Category

Deník 002

Kapitola 17. – Doslov

By | Deník 002

Mám doma velikou mapu světa. Asi měsíc po návratu z Antarktidy jsem si před ní sedl do křesla a sledujíce celý svět jako na dlani jsem se kochal opojným pocitem z navštívení všech sedmi kontinentů. Když si uvědomím, že za hranice Evropy jsem se poprvé vydal až v létě roku 1999, povedl se mi během pěti let vcelku husarský kousek.

Teprve jemný písek nekonečné Sahary a spalující slunce nad jejími dunami naplno zažehly jiskřičku mé cestovatelské touhy. Toulání po dalekých krajích je pro mne nádherným útěkem před realitou, nikdy a nikde se necítím svobodnější a volnější než na svých cestách. I doma, pokud se potřebuji uvolnit, neznám nic lepšího než popadnout knihu o krásách cizích zemí nebo pouze s mapou v ruce přemýšlet o dalších místech, kam se vydat.

Žiji vlastně neustále na hranici dvou světů, zmítán dvojím pokušením. Věnovat se většinou práci a pouze několik týdnů v roce si užívat na cestách? Nebo vše co mám, zahodit a toulat se celé roky, třeba i úplně sám po městech, horách, pouštích či džunglích celého světa?

Tulákem, cestujícím téměř bez prostředků bych se nikdy stát nechtěl. Své domácí pohodlí a zabezpečení své rodiny pro mne znamená více. Pracovat více a více, být chytřejší a chytřejší, možná i bohatší a bohatší, tyto touhy jsou u mne neotřesitelné a navždy to tak zřejmě zůstane.

Cestování je pouze jednou nádhernou součástí, ne vždy úplně růžového celku mého bytí na tomto světě. Přijít o možnost zmizet na pár dní na druhý konec světa, můj život by se stal šedivým a má duše bolavou z neukojených tužeb.

Život si má každý užívat, alespoň občas vyklouznout z osidel tvrdé a nikdy nekončící práce. K čemu jsou peníze doma v matraci či na účtech v bance. Obětoval jsem již statisíce a obětuji klidně miliony vynaložených prostředků na poznávání zemí, jejichž mozaika tvoří obraz naší planety.

Můj bratr v Jižní Americe a Antarktidě, stejně jako kamarád Honza v Jižní Africe, oba dva propadli kouzlu cestování během jediné prožité zkušenosti. Mému bratrovi znenadání, na prahu sedmnáctých narozenin, zbývá poslední australský kontinent ke zkompletování stejné sbírky, jakou se může pyšnit Mart Eslem.

Kapitola 16. – Sbohem Rio de Janeiro!

By | Deník 002

Přestože jsem se pořádně nevyspal, bratr mě k ránu vzbudil svým návratem z diskotéky Help, vstával jsem již okolo půl deváté. To jsou celí náctiletí, zatímco já se morduju s balením zavazadel a psaním pohledů, které pouze podepíše, on se jde bavit a ještě mě k ránu vzbudí. Schválně jsem mu nechal kartu trčet zvenčí v zámku, aby neklepal, ale co myslíte? Opojen brazilskými kráskami si karty ani nevšiml a bouchal do dveří jak smyslů zbavený.

Jak se stalo již pravidlem, opět bratr vynechal snídani, aby urval pár dalším minut spánku. Jak jsem se však vrátil z hotelové snídárny, již byl na nohou a pospíchal na pláž Copacabana. Chtěli jsme si na proslulé pláži zahrát plážový volejbal, ovšem písek byl tak rozžhavený, že by mne na něj bosého nikdo nedostal. Ovšem nebyli tam ani žádní potencionální soupeři.

Já navíc pláže a vůbec koupání nikterak nevyhledávám. Lenošení u vody mi přijde jako ztráta času. Raději v tom největším poledním parnu pobíhám po městě s batohem na zádech a snažím se ulovit nějaké zajímavé záběry pro svůj fotoaparát. Lehce ulítávám maximálně na procházení obchůdků a kupování dárků, ale to je jediná má ryze konzumní úchylka na cestách.

Kolem oběda nastalo balení zavazadel nafouknutých k prasknutí. Hezkou chvíli jsem musel na svém kufru sedět, než se mi podařilo všechny věci slisovat a zamknout zámek. Jen tak tak jsme stačili včas vyklidit pokoj, který byl rezervován již pro další hosty.

Čárou přes rozpočet byla neochota recepčního postarat se o odeslání našich pohledů. Bratr se tedy musel pěšky vydat na poštu, čímž jsme ztratili více jak půl hodiny. Měli jsme obavy, abychom ještě neuvízli v dopravní zácpě a nezmeškali náš let.

Vše naštěstí proběhlo v pohodě a v půl druhé, více než hodinu před odletem do Londýna, jsme již odbaveni seděli v hale Aeropuerto Galeao na ostrově Ilha de Gobernador. Díky dalším nákupům, nutným k utracení zbylých realů, jsem málem zmeškal nástup do letadla. Bratr pro mne musel doběhnout, jelikož jsem přeslechl poslední výzvu k nástupu. Ovšem počkali na mne a s úsměvem i pochopením přijali mou omluvu.

Letadlo je zatím poloprázdné, díky plánovanému mezipřistání v Sao Paulu. Máme tedy asi čtyřicet pět minut, abychom si užili volného trojsedadla. V Sao Paulu zřejmě nastoupí další cestující a obsadí nyní volná místa. Z návratu vleže do Evropy tedy zřejmě nic nebude.

Alespoň jsme měli volné zavazadlové prostory nad našimi hlavami. Nově nastoupivší budou mít smůlu, zabrali jsme prostor určený pro šest sedadel jenom věcmi patřícími nám dvěma. Však si nějak poradí. Málokdo se chová jinak a je ohleduplný k ostatním. O úložný prostor se většinou svádí neúprosné bitvy.

Ve tři hodiny odpoledne tedy definitivně opouštím na svých cestách čtyřicátou třetí zemi a volného času na palubě letadla využiji ke krátkému povídání o Brazílii.

Brazílie je ústavním rozhodnutím z roku 1988 federativní prezidentskou republikou. Hlava státu je současně předsedou vlády a vládne v pětiletém volebním období. Jeho pravomoci jsou, hlavně v otázkách obrany státu, částečně omezeny.

Bývalé portugalské vícekrálovství Brazílie vyhlásilo nezávislost 7. září 1822 a stalo se monarchií (císařstvím). Teprve 15. listopadu 1889 byla Brazílie prohlášena republikou.

Prvním Evropanem, jenž dosáhl brazilských břehů, byl Španěl Vicente Yanez Pinzón. Až poté v dubnu 1500 připlula portugalská flotila v čele s Pedrem Alvárezem Cabralem. Portugalsko si však činilo na brazilské území nárok na základě tordesillaské smlouvy a nic na tom neměnila ani skutečnost, že prvním Evropanem, jenž v letech 1541 až 1542 probádal oblast Amazonky, byl další Španěl Francisco de Orellana.

Tordesillaská smlouva byla podepsána ve městě Tordesillas, ležícím ve španělské Staré Kastílii, roku 1494. Byla významnou dohodou mezi Španělskem a Portugalskem o rozdělení nově objevených teritorií v Jižní Americe. Na prázdné mapě byla jednoduše udělána čára a od rovnoběžky ležící zhruba 370 mil západně od Azor byl rozdělen svět mezi dvě hlavní tehdejší koloniální mocnosti. Vše na západ od této demarkační linie připadlo Španělsku a území na východ se stalo výhradním zájmovým územím Portugalců.

Na rozdíl od dalších jihoamerických zemí získala Brazílie nezávislost bez povstání proti koloniální nadvládě. V říjnu 1807 obsadila totiž Portugalsko francouzská vojska a král Jan VI. odešel s celou rodinou a patnáctitisícovým dvorem do Brazílie. Následně ji 16. ledna 1815 vyhlásil za rovnoprávné království pod portugalskou korunou.

Když se král mohl v roce 1821 vrátit do Portugalska, zanechal v Brazílii jako regenta, korunního prince Petra. Avšak ještě než král dorazil do Lisabonu, rozhodl portugalský parlament o anulování všech práv, přiznaných předtím Brazílii.

Na toto nedodržení králových slibů odpověděla země vyhlášením nezávislosti. Korunní princ, jenž se postavil do čela hnutí za nezávislost, byl 1. prosince 1822 vyhlášen za konstitučního císaře Brazílie Petra I. Až jeho syn, Petr II., byl sesazen vojenským pučem a země se stala republikou.

Brazílie, největší země Jižní Ameriky a pátá největší země světa, je zajímavá již pouze svou rozlohou a polohou. Zabírá téměř polovinu plochy kontinentu a nehraničí pouze s Chile a Ekvádorem. Jinak má vzájemné hranice se všemi zbylými deseti jihoamerickými zeměmi.

Jako v jediné zemi Jihoamerického kontinentu se zde mluví portugalsky. Větší než Brazílie jsou svou rozlohou již pouze Spojené Státy, Čína, Kanada a největší země světa Rusko.

Stejného umístění v celosvětových tabulkách zaujímá Brazílie i v žebříčku nejlidnatějších zemí. Více než sto šedesát milionů obyvatel žije pouze v Indonésie, Spojených Státech a v miliardové Indii a Číně.

Zastávka v největším městě Brazílie, deseti milionovém Sao Paulu, se protáhla na téměř hodinu a půl. Sedadla Boeingu 777 jsou již bohužel plně obsazena. Naše naděje o možnosti lehnout si přes dvě či tři sedadla velice rychle pohasly.

Ve čtvrt na šest jsme se vznesli nad oblohu a z okénka se v duchu loučili se slunečnou Jižní Amerikou, kde jsme toho v uplynulých dvou týdnech tolik nového a úchvatného prožili.

Nedá mi to, a krátce se ještě jednou vrátím k Riu de Janeiru. Portugalským názvem, značícím lednovou řeku, pojmenoval město 1. ledna 1502 připluvší G. Coelho. V letech 1811 až 1960 se jednalo o hlavní město Brazílie. Již přes čtyřicet let se však tímto titulem pyšní, uprostřed džungle nově vzniklé, téměř dvoumilionové město Brasilia.

V roce 1585 mělo Rio necelé čtyři tisíce obyvatel. O sto let později, na počátku imigračních vln však jich ve městě žilo již více než půl milionu a růst obyvatelstva se zastavil až v roce 1960, kdy bylo napočítány necelé čtyři miliony. V následujících letech se rozrůstala již převážně pouze přilehlá předměstí a docházelo k růstu počtu obyvatel v celé aglomeraci.

Pohled na Rio z Cukrové Homole(Mart Eslem)

Pohled na Rio z Cukrové Homole (Mart Eslem)

Rio de Janeiro je dnes nejdůležitější leteckou křižovatkou Jihoamerického kontinentu a rájem pro lidi milující teplé počasí. Tropické vlhké klima drží v Riu celoroční průměrnou teplotu nad 20 oC. Museli jsme proto působit se zimními bundami uvázanými kolem pasu přinejmenším jako dva exoti.

Bohužel u nás doma je pořádná zima a nemůžeme riskovat nastydnutí v tričku a krátkých kalhotách. Během několika hodin se náš organismus bude muset vyrovnat nejenom s téměř nepodstatným čtyřhodinovým časovým rozdílem, ale hlavně s teplotním šokem způsobeným rozdílem téměř padesáti stupňů Celsia.

Pohled na Rio z Corcovada(Mart Eslem)

Pohled na Rio z Corcovada (Mart Eslem)

A zde mé vyprávění o úžasné cestě za dosažením sedmého kontinentu pomalu končí. Nebudu již zbytečně popisovat čas trávený v letadle a hodiny čekání na letišti Heathrow kvůli dalšímu spoji do Prahy. To jsem již popsal mnohokrát v minulosti.

Jediné, co možná stojí za zmínku je prohlídka příručních zavazadel při rutinní bezpečnostní kontrole v Londýně. Místní úřednice vzala kontrolu velice svědomitě a jedno mé zavazadlo se jala kontrolovat opravdu důkladně. Jednalo se o můj horolezecký opasek, který jsem měl plný dárečků pro chudé děti.

Na každou cestu jsem podobnými maličkostmi vybaven, ovšem tentokrát jsem jich nedokázal rozdal ani polovinu, a proto většinu vezu zpět domů. Měl jsem tedy co dělat, abych se nerozesmál, když mladá paní pečlivě hledající věci jako drogy či zbraně, vyndávala postupně z každé kapsičky na opasku hrací karty, hrací kostky, domino a podobné hračky. Opravdu rád bych věděl, co si u toho myslela, velice pochybuji, že jí napadlo proč to všechno s sebou tahám.

A slovo úplným závěrem? Mám skvělý pocit ze zkompletování sbírky sedmi kontinentů. Když k tomu přidáme skvělé zážitky z argentinské metropole a brazilského Ria, nelze právě skončené cestě vytknout ani malou pihu na kráse. Momentálně nevím, kam se vydám příště, toto rozhodnutí ve mně musí teprve uzrát. Jak se však znám, nápad na sebe nenechá moc dlouho čekat. Zatím si budu nerušeně užívat a vstřebávat přehršel zážitků ze dvou království jižní polokoule, království ledu a sněhu a království samby …

Kapitola 15. – Corcovado

By | Deník 002

Dopřáli jsme si opravdu dlouhého odpočinku a vylezli z kanafasu kolem jedenácté. Jen o vlásek jsem nezmeškal snídani. Samozřejmě se to tradičně netýkalo Michala, který zůstal stále ještě ležet.

Před spaním i ráno po probuzení jsem si natíral oblast slabin, kde se mi chozením v teplém a vlhkém prostředí, střídaném klimatizovanými taxíky a budovami, udělaly nepříjemné opruzeniny. Situaci jsem ještě zhoršil včerejší večerní procházkou.

S bratrem jsme došli až na pláž Ipanema a pokud jsem dobře pochopil z mapy, nachodili jsme po svých více než sedm kilometrů. Pobřeží se jen hemžilo bavící se mládeží. Michal pořád otravoval s návštěvou diskotéky.

Neumím si však dost dobře představit, jak by vypadal pohled na můj tanec, jestliže mi tření stehen pouze při chůzi způsobuje bolest, jako bych se opařil párou. Skoro se již stydím i za svou nepřirozenou chůzi, kdy se kolíbám ze strany na stranu a mé kroky působí dojmem, jako bych si snad nadělal do kalhot.

Na zpáteční cestu do hotelu Apa jsme si stopli taxíka. Pochopil jsem, proč různé zdroje varují před modrobílými vozy a doporučují raději bílé. Ovšem zatím jsme používali pouze ty modré, kterých jezdí obrovská spousta.

V hotelu bratr vystoupil a šel napřed. Já se ujal placení a velkoryse jsem cenu necelých čtyř realů zaokrouhlil na pět. Podal jsem taxíkáři dvaceti realovou bankovku, jelikož jsem menší u sebe neměl. Vrátil mi nejdříve pět realů a po mém projeveném údivu přidal ještě jeden. Snažil jsem se z něj dostat ještě zbylých deset.

Řidič však začal dělat nechápavého, zničehonic přestal rozumět anglicky a když jsem se mu snažil pomocí gest a pokusů o portugalskou mluvu vysvětlit jakou bankovkou jsem platil, překvapeně krčil rameny. Vytáhl jsem tedy dalších dvacet realů a vysvětloval, že mám již pouze dvacky a jednu z nich jsem mu dal.

V reakci na toto mé polopatické vysvětlení, začal prohledávat všechny své kapsy. Asi ze tří vyndal ruličky s penězi, díval se do přihrádky ve dveřích i do všech jiných úložných prostor svého vozu a dokonce sklopil i sluneční clonu nad svou hlavou. Předstíral zoufalost a dušoval se, jak dvacetirealovku u sebe nemá ani jednu. Musel jsem se asi splést, naznačoval. V ruce přitom mával s deseti realy.

To mě již došla trpělivost a zpustil jsem na něj již česky : “Ty vole, co tady na mě zkoušíš za triky!”

A stále více rozčílen jsem pokračoval : “Myslíš, že si neumím strčit peníze do kapsy a pak dělat kino, jak nikde nic nemám?”

Vytrhl jsem mu deset realů, kterými mával a oznámil mu, opět ve své mateřštině : “Tak vidíš a jsme si kvit!”

Než se stačil vzpamatovat z mého náhlého přechodu do protiútoku, zmizel jsem v hotelu. Zřejmě spatřil před nasedáním mou chůzi a předpokládal mé opojení alkoholem, ovšem to se přepočítal. Na takováto kvítka jsem připraven, může být rád, že mi “neprdlo v kouli” a nedal mu ještě přes hubu. Něco podobného nesnáším.

Dávejte si proto v Riu pozor na taxikáře, kteří po nastoupení cestujících nezapnou taxametr. Tento šikula jej zapnul až ze strachu z policejní hlídky, kterou jsme po cestě potkali. Díky pozdnímu zapnutí přístroje se samozřejmě ošidil, ale to je jen jeho problém. Řešit jej pokusem o okradení zrovna mé osoby, to ses holenku, přepočítal!

Jak jsem následně ještě v pořádné ráži vtrhl na náš pokoj, kopnul jsem se o roh postele do pravého kolena tak mocně, až jsem musel pár minut běhat dokola a řvát. Proto dnes ráno kromě širokého kroku, budu navíc napadat na pravou nohu, koleno stále bolí.

Máme na programu návštěvu 710 metrů vysoké hory Corcovado. Hora “hrbatec” se sochou Krista Vykupitele představuje snad nejznámější symbol Ria po celém světě.

Taxíkem jsem se nechali odvézt do Rua Cosme Velho, kde je zastávka lanové dráhy (Estrada de Ferro Corcovado). Odsud vyjíždí v třicetiminutových intervalech dva vagóny zubaté lanovky vyrobené ve Švýcarsku. Dvacetiminutová cesta k úpatí sochy, po kolejišti stoupajícím v úhlu až 30-ti stupňů, vede skrze džungli Národního parku Tijuca. Jedná se o nejrozsáhlejší lesnatý městský park na světě a je to opravdový kus divočiny zachované v srdci Ria.

Z konečné zastávky lanovky je možno použít k dosažení vrcholu Corcovada dva prostředky. Buď výtah, nebo své vlastní nohy na kamenném schodišti, z něhož lze cestou sledovat nádherné rijské panorama.

Než jsme však vystoupali po schodech, přihnal se mrak a zhatil naše fotografické ambice. Během necelé minuty byl vrchol zahalen do mraků takovým způsobem, že jsme neviděli ani hlavu sochy Krista. Vztekle jsme proto sešli do baru nacházejícího se na terase pod úpatím sochy a u občerstvení čekali dokud mraky neodplují.

Socha Krista zahalená mračny (Mart Eslem)

Socha Krista zahalená mračny (Mart Eslem)

Na druhý pokus již bylo mým objektivům umožněno dělat svou práci. Jako na dlani bylo nyní vidět i pláže Ipanema, Arpoador, Leblon. Samozřejmě ani nemluvě o Copacabaně a přilehlých plážích, které lze pozorovat i z Cukrové homole.

Krásně jsme viděli i na stadion Maracaná a na most, 15,5 kilometru dlouhý Ponte Press Costa E. Silva, spojující napříč zátoku Guanabora Rio a nedaleké město Niterói. Ovšem nejhezčí a nejjasnější pohled byl na Lagoa Rodrigo de Freitas.

Lagoa Rodrigo de Freitas (Mart Eslem)

Lagoa Rodrigo de Freitas (Mart Eslem)

Tato nádherná vodní plocha je obklopena mnohými parky, z nich asi nejzajímavějším bude botanická zahrada založená na ploše jednoho čtverečního kilometru již v roce 1808. V její blízkosti je i dostihové závodiště Gárea.

Brazilský inženýr Heitor da Silva Costa si musel spolu s francouzským sochařem Pierre Landonskim pořádně užít při umísťování sochy na tak těžce dostupný vrchol jako Corcovado.

Socha měla být původně odkryta již roku 1921 u příležitosti stého výročí brazilské samostatnosti. Dokončení železobetonového skeletu obřího Krista a jeho povrchové pokrytí mastkem se ovšem protáhlo o dalších jedenáct let. Teprve roku 1932 došlo ke slavnostnímu odkrytí hotové třicetimetrové sochy. Ale i to jen díky pořádání tisíců veřejných sbírek po celé Brazílii a finančnímu příspěvku Vatikánu.

Kristus s rozpaženýma rukama váží 1145 tun. Kromě své vlastní váhy musí však snášet a odolávat i silnému nárazovému větru. Rozpětí paží je 28 metrů, socha je tedy skoro stejně tak široká jako vysoká a každá ruka váží necelých 90 tun.

Podstavec, na kterém Kristus stojí, je osm metrů vysoký a v jeho útrobách se nachází malá kaple. Různé zdroje uvádějí, že kaple pojme až sto padesát věřících. Já bohužel napočítal pouze dvacet židlí. Každý návštěvník zde může finančně přispět na dobročinnost, nebo prostě jen tak hodit mincí pro štěstí. Spousta lidí se zde zřejmě i krátce pomodlí, ovšem z množství proseb o odpuštění hříchů či přivolání zázraku má již Vykupitel pořádně těžkou hlavu. Jen samotná hlava sochy totiž váží 30 tun…

Nejznámější symbol Ria v plné kráse(Mart Eslem)

Nejznámější symbol Ria v plné kráse (Mart Eslem)

Dalším bodem prohlídky Ria je návštěva botanické zahrady. A to k veliké nevoli mého bratra. Celou cestu remcal, co prý tam budeme dělat a proč mě zajímají nějaké pitomé kytky. Zahrada se nachází v městské části Jardin Botanico a lemuje ji stejnojmenná ulice, tvořící předěl mezi ní a jezdeckým Jóquei Clube.

Sotva bratr zahradu uviděl, zcela obrátil a pro změnu zase básnil o nádherné flóře a pocitech jako v ráji. Samozřejmě bych se neštval přes půl Ria prohlédnout si pár kytiček, které zasadil zakladatel parku princ regent Dom Joao VI. Naopak jsem byl pln očekávání, jaký zážitek mi botanická zahrada připraví.

Palmový háj vysázený v den založení zahrady(Mart Eslem)

Palmový háj vysázený v den založení zahrady (Mart Eslem)

Rád navštěvuji podobné parky ve všech městech, která navštívím a musím přiznat, že málokdy mne jejich návštěva zklame. Pět tisíc druhů různých rostlin, ticho a klid na téměř sto padesáti hektarech. Palmové aleje, zasazené v roce založení parku i sekce Amazonského pralesa s jezírkem ozdobeným obrovskými listy s okrouhlou čepelí. Nádherné lekníny Vitória Régia patří k tomu nejhezčímu co v rijské botanické zahradě můžete obdivovat. Díky tomu všemu jsme strávili v zahradě nádherné pozdní odpoledne.

Pozdní odpoledne v botanické zahradě(Mart Eslem)

Pozdní odpoledne v botanické zahradě (Mart Eslem)

Přestože je zahrada v Riu nádherná, trochu mi navodila i vzpomínky na menší podobný park v mosambickém Maputu, stále ji nemohu zařadit před botanickou zahradu v australském Sydney. Tamější zahrada hned vedle slavné opery totiž splňuje i mé nejnáročnější představy podobného místa. Je téměř dokonalá …

Z parku jsme to vzali rovnou zpět na hotel. Protože je pondělní večer, dostali jsme se zřejmě do dopravní zácpy. Žádné zdržení nás však nemůže vyvést z míry, sedíme v klimatizovaném Fiatu a nemáme ani trochu na spěch.

Ani taxikář, obrovský obézní černoch nevypadá, že by se kvůli dopravní situaci hodlal stresovat. Je tak obrovský, až se skoro dotýkáme kyčlemi. Svým obrovským pozadím kromě své vlastní sedačky zabírá i celou mezeru mezi sedačkou svou a spolujezdce. Tedy tou mojí. Nemohl jsem si kvůli tomu téměř ani připnout bezpečnostní pás. Za jedenáct realů nás po šesté hodině vysadil před hotelem Apa.

Čeká nás náročné balení zavazadel před zítřejším odletem domů a hodláme se také před náročnou cestou pořádně vyspat a načerpat síly. Zůstal jsem proto na pokoji, zatímco Michal se šel ještě projít po Copacabaně.

Vlastně ještě předtím jsme se stihli navečeřet. V džusovém baru na rohu Rua Barata Ribeiro a Rua Republica do Peru, hned naproti našemu hotelu, jsme si dali dva kousky pizzy a dvě sklenice čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.

Velice jsme si bar, otevřený od rána až do půlnoci, oblíbili a zatím každý den jsme se sem zašli občerstvit. Přestože se jedná o pultovou obsluhu a sedíte sotva tři metry od velice rušné ulice, připomínající po většinu dne spíše dálnici, než-li pěší zónu, kam spíše by člověk takovýto bar zařadil, užíváme si jídla a pití k naprosté spokojenosti.

Snad je to až domácím přístupem k zákazníkovi či pohodě a neustálé dobré náladě prodavačů, proč se zde člověk tak skvěle cítí. Představuji si něco podobného u nás v Čechách. Úplně živě vidím přemrštěné ceny ovocných džusů, kyselé obličeje znuděné obsluhy a mdloby, které by přicházely na pracovníky hygieny při absenci jakýchkoli zábran proti spadu projíždějících automobilů a vířenému prachu ze silnice. Na to vám, milí čeští úředníci, každý, víte co …

Hlavně, když to chutná, tím se řídí každý Brazilec a ani jej nenapadne, zda mu po něčem bude zle. Svou přílišnou upjatostí a zaujatosti především svou vlastní osobou, škodíme my Češi, sami sobě. Neuškodilo by nám naučit se od “Cariocas”, jaký se má zaujmout postoj k životu a jak si užívat každého dne.

Kapitola 14. – Cukrová homole a Maracaná

By | Deník 002

Včera večer jsme přeci jenom neodolali a vydali se na procházku po nočním Riu. Před hotelem jsme zahnuli doprava a po Rua Republica do Peru došli až na Avenida Atlantica, hlavní ulici táhnoucí se několik kilometrů podél pláže Copacabana.

I před půlnocí bylo neuvěřitelně rušno. Bary a venkovní zahrádky mnoha restaurací doslova praskaly ve švech a všude podél silnice postávaly prostitutky, lovící své naivní oběti. Říkám naivní, jelikož většina z nich jsou převlečení muži – transvestité. Většina, málokdy alespoň ucházejících kněžek lásky, se soustřeďuje především v okolí a uvnitř největší diskotéky ve městě, klubu Help.

Šli jsme volným krokem podél většinou dražších hotelů lemujících celou oblast pláže. Díky horku a vysoké vlhkosti vzduchu, umocněné naší únavou z celodenní cesty, jsme brzy sotva pletli nohama. Moc nepomohlo ani osvěžení lahví vychlazené vody, kterou jsme si zakoupili na zpáteční cestě do hotelu.

Zhruba na jihozápadním konci pláže kousek od pevnosti Copacabana, postavené na obranu zátoky v roce 1914, jsme přešli přes silnici a zpět se vraceli po chodníku vydlážděném mozaikou černých a bílých kostek, symbolizujících vlnící se mořskou hladinu. Široký chodník, navržený proslulým krajinářským architektem Burle Marxem, slouží k procházkám mileneckých párů, pejskařů, ale hlavně i masám turistů. Mezi ním a silnicí jsou ještě další dva asfaltové pruhy pro cyklisty, běžce či milovníky kolečkových bruslí.

Chodník na pláži Copacabana(Mart Eslem)

Chodník na pláži Copacabana (Mart Eslem)

Přímo naproti našemu hotelu jsme se ještě zastavili v jednom typickém džusovém baru, kterých je Rio plné. Udělají vám tam čerstvou ovocnou šťávu a sice z jakéhokoli ovoce, na které si ukážete. Přiznám se, že asi tak polovinu různých plodů jsem viděl poprvé v životě. Kromě výběru džusů lze někde zakoupit i něco k snědku. A to byl i případ mého bratra. O půlnoci dostal hlad a koupil si malý sendvič.

V baru seděl zhruba čtyřicetiletý muž, který mluvil obstojně anglicky a pomohl nám v komunikaci s prodavačem hovořícím pouze portugalsky. Neznámý muž překvapil znalostí o poměrech v naší zemi a obsluhu džusového baru ihned poučoval, odkud jsme a jak již se nejedná o Československo, nýbrž o dvě samostatné země, Českou a Slovenskou republiku.

Po zeměpisném úvodu nečekané konverzace téměř vyrazil Michalovi dech, když se jej zeptal, zda je ještě panic. Než jsme zaplatili, stačil nám i poreferovat o sousední pláži Ipanema. Jestli si prý chce užít s pěknou dívkou, má ji hledat tam. Na rozdíl od Copacabany tam nenarazí na převlečeného chlapa a navíc dívky ovládají i angličtinu.

Na jednu krátkou a neplánovanou procházku jsme toho viděli a slyšeli až až. Veřejné probírání sexu ať již partnerského či placeného je zřejmě naprosto běžnou součástí života hlučných a koketních obyvatel Ria…

Ráno jsme vstali, respektive pouze já, v devět hodin a skočil jsem si do přízemí na snídani. Michala jsem vytáhl z postele až po desáté hodině, ráno nikdy nedokáže včas vstát. On by snad klidně celé dny prospal a přišel o příležitost prohlédnout si krásy nejslavnějšího brazilského města.

Asi v půl jedenácté jsme již seděli v klimatizovaném taxíku, stopnutého na Avenida Atlantica. Řidič si během cesty na náměstí Praca General Tiburcio zničehonic začal nahlas prozpěvovat.

Zpěv, samba a pláže to je, co “Cariocas” milují. Sálá z nich záviděníhodná energie pramenící z jejich umění užívat si každodenní radosti života mnohem více než lidé u nás doma. A to přestože si většinou žijí nesrovnatelně hůře než věčně nespokojení lidé v Čechách. Ovšem jejich věčně usměvavé náladě zajisté pomáhá i většinou slunečné teplé počasí panující v Riu po celý rok. Na rozdíl od mrazů a inverzí panujících zrovna teď v našem rodném Ústí nad Labem.

Na Praca General Tiburcio začíná lanová dráha na proslulé vyhlídkové místo Pao de Acúcar, známé po celém světě jako Cukrová homole. Trasa lanovky na 396 metrů vysoký vrchol, pojmenovaný Portugalci díky tvaru připomínajícímu homoli surového cukru, je rozdělena na dvě části.

Nástupní stanice se jmenuje Estacao Teleférico a první zastávku je možno udělat na vrcholu Morno da Urca v nadmořské výšce asi 215 metrů. Kromě občerstvovacích míst a několika obchůdků nabízí krásný výhled na zaplněné pláže Ria, rozprostřeného všude dole pod námi jako na dlani.

Na lovu za neobvyklými snímky jsme se vydali na procházku do džungle obklopující vrchol kopce. Ve spleti úzkých cestiček, prodíraje se hustou flórou, jsme se skoro ztratili a žádný vyhlídkový bod, který by stál za pár fotografií, se nám stejně nepodařilo najít.

Přestože ve stínu, byli jsme brzy ulepení jak někde v prádelně. Díky šestatřiceti stupňům Celsia ve stínu a velikému vlhku a dusnu z nás brzy kapalo, jak kdybychom právě vylezli ze sprchy. Abychom trochu oschli, dali jsme si něco k pití a v sedě si užívali stínu a výhledu na město.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali lanovkou na vrchol Cukrové homole. Z vrcholu kopce, ale i různých cestiček a teras, linoucích se podél obvodu kopce mezi bujnou tropickou květenou, se naskýtaly stovky krásných výhledů.

Jako na dlani jsme před očima měli rozlehlé pláže Flamengo, Botafogo či menší mnohdy ještě kouzelnější písčité zátoky pláží Fora Urca nebo Vermelha. Nejúchvatnější a také nejvíce fotografovaný byl však pohled na nejslavnější pláž Copacabanu.

Jelikož nás tlačí čas kvůli fotbalovému utkání na stadionu Maracaná, museli jsme kolem půl druhé opustit vrchol Cukrové homole a nastoupit do lanovky jedoucí dolů. Jediným malým nedostatkem výletu byl lehký opar, nedovolující ulovení krásných fotografií Ria ve směru ke Corcovadu, na jejímž vrcholu se tyčí socha Krista Vykupitele.

Výhled na pláž Copacabana(Mart Eslem)

Výhled na pláž Copacabana (Mart Eslem)

Jen cesta od hotelu na stadion Maracaná trvala skoro dvě hodiny. Za tu dobu jsme totiž do autobusu nabírali zájemce o fotbalové utkání z ostatních hotelů. My jsme bohužel nastoupili jako první a museli postupně všechny zastávky absolvovat.

Lanovka na Cukrovou homoli(Mart Eslem)

Lanovka na Cukrovou homoli (Mart Eslem)

Projížděli jsme po Viaduto Sao Sebastiao, vedle které stojí v Severní zóně Ria sambový stadion Sambodrómo, kde se odehrává během karnevalu přehlídka nejprestižnějších škol samby.

Asi na pětisetmetrovém úseku Rua do Catumbi, lemované tribunami rozdělenými do třinácti sektorů, v průběhu karnevalu tančí a zpívají desetitisícové davy nadšených diváků. Samozřejmě společně s účinkujícími navlečenými do karnevalových kostýmů a mávajícími z alegorických vozů projíždějících ulicí ve snaze získat co největší přízeň přihlížejících. Cena lístků se pohybuje od čtyřiceti do jednoho tisíce amerických dolarů a na černém trhu se může vyšplhat ještě výš.

Teprve kolem čtvrté hodiny náš autobus dorazil ke stadionu. V pět hodin vypukne utkání jakéhosi poháru federativního státu Rio de Janeiro. Sezóna je v Brazílii rozdělena na celostátní šampionát, kde se utkávají týmy z celé brazilské federace, a na poháry, respektive šampionáty jednotlivých federativních oblastí. Dnes je tedy na pořadu derby městských rivalů Fluminense a Botafogo.

Zápas bude po skončení hry okořeněn rozlučkou s nejslavnějším hráčem týmu Fluminense, mistra světa z roku 1994, Romária. Sedmatřicetiletý útočník v zeleno-bílo-vínovém dresu číslo 11 odchází na pouhých sto dní hrát fotbal na Arabský poloostrov. Za tříměsíční pobavení místních šejků dostane almužnu – jeden a půl milionu amerických dolarů.

Ještě před utkáním, přesně dle zvyku místních fanoušků, jsme si zašli na párek a pivo. Pivo jsem sice rád vyměnil za láhev vody, ovšem párek jsem si dal. Doufám, že konzumace uzeniny zakoupené od pouličního stánkaře nebude mít nějaké zdravotní následky.

Před pátou, konečně usazeni na tribuně největšího fotbalového stánku světa, jsme v sektoru číslo 6 obklopeni fanoušky týmu Botafogo. Přestože je na stadionu sotva dvanáct tisíc diváků, dokáží hráčům vytvořit skvělou kulisu. Ohromně prožívají každou povedenou technickou finesu či akci zavánějící gólem svých miláčků.

V prvním poločase měl lehce navrch tým Fluminense a byl to právě Romario, který pár minut před koncem první půle propásl největší šanci skórovat. Po úžasné narážečce se spoluhráči vypálil na hranici pokutového území tzv. “z voleje” pár centimetrů nad břevno svatyně Botafoga. Jinak však po většinu utkání pouze líně popocházel či postával v oblasti velkého vápna a působil jako by jej utkání ani nezajímalo. V klidu čekal na svou příležitost.

O přestávce jsem se prošel útrobami stadionu a koupil si repliku oficiálního dresu brazilské fotbalové reprezentace. Žádného oblíbence mezi brazilskými hvězdami nemám, a proto je dres beze jména i bez čísla. Na stadionu je zatraceně vidět jeho více jak padesátileté stáří. A to přestože byl nedávno modernizován dle požadavků světové fotbalové asociace FIFA, která požaduje na stadionu již pouze místa k sezení. Tímto zákazem se snížila kapacita chrámu brazilské kopané na něco málo přes jedno sto tisíc diváků. Povolený počet diváků zrušením míst ke stání klesl z původních dvou set tisíc na téměř polovinu.

Fotbalové utkání na Maracaná(Mart Eslem)

Fotbalové utkání na Maracaná (Mart Eslem)

Stadion Maracaná byl v rekordním čase postaven u příležitosti konání fotbalové mistrovství světa v Brazílii. Svůj účel však zcela nesplnil. V roce 1950 tehdy domácí tým podlehl ve finále sousední Uruguayi 1 : 2 a senzačně nezískal na domácí půdě všemi očekávaný titul. Od té doby však Brazílie vyhrála titulů světových šampiónů pět, poslední v loňském roce 2002. Hráči v kanárkově žlutých dresech vládli světovému fotbalu v letech 1958 až 1970, kdy z výjimkou roku 1966, získali třikrát světové zlato. Byla to slavná éra Pelého.

Tento hráč, vlastním jménem Edson Arantes de Nascimento, narozený 23. října 1940, je všeobecně považovaný za nejlepšího fotbalistu světové historie. Trojnásobný mistr světa v dresu s číslem 10, navíc v roce 1970 vyhlášený za nejlepšího sportovce světa, dle oficiálních statistik dokázal nastřílet v odehraných 1362 utkáních neuvěřitelných 1280 gólů.

Na další titul mistrů světa si však země, kde kopaná je doslova náboženstvím, musela počkat téměř čtvrt století. V pořadí čtvrtý triumf přišel až v roce 1994, když nejlepší světová mužstva poprvé hostil Severoamerický kontinent, konkrétně Spojené Státy Americké. Brazílie až po penaltovém rozstřelu porazila Itálii a hlavní podíl na zlatých medailích měl právě i dnes hrající Romario.

Jak jsem již řekl, zatím poslední titul získali Brazilci vloni na turnaji konaném pro změnu poprvé na Asijském kontinentu. Ve finále v japonské Yokohamě porazili 2 : 0 výběr Německa.

Druhá prohra z celkově sedmi účastí ve finálových utkáních světových šampionátů přišla v roce 1998. Reprezentace Francie tehdy, na své domácí půdě vyřídila Jihoameričany hladce 3:0.

Největší hvězdou Brazílie posledních let je opět hráč s číslem deset na dresu, útočník ve službách španělského velkoklubu Realu Madrid, Ronaldo.

Druhý poločas zápasu mezi Fluminense a Botafogo se překvapivě proměnil v exhibici hráčů prvně jmenovaného týmu. Hned na jeho začátku zavelel k útoku, kdo jiný než Romario, když se ze značky pokutového kopu neomylně trefil do levého růžku soupeřovy branky. Dalšími dvěma góly ze samostatných akcí přispěl největší měrou k přesvědčivé výhře svého týmu v poměru 5 : 0.

Zážitkem pro nás byly jak předvedené kousky brazilských míčových kouzelníků, tak i atmosféra, kterou dokázali fanoušci na téměř liduprázdných ochozech vytvořit. Bylo zábavné sledovat jejich vzrušenou gestikulaci či výbuchy radosti v průběhu utkání. Byl jsem hostem fotbalového utkání poprvé ve svém životě, ale myslím, že málokomu se takovouto premiéru podaří zažít. Naprosto báječně strávené nedělní odpoledne a podvečer!

Kapitola 13. – Přesun do Brazílie

By | Deník 002

Již kolem půl osmé jsme byli na nohou, pro jistotu vypustili snídani a v letu opustili i se všemi zavazadly loď. Společně s Johnem, který také letí do Buenos Aires, jsme si vzali taxíka.

Dojít se všemi batohy, kufry a igelitovými taškami s dárky pouze na konec přístavního mola ke stanovišti taxíků byl opravdu zážitek. Neustále nám něco padalo, zakopávali jsme o kufry nebo museli přehazovat z ruky do ruky igelitové tašky, zařezávající se do prstů.

I naložení všech našich věci do jednoho přistaveného vozu se ukázalo být malým oříškem. Nakonec jsem na zadním sedadle seděl obložen igelitkami a mačkajíce se mezi Michalem a Johnovým kufrem. Cesta na letiště naštěstí trvá sotva pět minut.

Bez problémů jsme absolvovali všechny letištní formality a před nástupem do letadla ve čtvrt na deset stihli ještě v odletové hale lehkou snídani. Po dlouhé době se mi stalo, jestli to nebylo vůbec poprvé, že letadlo vzlétlo přesně na minutu dle časového plánu. To se jen tak nevidí.

Snad je to dobré znamení do dnešního dne, který bude celý věnován přesunu do brazilského Rio de Janeira. Díky jasnému počasí je z okénka letadla nádherný výhled na krajinu Ohňové země.

Toužím se do patagonské části Argentiny ještě někdy vrátit. Zdejší přírodu totiž považuji za nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívil. Čistý vzduch, vysoké hory, průzračně čistá jezera a nádherné ledovce, to vše si získalo mé srdce. V Argentině rozhodně nejsem naposledy …

Po příletu na letiště J. Newcombeho nás kolem jedné odpolední přivítalo v Buenos Aires nádherné počasí s teplotou okolo 33oC ve stínu. Máme nyní necelých pět hodin k přesunu na mezinárodní letiště Ezeiza, odkud v šest hodin odlétá další spoj do Ria.

Rozloučili jsme se s Johnem, starším sympaťákem z Kalifornie a po menších potížích s domlouváním ceny jsme nasedli do taxíku. Ten nás přes celé město převeze na druhé letiště. John se rozhodl zdržet se ještě pár dní v Buenos Aires, trochu mu to závidíme, klidně bychom zde s ním chvíli zůstali.

Na nás ovšem čeká jedno z nejkrásnějších a hlavně nejfotogeničtějších měst světa – brazilské Rio de Janeiro. Ba co víc, možná zažijeme na vlastní kůži i proslulý rijský karneval, který probíhá každoročně na přelomu února a března.

Necháme se překvapit, hlavně abychom našli volné ubytování. Z toho mám trochu strach, násobený večerní hodinou našeho příletu. Navíc, jestli mám správné informace, cesta z letiště do centra trvá okolo hodiny. Můžeme mít tedy veliké starosti se sháněním hotelu někdy okolo jedenácté večer.

Taxikář, v obličeji připomínající světoznámého volejbalového trenéra Julio Velasca, nás bezpečně dovezl na místo určení. Cestou jsme pozorovali na skvěle upravených trávnících podél dálnice Argentince, povalující se při sobotním pikniku. Krásně zelená tráva ve stínu ještě zelenějších stromů se sice sama nabízela k horizontálnímu odpočinku, ovšem s relaxací mi nešel moc dohromady hustý provoz na přilehlé dálnici.

Na letišti nás zaskočil malý počet obchůdků a pouze jedno rychlé občerstvení v odletové zóně. Při čekání na let do Ria jsme se tedy dost nudili. U jediného stánku s novinami a podobným drobným zbožím mne překvapila pohlednice i u nás známé Evity.

Druhá manželka prezidenta Juana Domingo Peróna, Maria Eva Duarte Perónová, je v zemi stále populární i po uplynutí již více než padesáti let od jejího úmrtí. Zastánkyně práv chudých se stala po své smrti na následky rakoviny v pouhých třiatřiceti letech doslova legendou. A zejména pro běžné občany Argentiny.

K veliké nevoli vyšších společenských tříd využívala svého charisma k zlepšování sociálních poměrů nejnižších vrstev obyvatelstva. Proto také někteří příslušníci místní elity dodnes nemohou překousnout uložení jejích ostatků na snobském hřbitově Recoletta. Považují to díky jejímu původu, sama totiž vyrůstala v podmínkách, za jejichž zlepšení po celý život tak bojovala, za jeho znesvěcení.

Opět na čas, v šest hodin jsme opustili argentinskou půdu a na palubě poloprázdného Boeingu 737-300 s maximální kapacitou sto dvaceti cestujících se vydali do Brazílie. Letecká společnost Varig Brazil vypravila z Buenos Aires do Ria již jedno letadlo v půl čtvrté odpoledne. To je nejspíš důvod nízkého počtu pasažérů na palubě. Ovšem nám to vůbec nevadí, vyhneme se tak tlačenici při vystupování a nemusíme řešit problém, kam uložit naše příruční zavazadla.

Sedíme navíc v jedenácté řadě na sedadlech A a B, která jsou hned vedle nouzového východu. Díky tomu je před našimi sedadly skoro dvoumetrová mezera a užíváme si tak více místa, než kdybychom letěli první třídou. Zkrátka pohoda, škoda, že se nám něco podobného nepoštěstí i při letech na delší vzdálenosti. To bychom ocenili mnohem více než při sotva tříhodinovém přesunu do Ria.

Můj jubilejní šedesátý let oživil můj bratr Michal “operací čaj”. Na rozdíl ode mne sladí, a proto mu letuška přinesla kromě kelímku s horkou vodou a sáčku čaje i zatavenou sadu plastikového příboru, aby si mohl čaj zamíchat.

Jak zbrkle trhal pytlík s příborem, zavadil rukou o šálek čaje a rozlil jej na stoleček nad svým klínem. Následovala série směšných a většinou reflexivních pohybů, ve snaze zachránit své džíny před politím. První co jej napadlo, bylo položení sáčkového cukru na největší loužičku čaje. Poté začal rychle vyndávat papírový ubrousek a zmáčkl nechtíc v ruce držící vylouhovaný sáček čaje. Tím si pokapal další část stolku. Postupně vše utřel ovšem zůstaly mu plné ruce odpadků. A co teď s nimi?

Nenapadlo ho nic lepšího, než vše nacpat do pytlíku určeného k úlevě žaludečních potíží během letu. Pytlík naplnil téměř po okraj a vítězoslavně si jej položil na klín v očekávání, že jej předá kolemjdoucí letušce. Jaké překvapení, když se žádné letušce nechtělo podobný náklad převzít.

Samozřejmě ani jedna z nich netušila o samých nevinných odpadcích, nýbrž očekávala nálož organické hmoty. Když se dlouho nemohl dočkat, jednoduše sáček strčil do kapsičky v protějším sedadle. A byl pokoj. V průběhu operace jsme se však něco nasmáli, hlavně já, sledujíce bratrovy čajové trampoty bezradného šikuly.

Na rijské letiště Aeropuerto Internacional Antonio Carlos Jobim, všeobecně známé jednoduše jako Galoao, jsme přistáli krátce po půl deváté. Prošli jsme nezbytnými kontrolami, vyzvedli si zavazadla a vyměnili peníze. Místní měna real má hodnotu vůči euru v poměru 3,75 : 1.

Po absolvování celní kontroly jsme si najali ihned taxíka a nechali se odvézt do hotelu Apa. Kromě teploty, blížící se i teď večer třiceti stupňům Celsia, nás překvapilo, jak pěkný personál na letišti pracuje. Ať již úřednice či hostesky nabízející reklamní letáky, skoro samá modelka, vystřižená z módního časopisu.

Přesun do městské části Copacabana, kde se na Rua Republica do Peru nachází náš hotel, byl i potmě nádherným zážitkem. Osvětlené Rio nezůstává své pověsti jednoho z nejkrásnějších měst nic dlužno.

Projížděli jsme postupně čtvrtěmi Centro, Flamengo, Botafogo a všude jsme se nemohli vynadívat na krásu města, které jako by bylo s úžasným citem vsazeno doprostřed rajské tropické zahrady. Většinou na města nijak zvlášť netrpím a nechávám se uchvátit pouze přírodními krásami, ale Rio de Janeiro mne zasáhlo jako blesk z čistého nebe.

Kam se hrabe New York, Řím, Sydney či Kapské město. I Buenos Aires, které jsem si oblíbil teprve včera se nemůže s Riem měřit. Uchvacující dojem je navíc umocněn zářící sochou Krista, který v pozadí setmělé oblohy, jakoby se vznášel v oblacích a roztaženými pažemi žehnal tomuto mistrovskému dílu urbanistického umění.

I kolem desáté hodiny se všude podél silnice na fotbalových hřištích, nasázených těsně vedle sebe a připomínajících množstvím hracích ploch spíše tenisové areály, odehrávají fotbalové bitvy. A to navíc za značného zájmu přihlížejících diváků, mnohdy se teprve vracejících z rozlehlých městských pláží.

V okolí našeho hotelu se to hemží spoře oděnými “Cariocas”, jak se říká místním obyvatelům. Líným krokem se teprve nyní vracejí ze světově proslulé pláže Copacabana, ležící pár bloků jihovýchodně od našeho hotelu.

Přestože se blíží slavný karneval, našli jsme volný pokoj i bez předešlé rezervace. Hlavní karnevalové veselí vypukne až v pátek, a to již budeme dávno doma v Čechách.

Zaplatili jsme předem za tři noclehy na pokoji čílso 236, vybaveným televizí, minibarem a nezbytnou klimatizací. Po více jak dvanáctihodinovém přesunu z konce světa v Ohňové zemi až k obratníku Kozoroha si konečně můžeme trochu oddechnout.

Na recepci nás ihned přemluvili k zítřejší návštěvě fotbalového utkání ve svatostánku brazilského fotbalu, slavném stadionu Maracaná. V zítřejším derby městských rivalů Botafoga a Fluminense se bude loučit slavný útočník Romario. Odehraje poslední zápas v dresu Fluminense před svým odchodem kamsi na Arabský poloostrov. Máme se tedy zítra na co těšit, a to nemluvím o očekávání našich dojmů z Ria za denního světla.

Kapitola 12. – Loučení na konci světa

By | Deník 002

Brzy ráno jsme zakotvili v přístavu Ushuaia a již u snídaně byla přítomna sotva polovina lidí. Plavba skončila a všichni ti, se kterými jsme prožili krásné chvíle, rozprchli se do všech koutů světa. Někdo však zůstává na palubě a za pár dní si hodlá cestu na Antarktidu zopakovat.

Většina cestujících však hned po rychlé snídani pospíchala na nedaleké letiště, aby stihla svůj letecký spoj do Buenos Aires. Naše letenky jsou rezervovány až na zítřek, takže nemáme na spěch a domluvili jsme si možnost strávit i dnešní noc na palubě Polar Star.

I naši přátelé, Američané Thomas a Andrew, přespí dnes na lodi a pokračují dále až v sobotu. Na rozdíl od nás však jedou autobusem do Punta Arenas v Chile.

Po snídani jsem společně s kluky vyrazil na procházku po přístavu. Jednak potřebovali sehnat lístky na autobus a já navíc potřeboval poslat pohledy, které jsem včera večer sesmolil.

Jaká je to krása, procházet se volně po pevné zemi na čerstvém vzduchu. Je to příjemná změna oproti kolébání v kajutě, kde ani nebyla možnost otevřít si okno a vyvětrat. Jistě si tedy každý umí představit, jaký vzduch tam asi musel být. Ihned jsem pochopil, proč mne bolela během plavby hlava. Na čerstvém vzduchu mne to okamžitě přešlo.

Andy zaskočil na poštu poslat domů balík s přebytečnými věcmi a Thomas uvízl u internetu. Zašel jsem tedy sám nakoupit pár dárků pro rodinu a známé. Vždy mi přináší radost přivážet ze svých cest věci, které se u nás doma tak lehce nesaženou, jestli se sehnat vůbec dají.

Na loď jsem se vrátil před polednem ověšen taškami se suvenýry a vyrazili jsme s bratrem na oběd do naší vyzkoušené restaurace Burger Ushuaia.

Procházení po chodbách lodi na nás působí až nostalgicky. Místa, ještě včera plná lidí, jsou najednou prázdná a na celé lodi panuje nezvyklé ticho. Pouze posádka tiše připravuje loď na další vyplutí, ke kterému se schyluje popozítří.

Po obědě jsme zaskočili do internetové kavárny a poslali domů zprávy, ve kterých jsme si vymýšleli, jak strašná byla plavba rozbouřeným Drakeovým průlivem. Chtěli jsme doma všem, jak se říká trochu zvednout mandle. Přece hned nepřiznáme, že jsme nejobávanější vody světa propluli za podmínek mnohdy srovnatelných s kdejakou vyjížďkou po jezeře. Jen ať nás doma trochu politují předtím, než se dozví pravdu.

Po odpoledním lenošení jsme stylově zakončili poslední den strávený na konci světa. Společně s našimi americkými přáteli z lodi Thomasem, Andym, Johnem, Davidem a Jodi jsme zašli na večeři do velice moderní restaurace Punto Final přímo na břehu moře pár set metrů od přístavu.

Jedná se o jednoduchý přízemní ocelový skelet s prosklenými stěnami, uvnitř vybavený velice moderními sedadly v safari stylu a ocelovými stolky se skleněnými tabulemi. Nádhernou moderní atmosféru dodává restauraci bezpočet barevných světel, vkusně osvětlujících jednotlivé sloupy a trámy.

Jak vystižně konstatoval Thomas za večeři v podobně vypadající restauraci v New Yorku bychom se nedoplatili. Kdežto zde na jihu Argentiny jsme se v exkluzivním prostředí báječně a levně najedli.

Téma hovoru během večeře běželo výhradně okolo cestování. Poprvé jsem se ocitl ve výhradní společnosti lidí, kteří mají procestováno, samozřejmě s výjimkou mého bratra, mnohem více zemí než já sám. Na svou obranu však musím konstatovat, že si vzhledem k četnosti mých cest nevedu nikterak špatně.

Jak Thomas, tak David a Jodi jsou na cestě po světě již několik měsíců a spoustu dalších mají ještě před sebou. Na jednu stranu jim tak trochu závidím, ovšem upřímně řečeno, já sám nám problémy pořádně strávit mé pouze několikatýdenní cesty, a proto si neumím představit, cestovat třeba celý rok bez přestávky. Na konci takového putování bych si jen stěží vybavil, kde jsem to vlastně všude byl.

Myslím, že zůstanu svůj a budu pokračovat ve svém způsobu brázdění všemožných končin světa. Rodina a pracovní povinnosti mi ani nic jiného neumožňují. Ovšem je bezvadné se s takovými lidmi setkávat. Při rozhovorech s nimi si připadám být cestovatelským začátečníkem a dostávám novou, ještě silnější chuť a touhu do poznávání dalších koutů naší planety.

Paradoxně ovšem právě nyní vůbec netuším, kam se vydám na svou další cestu. Nápad či inspirace ve mně musí teprve uzrát. Se všemi kolegy polárníky jsme si po večeři vyměnili kontakty a nastalo smutné loučení. Je velice pravděpodobné, že se již nikdy s nikým z nich nesetkáme, pouze tenká nit e-mailových zpráv zůstane jedinou možností, jak neztratit spojení mezi našimi tak vzdálenými domovinami.

Inu, jak říká klasik, ” vše krásné jednou končí” a my zřejmě navždy opustíme městečko Ushuaia, které nám, ani nevím proč, tak přirostlo k srdci. Nevím, jestli to je odlehlostí města od ostatní civilizace nebo pouze vyprchávajícími vzpomínkami na cestu do Antarktidy, ale člověk se zde cítí naplněn úžasným klidem. Na uplynulé dny budu rád vzpomínat až do konce svého života…

Vzpomínky na procházky mezi tučňáky(Mart Eslem)

Vzpomínky na procházky mezi tučňáky (Mart Eslem)


Vzpomínky na velrybí kostru(Mart Eslem)

Vzpomínky na velrybí kostru (Mart Eslem)


Vzpomínky na neobyčejná setkání(Mart Eslem)

Vzpomínky na neobyčejná setkání (Mart Eslem)

Kapitola 11. – Mlhou kolem Hornova mysu

By | Deník 002

Přes všechnu vynaloženou snahu jsem bohužel opět zaspal snídani. Ráno jsem byl po probuzení tak “vyblblej”, že jsem se vypravil na snídani místo v půl osmé až v půl deváté. Měl jsem smůlu, podávání snídaně bylo již dávno ukončeno a proto jsem si alespoň sedl do společenské místnosti a vyslechl přednášku o tzv. Antarktické smlouvě, podepsané v roce 1959.

Po druhé světové válce začaly jednotlivé země, jako Velká Británie, Nový Zéland, Francie, Austrálie, Norsko, Chile a Argentina, prosazovat mocenské zájmy o oblasti antarktické pevniny a přilehlých ostrovů. Ve 40. a 50. letech minulého století dokonce hrozily chilské a argentinské územní spory vypuknutím válečného konfliktu.

Proto byla dne 1. prosince 1959 podepsána smlouva uzákoňující mezinárodní právní postavení bílého kontinentu, prohlašující vše na jih od 60. rovnoběžky mezinárodním územím. Antarktická smlouva vstoupila v platnost až 23. června 1961 a kromě již uvedeného stanovuje dále možnost provádění výhradně vědeckého výzkumu, přísně kontrolované turistiky a zakazuje veškeré aktivity typu zkoušek jaderných zbraní, ukládání radioaktivního odpadu, jakékoliv vojenské manévry a dokonce i těžbu nerostných surovin.

Speciální smlouva, týkající se zákazu těžby nerostných surovin byla nově vypracována v roce 1994 a podepsána společně s mnoha nově přistoupivšími členy (mezi nimiž figuruje od roku 1993 i Česká republika) jako oficiální protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy.

Poslední neposkvrněný kontinent naší modré planety byl taktéž v roce 1989 vyhlášen chráněným národním parkem.

Po skončení přednášky jsem byl zaplatit útratu, respektive uhradit dluhy za pití, suvenýry a vyprané prádlo. V kajutě jsem si následně chvíli četl a sedíce na posteli pozoroval chrápání svého bratra, líně se válejícího naproti mně a čekajícího pouze na oznámení hodiny oběda.

Cítím se již přespříliš podrážděný, trpící jakousi klaustrofobickou úzkostí způsobenou neustálým pobytem v uzavřených prostorách lodi. Hrozně mi chybí posezení na otevřené palubě a dýchání čerstvého vzduchu, znemožněné vlnami dopadajícími na loď a nízkou venkovní teplotou.

Smutně vzpomínám na úžasnou plavbu po Nilu, kdy jsme většinu času trávili na otevřené palubě, stíněné pouze slunečníky a odpočívali vedle malého bazénku. Navíc nás tehdy obskakovala početná posádka, ochotná splnit jakékoli naše přání.

Pamatuji si, jak jsem si v pololeže tehdy také četl, ovšem vyhřívajíce se pod severoafrickým sluncem a kochaje se občasnými pohledy na pobřeží posvátného Nilu. Navíc obklopen zbytkem své rodiny.

Na co však nejvíce vzpomínám je naprosto poklidná hladina Egyptského veletoku, ani mi tehdy nepřišlo, že se vlastně plavíme na lodi. Na rozdíl od ledoborce, houpajícího se již druhý den ve vlnách Drakeova průlivu.

Navzdory všem krásným zážitkům prožitým během plavby se již opravdu nemůžeme dočkat, až loď opustíme a ucítíme konečně zase pevnou půdu pod nohama.

Máme za sebou i poslední oběd na palubě lodi Polar Star a naše ledové dobrodružství pomalu končí. Zítra ráno zakotvíme v přístavu Ushuaia a vystoupíme z lodi. Naše putování tím však neskončí.

Příští několikadenní zastávkou před návratem do Evropy bude horké brazilské velkoměsto Rio de Janeiro. Tam se budeme moci trochu zahřát, jelikož únor je v Riu jeden z nejteplejších měsíců v roce.

Po mnoho minulých dní čeřená hladina prožitků si vybírá svá místečka v záhybech našich paměťových center a já si pomalu vybavuji, co mne nejvíce během plavby utkvělo v mysli. Samozřejmě kromě již popsaných zážitků a událostí.

Zřejmě nikdy nezapomeneme na rozhlasová hlášení manažéra lodní restaurace Nigela, jehož angličtina zněla, a podotýkám nejenom nám, jako mluva člověka, který si před rozhovorem zapomene vzít z hrníčku své umělé zuby. Pokud bych chtěl být ještě adresnější, zkrátka mluvil místy jako dement. To byla ovšem jediná jeho vada. Jinak to byl milý a vstřícný chlapík, který se skvěle staral o naše stravování.

Dalším nezapomenutelným zážitkem byl smích jednoho černého turisty ze Spojených států. Smál se snad neustále, ať již svým vlastním vtipům, nebo v průběhu vyprávění někoho jiného. Jeho smích vydal snad za celý kolektiv, bylo to velice nakažlivé.

Pousmání budil i jeho zjev, kdy z profilu, díky bosé hlavě a černému kníru, připomínal mrože a tuto podobnost, skvěle se hodící k cestě na bílý kontinent, podtrhovala i malá očka zuřivě kmitající pod zlatými obroučkami jeho brýlí.

Jak již to tak bývá, člověk se nejvíce upamatovává na všelijaké blbosti a kraviny, zatímco ty závažnější věci časem jaksi pozapomene. Nikde tedy nebudu obšírně líčit, jak skvěle se o nás celý lodní personál během plavby staral, zatímco velice rád budu dávat k dobru obézní a často nervózní starší dámu odkudsi z Polska.

Zmíněná paní proseděla celou plavbu v křesle, pozorujíce pouze zpoza okna veškeré naše výlety na gumových člunech, či procházky po antarktické pevnině. I z takovýchto nátur se skládají návštěvníci království ledu a sněhu.

Zatímco si takto filozofuji na posteli v kajutě, každým okamžikem se má vynořit z mlhy pár mil před námi legendární mys Horn, nejjižnější bod Jižní Ameriky.

Asi sto padesát metrů vysokou skálu na stejnojmenném ostrůvku jižně od Ohňové země poprvé obeplul v roce 1616 holandský mořeplavec Willem Schouten. Mys, který je dnes jakýmsi synonymem dobrodružstvími a romantikou opředených průkopnických plaveb z let dávno minulých, pojmenoval dle svého rodného města v Nizozemí.

Já jsem bohužel neměl to štěstí procítit naplno úžas okamžiku, díky špatné viditelnosti, kdy mlha téměř celý ostrov zahalila neproniknutelným šedobílým oparem. Zcela zbytečně a pln očekávání jsem se tahal se dvěma fotoaparáty na kapitánský můstek ve snaze ulovit co nejlepší snímek Hornova mysu.

Byl jsem ovšem překvapen, jak všichni kolem mne zuřivě natáčeli na videokamery a mačkali bez ustání spouště svých fotoaparátů. Nechápu, jak dokázali vůbec své přístroje správně zaostřit a jsem zvědavý, kdo se bude rozplývat nad ponurou fotografií, na které bude sotva k rozeznání obrys skalnatého pobřeží Hornova ostrova splývající s šedivou barvou mořské hladiny a sotva o stupeň světlejšími mračny.

Plýtvání materiálem, nic víc. Navíc, a to se klidně vsadím, ani jeden autor takového snímku nebude tušit, ve které části vyvolané mazaniny se slavný mys vůbec nachází.

Den ve znamení loučení pokračoval i před večeří. Ve společenské místnosti došlo ke slavnostnímu rozloučení s veškerým personálem lodi. Byly nám také vráceny naše cestovní pasy a obdarovali nás čestnými diplomy potvrzujícími naši návštěvu Antarktidy.

Kromě diplomů, naši přítomnost na sedmém kontinentu dokládají i dvě razítka v pasech, ze kterých mám obzvlášť radost, jelikož nyní obsahuje můj cestovní dokument kompletní sbírku razítek ze všech sedmi kontinentů.

Ti z nás, kteří předevčírem našli odvahu, obdrželi také diplomy za koupání v horkých pramenech ostrova Deception. Vůbec celé rozloučení se linulo v příjemně melancholickém duchu.

Většina z nás pociťovala až jakýsi smutek z konce plavby, z loučení s lidmi z dvaceti zemí světa, kteří tvořili tak skvělou partu. Smutek však posléze pozvolna přecházel v pocity hrdosti a dojetí z míst, která jsme měli to privilegium navštívit. Ovšem vše krásné jednou končí, budeš nám chybět, Antarktido!

Na počest výjimečné a za pár hodin končící cesty si dovolím ztratit pár slov. Pár slov o kontinentu, který jako by snad ani nepatřil na planetu Zemi. Alespoň ne na takovou, jakou ji znám ze zbývajících šesti kontinentů.

Název Antarktida pochází z řeckého “naproti Arktidě” nebo-li “naproti Severu”. Tušení, že na jihu naší zeměkoule existuje velký kontinent (dnes víme, že po Austrálii a Evropě je to ten třetí nejmenší), se potvrdilo teprve na počátku 19. století. Přestože již v roce 1773 spatřil Angličan James Cook při svých plavbách po jižní polokouli ostrovy Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, až v roce 1831 objevil pobřeží antarktické pevniny John Bicoe.

Následovalo postupné prozkoumávání především pobřežních oblastí a první pokusy o přezimování na pevnině. Poprvé se to povedlo roku 1899 Noru Carstenu Borchgrevnikovi. Tímto úspěšným pokusem jakoby odstartoval výpravy do vnitrozemí a pobídl začátkem dvacátého století různé dobrodruhy a odvážlivce k boji o dobytí jižního zeměpisného pólu.

Na jižní pól, jakýsi průsečík prodloužené rotační osy Země s nebeskou sférou, dorazila jako první dne 14. prosince 1911 norská výprava v čele s Roaldem Amundsenem. Předstihla tak o pětatřicet dní Roberta Falcona Scotta a britské polárníky.

Ti dorazili na pól 18. ledna 1912, ovšem zahynuli při zpáteční cestě. Po dobytí pólu následovaly činy jako první přelet jižní točny v roce 1929, první přelet kontinentu v roce 1935, vybudování stanice přímo na pólu v roce 1956, až se dostáváme k prvnímu přechodu napříč Antarktidou v letech 1955-58 a následným vznikem Antarktické smlouvy. Ale to bych se již zbytečně opakoval.

Antarktické panorama (Mart Eslem)

Antarktické panorama (Mart Eslem)

Snad se jen na závěr ještě zmíním o jižním magnetickém pólu, který se však pohybuje o 10 až 15 kilometrů ročně směrem na sever či severozápad a již dávno tak opustil antarktickou pevninu či třetím možném pólu, který je ve spojitosti s ledovým kontinentem zmiňován.

Jedná se o tzv. pól relativní nedostupnosti a zatímco jižní magnetický i jižní geografický pól byly poprvé navštíveny v počátcích dvacátého století, pól relativní nedostupnosti, nejvzdálenější místo od jakéhokoliv antarktického pobřeží, pokořila sovětská výprava až v roce 1958.

Kapitola 10. – Sir Francis milosrdný i napodruhé

By | Deník 002

Sir Francis se k nám ve svém průlivu chová na zpáteční cestě zatím velice milosrdně. Loď se samozřejmě ve vlnách někdy i celkem slušně houpe, ovšem to je zřejmě na volném moři normální. Sice nám občas spadne něco ze stolu, ale jinak den probíhá za slunečného počasí v naprostém klidu.

Máme před sebou celý den lenošení. Začali jsme již zkraje, když jsme vypustili snídani a vydrželi spát až do deseti. Předpokládám, že nás k opuštění postele přesvědčí až oznámení času oběda. Stejně se na lodi nedá, kromě čtení vleže na posteli nic jiného pořádně dělat. Přednášky ve společenské místnosti mne nijak extra nezajímají, a tak jediné, kromě čtení na pokoji, o čem uvažuji, je návštěva posilovny. Doufám, že neustálé naklánění lodi ze strany na stranu vůbec umožní seriózní cvičení, u kterého se člověk spíše nezraní.

Nejít na snídani, tím jsem se dopustil veliké chyby. Hlady se mi udělalo nevolno a ani oběd můj stav nikterak nevylepšil. Spíš naopak, v jídelně se mi skoro přihoršilo a velmi brzo jsem se poroučel zpět do kajuty. Naštěstí se mi podařilo usnout a ze všeho se vyspat.

Zaspal jsem však díky nevolnosti prohlídku strojovny naší lodi. Ani jsem nezpozoroval, že se jí zúčastnil můj bratr. Po návratu a mém probuzení, referoval o svých zážitcích. Hlavní lodní inženýr vyprávěl o hurikánu, který zastihl podobnou skupinu jako jsme i my před třemi týdny.

Přes loď se přelévaly až patnáctimetrové vlny na rozdíl od těch dnešních, sotva třímetrových. Dle předpovědi počasí nás nic podobného nečeká a budeme patřit k těm šťastlivcům, kteří obeplují mys Horn na klidném moři za příznivého počasí.

Ovšem i kdyby se nějaká bouře přece jenom strhla, máme být v klidu. Polar Star byla stavěna jako záchranná vyprošťovací loď. Je tedy velice stabilní a téměř nepotopitelná. (poznámka autora : “To říkali o Titaniku také”.) V přeneseném slova smyslu se jedná o jakousi Toyotu Landcruiser na moři.

S lehkou, zřejmě mořskou nemocí, jsem bojoval až téměř do večera. Okolo sedmé jsem spolkl jednu tabletu kynedrilu a udělalo se mi lépe. Cítil jsem se poté dostatečně v pořádku k bezúhonnému absolvování dnešní večeře.

Ba co více, po jídle jsem popíjel v baru na přídi se souputníky, kteří se během plavby stali našimi přáteli. Vydrželi jsme u červeného vína až skoro do půlnoci. A to i přestože je pro mne i pro Michala velice obtížné, zapojit se do anglické konverzace.

Pokud se rodilí mluvčí rozpovídají mezi sebou a nejsou při výslovnosti pozorní jako při soukromé rozmluvě s nerodilým mluvčím, jsme téměř bez nároku aktivně se zapojit do rozhovoru. Máme plné uši práce neztratit alespoň pointu hovoru. I přesto jsme strávili v baru příjemný večer a dozvěděli se od členů posádky, kteří nám dělali po celou dobu společnost, různé zajímavosti z jejich života na moři a z plaveb na Antarktidu.

Největší bouři zažili v roce 2000, kdy Sir Francis Drake spustil ve svém průlivu doslova bandurskou a loď se mezi vlnami vyššími než desetipatrové budovy nakláněla do stran až o devětačtyřicet stupňů. Všechny nebezpečné věci létaly na lodi jako projektily a došlo tehdy i k několika ošklivým zraněním, převážně zlomeninám.

Ledové zákoutí (Mart Eslem)

Ledové zákoutí (Mart Eslem)

Dle vlastních slov měli všichni opravdu na mále, jelikož maximální úhel náklonu lodi na hladině je pětapadesát stupňů na každou stranu. Po překročení této hranice již není návratu a loď se převrátí a potopí. Na rozdíl od nás tedy zažili pravou tvář Drakeova průlivu, díky které jsou jeho vody považovány za nejdivočejší na světě!

Bratr si sice stále přeje zažít pořádnou bouři, ovšem já opravdu nemusím mít všechno. Bohatě mi stačí pětimetrové vlny, které houpají naší lodí právě teď.

Kapitola 9. – Koupání v zátoce velrybářů

By | Deník 002

Den začal dle zaběhnutého scénáře. Buzení v sedm s následnou snídaní od půl osmé. Zatímco jsme spali, naše loď vyzvedla na Livingstoneově ostrově bulharský tým filmařů, které jsme zde před pár dny vysazovali na základně St. Kliment Ohridski.

Pár minut po snídani jsme pozorovali v dáli dovádějící velryby. Díky dlouhým a zespodu bílým ploutvým, které až devatenácti metrů dorůstající plejtvák rád a často vystrkuje z vody, jsme určili tento druh na tzv. plejtváka keporkak.

Takovýto drobeček spotřebuje až jednu tunu potravy denně. To však nic není v porovnání s jeho kolegou plejtvákem obrovským. Největší žijící zvíře, narůstající do délek přes třicet metrů při živé váze blížící se dvěma stům tunám, dokáže mít naráz v žaludku až dvacet sedm tun korýšů, kterými se převážně živí. Plejtváka obrovského proslavila bílá velryba Moby Dick, potápějící na stránkách knih velrybářské lodě. Byl to takový mořský “Zorro mstitel”.

Dopoledne očekáváme vylodění na ostrově Deception s ojedinělou možností koupání. Ano, slyšíte dobře, koupání. Ne snad, že by se tak razantně oteplilo, venku panuje teplota okolo sedmi stupňů nad nulou. Ovšem na ostrově, patřícímu k souostroví Jižní Shetlandy, vyvěrá u pobřeží díky vulkanické činnosti termální pramen. Neumím si zatím dost dobře průběh koupání představit, nicméně nechejme se překvapit. Posádka lodi s tím má jistě své zkušenosti.

Ostrov klamu, což je volný překlad názvu Deception, má zajímavý tvar připomínající tichomořské atoly. Není tedy náhoda, když získal svůj tvar díky časté vulkanické činnosti této oblasti.

Vylodili jsme se v zátoce velrybářů Whalers Bay v blízkosti trosek již mnoho let opuštěné manufaktury na zpracování velrybího tuku a oleje. Dřevěné polorozpadlé chatrče, postavené začátkem dvacátého století, byly opuštěné někdy ve třicátých letech minulého století díky propadu světových cen velrybího oleje.

Zbytky manufaktury na velrybí olej(Mart Eslem)

Zbytky manufaktury na velrybí olej (Mart Eslem)

Díky až depresivnímu okolí se nabízí dojem opuštěného koncentračního tábora či trestanecké kolonie. Černá písečná pláž, obklopující bývalá velrybí jatka, působí také velmi neutěšeně.

Při prohlídce zrezavělých sil na skladování oleje nám připravila jedinečný zážitek paní, se kterou jsme včera konverzovali u oběda. Uvnitř kruhového sila svařeného ze železných plátů začala zpívat jakousi pravoslavnou kostelní píseň.

Ponuré pláže ostrova Deception(Mart Eslem)

Ponuré pláže ostrova Deception (Mart Eslem)

Zpěv díky uzavřenému prostoru nádherně zněl a přilákal pozornost téměř všech ostatních polárníků, procházejících se po pláži v blízkosti sila. Zaujal zajisté i pár tuleňů, chaluh a lachtanů, povalujících se na pobřeží ostrova Deception.

Kromě prohlídky velrybářské výrobny jsme se zašli po ponuré jílovito-písčité, troskami lodí a zbytky chatrčí poseté pláži, podívat k tzv. Neptunovu oknu. Místo s tímto názvem tvoří skalnatý útes v severovýchodní části zálivu, jehož část se zřejmě při erupci místní sopky utrhla a vytvořila ve skále zub, zdánlivě připomínající okno. Netušil jsem ovšem, že na spodní hraně Neptunova okna začíná sráz, končící po několika desítkách metrů kolmé hladké skalní stěny na písčitém břehu Jižního oceánu.

Prokázal jsem totiž svého soutěživého ducha a v půli kopce vedoucího k Neptunovu oknu jsem se rozeběhl, abych dříve než Michal spatřil výhled na druhou stranu. Musel jsem běžet po špičkách, aby bratr, pochodující pár metrů přede mnou, nezjistil můj úmysl a nerozeběhl se také. Samozřejmě si toho po chvíli všiml, přidal do kroku a já závod na vrchol prohrál, jak se říká o prsa.

Velký balvan na vrcholu útesu mi zabránil předběhnout v cílovém předklonutí svého soupeře. Jaké však bylo překvapení když jsem zjistil, jak blízko hraně propasti balvan leží. Kdyby nezastavil můj běh, sice bych zřejmě zvítězil, ovšem hned poté bych v pohybu, již volným pádem, pokračoval dále. Aspoň jsme si trochu protáhli již tolik dní zahálející těla.

Neptunovo okno (Mart Eslem)

Neptunovo okno (Mart Eslem)

Posledním bodem dopoledního vylodění nakonec přeci jenom bylo již zmiňované koupání. Velitelé jednotlivých Zodiaků během naší pěší prohlídky ostrova na pláži vykopali v písku malé bazénky s kalnou vodou. Po počátečních rozpacích jsme se všichni během pár minut svlékli do plavek a jeden po druhém naskákali do bazénků s teplou vodou.

Jelikož kapacita tůňky brzy nestačila, vykopali jsme s bratem svou vlastní, sotva metr od mořských vln. Voda měla zpočátku teplotu okolo čtyřiceti stupňů, ovšem postupně do naší nádrže přitékaly další a další praménky termální vody a pobyt v téměř vařící koupeli se stal nesnesitelným.

Nepomohlo ani smočení v ledové vodě zátoky, termální pramen byl prostě příliš horký. Kopali jsme tedy dál a dál ve snaze smísit termální vodu s vodou mořskou a snížit tím teplotu naší lázně na přijatelnou hodnotu. Moc to nepomohlo, ale jelikož málokdo v tak horké vodě vydržel, měli jsme bazének po většinu času jen sami pro sebe. Neopakovatelná chvíle, koupat se na Antarktidě v bublající termální vodě zapáchající sírou!

Ani oblékání nebylo překvapivě tak krušné, jak jsme zprvu očekávali. V klidu jsme se osušili erárními ručníky, oblékli se a postupně se nechali na člunech odvážet k lodi. Tam jsme spláchli sůl a černý písek v teplé sprše.

Z oblékání a svlékání jsme asi všichni měli největší obavy, ovšem celkem bez útrap se dalo vydržet stát venku i v plavkách. Přeci jenom není taková zima. Jak by také mohla být, vždyť je léto!

Příprava bazénku na koupání(Mart Eslem)

Příprava bazénku na koupání (Mart Eslem)

Odpolední a naší poslední zastávkou antarktického putování se stal opět Livingstoneův ostrov. Naše čluny přirazily okolo půl čtvrté k jižním břehům ostrova na místě zvaném Hannah Point. Místo bylo pojmenováno po britském mořeplavci Hannahovi z Liverpoolu. Ztroskotal na zdejších útesech o Vánocích roku 1820.

Zřejmě poslední plavbu na gumových Zodiacích nám zpříjemnil silný vítr a občasné dešťové přeháňky. Snad poprvé zde na Antarktidě jsem spatřil trsy zelené trávy, stydlivě vykukující mezi kameny převážně porostlými mechem.

Pláž okolo Hannah Pointu je proslulá pozorováním rozsáhlé kolonie tučňáků, ale hlavně výskytem rypoušů sloních ve skupinkách se povalujících podél pobřeží.

Líní obyvatelé Hannah Pointu(Mart Eslem)

Líní obyvatelé Hannah Pointu (Mart Eslem)

Málem jsem však nepoznal, že se o rypouše jedná, jelikož jejich charakteristický čenich připomínající krátký sloní chobot mají pouze dospělí samci. Předtím, než jsem vše zkonzultoval se dvěma členy posádky, jsem byl dosti dlouho na rozpacích, o jaký druh tuleně se jedná.

V angličtině totiž všichni “tuleňovití” jsou jednoduše “seals” a členění na lachtana, rypouše a tuleně, na které jsme zvyklí z českého jazyka, obstarává přídavné jméno přidané k názvu tuleň (seal).

Párek rypoušů (Mart Eslem)

Párek rypoušů (Mart Eslem)

Po tomto ujištění pojmů mohu s klidným svědomým prohlásit rozšíření sbírky sledovaných tuleňů o dalšího člena. Jediného, kterého jsme neviděli, konkrétně Rossův tuleň se vyskytuje poněkud jižněji v oblasti Rossova moře.

Dravé chaluhy pokálely můj batoh schraňující záznamovou techniku, nicméně žlutohnědá značka nám přinesla štěstí, které se nás doufám bude držet i v Drakeově průlivu při návratu do Ushuaia. Mezi tisíci tučňáky uzdičkovými a oslími jsme rozšířili své již tak bohaté portfolio spatřených zástupců antarktické fauny o tučňáka žlutorohého. Věděli jsme dopředu, že se zde tento druh velice vzácně vyskytuje a dalo nám velikou fušku najít jehlu v kupce sena. Naštěstí tučňák žlutorohý má kolem uší žluté chmýří, zdánlivě připomínající nudličky. Díky tomuto znaku se mu v angličtině říká tučňák “macaroni”.

Nyní nezbývá než se s Jižními Shetlandami a potažmo i s Antarktidou rozloučit a připravit se na necelé tři dny plavby Drakeovou úžinou. Přeji si klidné moře a tajně doufám ve spatření nebo možná i ve vylodění u mysu Horn, nejobávanějšího místa všech námořníků. Kapitán slíbil proplout kolem něj při zpáteční cestě. Uvidíme, jak se pochlapí…

Kapitola 8. – V blízkosti polárního kruhu

By | Deník 002

Budíček byl dnes ráno výjimečně již v půl sedmé. Důvodem dřívějšího vstávání jsou tři dnešní plánovaná zastavení. Neříkám, že jsem vyskočil čilý jako rybička hned po oznámení času vstávání, Naopak jsem byl úplně vyřízený a ospalý, ovšem nenechám si zde nic ujít, na rozdíl od bratra. Ten mi ještě vynadal, proč ho budím již na první výlet, když dva pozdější budou pro dnešek bohatě stačit.

Vylodili jsme se na jednom z nejnavštěvovanějších míst celé Antarktidy, na Petermannově ostrově. Jedná se patrně o nejjižněji položené místo na trase naší plavby. Zřejmě tak nedojde k překročení polárního kruhu, což nás celkem mrzí.

Na ostrově, dlouhém necelé dva kilometry, jsou dvě opuštěné dřevěné boudy. Pozůstatek to po výzkumnících.V jejich těsné blízkosti je na skále postaven veliký kříž, taktéž ze dřeva. Připomíná nešťastnou událost z roku 1982. Tehdy tři britští polárníci zahynuli v ledové vodě poté, co se s nimi probořil led při pěším pochodu z pevniny na ostrov.

Bouda na Petermannově ostrově(Mart Eslem)

Bouda na Petermannově ostrově (Mart Eslem)

Pobřeží ostrova je pokryto velkými koloniemi tučňáků oslích a také kroužkových, které jsme spatřili na své cestě poprvé. Leckdo by se mohl ptát, co je zajímavé na stále stejném ledu a tučňácích. Právě naopak, je až s podivem, jaká nová a úžasná zákoutí dokáže sníh, led a skály znovu a znovu poskytnout. Neopakovatelný je pohyb v těsném kontaktu tisíců tučňáků, jejichž stopy tříprstých pařátků jsou skoro všude na ostrově. Pouze tu a tam bývají vystřídány širokým uhlazeným pruhem sněhu s ostrými rýhami po obou stranách.

Líně se batolící tučňák velice často a rád využije sklonu svahu a sáňkuje po břiše dolů. Křídla přitom poslouží k udržování směru, ke zvyšování rychlosti skluzu a samozřejmě k bezpečnému zabrždění. Jsou to velice roztomilá zvířátka.

Na území tučňáků (Mart Eslem)

Na území tučňáků (Mart Eslem)

Již méně roztomilý je však zápach z jejich výkalů, kterým se říká “guáno” a kolonie tučňáků jsou jich plné. Ovšem i tento čichový vjem neodmyslitelně patří k romantice zdejší divoké přírody.

Dnešní den máme opravdu napilno, sotva jsme se po návratu z Petermannova ostrova nasnídali, již nám z rozhlasu bylo připomenuto patnáct minut zbývajících do dalšího dobrodružství.

Tentokrát si ani na okamžik nestoupneme na pevninu, nýbrž celý čas až do oběda strávíme na palubách Zodiaků. Čeká nás plavba člunem ve vodách Lemairova kanálu sevřeného břehy Boothova ostrova a Antarktického poloostrova.

Jestli jsme byli ohromeni ledovci při včerejší návštěvě zátoky Paradise Bay, nevím poté, jakými slovy popsat zážitky z plavby Lemairovým kanálem. Za krásného slunečného počasí jsme proplouvali chvílemi skrze drobnou ledovou tříšť a chvílemi po krásně modré mořské hladině.

Ledová zákoutí Lemairova kanálu(Mart Eslem)

Ledová zákoutí Lemairova kanálu (Mart Eslem)

V první části kanálu jsme z blízkosti i pouhého metru obdivovali obrovské ledové bloky nejrozmanitějších tvarů, zářících v odstínech bílé a modré barvy. Plovoucí obři vzbuzují až téměř posvátnou úctu.

Měli jsme taktéž štěstí i na tuleně a po Weddelově jsme dnes spatřili hned zástupce dalších dvou druhů. Nejprve jsme si na velikém ledovci téměř hleděli z očí do očí se skupinkou tuleňů krabožravých. A následně, na dvou menších krách plujících uprostřed ledové tříště ucpávající druhý konec Lemairova kanálu, byla možnost obdivovat samotářsky odpočívající tuleně leopardí.

Tuleň leopardí (Mart Eslem)

Tuleň leopardí (Mart Eslem)

Vrcholem odpoledne bylo fotografování jakéhosi druhu polární záře, podobné duze, ovšem kolem dokola obklopující slunce. Dle lodivoda našeho Zodiaku je tento úkaz způsoben absolutní čistotou okolního vzduchu. Jestli se opravdu jedná o polární záři, jsem se nakonec nedozvěděl.

Polární záře je světelný úkaz, vznikající ve výškách od desítek do několika set kilometrů vtahováním částicového slunečního záření do magnetického pole Země. Světelné efekty vznikají následkem ionizace atmosférických částic. Toliko pojednání o polární záři z učené knihy.

Posuďte sami, zda se i v mém případě jednalo či nejednalo o tento úkaz. Polární záře je údajně, kromě polárních oblastí, ojediněle pozorována i ve střední Evropě. Ani tam jsem ji však nikdy neměl to štěstí či čest pozorovat.

Již po několikáté se mne na palubě člunu či po vylodění na pevnině lidé ptají, proč s sebou vleču kromě videokamery i další tři fotoaparáty. Tentokrát bylo zvědavá starší paní, sedící v Zodiaku hned vedle mne. Ovšem netuším, do jaké míry jí to má odpověď objasnila.

Suše jsem odpověděl : “Jeden mám na klasický kinofilm, druhý používá diapozitivní široko formátový film a třetí aparát je digitální.” Jsem přesvědčen, že i po mé odpovědi paní stále nechápala, proč vlastně mám fotoaparáty tři. Většina z Vás čtenářů to zajisté chápe, není-liž pravda? Do tak výjimečných míst musí být člověk milující fotografování dostatečně vyzbrojen.

U oběda jsme si báječně popovídali s manželským párem ze Spojených států, sedícím s námi dnes u stolu. Žena pocházela z Ukrajiny, ovšem žije v Americe již zřejmě dlouhou dobu. V jejím mluveném projevu totiž nejsou znatelné žádné slovanské kořeny.

Oba manželé projevili celkem rozsáhlé znalosti o naší domovině, díky čemuž se rozhovor po celou dobu stolování téměř nezastavil. Dozvěděli jsme se od nich, že v brazilském Rio de Janeiru, kam máme z Antarktidy namířeno, začíná koncem února tradiční a celosvětově proslulý karneval. Sice jsme to ani já, ani Michal netušili, ovšem údajně je období před vypuknutím oficiálního karnevalového veselí ještě větším zážitkem než karneval sám. Máme se tedy neplánovaně o to více na co těšit.

Odpolední, již třetí a poslední dnešní vyjížďka na člunech měla dvě části. Nejprve jsme přirazili k Goudierovu ostrůvku, kde se nachází britská antarktická základna Port Lockroy. V roce 1944 zde byla založena tzv. báze A, tedy první britská polární stanice. Stanice tehdy v únoru 1944 sloužila v rámci tajné “operace Tabarin” k monitorování pohybů fašistických nepřátel a k předpovědím počasí.

Dnes je budova, opuštěná v lednu 1962, zrenovována na muzeum. Kromě muzea v budově zrekonstruované roku 1996 naleznete i obchůdek se suvenýry a věřte nevěřte i malý poštovní úřad. Areál muzea s obchůdkem a poštou dosahuje díky každoročnímu letnímu návalu turistů úplné finanční soběstačnosti a jeho provoz tedy nestojí britskou vládu ani penny.

Zakoupili jsme pár suvenýrů, někdo napsal a poslal svůj pohled z Antarktidy a na člunech se přesunuli na sousední Wienckeův ostrov. Ten je pojmenovaný slavným belgickým polárníkem de Gerlachem na počest námořníka Auguste-Karla Wienckeho. Mladík tragicky zahynul, když při čištění ucpaného palubního odtoku spadl z lodi Belgica do moře a mezi ledovými krami se utopil.

Vylodili jsme se na místě zvaném Jougla Point, opět uprostřed kolonie tučňáků oslích. Přestože jsme podobných kolonií viděli v předešlých dnech nespočet, i tentokrát jsme si ze setkání s chlapci ve fraku odnesli nové zážitky.

Tučňák oslí je obalen jemným chmýřím, připodobňujícím jej k plyšovým hračkám. Někteří tučňáci však tuto jemnou srst postrádali úplně nebo byli již z části vypelichaní. Dle mého neodborného úsudku mají chmýří pouze mláďata a ti starší jej postupem času úplně ztratí. Podobně jako štěně stárnutím přichází o svou jemnou plyšovou srst a získává hrubší kabát dospělého jedince.

Je však také možné, že ti bez chmýří byli příslušníci jiného druhu. Více bych se však přikloňoval ke své první teorii. Baculatí plyšoví tučňáci jsou velice roztomilí a přátelští. Možná vhodnějším slovem bude zvědaví. Jednu věc bych jim však vyčetl zcela určitě. Kudy chodí, tudy kálí a jejich kolonie jsou strašně cítit. Puch by sice nebyl tak nepřekonatelným problémem, ovšem problémem je vysoké riziko uklouznutí na skalisku pokrytém vrstvami slizkých sekrecí.

Několikrát jsem měl na mále a div si nedopřál bahenní lázeň. Měli jsme s bratrem štěstí a dva tučňáky si i pohladili. Za odměnu jsme je museli nechat okusovat naše rukavice. Mají celkem stisk, holou ruku bych jim rozhodně k zobáku nedal. Byl to silný prožitek, pozorovat jejich nevinný a soustředěný pohled při klování do našich nastavených rukou. Okusování bylo prokládáno výkřiky s následným předstíráním útěku při pokusech pohladit je na břichu.

Ještě před tímto kontaktem našich horních končetin došlo v okolí velké kostry velryby, složené ovšem z jednotlivých obratlů a žeber několika různých uhynuvších kytovců, ke kontaktu tučňáků s mými kalhotami a botami. Kostra velryby, sloužící jako atraktivní antropologický model pro fotoaparáty turistů, je taktéž v obležení tučňáků oslích. Člověk netuší chvílemi kam šlápnout, aby se nedostal do jejich přílišné blízkosti a tím je nevylekal.

Základním pravidlem chůze mezi ležícími či stojícími fešáky ve fraku je pohybovat se velmi pomalu. Všechny pohyby by měly působit až malátně, jelikož každý prudký pohyb působí rušivě.

Znenadání jsem se ocitl uprostřed spousty tučňáků a tu jeden z nich si na mě vyšlápl. S bojovým pokřikem a mávaje svými křidélky se pustil do obhlídky mých gumových holínek a impregnovaných kalhot. Začal klovat do mé holeně a střídavě i uždiboval nalepený trus z mých podrážek. Nechal jsem jej být a pokračoval v chůzi.

Tučňák mne však stále sledoval a kdykoliv jsem se zastavil, pokračoval v odhodlaném útoku na mé dolní končetiny. Když však svým odvážným počínáním inspiroval i další své dva kolegy, přidal jsem do kroku a zmizel z jejich dosahu. Ještěže jsou tak neohrabaní a neumějí létat, jinak by obdobné návštěvy kolonií byly téměř nemyslitelné.

Dnešní tři výlety byly opravdu náročné, a proto jsem se po páté hodině odpolední velice rád natáhl na postel v naší kajutě. Mrzí nás, že loď již pluje zpět na sever. Dle mých propočtů, za pomoci mapy, jsem stanovil vzdálenost z místa, kde se naše loď otočila zpět na sever. Zhruba dvě stě kilometrů severně od jižního polárního kruhu.

Rovnoběžku, se souřadnicí 60 stupňů a 33 minut jižní šířky, na kterou v poledne nejkratšího dne v roce dopadají sluneční paprsky vodorovně, tj. pod úhlem nula stupňů, bohužel tentokrát nepřekročím. Snad někdy příště?