Category

Deník 010

Další kapitoly si můžete přečíst v mé nové knize

By | Deník 010

Vážení čtenáři,
další kapitoly mého deníku zde již bohužel nenajdete. Pokud Vás zaujal deník z mé druhé plavby do Antarktidy, můžete si jej dočíst na stránkách mé nové knihy.

Mart Eslem – “Dobrodružství jachty Bona Terra”

Knihu si můžete objednat v e-shopu na www.alza.cz

Pokud preferujete papírovou podobu, neváhejte mne kontaktovat na info@marteslem.cz

Přeji všem příjemné čtení

Váš Mart Eslem

Dobrodružství jachty Bona Terra

Dobrodružství jachty Bona Terra

Kapitola 8 – Poslední přípravy před vyplutím

By | Deník 010

Druhý den příprav. Zítra po půlnoci bychom měli konečně vyplout. Zjistil jsem, že jsem na palubě v podstatě jediná suchozemská krysa. Vedu proto osamocený boj se svou psychikou. Chvílemi jsem plný optimismu, ale poměrně často propadám i skepsi a nořím se do deprese, ve které kdybych se podržel trochu déle, snad bych se i rozbrečel.

Dnes je to přesně pět let, co se narodila moje dcera Madalena. Moc se mi stýská, a nejenom po ní. Když pomyslím na domov, derou se mi do očí slzy. Před pěti lety jsem v porodnici prožil jeden z nejkrásnějších a největších zážitků, které mohou člověka v životě potkat. Narození dítěte se máločemu vyrovná. Myslím si dokonce, že je to úplný vrchol života.

Stesk však musím všemi silami zahnat, jinak bych na lodi nepřežil ani den a sesypal se z toho. Stesk, strach a stísněné prostory lodi, to by mohla být až smrtící kombinace.

Sakra, co se to se mnou děje? Jsem úplně mimo. Už abychom vypluli, protože tohle čekání na naprosté neznámo mě vnitřně ničí. Až vyplujeme, budu vědět, že není cesty zpět a nějak se s tím již popasuju. Budu muset. A pokud něco musím, umím si s tím vždy poradit. Možná nevím, o čem vůbec mluvím, ale ať už to konečně začne, nebo se z čekání pominu!

Mart Eslem u kormidla jachty Bona Terra [Mart Eslem]

Mart Eslem u kormidla jachty Bona Terra [Mart Eslem]

Poslal jsem domů sms zprávu a stále mi nepřišla odpověď. Je to jako naschvál. Tak moc by mi pomohlo se srovnat, kdybych měl jakýkoli, byť mizivý kontakt s domovem. Mobil vůbec nefunguje, jde mi sice odeslat sms zpráva, ale volat nejde. Osud asi chce, abych se v tom pořádně a hlavně sám vymáchal.

Psychika je strašná mrcha, musím jít něco dělat, abych přišel na jiné myšlenky. Každou chvíli bych si nejraději někam zalezl a o samotě se vybrečel. Nevím, jestli by mi to pomohlo, zatím se tomu bráním. Určitě bude líp, jsem optimista. Musím být…

Přece nebudu tak měkkej. Musím se z toho dostat!

Polská část posádky - zleva kapitán Janusz, Jurek a Lech [Mart Eslem]

Polská část posádky – zleva kapitán Janusz, Jurek a Lech [Mart Eslem]

Hodně mi pomohlo nakupování. Vlastně jsme jím strávili téměř celý den. Jeden nákup jsme vyřídili dopoledne a druhý odpoledne. Mezitím byla od půl druhé do čtyř odpolední siesta a obchody s potravinami byly zavřené. Utratili jsme přes dva tisíce pesos, tedy asi dvanáct tisíc korun. Pokaždé jsme ochromili a zablokovali provoz obchodu, hlavně když jsme okupovali kasu. Jen odpoledne jsme přes kasu provezli šest plných vozíků potravin.

Nákup si na povel vzal Jurek, Polák žijící již dvacet let v Kanadě. Svůj úkol vzal zodpovědně a ukázal se i jako organizačně schopný. I přesto jsem často propukl ve smích, protože mi přišlo, že množství jídla musí vystačit tak na půl roku, a my se vypravujeme maximálně na dvacet dní. Z toho já na palubě budu maximálně polovinu času. Ale čert to vem, hlavně když byla legrace. To mi velmi pomohlo zahnat černé myšlenky.

Lech a Aiski v podpalubí [Mart Eslem]

Lech a Aiski v podpalubí [Mart Eslem]

Další zábavu jsme zažili při shánění taxíků. Spousta z nich nám zastavila, ale když uviděla náš ohromný nákup, vylekaně ujížděla pryč. Chvíli to sice trvalo, ale vždy jsme dopravu k molu nakonec sehnali.

Tu největší a nejlepší vzpruhu jsem obdržel k večeru. Přišly mi sms zprávy z domova od mé přítelkyně Lenky. Přesně před pěti lety jsme spolu prožili zřejmě emocionální vrchol našeho společného soužití. To když se nám narodila naše Mady. A dnes, symbolicky po pěti letech, jsme si prožili další neopakovatelné a emocionálně silné okamžiky.

Musel jsem jet na konec světa, abych si pořádně uvědomil, že svou Lenku i po téměř deseti letech společného soužití stále miluju. Moc si jí vážím a jsem s ní šťastný. O našich dcerách ani nemluvě, jsou to nejdražší, co mám. Několik „esemesek“ udělalo ze 14. prosince roku 2007 jeden z nejhezčích okamžiků mého života.

Fin Kari [Mart Eslem]

Fin Kari [Mart Eslem]

Jak málo stačí člověku ke štěstí, když ví, že na druhém konci světa je někdo, kdo ho miluje. Nic lepšího jsem si v ten okamžik nemohl ani přát. Deprese byla tatam, stesk byl překvapivě také pryč a já cítil pouze, jak mé srdce tluče pro čtyři holčičky, čekající na můj návrat tisíce kilometrů daleko, v samém srdci Evropy v zemi, kde voda šumí po lučinách a bory šumí po skalinách. V zemi, která je ze všech nejkrásnější, protože jsem tam doma.

Znenadání jsem měl to privilegium prožít si okamžiky takového návalu euforického štěstí, že bych něco podobného každému opravdu ze srdce přál prožít. A musel jsem jet až na konec světa, abych si to vše vůbec dokázal uvědomit…

Naplno jsem si to uvědomil večer ve sprše. Po těle mi nestékaly pouze kapky vody. Byly tam i slzy. Naštěstí to nebyly slzy stesku a zoufalství, ale slzy štěstí. Po mnoha letech se mi povedlo samovolně se rozplakat. A ohromně mi to pomohlo. Ano, brečel jsem a nestydím se za to. Žádný člověk by se za slzy neměl stydět, protože kdo nepoznal slzy, neví co je to život. Slzy, štěstí a láska jsou totiž jeho kořením. Na své slzy na konci světa do konce života nezapomenu, dodaly mi totiž zpět odvahy, a jak je známo, odvážnému štěstí přeje. Říkal to Alexander Veliký před více než dvěma tisíci lety a Mart Eslem si na to na konci sedmého roku třetího tisíciletí opět vzpomněl…

Kapitola 7 – Bona Terra

By | Deník 010

Ve čtvrtek dopoledne jsem poprvé vstoupil na palubu jachty Bona Terra polského kapitána Janusze. Zhruba čtrnáctimetrový jednostěžník mně do žil mnoho optimismu nevlil. Spíše naopak ještě umocnil mé obavy z toho, co mě čeká. Proboha, co jsem si to zase vymyslel?!

Pozitivem bylo alespoň to, že jsem ráno konečně někoho našel na palubě. Vždyť jsem včera byl na molu pětkrát zbytečně. A z toho dvakrát již dokonce jachta u mola kotvila.

Seznámení s posádkou proběhlo rychle. Na jachtě byli samí Poláci a během asi hodinky v pěti lidech, včetně mě, zmizela ze stolu láhev irské whisky i bílého rumu. Došlo dokonce i na zpěv. Já se z pochopitelných důvodů aktivně nezúčastnil. Neznal jsem slova.

Tentokrát to bylo opačně, než jak to většinou bývá, a po zábavě nastaly povinnosti. Nejprve jsme asi hodinu hebrovali dvě stě litrů benzínu, a poté jsem jako zelenáč na moři dostal za úkol kartáčem vydrhnout palubu. Samotné drhnutí nebylo až tak hrozné, ale pěkná dřina byla tahat kýbl s vodou na laně z moře. Jelikož jsem něco podobného dělal prvně, musel na mě být asi zábavný pohled. Při vytahování kýble přes lanové zábradlí jsem se každou chvíli polil a brzy jsem byl mokřejší než paluba, kterou jsem dostal za úkol umýt. Naštěstí bylo v Ushuaia po celý den nádherné počasí a brzy jsem uschnul. Sotva jsem dodrhnul podlahu, dostal jsem za úkol připravit všem jídlo.

Ještě předtím proběhlo školení, jak se obsluhuje toaleta. Na jachtě se vždy na míse sedí, i když jde člověk jen na malou. Kromě hygienických to má i bezpečnostní důvody. V sedě náraz hlavou do stěny tolik nebolí. Po použití se musí celá toaleta umýt a usušit, včetně podlahy a umyvadla.

Po hygienické instruktáži jsem dostal za úkol připravit pro všechny jídlo a potom umýt nádobí a zamést v kajutě. To až budu říkat doma, tak mé dámy nebudou věřit svým uším, když doma táta na nic nesáhne! Doufám, že pochopí, o jak mimořádnou se jednalo situaci, a nebudou podobné činnosti po mně vyžadovat i doma. 😀

Pochopil jsem, že na jachtě čas plyne jako voda. Posádka se vlastně ani nemá kdy nudit. Celý den se prakticky nezastaví. Hlavně v přístavu, kde je potřeba loď zkontrolovat, připravit na novou plavbu a hlavně doplnit zásoby.

Když jsem byl se vším hotov, vyrazil jsem do města přečíst si zprávy v emailové schránce. Potřeboval jsem také změnit prostředí a přijít na jiné myšlenky. Stísněných prostorů jachty si v příštích dnech užiju do sytosti. Přiznám se taky, že na mě dolehla i lehká deprese, a přiznejme si to, i strach. Však se taky kapitán nějak podivně tvářil při pohledu na barometr a povídal prvnímu důstojníkovi naší příští plavby Jurkovi, jak před třemi týdny na Drakeově průlivu foukal vítr o síle 11 na stupnici Beauforta. Že by tajfun? Bouře údajně trvala okolo 160 hodin a všichni na palubě si sáhli možná hlouběji než na samé dno svých fyzických i psychických sil. Zcela upřímně bych si podobný zážitek rád nechal ujít.

Z ničeho nic mě popadl splín a veliký stesk po domově a záchvat sebelítosti v jednom. Div, že jsem nezačal hledat koutek, kde bych se o samotě vybrečel.

Když jsem si otevřel email, přečetl jsem si pár povzbuzujících zpráv z domova. Odesílatelé si ani neumí představit, jakou vzpruhou v daném momentě a rozpoložení ony zprávy pro mě byly. Dalo by se říci, že mě vrátily do sedla. Přece nebudu fňukat jako hysterická bába, vždyť jakým to špatným příkladem bych tím byl pro ostatní. A já necestuju, abych jiné odrazoval, ale abych je přesvědčil, o co přicházejí, když sedí doma na zadku.

Vždyť po staletí tisíce, ne-li miliony lidí proplouvaly a proplouvají bouřemi na širém moři a vyváznou bez újmy. Tak proč zrovna mě by měl někdo litovat? Ano, už se stydím. Zaženu chmury a budu hledět k zítřkům s optimismem. Nenechám se ovládat strachem, oním zlem otravujícím myšlenky, a budu se těšit na nové zážitky. A že jich zajisté bude. Určitě vrchovatou měrou, o tom nemá smysl pochybovat.

Náladu mi doléčila večeře v restauraci Parrilla La Estancia na Avenida San Martin 253. Kousek od úřadovny pošty jsem si pochutnal na úžasném steaku. Lehce krvavé maso se téměř rozplývalo na jazyku. I obsluha byla úžasná. Starší prošedivělý pán s knírkem roznášel talíře s masem a při pokládání chutné krmě na stůl jeho servírování doprovázel vše vystihujícím: „Hmmmmm…“ Lepší maso jsem nikdy nejedl. Nechutnalo to snad ani jako maso, ale jako marcipán.

U večeře došlo i k několika setkáním. Nejdříve jsem se opět střetl se skupinou svých krajanů, kteří odlétají již zítra z Ushuaia do Buenos Aires, a poté jsem poznal novou posádku jachty. Na moře se se mnou vydají dva Finové, Kari a Aiski. Kromě nich seděli okolo stolu již samí Poláci, včetně těch, jejichž plavba právě skončila.

Nejsympatičtější z nich byl jakýsi Jacek, který si na jachtě Bona Terra dokončil kapitánské zkoušky na moři. Příští rok plánuje s kamarády plavbu na Antarktidu. Vyklubal se z něj pořádný šílenec v tom dobrém slova smyslu. S partou přátel například podnikl plavbu z Gdaňsku po řekách až do Oděsy. Vše v kostýmech Vikingů. Loď si v půli cesty museli i přenést po pevnině. Vikingům podobná cesta trvala dva roky, ale oni ji zvládli za dva měsíce. Na rozdíl od dávných severských mořeplavců si nemuseli loď dvakrát postavit, ale celou cestu absolvovali na jedné a té samé.

U večeře plynula příjemná konverzace a nebyla nouze ani o trochu filozofie. Jacek se například zeptal Fina Kariho, proč do Ushuaia přijel. V podstatě jsem mohl odpovědět za něj a řekli bychom oba dva to stejné.

„V podstatě ani nevím, proč jsem tady. Jsem plný strachu a v duchu si říkám, že bych měl být raději doma se svou rodinou. Kdybych ovšem byl právě teď doma se svou rodinou, toužil bych a snil o tom, být tady dole na konci světa…“

Myslím, že jsem to zcela vystihl. A právě proto a za to nás naše ženy nenávidí i milují zároveň. Takový je prostě život. Nelogický a přitom krásný!

U každého správného chlapa jde o to, zažít trochu toho vzrušení, zažít ten pocit, že opět překonal sám sebe. Ten pocit zadostiučinění, který mě naplňuje adrenalinem a energií ženoucí mé myšlenky k podniknutí dalších cest. V podstatě jde o to, že jsem před lety kdesi na Sahaře udělal ten jeden první malý nesmělý krůček směrem k poznávání světa. A od té doby jsem se nezastavil. Zastavím se totiž až na úplném konci života. A na tom konci se chci zastavit, podívat se zpět a vědět, že se opravdu bude na co dívat!

Kapitola 6 – Návrat do přístavu na konci světa

By | Deník 010
Ushuaia - přístav na konci světa – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Ushuaia – přístav na konci světa – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Ushuaia, město na konci světa. Kromě privilegia, že se smí považovat za nejjižněji položené město planety, se pyšní ještě jedním unikátem. Od ropných zdrojů ve Venezuele na břehu Karibského moře prakticky až do Ushuaia v Ohňové zemi se táhne více než sedm a půl tisíce kilometrů nejdelší pohoří světa. Andy. Ushuaia, ležící na břehu Canal de Beagle, je údajně jediným argentinským městem ležícím na západ od And. Samozřejmě pokud budeme považovat horský masív na východě Ohňové země ještě za jejich součást. Já sám si tím nejsem tak jistý, ale místní lidé to prohlašují, s hrdostí sobě vlastní, za neoddiskutovatelný fakt.

Včera večer po příjezdu, ihned jakmile jsme se ubytovali, jsem zavedl své krajany na večeři do restaurace na pobřeží. Před lety jsem tam byl na večeři i se svým bratrem Michalem a americkými přáteli, kteří s námi pluli na Antarktidu. Restaurace na Avenida Maipú 822 již sice nepůsobila tak luxusním dojmem jako před lety, ale stejně dobře a levně jsme se tam najedli. Dle mého změnila i název. Nyní se jmenuje Sain Christopher. Musím se doma podívat do svého starého deníku.

Přístav jachet v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Přístav jachet v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Ráno po snídani jsme se rozloučili. Já vyrazil do zátoky s jachtami, abych se přesvědčil, zda má loď již připlula a mohu se nalodit. Skupina CK Nomád se přesunula do jiného hostelu, ležícího hned vedle Torre al Sur na stejné ulici.

K molu jsem došel po prašné šotolinové Pasaje Pedro Luis Figue. Má loď Bona Terra však ještě v přístavu nekotví, musím to zkusit znovu odpoledne.

Avenida San Martin v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Avenida San Martin v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Vrátil jsem se tedy do centra a prošel se po hlavní tepně Ushuaia, po Avenida San Martin. Naivně jsem hledal obchod s potravinami. Ulice je plná restaurací, bank, hotelů a obchodů se vším možným, jen ne s potravinami. Prošel jsem ji téměř celou, a když jsem nic, kde by se dalo koupit něco k jídlu, nenašel, rozhodl jsem se pro návrat zpět, ovšem po Avenida Maipú.

Přístav výletních lodí pro Antarktidu v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Přístav výletních lodí pro Antarktidu v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Chtěl jsem se opět podívat na místo, odkud jsme před lety odpluli na lodi Polar Star. Bohužel již není možné volně se procházet po molu, u kterého výletní lodi kotví. Bez lodního lístku jsem jednoduše neměl nárok. Rozhodl jsem se proto k návratu do hostelu a po cestě jsem díkybohu narazil hned na dva malé obchůdky s potravinami. Oba byly v ulici Gobernador Paz.

Hostel Torre al Sur v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Hostel Torre al Sur v Ushuaia – Ushuaia, Argentina [Mart Eslem]

Z okna společenské místnosti hostelu Torre al Sur je nádherný výhled na Ushuaia a hlavně na Canal de Beagle. S respektem jsem hleděl na jeho zdánlivě klidné vody. Je téměř jasno, ale fouká silný nárazový vítr. Na molu mezi jachtami jsem měl co dělat, aby mě vítr neshodil do moře. Mám se asi na co těšit, a to jsem ještě stále oběma nohama na pevné zemi. Co mě asi teprve čeká na moři? To ukážou již nejbližší dny.

Když ani v pět odpoledne nebyla Bona Terra ještě v přístavu, vrátil jsem se do hostelu a zaplatil si tam další nocleh. Poslal jsem i email kapitánovi lodi, aby věděl, že na něj v přístavu již čekám, a také abych sebe ujistil, zda čekám na tom správném místě. Budu tak mít dvě pojistky, že se shledáme.

Za prvé se budu chodit dívat do přístavu a za druhé si budu kontrolovat svou emailovou schránku. Díky výhledu, který se z oken hostelu nabízí, mohu část přístavu kontrolovat i dalekohledem, který jsem si s sebou vzal z domova.

Výhled z Torre al Sur je opravdu úchvatný. Když jsem tak seděl sám u okna a zadíval se do dáli, kde kdesi za obzorem končí Canal de Beagle, vzpomněl jsem si na Ďábelské ostrovy ve Francouzské Guyaně. Také jsem tam před lety jen tak sám seděl, kochal se výhledem do dáli a psal poznámky do svého bloku. Na ostrově Royale však tehdy bylo přeci jenom o poznání tepleji než dnes, tady v Ushuaia.

Z rozjímání mě vytrhla sms zpráva od mého bratra. Stálo v ní následující: „Úplně ti závidím. Hned bych se tam vrátil. Bylo tam nádherně a hlavně ten krásný vzduch. Jaký je počasí? Kde jsi ubytovaný a kdy vyrazíš?“

Přestože jsem měl na mobilu plný signál od operátora CTI Móvil, nevím proč, ale nedařilo se mi dovolat domů. Proto alespoň zatím na dálku odpovím a on si to někdy doma v klidu přečte. „Milý bratře, vzduch je tady pořád nádherně čistý. A počasí stále drsné. Jak jinak by mělo být na konci světa?“

Člověk by měl být z konce světa uchvácen jeho krásou, ale zároveň by jej mělo lehce mrazit. A takový pocit zde mám i tentokrát. Dokonce si myslím, že bych se jej nezbavil ani podesáté či podvacáté. Uchvácen tím, jak daleko jsem od domova, s mrazením v zádech z toho, co mě teprve čeká, až vyrazím z konce světa ještě dál…

Kapitola 5 – Nečekané setkání

By | Deník 010

V noci jsme v autobuse pocítili, že jsme o další den cesty blíže jihu. Tentokrát jsem nespal pouze v tričku, ale musel jsem si obléknout mikinu. Někdo si dokonce vybalil i spací pytle a zachumlal se do nich. Ochlazení bylo v kabině, přestože topení běželo naplno, opravdu citelné.

Reliéf krajiny se příliš nezměnil, pouze se snížila hustota a velikost křovisek, mezi kterými se pásly skupinky velice zuboženým dojmem působících ovcí.

Do Rio Gallegos jsme dorazili v osm hodin ráno. Měl jsem štěstí a ihned sehnal další spojení do Ushuaia. U společnosti Marga jsem si za 125 pesos koupil jízdenku na spoj, který odjížděl v devět hodin. Přestávku jsem využil k malému občerstvení a také k návštěvě ministerstva úlevy. Bylo také na čase, na velké straně jsem nebyl více než dva dny, a jak se říká, pokud člověk nejde aspoň dvakrát denně, má v podstatě zácpu. A u mě to platí dvojnásobně. Nerad bych se potýkal se střevními potížemi hned zkraje své cesty.

V malé restauraci autobusového nádraží v Rio Gallegos došlo i k nečekanému setkání. Sedl jsem si vedle početné skupiny lidí převážně středního věku a po chvíli jsem ke svému překvapení zjistil, že sedím mezi krajany! Ve městě na samém konci Patagonie jsem narazil na skupinku cestovní kanceláře Nomád. Účastníci putovního zájezdu byli Moraváci, převážně z Brna a Ostravy. Samí milí lidé, kteří většinu svého pobytu v Argentině a Chile strávili pod stanem v horách. Únava a horské slunce společně s větrem se také podepsaly na obličejích některých z nich.

Velice ošlehaná byla hlavně jejich průvodkyně Dana, která, a to se podržte, se narodila a žije stejně jako já v Ústí nad Labem! Přesněji řečeno žije v nedalekých Dubičkách.

Zákoutí na Chilsko-argentinské hranici – Ohňová země, Chile [Mart Eslem]

Zákoutí na Chilsko-argentinské hranici – Ohňová země, Chile [Mart Eslem]

Jak již to tak v Jižní Americe bývá, autobus vyrazil na cestu asi s půlhodinovým zpožděním. V Ushuaia bychom tedy měli být někdy okolo desáté večer.

Po jedenácté hodině jsme dorazili na argentinsko-chilské hranice. V místě zvaném Monte Aymond jsem zcela neplánovaně vstoupil na území své již osmé jihoamerické země. Celkový počet navštívených zemí se tak zvýšil na 64. Pár set kilometrů náš autobus pojede po chilském území. Čeká nás dokonce i jízda trajektem z Patagonie do Ohňové země.

Na hranicích jsme dostali obligátní razítka do pasu a museli vyplnit celní prohlášení, ve kterém celníky nejvíce zajímalo, zda převážíme čerstvé ovoce a potraviny. Dalo by se říci až trapná formalita. Alespoň jsme se trochu protáhli a provětrali…

Trajekt přes Magalhaesův průliv – Argentina [Mart Eslem]

Trajekt přes Magalhaesův průliv – Argentina [Mart Eslem]

Po poledni jsme dorazili do přístavu Punta Delgada, abychom se nalodili na trajekt. V tomto místě je nejužší Magalhaesův průliv, mořská úžina mezi Patagonií a Ohňovou zemí, který je nazván podle slavného portugalského mořeplavce. Plavba trajektem trvá něco málo přes deset minut.

Fernao Magalhaes dal jméno i Patagonii. Když dnešní pobřeží východní Patagonie objevil, zvolal údajně : „Jaké to velké nohy!“ Ve španělštině to zní „Pata grande“. V půdě této divoké země na konci světa totiž spatřil obrovské otisky nohou. Místní indiáni si totiž zřejmě chránili svá chodidla před zimou a obalovali si je kůžemi. Díky tomu za sebou zanechávali veliké stopy. A tak nějak přišla Patagonie ke svému jménu.

Magalhaesův průliv – Argentina [Mart Eslem]

Magalhaesův průliv – Argentina [Mart Eslem]

Na břehu jsme to tak nepociťovali, ovšem jakmile jsme se nalodili, poznali jsme sílu a energii mořských vln. Stál jsem opřený o zábradlí a měl co dělat, abych v silném větru udržel kameru a fotoaparát. Oboje jsem navíc musel chránit před stříkající vodou. Vlny totiž občas přeskočily přes okraj trajektu. Chvílemi jsem málem sám přepadl přes zábradlí a v silném a studeném větru mi po tvářích tekly slzy.

Čarokrásné zákoutí Magalhaesova průlivu – Argentina [Mart Eslem]

Čarokrásné zákoutí Magalhaesova průlivu – Argentina [Mart Eslem]

Takové byly zážitky z krátké plavby vlnami Magalhaesova průlivu za krásného počasí. Úplně jsem pochopil obavy námořních kapitánů, proplouvajících touto úžinou za bouře. Dno průlivu bude za těch několik staletí od jeho objevení evropskými mořeplavci jistě plné potopených vraků. Zažil jsem si tedy takový malý předkrm před hlavním chodem v podobě Drakeova průlivu.

Ohňová země, Argentina [Mart Eslem]

Ohňová země, Argentina [Mart Eslem]

A jak popsat krajinu chilské části Ohňové země? Na obrovských prostranstvích se mezi křovisky pasou na zelených stráních ovce. Ovce je téměř jediný živočich, kterého lze na pláních potkat. Pouze jednou za čas vedla prašná šotolinová silnice okolo nějakého obydlí. Ohňová země je vlastně jedna obrovská téměř neobydlená pustina. Někde rovinatá, jinde kopcovitá. Monotónnost stále stejného porostu občas naruší mokřina nebo jezírko, u kterého se ovce napájejí. Ohňová země je pustý, ale přesto čarokrásný kout na samém konci světa.

Před půl pátou jsme dorazili do vesničky San Sebastian a vrátili se zpět na území Argentiny. Dostali jsme další razítko do pasu, dnes již třetí, a pokračovali dále do Ushuaia. Zbývá nám ještě 320 kilometrů.

Silnice na východě Ohňové země téměř kopíruje atlantické pobřeží. Leží zde i důležité ekonomické centrum celé argentinské části ostrova, téměř šedesátitisícové město Rio Grande. Jelikož se v této části Ohňové země majestátně tyčí poslední hřebeny andského horského systému, je argentinská část ostrova zcela jiná nežli ta chilská.

Silnice z Rio Grande se klikatila směrem na jih do Ushuaia hustě zelenými úbočími, nad nimiž z mraků vykukovaly zasněžené štíty nejjižnějších andských výběžků. Autobus se vyšplhal až do průsmyku Garibaldi, odkud byl nádherný výhled na jezero Lago Fagnano.

Toto horské jezero, známé také jako Lago Kami, se táhne téměř sto kilometrů z východu na západ. Jeho malá, asi dvacetikilometrová část leží ještě na území Chile. Naprostá většina jeho studených a hlubokých vod se však nachází v argentinské části Ohňové země.

Jestli jsem o rovinaté části Ohňové země prohlašoval, že je čarokrásná, její část okolo jezera Fagnano se nedá ani slovy popsat. Ten pohádkový výhled na strmé stráně divoké nedotčené přírody byl doslova dechberoucí.

Ushuaia - nejjižnější město světa – Ushuaia, Ohňová země, Argentina [Mart Eslem]

Ushuaia – nejjižnější město světa – Ushuaia, Ohňová země, Argentina [Mart Eslem]

V úterý 11. prosince 2007 po deváté hodině jsem se vrátil po téměř pěti letech do přístavu na konci světa. Ushuaia se za tu dobu poměrně změnila. Nejjižnější město světa se hlavně velice rozrostlo. Počet jeho obyvatel se nyní, na konci roku 2007, odhaduje na sedmdesát tisíc.

Ubytoval jsem se i se skupinou krajanů v hostelu Torre al Sur v ulici Gobernador Paz číslo 1437. Je to třetí ulice směrem do kopce a je rovnoběžná s Avevidou Maipú, která kopíruje pobřeží zálivu Bahia Ushuaia. Za jeden nocleh jsem zaplatil 36 pesos. Je dost možné, že se jedná o mé poslední přespání na jihoamerickém kontinentě a potažmo i v civilizovaném světě. Dál na jih leží již svět jiný. Jakoby jiná planeta. Drsná, krutá, ale krásná Antarktida…

Kapitola 4 – Nekonečnými pláněmi Patagonie

By | Deník 010
Obelisk – symbol Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Obelisk – symbol Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Pokud si někdo chce udělat přestavu o tom, jak to asi mohlo vypadat v bájné babylónské věži, ať navštíví autobusové nádraží Retiro v Buenos Aires. Třípodlažní budova, plná pokladen nespočetných dopravních společností, krámků s občerstvením a suvenýry. Ani si nebudu moc vymýšlet, když tuto snad půl kilometru dlouhou budovu přirovnám ke včelímu úlu.

Tisíce štěbetajících lidí proudí v nepřetržitém davu všemi směry. Každých pár minut odjíždí z některého z pětasedmdesáti nástupišť jeden dvouposchoďový autobus do všech koutů Argentiny i do přilehlých jihoamerických zemí. Jednou takovou pilnou včelkou jsem se stal i já a nalodil se na modrý koráb společnosti Andesmar. Na sedadle číslo 18 v prvním poschodí autobusu mě čeká 36 hodin jízdy na jih Argentiny do Ria Gallegos.

Únava na sebe nedala dlouho čekat a sotva se dalo vozidlo do pohybu, tvrdě jsem usnul. Prospal jsem tak téměř celých prvních deset hodin cesty. Autobus je uzpůsoben dalekým cestám. Sedadla jsou daleko od sebe, a proto když se sklopí, dá se cestovat téměř v leže. Přední sedadla navíc mají sklopnou opěrku na nohy. Cestuje se tady téměř jako letadlem v první třídě. Autobus má i své stewardy, kteří roznáší občerstvení a rozdávají polštáře na spaní. Dokonce i v pravidelných intervalech vytírají mopem uličky mezi sedadly. Něco takového jsem viděl prvně v životě…

Zastávka kdesi uprostřed Patagonie – Patagonie, Argentina [Mart Eslem]

Zastávka kdesi uprostřed Patagonie – Patagonie, Argentina [Mart Eslem]

První zastávku jsem zaregistroval až téměř po čtrnácti hodinách od našeho odjezdu z Buenos Aires. Musím však opět připomenout, že jsem z nich více jak dvě třetiny prospal.

Cesta vedla převážně rovinatou krajinou s obrovskými oplocenými pozemky. Na těchto rovinách se pasou stáda skotu, respektive potenciálních šťavnatých steaků, ale také lze spatřit volně se pasoucí ovce, koně a dokonce i lamy.

Nezalesněná krajina, porostlá pouze nízkými křovisky a zežloutlou trávou mi připomínala Jižní Afriku. Tam se také silnice táhly do dálky nekonečnou rovinou a spatřit vzrostlejší strom vyžadovalo notnou dávku štěstí.

Místy byl monotónní pohled z okénka autobusu zpestřen modrými vlnami Atlantického oceánu, které prosvítaly po naší levici, kdykoli se silnice přiblížila k pobřeží.

Uháněli jsme na jih po silnici RN3, která vede z Buenos Aires až do Rio Gallegos. Dle mého hrubého odhadu se jedná o téměř tři tisíce kilometrů.

Kromě občerstvení a promítání filmů pro nás personál autobusu připravil i bingo. Zvítězila nějaká paní v patře pode mnou. Má španělština ještě nebyla na takové výši, a proto ani nevím, jaká byla cena pro vítěze. Jediné, co vím je, že mi chybělo jediné číslo, abych vyhrál třeba já. Osmdesát devítka.

Docela symbolické číslo. Číslo značící rok, ve kterém se do mé vlasti vrátila svoboda a s ní možnost cestovat. Bez toho bych se těžko kochal pohledem na nekonečné pláně Patagonie a na světle modrou oblohu s čistě bílými mraky.

Ani jsem si nestačil uvědomit, že absolvuji nejdelší nepřetržitou cestu autobusem ve svém životě. Sám sebe jsem překvapoval s jakým klidem jsem šestatřicetihodinové martyrium přijal. Bylo to jen další potvrzení mé teorie, že životem bychom se neměli prospěchat, ale v poklidu si jej užít.

A také k němu přistupovat s trpělivostí v duši a brát jej takový, jaký je. Protože život každého z nás je přesně takový, jaký si zasloužíme, aby byl.  A pokud není zrovna, jaký byste jej chtěli mít, snažte se něco změnit, abyste jej přiblížili co nejvíce představě vašich snů a ideálů.

Nemá cenu si naříkat, změnit svůj život k lepšímu je velice jednoduché. A je to jednoduché proto, že změnit jej můžeme vždy jen my sami. Nikdo, ale nikdo jiný to nemůže udělat za nás…

Soumrak nás zastihl během zastávky ve městě Comodoro Rivadavia. Stošedesátitisícové město bylo založeno teprve roku 1901. Snad i proto má svým návštěvníkům máloco nabídnout. Přístav lemovaný vysokými kopci posetými ropnými těžařskými věžemi a větrnými elektrárnami působí dosti bezútěšně.

Život zde musí být opravdu tvrdý. A žít v takovémto zastrčeném místě téměř na konci světa se musí jevit většině místních obyvatel jakoby za trest. Opravdu bohem zapomenuté místo.

Já se naštěstí ještě jednou vyspím na autobusovém sedadle a zítra brzy ráno dorazíme do Rio Gallegos. Sám jsem zvědavý, jestli na mě zapůsobí pozitivnějším dojmem, nežli téměř dvakrát větší Comodoro Rivadavia…

Kapitola 3 – Zpět v milovaném Buenos Aires

By | Deník 010

Naše letadlo včera přistálo v Buenos Aires asi ve tři čtvrtě na osm místního času. My Evropané jsme na svých hodinách měli v tu chvíli již téměř půlnoc. Proto, když jsme se konečně dostali ven z budovy letiště Ezeiza, byli jsme již poměrně unavení.

Rozloučili jsme se s Janneke, ale já a Christian spolu ještě zůstaneme. Vyměnili jsme si pouze emailové spojení a popřáli si k nacházejícím Vánocům. Přestože Štědrý večer nastane již za dva týdny, každý z nás tří jej paradoxně stráví na jiném kontinentu. Janneke se ještě stihne vrátit do Evropy, Christian Vánoce oslaví kdesi v Jižní Americe a já si zazpívám koledy v Antarktidě.

Nehodlali jsme zbytečně utrácet za taxi, a proto jsme zvolili autobusovou dopravu z Ezeizy do Buenos Aires. U společnosti Manuel Tienda León jsme si za 35 pesos zakoupili jízdenky z letiště do městské části Retiro. Potřeboval jsem si tam zjistit spojení dolů na konec světa.

Asi půl hodiny jsme čekali na příjezd autobusu a dalších třicet minut trval přesun do Retira. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili lahvinkou argentinského piva Quilmes. Připili jsme si na zdar našeho putování a Christian zapil svou cestovatelskou premiéru. Na rozdíl ode mě, či Janneke, se jednalo o jeho první cestu do Jižní Ameriky.

Na autobusovém nádraží Retiro, které se nachází příhodně na Avenida Antártida Argentina, jsem si jízdenku už bohužel nekoupil. Byl jsem rád, že jsem před desátou večerní ještě vůbec někoho zastihl u přepážky. Alespoň jsem se dozvěděl vše potřebné. V neděli odjíždějí do Rio Gallegos dva spoje. Jeden v půl jedné odpoledne a druhý v půl deváté večer. Jako příhodnější jsem si vybral večerní spoj. Cesta potrvá přibližně 36 hodin, a proto je výhodnější zvolit večerní spojení, abych do Rio Gallegos dorazil v úterý časně ráno. Pokud budu mít štěstí, stihnu se ještě ve stejný den přepravit až do Ushuaia.

Jakmile jsem měl po kupě všechny nezbytné informace, sedli jsme s Christianem na taxíka a o pár minut později se se štěstím ubytovali v hotelu Central Cordoba na Avenida San Martín 1021/23. V hotelu měli poslední volný dvoulůžkový pokoj za 160 pesos, o které jsme se podělili.

Ještě před spaním jsme se vypravili sehnat něco malého k snědku. Vydali jsme se na nedalekou Avenida Florida, kterou jsem již znal z mé předešlé návštěvy Buenos Aires. I po půlnoci to v ulicích překvapivě žilo. Většina obchodů a bohužel také restaurací byla již zavřena, nicméně ani to nepřekáželo lidem na ulici v bujarém veselí. V ulicích se bavila především mládež.

Jen velice neradi jsme se navečeřeli v provozovně King Burgera. Zvítězil v konkurenci Mc´Donnals a KFC, jediných restaurací, které i v tak pozdní čas ještě poskytovaly své služby. Snad to bylo z odporu ke konzumaci jídla kategorie „junk food“, nebo problémy s tlakem po dlouhém mezikontinentálním letu. Uprostřed večeře se mi z ničeho nic spustila krev z nosu. Trvalo mi více než čtvrt hodiny, nežli jsem dokázal krvácení zastavit. V jídelně i na záchodě jsem svýma zakrvácenýma rukama a obličejem vyděsil spoustu lidí. Přeci jenom, když potkáte na veřejném místě a po půlnoci zakrváceného člověka, první, co se vám prožene hlavou, je myšlenka na opileckou rvačku. Nic takového se mi díky bohu nestalo, i když by mi po rvačce možná netrvalo tak dlouho zastavit krvácení.

King Burgera jsem tedy opouštěl s ruličkou papírového ubrousku nasáklého krví, trčícího z mé pravé nosní dírky. Společně s očima podlitýma krví jsem musel působit na kolemjdoucí asi dost děsivě. Však se mi také každý uctivě a velikým obloukem vyhýbal. Nemusím proto asi nikomu vyprávět, že jsem usnul jako, když mě do vody hodí…

Ráno jsme vstali okolo deváté. Ne snad, že bychom byla taková ranní ptáčata. Důvod byl čistě pragmatický, nechtěli jsme přijít o snídani, která byla v ceně noclehu.

Okolo desáté jsme pak pokoj číslo 201 opustili nadobro. Zavazadla jsme si však prozatím ještě nechali v úschově na recepci.

Pěšky jsme došli opět na autobusové nádraží a já si zakoupil jízdenku na dnešní večer. Vyšla mě na 352 pesos. Nádraží leží asi jeden kilometr severně od hotelu Central Cordoba.

Udělali jsme si příjemnou procházku, při které se na nás smálo vroucí jihoamerické slunce z blankytně modré argentinské oblohy. Určitě ne náhodou je to barva tvořící převážnou část argentinské vlajky. Opět jsem se prošel místy, která jsme obdivovali před lety s mým bratrem Michalem. Neodolal jsem a na Plaza Fuerza Aérea Argentina propukla naplno má fotografická vášeň.

Uprostřed náměstí se tyčí cihlová o samotě stojící věž s ozdobnými prvky z bílého kamene. Předpokládám, že se jedná o mramor. Věž se nazývá Torre de los Ingleses a měří 76 metrů. Jedná se o dar britské komunity městu Buenos Aires. Dnes je to však spíše smutný svědek a memento válečného konfliktu mezi Argentinou a Velkou Británií o Falklandské ostrovy, kterým zde nikdo neřekne jinak než Islas Malvinas. Krátká válka z počátku 80. let 20. století stále leží hrdým Argentincům v žaludku. Svědčí o tom nápisy, kterými kdosi počmáral bílé zdi spodní části věže.

Náměstí Plaza Fuerza Aérea Argentina – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Náměstí Plaza Fuerza Aérea Argentina – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Před polednem jsme si vyzvedli zavazadla z recepce a přesunuli se do nedaleké proslulé městské části San Telmo. K přepravě jsme využili služeb místního metra. Nastoupili jsme na stanici San Martín v jihozápadním rohu Plaza Libertador General San Martín. Jednotná cena jízdného činila 0,7 pesos. Vystoupili jsme při pátém zastavení vlakové soupravy ve stanici Independencia.

San Telmo leží pár set metrů východně od stanice. Role navigátora se však bohužel ujal Christian. Na jeho obranu však musím uvést, že uvěřil i chybné informaci dvou starších amerických turistů. Jak jsme se však později přesvědčili ani místní nám nedokázali říct, že jdeme špatným směrem a museli jsme se zorientovat sami.

Místo několika kroků jsme nachodili několik kilometrů zatímco nám do tváří pálilo polední slunce a do zad se nám zařezávaly odhadem tři desítky kilogramů našich zavazadel. Než se nám podařilo nalézt správný směr a ubytování, užili jsme si pěknou hodinku tělocviku. Na druhou stranu to byla i příjemná rozcvička našil rozsezených  těl.

Ubytování našel Christian téměř v samém srdci San Telma. Na rohu Avenida Bolívar a Avenida Estados Unidos se velice levně ubytoval v malebném Antico Hostel Boutique. Až se v lednu vrátím do Buenos Aires, rozhodně se také ubytuju na adrese Bolívar 893. Uložil jsem si svůj batoh na pokoj ke Christianovi a vyrazili jsme na obchůzku uličkami San Telma.

Trh na Plaza Dorrego v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Trh na Plaza Dorrego v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Rušné ulice San Telma – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Rušné ulice San Telma – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Dění na ulicích by se dalo popsat jako karneval, bleší trh a divadlo dohromady. Doslova jsme se prodírali davy lidí na Avenida Defensa, ale hlavně na Plaza Dorrego a přilehlých uličkách. Tato část San Telma byla doslova zastavěna stánky s uměleckými díly či suvenýry, ale také s velkým množstvím cetek a veteše.

Některé části San Telma totiž bez nadsázky působí jako jedno obrovské vetešnictví nebo chcete-li, starožitnictví. Naleznete tam snad všechno. Staré knihy a pohledy, cedule s nápisy ulic, funkční či méně funkční staré hodinky, stříbrné příbory, obrázky Evity Perónové, ale třeba i staré akcie již zaniklých společností. V jednom zákoutí jsme nalezli i obálku ze soukromé korespondence jakéhosi důstojníka SS z koncentračního tábora v Osvětimi. Christian si koupil starý pohled a později zjistil, že je z korespondence jakéhosi lesbického páru z počátku 20. století.

V San Telmu naleznete téměř vše možné i nemožné. Někdy můžete mít i štěstí a narazit na něco opravdu cenného. Převážně se však jedná o naprosto bezcenné cetky. Na co však nikdy nezapomenu, bude vůně kadidla, která se linula do našich chřípí, kdekoli jsme se probírali nějakým antikvariátním zbožím. Určitě se jedná o promyšlený obchodní trik. Vůně kadidla, alespoň u mě, vyvolávala jakousi melancholickou náladu, která měla automaticky vyústit v nákup nějakého exponátu. Odolal jsem. A to přestože trpím jakousi nostalgickou náklonností k době první poloviny minulého století. Spousta věcí ve stáncích San Telma mi připomínala období Masarykovi první republiky. Na zpáteční cestě si na trhu určitě něco koupím…

Pouliční umělci v bohémské čtvrti San Telmo – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Pouliční umělci v bohémské čtvrti San Telmo – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

San Telmo je odnepaměti i čtvrtí umělců, hudebníků a vůbec osob vyznávajících převážně bohémský způsob života. Na ulicích jsme viděli, jak osamělé hudebníky a zpěváky, tak i téměř celé orchestry doprovázející elegantně ustrojené tanečníky. San Telmu se totiž také říká „La Republica del Tango“. Zde se tento tanec zrodil.

Tango vymysleli muži. Osamělí přistěhovalci, kterým se stískalo po svých manželkách či přítelkyních zanechaných ve vzdálené vlasti. Na konci devatenáctého století jej tancoval muž s mužem, právě, aby dal najevo svůj stesk po něžném pohlaví. Teprve později jej začali tančit s místními prostitutkami. Takto bizarně vznikl jeden z nejelegantnějších latinsko-amerických tanců.

Objetí zdarma na ulici v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Objetí zdarma na ulici v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Kromě hudebníků, tanečníků a obchodníků potkáte v San Telmu i různé klauny a mimy, kteří postojí každému fotoaparátu jako bizarní živé sochy. Když budete hledat, narazíte i na herce s maňáskovým divadlem.

Ulice, přestože nacpané k prasknutí, působí obrovsky příznivým dojmem. Jakoby vřelá a přátelská povaha Argentinců nasytila vzduch radostí a pohodou. Jako potvrzení mých slov proto může posloužit několik osob, které stály v davu a nad hlavou držely transparent „abrazos gratis“ (obětí zdarma). Kterémukoli z kolemjdoucích, pokud o to stál, se dostalo vřelého objetí. A tak by to mělo i mohlo chodit na celém světě. Zatrpklost a nenávist vyměnit za objetí a úsměv. Svět by byl hned mnohem krásnější…

Na oběd jsme zašli do restaurace La Rosalia. Příjemně zastrčená hospůdka stojí pár kroků od hostelu, kde se ubytoval Christian. Na ulici Estados Unidos číslo 482.

Nejširší ulice světa Avenida 9 de Julio v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Nejširší ulice světa Avenida 9 de Julio v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Náš společně vyměřený čas se pomalu chýlí ke konci. Abychom jej co nejvíce využili, zavedl jsem Chrisitana na nejširší ulici světa Avenidu 9 de Julio. Nejdříve jsme si dopřáli krátkou siestu na příjemně vyhřátých kamenných lavicích na okraji Avenidy a poté pěšky došli až na Plaze de la República. U bílého kamenného obelisku, jednoho ze symbolů Buenos Aires, jsme zabočili na jihovýchod a ulicí Diagonal Roque Sáenz Peňa došli až na Plaza de Mayo.

Casa Rosada - prezidentský palác v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Casa Rosada – prezidentský palác v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Tímto náměstím kráčely dějiny Argentiny. Celou východní část náměstí totiž zabírá tzv. Casa Rosada. Z balkónu tohoto prezidentského sídla s nezaměnitelnou růžovou fasádou mávala davům temperamentních Argentinců jejich milovaná Evita. Později se stejné cti dostalo např. i zpěvačce Madoně, která nesmrtelnou Evitu Perónovou ztvárnila na filmovém plátně. A dnes z něj mává opět žena. První dáma ve funkci prezidenta Argentiny. Sličná Cristina Fernández de Kirschner.

Uprostřed náměstí je další bílý obelisk, který se nazývá Piramide de Mayo. Byl vztyčen na počest prvního výročí nezávislosti Buenos Aires na španělské nadvládě.

V jihozápadním rohu Plaze de Mayo je Café-restaurant Gran Victoria. Usadili jsme se v něm a vypili pár piv. Za zmínku stojí příjemná pozornost podniku, kdy ke každému pivu obsluha přinesla na stříbrném podnosu pět mističek. V každé z nich bylo něco na zub. Šunka a sýr nakrájený na kostičky, bramborové lupínky, arašídy a kešu oříšky. Je známo, že slané podporuje žízeň, proto stejně jako pozorné, to bylo od provozovatele podniku i chytré.

Skrze sklo jsme u piva pozorovali dění na ulicích. Na severovýchodním konci Avenida Julio Roca se pohyboval veliký počet policistů a ulice bylo zatarasena železnými zátarasy. Kousek vedle nás se usadila i dvojice novinářů s obrovským teleobjektivem a dvěma laptopy. Schylovalo se zřejmě k něčemu velkému a zajímavému. Pro nás to však byl signál, abychom raději zaplatili účet a vrátili se do klidnějšího San Telma.

Christian vyprávěl, jak také takhle jednou seděl na pivu, bylo to kdesi v Guatemale. Do ulic se znenadání přihnala armáda. Nejdříve si myslel, že se přimíchal do samého srdce vypuknuvšího státního převratu. Po chvíli se však mohl uklidnit, jednalo se pouze o oslavy státního svátku.

Ovšem ve Střední a Jižní Americe člověk nikdy neví. Změny se tam dějí překotnou rychlostí. A často právě ty politické. Bohužel se nejdříve koná nebo střílí a až posléze se myslí. A vždy to odnese i někdo nevinný.

My jsme však restauraci neopustili ze strachu. Důvod byl mnohem méně akční. Nastal čas našeho rozdělení. Vrátili jsme se do San Telma a já si tam vyzvedl svůj batoh. Christian mě ještě doprovodil do stanice metra a tam jsme se definitivně rozloučili. Každý se vydáme opačným směrem, ale i přesto jsem přesvědčený, že se nevidíme naposledy. Určitě se ještě shledáme. Když ne ještě před mým odjezdem z Jižní Ameriky, tak určitě někdy v budoucnu v Evropě. Vždyť Vídeň není zase tak daleko…

Kapitola 2 – Už vím, že jsi!

By | Deník 010

Má cesta na konec světa se nečekaně zadrhla již na začátku své druhé etapy. Na milánském letišti Malpensa nám bylo, místo nástupu do letadla oznámena nepříjemná skutečnost. Let se ruší z důvodu technické závady na stroji. Od půl desáté až do půlnoci jsme proto absolvovali operaci přesun do hotelu Novotel.

Informaci jsem přijal s naprostým klidem. Ne však většina ostatních pasažérů. Hlavně rodiny s dětmi a penzisté nebyli z této zprávy nikterak nadšeni. Více jak dvě hodiny jsme museli stát na letišti a vyčkat dokud letecká společnost Alitalia nezabezpečí autokarový přesun do hotelu.

Čekání, alespoň mně osobně, uteklo téměř jako voda. V čekajícím davu jsem se seznámil s podobnými solitéry cestujícími do Jižní Ameriky jako jsem byl i já. Nejdříve se se mnou dala do řeči Holanďanka Janneke. Přilepila se ke mně, když zjistila, že umím italsky, což bylo v danou chvíli docela užitečné, jelikož většina informací byla podávána v italštině. Po  několika minutách se k nám připojil i Vídeňák Christian.

Janneke letěla do Buenos Aires asi na dva týdny. Důvodem cesty byla návštěva argentinských přátel. Do Vánoc se však, na rozdíl ode mě i Christiana, opět hodlá vrátit do Evropy.

Christian se vypravil do Jižní Ameriky na celé čtyři měsíce. Zatím bez nějakého pevného plánu. Rozhodovat se bude až na místě ze dne na den. Nedávno se vrátil z ročního pobytu v Japonsku a když doma ve Vídni zjistil, že mu něco „chybí“, vyrazil opět do světa.

Oba dva moji noví přátelé jsou tedy ještě větší tuláci než já sám. Jen na dokreslení, Janneke jen v letošním roce absolvovala okolo čtyřiceti letů po celém světě.

Po půlnoci jsme dorazili na hotel, kde na nás čekala večeře. Janneke byla již příliš unavená, a tak jsme večeři absolvovali pouze s Christianem. A rozhodně jsme neudělali chybu.

Těstoviny jako první a plátek hovězího k druhému chodu. Navíc voda a výborné červené víno téměř bez omezení. To vše na účet letecké společnosti. U stolu jsme strávili více jak hodinu v příjemné společnosti dvou starších Argentinců, momentálně na služební cestě, jedné mladé Argentinky žijící již deset let ve španělské Barceloně a jednoho Uruguayce.

Jen já sám jsem zvládl jednu celou lahvinku vína. Chutný mok odkudsi z vinic v benátském regionu mě ve vší počestnosti rozvázal jazyk. Večeře se proto změnila v takový malý lingvistický kroužek. Zatímco jsme si s Christianem povídali anglicky, s ostatními u stolu jsme se oba pokoušeli komunikovat ve španělštině. A do toho jsem ještě „laškoval“ s italsky mluvící obsluhou hotelové restaurace. Vinný mok byl proto při přeskakování z jednoho jazyka do jiného velikým pomocníkem.

Víno došlo po jedné hodině ranní, a proto jsme se rozloučili a odebrali se na své pokoje. S Christianem jsme byli umístěni na dvoulůžkový pokoj číslo 149. Taktně pomlčím o tom, proč nocleh na široké manželské posteli nebyl příliš dle mých představ. Špunty do uší jsem bohužel zapomněl doma…

Druhý den, tedy v sobotu ráno, nás vzbudili již v šest hodin telefonem z recepce. Následovala rychlá sprcha a vydatná snídaně. V sedm hodin jsme již seděli v autobusech a přesouvali se zpět na letiště Malpensa.

Na druhý pokus již všechno proběhlo bez problémů a ve tři čtvrtě na jedenáct se náš Boeing vznesl na oblohu. Čeká nás let dlouhý 11 212 kilometrů. Po téměř čtyřech letech se vydávám na dalekou cestu mimo Evropu. Navíc do své oblíbené Jižní Ameriky, kde jsem byl naposledy v březnu roku 2004. Vracím se i do své milované Argentiny. Tentokrát v ní strávím mnohem více času než při své návštěvě předešlé.

Tato cesta bude zatím vůbec nejdelší časové období, které strávím mimo evropský kontinent. Jsem přesvědčen, že to budu i cesta, která ze mě opět udělá jiného, doufám trochu lepšího, člověka. Již teď cítím a v podstatě to i vím, že až se v lednu roku 2008 vrátím domů, přijede tam zcela jiný člověk než ten, který odjel.

Chystám se do míst, kde se osud a život člověka zcela nachází v rukou přírody. Chcete-li v rukou božích. Poslední dobou, hlavně po přečtení knihy svého spolužáka ze střední školy Jirky Svobody, jsem stále více přesvědčen, že bůh opravdu je. Jeho kniha s názvem „Jeho jméno je jsem“, je tak plná úžasných argumentů ve prospěch boží existence, až jsem musel uznat, že bůh opravdu je. Ovšem trvám na tom, že slovo bůh je jenom označení „něčeho“ mezi nebem a zemí. A to něco nad námi bdí, řídí naše osudy a trestá naše hříchy.

Nikdy nehodlám propadnout žádnému fanatickému vyznání, vnucujícímu svá smyšlená dogmata o boží vůli. To jsou nesmysly a dle mého právě ty hříchy, které nakonec dojdou spravedlivé odplaty. Jestli v něco opravdu věřím, pak v to, že boží mlýny melou. Pomalu, ale jistě. Navíc místa kam jedu, tedy na konci světa a ještě dál, jsou končinami, kde je člověk tomu „něčemu“ mnohem blíže než kdekoli jinde.

Potvrzení mé víry v ono „něco“  se mi dostalo okolo půl čtvrté odpoledne při přeletu západního cípu Afriky. Usnul jsem při poslechu hudby z mého MP3 přehrávače a právě v půl čtvrté mě vzbudil Argentinec, který seděl na sedadle 37a vedle mě u okénka. Vytáhl jsem stínítko a oslepilo mě prudké sluneční světlo. Přímo dole pod námi byla senegalská metropole Dakar. Obrovský přístav jsem měl pod sebou jako na dlani. Dlouhé rovné pláže táhnoucí se na okraji pouště jako rovná čára ze severu na jih, jsou v Dakaru přerušeny výběžkem tzv. Zeleného mysu (Cap Vert). Je to zároveň i nejzápadnější bod afrického kontinentu.

Ihned jsem věděl, že je to znamení. Tam dole, v ulicích toho města se budu jednou procházet. Netuším ještě kdy tomu tak bude, ale jedna z mých příštích cest do Afriky povede právě po pevnině z Maroka do Senegalu. Je to jedna z cest, kterou nosím ve své hlavě jako plán do budoucna. Vždyť v Africe jsem byl naposledy roku 2002, a to bude už téměř šest let.

Ono „něco“ mi tedy dalo znamení. A já pochopil, že z této cesty se vrátím domů v pořádku. Plný silných zážitků, ale živ a zdráv. A to je dobré znamení, co říkáte?

Jestli někomu nestačí toto jako znamení, to následující jej musí přesvědčit. Po dopsání svých slov jsem si nasadil sluchátka a zapnul hudbu. Zazněla píseň, kterou jsem dle mého vůbec v přehrávači neměl mít uloženou, alespoň  jsem ji neviděl při poslední kontrole seznamu písní.

Skladba se jmenuje „Someone´s watching over me“ (někdo mě ze shora sleduje a hlídá). Ať ten někdo je kdokoli, třeba já jsem přesvědčen, že mým strážným andělem je můj zesnulý děda Zdeněk, mohu po těchto dvou „náhodných“ událostech s klidným svědomím prohlásit, že ono „něco“, které obecně nazýváme bohem, skutečně je!

Obě krátká znamení mě naprosto uklidnila a já mohl i dále nerušeně podřimovat a probírat se svýma myšlenkama. Není to vlastně úžasné? Uvědomit si na nebi, ve výšce necelých devíti kilometrů na mořem, že vlastně věřím v boha? Vlastně mu musím i poděkovat. Poděkovat mu za to, jaký osud a jaké požehnání mi do života nadělil.

Osud v podobě toulek světem, kde jsem třeba, aniž si to plně uvědomuju, jakýmsi jeho emisarem s úkolem ukázat lidem okolo sebe, že se dá žít mnohem skromněji a přitom zároveň neskonale bohatěji než si většina z nás myslí a než jak momentálně žije. A požehnání v podobě mých krásných dcer. Andílků, mezi kterými vzkvétám jak pomyslná růže v trní.

Za oboje musím poděkovat a zároveň se i trochu omluvit, že existovalo období mého života, za kterou právě tato cesta dělá jakousi pomyslnou tečku. Období, kdy jsem propadl své vlastní sebelítosti a snížil se místy i k tomu, abych si stěžoval, jak zle se mi vede.

Za to se omlouvám nejenom bohu a směle prohlašuju, že již vím, jaký vedu naopak krásný, plný a báječný život. A za to ti děkuju, obzvláště, když už vím, že opravdu jsi…

Kapitola 1 – Úvod

By | Deník 010

Odvezl jsem svou dceru Madalenu do školky a poté se měl vrátit ještě domů. Při projíždění okolo našeho domu jsem však neodbočil. Pokračoval jsem v jízdě směrem ke kanceláři. Tak, jako téměř každé ráno. V ten okamžik jsem fungoval v režimu života, který nazývám autopilot. V tomto pohotovostním režimu bohužel téměř každý z nás prožije většinu svého života. Naše mysl automaticky diriguje naše každodenní hemžení. Člověk vstane, zamáčkne budík a startuje do marného závodu s časem. Prolétneme celým dnem a na jeho konci pouze konstatujeme, kolik jsme toho  zase nestihli. Naivně si myslíme, že další den bude jiný a nám se podaří vše dohonit.

Samozřejmě se tak nestane. Jediné, co se stane je, že uteče celý týden tak rychle, jako by to byl den. Čas uhání šíleným tempem a kolem nás utíkají měsíce, roky a desetiletí. Najednou se člověk objeví na sklonku svého života a zjišťuje, že se jím proštval a ani si ho nestačil užít. Aby nikdo z nás takhle nedopadl, měl bych jednu radu. Prodlužte si život!

Říká se, že čas, který se stráví na rybách se do délky života nepočítá. Jsou to okamžiky, které prodlužují život. V podstatě ho neprodlužují a pouze zpomalují jeho překotné tempo.

Nedávno jsem četl v novinách, že život dokáže prodloužit až o pět let každodenní pozorování ženských ňader nadměrné velikosti. To ale předpokládám může fungovat pouze u pánů. Já mám recept pro obě pohlaví. Čas plyne pomaleji i na cestách. A to je jeden z důvodů, proč tak rád cestuji.

Jakmile opustím stojaté vody každodenního překotného způsobu života, okamžitě mám pocit, jako by se zpomalil čas. Hodina má najednou opravdu šedesát minut a ne pár sekund, jak se nám často zdá, když se dostaneme do stresu a spěchu. Ba co víc. Za takový jeden den na cestách často stihnu prožít více věcí, než-li doma za celý týden! Nevěříte? Tak to vyzkoušejte. Třeba budete mile překvapeni. A hlavně zjistíte, že život nemusí uhánět pouze mílovými kroky. Lze jej i v poklidu vychutnat…

Pro tentokrát však konec kázání. Přejděme k věci. Co mě to zase vhání do hlavy podobné myšlenky? Už to tušíte? Samozřejmě. Mart Eslem vyráží na další cestu. A není to cesta obyčejná. Je to cesta dlouhá a daleká. Cesta, která začíná teprve tam, kde většina jiných cest končí. Čeká mě cesta na konec světa a ještě dál. Cesta, která vždy vyvolá lehké šimrání až mrazení.

Po téměř pěti letech se mi poštěstí návrat do Antarktidy. Nebude to pro mě návrat ledajaký. Má první cesta do těchto odlehlých končin byla cesta víceméně turistická. Tehdy mě, v únoru roku 2003, doprovázel i můj bratr Michal. Tentokrát vyrážím úplně sám. Dostalo se mi té cti, že jsem byl pozván na mezinárodní, ovšem původem českou, základnu Eco-Nelson na stejnojmenném ostrově v souostroví  Jižní Shetlandy.

 

Čeká mě několikadenní přesun do přístavu na konci světa. Do nejjižnějšího města planety, argentinského Ushuaia. A teď několik čísel.

7. prosince v sedm hodin večer odlétám z Prahy do Milána. Bude to má jubilejní osmdesátá letecká cesta. V Miláně přesednu na spoj do Buenos Aires, kam dorazím po zhruba třinácti hodinách letu 8. prosince ráno. Sednu na autobus a pojedu třicet pět až čtyřicet hodin z Buenos Aires do města Rio Gallegos. Tam mám v plánu přespat a další den pokračovat dále na jih. Z Rio Gallegos je to již jen maximálně čtrnáct hodin cesty do Ushuaia v Ohňové zemi.

12. prosince se tam mám hlásit na polské jachtě Bona Terra, která následně 14. prosince 2007 vypluje k mysu Horn a pak dále na jih přes Drakeův průliv. A poté nechť se děje, jak se říká, vůle boží.

Plavba po Draku si toto rčení zaslouží více než jakékoli jiné moře světa. Asi není na světě námořník, který by z této plavby neměl lehké obavy nebo přinejmenším necítil respekt. A veliký, opravdu veliký respekt cítím i já. Já, v podstatě suchozemská krysa. A upřímně musím i přiznat, že někde vzadu je i ten strach. Co si budeme nalhávat, stát se může všechno…

Emocionálně náročné proto bylo loučení. Na letišti mě vyprovodily všechny čtyři moje holčičky, tři dcery s maminkou a také můj bratr Michal. Zatímco desetiměsíční Medea Mia vše brala se stoickým klidem, v očích těch starších se objevily i slzy. Při čekání ve frontě u pasové kontroly jsem až po chvíli našel odvahu, naposledy se otočit a zamávat svým holčičkám. Kdybych to udělal dříve, asi bych se rozbulel jako malej kluk.

Bylo to opravdu těžké loučení. Jak by ne. Nikdy jsem na tak dlouhou dobu neodjel, celá cesta potrvá více jak padesát dní, tedy téměř dva měsíce, a navíc poprvé v životě nebudu doma s rodinou o Vánocích, ani na Nový rok. Slzy tedy byly na místě a netřeba se za ně stydět. Vždyť ty čtyři holky jsou to nejdražší, co mám a na cestě, obzvláště na takto dlouhé cestě, si nejlépe dokážu uvědomit, jak moc pro mě znamenají a jak velmi je miluju…