Inu jak se říká, cesty páně jsou nevyzpytatelné.

My jen doufáme, aby se něco podobného nepřihodilo i nám. Našemu novému řidiči, který se jmenuje Oskar, rozhodně nedůvěřujeme, tak jako Honzovi. Máme dnes v plánu dorazit až do více jak čtyři sta kilometrů vzdáleného města Bulawayo. Cestování ve dvanáctimístné Toyotě s otřesnými koženkovými sedačkami bude opravdovým požitkem.

Mám tak málo místa na nohy, až mne málem popadá klaustrofobická úzkost a pod prdelku jsem si raději položil složený ručník. Jinak bych ji na konci cesty měl opruzenou více než můj nastávající potomek po prvním bobku.

Dlouhou chvíli jsem si hodlal zkrátit posíláním SMS zpráv. Bohužel síť mobilního operátora Net*One je momentálně nedostupná. Během jízdy nás překvapilo, kolik v okolí roste baobabů. Zatímco v Krugerově parku jsme viděli za tři dny sotva tři tyto stromy, zde jsme jich obdivovali jen za první dvě hodiny cesty celé desítky, ne-li stovky.

Největší africké baobaby mívají obvod kmene až třicet metrů. Je vědecky doloženo, že nejstarší živé baobaby jsou staré již více než tři tisíce let. O tvaru těchto bachratých obrů kolují v Africe legendy. Ďábel prý byl po stvoření světa z božího výtvoru tak rozzloben, že vytrhl ten nejkrásnější strom a zasadil ho znovu do země, ovšem kořeny nahoru. A proto mají baobaby tak bizarní tvary.

Kolem silnice lze občas zahlédnout pasoucí se krávy nebo kozy. Díky neukázněným stádům jsme byli nuceni několikrát přibrzdit či dokonce zastavit, abychom některé zvíře neporazili.

Zaznamenali jsem také, že téměř nikde mimo okolí měst nejsou po cestě k pozorování opice. Victoria Falls totiž bylo plné paviánů a lidé proto měli u svých domů psy, kteří tyto drzé bytosti odháněli. Psy však nebyli v centru města, a proto se tam vesele proháněli po střechách a po stromech. Takové poskakování několik desítek kilogramů vážícího samce paviána, dokáže na plechové střeše natropit pěkný randál.

Naštěstí však tito opičáci nebyli tak drzí, aby kradli věci lidem z rukou, jako se to dělo v okolí mysu Dobré naděje. Důvod opičí přítomnosti v blízkosti lidských obydlí je však nasnadě. Lehké získávání potravy z odpadků či odložených věcí láká paviány do ulic měst a vesnic.

Kolem jedenácté hodiny se Oskar překvapivě zeptal, zda ho někdo vystřídá za volantem. Placený řidič byl po dvou stech kilometrech unavený! Ať se jde bodnout lenoch, co měl říkat Honza, když nedávno během jediného dne najel kilometrů přes sedm set? A to ještě zadarmo o své dovolené?

Také Oskarův dotaz ihned horlivě komentoval : “Koukej jet nebo ti dám facáka, někde tě vysadíme a pojedeme dál bez tebe!” Ještěže mu Oskar nerozuměl, asi by byl překvapen, chudinka zedřená. Dopřáli jsme mu alespoň krátkou občerstvovací pauzu, která se samozřejmě hodila i nám k protažení bolavých údů.

Hladoví a vyčerpaní jsme před druhou odpolední dorazili do Bulawaya a ubytovali se ve velice slušně vypadajícím hotelu The Selborne. Hodili jsme s Honzou své věci na pokoj číslo 209 a upalovali do restaurace Brasserie, kde jsme si objednali kuřecí řízek s hranolkami a česnekové topinky.

Posezení v restauraci je velice příjemné, relaxujeme za tónů trubky Luise Armstronga, popíjíme tonik s ledem a čekáme na zbytek skupiny, abychom se dohodli na dalším programu.

Bylo rozhodnuto vyrazit na procházku do centra skoro miliónového Bulawaya s cílem navštívit místní tržiště. Jelikož mne nenadále postihla jakási nevolnost, procházku oželím a půjdu si odpočinout na pokoj. Zpočátku mi probleskovalo hlavou, zda je nejedná o počínající malárii, ale zřejmě se jedná jen o přehřátí organismu s mírnou bolestí hlavy.

Když se Honza asi za dvě hodiny vrátil, ujistil mne, že o nic zajímavého jsem rozhodně nepřišel. Dle vlastních slov by udělal lépe, kdyby si místo procházky centrem města šel raději také lehnout.

Po nějaké době jsme se začali na pokoji nudit. Pořádně nefungovala ani televize a vysloužila si Honzův trefný komentář : “To snad není pravda! Tak jak někdo neudrží moč, tak tahle televize neudrží obraz.” Měl pravdu, zapnuli jsme si televizní přijímač a během několika minut obraz zmizel. Po přepnutí na jiný kanál a jiný program opět po pár minutách naskočilo na obrazovce zrnění. Vše navzdory skutečnosti, že se nejednalo o kanály placené!

Kromě televize nás rozčilovalo i cinkání krátkého řetízku na stropním světle. Na stropě totiž byla přišroubována kombinace lampy a větráku. A jak se točila vrtule větráku, chvělo se i světlo ozdobené řetízky. A právě ozdobné řetízky pravidelně cinkali o kryty žárovek. Společně s neposlušnou televizí a hrozným dusnem to bylo na naše nervy příliš. Rozhodli jsme se proto jít co nejdříve na večeři.

Z večeře se nakonec stala krátká procházka po Bulawayu. Potřeboval jsem si nutně koupit něco k pití a hlavně zubní pastu, která mi již došla. Největším zážitkem celé procházky, pominuli nahlédnutí do místní masny, bylo krátké zastavení v obchůdky s videokazetami a DVD nosiči. Ve výloze leželo DVD českého filmu Tmavomodrý svět od režisérské dvojice otce a syna Svěrákových.

Bylo příjemné, tak daleko od domova narazit na něco českého. Samozřejmě jsme se s naším objevem pochlubili po návratu do restaurace Václavovi a Marii, kteří spolu u jednoho ze stolů popíjeli.

Večer jsem zakončili lehkou večeří a posléze uháněli na pokoj, hodně rychle usnout a zaspat dnešní skoro zbytečný a nudný den. Všichni už se těšíme domů.

Kapitola 19 – Viktoriiny vodopády

By | Deník 001

Celou noc jsme pro jistotu nechali rozsvícené světlo. Báli jsme se pavouků či jiných potvor, které po zhasnutí okamžitě vyráží ze svých úkrytů. Na zkoušku jsme zhasnuli. Po chvíli čekání rozsvícené světlo odhalilo ne zrovna malé potvůrky, běžící se opět schovat kamsi do stínu, ve kterém jsme je hodlali udržet až do rána.

Již asi po desáté jsme si dopřáli stále stejnou snídani, skládající se ze slaniny, toustového chleba, másla a vejce. Po snídani jsme u stolu před pokojem čekali na odjezd k vyhlídkovému letu nad vodopády.

Vodopády na řece Zambezi objevil v roce 1855 skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingstone. Do Afriky odešel již kolem roku 1840 z pověření londýnské misie a jako první cestovatel prošel napříč jižní Afrikou. Kromě toku řeky Zambezi prozkoumal i prameny řeky Kongo. Největší vodopády na africkém kontinentu domorodci nazývali Mosi-oa-Tunya, tedy kouř, který burácí a stoupá vzhůru. A Livingstone něco podobného opravdu popisoval. Jakmile prvně zahlédl v dálce vodopády, spatřil i několik kouřících sloupců, připomínajících kouř při rozsáhlém požáru savany.

Odtud přišel Livingstone, JAR [Mart Eslem]

Odtud přišel Livingstone

Vodopády Livingstone pojmenoval na počest anglické královny Viktorie, která žila v letech 1837 až 1901. Tato, od roku 1876 i císařovna indická, byla poslední panovnicí z hannoverského rodu a jediné dítě vévody z Kentu a princezny Vikrorie Sasko-Koburské. Období jejího panování je známé imperialismem a rozvojem průmyslu Velké Británie, díky němuž se nejvlivnější silou v zemi stal nový střední stav vlastníků továren a obchodníků.

Livingston líčil, jak první spatření vodopádu bylo tím nejkrásnějším pohledem, který se mu v Africe kdy naskytl. Ani mi se tedy již nemůžeme dočkat a trochu závidíme Pavlovi, který již od sedmi ráno na řece dovádí. Sice si neužívá vodopádů, ale řeky se jistě nabaží dosytosti. Již téměř tři hodiny zápasí s vodním živlem po Nilu, Kongu a Nigeru čtvrté nejdelší řeky celé Afriky. Tok dlouhý přes 2.200 kilometrů pramení na plošině Luanda na hranicích Konga a Angoly, protéká východní Zambií a tvoří přes 800 kilometrů dlouhou hranici právě mezi Zambií a Zimbabwe. Řeka dále pokračuje na své cestě územím Mosambiku, kde u Chinde ústí deltou o rozloze kolem osmi set kilometrů čtverečních do Indického oceánu.

A odtud přišel Mart Eslem, JAR [Mart Eslem]

A odtud přišel Mart Eslem

Již čtvrt hodiny stojíme před branou do dvora naší ubytovny a čekáme na auto, které nás má vyzvednout. U brány sedí starší černoch, jehož jedinou pracovní náplní je otevírat a zavírat vrata každému přijíždějícímu či odjíždějícímu automobilu. Díky této monotónní činnosti si u nás vysloužil přezdívku Brano. Celý den jen tak sedí, mlčí a čeká až bude potřeba otevřít vrata.

Přesnost tedy rozhodně není místní silnou stránkou. Hlavně ať na nás nezapomenou úplně, to bych byl velice naštvaný. Již několik dní se na vodopády ukrutně těším. Před půl jedenáctou konečně dorazil řidič jménem Moses a odvezl nás k heliportu. Pro nás všechny to bude premiérový let helikoptérou, proto si jej hodláme pořádně užít.

Start vrtulníku se uskuteční na zambijské straně řeky, kam nás Moses převezl po hraničním mostě, který je na míle jedinou možností, jak se suchou nohou dostat přes Zambezi. Původně neplánovaně tak vstoupíme na půdu již šestého jihoafrického státu během našeho třítýdenního putování.

Naše životy byli na heliportu svěřeny mladé blonďaté pilotce.Její jméno jsme v hluku točící se vrtule bohužel všichni přeslechli. Každý z nás obdržel sluchátka s mikrofónem. Kromě ochrany našich slechů se jedná o vybavení nezbytné k jakémukoli dorozumívání během letu. Vyfasoval jsem místo vpředu po levici naší pilotky, zatímco Honza se usadil s holkama vzadu.

I přes určité silné obavy z bezpečnosti letu, byl pohled na vodopády z ptačí perspektivy opravdovým zážitkem. A to i přes neustálý nával vzpomínek snad na všechny akční filmy, ve kterých jsem viděl za svůj život helikoptéru havarovat.

Nádherný pohled na ohromnou vodní masu, řítící se z asi 1.700 metrů širokého čedičového srázu do zhruba 110 metrů hluboké úzké propasti, vynahradil i méně příjemnou skutečnost, kdy jsem skrze tmavé sklo nemohl téměř nic vyfotografovat. Navíc mi po dvou minutách natáčení, došla i kazeta ve videokameře. Ovšem fotografie by i tak nebyly nikterak valné, jelikož se dalo fotografovat pouze přes sklo kabiny vrtulníku a navíc se nad vodopády i jeho okolím vznášel lehký opar.

Hezčí snímky tedy zcela určitě ulovíme při procházce národním parkem na zimbabském břehu řeky. Bohužel ze břehu těžko uvidíme naráz všechny okolní navazující propasti, během staletí vytvořené působením řeky k zachytávání padající vody.

Kaňon řeky Zambezi, JAR [Mart Eslem]

Kaňon řeky Zambezi

Viktoriiny vodopády tvoří v podstatě pět samostatných vodopádů a sice Východní a Ďáblův katarakt, Duhové, Podkovovité a Hlavní vodopády. Každopádně mohu vyhlídkový let každému doporučit, naskytne se mu pohled na úžasnou přírodní scenérii, který opravdu stojí za to. Podobně jako Livingstone, mohu i já prohlásit, že návštěva vodopádů patří k mým největším cestovatelským prožitkům.

Krátký výlet do Zambie přinesl i jednu nepříjemnost. Honza někde ztratil své sluneční brýle, což je vzhledem k ostrému slunci dosti nepříjemné. Moses se proto rádiově spojil s heliportem a zjišťoval zda tam brýle někde nenajdou. Honza měl štěstí, jelikož brýle se brzy našli a odpoledne mu budou dopraveny do Pat´s Place.

Jestli jsem byl unesen vodopády ze vzduchu, nevím jak vyjádřit své pocity, stojíce před nimi na zemi. Nic úžasnějšího jsem ještě neviděl, až ve své čtyřicáté zemi jsem měl možnost prožít nefalšovaný cestovatelský zážitek.

Ani pyramidy, skalní město v jordánské Petře nebo Macchu Pichu v peruánský Andách mne nenadchli tak jako hřmící vody Viktoriiných vodopádů. Pěšky jsme prošli více jak jeden kilometr podél břehu Zambezi a nemohli se nabažit stále se měnící scenérie padající vody na tisíce způsobů.

Nejbližší okolí vodopádů bych charakterizoval jako takovou malou prádelnu s obrovskou vlhkostí vzduchu. Díky této vlhkosti je okolí propasti hustě porostlé, skoro jako džungle, což dotváří nádhernou atmosféru tohoto ojedinělého místa. Dnes již sice lze jen zřídka pozorovat kouřící sloupy, o kterých vyprávěl Livingstone, ale i přesto stoupají z vodopádů obrovské mraky páry.

Člověk si na některých místem musí dát pozor na stříkající vodu, to hlavně pokud má s sebou drahé fotoaparáty a videokamery. Pokud jsou uvedené přístroje dokonale schovány a chráněny, mohou být stříkající miliony mikroskopických kapiček vody docela příjemným osvěžením.

Vydržel bych do nekonečna u vodopádů jen tak sedět a dívat se na padající vodu. Na zambijské straně je dokonce možnost se vykoupat téměř až na úplné hraně vodopádu. Nádherné na celém místě je skutečnost, kdy na rozdíl od architektonických památek se stav vodopádů od dob jejich objevení Livingstonem zřejmě mnoho nezměnil. Samozřejmě pokud pomineme v celém okolí stojící spousty hotelů, které zde v jeho dobách zajisté nebyly.

Od vodopádů jsme se přesunuli na spěšný oběd a poté upalovali zpět do ubytovny. Ve tři hodiny máme domluvenu akci pro celou skupiny a odjíždíme na projížďku lodí po Zambezi. Dnes již podruhé se tedy přesuneme do Zambie. Přijel pro nás nákladní vůz a na korbě měl přidělaných šest železných vypolstrovaných lavic. Nad nimi byl ještě navařený rám držící plachtu na ochranu před případným deštěm.

Tímto drnčidlem nás dovezli do Zambie, kde na břehu řeky čekala výletní dvoupontonová loď s nápisem Bwaato Adventures. Prostor pro turisty je stejně jako u plavidla v rezervaci St. Lucia navštívené v Jihoafrické republice, řešen ve dvou palubách. Na té horní je bar nabízející výletníkům zdarma chlazené nápoje.

Výletní loď, JAR [Mart Eslem]

Výletní loď

Plavba byla příjemným odpočinkovým zakončením dnešního dne. Opět jsme se kochali pozorováním hrochů, nosorožců a slonů ve vodě či podél břehů Zambezi. Při západu slunce byla servírována večeře, t-bone steaky a po jídle, již za úplné tmy nám posádka lodi i zatančila a zazpívala.

Někteří z nás se do křepčení i aktivně zapojili. Nejvíce Václav, který se chvílemi dokázal odvázal ještě víc než samotní černí tanečníci. Měl výbornou náladu, jelikož mu kapitán během plavby ještě za světla přenechal na pár minut kormidlo lodi.

Západ slunce nad Zambií, JAR [Mart Eslem]

Západ slunce nad Zambií

Po přistání na nás u mola již čekal náš řidič jménem Biliard. Mladík získal své zajímaví jméno na přání svého dědečka, který v okamžiku jeho narození hrál v hospodě tuto hru se svými přáteli. Bezpečně nás odvezl zpět do Zimbabwe a nás čeká opětovná příprava zavazadel a všech našich věcí na zítřejší ranní odjezd z Victoria Falls. Ve zbývajících třech dnech ještě navštívíme zříceniny Velkého Zimbabwe a hlavní město Harare, odkud již v sobotu odletíme přes Johannesburg zpět do Evropy.

Kapitola 18 – Do Zimbabwe

By | Deník 001

Začíná poslední etapa naší cesty, návštěva Zimbabwe. U příležitosti své čtyřicáté navštívené země jsem se včera večer i hladce oholil, abych nevstoupil na její půdu jako poustevník. Oholená tvář mi jistě usnadní i odbavení na mezinárodním letišti v Johannesburgu, odkud do Zimbabwe odlétáme. Loučíme se s moderním hlavním městem, kde jsme strávili dva příjemné dny a před odletem si ještě odbudeme rozlučku s naším pětitisícovým mikrobusem. Musíme jej totiž na letišti vrátit do pobočky autopůjčovny Tempest.

Asi v devět hodin, jsme se cestou na letiště ještě zastavili u památníku Voortrekkerů, který z dálky připomíná spíše vrchol kopce ve tvaru homole, než lidskou rukou postavený monument. Jakmile člověk přijede blíž, stále se zdráhá tipovat, zda se jedná o památník, jelikož stavba budí spíše dojem jakéhosi obrovského sila či dokonce reaktoru elektrárny. Monument je totiž vysokým jednobarevným kamenným monstrem, postaveným na počest průkopníků, kteří ve třicátých letech předminulého století podnikli tzv. velký trek za osídlením nových oblastí. Důvodem podniknutí této památné cesty byla také touha zachování svých životních hodnot před tíhou vlivu britské nadvlády. Zajímavostí památníku je otvor vysoko ve střešní kopuli, způsobující každý rok, přesně 16. prosince v poledne, proniknutí paprsků slunce hluboko do jeho nitra. Sluneční svit způsobí magické osvícení nápisu vytesaného do kamenného sarkofágu. Nápis hlásá : “Ous vir jou, Suid-Afrika (Jsme tady pro tebe, Jižní Afriko)”.

Památník Voortrekkerů, JAR [Mart Eslem]

Památník Voortrekkerů

Po návštěvě památníku máme zhruba čtyři hodiny na to, abychom nezmeškali let do Victoria Falls v Zimbabwe. Ve zbývajícím čase musíme dojet na letiště, vrátit půjčené auto, zažádat o navrácení místní daně z přidané hodnoty (V.A.T.) ze suvenýrů zakoupených v Jihoafrické republice a nakonec i stihnout řádné odbavení našich zavazadel. Máme tedy co dělat.

Vše uvedené jsme zvládli s naprostým přehledem a dokonce jsme skoro dvě hodiny ještě čekali v bezcelní zóně. U kontroly věcí, které si každý z cestujících bere s sebou na palubu letadla, mně opět důkladně prohledali. Letištní úředník mne prohmatal opravdu důkladně. Hlavně mezi rozkročenýma nohama hledal tak dlouho, až mne to začalo lechtat a vyprskl jsem smíchy. Div, že mi neohmatal i přirození!

Bez problémů nám byly vyplaceny i peníze za vrácenou daň z přidané hodnoty a pro zkrácení čekání jsme si se zájmem proběhli i obchůdky s dárkovými předměty. Spousta z nás samozřejmě opět nákupům neodolala. Přiznám se, i včetně mně.

V obchodě Ntinga Jewellery jsem si udělal radost novými hodinkami. Později, v obchodu s knihami, jsme se snažili s Honzou koupit autoatlas celého afrického kontinentu, bohužel jej zde však neměli. Zahlédli jsme podobný atlas včera v Sun City, ale byl celý poničený, a proto jsme si jej tam nekoupili. Bohužel ani zde na letišti se nám nepodařilo jej sehnat, a proto ho budeme muset oželet. Je to ale veliká škoda, velice by se hodil pro mé další cesty. Atlas Afriky jsem zde nenašel, zato zde zcela překvapivě prodávali mapu Prahy. Jaký to paradox!

Z odletové brány 23 nás odvezla kyvadlová doprava letecké společnosti South African Airways až k Boeingu 737. Ovšem pravým utrpením bylo v autobusu stát a čekat na odbavení všech cestujících. Snad čtvrt hodiny či dvacet minut jsem stál, ověšen všemi možnými příručními zavazadly a nervózně se rosil potem.

Ve dvě hodiny a pět minut jsme již obdivovali okolí Johannesburgu z ptačí perspektivy. Seděl jsem v jednadvacáté řadě nalevo a byl na svém trojsedadle sám. Původně vedle mě seděli dva starší lidé, neznámo proč si však ještě před odletem kamsi přesedli.

Pobyt na palubě letadla si po startu opravdu užívám, silný vítr totiž s námi pěkně zmítá a to skutečně nemám rád. Pokud letadlo neletí v klidu, mám vždycky na palubě podivný pocit, hraničící až se strachem. Již po cestě na letiště vítr slušně mával s naším mikrobusem, takže se větrné poryvy daly očekávat i v oblacích. Vítr se naštěstí brzy uklidnil a dovolil mi užít si opravdově nabízenou šanci volných sedadel. Z odpočinku vleže mne však brzy vyrušilo podávání kuřecích a sýrových sendvičů, následované povinným vyplňováním formulářů vstupního prohlášení.

Ve čtvrt na čtyři jsme začali pomalu klesat k přistání v Zimbabwe a průlet hustými mračny nám opět dopřál vychutnat si sérii turbulencí. Už abychom zase měli pevnou půdu pod nohama! Vyšlo to bez úhony i po jednapadesáté a za pět minut půl čtvrté jsme přistáli na letišti ve Victoria Falls.

Vystáli jsme si dlouhou řadu na vstupní razítka, následně odchytili dva taxikáře a přesunuli se do ubytovny Pat´s Place. Cestu dlouhou asi dvacet kilometrů jsem strávil vpředu vedle řidiče. Kromě batohu jsem měl na klíně své příruční kabely, tašky s dárky a dvě dřevěné hole. Nebyl jsem schopen se ani hnout a tudíž si ani zapnout bezpečnostní pásy. Ovšem i kdyby automobil měl bezpečnostní airbagy, neměli by kudy vyletět, jelikož jsem opravdu dokonale obložen všemi svými věcmi. Aby toho nebylo málo, překážel jsem svým pravým kolenem řidiči i v ovládání řadící páky.

Ubytovna se ukázala býti dosti úděsnou. Hlavně koupelna plísní jen kvete. Prozatím jsme na pokoje pouze uložili svá zavazadla a pospícháme do města, ještě za světla stihnout vyměnit peníze a zajistit zítřejší program.

Ve směnárně byl, na úřední rukou psané vývěsní ceduli, uveden oficiální směnný kurz padesáti pěti zimbabských dolarů za jeden dolar americký. K našemu překvapení, nám úředník za dohledu policisty nabídl neoficiální směnný kurz černého trhu tj. více jak šest set místních dolarů za americký dolar. Většina z nás si tady vyměnila okolo dvaceti dolarů a já se zbavil posledních jihoafrických randů. Se zájmem jsme si prohlíželi tisícové až desetitisícové dolarové bankovky.

Ihned po výměně peněz došlo na zajišťování zítřejších aktivit. Honza, já a holky, jsme se rozhodli pro vyhlídkový let vrtulníkem nad Viktoriinými vodopády spojený s návštěvou sousední Zambie, jejíž území začíná na druhé straně řeky Zambezi. Pavel se rozhodl pro šestihodinový rafting a Martin se vydá shánět auto na další putování po Zimbabwe. Vašek s Marií se rozhodli pouze pro procházku po Victoria Falls a počkají až se vrátíme se zážitky z helikoptéry.

Zamluvená helikoptéra, JAR [Mart Eslem]

Zamluvená helikoptéra

Následně se společně vydáme na prohlídku národního parku, rozkládajícího se podél Viktoriiných vodopádů. Samozřejmě pouze na zimbabské straně řeky Zambezi. Ke zvážení ještě zbývá vyjížďka lodí po řece.

Po zajištění zítřejších činností jsme se přesunuli do restaurace Mama Africa Eating House na večeři. Během ní, došlo k překvapující konverzaci o financování další naší dopravy. Údajně si musíme cestu po Zimbabwe, čímž je míněn pronájem mikrobusu, uhradit z vlastních zdrojů. Jelikož většině členů skupiny zbývají fondy sotva na stravování, jsem moc zvědavý, jak Martin jako vedoucí skupiny celou záležitost vyřeší.

Jako varianta řešení je nám nabízeno využití místní veřejné dopravy. Tohoto zážitku se však všichni chceme, pokud možno vyvarovat. Pokud mám mluvit za sebe, tak pouze z důvodu množství mých zavazadel. Jinak bych rád podobnou zkušenost absolvoval a myslím, že ostatní mají stejný či podobný názor.

Prozatím však nehodlám nic řešit a chci si co nejvíce užít pobyt u světoznámých vodopádů. Konec konců, kvůli fotografiím tohoto nádherného přírodního zákoutí, jsem celou cestu po Jižní Africe absolvoval a ničím nepříjemným si zážitky nehodlám nechat zkazit.

Změňme tedy téma, obdivuji Pavla a jeho odvahu zkusit jízdu na raftu. Sice jsem se na zážitky z raftu původně také chystal a těšil, ale délka trvání celého projíždění peřejí mne lehce zaskočila. Má představa byla, sjet si jednu dvě peřeje a po maximálně půl hodince být zase v suchu na břehu. Místo toho by na mne čekalo několik hodin děsu na desítkách divokých úseků řeky Zambezi.

Na něco podobného si opravdu netroufám, navíc si myslím, že bych momentálně nestačil ani fyzicky a velice rychle by mne, jak se říká přešel humor. Místo očekávaného chvilkového zážitku by se vše pro mne mohlo změnit v jednu velikou černou můru, kde bych celý promočený a unavený, chvílemi snad i bojoval o holý život.

Názvy jednotlivých peřejí, jako ďáblovo splachovadlo, dopolední sprcha nebo ranní holení na mne působí jako dostatečně varovný signál pro všechny začátečníky, jakým jsem i já. Pavel naproti tomu je zkušený vodák a má již s raftingem zkušenosti. Já zatím maximálně jezdil v kajaku na rybníce.

Kaňon řeky Zambezi, JAR [Mart Eslem]

Kaňon řeky Zambezi

Špenátové lasagne, jsem po večeři, za zvuků živé černé muziky, spláchl dvěma pivy Zambezi. Hodlám si ještě na pokoji nebo pokud to bude Honzu obtěžovat před ním, zapálit slavnostní doutníček na oslavu svého cestovatelského jubilea. Malou oslavu si užiji o to víc, když zítra v Zambii zcela neplánovaně načnu již pátou desítku procestovaných zemí.

Zpáteční cesta do Pat´s Place byla opravdu lahůdková. Veřejné osvětlení totiž mají pouze hlavní ulice. Náš návrat se odehrával za úplné tmy, ve které jsme se jen stěží orientovali. Potkávali jsme sem tam místní obyvatele, jejichž temné postavy co chvíli vystupovali z okolní tmy.

Naše dotazy vznášené k těmto kolemjdoucím, nás utvrzovali ve vysoké kvalitě našeho ubytování, jelikož nikdo z nich neznal název Pat´s Place a tím spíše, kde se může nacházet. Ještěže alespoň svítí auta projíždějící čas od času ulicemi a trochu nám pomáhají v rozhledu a orientaci. Horší by bylo, kdyby i vozidla jezdila bez zapnutých světel, jak je to často v Africe zvykem, v tom případě bychom se již obávali i o své životy. Naštěstí nás po tmě nikdo ani nepřepadl a já si opět ověřil, že můj orientační smysl mne nezklame v cizím městě ani po tmě.

Krajina v okolí Victoria Falls - suchá varianta, JAR [Mart Eslem]

Krajina v okolí Victoria Falls – suchá varianta

Na pokoji jsem si s ještě větší chutí zapálil svůj vytoužený doutníček a zapíjel ho doušky whisky. Ovšem místo vychutnání své malé oslavy jsem byl nucen asistovat vyhrocené hádce téměř všech členů skupiny s průvodcem Martinem.

Hlavně Hanka a Václav mají nervy již docela na pochodu. Své malé jubileum a vůbec požitek z poznávání nových cizích zemí si nenechám ničím zkazit. Také nejsem s organizací cesty kdovíjak spokojený, ovšem nehodlám se během své dovolené v žádném případě rozčilovat. Toho si dosyta užiji za celý rok doma.

Uhasil jsem svůj sváteční doutníček a povzbuzen dvěma pivy i trochou whisky se odhodlal ke sprchování v naší lákavé koupelně. Díky průtokovému ohřívači dokonce tekla i teplá voda. Stačila na vysprchování nejen pro mne, ale i Honzovi, který se mým odvážným činem nechal také inspirovat.

Zaujali nás výplně okenních otvorů v pokoji i v koupelně. Místo skleněných tabulek je použito pletiva, hojně v Čechách používaného do dvířek králičích kotců. Posunuli jsme se však o více jak tisíc kilometrů blíže k rovníku, a proto nám zcela jistě zima nebude ani v noci. Spíše naopak.

Krajina v okolí Victoria Falls - zelená varianta, JAR [Mart Eslem]

Krajina v okolí Victoria Falls – zelená varianta

Vedle pletiva jsou okna ještě opatřena hustou síťkou, sloužící k ochraně před hmyzem. Zítra opět musíme spolknout tabletku Lariamu, abychom se cítili chráněni před malárií. Kromě komárů se domnívám, nám zde může hrozit i hmyz z čeledi bodalek z řádu dvoukřídlých – mouchy Tse-tse.

Tyto mouchy se mají vyskytovat v Africe na jih od Sahary a přenášet parazitické prvoky, původce tzv. spavé nemoci či dalších tropických zdravotních potíží. Počátkem posledního týdne naší cesty se teprve dostáváme k vrcholům toho pravého Afrického dobrodružství!

Kapitola 17 – Sun City

By | Deník 001

23. září, den rovnodennosti. V Čechách začíná podzim a tady v Pretorii jaro. Desetitisíce stromů jacaranda, původem z Jižní Ameriky začnou kvést a proměnní hlavní město v jeden veliký krásný park. My však krásy hlavního města obdivovat nebudeme, jelikož jsme dali přednost návštěvě jihoafrického Las Vegas, slunečního města zábavy a hazardu Sun City.

Zábavní centrum Sun City založil muž jménem Sol Kerzner a v době přísných omezení v celé Jihoafrické republice sloužil místním lidem k odreagování. Dnes se jedná o veliké turistické lákadlo. Lákadlo s možností zahrát si golf, zalyžovat na vodách umělého jezera nebo navštívit safari, ve kterém lze zvěř pozorovat lépe než v Krugerově parku. Samozřejmě u Sun City nežije více zvěře než v Krugeru, ale díky jejímu soustředění na podstatně menším prostoru je jednodušší ji sledovat. A koho nic z uvedeného nezaujme, ten má možnost zkusit štěstí u hracích automatů nebo si zahrát ruletu či blackjack v kasinu.

Cesta do Sun City však překvapivě vůbec není značená. Alespoň z Pretorie. Vydali jsme se tedy směrem na Rustenburg. V Rustenburgu doufáme bude Sun City již značeno, jestli ne, dle mapy bychom měli pokračovat na Boshoek a potom dále do křovinaté stepy. V prašné pustině by se před námi zábavní město mělo z ničeho nic vynořit jako fata morgana.

Málem bych pozapomněl, již včera večer jsme se rozdělili na dvě čtyřčlenné skupiny. Martin, Pavel a Václav s Marií, se rozhodli prohlédnout si Pretorii, a tak jsme ráno po osmé hodině vyrazili do Sun City pouze Honza, já a holky.

Nemuseli jsme dojet ani do Rustenburgu, ještě před tímto městem značení na Sun City začalo a signalizovalo vzdálenost sedmdesát čtyři kilometry. Pokračovali jsme ve směru na Národní park Pilanesberg.

Bez problémů jsme dojeli až ke vstupní bráně velikého sběrného parkoviště. Tam jsme museli zaplatit poplatek 25 randů na osobu. Může to být považováno za vstupné, za parkovací poplatek či poplatek za vláček odvážející návštěvníky do Sun City. Parkoviště je totiž vzdálené do vlastního města několik kilometrů. Vypadá to, že jsme dorazili celkem brzy, obrovské parkoviště je totiž téměř prázdné a na přepravu čeká tak málo lidí, že vláček nebude ještě ani vypraven a přepravu zatím zastanou autobusy.

Zůstali jsme těsně před branami prvního autobusu, ovšem nic se neděje, za chvíli jistě dorazí další. Jak jsem předpokládal, během dvou minut dorazil další autobus s nápisem Sun International a podél trati nadzemního vláčku nás dopravil až ke vchodu do Entertainment Centre, jež se před námi náhle vynořilo skutečně jako palác z pohádky.

Pohádkové panorama Sun City, JAR [Mart Eslem]

Pohádkové panorama Sun City

Ihned po vstupu do zábavního centra na každého zaútočí směsice obchůdků se suvenýry, ale i s velice drahými a luxusními dary. Mimo to zde návštěvníky pokouší stovky, možná i tisíce výherních automatů. Přirozeně jsme dárkům a suvenýrům neodolali ani my, pouze automaty si necháme až na pozdější dobu. Ani jednou si nevhodit minci do hracího automatu a poškádlit tak štěstí, by byl na tomto místě asi hřích.

Pomalou chůzí jsme postupovali dál do útrob komplexu. Míjeli jsme restaurace, kinosály či kouty s dětskými automaty, houfně využívané převážně dospělými. Spletí uliček v několika poschodích zábavního centra, jsme došli až do tzv. Valley of Waves, vodního světa s mnoha skluzavkami a bazénem s umělými vlnami. Jednoduše takové veliké kýčovité koupaliště s honosným názvem Údolí vln.

Velice brzy se návštěvník přesvědčí, jak vlastně celé Sun City je jeden velký kýč. Lehké zklamání panuje i při zjištění, že komplex je mnohem menší než původní představy nově příchozích návštěvníků.

Údolí vln, JAR [Mart Eslem]

Údolí vln

Na chvíli jsme se uvelebili do Vista baru, dopřáli si lahodný ovocný džus a při tom se kochali pohledem na umělý vodopád u bazénu pro hosty hotelu Cascades. Obsluhoval nás číšník jménem Donald. Byl velice přátelský a obsluhoval nás velikou chutí. Z každého jeho slova i pohybu čišelo, jak si práci nádherně užívá. Aby ne, v takovém rajském prostředí, třebaže uměle vytvořeném. Jakmile spatřil v mých rukou tužku s poznámkovým blokem, požádal mne, abych si poznamenal, jak báječně se o nás stará. Přiznám se, jeho přístup k práci mne zaujal natolik, že bych se o něm zmínil i bez jeho výslovného požádání. Až budete v Sun City, určitě se zastavte v baru hotelu Cascades a ptejte se na Donalda, udělá vám úžasný ovocný koktejl!

Hotel Cascades, JAR [Mart Eslem]

Hotel Cascades

Z baru jsme se přesunuli do kasina. Samozřejmě jsme nebyli rozhodnuti strávit náš zbývající pobyt u rulety, ovšem kasino je jediným místem v Sun City, kde se dají směnit dolary za randy. Pokladna kasina funguje totiž také jako směnárna.

Jakmile si Honza vyměnil peníze, zašli jsme si domluvit prohlídku hotelu The Palace, který leží uprostřed pohádkového komplexu Lost City, kam patří i již zmiňovaný vodní svět. Na placené prohlídky tohoto luxusního hotelu, z kterého byla před několika lety přenášena do celého světa, v přímém televizním přenosu, soutěž krásy Miss World, se dá přihlásit každou půlhodinu. Zbývá nám dvacet minut do odjezdu dalšího mikrobusu pro zvědavce, jakými jsme i my.

Času využijeme k zaskočení ke hracím automatům. Rozměnili jsme si s Honzou každý po padesáti randech a šli poškádlit štěstěnu. Samozřejmě nic, a ani to nebyl žádný prožitek. Házel jsem drobné mince do nesmyslných strojů jako do nějaké spořící kasičky. Obrovská nuda, hrát automaty, nechápu jak se někdo může stát na této činnosti závislý. Já jsem byl spíš naštvaný. Udělali bychom lépe, kdybychom peníze raději na ulici někomu darovali.

V jednu hodinu odpoledne nastala prohlídka hotelu The Palace. Kromě nás čtyř s námi jel ještě mladý pár a elegantně oblečený černý průvodce. Hotel a vlastně i celý komplex zvaný Lost City, má vyvolávat dojem starověkého města ztraceného kdesi uprostřed džungle. Jedná se opravdu jen o snahu, vytvořit tuto iluzi. Sice kýčovité, na druhou stranu však nádherné místo.

Hlavní vchod do hotele The Palace, JAR [Mart Eslem]

Hlavní vchod do hotele The Palace

Zcela živě si zde umím představit několik příjemně strávených odpočinkových dní. Chodníčky uprostřed tropické vegetace a různé bazénky či zákoutí s umělými vodopády působí pohádkově. Člověk však i při vynaložení svého největšího úsilí nemůže soupeřit s přírodou, která podobná místa vždy bude umět vytvořit mnohem kouzelněji než ten nejlepší architekt. Tím spíš, když jsem podobná zákoutí již na vlastní oči viděl řešené i s mnohem větším vkusem.

Co se interiéru hotelu The Palace týče, zde již je nutno bezpodmínečně složit architektům poklonu. Jedná se o přepych nad přepych, v podobném hotelu jsem ještě nikdy v životě nebyl. Do luxusního ubytovacího areálu, na kterém se při stavbě rozhodně nešetřilo, se mohou dostat buď osoby, hodlající se zde ubytovat a nebo ti, kteří zaplatí 30 randů za jeho organizovanou prohlídku. Rozhodně stojí za to, hotelový interiér vidět na vlastní oči, je to opravdový zážitek.

Získat nocleh v tomto paláci, jehož stavba přišla na více jak čtyři sta milionů randů, není až tak finančně nedostupné. Nejlevnější pokoje pořídíte od dvou do tří tisíc randů. Tolik se bez problémů dá zaplatit za mnoho hotelů i u nás v Praze. Ovšem ani ten nejdražší hotel v Čechách nemůže nabídnout takový luxus a komfort jakým se chlubí areál The Palace Hotel.

Zahradní část za hotelem The Palace, JAR [Mart Eslem]

Zahradní část za hotelem The Palace

Po návratu z prohlídky hotelu nastal čas oběda a po jídle přesun do druhého hotelu v Sun City, The Cascades. Dle plánku areálu zde měla být jakási botanická zahrada. Jednalo se o uměle vytvořený tropický parčík v těsné blízkosti hotelového bazénu. Opět místo vhodné k příjemnému posezení, ale jinak nic úchvatného.

Jelikož nás již nic nelákalo k návštěvě nějaké další atrakce, ve tři hodiny odpoledne jsme nasedli na vláček a následně opustili zábavní komplex Sun City nadobro. A co říci závěrem? Jistě stojí za to Sun City navštívit, ovšem doporučoval bych vzít si s sebou plavky, jedině v kombinaci s vodními atrakcemi se dá v zábavním centru prožít plnohodnotný den bez jediného okamžiku nudy. My jsme plavky bohužel s sebou neměli, a proto nás již po pár hodinách přepadla nuda. Škoda, smočit se v bazénech zdejšího vodního světa by určitě stálo za hřích.

Během sto čtyřiceti kilometrové zpáteční cesty do Pretorie, jsme překročili hranici pěti tisíc kilometrů, strávených na palubě našeho mikrobusu. Zbytek výpravy o tento zážitek přišel. My jej však oslavili i bez nich, a sice hlasitým hromadným : “Hurrá”!! Byl to Honzův nápad a teprve poté, co jsme všichni hlasitě zařvali, nám sdělil, proč to vlastně po nás požadoval. Bylo to pouze na oslavu naší pěti tisícovky, přičemž jsme jej podezírali z nějakého záludného pokusu o šprým.

Honza ještě před hlavním městem zastavil u dvou stánků a nakoupil veliké množství dárků a suvenýrů. Veliké množství co do objemu i co do hmotnosti. Jsem zvědavý, jak potáhne domů více jak deseti kilogramového dřevěného hrocha. O velkých dřevěných mísách a dvou vyřezávaných vycházkových holích ani raději nemluvím.

Hole ovšem budou i mým problémem, jelikož jsem si dnes zakoupil v Africe již druhou. Svůj nákup jsem si opět zpestřil oblíbeným smlouváním. Na původní cenu osmdesáti randů jsem rovnou reagoval nabízením maximálně padesáti.

Prodávající strana rychle kontrovala snížením na šedesát, což jsem jako strana kupující neakceptoval a odešel si prohlížet další výrobky u sousedního stánku. Po chvíli jsem se odhodlal k dalšímu pokusu s použitím malé lsti. Zneužil jsem toho, jak Honza svým hromadným nákupem zaměstnával soustředěnost prodavačky, vytáhl požadovanou hůl ze stojanu a s padesáti randy v ruce přistoupil opět k majitelce stánku.

Tvrdošíjně stále požadovala svých šedesát, a proto jsem kontroval skoro nepostřehnutelnou rýhu na držadle hole a požadoval za zjištěnou vadu slevu na padesát. A světe div se, vyšlo to, odnesl jsem si hůl za padesát randů!

Když pomyslím, jak jsem ji původně ani nijak moc nechtěl, pouze jsem si z legrace stanovil úmyslně nízkou cenu a pro pobavení začal s handrkováním, bylo mi černé prodavačky skoro až líto.

Ve čtvrt na sedm jsme dorazili zpět na ubytovnu a sháněli se po zbytku naší skupiny. Celý den je zde nikdo nespatřil, takže jsme se rozhodli počkat do sedmi a poté se eventuelně vypravit na večeři bez jejich účasti.

Dorazili ve tři čtvrtě na sedm, ovšem bez Pavla, který se někde zdržel. Byli však již po večeři, a tak jsme se opět jen ve čtyřech vypravili do stejné restaurace jako včera. V Trattoria Nardi nás přivítali již jako staré známé a opět nám věnovali při obsluhování svou maximální pozornost, tak jak to má být.

Po návratu na pokoje, jsme si před spaním museli odbít nepříjemnou stránku cestování, a sice každodenní balení zavazadel na přesun do jiného města. Zítra na nás čeká letecký přesun do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům. Hlavně Honzovi to díky spoustě nakoupených věcí zabralo hromadu času. S místem v batohu vymýšlel doslova kouzla. Nechám ho tedy čarovat, dám si sprchu a půjdu se vyspat na zítřejší náročný přesun.

Kapitola 16 – Pretoria

By | Deník 001

Brzkou snídaní nám zpříjemnil mladý rotwailer. Pořád se motal kolem stolu, olizoval nám nohy a tahal nás za tkaničky u bot a cípy oblečení. Chvíli to bylo zábavné, ale pak se jeho dorážení stalo obtížným a začali jsme jej odhánět. Ještěže se jednalo o štěně, jinak bych si asi ztěží troufl chytit jej za kůži a odtáhnout pryč. Když pochopil, že nestojíme o jeho přízeň, doslova se na nás vyprdnul. Ale opravdu, opravdu strašně to páchlo!

Zítra ráno se přehoupneme do třetího týdne našeho afrického pobytu a jako se krátí zbývající čas, krátí se i množství a počet veškerého vybavení. Spotřeboval jsem již více jak polovinu filmů, pomalu bude končit kazeta v mé videokameře, začínám svůj druhý sprchový gel a budu rád, když mi vystačí zubní pasta. Mimo těchto spotřebních věcí, mi zbývají již jen dva listy v mém bloku, a proto se poprvé stane, že na své cestě popíšu blok celý. Ba co víc, týden budu psát do bloku druhého, zakoupeného v Durbanu. Jihoafrický blok se bude vyjímat mezi mými ostatními rukopisy, psanými výhradně na “materiál” zakoupený v mé rodné vlasti.

V sedm hodin jsme vjeli do parku, stejnou branou, jakou jsme jej včera opustili, a po prašné cestě nabrali směr na kemp Mopani. Naším cílem je dnes kemp Punda Maria, kde stejnojmennou bránou i Krugerův park nadobro opustíme.

Úkolem dnešního dne je spatřit jednu ze dvou čičinek, tedy leoparda nebo geparda.

Jedeme územím parku již čtvrt hodiny a jediné, co jsme zatím viděli, je pár okolních kamenitých kopců, které z dálky tvarově připomínají pyramidy. Jinak ani živáčka. Včerejší den byl k nám asi příliš přívětivý, jelikož dnes jsme za celou první hodinu jízdy viděli pouze skupinku asi pěti antilop a jednoho orla jasnohlasého, posedávajícího na větvi kousek vedle silnice. A málem bych zapomněl, jeli jsme i kolem jednoho baobabu. To bylo vše podstatné, co jsme zažili během období mezi sedmou a osmou hodinou ranní.

Orel, JAR [Mart Eslem]

Orel

Okolní porost je převážně listnatý a opět je tak hustý, že nedovolí vidět dále než pouze na pár metrů od cesty. Dál náš zrak bohužel nemá šanci proniknout, i kdyby se o to snažil sebevíc. Tím se samozřejmě snižuje i šance spatřit nějakou zvěř.

Teprve před půl devátou jsme potkali dvě žirafy. Matka s mládětem se pásly u cesty, ovšem chvíli poté, co jsme zastavili, se daly na ústup do buše. Zvěř se zřejmě začíná probouzet, jelikož o pár stovek metrů dále, jsme narazili na dva slony.

Slon, JAR [Mart Eslem]

Slon

Když člověk sleduje okolní krajinu, všude jsou patrné stopy zanechané slony, kterých je v Krugerově parku kolem deseti tisíc. Nemám ani tak na mysli otisky jejich nohou ani všude se válející trus, jako spíše příšerně poničené okolní stromy. Takové stádo slonů je horší než vichřice, když strom nevyvrátí celý i s kořeny, tak alespoň ulámou větve nebo ohryžou kůru z kmenů. Sloni všeobecně působí na krajinu ve které žijí devastujícím způsobem. Kromě ničení porostů, jsou schopni i vypít a tím vysušit veškerou vodu z louží či jezírek, tolik potřebných pro ostatní zvířata. Z toho důvodu dochází každý rok k regulaci počtu slonů a musí jich být až několik set zastřeleno.

Krajina zničená slony, JAR [Mart Eslem]

Krajina zničená slony

Lehce před devátou hodinou jsme přijeli do Mopani a dopřáli si zde půl hodinovou přestávku. Půl hodina se však protáhla na téměř padesát minut, díky krásnému výhledu na malebná zákoutí řeky Tsendze, jejíž vody zde vytváří malé jezero. Z rozsáhlých dřevěných ochozů kolem restaurace na břehu řeky, jsem obdivoval hlavně bizarní tvary suchých stromů vyčnívajících ve velice hojném počtu nad říční hladinu.

Suché stromy ve vodě, JAR [Mart Eslem]

Suché stromy ve vodě

Kromě těchto suchých stromů nás zdrželo také fotografování obrovského baobabu, který rostl pro změnu u vstupní brány do kempu. Nebylo ovšem snadné najít ideální místo pro stisknutí spouště fotoaparátu, jelikož byl kolem dokola obklopen nižšími listnatými stromy, bránícími ve výhledu. Nakonec jsme vhodné místečko k fotografování našli a chvíli poté již seděli v mikrobusu ve směru do Shingwedzi, odkud bude před námi již necelých sedmdesát kilometrů k výstupní bráně z parku.

Musíme s sebou dnes totiž hodit, chceme-li dojet v rozumnou hodinu do hlavního města Jihoafrické republiky – Pretorie. Od hranic parku je Pretorie vzdálena přes pět set kilometrů, takže plánujeme opustit území parku okolo druhé odpolední. Trasu z Mopani do Shingwedzi jsem téměř celou prospal. O nic jsem však prý nepřišel, po cestě byl k vidění jeden slon, nějaké antilopy a zebry, tedy nic, co bych již včera neviděl. Odbočka na Shingwedzi však byla uzavřená, a proto jsme byli nuceni pokračovat dále na sever až do Punda Maria. V okolí tohoto kempu by se měli vyskytovat baobaby i v otevřené krajině.

Baobab, JAR [Mart Eslem]

Baobab

Zatím mi okolní příroda v parku většinou připomíná krajinu u nás v Čechách. Hlavně díky z velké části opadanému a zežloutlému listí, si tu připadám jak na podzim v Evropě. I tráva má podzimní barvu, tak moc je vysušená od sálajícího slunce, jehož žár jako jediný ruší atmosféru smyšleného podzimu.

V Punda Maria jsme si ve čtvrt na jednu dopřáli oběd. Tedy oběd to moc nepřipomínalo, odbili jsme se pouze sendvičem. Ale bylo nám to vcelku jedno, hlavně když jsme ukojili ukrutný hlad. Kromě zklamání z malé restaurace, jejíž nabídka byla velice slabá, jsme si nikterak neužili ani avizované baobaby. Po cestě jsme zahlédli stěží jeden, který jsme si pro jistotu ihned vyfotografovali. Žádného jiného jsem si nevšiml a jsem si naprosto jistý, že bych další díky charakteristickému bachratému tvaru těchto stromů jen těžko přehlédl. Kolem půl druhé jsme již definitivně opustili park branou Punda Maria. Až kousek od této brány jsme míjeli náš dnešní třetí baobab.

Budeme pokračovat v cestě do města Louis Trichardt, kde se napojíme na dálnici N1, vedoucí do Pretorie. Na Honzu čeká další husarský kousek v podobě více než sedmi set kilometrů za volantem. Já jsem však připraven jej v případě nutnosti vystřídat. Snad by to pro mne byla i příjemná změna, jelikož již několik dní nedělám po většinu dne nic jiného, než posedávám v autě a sleduji z okénka okolí.

Z dlouhé chvíle jsme si alespoň zapnuli autorádio. Příjem rozhlasového signálu je sice hodně špatný, ale snad to Honzu trochu rozptýlí, zdá se mi totiž již značně nervózní. Není se však čemu divit, o své dovolené tráví většinu dní za volantem našeho mikrobusu. Má na svém kontě již více jak čtyři tisíce kilometrů, a to ke všemu v opačném pruhu, než je zvyklý z domova. Na rozdíl ode mne, však bez sebemenší nehody. Během cesty do hlavního města překročíme dnes již podruhé pomyslnou linii obratníku Kozoroha, kterou jsme již přeťali i dnes dopoledne v Krugerově parku.

V Louis Trichardt jsme již nutně potřebovali natankovat a lehce protáhnout naše rozlámaná těla. Kdo potřeboval, odskočil si na toaletu a poté jsme opět pokračovali, již po dálnici, dále k Pietersburgu. Pietersburg je sto čtyřiceti tisícové hlavní město Severní provincie a může se chlubit momentálně nejnižší registrovanou kriminalitou ze všech provinčních metropolí v celé Jihoafrické republice. Jelikož spěcháme, abychom byli v Pretorii co nejdříve a mohli hledat ubytování v rozumnou hodinu, městem bez zastavení pouze projedeme.

Zbývá nám ještě necelých tři sta padesát kilometrů. Příjezd do hlavního města proto odhadujeme na sedmou hodinu večer. Před námi je tedy asi tří hodinové kodrcání. Okolí pozorované za jízdy z okénka mi připadá mnohem pestřejší a atraktivnější než samo prostředí v Krugerově parku. Co se krajiny týče, park mne lehce zklamal, čekal jsem od něj více.

Čím více jsme se blížili k Pretorii, provoz na dálnici neustále houstl. Je konec víkendu a všichni se vracejí zpět do měst. Honza se má tedy na co těšit. Ale však on to zvládne, všichni mu věříme. Přesto jej však tipuji na velice nervózního, jelikož bude projíždět více jak půl druha milionovým městem po tmě. Chrabrý Jene, jdi do toho!

Kolem sedmé hodiny jsme opravdu již parkovali v Pretorii na Schoeman Street a v budově s číslem popisným 575 jsme se snažili ubytovat. A hurá, po několika dnech se nám to povedlo hned napoprvé. Ubytovna Malvern House je veliká budova s přístupem do pokojů z pavlačových ochozů. Pokoje jsou skromně zařízené, ovšem čisté a s vlastní koupelnou a toaletou. Vynesli jsme věci do pokoje a vyrazili na večeři do noční Pretorie. Mikrobus jsme nechali na Barclay Square a šli se najíst do restaurace Trattoria Nardi.

Trattoria Nardi je restaurace italského typu a musím pochválit její obsluhu. Hýčkali si nás jako v bavlnce. Již několikrát jsem si zde v Jižní Africe všiml, při návštěvě slušnějších restaurací, jak hlavně mé osobě, personál věnoval velikou pozornost. Zřejmě jsou všichni vystrašení z mého bloku, do kterého si stále zapisuji a představují si, jak píšu recenze o úrovni místního stolování.

Z večeře jsme se vrátili až kolem desáté hodiny. Honza si okamžitě lehnul a během snad vteřiny usnul. Měl toho za celý den plné zuby. Já se vykoupal, napsal zbývajících pár pohledů, nasadil si špunty do uší a usnul spánkem spravedlivých.

Kapitola 15 – Krugerův národní park

By | Deník 001

Konečně jsem se vyspal! Tedy ne snad, že by Honza konečně přestal chrápat, to Martin byl té veliké dobroty a věnoval mi své špunty do uší. No prostě nádhera!

Snad poprvé v životě mi bylo fajn, když jsem vstával kolem páté hodiny ranní. Rychle jsme vykonali hygienu a pospíchali ke vstupní bráně do Krugerova parku – Malelane Gate.

Sice stojíme před branou do parku ještě před jejím otevřením, přesto však již jsme nuceni zařadit se do dlouhé kolony vozidel, napjatě čekajících na vpuštění do nejstaršího národního parku v Africe.

Chráněné území, které založil jako přírodní reservaci na konci 19. století jihoafrický státník britského původu Paulus Kruger, získal statut národního parku kolem roku 1926. Rozkládá se na území Severní provincie a provincie Mpumalanga a jeho nynější rozloha necelých dvou milionů hektarů z něj činí i jeden z největších parků na celém světě. Jen pro srovnání, park zabírá území o velikosti skoro poloviny České republiky. A po pádu apartheidu v Jihoafrické republice, se připravuje ve spolupráci se sousedními státy Mosambikem a Zimbabwe, zřízení velkého mezinárodního chráněného území. Park by se tak stal největším centrem ekoturismu v Jižní Africe a jako takový by poskytl i nové zdroje obživy místnímu obyvatelstvu.

Krugerův park každoročně přitáhne kolem devíti set tisíc návštěvníků z celého světa. Na turisty však, jak jsem se již zmiňoval, nečekají podmínky primitivního zálesáckého života, nýbrž veškerý komfort s nejvyšší úrovní služeb a celkem hustá síť asfaltových či šotolinových cest, z nichž je možno sledovat zvěř, zcela navyklou na přítomnost motorových vozidel. Přestože anebo možná právě proto, park není tou opravdovou divokou přírodou, kde se za zvěří musí podniknout náročné a nebezpečné výpravy, přinese zcela každému návštěvníkovi mnoho nevšedních zážitků.

Po půl sedmé ráno, jsme se jedněmi z mnoha návštěvníků stali opět i my. Jako první jsme dnes spatřili velkou skupinu lvic a lvíčat. V jejich těsné blízkosti však parkovalo tolik automobilů, až bylo nemožné cokoli fotografovat. Raději jsme proto jeli dál, ve snaze vyhnout se popojíždění v koloně vozidel. Doufám, že i sami budeme mít takové štěstí a pokocháme se obrovskou spoustou sledované zvěře. Z velké pětky nám chybí už pouze leopard, ovšem toho spatřit, bude zřejmě výlučně záležitostí obrovského štěstí a dobrého oka. Leopard je jednak velice plaché zvíře a na druhé straně mistrně ovládá umění splynout s okolím.

Antilopa v ranním oparu, JAR [Mart Eslem]

Antilopa v ranním oparu

Po dalším asi kilometru cesty, se na nás štěstí opravdu usmálo. Nebyl to sice leopard, ovšem na silnici ležel obrovský lev. Poté co zaznamenal naší přítomnost, líně se zvedl a majestátně odkráčel do houštiny. K mé osobní převeliké smůle, jsem si ho, jako jediný z celé naší skupiny, nestačil vyfotografovat. Seděl jsem bohužel na opačné straně, než na jaké se král zvířat ráčil nacházet.

Asi ve čtvrt na devět jsme dorazili do kempu Skukuza a zastávky využili k nasnídání a zakoupení pití na další cestu. Skukuza je zřejmě nejlépe vybavený kemp v celém Krugeru. Je zde i banka, pošta a dokonce půjčovna vozidel. Kemp se nachází na břehu řeky Sabie, podle které se původně jmenoval i celý park.

U recepce jsem si na informační ceduli všiml, že v okolí byl včera spatřen gepard. Tato elegantní štíhlá kočka, dokáže svou kořist pronásledovat na krátkou vzdálenost rychlostí nad 100 km/hod. Pochybuji však, že budeme mít to štěstí i dnes my. V kempech a u vstupních bran do parku bývá zvykem informovat návštěvníky, která zvířata byla v minulých dnech v jaké oblasti spatřena. Samozřejmě to neznamená, že tam budou na každého čekat i den následující.

Pár kilometrů od Skukuzy ve směru na Tshokwane, nás donutilo k úplnému zastavení stádo antilop, běžících přes cestu. Zážitek, sledovat jejich obří skoky, byl nepopsatelný. Antilopa impala totiž lehce přeskočí až dvojnásobek své výšky.

Hned o pár metrů dále, se pásli v křoví dva buvoli. Buvoli jsou aktivnější v noci, přes den většinou zalezou někam do stínu. I přes jejich obrovské rozměry se jedná o mírumilovné tvory, v případě potřeby ovšem schopné pustit se do boje a zahnat třeba i lva.

Další, kdo se nám předvedl po buvolech, byli sloni. Jeden z nich dokonce okusoval strom asi tři metry od našeho mikrobusu. Ještě blíže než slon, se k našemu vozidlu odvážila skupinka kočkodanů a nádherně pózovala vděčným objektivům našich fotoaparátů a videokamer.

Kočkodan, JAR [Mart Eslem]

Kočkodan

Kolem dvanácté hodiny došlo na krátkou přestávku v Tshokwane. Občerstvili jsme se a nakoupili pár drobných dárků a suvenýrů. Spíše než o kemp se jedná o odpočivadlo s občerstvením a s obchodem se suvenýry. Z Tshokwane jsme pokračovali směrem na Sataru.

Cesta parkem, pokud zrovna není okolo žádná zvěř k pozorování, je jinak díky předepsané pomalé jízdě, velmi nudná a únavná. Stalo se dokonce, že mi chvílemi padala hlava, jak se o mně pokoušel spánek.

Odpoledne jsme opět mohli obdivovat žirafy a slony. Jednoho slona jsem si i natočil na kameru, jak okusuje listí a láme při tom větve stromu. U jednoho malého napajedla jsme kromě osvěžujícího se slona, viděli i dva krokodýli netečně ležící na mělčině kousek vedle něj. Vrcholem však bylo sledování orla, sedícího uprostřed silnice. Auto jej vůbec nevyplašilo, stále seděl a rozhlížel se, přičemž držel v pařátech neidentifikovatelnou ptačí oběť. Než odletěl, nechal nás zaznamenat pár unikátních snímků. Ještě než jsme, kolem půl druhé, dorazili do kempu Satara, zažili jsme další premiéru v podobě zblízka obdivované skupinky pakoňů.

Dravec se svou kořistí, JAR [Mart Eslem]

Dravec se svou kořistí

Pasoucí se žirafa, JAR [Mart Eslem]

Pasoucí se žirafa

V Sataře jsme znovu okupovali obchůdek se suvenýry a každý dle své chuti si dal i něco malého k jídlu a pití. Po neúspěšném pokusu sehnat v kempu ubytování, jsme museli ve čtvrt na tři pokračovat v cestě ve směru na Letabu.

Hustota křovisek se snižuje a je vidět mnohem dál od silnice než tomu bylo na jihu Krugerova parku. Sledovali jsme další skupinky pakoňů a zeber, pasoucích se kolem trasy naší cesty. Stále však žádný gepard, o leopardovi ani nemluvím. Toho je ve dne téměř nemožné spatřit. Leopard se přes den skrývá a na lov se vydává v noci. Jelikož se v celém parku nesmí vystupovat z vozidel, jsme téměř smířeni, že leoparda jako jediného z velké pětky nespatříme.

Před čtvrtou hodinou, jsme dorazili do kempu Letaba, ležícího ve středu Krugerova parku, poblíž stejnojmenné řeky. Ubytování opět nenalézáme, takže po další občerstvovací pauze, budeme mít hodinu a půl na opuštění prostoru parku. Nejbližší výstupní brána je v Phalaborwě, a ta leží od Letaby necelých padesát kilometrů východním směrem.

Během procházky v Letabě, jsme pozorovali tři slony, potulující se u břehu řeky a mně osobně se naskytla příležitost, zvěčnit si z bezprostřední blízkosti mladou antilopu a hejno kropenatých stepokurů. I zde běží zprávy o zahlédnutí gepardů a dokonce i leopardů. My, myslím můžeme být úplně v klidu, jelikož nám zkrátka není souzeno, tyto dvě kočkovité šelmy zahlédnout. A už vůbec v něco podobného nemůžeme doufat, vzhledem ke spěchu, s jakým se budeme muset přesunout k bráně parku, abychom stihli uzávěrku.

Ochočená Antilopa, JAR [Mart Eslem]

Ochočená Antilopa

O půl šesté, pár kilometrů před výjezdem z Krugerova parku, nás zastavili dva správci, kvůli příliš vysoké rychlosti. Honzovi, který se asi půl hodiny před tím chlubil, jak ještě nikdy v životě neplatil pokutu za vysokou rychlost, naměřili jednašedesát kilometrů v hodině. Čisté konto však drží i nadále, jelikož jeho přestupek byl vyřešen pouze slovní domluvou. Radar měřící rychlost projíždějících vozidel, byl umístěn doslova pár metrů od výstupní brány Phalaborwa gate. Platit pokutu by byla opravdová smůla!

Na nejbližším programu bude opět shánění místa na přespání. Naštěstí dnes hledáme ještě za denního světla. První naše zastávka byla v Sefapane Lodge. Ovšem tam to bylo, vzhledem k našemu dennímu rozpočtu, příliš drahé, a proto jsme přejeli do sousedního Elephant Walk Accomodation. Je to ubytování typu “backpackers”, tedy cenová kategorie vyhovující rozpočtu naší expedice. Ani zde jsme však nepochodili, mají totiž plně obsazeno. Doporučili nám zkusit štěstí v Daan&Zena´s Bacpackers.

A skutečně jsme jej měli, deset minut po šesté hodině jsme již s Honzou ukládali svá zavazadla na pokoj 11 a chystali se skočit na večeři do doporučené restaurace Buffalo´s. Udělali jsme však chybu a vydali se tam pěšky. Restaurace byla od ubytovny vzdálena více jak dva kilometry. Naštěstí příjemné prostředí a chutná krmě byla odměnou za malý sportovní výkon. Čekání na jídlo jsem využil k napsání několika pohlednic. Na jejich sesmolení a hlavně na odeslání svým blízkým a známým, mám již jen dva dny. Poté budeme v Zimbawe a odtamtud asi jen velmi těžko pošlu pohledy s poštovními známkami Jihoafrické republiky.

První pohled ze všech, jsem psal Lence a Dominice, protože se mi po nich už hodně stýská. Celkově jsem jich zvládl pět. Stihl bych jich i více, ale bohužel si zpaměti nevybavím více než pět adres. Notýsek se všemi adresami jsem nechal na pokoji.

I zpáteční procházka byla zvládnuta bez problémů a po báječné sprše jsem sebou plácnul na postel. Mám toho za celý den opravdu dost a navíc je před námi opětovné brzké vstávání a další úmorný den putování v rozpáleném mikrobusu po Krugerově parku.

Kapitola 14 – Lourenzo Marques

By | Deník 001

Jestli jsem si myslel, jak se vyspím, opět jsem se šeredně mýlil. Nejdříve, po zalehnutí do spacího pytle, jsem si asi do půlnoci užíval hlasité hudby, znějící skrze podlahu z restaurace pod námi. Když se mi konečně, v brzkých ranních hodinách podařilo usnout, zdálo se mi, jak na mne najíždí kamion a hlasitě troubí. Po páté hodině jsem troubení již nevydržel a vzbudil se. Nebyl to kamion, to vedle mě na zemi bivakoval Pavel a chrápal doslova, jako kdyby někdo v půl vteřinových intervalech mačkal klakson.

Pavel s Honzou si totiž byli užívat vyhlášeného maputského nočního života a vrátili se oba až k ránu. Po zkušenostech v Durbanu by si samozřejmě netroufli jít či jet někam sami, ale zde je na noční jízdu pozvala majitelka hotelu paní Suzie. Přestože například Honza nenaspal ani hodinu, připadá mi mnohem čilejší než jsem já. Mám pocit, jako bych měl celou hlavu oteklou a cítím se hůř než kdybych “pařil” celou noc s nimi.

Posnídal jsem hrušky, včera zakoupené na hranicích a zapil jsem je Spritem, jelikož čaj v restauraci překvapivě nemají. Zaplatili jsme, rozloučili se a vyrážíme na prohlídku Maputa. Cestou do centra jsme měli možnost sledovat spousty lidí, sbírajících na plážích zálivu Baia de Maputo ryby, uvízlé na písku po rychlém odlivu. Záliv měl najednou úplně jiný charakter než jaký jsme měli možnost vnímat včera při příjezdu. Člověk si připadá, jako by se probudil na úplně jiném pobřeží. Vodu, která se včera tříštila o pobřeží, vystřídaly rozsáhlé mělčiny, které se místy zelenají jako trávníky. Budou to spíše nějaké mořské řasy, ale vzhledem k úplnému vynoření několika včera pouze lehce vyčnívajícím či úplně ponořených stromů, je iluze téměř dokonalá.

Pláž po odlivu, JAR [Mart Eslem]

Pláž po odlivu

První dnešní zastávka byla na trhu v centru města. Všichni, kromě Honzy a mně si šli tržiště prohlédnout, my však přestávky využili ke sklopení sedaček a relaxovali po, každým jiným způsobem, prožité bouřlivé noci.

Druhá a poslední zastávka v Maputu, byla více jak hodinová a nezúčastnil se ji tentokrát již pouze Honza. Zaparkovali jsme na kulatém náměstíčku před budovou vlakového nádraží postaveného v roce 1910. Budovu navrhoval slavný architekt Alexandre Gustav Eiffel či jeden z jeho asistentů. Nikdo to neví přesně, jediné, co je prokazatelné, je skutečnost, že Eiffel nikdy v životě nevkročil na mosambickou půdu. Uvnitř budovy, jsou na nástupišti odstavené dvě staré rezavé parní lokomotivy, obě zřejmě někdy ze začátku 20. století. Před nádražím mne zaujal chlapec, který si opravdu pečlivě myl nohy v louži a následně si brousil ztvrdlou kůži na patách o obrubník. Byl to docela zážitek sledovat s jakou pečlivostí se věnoval své ranní pedikůře.

Nádraží v Maputu, JAR [Mart Eslem]

Nádraží v Maputu

Od nádraží naše kroky vedly k náměstí Praca 25 de Junho, kde stojí bývalá portugalská pevnost z poloviny 19. století. Dnes pevnost slouží jako vojenské muzeum, ale údajně je momentálně pro veřejnost uzavřené.

Z náměstí jsme se vydali po Avenida Samora Machel směrem na sever a na konci této ulice jsme vklouzli do parku, s honosným názvem botanická zahrada Jardin Tunduru. V okolí parku se nachází pár zajímavostí jako budova městské radnice z roku 1945, bílý kostel Cathedral of Nossa Senhora da Conceicao či tzv. železný dům Casa de Ferro. Tuto budovu taktéž navrhoval Gustav Eiffel a koncem 19. století sloužila jako guvernérská rezidence. Většina budovy však neodolala agresivnímu tropickému klimatu, a proto je dnes její podstatná část již ze dřeva.

Maputo jako město nijak neoplývá ani krásou ani čistotou, proto možná tím nejzajímavějším je skutečnost, že má ještě jeden a pro někoho možná i známější název – Lourenco Marques. Na druhou stranu je potřeba městu přiznat jedno, Maputo nezapře atmosféru kdysi zajisté malebného koloniálního sídla, čemuž nasvědčují trosky ještě za portugalské nadvlády postavených budov. Na stavu celého města se k jeho škodě podepsala občanská válka. A my Češi, sami víme nejlépe, jak se na stavu měst a celé země dokáže podepsat dlouhotrvající hospodaření komunistů. Mosambik je pro mne zase zcela jiný svět než jaký jsem viděl třeba v Jižní Americe nebo v Severní Africe. Bezpochyby stojí za to, projít se městem a vidět vše na vlastní oči.

Rušné ulice Maputa, JAR [Mart Eslem]

Rušné ulice Maputa

Cestou zpět k autu jsme ještě zavítali do budovy pošty, doufajíce v zakoupení nějakých pohledů, které na ulicích nikde není vidět, pokud se jinde než na poště vůbec dají sehnat. Pohledy nakonec nebyli vůbec hezké a bylo jich i velice málo na výběr, takže si většina z nás stejně žádné nezakoupila. Mnohem hezčím a zajímavějším artiklem na mosambické poště zcela určitě jsou poštovní známky. Mají zde vystaveny překrásné archy známek s nejrůznějšími motivy. Za všechny bych si dovolil zmínit známky s portréty před několika lety zesnulé Lady Diany. Sice si nebyla až zase tak podobná, ale bylo zajímavé viděl ji na deseti poštovních známkách a na každé z nich v jiném klobouku. Na některých byla vyobrazena i s papežem Janem Pavlem II nebo s malým černošským děckem v náručí. Zřejmě i Mosambik patřil k zemím, ve kterých se věnovala charitě a byla zde asi proto i velmi populární. Velká škoda jejího předčasného tragického úmrtí.

Maputo jsme opustili kolem poledního a vydali se směrem k hranicím Jihoafrické republiky. Trochu jsme ale popletli cestu a vraceli se směrem k hraničnímu přechodu se Svazijskem. Naštěstí v městečku Boane bylo možno chybu napravit a odbočit na Moambu, která leží při cestě na hraniční přechod Ressano Garcia. Ani jsme si mnoho nezajeli a alespoň mohli v Boane doplnit benzín.

V Jihoafrické republice se již objevíme v oblasti Krugerova národního parku, který máme v příštích dvou dnech v plánu celý projet.

Kolem druhé hodiny jsme na hranice konečně dorazili a po vyřešení nutných formalit se opět ocitli na území Jihoafrické republiky. Na Jihoafrické straně se hraniční přechod jmenuje Lebombo. Podél polí cukrové třtiny jsme pokračovali do nedalekého Komatipoortu, odkud zbývá již pouhých osm kilometrů na tzv. Crocodile Bridge, most přes krokodýlí řeku, jakousi vstupní bránu do Krugerova parku. Doufám také v brzkou zastávku na jídlo. Ranní hrušky do mého žaludku přes den již nic nedoprovodilo a ani sama snídaně mně bůhvíjak nenasytila. Honza, neznámo proč, Komatipoort projel bez zastavení, přestože zde bylo hned několik možností k naobědvání. Jen namátkou Gold Mina, Co-co pan, Chico´s, Humpy Hut a mnohá další občerstvovací místa.

Crocodile Bridge, JAR [Mart Eslem]

Crocodile Bridge

Za krokodýlí řekou jsme museli splnit vstupní procedury do Krugerova parku v jakési kanceláři, kde jsme si zakoupili i mapu celého národního parku. Ihned jsme pokračovali dále ve směru na Lower Sabie. Je vzdálené sice jen pár desítek kilometrů, ale vzhledem k doporučené třicetikilometrové rychlosti v hodině při projíždění parku, se cesta může pěkně protáhnout. Do Lower Sabie nám to trvalo více jak hodinu. Po cestě jsme však měli štěstí a potkali poprvé na naší cestě žirafy. Mimo těchto dlouhonohých bíložravců jsme zahlédli nosorožce a opět si vyfotografovali i lvici. O antilopách všude kolem nás ani nemluvím. V Lower Sabie nás však čekalo nemilé překvapení. Pokud není ubytování zamluveno v dostatečném předstihu, je nemožné sehnat zde místo na přespání. Vše je obsazené již několik dní ne-li týdnů dopředu. Značí to jediné, znenadání máme velice naspěch, jelikož musíme opustit park před šestou hodinou večerní. Do uplynutí této doby má každý dvě možnosti, buď vyjet z parku ven nebo se ubytovat v podobném chatovém a stanovém táboře jako je Lower Sabie.

Slon u napajedla, JAR [Mart Eslem]

Slon u napajedla

Všechny ubytovací kempy v parku jsou obehnány železnými ploty s ostnatým drátem a v šest hodin zavírají své brány. Opět mně zde napadá asociace se Spielbergovým Jurským parkem, díky elektrickým ohradám a ostnatým drátům chránícím zvědavé návštěvníky parku před divou zvěří. Pro pokročilou odpolední hodinu, je již okolo páté, se musíme vrátit zpět do Crocodile Bridge. Tam se snad konečně i najíme, kromě dvou nanuků a hrušek jsem dnes ještě stále nic nejedl. A ostatní na tom nejsou o moc lépe.

Je škoda, muset se vracet, zbytečně se tím ztratí čas, který se nám zítra může hodit. Ovšem kdybychom se zdrželi v parku i po šesté hodině, mohli bychom tratit i finančně. Za nerespektování časového limitu k opuštění parku, jsou zde udělovány vysoké pokuty. Cesta zpět i naše hladovění však bylo odměněno. Ze vzdálenosti pár metrů od mikrobusu, jsme mohli sledovat stádečko pasoucích se slonů, všech velikostí, od malých slůňat až po velkého samce, zřejmě vůdce stáda.

Můj úsudek se ukázal opět jako chybný, když jsme nestavěli ani v Crocodile Bridge, ale ani v Komatipoortu, nýbrž pokračovali až do Malelane. Tam se ale již určitě bude muset zastavit, jak kvůli jídlu, tak hlavně kvůli ubytování. Soumrak se totiž nezadržitelně blíží.

Po dlouhém hledání, které vyhrotilo nervozitu celé skupiny, způsobenou celodenním hladověním na samou hranici únosnosti, jsme dorazili do ubytovacího zařízení Malelane Gate Resort. Je sice tma, ale i tak lze rozpoznat velice moderní areál s možností noclehu ve velmi dobře zařízených chatkách. Odnesli jsme rychle zavazadla a všechny své věci do chatek číslo 25 a 26, a bez rozmýšlení hnali do nedaleké restaurace Croca-Fellas.

Jedná se o opravdu nádhernou stylovou restauraci umístěnou uprostřed malého rybníčka. S pevninou je převážně dřevěná budova spojena pouze jedinou širokou lávkou. Restaurace stojí na dřevěných kůlech zhruba metr nad hladinou vody hemžící se živými krokodýli. Od dosažení břehů rybníčku jim ovšem zabraňuje z vody vyčnívající železný plot, díky čemuž mohou návštěvníci být v naprostém klidu a nerušeně se oddávat nabízených pochoutkám. Přesto jsem však jednoho, z vody vyčnívajícího krokodýla viděl i za plotem. Díky tmě však nevím, zda se nejednalo pouze o vtip v podobě plastového či kamenného modelu. Pokud tam nebude až se budeme vracet z večeře, budu přiznám se dosti nervózní, jelikož pár metrů vzdálený břeh pro krokodýla nemůže být ani tou nejmenší překážkou.

Večeře v příjemném prostředí doufám uklidní naše velice pocuchané nervy z dnešního postního cestování. Objednal jsem si pivo Castle Lager, pizzu Pepka námořníka a jestli ještě budu mít chuť, dám si na závěr nějaký desert. V Jižní Africe je v restauracích obrovský problém vyžadovat samostatný účet. Pokud hosté již po příchodu nesdělí obsluze, své přání o separátním placení útraty, tato automaticky na závěr jídla přinese jeden účet hromadný. My jsme to samozřejmě, jak jinak, oznámit zapomněli. Když jsme malé zaváhání po večeři chtěli napravit, stálo nás snad hodinu čekání, než naši účtenku rozpočítali na jednotlivce. Toto zdlouhavé čekání nám lehce zkalilo jinak velice pozitivní dojem z návštěvy přepychového Croca-Fellas restaurantu.

Při zpáteční cestě přes dřevěnou lávku, před večeří zmiňovaný, krokodýl plaval na zcela jiném místě než tomu bylo při našem příchodu. Což značí jediné, stojíme ničím nechráněni, několik málo metrů od asi pětimetrového krokouše. Pokud na nás dostane zálusk, jsme všichni bez šance. Krokodýl je tak rychlý, že mu žádný člověk nemůže ani na souši utéci. Údajně jediná šance, jak utéci tomuto obrovskému plazovi, je běžet a kličkovat. Pokud se unikající oběti podaří rozkmitat pohybující se tělo krokodýla do stran, nedokáže vyvinout svou ďábelskou rychlost. Sto metrů prý zvládne pod osm vteřin. Krokodýl však byl zřejmě najeden a vůbec si nás nevšímal. V pořádku jsme se všichni dostali až do svých postelí.