Category

Deník 004

Kapitola 14 – Nocleh v Bukurešti

By | Deník 004

Těsně s úsvitem dorazil náš “šikanzen” do Bukurešti. Zhruba šest set kilometrů urazil za neuvěřitelných jedenáct hodin. A to mu ještě odpouštím dvě hodiny ztráty při přezouvání podvozků v Tighině.

Více jak dvoumilionová rumunská metropole zaujímá deváté místo mezi evropskými městy, co se obyvatel týče. Těsně před ní, na místě osmém je Paříž. Shodou okolností bývá Bukurešť nazývána Paříží Východní Evropy.

Žebříček evropských měst suverénně vede téměř devítimilionová Moskva před sedmimilionovým Londýnem. Údaje o počtu obyvatel jsou samozřejmě bez přilehlých aglomerací.

Rumunsko je ve světě nejvíce proslavena paradoxně díky smyšlené postavě hraběte Drákuly. Irský spisovatel Bram Stoker napsal koncem 19. století román, který se stal legendou. Ze skutečné historické postavy valašského prince Vlada Tepese udělal nesmrtelného upíra dychtícího po lidské krvi. Vlad sice měl přezdívku “narážeč”, ovšem napichování nepřátel na kůl bylo v jeho době oblíbenou kratochvílí spousty evropských vladařů.

Drákula upír se stal legendou na celém světě a jeho příběh byl již mnohokrát zfilmován. Existují dokonce jeho fancluby. Pouze ten v New Yorku čítá přes pět tisíc členů. Každý rok se dokonce koná shromáždění všech milovníků vymyšleného hraběte upíra.

Ironií je, že román byl do rumunštiny přeložen poprvé až v roce 1990. Příběh se navíc původně odehrával v Rakousku. Až pod nátlakem literárních kritiků, kteří Stokera obviňovali z kopírování podobného příběhu, knižně vydaného již roku 1820, přestěhoval děj příběhu do Transylvánie.

Ubytovali jsme se pár kroků od nádraží Gara de Nord. Nebudeme se tedy zítra brzy ráno tahat se zavazadly bůhvíjak daleko.

Nádraží v Bukurešti (Mart Eslem)

Nádraží v Bukurešti (Mart Eslem)

Ovšem hotel Bucegi na ulici Witing bych doporučil k přespání pouze, kdybych chtěl někoho urazit. Pokoje bez koupelny a WC. Vše je společné na chodbě. Pokoj a vlastně i celý hotel je jedna zapáchající špinavá díra. Milion a dvě stě tisíc rumunských lei požadovaných za třílůžkovou cimru je výsměchem a urážkou všech hostů.

Pokoj hotelu Bucegi v Bukurešti (Mart Eslem)

Pokoj hotelu Bucegi v Bukurešti (Mart Eslem)

Připadalo mi, že se recepční spíše stará o jakýsi velkosklad alkoholu v blízkosti recepčního pultu, nežli o poskytování ubytovacích služeb na úrovni. Možná však již dopředu počítá s panákem alkoholu pro kuráž ulehnout do zablešených postelí. Procházka ulicemi nám snad trochu poopraví zatím výrazně negativní dojem z Bukurešti.

Ani krátká procházka v okolí Piata Gara de Nord náš úsudek mnoho nevylepšila. Paříží Východní Evropy rozhodně nemohl nikdo nazvat severní část Bukurešti. Zanedbané budovy, vesměs pamatující ještě éru diktátora Ceausesca jsou věrných obrazem problémů celé rumunské ekonomiky.

Spousty žebrajících ubožáků a také spousta potulných psů. Každý rok vzrůstající počet volně pobíhajících psů je čím dal tím větším problémem. Hladovějící psi a ještě spíše feny s malými štěňaty mohou být i zdraví nebezpeční. Z obavy před žadonícími lidmi i dotírajícími psy jsme se s nakoupeným jídlem raději vrátili do hotelu. Chtěli jsme se v klidu najíst a nebojovat přitom o jídlo s ostatními zájemci.

Ulice severní Bukurešti (Mart Eslem)

Ulice severní Bukurešti (Mart Eslem)

Po jídle jsme, opět na pokoji, různě polehávali a pospávali. Únava z náročné cesty se nahromadila a všichni tři bychom se již nejraději viděli doma. Musíme však počkat ještě do rána a poté vydržet dalších zhruba pětadvacet hodin ve vlaku do Prahy.

Pohodlnost jsme nakonec přemohli, ovšem hustý déšť zastavil naší prohlídku města hned na Piata Universitatii. Jakmile jsme vylezli z podzemí metra na stanici Universitatii, začalo pršet.

Chvíli jsme ještě vyčkali pod markýzami jedné kavárny u sklenice piva Tuborg. Obloha se však rozhodně nehodlala umoudřit. Jediné co jsme tedy z jakéhosi centra Bukurešti viděli, byly budovy University a Národního divadla ležící v okolí náměstí.

Stačili jsme ještě zaběhnout do strada Ion Ghica. Jednalo se ovšem spíše o hledání úkrytu před kapkami deště, nežli o něco konkrétního. Náhodou jsme tak objevili ambasádu nebo zastupitelství České republiky. Kdyby nastal v několika málo hodinách zbývajících do odjezdu vlaku nějaký problém, víme, kam se obrátit o pomoc.

Díky dešti jsme nestihli již prohlédnout nic jiného a nemohu proto ani adekvátně zhodnotit, jakým je Bukurešť vlastně městem. Centrum ovšem výrazně zlepšilo mé mínění. I budova našich diplomatů je velice krásná.

Okolí Piata Universitatii v Bukurešti (Mart Eslem)

Okolí Piata Universitatii v Bukurešti (Mart Eslem)

Trochu mne mrzí, že jsme nemohli zhlédnout budovu rumunského Parlamentu. Jedná se, po budově Pentagonu v americkém Washingtonu, o druhou největší budovu světa, co do zastavěné plochy.

Celá jedna šestina Bukurešti včetně klášterů, kostelů a synagog muselo ustoupit pětaosmdesát metrů vysoké chloubě diktátora Ceauscesca. Buldozery připravily o střechu nad hlavou i desetitisíce lidí. Vše muselo ustoupit ve znamení “pokroku”.

Jen samotná budova zadala pět let práce pro dvacet tisíc dělníků a několik set architektů. Krutý diktátor chtěl mít svůj palác co nejdříve a práce musely probíhat čtyřiadvacet hodin denně.

Celá Ceauscescova éra byla poznamenána strachem a utrpením všech lidí. Desetitisíce členů tajné policie Securitate využívaly další síť asi jednoho milionu donašečů. Odposlechy všech telefonů, cenzura veškeré pošty, o médiích ani nemluvě. Dokonce i soukromé hovory byly mnohdy zaznamenávány.

Mládež nesměla nosit dlouhé vlasy či poslouchat zahraniční hudbu bez problému s všude přítomnou policií. Každý, kdo se chtěl zdržet mimo své trvalé bydliště déle než jeden den, musel žádat policii o povolení. V porovnání s místní byla totalita v České republice, zdálo by se, téměř procházkou růžovým sadem.

Však také všemocný diktátor za všechno spáchané zlo a bezpráví zaplatil životem. Společně se svou manželkou Elenou byl po krátkém vojenském procesu popraven zastřelením.

Tiran byl paradoxně v Západní Evropě oslavován za úspěšnou zahraniční politiku. Odsoudil obsazení Československa vojáky Varšavské smlouvy v roce 1968 a svou armádu tam nevyslal. Distancoval se od politiky hlásané Moskvou.

Důvod byl však spíše smutný než obdivuhodný. Vzhlédl se totiž ve Stalinových metodách a pozdější sovětští pohlaváři mu připadali jako přílišní slaboši. Udělal si tedy vše po svém a působil utrpení milionů lidí.

Naše ubytování snů v Bukurešti (Mart Eslem)

Naše ubytování snů v Bukurešti (Mart Eslem)

Posledním noclehem v Rumunsku naše cesta již pomalu končí. Přesun vlakem do Prahy si jistě každý dokáže představit sám i bez mého komentáře. Téměř dva týdny na “Divokém Východě” mne určitě obohatily. Jednak o zážitky a jednak o nové zkušenosti.

Sám sebe jsem překvapil jak ještě vládnu ruštinou. Nebylo nic s čím bych si neporadil, však také osm let jejího studia se muselo někde projevit. Ale i tak jsem to nečekal.

Doufám, že Milan s Pavlem také nebudou zklamáni z podniknutí náročné cesty a neodradí je minulé zážitky v budoucnu od dalších podobných výprav za poznáním. Za poznáním, které jim lépe pomůže pochopit okolní svět a lidi v něm žijící.

Potkávat a pochopit lidi v jiných částech světa je i mým posláním. Pomocí tužky a bloku se snažím bojovat proti předsudkům, které jsou často příčinou nesmyslné nevraživosti a nedůvěřivosti.

Vždyť svět je tak krásný. To pouze lidé z něj dokáží udělat peklo. Svým chováním a nebo svými nesmyslnými zásahy do přírody.

A poznat jedinečnost jednotlivých částí světa stojí za trochu potu a námahy. Stojí to za mnohem víc. Je to nepostradatelná součást mého života. Bez možnosti cestování by můj život nebyl zcela naplněn. Kromě rodiny pro mne nic tolik neznamená. O peníze i o majetek může člověk přijít, ale zážitky, kterých je má duše plná, mi nikdy nikdo již nevezme…

Kapitola 13 – Čekání na nádraží

By | Deník 004

Středa bude ve znamení flákání a čekání na vlak. Klíče od pronajatého bytu musíme vrátit do dvanácti hodin, ovšem vlak odjíždí do Bukurešti až po páté odpoledne. Ještěže je na nádraží úschovna zavazadel. A to rozhodně ne na nádraží ledajakém!

Myslím, že hezčí nádraží než na Aleea Garií v Kišiněvě jsem ještě neviděl. Budovu jsme navíc spatřili prvně již včera večer, kdy jsme se neúspěšně pokoušeli o zakoupení jízdenek. Nově zrekonstruovaná budova, na které se nešetřilo mramorem, byla navečer nádherně nasvícena.

Potmě proto působila ještě úžasnějším dojmem než ve dne. Člověk měl pomalu pocit, že jde na audienci do Versailles namísto do obyčejné nádražní budovy. Krásná budova je totiž i značně široká, čímž mi připomínala francouzské zámky, tak jak je známe z filmů a televize. Zatím jsem je bohužel neměl možnost na vlastní oči obdivovat.

Nádraží v Kišiněvě (Mart Eslem)

Nádraží v Kišiněvě (Mart Eslem)

Úchvatný dojem nám však vzápětí zkazit místní policista. Okamžitě, jak viděl naše zevnějšky a obzvláště ten můj, s dva týdny neoholenou tváří, poprosil nás o následování do policejní služebny.

Opět se vyptával, stejně jako jeho “kolega” na Ukrajině, odkud jsme, co v Moldavsku děláme a bla bla bla. Naštěstí jsme měli víza a registrace v naprostém pořádku. Museli jsme sedět vedle sebe na lavici, jak u výslechu a při každém pokusu o povstání jsme byli ostře okřiknuti : “Sadítěs!” Pomalu jsem se již smiřoval s další vyděračkou scénou. Tentokrát bych však naší kůži tak lehko neprodal. Byl jsem připraven, ostře se bránit.

Policista však vrátil pasy a propustil nás. Vše jsme měli v pořádku. Konal pouze svou povinnost. Své krásné nádraží si chtějí ochránit, a proto ihned kontrolují každé podezřelé individuum. A já ve svých špinavých hadrech rozhodně podezření vzbuzuju. Přinejmenším nedůvěru v čisté úmysly.

Po absolvování kontroly dokumentů již nejsem tak silně přesvědčen o své pravdě se zkorumpovaným celníkem z Ukrajiny. Pochopil jsem, že chyba byla možná opravdu na naší straně. Zaregistrovali jsme se pouze v Užhorodě, a to ještě na jednu noc. Od té doby nic.

Možná proto nám hrozila pokuta. Registrace je vlastně i v našem zájmu. Papírky totiž důsledně na hranicích vybírají a mají tak dokonalý přehled o pohybu každého cizince na jejich území. Dozvědí se tak, zda někdo během svého pobytu nezmizel. Mohou potom ihned zahájit pátrání po nezvěstném turistovi či po zločinci. Systém snad opravdu bude mít něco do sebe.

Zatímco jsme byli u výslechu, zavřeli nám mezinárodní pokladnu. Lístek tedy koupíme až dnes před odjezdem. Vlak z Kišiněva odjíždí každý den v sedmnáct hodin a deset minut. Za třináct hodin, tedy ve čtvrtek okolo šesté ranní dorazíme do rumunské Bukurešti. Cena jedné jízdenky, včetně lůžkového příplatku činí něco málo přes 280 lei.

Rozloučili jsme se na recepci ubytovací agentury Adresa. Obrovskou výhodou tohoto ubytování bylo kromě prostoru a možnosti vaření i obstojně anglicky mluvící personál. Jako vhodnou variantu ubytování při pobytu v Kišiněvě mohu všem vřele doporučit.

Od Adresy je nádraží již pouhých pár set metrů doprava po bulváru Jurie Gagarina. Po chvíli uvidíte po levé ruce jakýsi parčík a na jeho konci vyčnívá nádražní budova.

Nezbývá, než se s Kišiněvem a Moldavskem také rozloučit.

O území dnešní Moldavské republiky se v minulosti neustále přetahovalo Rumunsko s Ruskem a později se Sovětským svazem. Téměř pětimilionová země teprve v září 1989 uzákonila moldavštinu jako úřední jazyk společně s návratem k latince. Předtím byl národ podroben silné rusifikaci.

Další zajímavostí je, že teprve v roce 1994 byla do té doby pět let používaná rumunská hymna nahrazena moldavskou písní Limba noastra (Náš jazyk). Další podivnou událostí devadesátých let bylo referendum o rok dříve, ve kterém bylo odmítnuto sjednocení s Rumunskem. Přitom moldavština se liší od rumunštiny asi jako britská a americká angličtina.

V roce 1994 byla zřízena i autonomní republika Gagauzská. Původně se vytvořila ještě před námi navštívenou Trandněsterskou republikou. Boje a spory mezi separatisty a moldavskou vládou byly vyřešeny udělením široké autonomie. Jako by snad každý občan této malé republiky chtěl mít svůj vlastní státeček.

Gagauzové jsou nepočetnou etnickou skupinou asi sto dvaceti tisíc osob, hlásících se mezi turkotatarské národy. Mají vlastní jazyk i literaturu.

Během asi dvouhodinového čekání na lavičce u perónu číslo 1 jsem si užil své. Snad každý můj pohyb, jako by byl důvodem k lustraci. Předkládal jsem své dokumenty pořád dokola, ať jsem šel na toaletu nebo do úschovny zavazadel. Pomalu jsem se bál dojít si koupit něco k pití, aby snad důslední úředníci, jak vystřižení z představ o policejním státu, po milion šesté a nebo po milion sedmé přeci jen neodhalili nějaký nedostatek mých dokumentů.

Poslední chvíle na moldavské půdě mi tedy opravdu osladili. Byl jsem již tak znechucen, že jsem přestal rozumět rusky a ve své mateřštině jsem je začal posílat do prdele. Přistavení našeho spoje k nástupišti pro nás tedy bylo doslova vysvobozením.

Došli jsme si naposledy na nádražní latríny a nastoupili do vlaku. Jestli nádraží má pihu na kráse, tak jsou to toalety. Ne náhodou jsem je nazval latrínami. Snad ještě trefnější by bylo označení chlívky. Navíc měli ještě tu neskonalou drzost vybírat za vstup peníze. Měli by platit spíše nám za odvahu vstoupit!

Náš vagón s lehátkovým kupé rozhodně nezářil novotou. Dřevěné rámy oken ani nešly otvírat, protože na podobnou vymoženost jednoduše při výrobě nikdo ani nepomyslel. Závěsy na oknech, pamatující zajisté ještě mou první návštěvu Rumunska v sedmdesátých letech minulého století. A to jistě i tehdy byly již staré.

Na stropě pouze slaboučké osvětlení. Interiér vlaku vypadal přesně tak, jak si představuji vybavení vagónů v dobách Rakousko-Uherské monarchie. Nebo mu křivdím? Tehdy místo polstrovaných byly možná pouze dřevěné lavice.

Hned po opuštění Kišiněvského nádraží se k nám nachomítla starší rusky hovořící žena. Poprosila, zda bychom jí nepomohli s pašováním cigaret a dalšího zboží přes hranice.

Cigarety jsme sice odmítli, ovšem igelitovou tašku s ložním prádlem v našem kupé schovala. Doufám, jsme si tím nezadělali na další problémy. Z cigaret jsem měl opravdu strach, vždyť jak poznám, zda místo tabáku nejsou plné drog. Asi bych se v moldavské či rumunské vězeňské cele nestačil divit. Je lepší být opatrný, a to přestože babička rozhodně nevypadala jako pašeračka opiátu.

V sedm hodin jsme dorazili na hranice. Nejsem si vlastně jistý, jestli se skutečně o hranice jednalo. Nicméně došlo zde k velkému zdržení. Příčinou asi dvouhodinové zastávky byla výměna podvozků našich vagónů. Nedošlo k žádné technické závadě, pouze jsme se dostali do drážního depa, kde se širokorozchodné podvozky používané na území Ruska a některých nebo možná i všech států bývalého Sovětského svazu mění za jiné. Ve zbytku Evropy jsou totiž užší koleje.

Náš vlak si najel k hydraulickým rampám a byl vyzdvižen do výšky, jako když se u auta mění prasklá pneumatika. Podvozek z Moldavska byl odmontován a na jeho místo k vlaku připevnili jiný, úzkorozchodný.

Poprvé jsem tak byl svědkem úkonu, o kterém jsem se učil před mnoha lety na základní škole. Mechanici zdaleka nepracovali tak akčně jako třeba jejich kolegové v paddocku Formule 1. Ovšem i tak to byla zajímavá podívaná. Uboze odění dělníci dnes a denně přemísťují tuny rezavého železa. Podvozky byly na vedlejších kolejích naskládány v několika vrstvách nad sebou a působili jak úhledně uložené zboží na paletách určených k expedici z velkoskladu.

Podvozek se jednoduše odšroubuje pomocí vlečných lan a navijáku se přistaví pod vagón podvozek s koly blíže nebo dále od sebe. Záleží, kterým směrem vlak putuje. Ovšem, proč se tak děje a proč nejsou míry rozteče unifikovány, to opravdu netuším…

Kapitola 12 – Rudá bašta za Dněstrem

By | Deník 004

Prodloužili jsme si pronájem bytu o další noc a včera večer stihli i posedět v restauraci s názvem příjemným snad každému Čechovi. Restaurace se jmenovala Gambrinus. Všude byly neony, nápisy a libé slůvko Gambrinus s mocnou přitažlivostí “G” bylo i umně vyřezáno na dřevěných trámech. To hlavní však k našemu velikému zklamání chybělo. Pivo měli pouze místní. Gambrinus už několik let neprodávají.

Je to další příklad nesmyslného opouštění východních trhů ze strany našich firem. Slepá orientace na Západ přivedla mnohé ke krachu a přitom na Východě je nenasycený trh, na kterém navíc byli Češi již etablováni.

Ovšem porevoluční vlna s módním trendem orientovaným proti všemu východnímu a tedy komunistickému, způsobila nepochopitelné vyklízení pozic. Stejných pozic, které se nyní opět první obrození uvážlivci z naší země snaží horko těžko získat zpět. Co se businessu týče, jednalo se o obrovskou historickou chybu. Vždyť na Východě je práce na staletí.

Čeká nás poslední výlet po území Moldavska. Chystáme se na celý den do Tiraspolu a když zbude trocha času, tak i do Tighiny (v ruštině označované jako Benderi).

Když říkám na území Moldavska, nemusím mít až tak úplně pravdu. Oblast za Dněstrem se nazývá Trandněstersko a jedná se o samozvanou ovšem oficiálně neuznanou samostatnou republiku se svým prezidentem, armádou i s vlastními penězi.

Nezávislost vyhlásilo po krátké občanské válce v roce 1991. Ihned poté byl zvolen za prezidenta Igor Smirnov. Moldavský parlament k uklidnění situace v roce 1994 alespoň přiznal oblasti na východ od břehů Dněstru částečnou autonomii ve vniterních záležitostech. Ovšem Smirnovovu prezidentskou funkci, ani existenci Parlamentu Moldavská vláda nikdy neuznala.

Na samozvané republice je asi nejzajímavější skutečnost, že se jedná o jednu z posledních bašt komunismu na naší planetě. Je to jediná část bývalého Společenství nezávislých národů, kde se zdařil komunistický puč v roce 1991. Odkaz Lenina, Marxe a Engelse je zde stále živý.

Vláda dokonce připravuje již v předstihu velkolepé oslavy stoletého výročí Velké říjnové socialistické revoluce, plánované na rok 2017. Tedy jakousi připomínku prvomájových oslav, kdy půlka Evropy za železnou oponou kráčela jak ovce v průvodech a barevnými mávátky vzdávala hold prostoduchým tyranům vládnoucích komunistických stran.

Rudí pitomci zde zkrátka ještě nedospěli k poznatku, že je lepší převléct kabát a dál se realizovat jako bojovník za demokracii. Tedy v podstatě tak, jak to udělaly statisíce soudruhů v České republice po sametové revoluci.

Rudá propaganda v Tiraspolu (Mart Eslem)

Rudá propaganda v Tiraspolu (Mart Eslem)

Jak je zřejmé, komunisty opravdu miluji. Posrali totiž život celým generacím lidí. I já jsem po svém návratu do temna socialistického bloku nestačil valit oči.

Dobrovolně povinně jsem vstoupil do pionýrské organizace, na veřejnosti jsem nemohl mluvit o životě v kapitalistické “buržoazní” Itálii a dokonce jsem nesměl nosit ani oblečení se symboly imperialistického Západu.

Tím nejnepřístojnějším bylo tehdy tričko “zakázané” Olympiády v Los Angeles 1984. Byl jsem v jedenácti letech nucen splynout s davem, aby soudružky na základní škole neměly svůj malý problém.

V Itálii mně sice také motali hlavu náboženstvím, ovšem snažili se člověka přesvědčit ne donutit. Dával jsem tehdy bolševikovi sedm let. Do maturitního zakončení střední školy. Poté jsem byl odhodlán utéci za hranice, zpět do Itálie. V zemi, kde člověk nesmí nic říct nahlas a musí se bát aby příliš nevyčníval z davu, jsem nechtěl žít. Člověka jako já by to psychicky zabilo.

Naštěstí přišla v šestnácti revoluce a mohl jsem v zemi svých předků zůstat. Zůstat a žít. Ovšem opravdu žít, protože čtyřicet let se v krásné zemi v srdci Evropy umíralo zaživa a bohužel i degenerovalo.

Do Tiraspolu jsme dorazili bez větších problémů. Malé zdržení proběhlo pouze na hranici, strážené mírovými sbory OSN, zastoupenými na břehu Dněstru ruskými vojáky. Bez problémů jsme zaplatili za registraci a poté pokračovali dále.

Pomyslný hraniční přechod se nachází ještě v městě Tighina, jediného území samozvané Trandněsterské republiky na západním břehu řeky Dněstr. Registrační poplatek činil 17 lei za všechny tři.

Na autobusovém nádraží v Tiraspolu jsme po příjezdu ze všeho nejdříve zamířili do směnárky. Vyměnili jsme sto lei, ale dostali na zpět pouze něco kolem jednoho sta trandněsterských rublů. Byl jsem tím lehce zaskočen, jelikož jsem četl o šílené inflaci a očekával rubly spíše v milionech.

Málem jsem s sebou měl i igelitovou tašku, abych všechny peníze vůbec pobral. A místo toho pouze několik papírků. Centrální banka Trandněsterska zřejmě udělala měnovou reformu a v rámci šetření papírem jednoduše škrtla přinejmenším šest nul.

Ze směnárny jsme se vydali ulicí Lenina směrem k parku Kirova. Ovšem ještě předtím jsem se v rozhovoru s řidičem naší maršrútky ujistil o zbytečnosti další registrace i zde v Tiraspolu. Pokud bychom však hodlali v Trandněstersku i přenocovat, další registrace by nás neminula.

V Tiraspolu se registruje na pasovém oddělení místní policie v ulici Rosa Luxemburgo. Ignorování povinné registrace by se mohlo značně prodražit a není vyloučeno, že by takový hříšník minimálně na jednu noc okusil i místní vězeňskou celu. Tedy zážitek, o který bude jistě každý rád ochuzen.

V jedné z posledních bašt komunismu je neradno zahrávat si, zvláště když zde v noci platí zákaz vycházení. Mezi jedenáctou večer a pátou ráno sice nebudete zastřeleni, ovšem nemine vás pokuta se spoustou nepříjemností.

Prošli jsme zdevastovaným parkem Kirova a pokračovali ulicí Komunistíčeskaja dále na jih. Ulice s tak honosným jménem ovšem působila značně stísněným dojmem, a proto jsme raději přešli na živější a čistější Leninovu. Naším cílem byla ulice nebo lépe řečeno třída 25. Října. Na ní jsme zahnuli vpravo, tedy na západ.

Ulice Tiraspolu jsou stejně jako ty v Kišiněvě uspořádány do více či méně pravidelných obdélníků. V Tiraspolu vedou navíc ze severu na jih a protínají je téměř v pravém úhlu ulice vedoucí ze západu na východ nebo obráceně, jak chcete.

Došli jsme až na náměstí Konstitutii s dominantní jezdeckou sochou generála Suvorova. Náměstí je rozděleno třídou 25. Října na severní a jižní část. Kromě asfaltových či dlážděných ploch je “plóščaď” vyzdobena i krásně udržovanými zelenými záhony a trávníky.

V jižní části se také nachází památník válečných hrdinů. Hoří zde věčný plamen na počest padlých v občanské válce s Moldavskem v roce 1992. Hned vedle hrobů hrdinů položivších život za nezávislost Trandněsterska je památník veteránů z afgánské války z let 1979-1989.

Památník obětí války v Afghánistánu (Mart Eslem)

Památník obětí války v Afghánistánu (Mart Eslem)

Hřbitovu národních hrdinů dominuje na jeho východním kraji zelený tank na kamenném podstavci. S nápisy v azbuce “Za ródinu!” (Za vlast!) na obou bocích míří hlavní dlouhého děla kamsi do oblak.

Náměstí Konstitutii končí na samém břehu Dněstru, za řekou je tedy již Moldavsko. Jen pár kroků dále na západ stojí prezidentský palác. Pompézní budova ze sovětských časů má nad vchodem nápis “Věrchóvnyj savět i pravítělstvo Pridněstróvskoj Maldávskoj Rjespúbliky” a nad ním znak se srpem a kladivem.

Tank na podstavci v Tiraspolu (Mart Eslem)

Tank na podstavci v Tiraspolu (Mart Eslem)

Prostranství před palácem zdobí osamocený sloup z jakéhosi růžového kamene se sochou Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti. Abych předešel problémům, došel jsem až do vrátnice Prezidentského paláce a slušně se zeptal, zda si lze budovu vyfotografovat. Byli mým dotazem sice překvapeni, nicméně souhlasili. Jakožto občan České republiky jsem jim nepřipadal nebezpečný.

Ovšem nemají tak úplně pravdu, jelikož netuší nic o mém bloku. Na jeho stránkách je pořádně “operu”.

Příslušníci bývalé sovětské komunistické elity si z Trandněsterska očividně udělali slušný rodinný podnik. Lidem sice nabídli relativní svobodu a možnosti realizace, ovšem pod rouškou snůšky bolševických nesmyslů myslí pouze na své dobro.

Společnost Kvint, obchodující převážně s alkoholem, mi přijde jako zástěrka jiné ilegální činnosti. Něco jako síť autobazarů a kasin v surinamském Paramaribu, která byla prostředkem k praní špinavých peněz z drog. Zde podobná společnost sice prodává místním lidem to nejpotřebnější, ovšem nedivil bych se, kdyby nějaký desátek putoval do vládních kruhů. A o praní špinavých peněz z prodeje opiátů a pašování zbraní raději ani nemluvím.

Jsou to sice jen moje dohady, ovšem vím, jak to v podobných končinách na světě chodí. A proto nevím, proč by to zrovna zde mělo fungovat jinak. Nádherné budovy zmíněné společnosti k myšlence praní špinavých peněz rozhodně svádějí. Zvláště v porovnání s bídným stavem ostatních nemovitostí. Zajímavé je i zobrazení “hlavního stanu” společnosti Kvint na bankovkách.

Nevěřím, že hlouposti marxismu-leninismu může hlásat někdo, kdo za to není královsky placen. Pokud je to pouze produkt mé bujné fantazie, hluboce se všem soudruhům omlouvám. Ovšem záleží na tom? Vždyť se stejně nic nezmění…

Od paláce hlavy státu soudruha prezidenta Smirnova jsme šli zpět na východ. Zajímala nás ještě budova sovětů. V budově je nyní umístěna expozice připomínající smutné oběti vojenského konfliktu v roce 1992. Před budovou je obří Leninova busta na mramorovém podstavci.

Dům sovětů v Tiraspolu (Mart Eslem)

Dům sovětů v Tiraspolu (Mart Eslem)

Nic dalšího nás již nezajímalo, a proto jsme si dopřáli oběd. Pivo v kafé baru “Sňéžok” na ulici Lenina nám opravdu chutnalo. Jak by ne, když se jednalo o českobudějovický Budvar!

Řidič maršrútky nám sice říkal o posledním zpátečním spoji za pět minut šest, ovšem tak dlouho v Trandněsterském hlavním městě asi nevydržíme. Pokusíme se s největší pravděpodobností o dřívější návrat.

Měli jsme opět štěstí a pět minut po našem příchodu na autobusové nádraží v Tiraspolu již seděli v maršrútce do Kišiněva.

Pavel ještě u oběda neprozřetelně prohlásil, že dnes již nebude jíst. Aby nám dokázal svou pevnou vůli. Dokonce se i vsadil. Jen tak, na své čestné slovo.

Chudák k večeru trpěl. Hlady dokonce usnul. Není jednoduché živit jeho téměř stokilové tělo. Navíc jídlo má tak rád. Ale je to chlap a svůj slib dodržel. Poslední noc v Moldavsku si tedy bude určitě pamatovat. Kručení v břiše možná přehluší i jeho chrápání…

Kapitola 11 – Orhei Vechi

By | Deník 004

První spoje do Orhei odjíždějí z Kišiněva až po deváté hodině. Ráno jsme tedy nemuseli spěchat a vstávat příliš brzo. Navíc k autobusovému nádraží před hotelem Meridian to máme kousek.

Najít ovšem kasu, u které lze koupit lístky do Orhei, se ukázalo jako problém. Stanovišť s desítkami okének vydávajících lístky je zde nespočetně. Nakonec jsme se dopracovali až k těm správným u severovýchodního rohu Centrální tržnice na křižovatce ulic Mitropolit Varlaam a Armeneasca.

Autobusem jsme však nakonec nejeli, nýbrž jsme na radu samotné pracovnice prodávající jízdenky využili služeb maršrútek. Maršrútka je navíc levnější, přijde nás dohromady na pouhých třicet lei. Poznáme tedy konečně i moldavský venkov. Navíc již ne jen z pouhého okna autobusu.

V dojmu Orientu mne utvrzoval mumraj autobusového nádraží. Nepřehledný shluk lidí, autobusů, maršrútek a taxíků. Kupodivu však jako by ten chaos měl svůj řád a lidé včas uskakovali a vozidla si dělala navzájem prostor. Žádné zranění, žádné srážky. Chápu však, že by zde nebohý Středoevropan za volantem rychle přišel o nervy.

Přesun do Orhei zabral asi hodinu. Na místní poměry celkem slušný čas. Během čtyřiceti pěti kilometrů jsme stavěli na kdejakém rohu. Na autobusovém nádraží jsme si ověřili, že jediný spoj do Orheiul Vechi jezdí ve 12.45. Téměř tři hodiny na něj tedy budeme čekat.

Jako varianta se v Orhei nabízí taxík. Ovšem sto lei v porovnání s necelými dvaceti za autobus je přespříliš. Taxikář si navíc zřejmě myslel, že jsme snad spadli z Marsu a svou cenu obhajoval více než čtyřicetikilometrovou vzdáleností. Říkal, jak pouze benzín ho vyjde na osmdesát lei.

Proto nás zaskočilo, když ochotně slevil na sedmdesát. Lidumil zřejmě vozí cizince se ztrátou pouze z lásky k bližnímu. Snažil se nás přesvědčit i s pomocí svého kolegy, který plácl nesmysl o více než padesátikilometrové vzdálenosti. Přitom na ukazateli kousek od stanice je napsáno dvanáct. Musí nás mít za úplné pitomce, kteří jsou v Moldavsku v Jiříkově vidění!

Pauzu jsme využili k procházce po šestém největším městě v zemi. V Orhei žije okolo třicetiosmitisíc obyvatel. Sídlo, původně založené ve 14. století, bylo za 2. světové války téměř srovnáno se zemí. Z turistického hlediska je městečko totálně nezajímavé.

Na chudých neudržovaných ulicích má člověk smíšené pocity. Na jedné straně vidí prvky dokládající sovětskou minulost, jako například budovatelskou mozaiku na budově kulturního střediska. A o kousek dál projde okolo moderní cukrárny či krásné bankovní pobočky. Tedy jasných znaků moderní éry globalizace.

Prošli jsme město jednou z širokých, lipami a javory lemovaných ulic až na konec. Mohli jsme tak sledovat poklidně plující život, jak pracujících v mnoha krámcích a barech, tak i školou povinné mládeže. O každé přestávce se totiž z budovy základní školy i z institutu jakési vojenské školy či akademie vyřítí mládež a okupuje zmíněné krámky a stánky s občerstvením. Po pár minutách mumraje se však život na ulici opět navrací do svých ospalých kolejí…

Ospalé a liduprázdné ulice v Orhei (Mart Eslem)

Ospalé a liduprázdné ulice v Orhei (Mart Eslem)

Před jednou hodinou odpolední jsme se dočkali a mohli Orhei opustit. Kdo by však na nástupišti či na deskách umístěných za předními skly autobusů hledal nápis Orheiul Vechi, dočkal by se nemilého zklamání.

Orheiul Vechi je totiž zřejmě pouze označení kláštera. Na mapách je přilehlá vesnička s několika skromnými domky a nepostradatelným kostelíčkem značena jako Trebujeni. Na prohlídku však opět máme pouhé tři hodiny. Po čtvrté odpoledne totiž odjíždí zřejmě jediný zpáteční spoj do Orhei.

Musím místní lidi pochválit, jak slušně a povětšinou i čistě chodí oblečeni. Každý je doslova vyfešákovaný. To působí v ostrém kontrastu s naším špinavým outdoorovým oděvem. V autobuse naproti nám seděl postarší muž oblečený jak do kostela. Dojem však poněkud kazily domácí bačkory, které si k oblekovým černým kalhotám obul. Možná zapomněl, nebo spíše na nové boty nemá peníze?

Po pár minutách jízdy se jediný spoj do Trebujeni zastavil. Důvodem byla rána jak z pistole v oblasti pravého zadního kola. Nad ním jsme i seděli. S prasklou pneumatikou však řidič pokračoval v jízdě.

Obrovské rány způsobené nárazy prázdné pneumatiky o podběhy autobusu jej však po chvíli přeci jenom donutily zastavit a kolo vyměnit za rezervní. Jsou to ale na Divokém Východě dobrodruzi!

Rezervní pneumatika ovšem nevypadala o moc lépe než ta prasklá. Báli jsme se, že ani na ní nedojedeme do cíle. Tím spíš, když jsem pomalu začal dávat za pravdu taxikáři. Trebujeni je možná od Orhei vzdáleno deset kilometrů, ovšem náš autobus jel bůhví kudy.

A nakonec jsme přece jen do Trebujeni nedojeli. Vystoupili jsme na kopci u křižovatky hned vedle zbytků středověké pevnosti. Pěšky jsme se z rozcestí museli dostat až na kopce nad další sousední vesničkou Butuceni.

Nad touto vesnicí se tyčí skalnatý masiv, v jehož nitru je i komplex klášterních jeskyní. Prudké skalnaté úbočí vlastně vděčí za svůj vznik klikatící se řece Prat. Její vody se miliony let zavrtávaly hlouběji a hlouběji do svého okolí až vznikl kolem jejich břehů jakýsi kaňon.

Opravdu sugestivní a překvapující přírodní výtvor. Na úzkém vrcholu skalnatého hřebenu ohrazeného řekou Prat z obou stran je kromě kapličky podepřené dřevěným lešením i zrekonstruovaný žlutý pravoslavný kostelík. Díky probíhající rekonstrukci interiéru je však pro veřejnost uzavřen.

Skalnatý hřbet nad řekou Prat (Mart Eslem)

Skalnatý hřbet nad řekou Prat (Mart Eslem)

Dlouho jsme nemohli najít ani vstup do skalního kláštera. Již jsme se pomalu smiřovali s osudem a krátili si dlouhý čas házením kamenů ze skály dolů na pole za řekou. Až na Pavla jsme byli úspěšní a dokázali jsme dopravit hozené kameny až na druhý břeh řeky. Všechny Pavlovy kameny bohužel končily ve vodě. Chudák to těžce nesl.

Na zpáteční cestě jsme konečně objevili vchod do kláštera. Vchodové dveře jsou schované ve svahu pod kapličkou a při naší cestě po hřebenu kopce jsme je samozřejmě neměli šanci zahlédnout. Přišli bychom tak o hodně. Část kláštera vytesaného do skály ve 13. století ortodoxními mnichy se zachovala i do dnešních časů.

Strážce skalní modlitebny (Mart Eslem)

Strážce skalní modlitebny (Mart Eslem)

Do skály byla vytesána chodba a na jejím konci několik místnůstek s východem na převis trčící vysoko nad řekou. Skalní modlitebnu obýval starý mnich s šedivými vlasy a vousy. Oblečen do prosté tmavohnědé tuniky se staral o prodej suvenýrů, vybíráním příspěvků na údržbu kláštera a zároveň i hlídal nespočet dřevěných či železných křížů a svatých obrázků.

Vchod do skalního kláštera (Mart Eslem)

Vchod do skalního kláštera (Mart Eslem)

Kromě mnicha uvnitř hory operoval i malý ryšavý chlapec, který hbitě šplhal po okolních skalních stěnách. Za malý dárek nás zavedl i do jakési bývalé ložnice mnichů. Do místnosti členěné kamennými kójemi nás doprovodil za balíček mariášových hracích karet. Však si karty také velmi rychle schoval do svého úkrytu ve skále. Kromě něho se podobné akrobacie zřejmě nikdo neodváží.

Akrobacie na skále (Mart Eslem)

Akrobacie na skále (Mart Eslem)

Pózování ve visu na skalní stěně však bylo vděčným cílem fotoaparátů ostatních návštěvníků kláštera. Ne snad, že by se to v jeho útrobách hemžilo turisty, ale potkali jsme skupinku čítající jednoho Američana a dvě místní dívky. Klášter byl nevšedním zážitkem pro nás všechny.

Dal jsem se s bodrým chlapíkem do řeči. Američanovo jméno mi však činilo, díky jeho židovským kořenům, lehké problémy. Jestli jsem dobře pochopil, jmenoval se Yurrah nebo nějak podobně. Přiletěl do Moldavska zřejmě na pozvání jedné z místních slečen. Shodou okolností odjíždí také v pátek domů. Na rozdíl od nás ovšem nepojede vlakem a nemusí ani do Bukurešti. Z Kišiněva poletí do Amsterdamu a poté dále za oceán. Pochází z Milwaukee ve státě Visconsin.

Slovo dalo slovo a hned jsme měli postaráno o dopravu zpět do Kišiněva. Yerrah měl pronajatý mikrobus i s řidičem a v něm akorát tři volná místa. Byl tak laskavý a odvoz nám sám nabídl. Bez jeho ochoty bychom zřejmě měli napilno a dorazili do našeho bytu až pozdě za tmy. Vytrhl nám tedy doslova trn z paty.

Přímou linkou jsme tedy opouštěli chudý a drsný venkov, který byl pravým obrazem reality Divokého Východu. Poznali jsme tak další aspekty života lidí v jedné z nejmenších a nejchudších republik bývalého Sovětského svazu. Země, která se pyšní velmi úrodnou půdou a je známa svými vinicemi a vínem.

Z mikrobusu nás vysadili před budovou Parlamentu. Odtud jsme to měli domů již jen pár minut pěšky po bulváru Stefan cel Mare. V pulsujícím hlavním městě jsme se cítili již jako ryba ve vodě. Navíc jsme se nemohli dočkat večeře. Vždyť jsme jedli naposledy v jedenáct dopoledne chléb s máslem na ulici v Orhei…

Kapitola 10 – Kišiněvský pelíšek

By | Deník 004

Dnes zřejmě podnikneme výlet do Orheiul Vechi. Kromě peněz, fotoaparátu a dobré nálady si nesmíme zapomenout ani cestovní pasy. Pohybovat se po Moldavsku bez dokumentů je totiž považováno za téměř hrdelní zločin. Při kontrole musíme dokonce předkládat i papírek z hotelové recepce.

V hotelu jsme totiž museli zaplatit jakýsi registrační poplatek, bez kterého bychom byli pokutováni. Podobné potvrzení nám možná způsobilo i potíže s ukrajinskými celníky. Více jsme ovšem přesvědčeni o jejich podrazu a zneužití situace. A hlavně, jak a kde jsme měli jejich “bumášky” v Karpatech sehnat?!

Začínám se po určité krizi dostávat opět do cestovního varu a putování si teď opravdu užívám. Navíc potíže a problémy spíše nabudily můj zájem.

Díky malému zaspání bychom již dnes nestihli přesun ke klášteru v Orheiul Vechi a uděláme si proto volnou neděli s procházkou po Kišiněvě. Druhým důvodem zdržení bylo hledání levnějšího ubytování.

Vydal jsem se tedy pěšky do ulic. Šel jsem však najisto do penzionu Adresa. Před hotelem jsem zabočil doleva a po ulici Tighina jsem došel na Bulevardul Stefan cel Mare. Tam jsem zabočil ještě jednou vlevo a pokračoval rovně několik set metrů na jihovýchod.

Konec bulváru Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)

Konec bulváru Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)

V nedělním rušném dopoledne jsem si mohl udělat svůj první obrázek o Moldavském hlavním městě. Nápisy na obchodem, bankách a ukazatelích jsou psány jak moldavsky, tak často i v azbuce. Moldavština je dle mého mínění téměř identická s rumunštinou. Však také existují hlasy, volající po spojení obou zemí. Historicky totiž Moldavsko tíhne spíše k západnímu Rumunsku nežli k bratrům z Východu.

Široký bulvár pojmenovaný po středověkém moldavském princi vzbuzuje dojem ulice moderního města. Po obou stranách se střídají hospůdky s kavárnami vybavené předzahrádkami. Moderní a slušně zásobené obchody a novotou zářící sídla peněžních ústavů. To vše, společně s dvojitým stromořadím po stranách širokých chodníků dodává Kišiněvu opravdový šmrnc rozvíjejícího se a života plného města.

Peněz ovšem není dostatek a proto většina města, hlavně sídliště ze sovětské éry, ale třeba i fontánky a chodníčky v parcích, stále ještě chátrá. Parků je v Kišiněvě mnoho a jsou příjemným místem oddychu pro spousty lidí. Jistě se časem dočkají svého postupného zvelebování. I přesto je Kišiněv nejpříjemnějším městem, které jsme na naší cestě navštívili. Ukázalo se jako rozumné nezůstávat v Balti a strávit všechny noci v Moldavsku právě v Kišiněvě.

Na konci bulváru, kdy společně s ulicí Ciuflea splývá v bulvár Negruzzi, to bylo k penzionu Adresa již kousek. Kromě penzionu se jedná zároveň o ubytovací agenturu. Agentura poskytuje pronájmy v privátech. A této služby jsme právě využili. Ušetříme tím dvě stě lei za noc. To už stojí za námahu.

Penzion leží po pravé straně silnice, téměř na začátku Piata Negruzzi. Ovšem spíše než jako náměstí působí Piata Negruzzi jako veliká křižovatka s kruhovým objezdem. Z náměstí je již pouhých dvě stě nebo tři sta kroků k vlakovému nádraží. Víme již tedy v předstihu, odkud odjíždí náš spoj do Bukurešti.

Počátek bulváru Negruzzi v Kišiněvě (Mart Eslem)

Počátek bulváru Negruzzi v Kišiněvě (Mart Eslem)

S mladou recepční, mluvící obstojně i anglicky, jsem se domluvil na druhou hodinu odpoledne. Do té doby musíme také vyklidit náš pokoj v hotelu Meridian. Vlastně musíme odevzdat klíče do dvanácti, jinak by hrozilo prodloužení pobytu o další den.

Po návratu na hotel jsem požádal recepční službu o zapůjčení rychlovarné konvice. Paní za pultem byla překvapivě ochotná a dokonce poslala svou kolegyni do kanceláře ředitele hotelu. Odtamtud nám zapůjčili zbrusu novou konvici Phillips Essence. Mohli jsme si tak dopřát báječnou horkou instantní polévku.

Co se týče horké vody, musím hotel ještě jednou pochválit. V modré koupelně s obklady i na stropě, teče poprvé od Užhorodu také teplá voda. Po týdnu jsme se tedy mohli vykoupat jako civilizovaní lidé.

Na pokoji v hotelu Meridiana (Mart Eslem)

Na pokoji v hotelu Meridiana (Mart Eslem)

U oběda nás však zaskočil opakovaný televizní projev ruského prezidenta Putina. Hrůza a děs nám běhal po zádech při sledování černobílé televize. Nepochopili jsme sice v jakém k tragédii došlo, ale i přesto námi teroristický útok zatřásl. Při obsazení školy v ruském Beslanu, v první školní den roku 2004, došlo k povraždění několika set dětí a další stovky osob byly zraněny. Neuvěřitelně brutální čin, zřejmě ze strany čečenských separatistů. Abych jim nekřivdil, možná se jednalo i o muslimské fundamentalisty, to jsme z televize také nepochopili.

Smutek ovládl celé Rusko a my cítili s ním. Jako by snad září začínalo být prokleté. Vždyť to jsou teprve tři roky od strašlivého útoku na New York. Lidská hloupost a brutalita bohužel nezná mezí a dokud budou peníze vládnout světu a touha po nich převládat nad morálním cítěním jeho obyvatel, jen stěží se změní k lepšímu.

Mám strach, že podobných činů bude bohužel spíše přibývat. Již dávno totiž neplatí, že zlo jde ruku v ruce s hloupostí. Právě naopak. Čím dál tím více inteligentních a schopných lidí se dá zlákat na stranu zla a kriminalita je proto více a více zákeřnější a promyšlenější. Důvod je opět nasnadě. Ve službách dobra si těžko tolik vydělají.

Nešťastná událost mě opět navádí k myšlenkám o varování lidí v Čechách před podniknutím naší cesty. S žádným větším nebezpečím jsme se sice zatím nesetkali, ale i tak si dovolím krátkou exkurzi do struktury mafiánských zločineckých skupin pocházejících z území Ukrajiny a Moldavska. Informace jsem před odjezdem čerpal z dostupných policejních zdrojů.

Začněme pěkně popořádku, tzv. Užhorodskou brigádou. Hlavním centrem působnosti gangu není překvapivě Užhorod, ale Praha společně se severními a západními Čechami. Hlavní představitel Užhorodské brigády je zločinec zdržující se převážně ve stověžaté matičce.

Přejdeme-li kousek dál, Mukačevská brigáda je druhá nejsilnější ruskojazyčná skupina v České republice. Převážně působí opět v severních, západních, ale i jižních Čechách. Svými aktivitami částečně zasahuje i do středních Čech. Ke svým zločineckým aktivitám využívá zejména české západní a jižní pohraničí s vysokou frekvencí českých a rakouských turistů.

Struktura brigády je obdobná obecné ruskojazyčné organizaci. V čele stojí tzv. “vor v zakoně” a hlavním středním článkem je “staršina”.

Většina ostatních zločineckých gangů a mafií je dnes však zaštiťována tzv. novou kriminální elitou, známou v kriminálním prostředí též jako komsomolci. Tvrdá generace nových zločinců neuznává tradiční “vory v zakoně”, protože se ke svému vůdčímu postavení nedopracovala tradiční dlouholetou kriminální činností ve světě zločinu, nýbrž se prosadila díky svému vzdělání. Vzdělání navíc podložené znalostmi z ekonomické a právní sféry, ovládáním jazyků a různých specializací a v neposlední řadě i styky ve státní sféře.

Ukrajinské gangy všeobecně patří na území České republiky mezi nejaktivnější zločince a jsou strukturovány do již zmíněných brigád. Páchání trestné činnosti je značně široké a variabilní. Ukrajinci mají významné zastoupení i v oblasti páchání obzvláště brutální násilné trestné činnosti se značnou devastací obětí. Jak jsem však již uvedl, díky chudobě v jejich rodné zemi zločinci spíše operují v zahraničí, a proto na Ukrajině je relativní klid.

A na úplný závěr pojednání o mafiích se musím zmínit o Moldavské zločinecké skupině. Ta operuje na našem území v oblasti nočních podniků, vydírání a podvodů všeho druhu zejména v Přerově a okolí, Opavě, Mohelnici, Šumperku a na Mikulovsku.

Jako u všech ruskojazyčných zločineckých struktur i zde zcela převažuje násilná trestná činnost, hlavně vydírání poplatků za fiktivní obranu, vymáhání neexistujících pohledávek od podnikatelů, ale i závažná trestná činnost jako ozbrojené loupeže, přepadávání bank, pošt, zlatnictví, prodejen elektroniky, mobilních telefonů i jiných obchodů s vysokými denními tržbami.

Jako příslušníci velkého národa, rusky mluvícího, zneužívají při zastrašování malosti po staletí utiskovaného českého národa. Po bububu a pár ruských větách se každý většinou sesype. Spousta bývalých vojáků s elitním výcvikem a zkušenostmi z různých bojů ovládá dokonale psychický nátlak. Na tyto tvrdé hochy platí jen stejně tvrdá mince.

Ovšem k adekvátní obraně nejsou potřebné zákony. Česká legislativa naopak spíše nahrává agresorovi. Lépe tedy nepřijít s podobnými lidmi do křížku, protože při účinné obraně se člověk v řeči paragrafů dostává vlastně také na druhou stranu, stranu zločinu.

Můžeme z tohoto hlediska pouze závidět domobranu například ve Spojených Státech. A tak by to mělo být i u nás. I přestože rozumím obavám o možném zneužití. Ale to je spíše než obava, mnohem více výmluva.

Po obědě nás čekal přesun do nového ubytování. Jelikož jsme se měli přesunout pouze o pár set metrů od hotelu Meridian, využil jsem přesunu i k vyfotografování Kišiněvského kostela všech Svatých. Kostel s modrou fasádou a modro zlatými kopulemi stojí na začátku ulice Ciuflea. S modrým nebem v pozadí působí až pohádkově.

A téměř naproti kostelu jsme byli ubytováni. Museli jsme sice počkat až do dvou hodin, ale poté nám recepční z Adresy předala klíče od bytu na bulváru Stefan cel Mare.

Rohový devítipatrový činžák zasahující zčásti i do ulice Ciuflea nám poslouží na další dvě až tři noci. Vchod 3 s číselným kódovým zámkem na železných dveřích. Další železné dveře u bytu 266 ve druhém patře. Chodba jak v mnoho let opuštěném domě. A za dveřmi ze železa dveře další. Tentokrát dřevěné.

Za těmito již pouze přivřenými a nezamčenými dveřmi nás čekal další zážitek. Zážitek z návštěvy šedesátých let. Dveře do minulosti. Do období mládí, nebo ještě lépe dětství našich rodičů.

V dvoupokojovém bytě s kuchyní, sociálním příslušenstvím a dvěma balkóny jsme měli pocit jak uprostřed filmu z budovatelských let. Tapety, kuchyňská linka, nábytek i koberce jak vystřižené z naší oblíbené komedie “Pelíšky”.

Jak Milan vtipně a trefně poznamenal, chybí již pouze plakát Gagarinova bratra. Okamžitě by se zde mohl točit druhý díl komedie s plejádou vynikajících herců.

První se nám vybavila scénka z filmu, pojednávající o medvědu kodiakovi.

“Udělej znáčku!”

“A čím asi?”

“Drápem né, ty vole!”

Strop zde bohužel není dostatečně vysoký, aby dovolil pánům Donutilovi a Polívkovi excelovat v rolích bratrů Šepků.

Jediným znakem 21. století tak zůstává pouze telefon a televizní přijímač z USA, na kterém běží i takové programy jako Eurosport nebo italské Rai uno.

Konečně jsme se také dočkali kuchyně a můžeme si uvařit něco ze zásob jídla, které se nedaly na plynovém Pavlově vařiči dosud dost dobře připravit. To nejlepší jsme si zřejmě schovali až na konec. Uvidíme, jak bude den pokračovat po nasycení hladových žaludků v nedělních ulicích Kišiněva.

Lenošení v pelíšku pronajatého bytu v Kišiněvě (Mart Eslem)

Lenošení v pelíšku pronajatého bytu v Kišiněvě (Mart Eslem)

Vrátili jsme se zpět do ulic a po bulváru Stefan cel Mare pochodovali směrem do centra. Zajímají nás dva parky v blízkosti Piata Marii Adunari Nationale. Na náměstí stojí kromě budovy moldavské vlády i vítězný oblouk.

Vládní budova je, soudě dle její architektury, zřejmě bývalé sídlo nejvyššího sovětu nebo jiného orgánu soudruhů bolševiků. Komunističtí pohlaváři měli z budovy zajisté krásný výhled na obrovské asfaltové prostranství celého náměstí. Prostor svou rozlohou zajisté sloužil v minulosti oblíbeným nejrůznějším přehlídkám a pochodům oslavujícím velikost Leninova a Stalinova odkazu.

Úplně jinou atmosférou působí sousedící park Stefan cel Mare, se sochou samotného prince Stefana u severovýchodní vstupní brány. Téměř lesopark byl plný lidí.

Lavičky okupované především mladými dvojicemi nám nedovolily než parkem pouze projít. Vyfotografoval jsem si alespoň krásnou fontánu v jeho středu. Příjemné místo oddychu nese jméno po středověkém princi, který je největším hrdinou předsovětské minulosti Moldavska.

Fontána v parku Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)

Fontána v parku Stefana cel Mare v Kišiněvě (Mart Eslem)

A z jednoho parku se dá přejít hned do druhého. Přímo naproti vládní budově je Parcul Catedralei. Parku dominuje stavba největší ortodoxní katedrály v Kišiněvě.

Bez povšimnutí nelze ponechat ani jeho severozápadní část podél ulice Mitropolit G. Badulescu Bodoni. Květinový trh hrající všemi možnými i nemožnými barvami krásných čerstvě řezaných květin. Trh navíc funguje nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně. Kdykoli se tedy někomu zachce potěšit svou milou květinou, má k tomu příležitost.

Květinový trh v Kišiněvě (Mart Eslem)

Květinový trh v Kišiněvě (Mart Eslem)

Oblast obou parků a navazujícího bulváru Stefan cel Mare je na první pohled zřejmým centrem Moldavské metropole. Ne náhodou se proto hemží lidmi a je plné skvělých restaurací a obchodů.

Pokud však člověk zabočí do postranních uliček, již po pár stech metrech dojde k dramatické změně. Ulice jsou najednou vylidněné a stav i vzezření budov odpovídá spíše venkovu. Ovšem i postranní ulice mají podél silnic krásná stromořadí.

Přesvědčili jsme se o tom po odbočení ulicí Tighina a krátkým pochodem na jihozápad. Zajímal nás totiž Stadion Republiky s hlavním vchodem na ulici Ismail. Na stadionu v minulosti nastoupila k soutěžnímu utkání jak pražská Sparta, tak i česká fotbalová reprezentace. Stadion je však, stejně jako celá oblast v jeho okolí, v dosti žalostném stavu.

Únava nás okolo šesté donutila k návratu do “Pelíšku”. Naštěstí jsme si již při odchodu vyzkoušeli zapeklitost kódového zámku u vchodových dveří do domu.

Po zadání kódu se nic nedělo. Žádný zvuk, žádné cvaknutí, prostě nic. Až Pavel přišel na to, že musíme zmáčknout čísla kódu najednou. Mechanický zámek se poté bez problémů otevřel.

Musíme si odpočinout před zítřejší cestou do Orhei. S jednodenním zpožděním si pojedeme prohlédnout klášter vytesaný do skály.

Kapitola 9 – Cesta do Kišiněva

By | Deník 004

Ani ve snu by nás nenapadlo, že cesta z Černivci do Kišiněva zabere celý den. Na tři sta třicet kilometrů dlouhý přejezd potřeboval řidič deset hodin. Myslel jsem, že čas je dar pouze Afriky. Omyl, i v Moldavsku nikdo nikam nepospíchá.

Po cestě se Moldavsko z upatlaného okénka autobusu na první pohled jevilo jako o poznání chudší země, chceme-li ji porovnat s Ukrajinou. Převažující zemědělství dokládají pole a políčka lemující hlavní silniční tah do Kišiněva.

Čas od času se u krajnice pasou i krávy, husy nebo ovce. Krávy jsou rozestavěny v pravidelných intervalech, až má člověk pocit, zda neslouží jako patníky. Aby se pasoucí dobytek nezaběhl a vlastně aby si ani příliš nelezl jeden druhému do rajónu, používají Moldavané jednoduchý trik.

Dají krávě na krk provaz a přivážou jej k zadní noze. Úvaz je tak krátký, že nelze ani zvednout hlavu. Pokud by náhodou nějaká stračena chtěla na výlet, smyčka kolem krku ji přiškrtí. Procházku si raději rozmyslí a v klidu se pase na určeném místě.

Zastávka v Balti nám ukázala, jak chudé je druhé největší město Moldavska. Stodevadesátitisícové město se nemůže pochlubit téměř žádnou novou či nově opravenou budovou. Nebo jsem si alespoň ničeho nevšiml. I autobusové nádraží působilo dosti neutěšeným dojmem. Ovšem využili jsme na něm krátké přestávky k občerstvení.

Zjistil jsem, že lze platit v Moldavsku i hřivnami. Záleží však na ochotě prodávajícího, zda ukrajinskou měnu přijme. V Moldavsku totiž platí moldavský lei.

V projížděných vesničkách mě kromě bídných životních podmínek zaujaly i zvláštní ornamenty na plotech a vstupních branách. Železné brány, většinou jedna jako druhá, lišící se pouze barvou, i dřevěné ploty jsou ozdobeny ornamentem ve tvaru připomínajícím pubertální označení dámského přirození nebo chcete-li ležícího kosočtverce. Mnohdy má celá vesnice úplně stejný plot, jako by se snad jednalo o centrální nařízení z dob socialismu.

Obrat k lepšímu nastal až v blízkosti hlavního města. Na okrajích sedmisetpadesátitisícového Kišiněva vznikají novostavby jak houby po dešti. Satelity přízemních či jednopodlažních rodinných domků svědčí o mnohem větším blahobytu než ve zbytku země.

Na ulicích jsme také potkávali o poznání lepší vozidla. Najednou srovnání s Ukrajinou začalo převažovat na stranu Moldavska. Ovšem neviděli jsme žádné podobně veliké ukrajinské město, a tak nemám adekvátní srovnání.

Na periférii jsme také obdivovali stožáry veřejného osvětlení, připomínající naše prvomájové májky. Na nezvykle vysokém stožáru byla světla umístěna do kruhu a připomínala věnec.

Trolejbusy z plzeňské Škodovky jsou i v Moldavsku (Mart Eslem)

Trolejbusy z plzeňské Škodovky jsou i v Moldavsku (Mart Eslem)

A pak jsme konečně, po páté hodině dorazili na autobusové nádraží v Kišiněvě. Snad bych to rychleji i odcouval.

Nádraží se nachází u jihovýchodního rohu Centrálního tržiště, téměř v samém středu Kišiněva. Ještě před vystoupením z autobusu nás na rozloučenou rozčílil řidič, který chtěl malý bakšiš za způsobené zdržení na hranicích. Dostal pět hřiven, drzoun!. A to přes značné protesty hlavně Milana, který už měl chuť dát mu maximálně ruku do obličeje.

Vyhlédnuté ubytování bylo naštěstí pár kroků od stanoviště autobusů, a proto jsme se rychle prodrali davem až před budovu hotelu Meridian.

Taxikáři si krátí dlouhou chvíli v Kišiněvě (Mart Eslem)

Taxikáři si krátí dlouhou chvíli v Kišiněvě (Mart Eslem)

Hotel, údajně jeden z těch nejlevnějších, má vchod na ulici Tighina přímo naproti hlavní bráně tržiště. Najít však ty správné dveře je téměř detektivní práce. Před budovou jsou pod přístřeškem nesčetné stánky trhovců a i přízemí budovy samotné se hemží různými krámky. Vchod do recepce jsme našli až vedle obchůdku s fotografickým příslušenstvím.

Cena jednoho z nejlevnějších nás však zarazila. Noc pro tři osoby vyjde na padesát amerických dolarů. Co nám však zbývalo. Zavazadla jsme odnesli na pokoj do čtvrtého patra, cestovní doklady nechali u paní recepční a šli se shánět po směnárně.

Peníze jsme vyměnili v kurzu okolo dvanácti a půl lei za jeden dolar. Když už jsme byli venku, koupili jsme si na trhu jídlo a pití. Tržiště samotné i čilý ruch na ulicích je atmosférou již blíže bazarům z Orientu než slovanskému tržišti.

Inu jsme zase o nějakých pár set kilometrů jižněji a zřejmě ne náhodou se část Moldavska jmenuje Besarábie. Navíc tvořilo Moldavsko v minulosti součást Osmanské říše. Že by tedy turecký vliv? Samozřejmě trochu přeháním. Své jméno Besarábie získala podle valašské knížecí dynastie Besarabů, vládnoucích zde počátkem 14. století.

Tržnice před hotelem v Kišiněvě (Mart Eslem)

Tržnice před hotelem v Kišiněvě (Mart Eslem)

Brzy jsme zjistili, že Moldavsko bude o poznání dražší než Ukrajina. Zaplatili jsme proto pokoj pouze na jednu noc. Zítra uvidíme, co dál. Musíme šetřit, protože před námi jsou ještě tři až čtyři dny pobytu. Navíc plánujeme dva výlety.

Jeden ke skalnímu klášteru v Orheiul Vechi a jeden do autonomní samozvané republiky Trandněsterské. Vzhledem k cenám a k rychlosti autobusových spojů jsem již předem zavrhl cestu do městečka Soroca se středověkou pevností a s hrobem krále moldavských cikánů.

Na králův pohřeb v roce 1998 přijelo patnáct tisíc hostů ze všech koutů Evropy. Možná i neradno zahrávat si s komunitou okolo nového krále Arthura Carariho. Vždyť už jeho otec Mircea Carari byl tak trochu podivín a nechal se po své smrti zpopelnit i s osobním počítačem, faxem a mobilním telefonem. Údajně kvůli komunikaci ze záhrobí. Svérázný král odpočívá v mramorové hrobce vybavené barem, naplněným hádejte čím? Vodkou!

Moldavský pobyt však i bez pevnosti v Soroce bude možná časově náročnější než ten na Ukrajině. Nechme se tedy překvapit a dejme nové zemi prostor, aby nám ukázala i své kladné stránky.

Kapitola 8 – Velké nesnáze na hranicích Moldavska

By | Deník 004

Včera nám nevyšla možnost svézt se černivským trolejbusem. V sobotu brzo ráno však vozy jezdily poloprázdné a my využili příležitost dostat se na autobusové nádraží rychleji a bez zbytečné námahy. Proč taky ne, když jízdné vyšlo na pár kopějek. Navíc jsme byli ještě celí rozespalí ze vstávání v šest hodin.

Před opuštěním motelu jsem ještě přečetl sms zprávy z domova. Ukrajinský operátor UMC nám poskytoval své služby po celý náš pobyt. Jsme zvědaví, jak tomu bude v Moldavsku. Vrátili jsme tedy klíč od pokoje 7 a vyrazili na autobus do Kišiněva.

Moldavsko je jednou ze sedmi zemí sousedících s Ukrajinou. Kromě Moldavské republiky má hranice také s Běloruskem, Maďarskem, Slovenskem, Rumunskem, Polskem a samozřejmě s Ruskou federací. Pomineme-li právě Rusko, respektive Evropskou část největší země světa, stává se Ukrajina největší zemí starého kontinentu. S rozlohou přes šest set tisíc kilometrů čtverečních je o celých padesát tisíc kilometrů rozlehlejší než druhá Francie.

I počtem obyvatel zaujímá Ukrajina v Evropě jedno z předních míst. S padesáti miliony zaujímá páté místo. I v tomto ohledu je však nutné opomenout nejlidnatější, více jak sta milionové “evropské” Rusko.

Ukrajina bývala velice důležitou součástí sovětského impéria. Lány úrodné černozemě produkovaly jednu čtvrtinu sovětské zemědělské produkce. Ne nadarmo tedy byla nazývána obilnicí SSSR. I jiné zemědělské produkty, jako maso a mléko, dodávala do většiny ostatních sovětských republik.

Na druhou stranu je Ukrajina dodnes závislá na dodávkách ropy a hlavně zemního plynu. Svou energetickou potřebu pokrývá z 85% z importovaných zdrojů.

Vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 muselo v prosinci téhož roku potvrdit referendum. Krátce poté došlo k liberalizaci většiny cen a byly vytvořeny podmínky k privatizaci. Ovšem nesoulad mezi úmysly vlády a nefungující legislativou byl na vině hlubokému propadu národního hospodářství.

Děsivý propad se zastavil až v roce 1999, ale produkce ekonomiky byla stěží na 40% v porovnání s úrovní roku 1991. Dnes však již hospodářství roste až několikanásobným tempem v porovnání s Českou republikou. V roce 2003 vykazovala meziroční nárůst o 6%.

Přestože je země samostatná již dvanáct let, opravdová svoboda a nezávislost je pouhou iluzí. Bývalé sovětské špičky zůstaly i nadále u moci a stále ovlivňují jak chod ekonomické reformy a privatizačního procesu, tak i práva občanů.

Situace podobná té u nás s tím rozdílem, že sověti působí v ilegalitě a páchají spíše trestnou činnost. Ovšem bývalých soudruhů zůstala zaháčkována ve státní správě také celá armáda. Díky svým předrevolučním kontaktům však zařídili, aby byli čistí jako lilie. Svinstvo? Bohužel realita celého postkomunistického bloku.

A ještě než opustíme Ukrajinu nadobro, zmíním se krátce o historii této velké země na východě, rozvíjející se v ruském stínu.

Ukrajina bývala centrem prvního slovanského státu, Kyjevské Rusi. V 10. a 11. století se jednalo o největší a nejmocnější evropský stát. Po rozpadu Kyjevské Rusi následovala krátká nadvláda Mongolů a ve 14. století bylo rozdrobené území ovládáno litevským velkoknížectvím, moldavským knížectvím, polským královstvím a Uherskem.

V průběhu 17. století téměř sto let ovládali území Kozáci. Po zániku společenství Kozáků docházelo k postupné likvidaci ukrajinské autonomie a země se stala součástí Ruské říše.

Po pádu carského Ruska si Ukrajina užila krátké období nezávislosti (1917-1920), vykoupené ovšem po celou tuto dobu trvající občanskou válkou. Následovalo násilné připojení k nově vzniklé Leninově komunistické zemi s obrovskými ztrátami na životech.

V důsledku násilných metod kolektivizace zemřely v hladomorech v letech 1932-33 miliony lidí. Připočteme-li k tomu hladomor z let 1921-22, dojdeme k neuvěřitelnému číslu čítajícímu přes osm milionů obětí. Dalších sedm až osm milionů mají na svědomí německá a sovětská vojska v průběhu 2. světové války.

Po dalších desetiletích hmotné a duchovní devastace ukrajinského národa, ve jménu výstavby socialismu, přišla roku 1985 Gorbačovova perestrojka. A držitel Nobelovy ceny za mír, poté během několika let změnil celý svět…

Před desátou hodinou jsme dorazili na hranice. Nemuseli jsme překvapivě vyplňovat žádný formulář, ale přesto nás na hraničním přechodu poměrně dlouho drželi. Vyzvali dokonce Milana k osobnímu pohovoru. Na důvod naší návštěvy jednoduše odpověděl : “Ja plócho panimáju” (špatně rozumím). To byl však pouhý začátek.

Krátce na to nechali vystoupit i mě a Pavla. Myslel jsem, že mě budou kontrolovat kvůli neoholené tváři odhodlaného teroristy, ale mýlil jsem se na celé čáře. Bez komentáře přešli i má razítka, převážně ze zemí Jižní Ameriky v cestovním pase.

Začalo divadlo točící se kolem našich víz. Přestože máme víza až do 8. září a dnes je teprve čtvrtého, překročili jsme údajně limit pobytu na Ukrajině. Celník, důležitý až na půdu, v typické čepici s širokou kulatou střechou něco žbleptal o pěti dnech v případě transitu přes Ukrajinu do jiné země.

Na podobnou skutečnost nás nikdo neupozorňoval. Ani ambasáda ani úředník při vstupu do země. Jsem přesvědčen, že se jednalo o pouhou záminku. Kromě pána s plácačkou na hlavě se u nás ještě střídali další dva drsně se tvářící vojáci.

Za překročení lhůty nám byla uložena pokuta zhruba 750 hřiven na osobu. Dohromady tedy téměř pět set amerických dolarů.

Na podobná “kina” jsem však již připraven a začal jsem lítostivě vysvětlovat, jak máme pouhých dvě stě dolarů na celý pobyt v Moldavsku. Nakrátko střižený oficír střední postavy, který s námi zůstal sám, se začal vyptávat, kolik po nás chtěl jeho kolega a zároveň vyzvídal kolik peněz můžeme obětovat ve skutečnosti.

Neustále opakoval, že vyřízení dokumentů spojených s udělením pokuty zabere několik hodin, a proto zajisté neodjedeme naším autobusem. Opakovaně si však protiřečil, jelikož neustále rozkazoval kolegovi nahlížejícímu do kanceláře, aby autobus ještě nepouštěl.

Připadal jsem si jako James Bond při výslechu v těsné služebně sovětské KGB. James by jistě vymyslel, jak se z takové patálie dostat bez úhony. Bez úhony fyzické i finanční. My se zaplacení nevyhneme, ale i přesto si zachovávám chladnou hlavu.

Je to jen otázka času a nabídka se setká s poptávkou. Na vyzývavou otázku : “Tak co s tím uděláme,” jsem nabídl do hry celý obsah své peněženky. Počáteční bank činil sto euro a dvacet amerických dolarů. Jako při pokeru jsem však začal blafovat a postěžoval si, že se jedná o mé poslední peníze, které potřebuji na jídlo a k přesunu do Bukurešti.

Problém byl vyřešen nečekaně rychle a levně. “Soudruh” si vzal, jak jinak než do vlastní kapsy, šedesát euro. Každého z nás tedy stáhl o zhruba sedm stovek a rázem bylo po problému. Náš lidumil nás ještě požádal výmluvným gestem o diskrétnost před jeho kolegy.

Nasadili jsme tedy frustrované obličeje a byli propuštěni za závoru do sousední země. Pavel s Milanem sice mumlali něco o komunistech a rudých sviních, ale já jsem “neznámému vojínovi” přál těch pár drobných. Vždyť nás to ani moc nebolelo a on je schopen s takovou částkou vyjít celý měsíc.

Byli jsme rádi, že jsme si mohli naše batohy opět uložit do autobusu. Zavazadla nám totiž vyložili v domnění, že se na hranicích poněkud zdržíme.

Už jsem myslel, že budu na Ukrajinu pět samé chvalozpěvy. Na poslední chvíli si zachránila svou pověst. Dědictví komunismu v podobě silně zakořeněné korupce je stále silné. Ostatně nejsme na tom u celníků v Čechách o moc lépe. A proto nechť žije Divoký Východ, na kterém jsme zažili první větší vzrušení.

Lidé na palubě autobusu se nezlobili za způsobené zdržení. Spíše nás vítali s chápavými úsměvy na tvářích. Z někoho přece ty chudinky v uniformách žít musí.

Od začátku jsem si byl téměř jistý, že náš autobus nezmeškáme. A mé tušení se po hodinovém zdržení ukázalo jako správné. Kluci však byli možná lehce vyděšeni, o to více, když teprve vstupujeme na území Moldavské republiky. Kdo ví, co dalšího tam na nás čeká…

Kapitola 7 – Černivci, poslední zastávka na Ukrajině

By | Deník 004

Druhá noc v krčmě u Natálie také nepřinesla bůhvíjaký spánek. Nevím, zda bylo lepší předevčírem poslouchat hudbu v rytmu disco prolínanou občasnými tóny fujary, nebo se včera klepat zimou.

To rozjaření chlapci a děvčata ze Slovenska oslavovali svůj návrat domů. Pro nás, ležící na půdě o patro výš se každý tón fujary měnil přinejmenším v lodní sirénu. Když již jsme skoro spali, vzbudil nás projíždějící Titanic. Nebo jsme si tak alespoň, na pokraji snu, připadali.

A po této zkušenosti jsme ulehali ke včerejšímu noclehu. Vybouření spolunocležníci byli již o poznání klidnější, ovšem kde se vzal, tu se vzal, přišel nezván nečekán, noční chlad či ranní mráz.

Postupně jsme na sebe oblékali všechny naše věci, ale teplo nám stále nebylo. Budíček, jak jinak než fujarou, se proto stal naším malým vysvobozením. Rychle jsme vstali, sbalili batohy a rozloučili se s partou ze Slovenska. Byli sice hlučnější, ale jinak moc fajn “chalani”.

Po ránu nám udělalo moc dobře Nescafé, které jsem měl s sebou z domova. U kávy jsme počkali na paní Natálii, která nám zařídila odvoz do Mižgurje.

Do staré Lady, která kdysi bývala čistě bílá, se nás vměstnalo hned šest. Kromě nás tří, ještě Natálie se synem Igorem. Za volantem seděl Igorův kmotr Viktor. Viktor nás svezl, jelikož dojíždí za prací do Mižgurje. Pracuje tam jako ekonomický pracovník na celním úřadě. V okolí se totiž těží spousta dřeva, které je následně exportováno do zahraničí. Celnice má tedy o práci postaráno.

Cesta se opět šplhala po úbočích Karpat. Dole v údolí se den teprve probouzel z ranní mlhy. Nádherné panorama doslova volající po fotografii. Viktor byl tak laskavý a ochotně mi zastavil. Kromě luk a lesů částečně zahalených bílou mlhou mi před objektivem zapózoval i jeden starší horal, který šel pěšky do práce. Zřejmě na pole nebo pást dobytek.

Karpatské stráně zahalené ranní mlhou (Mart Eslem)

Karpatské stráně zahalené ranní mlhou (Mart Eslem)

V Mižhgurje jsme Viktorovi přidali na benzín a rozloučili se s Natálií. Úžasně milá paní, navíc mající pro lidi pocházející z České kotliny jakousi slabost. Báječně se o nás starala nejen v Koločavě, ale i na autobusovém nádraží v Mižgurje. Našla nám autobus do Doliny a zaskočila s námi dokonce koupit i lístky. Sama potom pospíchala k doktorovi, jelikož jí propadl zdravotní průkaz nutný k práci ve školství. Syna s sebou při té příležitosti vzala ostříhat k holiči.

V autobuse s námi jedou její příbuzní, kteří nám poradí, jak se dostat dál do Ivano-Frankívska a Černivci. Dnešní den bude celý ve znamení přesunu co nejblíže k hranicím Moldavské republiky. Možná, že dnes již dokonce budeme v Moldavsku nocovat.

Před námi je úsek cesty, o které nevím prakticky nic. Natálie nám radila, abychom měli oči na stopkách. Hlavně varovala před gangy cikánských kapsářů, řádících ve větších městech.

Za sebou máme příjemné dny v karpatské přírodě a z Koločavy putujeme do neznáma.

Cítím jako povinnost, zmínit se na závěr jedné etapy naší cesty o našich krajanech. Včera u Siněvirského jezera jsme potkali autobus z Českých Budějovic. Jejich karosa měla doslova expediční úpravu s nákladním i lůžkovým prostorem.

A ještě o den dříve projížděly Koločavou dva osobní automobily z Čech. Lada z Pardubic a terénní vůz z Ostravy. Pardubičáci s horskými koly na střeše vozu se na chvíli i zastavili před naší krčmou. Zprávy o tom, jak se Zakarpatí hemží českými turisty, se tak částečně naplnily.

Autobus se velikou část cesty doslova trápil. Do táhlého kopce jel na druhý rychlostní stupeň a my jen čekali, kdy se zastaví pro poruchu nebo zavařený motor. Na zadních sedadlech starého stroje, připomínajícího mé dětství v sedmdesátých letech 20. století, nám bylo stále tepleji. Jednak docela slušně topil motor, o jehož kryt byla naše sedadla opřena, a také slunce pražilo skrze sklo čím dál silněji. Aspoň jsme se po mrazivé noci pořádně zahřáli.

Zleva Pavel a Milan pod plynovou bombou (Mart Eslem)

Zleva Pavel a Milan pod plynovou bombou (Mart Eslem)

Okolo půl jedenácté autobus zastavil k patnáctiminutové přestávce ve vesničce Mislivka. Dopřáli jsme si tam konečně něco k pozdní snídani a vykonali svou malou potřebu. Šest malých koblížků plněných tvarohem a politých kyselou šlehačkou. Já i Milan jsme trochu naletěli, považovali jsme je původně za bramborové placičky. To Pavel byl opatrnější a zasytil se pouze banánem a pomerančem.

Návštěvu suchého záchodku kluci na mé doporučení oželeli. Malá místnůstka rozdělená uprostřed nízkou zídkou mi připomínala kozí chlívek mého praděda Josefa. Nejenom podobnými kójemi, jaké měl praotec pro ovečky, ale i stejnou, ne-li horší vůní. Ze sekrementů tekoucích všude po zemi jsem doslova slzel. Bránil jsem se i nadýchnutí, mohlo by být totiž mým posledním.

Do Doliny nás čeká ještě půl hodiny kodrcání po nevalné silnici prodírající se karpatskými lesy. Po několika minutách jízdy z Mislivky autobus zastavil u čerpací stanice. Než zajel ke stojanům, poprosil všechny, aby si vystoupili. Po chvíli jsme pochopili proč. Bylo to kvůli bezpečnosti, jelikož autobus jezdil na plyn. Řidič tedy natankoval do nádrží na střeše vozidla. Osm oranžových plynových bomb, podobných těm svářečským s acetylenem, je přiděláno na střeše v zadní části autobusu. V té sedíme zrovna my. Hned se cítím bezpečněji.

Tankování na plynové pumpě (Mart Eslem)

Tankování na plynové pumpě (Mart Eslem)

Tankování zabralo tak deset patnáct minut. Pauzy jsem využil k rozhovoru s Igorem. Tmavovlasý pán s knírkem je manžel kamarádky paní Natálie z Koločavy. Bude tak laskavý a pomůže nám dojet do Ivano-Frankivska, kde i sám bydlí. Ještě pár minut pojedem do Doliny a po přestoupení další hodinu do Igorova domova. V Dolině musíme přestoupit, jelikož autobus pokračuje dále na sever do Lvova.

Z Ivano-Frankivska to trvá dle Igorových slov další dvě až dvě a půl hodiny do Černivci. Vypadá to tedy, že v Černivci dnes i přespíme. Velmi nerad bych totiž dorazil do Moldavska za tmy. Přechod hranic si tedy necháme až na zítra.

Autobusové nádraží v Dolině (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Dolině (Mart Eslem)

V Dolině nás přivítala krásně zrekonstruovaná budova autobusového nádraží. Za necelých pět hřiven na hlavu budeme pokračovat ve dvanáct hodin a dvacet minut v další cestě. Spíše než o autobus se jedná o mikrobus.

S velkými obtížemi jsme v Mercedesu Vario nacpali batohy do malé mezery za zadními sedadly. Jinak bychom ve vozidle bez zavazadlového prostoru museli vézt všechno na klíně. A to by kvůli panujícímu vedru nebylo rozhodně nic příjemného. Těsně před námi opustil areál nádraží i český autobus jedoucí na lince Praha – Ivano-Frankivsk. Jak pravidelně tato linka jezdí, opravdu netuším. Spíše mě překvapilo, že vůbec existuje.

Před půl druhou jsme dorazili do Ivano-Frankivska. Téměř třísettisícové město však uvidíme pouze z okna autobusu. Měli jsme sotva čas k zakoupení lístků do Černivci. Za zhruba dvanáct hřiven pro každého odjedeme ve třináct hodin a čtyřicet minut na jihovýchod k hranicím Moldavska. Rychle jsme se rozloučili s Igorem a nastoupili do téměř plného autobusu.

K mé veliké lítosti odmítl Igor jakoukoli odměnu kromě prostého poděkování. Chtěl jsem mu za ochotu dát doutník a šampon pro jeho ženu. Šampónů mám pro účely obdarování s sebou několik. Jeden jsem daroval včera i paní Natálii.

V Koločavě jsem nechal i všechny obrázky a samolepky, které mi daly doma na cestu děti a pár propisovacích tužek. Propisky s sebou vozím jako dárek dětem na každou cestu.

Úmorná cesta v rozpáleném autobuse tedy pokračuje. Před námi je naštěstí již poslední dnešní etapa. Nemůžeme se dočkat sprchy v Černivci. Jsme tak trochu troufalí, že věříme v zázrak. Snad se na nás ale opravdu usměje štěstí a na večer se společně s postelí dočkáme i koupelny. Oproti Koločavě tedy vítaná změna.

Po téměř probdělé noci jsem nebyl již schopen ani sledovat krajinu a usnul jsem pár minut po opuštění Ivano-Frankivska. Téměř rovinatá oblast není také nikterak zajímavá. Lesy i louky jsou v podstatě stejné jako ty u nás doma. Pro rodilého Čecha tedy nic exotického.

V půl třetí jsem se vzbudil a z hrůzou se od jedné mladé spolucestující dozvěděl šokující zprávu. Máme před sebou ještě tři hodiny jízdy! Všichni tři doufáme, že se mýlila a nemá dobrý odhad.

Zvláště Pavla tato informace zpražila. Na rozbitém sedadle totiž velmi trpí a celkově své proporce jen ztěží vměstná do úzkého prostoru mezi sedadly.

Dívka se naštěstí mýlila a po čtvrté hodině jsem zahlédl ceduli vítající v Černivské oblasti. Po pár minutách jsem potom zaregistroval i ukazatel oznamující dvacet zbývajících kilometrů do stotisícového centra oblasti hraničící s Moldavskem i Rumunskem.

Podél silnice z Ivano-Frankivska do Černivci jsem pozoroval nově postavené či zrekonstruované domy. Místní smetánka si zřejmě vede dobře. Naproti tomu jsou však vidět obrovské kontrasty. Od oligarchů k naprostým žebrákům. A lidí žijících na hranici chudoby bude bohužel asi většina.

Černivci se ukázalo jako zřejmě zatím nejkrásnější město naší cesty. Spousta opravených i nových budov, restaurace, bary a hlavně spousta upravených parků. Široké třídy lemované listnatými stromy. Na jedné takové třídě se nachází i autobusové nádraží, naše konečná stanice. Alespoň pro dnešek.

Ihned po vystoupení se nás snažil získat do své klientely prošedivělý taxikář. Nabízel odvoz do hotelu. Nechtěli jsme však kývnout na první nabídku a přijít tak o možnost nejprve se rozhlédnout sami.

Před nádražím na ulici Glávnaja jsme se nejprve najedli. Během jídla jsem se doptal i na ubytování. Stačí nasednout na trolejbus číslo tři a dojet na konečnou stanici této linky.

Naši duši potěšily trolejbusy z dílen plzeňské Škodovky, tedy stejné, jaké jezdí i v našem rodném Ústí nad Labem. Již méně nás potěšilo, jak narvaná linka číslo tři jezdila. S batohy jsme vůbec neměli šanci do přecpaného vozu nastoupit. Vydali jsme se proto utahaní a rozladění do místa ubytování pěšky.

Zády k autobusovému nádraží jsme zatočili vlevo a šli. Celý vynervovaný z nenadálé procházky v plné polní jsem zapomněl jméno hotelu. Přešli jsme tedy několik stanic trolejbusu a poté vzali zavděk barevným moderním motelem.

Motel Oazis vypadá zdálky jak vstupní budova do zábavního parku. Tak rozmanitými barvami hraje do dáli. Za sedmdesát hřiven jsme dostali třílůžkový pokoj s televizí. Záchody a sprchy jsou hned vedle na chodbě.

Jestli jsme se však těšili na teplou vodu, museli jsme si nechat zajít chuť. Veškerou teplou jsme vyplácali ještě před koupáním. Museli jsme si totiž vyprat zapáchající košile. I koupel ve studené vodě, ovšem ve vykachlíkované čisté koupelně byla v porovnání s předešlou hygienou v Karpatech výrazným posunem k lepšímu. Umyli jsme se, převlékli do čistého a vyrazili do ulic. Potřebujeme zjistit zítřejší spoj do Moldavska.

Jako téměř vždy na cestách na mě v polovině padla krize. Dokonce jsem i vynadal Milanovi, proč chodí tak často na záchod a zdržuje nás. Zkrátka prkotina, ovšem nervy jsou díky únavě na pochodu.

Potřeboval bych pokaždé po týdnu alespoň na pár minut mávnout kouzelným proutkem, vzít do náruče dceru a pomazlit se s její maminkou. Potom si dát sprchu, dobrou večeři a zase zpět do divočiny. Bohužel, to nejde.

Pěšky jsme došli zpátky na autobusové nádraží a koupili si na ráno jízdenky do Kišiněva. Možná ovšem vystoupíme už v Balti.

Náš motel se bohužel nachází již mimo centrum v oblasti dosluhujících panelových sídlišť ze sovětské doby. Díky tomu nejsou večerní ulice tak atraktivní a téměř bez osvětlení. Po pár pivech v baru Kleopatra na ulici Entuziastiv budeme muset být na zpáteční cestě ostražití.

Kapitola 6 – Siněvirský park

By | Deník 004

Nocleh byl opravdovou exkurzí do začátků minulého století. Zážitku z romantického noclehu na půdě chybělo k dokonalosti snad jen seno. To by potom nemělo chybu.

Zima nám byla i ve spacích pytlích. A to mohu děkovat bohu za nafukovací tábornickou matraci, kterou jsem si s sebou vzal z domova. Milan i Pavel leželi totiž přímo na prknech, “které znamenají svět?!” Každou chvíli navíc někdo proběhl kolem nás až nepřibitá prkna nadskakovala a budila nás.

Měl jsem oproti klukům výhodu i ve špuntech do uší. Když už jim totiž umožnila usnout adaptace na tvrdé podloží, budil je pro změnu hluk ze zdola z krčmy. Naši slovenští přátelé nezapřeli svůj temperament a večer si užili nejen u alkoholu, ale i u hlasité hudby, která byla na půdě slyšet snad víc než u nich dole.

Velice mě tedy rozesmál jeden z pařmenů, který se nás při ranní hygieně u nádržky s vodou za krčmou zeptal, zda nás nerušili. Několik sekund mi trvalo, než jsem se přestal smát a odpověděl. Slova však již byla zbytečná, můj smích byl více než výmluvný.

Však jsme na dovolené, stejně jako oni a rozhodně si ničím nenechám zkazit náladu. Jen ať se vyblbnou, dokud mají příležitost.

Od překročení hranic má naše ubytování na Ukrajině každou noc sestupnou tendenci. Mám na mysli co se komfortu týče. Pokud by trend měl pokračovat, již dnes nebo zítra nás čeká přinejmenším nocleh v lese pod širákem. Ale namalujme čerta na zeď předčasně. To pravé ořechové nás očekává možná až v Moldavsku.

Koupel v Tereble jsme odvrhli včera večer natož ráno, kdy to považuji za mnohem nepříjemnější záležitost vzhledem k rozespalosti. Večer také člověk není tak promrzlý jako po noci ve spacím pytli na půdě.

Ovšem dnes večer, pokud nebude zbytí, se do vln řeky vrhneme. Dva dny po sobě bez koupele by již byly kritické. Nejenom pro nás, ale hlavně pro naše okolí.

Čeká nás již pouze snídaně a poté vyrážíme na túru. Chlapi vyrazili za snídaní někam do dědiny a já si vyžádal v kuchyni horkou vodu na zalití instantní polévky. V půl jedenácté odjíždíme k Siněvirskému jezeru.

Karpatské stráně jsou jako malované (Mart Eslem)

Karpatské stráně jsou jako malované (Mart Eslem)

Ve smluvenou dobu pro nás přijel menší autobus značky Robur. Ročníku výroby odpovídala i výbava vozidla. Uvnitř byly přivázané dřevěné lavice. Ještěže nás čeká přesun pouhých třicet kilometrů. Při delší cestě bychom asi zdřevěněli i my. Hlavně v oblasti sedacího svalstva.

Velkou část cesty zabralo projíždění samotné Koločavy. Osmi tisícová dědina je roztažená do neuvěřitelné délky. Na jejím konci jsme zastavili u čerpací stanice. Jednalo se o tři plechové boudy kopírující velikost tankovacího zařízení. Opravdový zážitek, navíc ciferníky byly mechanické. Úrovni zařízení odpovídá i cena pohonných hmot. Pohybují se v cenové relaci 12 až 15 českých korun za jeden litr.

Údolím proti proudu řeky Terebly jsme projeli vesničky Siněvír i Sivěvirskou Poljanu. Vystoupili jsme až před bránou do Národního parku Siněvirského jezera.

Robur - karpatský off-road (Mart Eslem)

Robur – karpatský off-road (Mart Eslem)

Od brány jsme museli vystoupat asi dva kilometry do kopce, dokud se mezi námi nerozestoupily okolní lesy a nespatřili jsme hladinu černého plesového jezera.

Jezeru se říká také Mořské oko nebo Perla Zakarpatí. Jedná se o největší jezero v oblasti s přibližně pětihektarovou hladinou a maximální hloubkou dvaceti metrů.

V jezeře je zakázáno se koupat, ovšem dá se v jeho okolí přespat v některých z mnoha přístřešků určených právě k tomuto účelu. Dokonce i stanovat je na břehu jezera zakázáno. Kéž by si místní lidé tak úzkostlivě strážili celé své Karpaty. Je totiž smutné pozorovat, jak jsou karpatské lesy drancovány a louky či řeky plné odpadků.

Za patnáct či dvacet minut se dá jezero obejít kolem dokola. Pěkná procházka vede po chodníčku, který je sice vybaven v méně bezpečných úsecích dřevěným zábradlím. Bohužel je velice hustě osázen koňským či kravským trusem. Cesta se tedy často mění spíše v překážkovou dráhu s častými přeskoky.

Na protějším břehu jezera než ke kterému jsme přišli, stojí plastika Ivana Brodyho. Dva dřevěné totemy s doškovou stříškou zobrazují Sini a Vira, jejichž jména dala dle pověsti jezeru jméno.

Legenda praví, že Vir byl mladý chudý horal a Siň krásná děva z dobré rodiny. Rodiče však lásce nepřáli a nechali proto Vira zabít a jeho tělo zakopat v lese. Uprostřed jezera je malý ostrůvek. Údajně se jedná o Virův hrob. Siň na mohyle ronila slzy tak dlouho, až naplakala celé jezero vody.

Siněvýrské jezero (Mart Eslem)

Siněvýrské jezero (Mart Eslem)

Jezero nebylo jediným cílem našeho výletu. Pokračovali jsme naším kosti třasem ještě dále do horské vesničky Svoboda, kde přeneseně řečeno končí svět. Alespoň silnice, dá-li se cesta takto honosně pojmenovat, zde končí nadobro.

Dál musí každý již po svých. Vesnička u hranic sousední Ivano-Frankivské oblasti nabízí pohled na realitu tvrdého a chudého života. Kromě kostelíku a malé prodejny se vesnička skládá z roubených chaloupek, rozesetých po strmých sytě zelených stráních.

Vesnice Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)

Vesnice Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)

Téměř každá chaloupka má kolem sebe dřevěnou ohrádku pro pastvu ovcí nebo krav. Krávy horolezkyně i přesto občas utečou a volně se toulají po dědině. Dvě takové na procházce u kostela jsme potkali i my.

Co nespase dobytek, to se pokosí a tráva se usuší na seno. Stráně jsou v Karpatech pokryté stohy sušící se trávy. Na sušení mají i zajímavé mechanismy. Čtyři kůly opatřené stříškou, která se dá posouvat do výšky dle množství sena pod ní.

V obchůdku schovaném v útrobách dřevěné boudy vlevo u cesty pár set metrů do kopce od kostelíčka, jsme byli svědky klasického místního koloritu. Před prodejnou zastavil gazík se dvěma strážci parku a místo pozdravu ihned volali na paní za pultem : “Daváj stakán!”

Snad každý si zde dopřeje minimálně jednoho panáka vodky denně. Aby se jim lépe pracovalo, aby se jim lépe žilo. Při pohledu na životní úroveň se jim člověk snad ani nemůže divit.

Konzum ve vesnici Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)

Konzum ve vesnici Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)

Ke konci prohlídky vesničky jsme se již všichni těšili na šašlik. V Kolibě u brány do parku Siněvirského jezera jsme si objednali maso na špízu a místo čekání na přípravu pokrmu si odskočili do Svobody. Bylo by snad hřích, nechat si šašlik ujít. Mohu všem směle doporučit.

Ještě než jsme se definitivně vrátili do Koločavy, odbočili jsme před výjezdovou bránou Siněvirského parku doleva. Podél břehu řeky Ozerjanky jsme jeli na prohlídku Muzea vorařství.

Jedná se o dřevěnou budovu, jejíž část tvořící v minulosti hráz ze dřeva a kamení odnesla rozbouřená jarní voda Ozerjanky. Uvnitř zbylého torza je expozice fotografií a národních nebo lépe pracovních krojů. Kvalita exponátů, hlavně černobílých snímků s výjevy ze života vorařů, odpovídá stavu celé polorozpadlé budovy. Mohli jsme si toto zdržení klidně i odpustit.

Bez odbočení bychom však nemohli svézt stařečka, který se zčistajasna vynořil z lesa. Pokud jsem mu dobře rozuměl, byl v horách na salaši pro sýr. Jeho zubožený zevnějšek neustále přitahoval mou pozornost. Modré holínky a trochu tmavší kalhoty, připomínající spíše montérky. Na obou kolenou byla prodřená látka již několikrát záplatována. Světlá košile, která již dávno ztratila svůj původní vzorek.

Přes košili tmavě fialová mikina a na ní šedivé sako s jemným kostkovým vzorem. Na hlavě hučka neidentifikovatelné barvy, zpoza níž vykukovaly šedivé vlasy. Vráskami posetá neoholená tvář a špinavé mozolovaté ruce.

Stařeček byl vlastně celý špinavý a díky tomu byl i lehce cítit. Pronikavě modré oči však neprozrazovaly žádné utrpení. Pohled byl naopak plný života. Nevím proti ani, zda mám litovat v jakých podmínkách musí žít či mu závidět jeho bezstarostnost a svobodu.

Před setměním jsme si domlouvali nocleh a sprchu u paní Natálie v soukromí. Nocleh jsme však zavrhli po zpozorování nevraživého pohledu jejího manžela Valerije, který byl svědkem jejího pozvání. Na sprše jsme ovšem trvali. Neodradila nás ani studená voda z důvodu vyhořelého elektrického jističe.

Jelikož jsme si včera všimli, kam Natálie zachází, věděl jsem, ve kterém domě bydlí. Vešli jsme tedy do panelového domu se čtyřmi bytovkami, ležícím pár desítek metrů od krčmy. Zaklepali jsme na dveře v prvním patře, ve kterých byly zastrčené klíče v zámku. Zděšená mladá paní jen opatrně pootevřela, ale jakmile zaslechla jméno paní Natálie, ochotně nám ukázala její dveře. Natálie bydlí naproti přes chodbu.

Doma však byl pouze její syn, a proto jsme jej nechtěli vniknutím do koupelny vyděsit. Rozhodli jsme se pro řeku Tereblu. Možná to tak bude i lepší, však se manželovi paní Natálie ani nemůžeme divit. Když pominu stranu žárlivosti, ani mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby mi domů do koupelny vlezli tři smradlaví zarostlí chlapi v zablácených botách.

Následná koupel v řece byla vrcholem dosavadní cesty i osobní hygieny každého z nás tří. Kousek od břehu, kde jsme se rozhodli umýt, bylo malé smetiště. Naštěstí po proudu pod naším stanovištěm.

Položili jsme si tričko na zablácené kameny, abychom si nezamazali nohy a také abychom neuklouznuli. Nastalo divadlo, ovšem bez diváků.

Tři nahé zadky s bílou husí kůží vyčnívající z řeky a rychlé mydlení. Voda se však ukázala jako příjemně osvěžující a Milan se dokonce celý potopil do proudu. Padaly žerty o mytí ve fenylech a močce. Teplota vody a smích vyvolával u všech tří i samovolné močení. A pak přišlo vyvrcholení.

Měl jsem jej na svědomí bohužel já. Říkám bohužel, jelikož se za předvedené extempore docela stydím. Ovšem v dané situaci jsem si jednoduše nemohl pomoct. V záchvatu smíchu jsem si musel přisednou na bobek a položil podvodní kabel. Můj malý prohřešek však byl v porovnání s odpadky všude kolem pomalu hygienickým úkonem. A když už nic jiného, alespoň jsem pobavil Pavla s Milanem, kteří nevěřili svým očím.

Omlouvám se ti Treblinko, ale jsou situace, které člověk nemůže předvídat a prostě se stanou. Však jsme v přírodě…

Kapitola 5 – Koločava

By | Deník 004

Odjezd dalšího spoje na trase naší cesty je až v půl dvanácté. Mohli jsme si tedy dovolit luxus a nenařídit si budíka. Poprvé a možná naposledy si o dovolené dopřejeme dlouhého spánku.

Přes noc docela intenzivně pršelo. Doufám, že to byl nadlouho jediný déšť a nebude nám znepříjemňovat pobyt v Karpatech. S deštěm samozřejmě přišlo i ochlazení venkovní teploty. Sice to může být pro cestování příjemné, ovšem značně to odrazuje od ranní sprchy. Však kdo by v zimě toužil po ledové sprše. Ale nic jiného nám asi nezbude.

Navíc mám takové tušení, že v horách nebude kromě jezera či potoka v příštích dnech vůbec žádná možnost koupání. O důvod více abychom se umyli, jak se říká, do zásoby.

Po desáté hodině jsme opustili pokoj snů a odešli na stanici autobusu. Odjezd v půl dvanácté jsem nenašel na žádném z jízdních řádů, kterých byla čekárna autobusového nádraží plná. I přesto mě však pokladní uklidnila, že spoj opravdu odjíždí půl hodiny před polednem.

Vzezření autobusového nádraží patří hluboko do minulého století. Dokonce i ochota pokladních připomíná dobu hluboké totality, kdy měl práci každý jistou, tak proč by se musel namáhal a být na zákazníky příjemný.

Okénko u pokladny bylo zataženo špinavou hnědou látkou a jediná možnost vizuálního kontaktu s paní za přepážkou byl malý dřevěný průzor asi v úrovni mého pasu. Ohnul jsem tedy svůj hřbet, ale židle paní pokladní byla prázdná. Zaklepal jsem na okénko a rázný hlas mi oznámil, abych počkal. Ochota sama.

Když jsem se konečně dočkal příchodu pokladní, odkázala mě ke kase číslo 2, která ovšem bude otevřena až před odjezdem našeho spoje…

Žádný autobus z Mižgurje do Koločavy nejezdil (Mart Eslem)

Žádný autobus z Mižgurje do Koločavy nejezdil (Mart Eslem)

Menší rozruch jsme způsobili na nástupišti, když jsme si dopřáli snídani. Hlavně Pavel, který spořádal sám celý bochník chleba s máslem. Pohledy okolních lidí byly zpola obdivné a zpola závistivé.

Dobře rostlý bohatýr Pavel k snídani spořádal stejné množství chleba, jaké možná některým zdejším rodinám vydrží týden. Však i v obchodě na nás divně koukala slečna prodavačka, když jsme si během deseti minut koupili chleby hned dva.

Ve vší úctě ke zdejším lidem musím přiznat, že jsem chlapy krotil, aby se s jídlem tolik nepromenádovali. Jistá obava z útoku nějakého hladového ubožáka ve mně byla. A i kdyby ne, je lepší neprovokovat a také nedávat moc najevo naše finanční možnosti. Skromnost nade vše.

Po snídani jsme se ovšem dozvěděli, že do Koločavy ani Siněvýru dnes nic nejede. Na otázku proč byla jednoduchá odpověď. Prostě nejede, s mírným pokrčením ramen.

Šli jsme tedy pěšky podél silnice a doufali v úspěch při stopování. Za pár minut u nás zastavila maršrútka jedoucí do Koločavy. Nevím tedy, zda si z nás v Mižgurje neudělali dobrý den.

Maršrútka se sápala klikatou silnicí po úbočích Karpat. Abychom ze samých hřebenů zahalených mlhou sestoupili do údolí až do vesnice Koločava.

Vystoupili jsme před školní budovou, která ve svých útrobách hostí i muzeum Ivana Olbrachta. Vesnice je totiž proslavená románem Nikola Šuhaj Loupežník.

Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, byl český prozaik novinář a publicista. Rodák ze Semil, kde se narodil v lednu roku 1882, zemřel 30. prosince 1952 v Praze.

Redaktor Dělnických listů či Práva lidu, debutoval prózou ztvárňující osudy společenských vyděděnců v románu “O zlých samotářích” z roku 1913.

Olbracht napsal i několik psychologických románů s tématy falešného pojetí osobní svobody, sobeckého egoismu a individualistického sebepřecenění. To vše obsahují romány “Žalář nejtemnější” z roku 1916 a “Podivné přátelství herce Jesenina” z roku 1919.

Zvláště za totality protěžovaný agitační román pojednávající o síle dělnické solidarity “Anna proletářka” je z roku 1928.

A konečně se dostáváme k prózám těžících ze setkání s životem na Zakarpatské Ukrajině. Nedávno zfilmovaný “Golet v údolí” z roku 1937 se odehrává v nedaleké Poljaně.

Nikola Šuhaj Loupežník z roku 1932. Kniha, jejíž hlavním hrdinou je skutečně žijící osoba, má téměř pohádkový ráz. Není také divu, Olbracht údajně nabízel finanční odměnu za každou zmínku o Nikolovi.

Vojenský zběh a legendární zbojník bohatým bral a chudým dával. Nikola vypil nápoj od staré baby, po kterém se jej neměla dotknout žádná kulka. Románem se line i příběh lásky s Nikolovou milou Eržikou. Její i Nikolův hrob lze nalézt na starém hřbitově kousek od školy. Nikola nakonec zemřel rukou svých přátel, pro které odměna vypsaná za jeho dopadení byla příliš velikým lákadlem.

Památník Ivana Olbrachta v Koločavě (Mart Eslem)

Památník Ivana Olbrachta v Koločavě (Mart Eslem)

Ubytovali jsme se v kamenné krčmě, pár set metrů od školy proti proudu řeky Terebli. S krásou hostinské místnosti ostře kontrastují podkrovní ubytovací prostory.

Podlaha i stěny pouze z nahrubo otesaných prken. Místnosti bez oken i bez dveří. Na zemi pouze tři kousky koberce, na které si lze položit spací pytle.

Prkna na podlaze nebyla ani pořádně připevněna a člověk si musel dávat pozor na každý krok. Koupelna žádná, pouze suché záchody dole za domem.

Kromě nás je na půdě ubytována i skupina asi třiceti turistů ze Slovenska. Podnikají odsud tůry do okolních hor a pokud jsou zrovna v krčmě, neustále pijí. Někteří z nich jsou tak opilý, že se sotva udrží na nohách. I přes svůj podnapilý stav se však chovají slušně a jsou milí a přátelští.

Odnesli jsme si batohy na pokoj, který mohu bez rozmyslu označit jako ten nejdrsnější, ve kterém jsem kdy ve světě na svých cestách spal. Dlouho jsme tedy v krčmě neotáleli a vydali se zpět do školy.

Krčma u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Krčma u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)

Náš záměr prohlédnout si muzeum nevyšel, jelikož paní učitelka Natálie, duše a opatrovnice muzea nebyla přítomna. Koupili jsme si proto na trhu konajícím se v těsném sousedství školy ovoce na posilnění a okolo pomníku na počest obětí 2. světové války šli na místní hřbitov.

Hřbitov leží na kopci přes ulici naproti škole a jak jsem se již zmínil, údajně na něm lze najít i kříže se jmény Nikoly a Eržiky. Obešli jsme stovky hrobů a bezvýsledně. Našli jsme i některé kříže z dvacátých let minulého století, ovšem po Nikolovi ani stopy. Na hřbitov jsme museli dokonce přelézt plot, jelikož vstupní brána byla zamčená.

U brány na vrcholku kopce je také hrobů nejvíc, ovšem z let nedávno minulých. Čím více jsme šli dolů z kopce ve směru ke škole, tím jsme nacházeli hroby starší. Samozřejmě to nebylo absolutním pravidlem, i tam byly hroby ze současnosti.

Hroby z dvacátých let jsme objevili tak čtyři. Po necelé hodině hledání jsme vzdali své úsilí. Bylo to totiž jako hledat jehlu v kupce sena. Snad nám pomůže paní Natálie, majitelka krčmy, ve které jsme ubytováni. A když ne s hrobem, tak nás určitě provede muzeem Ivana Olbrachta a dozvíme se nějaké drby o Šuhajovi i o Koločavě.

Paní Natálie se nás večer skutečně ujala. Dokonce nás i vyhledala na půdě, kde jsme odpočívali. Muzeum je v podstatě jedna místnost v přízemí školní budovy víceletého gymnázia.

Kromě národních krojů a fotografií rodinných příslušníků Nikoly Šuhaje, jsme si prohlédli i mnohé památky na období československé první republiky. Všemu však dominují fotografie a různé dokumenty i předměty upomínající na působení Ivana Olbrachta v Koločavě.

Z muzea jsme ještě jednou zašli na hřbitov. Tentokrát jsme však šli k hrobu nejslavnějšího zakarpatského zbojníka najisto. Stojíce zády ke škole, jsme se vydali doprava a na náměstí u křižovatky s velkou sochou pastýře ovcí prošli cestou mezi chátrajícím nedostavěným kulturním domem a dřevěným plůtkem. Hned na konci plotu jsme se dali opět vpravo.

Vylezli jsme prudkou stráň a přelezli další nízký plůtek ohraničující hřbitov. V kopci stojí osamělá bříza a pár desítek metrů pod ní je Nikolův hrob. Je to vlastně hrob Nikoly i jeho bratra. Železný kříž je nově natřený a na ceduli jsou vyryta jména obou Šuhajů. Vedle kříže je i modrý prorezavělý kbelík, obrácený dnem vzhůru.

Kříž na hrobě bratří Šuhajů v Koločavě (Mart Eslem)

Kříž na hrobě bratří Šuhajů v Koločavě (Mart Eslem)

Mise tedy byla splněna a před úplným setměním nás ještě čeká prohlídka dřevěného kostelíka v části Koločavy zvané Horb.

Řeckokatolický kostel Sv. Ducha z 18. století, sloužil v době komunismu jako muzeum ateismu a po rozpadu SSSR dokonce jako sklad zeleniny a stavebního materiálu. Nyní je pomalu restaurován a uvnitř je expozice biblických výjevů, ale i vzpomínek na společnou československo-zakarpatskou minulost.

V kostelíku je dokonce malá knihovna, plná českých knih. Na zlaté časy za tatíčka Masaryka zde zřejmě stále v dobrém vzpomínají.

Dostalo se nám vynikajícího a vyčerpávajícího výkladu do zapálené paní učitelky, která má kostelíček na starost. Díky postupujícímu soumraku musela i zapálit svíčky, abychom vůbec něco uvnitř viděli.

Zajímavé a nostalgické zároveň byly prvorepublikové československé peníze a pohlednice ze stejné doby. Obrovská škoda, že Masarykovo Československo žilo pouze dvě desetiletí.

Můj osobní názor je takový, že ani dnes, více jak šedesát let od jeho zániku nacistickou okupací, jsme se nedokázali vrátit zpět na jeho úroveň. Komunisté odvedli “vynikající práci” a zasadili republice v srdci Evropy ránu, která se bude hojit možná i sto let.

Kdo ví, kde by naše země nyní byla, kdyby se v díle započatém v roce 1918, mohlo pokračovat nepřetržitě až do dnešních dní. Byli bychom nyní naprostá elita, možná někde na úrovni Švýcarska či Velké Británie? To se již nikdy nedozvíme. Určitě bychom však byli dále než jsme patnáct let po nabrání druhého dechu samotnými komunisty zinscenované sametové revoluce.

Hroby československých četníků v Koločavě-Horbu (Mart Eslem)

Hroby československých četníků v Koločavě-Horbu (Mart Eslem)

Za kostelíkem jsou v rohu ještě tři hroby československých četníků. V roce 1921 je údajně zastřelil sám Nikola Šuhaj. Minimálně jeden letopočet úmrtí na náhrobních kamenech s tímto tvrzením nesouhlasí. Jak to tedy asi bylo?

A záleží na tom? Vždyť je to napůl jenom mýtus. Lidový mstitel mohl stejně tak být pouhým chladnokrevným vrahem. Díky době a zemi, ve které žil se však stal legendou…