Category

Deník 003

Kapitola 21 – Nedělní výlet

By | Deník 003

Za všeobecného nicnedělání svítilo na celou naši první neděli v Paramaribu lehce spalující slunce. Po několika zamračených dnech s mohutnými přívaly deště, příjemná změna.

Typická ulice Paramariba (Mart Eslem)

Typická ulice Paramariba (Mart Eslem)

Den volna a klidu od pracovních starostí jsme vyplnili poznávací procházkou do vzdálenějších částí surinamské metropole. Naše první zastavení sice patřilo oblasti okolo Fort Zeelandia, ovšem pouze díky kouzlu tohoto zákoutí ležícího na západním břehu řeky Surinam.

Okolí Fort Zeelandia v Paramaribu (Mart Eslem)

Okolí Fort Zeelandia v Paramaribu (Mart Eslem)

Nádherné koloniální stavby, které jsem si zamiloval již při naší předešlé cestě, opět dokázaly rozeznít mou fotografickou strunu. Kamenná pevnost či cihlové ruiny i celodřevěné domy se staly vděčnými cíly pro mé experimentování, tentokrát s černobílou fotografií.

Paramaribo černobílé (Mart Eslem)

Paramaribo černobílé (Mart Eslem)

Cestou dále podél řeky, na rohu travnatého prostranství před Prezidentským palácem, jsme potkali našeho starého známého řezbáře. Opět seděl, ostatně jako asi každý den, před výstavkou svých výtvorů z tvrdého tmavého dřeva určených k jeho obživě.

Vzpomněl si na naše nákupy z loňského září a jako bývalým klientům nám ihned nabízel slevu. Tentokrát neuspěl, jelikož požadovaná cena neodpovídala míře našeho zalíbení v jeho uměleckých soškách. Naše zdvořilé odmítnutí ani trochu nepokazilo jeho nakažlivě dobrou náladu a po rozloučení přiťuknutím sevřených pěstí jsme pokračovali dále k přívozu.

Starý známý v Paramaribu (Mart Eslem)

Starý známý v Paramaribu (Mart Eslem)

Slabý kilometr od Fort Zeelandia proti proudu řeky kotví zastřešené pramice. Loďky vybavené závěsnými motory pojmou zhruba třicet lidí. Za jeden dolar převáží přes řeku, jakmile se najde alespoň deset zájemců. Lze cestovat i v menším počtu, ovšem úměrně s nízkým počtem pasažérů roste i cena požadovaná převozníkem.

Vyzkoušení místní říční dopravy jsme si na druhém břehu zpestřili chlazeným kokosových ořechem a já i trsem slaďoučkých banánů.

Přívoz přes řeku Surinam (Mart Eslem)

Přívoz přes řeku Surinam (Mart Eslem)

Po zpátečním vylodění následovalo již pouze lehké toulání po dosud neznámých a v nedělním odpoledni i téměř liduprázdných ulicích a uličkách města. Kromě spousty zavřených obchůdků a spousty odpadků všude po silnicích a chodnících, jsme utrpěli i jeden téměř sexuální zážitek.

Záměrně říkám utrpěli, jelikož si nejsem jistý, zda sexuální je to pravé označení. Na dvoře jednoho zchátralého domu se nám díky pouze drátěnému plotu naskytla možnost sledovat nedělní hygienu mladé černé ženy.

S mýdlem v ruce stála před kýblem s vodou. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nebyla oděna pouze do bílého plátna omotaného kolem pasu. Začala se mýt nejen na obnažené hrudi, ale zcela bezostyšně si v podřepu mydlila i přirození a zadní příslušenství. Jiný kraj, jiný mrav. Pro nás ovšem dosud nikdy nepoznaný.

Pokud pomineme šmírování v období puberty, byl jsem svědkem něčeho podobného prvně. A zcela jistě na ulici jednoho z mnoho hlavních měst, které jsem kdy navštívil. Otázkou zůstává, do jaké míry se jednalo o zážitek ve smyslu sexuálním. Spíše šlo o sledování politováníhodného úkonu na samé hranici chudoby a beznaděje.

Toulání prázdnými ulicemi Paramariba (Mart Eslem)

Toulání prázdnými ulicemi Paramariba (Mart Eslem)

Jedinou, ryze negativní zkušeností nedělního výletu byl verbální útok pološíleného bezdomovce. Bílí psi, ať táhnou do prdele! To bylo téma jeho hlasité přednášky. Šílený stařec byl sice také psem, ovšem tím, který štěká a nekouše.

Do jaké míry se názory jeho pološíleného mozku ztotožňují s názorem místní černé většiny, se mohu jen dohadovat. Nebral jsem ho však vážně a drze stál v jeho těsné blízkosti.

Zůstalo u nadávek a žádný pokus o slibované napadení se nekonal. Však by se také, vzhledem k věku, asi se zlou potázal. Rozhodně mě však donutil k zamyšlení, zda zavádění způsobu života bílých lidí do všech končin světa není spíše ke škodě tamních obyvatel, opouštějících svůj tradiční způsob života a stávajících se ve vnuceném světě zcela bezradnými.

Vyvíjel by se jejich svět bez zásahu toho našeho “civilizovaného” lépe? Ubylo by chudoby, ale hlavně kriminality? Bylo by méně zkrachovalých a mnohdy zdrogovaných existencí? O tom všem se můžeme pouze dohadovat. Odpovědět na tyto otázky již nebudeme mít nikdy příležitost…

Kapitola 20 – Tropický déšť

By | Deník 003

Dvě noci po sobě osvěžil ovzduší Paramariba tropický déšť. Překvapivě největší přívaly deště přicházejí vždy za tmy. Přes den byl jemný deštík spíše vítaným osvěžením než nepříjemností.

Se zhasnutým světlem jsem mohl skrze tři okna svého pokoje vnímat svěží vzduch pronikající vně. Celý den mám otevřeno dokořán, jelikož okenní otvory jsou chráněny napevno přidělanou sítí proti hmyzu. Večer tedy lze bez obav i svítit.

Kapky vody bubnující na střechu domu dopadem přímo z oblak či z přetékajících širokých okapů působí jako ukolébavka. A to přesto, že při vyšší intenzitě deště mohou člověka i vzbudit. Stejně jako včera v noci.

Ani trochu jsem se však nezlobil, naopak vychutnávám pravidelný rytmus dešťové muziky. Déšť občas zesílí jako kdyby někdo otočil kohoutkem nebeské sprchy doleva. Chvílemi přívaly slábnou, aby po pár minutách opět zaplavily střechy a ulice.

Voda stoupá nejenom v kanálech podél cest a silnic, ale zvýšené srážky lze pozorovat i na zvednuté hladině řeky Surinam, podél jejíchž břehů se každý den procházíme.

Voda padá a padá. Snad stavidla mračen pouští zarytý bubeník milující hru na všechny druhy bicích nástrojů. Od velkých bubnů pozvolna přechází na činely, aby závěrem použil lehký cimbál.

Ležící člověk se tou muzikou kochá dokud opět nepropadne sladkému snění. Deštivé probuzení se poté stává jen příjemnou vzpomínkou.

Méně příjemným se však stalo jedno ráno těsně před odletem domů, kdy po téměř celodenním dešti došlo k zatopení všech ulic v okolí našeho útočiště.

Zatopené ulice na periferii Paramariba (Mart Eslem)

Zatopené ulice na periferii Paramariba (Mart Eslem)

Brodit se po kolena v té kalné vodě plné špíny a plovoucích odpadků jsme odmítali. Proto jsme také strávili celé dopoledne střídavě na pokoji a terase, odkud jsme jako na dlani sledovali ulice proměněné v malé benátské kanály.

Auta místo loděk v Paramaribu (Mart Eslem)

Auta místo loděk v Paramaribu (Mart Eslem)

Místo gondol se ovšem vodou brodily projíždějící automobily čeřící klidnou hladinu pouliční stoky. Kalné vody se poté tříštily o zděné plochy plotů, či o stěny okolních domků. Zavolat si taxíka byla jediná možnost, jak suchou nohou překonat zatopené ulice a zahnat hrozící nudu procházkou po nezatopených částech Paramariba.

Kapitola 19 – Zpět ke stejné řece

By | Deník 003

Půl roku po návratu z cesty přes Cayenne až do Port of Spain jsme porušili pravidlo “nevstoupíš dvakrát do stejné řeky” a vyrazili s Richardem opět do Surinamu. Tentokrát za obchodem. Převážně pracovní povinnosti tedy zapříčinily i mnohem stručnější poznámky než při předešlé, ryze odpočinkové návštěvě.

Paramaribo nás přivítalo takové, jaké jsme si jej uchovali v našich vzpomínkách. Město, které není nikterak čisté ani nikterak krásné a moderní, ale přesto má svou neopakovatelnou atmosféru. Ať se jedná o přátelskou povahu místních lidí či o více a někde i méně udržované domy na břehu řeky Surinam v okolí Prezidentského paláce.

Okolí prezidentského paláce v Paramaribu (Mart Eslem)

Okolí prezidentského paláce v Paramaribu (Mart Eslem)

V druhé polovině dubna 2004 nás přivítalo opět žhavé slunce a teploty určitě nad třicet stupňů Celsia. V porovnání s počasím ke konci září tentokrát není ve vzduchu taková vlhkost. Člověk se proto nepotí jako vrata od chléva. Vzhledem k našim povinnostem se jednalo o příjemnou změnu.

Hned první den nás čekalo jednání na obchodní komoře sídlící naproti Prezidentskému paláci a dvě překvapení.

Paramaribo navštívila v nedávné době vládní delegace z České republiky. To se to pánům úředníkům cestuje za peníze daňových poplatníků. Přestože jsme přicestovali za bussinesem, návštěvu úředních šimlů na místě jako je Paramaribo považujeme za plýtvání prostředky. Surinam je stále ještě spíše pro dobrodruhy, než pro uhlazené pány v nažehlených oblecích.

Druhé překvapení jsme zažili ve směnárně. Místo očekávaných guldenů nás překvapili zbrusu novými surinamskými dolary! Během pár měsíců došlo k měnové reformě čítající škrtání tří nul a pro jistotu i změnu názvu oběžných prostředků.

Zajímavé proto bylo placení v obchodech, kdy ceny v dolarech můžete platit i guldeny, které jsou stále platné. Běžné bylo i vracení drobných v obou měnách, což vyžadovalo i značné matematické dovednosti. Nevídaný peněžní guláš.

Po úvodním přespání v nám známé a vyzkoušené ubytovně Albergo Alberga na Lima Po Straat jsme, z důvodu obsazení všech lůžek na měsíc dopředu, přesídlili do privátu k manželům důchodového věku na Okamalaan Straat.

Zpět u stejné řeky Surinam (Mart Eslem)

Zpět u stejné řeky Surinam (Mart Eslem)

V příjemném a levném ubytování s vlastní skvěle vybavenou kuchyňkou strávíme deset nocí. Doufejme, že noci zde budou klidné a dny obchodně úspěšné. A Paramaribo nám i podruhé nastaví svou co nejvlídnější tvář.

Při vzpomínce na poslední nocleh zde, v září roku 2003, si na ubytování nemůžeme stěžovat. Pokoj v ubytovně YMCA byl zřejmě ten nejhorší, v jakém jsme oba dva kdy v životě spali. A to jsme již zažili ledascos…

Kapitola 18 – Domů

By | Deník 003

Tobago, kde žije z 1,3 milionu obyvatel země pouhých padesát tisíc, máme úspěšně za sebou. Do návratu domů zbývá jediný den.

Na lodi jsme si každý zabral jednu polstrovanou lavici a natažené nohy jsme opřeli o židle. Celkem dobře a pohodlně se dalo spát. Do Port of Spain jsme dorazili ještě před svítáním a došli si na velice brzkou snídani po páté. Po snídani nás ve městě nic nedrželo a proto jsme odjeli do Carnetta´s Inn pokračovat v přerušeném spánku v naší Trinidadské “domácí” posteli.

V recepci na mě navíc čekala hromádka vypraného oblečení, připraveného ke zpáteční cestě do Evropy. Dokonce se podařilo sehnat i nabíječku mobilního telefonu. I problém s oznámením našeho příletu do Prahy je tedy vyřešen. Z Cayenne můžeme zavolat domů a domluvit odvoz z letiště.

Na pokoji 225 jsem spal jako neviňátko téměř do času oběda. Následovala lahodná sprcha a poté poslední procházka po městě.

Vyrazili jsme pěšky směrem z oblasti Maravel, kde jsme bydleli, po Saddle Road dolů do města. Naproti hotelu Royal Palm Suite je nákupní středisko s výbornou také-away restaurací Joe´s. O místě oběda tedy bylo rozhodnuto předem. Navíc jsme u Joea večeřeli již minulou neděli po našem příletu. Na výbornou pizzu a ještě lepší těstoviny jsme vzpomínali celý týden.

V neděli dopoledne však byla provozovna uzavřená, a proto jsme pokračovali dále směrem do centra. Na křižovatce Saddle Road a Long Circular Road jsme zahnuli doleva a v zatáčce za rohem jsme si dali pizzu v moderním rychlém občerstvení

Cílem naší nedělní procházky byl Queens Park Savannah s přilehlou zoologickou a botanickou zahradou. Od místa, kde jsme obědvali to již bylo kousek, a proto jsme ušetřili za taxíka.

Toulání botanickou zahradou (Mart Eslem)

Toulání botanickou zahradou (Mart Eslem)

Do zoologické zahrady jsme nezavítali ovšem velice příjemné bylo toulání zahradou botanickou. Samozřejmě název botanická zahrada je trochu nadnesený, jedná se spíše o velice dobře upravený park, založený již roku 1818. O kousek dál stojí krásná budova, sloužící nyní jako sídlo premiéra. Stylové obydlí postavené roku 1875 pro guvernéra ostrova nese dnes název President´s House.

Prezidentský palác v Port of Spain (Mart Eslem)

Prezidentský palác v Port of Spain (Mart Eslem)

Od prezidentova domu jsme pokračovali směrem do centra přes Rock Gardens. Malý upravený koutek v severozápaním rohu Parku Queens Savannah, leží v blízkosti Magnificient Seven. Sedm úžasných budov jsme si postupně všechny prohlédli. Více jak polovina z nich potřebuje zrekonstruovat jako sůl. Ovšem z architektonického hlediska jsou to stavby překrásné. Každá z nich by i o samotě byla ozdobou kdejakého města.

Jedna z budov Magnificient Seven v Port of Spain (Mart Eslem)

Jedna z budov Magnificient Seven v Port of Spain (Mart Eslem)

Všechny budovy leží na Maraval Road. Ulice obepíná Park Queen´s Savannah ze západní strany a na jihozápadě přechází v ulici Queen´s Park West, která poté park kopíruje po celé jižní straně. Ze severu ohraničuje park ulice Circular Road a z východu Queen´s Park East. Všechny čtyři ulice jsou jednosměrné a doprava tak proudí v okolí parku ve směru hodinových ručiček.

Obyvatelé Port of Spain se tak neoficiálně, ale rádi, pyšní největším kruhovým objezdem na světě. Park leží v úplném srdci města a jeho obyvatelé jej využívají kromě procházek a pikniků v trávě i ke sportu. Kromě běžců jej využívají i fotbalisté a hráči kriketu. Z Trinidadu a Tobaga pochází světoznámý sprintér, účastník mnoha mistrovství světa a Olympiád, Ato Boldon. Pro běžce jsou zde ideální podmínky a to nejen klimatické.

Na Maraval Road jsme si koupili chlazený kokosový ořech. Prodávali se tam rovnou z nákladního vozu. Mačetou se usekl vršek ořechu, zastrčila slámka a osvěžení bylo připraveno. Z osobního auta opodál na Richarda, který pojízdnou prodejnu točil na kameru, pokřikoval černý “týpek” ověšený zlatem. Místnímu borci se zřejmě naše natáčení nelíbilo.

Richard s ním byl ovšem rychle hotov. Vylez z auta a vymlátím kus hovna z tý tvý blbý palice! To je přibližný překlad Richardovi odpovědi na drzé a od počátku velice sprosté připomínky místního hocha. Ani nepípl a odjel. A to přestože měl v autě i další rozesmáté kolegy.

Dobře, že odjeli, protože sám bych jim rád jednu fouknul. Debilita některých místních lidí nám oběma již pěkně leze na nervy.

Pojízdný stánek s kokosy v Port of Spain (Mart Eslem)

Pojízdný stánek s kokosy v Port of Spain (Mart Eslem)

Rozpálené odpolední ulice zely prázdnotou, a proto nás již nic v centru města nedrželo. V pohodě jsme si koupili pití s sebou do ubytovny. Tam je totiž přehnaně drahé. Vrátíme se raději zpět a musíme pořádně připravit naše dvoudenní putování domů.

Máme za sebou sedmnáct dní putování. Naše cesta nás stála opravdu hodně sil. A to jak fyzických tak i psychických. Přestože nám téměř vše vycházelo a nepotkali nás žádné větší nepříjemnosti, bylo dovršení mé první padesátky navštívených zemí velice náročné.

Kromě počasí vyšel i tip na společníka k cestování. Ani jednou nás neschvátila ponorková nemoc, což velikou měrou přispělo k vydařenosti putování. Bez velikého přemýšlení mohu upřímně prohlásit, že se “Lvím Srdcem” pojedu kdykoli a kamkoli. Pokud mi odpustí použití této, mým bratrem vymyšlené přezdívky na samý závěr mého spisování.

Navíc jsem zcela neplánovaně načal i druhou padesátku zemí na ostrově Grenada. Co víc jsme si mohli přát, jednoduše nemělo to chybu a oba dva nás cesta velice obohatila. I přesto se však opravdu hodně těšíme domů. Těšíme se na věci obvyklé a stereotypní. Až se jich zase nabažíme, naše toulavá krev opět zatouží po dobrodružství v neznámých končinách zeměkoule. Zítra ráno si však naložíme batohy na záda, zaklapneme dveře pokoje a pro tentokrát se rozloučíme…

Kapitola 17 – Scarborough a okolí

By | Deník 003

Noc hrůzy! Mé seznámení se šváby velikosti myší. Když jsem se uvelebil a připravil ke spánku, vytrhly mě z poklidu podivné zvuky. Zpoza záchodových dveří vycházel rámus, jako kdyby někdo demontoval mísu. Následovalo škrábání a podivné pištění. Pomalu jsem otevřel a v tu chvíli na mne vybafl obrovský šváb. Rychle jsem zabouchl dveře a jedním skokem byl na posteli.

Neklidně jsem dál pozoroval televizní program, když jsem zahlédl přeběhnuvšího dalšího švába od skříně pod postel. To už jsem začínal být pořádně neklidný a připravoval se k boji. Když se potvora vznesla a přistála na závěsu u okna, okamžitě jsem po ní mrštil polštář. Přestože jsem švába nezasáhl, zmizel z mého zorného pole. Během okamžiku se však prozradil škrábavými zvuky pod umyvadlem. Sám si zalezl do koutu, kde tři rány podrážkou mé pravé boty ukončily jeho bídný život!

Myslel jsem, že je dobojováno, ovšem za pár minut se ze záchodu ozvalo další škrábání. Zřejmě trestné komando vyslané pomstít svého druha. To už jsem nevydržel a uprchl z pokoje. Proti přesile bojovat nehodlám.

Uložil jsem se na pohovce ve vstupní hale a jedním okem pošilhávaje na film v televizi jsem hodlal konečně usnout. Zaregistroval mě ovšem pan “hoteliér” a nehodlal mě tam nechat. Vyzbrojen insekticidem vběhl do mého pokoje a za deset minut mě vyzval k návratu.

Pokoj byl sice “vyčištěn”, ovšem pořádně “zabrat” se mi až do rána nepodařilo. Při sebemenším šelestu či silnějším ofouknutí větrákem jsem leknutím vyskakoval metr nad postel a kontroloval, zda po mě něco neleze.

Mé první setkání s živočišným druhem, který společně s potkany je jediný schopný přežít jadernou apokalypsu, mě bude dlouho strašit ze snů. Možná jsem jančil hůř než ženská, ale ti brouci byli opravdu odporní.

Richard se mohl ráno potrhat smíchy, když mě spatřil na posteli v kalhotách a botách. Překvapilo ho zprvu, že jsem již oblečený a připravený k odchodu. Já však v plné zbroji strávil celou noc, abych mohl před hnědými potvorami co nejrychleji utéct.

Těsně po osmé jsme ji již seděli v přístavu na snídani. Čerstvé a výborné trojhránky z listového těsta navíc plněné džemem. Co víc jsme si mohli přát. Navíc jsme je zapíjeli oblíbeným džusem z maracuji.

Přístav Scarborough, administrativní centrum Tobaga, je v podstatě jediným opravdovým městem na celém ostrově. Centrum ostrova se vždy nacházelo v této oblasti, pouze měnilo svůj název. Za Holanďanů se mluvilo o Lampinsbergu, během britské nadvlády se jméno změnilo z Georgetownu na Scarborough. A nakonec za Francouzů neslo název Port Louis. Od 19. století dodnes se přístav nazývá Scarborough.

Po snídani jsme zabalili svých pět švestek a dali ubytovně Hope Cottage vale. Abych byl přesnější, pět švestek si sbalil Richard, já táhnul švestek nejmíň patnáct.

Velice jsem toužil zajít do pevnosti Fort King George, odkud je krásný výhled na celý záliv Rockly Bay. Jelikož cesta k pevnosti vede do příkrého svahu, odmítl Richard zprvu jít se mnou. Vyrazil jsem tedy sám navíc pouze s jedním batohem a stativem. Odměnou za můj výstup bylo nádherné panoráma Rockly Bay i skvěle upravená zeleň v pevnosti a blízkém okolí.

Jal jsem se tedy vytáhnout stativ a zachytit tu nádheru na několika snímcích. Vzal jsem si však batoh, ve kterém ani jeden fotoaparát nebyl. Vrátil jsem se proto k Richardovi a s úsměvem mu oznámil, jak musím výstup na kopec k pevnosti podniknout ještě jednou. Ovšem přesvědčil jsem ho, aby se tam vypravil také. Již s oběma batohy, jedním vpředu a jedním vzadu, jsem v krátkém čase dorazil do pevnosti již podruhé.

Nádherný výhled od pevnosti King George na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Nádherný výhled od pevnosti King George na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Pevnost postavená Brity v letech 1777 až 1779 nabízí kromě okolního parčíku a nádherného výhledu i muzeum artefaktů amerických indiánů. Zrenovovaná budova z neomítnutých světlých cihel však byla zrovna zavřena.

Asi nejhezčím zákoutím pevnosti jsou zbytky starých hradeb, kde u střílen stojí půltucet děl, který držel stráž nad zátokou Minister Bay. Jelikož se jedná o nejvyšší kopec v okolí, nechyběl ani maják. Paprsky třítisícwatového světla dosáhnou až do vzdálenosti padesáti kilometrů od pobřeží.

Fort King George na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Fort King George na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Zpět jsme se vraceli, jak jinak než pěšky, skrze areál nemocnice, sousedící s pevností. Došli jsme až na pobřeží a tam nasedli do taxíku, který nás za pět TT dolarů dopravil až na pláž Store Bay.

Pláž Store Bay na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Pláž Store Bay na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Nádherná pláž s veškerými potřebnými službami v zázemí leží v těsném sousedství letiště Crown Point International. Strávili jsme tam naše poslední okamžiky u moře. Ze stínu stromů jsme si odskakovali do modrých vln bez přestání bubnujících do písečné pláže, či do podemletých skalisek.

Podemletý břeh na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Podemletý břeh na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Jelikož mám spálená ramena, koupal jsem se v tričku. I tak podobné přeprání potřebovalo, bylo již pěkně cítit potem. Postupem času došlo i na praní vesty, košile a klobouku. Richard si přepral i ručník.

Oblečeného mě do vody vlastně nahnal on. Stačila jediná věta : “V taxíku, to nesmrděl ten řidič, to tak hrozně páchneš už ty!” Po pár hodinách na slunci bylo naše prádlo jako nové. Zářilo čistotou a věřte nevěřte, dokonce i vonělo. Slaná voda a sluneční paprsky odvedly pořádný kus práce.

Celá sobota probíhala v ospalém tempu a spoustu času jsme strávili povídáním. Já vzpomínal na koupání v mrtvém moři při své cestě do Svaté země v prosinci 1999. Tehdy jsem se po slané koupeli osprchoval ve sladkovodní umývárně, ovšem zapomněl si vypláchnout uši. Nádherný prožitek z lenošení na hladině léčivé slané vody, na které se dalo ležet jako na pohovce, se změnil v utrpení. Celou noc jsem tehdy nespal bolestí způsobenou agresivní solí rozežírající vnitřek mých uší. Až do úsvitu jsem si uši proplachoval peroxidem vodíku. Na břehu Rudého moře, kde jsme nocovali jsem usnul totálně vyčerpán až k ránu. Ale, to je již jiná historie.

Richard se také rozpovídal. Sedmnáct let strávených v Austrálii, kam emigroval před bolševickým režimem, se nezapomíná. Jako téma zvolil zdraví či životu nebezpečné živočichy. Hadi, klokani, divoká prasata a krokodýli. Tyto hrozby jsme jen rychle přešli.

Rozpovídal se o pavoucích, kteří dokážou usmrtit celou rodinu. Existuje určitý druh pavouka, žijící v rodinných párech. Obě pohlaví jsou smrtelně jedovatá. Když se hubí, musí se zabít oba dva. Trpí totiž vzájemnou fixací a z té vyplývající pomstychtivostí. Pokud zabijete jen jednoho z páru, ten druhý si nedá pokoj, dokud nepokouše celou rodinu, v jejímž obydlí žije. A takové kousnutí většinou končívá smrtí. Milý pavouček se jmenuje Fannel Web.

Další dvě potvory se skrývají v mořských hlubinách. Medúzy Marine Stinger s namodralými téměř neviditelnými, ovšem smrtícími chapadly. Pokud se člověk dostane do jejich osidel, raději si přeje okamžitě zemřít. Tak hrozná je bolest, kterou chapadla způsobují. Jejich dotyk se dá přežít pouze, nedojde-li k požahání celého těla. Zasažení celé tělesné schránky končívá strašlivou smrtí.

Chapadla vypouští jakousi kyselinu, která rozežírá tkáň. Jedno obtočení stehenní kosti vypadá jako, kdyby se maso kolem ní okrájelo zaživa nožem. A také to tak bolí, možná i více. I při zasažení jedné části těla si většinou postižený přeje raději zemřít než snášet bolest poleptané rány a následné zdlouhavé hojení.

A po medúzách, byla přednáška o nebezpečích plynoucích z přírody zakončena žraloky. Velký bílý a lidožravý postrach moří.

Rodinka si vyjela svou vlastní jachtou na ryby. Manžel házel do vody návnady a vylil i trochu krve, aby přilákal své oběti. Upozornil manželku i děti, aby v žádném případě neskákali do vody. Návnada bude jistě lákat i žraloky. Manželka však, jak již to někdy u žen bývá, nevěnovala manželovým slovům pozornost a když jí bylo příliš horko, jednoduše skočila z lodi, aby se osvěžila.

Pekelné to však bylo osvěžení. Děti a manžel na ní okamžitě jako u vytržení řvali, aby ihned vylezla zpět na palubu. Přes hluk mořských vln však volání nerozuměla, a proto volala zpět, aby jí to zopakovali. Přitom v poklidu šlapala vodu.

Náhle se z hlubin vynořily obrovské čelisti a žralok milou paní pod úrovní pasu jednoduše přepůlil. Rodina sledovala, jak se torzo manželky a matky zhouplo ve vlnách, přetočilo se hlavou do vody a z vynořivších se pahýlů nohou do dáli stříkala krev z přeťatých tepen. Manžel se horečnatě snažil zmrzačené ženě pomoci z vody, když se hladina otevřela podruhé a tělo zmizelo navždy….

Člověk musí být na cestách velice opatrný, zvláště v končinách, kde podobná nebezpečí číhají. Já jsem však více než opatrný, vždyť jsem se bál i obyčejného švába. Měl jsem totiž strach, že by mohl být jedovatý nebo masožravý.

Naštěstí nejsme v Austrálii, kdy smrtelně nebezpečných tvorů snad žije nejvíce. Zmíněný pomstychtivý pavouk žije na jediném místě na světě. V oblasti australského Sydney a pouze v lidských obydlích. To jsem měl vědět před třemi lety, za celou olympiádu bych oka nezamhouřil! Zlatá česká kotlina, kde žádné podobné potvory nemáme. Čechy krásné, Čechy mé. Zemský ráj, to nejen na pohled…

Kapitola 16 – Na Tobago

By | Deník 003

Carnetta´s Inn ve čtvrti Maravel se stala naším přechodným trinidadským domovem. Z této základny, kde nám laskavě opatrují naše zavazadla, podnikáme výlety do okolí. Po Grenadě dnes přichází na řadu tentokrát výlet lodí na sousední ostrov Tobago.

Již v deset hodin jsme opět korzovali po ulicích centra Port of Spain a naplno propadali další nákupní horečce. Cenám, ani nabídce se však nedalo odolat. Zajímalo by mě ovšem, kolik z utracených peněz jde na účet šedé ekonomiky a kolik spolkne trh oficiální.

Kromě velice rozšířeného černého trhu si zde na své přicházejí i piráti snad všech světových značek. Všude je k mání podezřele levné značkové zboží a nebo ještě levnější napodobeniny. Zřejmě ti méně odvážní praktikují systém českých tržnicových Vietnamců a vesele prodávají značku Adis se čtyřmi pruhy.

V panující euforii z nepřeberného množství všeho možného zboží jsme od nakupování suvenýrů z cesty plynule přešli již na vánoční nákupy. Většinu věcí, se kterými jsme se na cestu vydali, zde budeme muset zanechat a zavazadla budou téměř plná nových věcí, převážně oblečení.

V přístavu jsme si u pokladny vyměnili lístky. Z Tobaga se chceme vrátit o den dříve oproti původnímu plánu. Jelikož zpáteční plavba je noční, neměli bychom se již kde, před cestou domů, vykoupat a navíc bychom museli s sebou táhnout všechna naše zavazadla. A přeneseně, s pytlem cementu, se rozhodně po celý poslední víkend v Karibiku nehodláme tahat. I tak toho vláčíme více než dost. Hlavně já.

Trajekt opustil přístav po druhé hodině odpolední. Útroby lodi pojmou mimo stovek cestujících i nespočet automobilů. Dohromady sedm palub nabízí kromě možnosti občerstvení či stravování v restauraci i spoustu pohodlných a klimatizovaných míst k sezení. Na polstrovaných lavicích se dá i docela pohodlně ležet a spát.

Upřímně řečeno, vůbec bych se však nezlobil, kdybychom místo na Tobago zamířili již domů. Cesta je již velice únavná a pobyt začíná být čím dál tím více o morálce než o užívání odpočinku. Doma je doma a tím spíš, když tam na vás někdo čeká.

Lehce jsme zneužili svého postavení potomků bílých kolonizátorů. Přestože jsme si koupili ty nejlevnější jízdenky, drze jsme si sedli do první třídy. Nikoho ani nenapadne, jediné dva bílé muže na palubě, podrobit možná i ponižující kontrole. To jsme ale lumpové, co? S poctivostí možná nejdál dojdeš, ovšem se špetkou drzosti se tam dostanete mnohem dřív!

Nepamatuji, kdy jsem naposledy na cestách vypil tolik tekutin jako zde. Vypiju snad deset litrů denně, a přesto skoro nemočím. Vše vypotím.

Dokonce i společnost Coca-Cola zde distribuje džus z maracuji. Překvapivě však neužívá svou značku Fanta, ale na totožných obalech svítí název Canning´s. Lokální trh zřejmě vykazuje určitá specifika, která názvu Fanta nepřejí. Z hlediska mé profese se jedná o zajímavý poznatek. Byl jsem totiž přesvědčen, že koncern Coca-Cola používá své značky globálně v jedné podobě. Není to tedy pravda. V některých oblastech používá strategii typickou například pro holanského giganta Unilever, který své zmrzliny, u nás známé pod značkou Algida, distribuje téměř v každé zemi pod jiným názvem. Koukám, že už mi začíná práce pěkně chybět, když se pouštím do podobných analýz globálních strategií prodeje.

V kabině trajektu, na křesle, o které bych se v Evropě neopovážil ani otřít, jsem rozvalen jako doma v obývacím pokoji.. Zajímavé, jak mnoho dokáže člověk ve světě slevit ze svých zásad a standardů.

Loď téměř čtyři hodiny obeplouvá pobřeží Trinidadu, aby se poté co nejkratší dráhou dostala až do přístavu Scarborough na Tobagu. Od poloviny plavby lze pozorovat na obzoru břehy obou ostrovů. Na mapě se jejich poloha zdála mnohem vzdálenější. Z paluby jsem však najednou zjistil, že je z jednoho ostrova na druhý vidět z pobřeží. Aspoň doufám, že tomu tak je. Můj odhad může klamat a zatímco z lodi vidím obě pevniny, ze severovýchodní pláže Trinidadu nemusí být jihozápadní cípy Tobaga pouhým okem k zahlédnutí. To se mi těžko posuzuje.

Z Tobaga je vidět i sousední ostrov Trinidad (Mart Eslem)

Z Tobaga je vidět i sousední ostrov Trinidad (Mart Eslem)

Čas se vleče a pomalu se stmívá. Dlouhou chvíli jsem si krátil zíráním do nekonečných tmavomodrých vln Karibského moře. Hlavou se mi míhaly vzpomínky na Antarktidu. Tehdy jsme také s mým bratrem Michalem stáli celé minuty na zádi ledoborce a mlčky sledovali ledově tichý západ slunce. Někdy v tuze melancholických chvílích mě až zaráží, kolik mám ve své duši již zážitků ze všech koutů planety. Jsou to dojmy, které mi již nikdy nikdo nevezme, a nejlepší na všem je, že budou stále přibývat. A jedno jestli rychleji či pomaleji, jen když budou. Nebo si to alespoň přeju.

Dlouhá a nudná plavba byla zakončena nepříjemným čekáním uprostřed dotěrného davu nedočkavých vystupujících. Své nervozitě jsme ulevovali hlasitým nadáváním v naší mateřštině. Snažili jsme se s Richardem trumfnout navzájem, a proto nadávek byla celá řada. Jen namátkou, debil s mozkovou aktivitou zmrzlého hovna bylo mou kreací. A Richard kontroval jeho oblíbeným rčením. Táta se vychcal do kopřiv a narodilo se hovado s vodotryskem na hlavě. Vodotryskem měl na mysli chuchvalec dredů sepnutý na temeni do culíku.

Podobnými “legráckami” jsme si krátili dlouhou těžkou chvíli. Hlavně s podobnými výjevy nesmíme pokračovat i po návratu domů. Ne každý by to musel pochopit. Žádná úřednice v Čechách by nepřešla bez povšimnutí poznámku typu : “Tak hni tou svojí prdelí, ať tady nejsme do večera!” Ovšem velice často by člověk měl chuť něco podobného opravdu říci a z plných plic.

Přístav Scarborough na ostrově Tobago (Mart Eslem)

Přístav Scarborough na ostrově Tobago (Mart Eslem)

V přístavu ve Scarborough vedly naše první kroky do KFC. Čím více se blíží konec cestování a návrat domů, tím více se snažím vyhledávat podobné ostrovy jistoty. Místa, kde neočekáváme žádné nepříjemné překvapení.

Taxíka jsme chytli po večeři hned za rohem a za šest TT dolarů se přesunuli na Calder Hall Road. V této ulici se na kopci nad přístavem nachází ubytovna Hope Cottage. Jedná se o sídelní budovy bývalého guvernátora Jamese Henryho Keense, který úřad zastával v polovině 19. století. Levné a relativně čisté ubytování.

Ovšem stav a interiér budovy odpovídá opravdu předminulému století. A to i navzdory televizi a elektrickému větráku na pokoji. Měli by budovu přejmenovat spíše na Hopeless Cottage, tj ze současného přístřešku naděje na bezútěšnou díru.

Každý jsme si vzali svůj vlastní pokoj, ovšem pouze v tom mém byla sprcha. Tedy sprcha, jednalo se spíš o bývalý chlívek, rozdělený příčkou na dnešní sprchovou část a část pro WC. Úžasný byl hlavně průtokový ohřívač ve sprše. Rozhodně nepřicházela v úvahu možnost opaření. Ovšem strach z probíjení elektrického proudu byl téměř na místě. Jediným pozitivem kromě sprchování bude první noc na cestě bez použití špuntů do uší.

Pokoj mi připomínal dávné doby studií v prvním ročníku střední školy. Tehdy jsem poprvé a zatím naposledy v mém životě chytil, jak se lidově říká “filcky”. Bylo to tenkrát neopakovatelné! Hlavně aerosol na jejich vyhubení, aplikovaný na mé genitálie. Skvělý zážitek, na který se nezapomíná. Pálilo mě tak hrozně přirození, až jsem si je chladil studeným vzduchem z vysoušeče na vlasy. A můj pokoj na Tobagu připomíná tehdejší přespávání v bývalém kravském chlívě vesnického JZD. Hlavně elektrické vedení na vápnem vybílených stěnách je téměř identické.

Rozkvetlý karibský ráj ostrova Tobago (Mart Eslem)

Rozkvetlý karibský ráj ostrova Tobago (Mart Eslem)

I pan hoteliér měl rozhodnost spíše honáka krav než recepčního ubytovny. Nejdříve půl hodiny váhal, zda nás ubytuje či naopak počká na nahlášené hosty, kteří nepřijeli. V průběhu rozhodování se nás neustále vyptával, na kolik nocí pokoj potřebujeme. A aby toho asi nebylo málo, když se konečně rozhodl a vyřídil všechny ubytovací formality, zeptal se nás již asi posté, kolik nocí zde hodláme strávit. K Richardovu velikému pobavení jsem si ulevil ve své mateřštině : “Jednu, ty hovado!”

Vysprchovat, lehnout si a ráno co nejdříve z téhle díry vypadnout…

Kapitola 15 – Malá krize

By | Deník 003

Musím zcela upřímně přiznat, jak se mi již strašně stýská po rodině a po domově. A to přestože máme před sebou posledních pár dní krásného lenošení. Stesk byl včera večer tak silný, až jsem propadl depresi a málem ze stejného důvodu předčasně ukončil příběh našeho cestování.

Ráno však moudřejší večera a hlubším zamyšlení, musím usoudit, jaká škoda by byla již nevydržet. Cestu domů netřeba nikterak komentovat, ta je vesměs vždy stejně otravná. Ovšem před námi je ještě Tobago a bůh ví, co nás tam ještě potká. Rozhodnuto tedy, ještě vydržím a dotáhnu svou práci až k odletu z Port of Spain.

Naše první kroky ze snídaně vedly rovnou na pláž. Chvíli jsme se cachtali v azurových vlnách prohřátého zálivu a před obědem se přesunuli do stínu stromů v okolí bazénu. Byla to paráda, jen tak se poflakovat na lehátku a ze skleničky na stolku usrkávat vychlazený maracujový džus. Extrakt z ovoce vášně (anglický název passion fruit) se stal během našeho pobytu v Karibiku mým oblíbeným pitím. Po návratu domů mi tato osvěžující chuť bude chybět. Ale snad se brzy dostane tento lahodný nápoj i do Čech.

Ležel jsem a znuděně pozoroval modré nebe. Je to ale dřina, to nicnedělání! Ovšem někdo to dělat musí, někdo se musí obětovat za ty ostatní…

Pláž našeho vyvalování na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Pláž našeho vyvalování na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Když už nás nebavilo ani plavat v bazénu, bavili jsme se pozorováním ještěrek. Jejich mrštný pohyb při lovu hmyzu byl natolik zajímavý, až Richard neodolal a chopil se vše zaznamenat na videokameru. Myslím, že se i celkově zhostil filmového záznamu naší cesty s velkým citem a velice se na jeho film těším. Bude pro mne zajímavé zhlédnout svou cestu zaznamenanou očima někoho jiného.

Zbytek dne, hlavně po vyklizení pokoje a opuštění hotelu, byl poznamenán naší vzrůstající nervozitou. Vše začalo mým vztekem poté co mi s velikým zpožděním donesli objednanou pizzu navíc plnou kousků ananasu, který nesnáším ze všeho nejvíc právě na pizze.

Další výbuch, již nás obou, následoval v taxíku, kterým jsme jeli na letiště. Ještě jsme vydrželi neustálé vystupování a nastupování při vytváření prostoru ostatním pasažérům. I to však přiznám, se mnou již dosti cvičilo. Vrchol byl při oznámení ceny, která se najednou vyšplhala téměř na dvojnásobek. Důvodem zdražení byla letištní destinace a skutečnost, že jsme bílí turisté. Slušná zlodějina, ať se jdou bodnout!

Na letišti zase ujely nervy Richardovi, zatímco já již raději ani nemluvil a rezignoval jsem. Nejdříve chtěli vědět snad i číslo naší podprsenky, aby následně při kontrole věcí zničili Richardovi kleštičky na nehty. To byla poslední kapka, se kterou přetekl i pohár jeho trpělivosti.

Také se do nich pěkně slovně pustil, až se červenala snad i klika od dveří. Jeho vztek byl navíc podpořen zjištěním o našich ztracených nožích. Nikdo o nich neměl ani tušení a div nám nezapřeli jejich převzetí do úschovy. Ještěže máme kontrolní útržek. Však se také chystáme v Port of Spain uhodit na kancelář společnosti Caribbean Star Airlines. Buď je dostaneme zpět, nebo ať nám je zaplatí, nic jiného neexistuje.

Grenada, ke které patří ještě přilehlé ostrovy Carriacou a Petit Martinique, se nám na závěr pobytu pěkně zprotivila. Nejenom je na ostrově poměrně draho, ale jsou zde i nesnesitelní úředníci a podlí řidiči veřejné dopravy. S výjimkou včerejší paní policistky, samozřejmě!

Co se týče pláží, budov a okolní přírody padla mi však Grenada do oka. Jakpak by ne, když se narodila ve stejném znamení jako já. Nezávislá Grenada vznikla 7. února 1974 a přišla tedy na svět ve znamení Vodnáře a přesně čtrnáct dní po mém narození.

Grenada je krásná (Mart Eslem)

Grenada je krásná (Mart Eslem)

Na Trinidad jsme se vrátili již téměř jako starousedlíci. Obešli jsme dotěrné a drahé taxikáře a nastoupili až pár metrů od letištního terminálu do “Aronca route taxi”, které nás za tři dolary na osobu odvezlo na Eastern Main Road. Tam jsme vystoupili a za dalších šestnáct dolarů na hlavu se, s přestávkou na jídlo v centru Port of Spain, přesunuli až do Carnetta´s Inn. Tam jsme ostatně měli domluvený nocleh a schované batohy.

Na letišti Piarco International jsme se zdrželi téměř dvě hodiny kvůli našim ztraceným nožům. Zaměstnanci Caribbean Star Airlines si nás přehazovali jako horkou bramboru, aby nás nakonec odbili slovy o politováníhodné náhodě. Za kterou ovšem nehodlali nést žádnou odpovědnost, a to i přes jasné písemné potvrzení o převzetí našich věcí. Po dlouhém dohadování jsme nakonec odjeli z letiště bez řádného dořešení problému. Pouze s telefonním číslem, na kterém si můžeme zítra stěžovat. Nože zřejmě už neuvidíme, snad se podaří alespoň získat finanční náhradu.

Abych však pouze nepomlouval, musím pochválit celní úřednice. Velice ochotně a nebývale promptně vyřídili vstupní formality spojené s opětovným udělením vstupních víz.

Jelikož jsme se ponaučili, dokázali jsme na přesunu z letiště do ubytovny ušetřit téměř devadesát procent ceny. Ceny, kterou jsme naivně zaplatili při našem prvním příletu na Trinidad. Namísto dvaceti amerických dolarů jsme utratili necelou polovinu, a to včetně večeře na Indipendence Square v blízkosti místních Twin Towers.

Jedná se o dvě výškové budovy, zdánlivě připomínající již neexistující “dvojčata” v New Yorku. Jedna ze dvou identických budov, podstatně nižších než věže Světového Obchodního Centra na Manhattanu, má dokonce také televizní anténu. Samozřejmě se jedná o nejvyšší budovy ve městě. Konkuruje jim pouze skleněná rozestavěná budova v jejich těsné blízkosti.

Již podruhé jsme ve městě potkali automobil značky Honda, který měl nasvícené elektronové disky kol. S podobným a značně efektním tuningem jsem se setkal poprvé. Jedná se o výborný nápad, který vozidlo opravdu vkusně ozdobí.

A to je z jinak nudného čtvrtka asi vše. Sladké sny …

Kapitola 14 – Grenada

By | Deník 003

Jízda na letiště byla mnohem příjemnější než večerní návrat ze Smokey&Bounty´s. V St. James jsme si totiž vlezli do mikrobusu řízenéhoˇ, buď opilým nebo zdrogovaným pilotem. Po většinu cesty se nahlas smál, jel jako ďas a pokřikoval radostí, i když vozidlo jen stěží držel na silnici. Cestovali jsme od krajnice ke krajnici a opravdu jen s velkým štěstím se nepřevrátili nebo nesrazili s auty v protisměru. Náramně se při tom bavil i taxikářův spolujezdec. Také se jim to smálo, když byli omámeni bůhvíjakou drogou a navíc oba dva připoutáni.

Já a Richard jsme se pouze přidržovali zadních sedadel a střechy. Každá i sebemenší srážka by, díky absenci bezpečnostních pásů pro cestující v zadní části mikrobusu, znamenala náš letecký výlet, nejlépe skrze čelní sklo, kamsi na ulici, nebo s návštěvou kabiny protijedoucích automobilů. Vzhledem k bujaré náladě se řidič mnohdy ani nedíval na silnici a vesele konverzoval se svých kamarádem, jakoby jsme ani nebyli na palubě jeho taxíku. Adrenalinová jízda se vším všudy nám bude navždy připomínat Port of Spain.

Budík nařízený na pátou hodinu jsem překvapivě slyšel i přes silně zastrčené špunty v uších a hlasité Richardovo chrápání. Richard sám neměl o budíku ani ponětí. Než jsem jej však stačil vzbudit, udělal to za mne telefon z recepce.

Taxikář přijel o čtvrt hodiny dříve a musel proto na nás čekat. Odměnou za včasné vstávání bylo sledování nádherného východu slunce. Mystičnost úsvitu byla podpořena vrcholky okolních, vegetací hustě porostlých, kopců. Vystupovali totiž pouze částečně z ranní mlhy. Pohled opravdu pro bohy.

Mystické ráno na letišti ostrova Trinidad (Mart Eslem)

Mystické ráno na letišti ostrova Trinidad (Mart Eslem)

Před odletem nás potkaly dvě nepříjemnosti. Mizerná, ale opravdu mizerná a k tomu ještě drahá snídaně, byla tou první. A do páru ji doplnila eskapáda s kapesními noži. Samozřejmě jsme v ranním spěchu zapomněli nechat nože v Carnetta´s Inn společně se zavazadly. U kontroly jsme se tedy museli kát a hodně prosit, abychom o nožíky nepřišli. Nakonec vše dobře dopadlo a naše “zbraně” si vzal steward k sobě do opatrování jako nebezpečný artikl. Odletu na Grenadu tedy již nic nebránilo.

Dvouvrtulový jednoplošník po zhruba dvacet pět pasažérů se vznesl v sedm hodin a dvacet devět minut. Na dvacet pět minut tedy svěříme své životy do rukou pilota oblečeného v okrově zelených barvách společnosti Caribbean Star Airlines.

Grenada z okénka letadla (Mart Eslem)

Grenada z okénka letadla (Mart Eslem)

Teprve na Grenadě si poprvé užijeme válení na pláži. Nenecháme si jej znechutit ani ztracenými noži. Přestože jsme měli lístečky k vyzvednutí, naše nože někdo zapomněl z letadla přinést. Absolvují tak prohlídku jiných koutů Karibiku, bohužel však bez nás. Snad se s nimi někdy shledáme. Zvlášť pro Richarda se jednalo o malou tragédii. Nůž vozí po světě již přes dvacet let a nikdy se s ním nic nestalo. Až do dneška.

Na Point Salines International Airport jsme si vzali taxíka a nechali se zavést do hotelu Flamboyant na Grand Ause Beach. Do hotelu jsme dorazili s přestávkou v National Commercial Bank, kde jsme si v kurzu 1 : 2,62 vyměnili pár místních východokaribských dolarů. Výměna peněz trvala značně pomalému bankovnímu úředníkovi zatraceně dlouho. Snad ani žádost o občanství by nemohla trvat takovou dobu.

Ovšem krásný hotel, ležící na kopci nad zátokou Grand Ause Bay, s pokojem 237 stál za víc než pár nepříjemností. Balkón s výhledem na moře a hotelový bazén byl samozřejmostí. Nehodlali jsme se nikterak zdržovat na pokoji a hned se přesunuli dolů na pláž. Uvelebit se na lehátko ve stínu palem s vychlazeným drinkem v ruce. Kochat se pohledem na bělostnou pláž a azurově modré moře, jehož vlny se tříští o břeh. Co vám budu povídat, jednoduše nádhera!

Pláž hotelu Flamboyant na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Pláž hotelu Flamboyant na ostrově Grenada (Mart Eslem)

Jelikož jsme si zapomněli doma mezinárodní řidičské průkazy, jediná možnost pronájmu přibližovadel se týká skutrů. Zrovna zde na Grenadě by se nám moc hodily. Bohužel. V jedné půjčovně jich sice stálo hned pět, ovšem údajně měly vybité baterie, a tak jsme byli odmítnuti. O sto metrů dál měli všechny zrovna vypůjčené. Škoda, ovšem díky ceně, kterou jsme posléze zjistili, bychom si zřejmě nakonec nechali zajít chuť. Dvacet amerických dolarů na den sice není tak moc, ovšem celá záležitost se prodraží díky policii. Na Grenadě bychom museli zaplatit dalších třicet za úřední potvrzení platnosti řidičáku.

Po obědě uzrál čas pro návštěvu hlavního města St. George´s. Cesta mikrobusem stojí sice pouhý jeden východokaribský dolar a padesát centů, ovšem i ten jsme ušetřili. Omylem jsme totiž mávli na mikrobus policejní. Paní policistka za volantem však byla tak laskavá a dovezla nás až do přístavní zátoky zvané The Carenage.

Sotva jsme vystoupili, ujal se nás další přívětivý člověk. Sice napůl bezdomovec, ovšem velice znalý místní historie a reálií. Neholená tvář zhruba padesátníka, červené tričko, sportovní čepice v karibských barvách a světlé plátěné kalhoty, to je hrubý popis našeho průvodce krásami St. George´s.

Ve městě žije asi třetina z více než jednoho sta tisíc všech obyvatel Grenady. Jedná se o nejmenší nezávislý státeček na západní polokouli.

Kráčeli jsme po Wharf Road obepínající přístav, obklopený strmými stráněmi posetými pestrobarevnými domečky. Atmosférou zátoka připomíná pobřeží Jaderské moře, jehož pobřeží je plné velice rozmanitých zákoutí. S trochou nadsázky je tato část St. George´s prezentována jako nejhezčí přístav celého Karibiku. Možná tomu tak i bude, plně to nemohu posoudit, a proto nezbývá, než si to myslet také.

Pohled na St. George´s od pevnosti Fort George (Mart Eslem)

Pohled na St. George´s od pevnosti Fort George (Mart Eslem)

Po strmé silnici jsme opustili úroveň mořské hladiny a kousek za budovou finančního úřadu šplhali k pevnosti Fort George. Pevnost postavená Francouzi v roce 1705 slouží nyní jako policejní základna a ubytovna.

Šlapání do příkrého kopce nás stálo dost tekutin. Teplota na slunci se vyšplhala snad k padesáti stupňům Celsia. Lije z nás pot jako z konve. Velice proto závidím našemu průvodci, který si v bílých odřených mokasínech poskakuje pomalu do tanečního kroku a na čele nemá ani kapku. Je na vlhkost vzduchu i vysoké teploty zvyklý od dětství, díky čemuž netrpí jako my.

Pohybovali jsme se v útrobách pevnosti zcela bez problémů, překvapivě jsme mohli nahlédnout a filmovat i uvnitř policejní ubytovny a vůbec nikdo nic nenamítal.

Z hradeb Fort George, posetých rezavějícími děly ještě z koloniální éry, je krásný výhled. Kromě města, které jsme viděli pod námi jako na dlani, lze dohlédnout až do zátoky s naším hotelem, nacházejícím se necelé tři kilometry jihozápadně.

Hradby však také byly svědky jedné smutné události grenadských dějin. A letos od temného okamžiku uplyne rovných dvacet let. V říjnu 1983 došlo v okolí pevnosti ke střelbě do davu demonstrujícího proti zatčení premiéra Maurice Bishopa pučistickým vojenským režimem. Rovných čtyřicet obětí z třicetitisícového davu protestantů popravených společně s premiérem a skupinou jeho věrných na dvoře pevnosti. To byl smutný účet tohoto krvavého dne v dějinách malé karibské země.

Na dvoře pevnosti stojí starý sloup s přišroubovanou deskou a basketbalovým košem. V dřevěné desce jsou dodnes patrné otvory od kulek vyslaných z pušek popravčí čety, sloužící jako memento onoho krvavého dne.

Po prohlídce pevnosti jsme zamířili dolů na veřejné tržiště. U presbyteriánského kostela Svatého Andrewa jsme poděkovali našemu společníkovi, dali mu každý po pěti dolarech za výklad, načež se po něm jako mávnutím kouzelného proutku slehla zem. Zmizel, aniž jsme se vůbec dozvěděli jeho jméno. Svou odměnu si však zasloužil, ať již za znalosti či za příjemné vystupování.

V okolí tržiště jsme si hlavně hleděli doplnit tekutiny, které naše těla opouští opravdu ve velkém. Strašně jsem se potil, vedro bylo takové, že jsme dlouho neváhali a odešli na autobusové nádraží. Spíše než o autobusy se jedná o mikrobusy v soukromém vlastnictví. Jejich shromaždiště se nachází na pobřeží, kousek od tržiště.

Doprava je v rukou živnostníků a prakticky neexistuje jízdní řád. Jednoduše se čeká s odjezdem, dokud se mikrobus celý nenaplní. Nastoupili jsme na nástupišti 1 a dlouhé minuty trpěli v neklimatizované kabině. Pekelné vedro spojené se spolucestujícími mačkajícími se jeden na druhého, to byl opravdový bonbónek. Ještěže netrpím klaustrofobií, to bych zřejmě přišel o rozum. Lehkou útěchu mi poskytovalo pozorování, jak vedro nepůsobí potíže pouze nám. Celé osazenstvo kabiny si neustále otíralo pot s čela a krků.

Když jsme konečně vyrazili, museli jsme přečkat stavění doslova na každém rohu. Silnice je posetá zastávkami, na kterých čekají další pasažéři či kde někdo vystupuje. Kdo si přeje vystoupit, jednoduše zaklepe na střechu vozu. Nejhorší je, když dotyčný sedí až vzadu. To potom musí nejdříve polovina lidí vystoupit, udělat místo a poté se zase naskládat zpět. Naštěstí pár kilometrů k hotelu se dalo vydržet bez větší újmy naší nervové soustavy.

Vystoupili jsme ovšem o kousek dříve. Jednak jsme si skočili na večeři a také potřebovali koupit pití na večer. V samoobsluze nás čekalo jedno malé překvapení! V regálu minerálních vod bylo plno české vody značky Mattoni. A dokonce v různých velikostech plastových i skleněných lahví. Opravdu nečekané setkání. Doposud jsem nikdy českou minerální vodu v zahraničí neregistroval. O to méně jsem něco podobného čekal v Karibiku. Snad pan Kožený a nějaká aktivita Harvardských investičních fondů? Pravda, na Bahamy je to odsud jen kousek. Raději nebudeme spekulovat.

Opravdu dlouhý den, navíc na spalujícím slunci, jsme zakončili na pokoji již po páté hodině. U televize počkáme, dokud nás nepřemůže spaní.

V okolí hotelu stojí za zmínku dvě věci, které jsme dnes registrovali. V blízkosti pláže se volně pase skot. Celý den se líně povaluje a pomalu přežvykuje hojnou zeleň pučící všude kolem. Nejpřekvapivější však je, v jaké stavu se tato boží hovádka nachází. Nádherná lesklá srst bez znaků jakýchkoli parazitů. Někdo se o ně musí úžasně dobře starat a mohu to docela dobře posoudit, jelikož jsem vyrůstal na statku.

Druhá záležitost je ještě zajímavější. Půda na obou stranách silnice vedoucí k hotelu Floambayant byla poseta otvory připomínající řádění krtků. Až navečer jsme zjistili, že se nejedná o práci krtků a dokonce ani hrabošů, jak jsem se původně domníval já. Otvory se před soumrakem začaly hemžit kraby (s jedním velkým klepetem). A to kraby různé velikosti. Některé kapitální kousky bych si na své zahradě opravdu nepřál. To raději sto krtků…

Kapitola 13 – Trinidad

By | Deník 003

Carnetta´s Inn jsme ohodnotili jako naše zatím nejlepší ubytování. Apartmánové bydlení s koupelnou, klimatizací, televizí a telefonem je navíc vybaveno i malou kuchyňkou. A co se týče prostředí exteriérů Carnetta´s Inn, nemohli jsme si stěžovat.

Areál Carnetta´s Inn v Port of Spain (Mart Eslem)

Areál Carnetta´s Inn v Port of Spain (Mart Eslem)

Komplex přízemních či maximálně patrových budov je situován v mírném kopci. Díky poloze a upravením teras do krásných tropických zahrad, získal neopakovatelné kouzlo připomínající tzv. “líbánkové areály”. Atmosféru navíc dokresluje malý most přes zurčící potok oddělující ubytovací část od recepční a restaurační.

Chutná snídaně, vyšperkovaná maracujovým džusem nakonec, odstartovala první báječný den na Trinidadu. Na doporučení sličné recepční, zřejmě majitelky apartmánů, jsme si stopli taxíka a ten nás odvezl za 3 TT dolary až do centra.

Báječná snídaně v nádherném prostředí na ostrově Trinidad (Mart Eslem)

Báječná snídaně v nádherném prostředí na ostrově Trinidad (Mart Eslem)

Tři dolary jsou pevnou, státem stanovenou taxou za odvoz kamkoliv po městě. Doporučuje se používat pouze mikrobusy s označením taxi nebo osobní vozy se státní poznávací značkou začínající písmenem “H”. Tyto vozy řídí licencovaní taxikáři podléhající určitému systému. Není problém svézt se i s kýmkoli jiným. Každé druhé auto na nás troubilo, zda nechceme vzít. My jsme však podpořili oficiální živnostníky.

Vystoupili jsme na rohu Duke a Charlotte Street. Od budovy KFC lze odpoledne odjet taxíkem zpět na ubytovnu. Naše kroky vedly do nejbližší cestovní kanceláře. Získali jsme tím potřebné informace týkající se především obnovených vstupních víz na Trinidad a Tobago. Díky plánovanému letu na ostrov Grenada si musíme zajistit nové vstupní dokumenty.

Mohlo by se nám totiž stát, že nás nepustí zpět na Trinidad, a my zmeškáme let do Evropy. Grenada je sice bezvízová země, ovšem my máme pouze jednorázové vízum na ostrovy Trinidad a Tobago. Po opuštění Port of Spain nám tedy přestávají platit. Z toho důvodu potřebujeme vízum dodatečně upravit k opuštění a opětovnému návratu do ostrovního státu.

Štěstí nás neopouští a problém jsme vyřešili až nečekaně rychle. Zašli jsme na imigrační oddělení, sídlící na Frederick Street a slušně požádali o pomoc v naší malé záležitosti. Stačilo slušné vystupování spojené s lichotkami nejvyššího kalibru a místní úředníci se mohli přetrhnout, aby nám vyšli vstříc. Náš případ si vzal na starost dokonce sám šéf celého oddělení. Za pár minut jsme měli vše potřebné a pan ředitel se dmul pýchou, když mohl ukázat svou důležitost v plné kráse.

Stačilo zahrát na citlivou strunu, oslovovali jsme jej Sire, a vyřízení našich víz se změnilo pomalu v otázku jeho osobní cti. Možná měl i radost, že má něco na práci. Celý úřad na nás totiž působil, jakoby se tam všichni doslova kopali do zadku nudou.

Ještě před obědem jsme si za 75 amerických dolarů koupili letenky na Grenadu a v přístavu i lodní lístky k přesunu na sousední ostrov Tobago. Samozřejmě jsme neopomněli napsat pár pohlednic a koupit nezbytnou kupu suvenýrů.

Port of Spain na mne působí až nečekaně civilizovaně. Relativně čisté ulice, upravená zeleň a moderní budovy spolu s upravenými lidmi na rušných ulicích. To vše odráželo určitý blahobyt, který zemi přináší těžba a ještě více zpracování ropy.

Hlavní město Port of Spain je taktéž největším obchodním centrem země a žije v něm okolo 350.000 z celkového počtu asi 1,3 milionu obyvatel ostrovního státečku. Tedy zhruba stejně, jako tomu bylo v Georgetownu. Ovšem, přestože jsou obě hlavní města vzdálena několik set kilometrů, připadáme si spíš jako by každé bylo na opačném pólu vesmíru. Tak obrovský je dělí rozdíl.

Port of Spain je příjemné moderní město (Mart Eslem)

Port of Spain je příjemné moderní město (Mart Eslem)

U oběda jsme zpozorovali další zajímavost. Tak, jako jinde existují čističi bot, zde po ulicích pochodují bezdomovci, živící se mytím pneumatik parkujících automobilů. Za pár centů komukoli vyleští obutí jeho automobilu. Paradoxně poté vozidlům nádherně svítící kola kontrastují se špinavou či odřenou karosérií.

Po obědě pokračovalo nakupování. Dorazili jsme zřejmě akorát v období výprodejů. Na každém rohu nás slevy lákaly ke koupi překvapivě levného, ovšem značkového zboží. Nakupovali jsme jak šílenci. Přiznám se, že jsme kvůli nákupům oželeli i prohlídku města a fotografování či točení videokamerou. Brzy jsme byli ověšení jak vánoční stromečky, a proto se rozhodli k návratu do Carnetta´s Inn.

V baru vedle recepce jsme si na chvíli sedli na pivo. Ovšem chvilka se protáhla. Původně jsme si chtěli připít na počest mých “padesátin” a samozřejmě při té příležitosti vykouřit mé slavnostní doutníčky Henri Wintermans. Po chvíli se k nám přidal majitel ubytovny pan Burell a z jednoho piva byly rázem tři.

Nezávazný rozhovor se změnil v malé obchodní jednání, při kterém jsme probírali možnosti trhů našim mateřských zemí. Velice zajímavé povídání, třeba přinese v budoucnu i své ovoce.

Nejdůležitějším a jak se ukázalo i nejtěžším úkolem večera bylo uložení všech věcí do batohů. Zabralo nám to bezmála hodinu, než byla zavazadla připravena na brzký ranní přesun na Grenadu. Čeká nás vstávání kolem páté ráno, ovšem nebudeme s sebou vláčet všechna zavazadla, nýbrž většinu necháme v úschově na recepci. Vyrazíme ráno tedy opravdu na lehko.

Ovšem, co s načatým večerem na pokoji? Raději jsme vyrazili ještě před spaním do ulic. Večerním taxíkem za 30 TT dolarů jsme na doporučení majitele Carnetta´s Inn odjeli do oblasti zvané St James. Přímo nám poradil návštěvu baru Smokey&Bounty´s.

V úterý večer však ulice nějak nežily, proto jsme se po dvou dalších pivech vrátili zpět. A to nebýt nečekané zábavy, nedošlo by snad ani na ta dvě piva a vrátili bychom se po pár minutách.

Naši pozornost a také pár drobných mincí si vysloužil šikovný bezdomovec. Učiněný žonglér s prázdnými lahvemi. Ze skleněných i plastových obalů, společně s využitím vody, stavěl různé neuvěřitelné věže, které téměř odporovaly fyzikálním zákonům. Navíc dokázal uprostřed svého výtvoru nechat mezi dvěma lahvemi jednodolarovou bankovku, kterou po dokončení dokonale vyvážené skulptury, jedním rychlým škubnutím vytáhl. Skleněná věž se přitom ani nepohnula. Učiněný kabaretiér, jen tak na něj nezapomeneme …

Kapitola 12 – Předčasný útěk do Port of Spain

By | Deník 003

Jak oba dva doufáme, jedná se o poslední ranní probuzení v Georgetownu. Ranní hygienu nám bohužel pokazila tekutina, linoucí se z trubek vodovodu. Úmyslně říkám tekutina, protože spíše než vodu svou sytě žlutou barvou připomínala, však víte co….

Richard sprchu rychle opustil a rozmyslel si i čištění zubů. Já byl odsouzen opustit Guyanu, jak se říká “na prasáka”. I tak to bude hygieničtější, než se mýt v takové močce.

Těsně po osmé hodině jsme již seděli v kanceláři Connections Travel Service a za 145 amerických dolarů si kupovali zpáteční letenku do Port of Spain. Slyšíte dobře, zpáteční. Paradoxně stojí méně než let pouze v jednom směru. Jednoduchý let stojí o 50 dolarů více. Máme tedy rovnou dvě letenky z Port of Spain. Jednu zpět do pekla Georgetownu a druhou do Cayenne. Je více než jasné, kterou variantu zvolíme.

Cestovní agentura sídlí na Avenue of the Republic 6, personál je na úrovni a překvapivou úroveň má i interiér kanceláře. Zřejme ten nejlepší, který lze v Georgetownu najít.

Pondělí je v ulicích města velice rušné, všude plno lidí, aut a také dětí spěchajících do školy. Školou povinní zde mají slušivé školní uniformy. Tento staroanglický zvyk má své hluboké opodstatnění a nebylo by na škodu zavést jej i v Čechách. Jednoduché nařízení, které navíc podporuje určitý řád, rázem vymaže sociální rozdíly mezi dětmi. Spolužáci ani učitelé nemohou zatápět žákům z bohatších rodin jenom proto, jak hezky jsou oblečeni. Skutečnost v Čechách bohužel naprosto běžná.

Pondělní šrumec v ulicích Georgetownu (Mart Eslem)

Pondělní šrumec v ulicích Georgetownu (Mart Eslem)

Bližším studiem skladby pouličního vozového parku jsme zjistili téměř absolutní dominanci automobilů značky Toyota. Mezi tisíci Toyotami jsem zpozoroval pouze asi dva Nissany. Ještěže Toyota nevyrábí motocykly (nebo aspoň o tom nevím). Skladba jednostopých vozidel je proto pestřejší. Komicky působí někteří motorkáři s ochrannými přilbami ve tvaru nacistických vojenských helem. Pod helmou mají ještě navíc nasazenu basebalovou čepici.

V půl desáté jsme si, raději s předstihem, objednali v recepci odvoz na letiště. Cesta v závislosti na hustotě dopravy trvá okolo pětačtyřiceti minut a vyjde na 2.500 guyanských dolarů.

Na pokoji jsme se však nudili, a proto se vydali ještě jednou do ulic s cílem sehnat někde pohledy a třeba i něco jako plán města. Pohledy jsme sehnali na Nord Road v blízkosti poštovního úřadu. Úroveň města je však přímo úměrná úrovni pohledů. Poslat pohled z Guyany je na hranici mezi potěšením a urážkou jeho adresáta.

Nešlo si nevšimnout, že se pohledy rozhodně často neprodávají. Byli napůl vybledlé od paprsků slunce a možnost výběru velice omezená. Vybírání se neslo spíše v duchu hesla “mezi slepými je jednooký králem”. A poslední bonbónek, který nás utvrdil ve správnosti rozhodnutí, co nejrychlejí z Georgetownu zmizet, nás očekával při návratu do Campala International.

Vraceli jsme se po South Road a na hladině páchnoucí stoky jsme zaregistrovali kruhy značící pohyb. Zprvu jsme mysleli na psa, který omylem spadl do vody, dá-li se ta tekutina vůbec k vodě přirovnat. Jaká hrůza a odpor se nás zhostil, když ve vodním kanále plaval bezdomovec. Zřejmě konal ranní hygienu, dle našich měřítek srovnatelnou s vlastními výkaly na zubním kartáčku se závěrečným vypláchnutím úst plných aftů sousedovou předvčerejší močí. A ještě by z tohoto srovnání člověk vyšel jako čistotný vítěz. Tak strašná koupel, to zde musí být!

Stoka alias koupelna pro bezdomovce v Georgetownu (Mart Eslem)

Stoka alias koupelna pro bezdomovce v Georgetownu (Mart Eslem)

Kolem poledne jsme se ocitli na letišti. Čekala nás však dlouhá řada čekající u kontroly zavazadel. Nemají zde zřejmě na potřebnou techniku finance, a proto každé zavazadlo zvlášť kontrolují ručně. U odbavení čekalo pár velice sličně oděných černochů a tři běloši. Dohromady jsme tedy během naší návštěvy potkali šest bílých. Pouze tři na letišti však vypadali civilizovaně.

Od taxíkáře jsme se dozvěděli, kdo patří do smetánky místních bohatých lidí. Jsou to převážně vývozci potravin, kteří mají na místní poměry velice luxusně vypadající sídla na okraji města.

Samozřejmě mezi movité patří v Guyaně i drogoví dealeři. I kriminalita stoupá každým rokem a loupežné vraždy pro pár dolarů nejsou ničím neobvyklým. Díky bohu, že Guyanu opouštíme. Jak jsme se shodli s Richardem, do Georgetownu už nás nikdy nikdo nedostane! I ten nejposlednější cikán v Čechách nám bude po zážitcích odsud připadat jak aristokrat.

V každé zemi je alespoň něco, co přitahuje turisty a stojí kvůli tomu podstoupit nižší úroveň pohodlí. V Guyaně není naprosto nic, je to odporné smetiště na konci světa, které má navíc tu drzost, prezentovat se na pohledech či letáčcích jako zahrada Karibiku!

Neuvěřitelné, naštěstí před námi je návštěva opravdového Karibiku. Doufám, že si spravíme chuť alespoň posledním týdnem našeho putování. Na ostrovech Trinidad a Tobago na mě čeká veliká oslava. Ještě před dovršením svých třicátých narozenin, oslavím padesátiny.

Myslím tím svou jubilejní padesátou zemi. Na důstojnou oslavu jsem si s sebou tentokrát vzal dva speciální doutníky, doporučené odborníkem, namísto mých tradičních s vanilkovou či cherry příchutí.

Oslava bude mít nečekaně i svůj druhý podtext. Mimo padesáté země oslavíme velmi rádi i opuštění takové díry, jakou bohužel Guyana byla. Uděláme za ní jednou pro vždy velkou tlustou tečku a raději si budeme užívat, doufáme mnohem čistších ostrovů.

Let BW 04242 trval zhruba pětačtyřicet minut. Na palubě jsme museli vyplnit vstupní i celní prohlášení a Richardovi se podařilo natočit pár krásných záběrů čistě bílých mráčků a neprostupné džungle guyansko-venezuelského pohraničí, na kterém ovšem neexistuje žádný oficiální přechod.

Pokud se někdo chce dostat z Guyany do Venezuely a nechce si shánět letenky, nezbývá mu než absolvovat obtížný přesun po souši oklikou přes Brazílii. Pokud samozřejmě nehodlá riskovat sebevražedný pochod džunglí přímo do oblasti delty Orinoca.

Let nám zpestřil i jeden, bez přehánění, prdelní ksicht, který si ve své ubohosti a arogantnosti neviděl ani na špičku nosu. Ind středního věku připomínal vypatlaného pasáka ověšeného zlatem, který se díky nakradeným penězům považuje pomalu za pana prezidenta. Hrůza, co dokážou peníze v kombinaci s hloupostí s lidmi provést. Kdyby pořvával na letušky a okolní cestující ještě o chvíli déle, asi bych si neodpustil ho proplesknout.

Na letišti Piarao International nás ihned z kraje našeho pobytu na T&T (jak se zkráceně nazývá republika Trinidad a Tobago) překvapily dvě věci. Richard si ještě v Kourou vyrobil obal na své suvenýry z kusu vyschlého dutého bambusu. Zde v Port of Spain však tato dřevina neprošla vstupní kontrolou a byla úředně zabavena. Druhým překvapením pro nás byla cena taxíku z letiště do ubytovny Carnetta´s Inn. Za odvoz bylo požadováno dvacet dolarů, ovšem amerických a ne místních Trinidad a Tobago dolarů. To nám to tedy pěkně začalo.

Naštěstí je T&T již na první pohled mnohem, ale mnohem pohostinnější než Guyana a také je na rozdíl od naprosto rovinatého okolí Georgetownu nepoměrně hornatější. To již samo o sobě působí lepším dojmem. Tak, takové byly první zážitky z mé padesáté země.

Ubytování v Port of Spain (Mart Eslem)

Ubytování v Port of Spain (Mart Eslem)

Než jsme dorazili do místa našeho prvního noclehu na ostrovech, prohlídli jsme si z okénka taxíku velkou část Port of Spain (P.O.S. – velmi hojně používaná z kratka). Projížděli jsme okolo rozlehlého Queen´s Parku Savannah a v jeho okolí obdivovali několik budov s koloniálním architektonickým rukopisem. Krásné budovy vesměs postavené na konci 19. a začátkem 20. století si vysloužily název Magnificient Seven, což volně přeloženo znamená Úžasných sedm. Název lze přeložit i jako Sedm statečných, což připomíná legendární western s Yulem Brinerem v hlavní roli.

Tyto budovy spolu s hotely, nákupními středisky a restauracemi míjenými po cestě nám dodávali pocit klidu v podobě jistoty o návratu do civilizace po pobytu v zoufalé divočině Georgetownu.

Dopřáli jsme si báječnou sprchu a po pár dnech opět cítili, že namísto páchnoucí zvěře jsme opět čistými a voňavými džentlemany.

Skvělá večeře završená lenošením u televize s velikou nabídkou satelitních programů příjemně zakončila náš první večer na T&T. Jak jsme oba přesvědčeni, čeká nás úžasný závěrečný týden naší odvážné cesty.