Category

Deník 011

Kapitola 17 – Prázdniny končí…

By | Deník 011

Téměř dva měsíce prázdnin. Přesně 52 dní trvala má cesta do Antarktidy a následné putování po Jižní Americe. Mám pocit, jako bych pobýval mimo domov minimálně rok. Skoro si připadám, jako bych se vracel z emigrace do rodných Čech. Bude mi asi chvíli trvat, než si zvyknu na život běžící v kolejích všedních dní. Bude to těžší než kdy jindy, protože se vrací svým způsobem někdo zcela jiný než ten, kdo počátkem prosince minulého roku Česko opustil.
Dva měsíce jsem neviděl svou rodinu, propásl jsem první samostatné krůčky své nejmladší dcery Medei a nemám nejmenší tušení, co se v době mé nepřítomnosti událo nového. Sám jsem zvědavý, jakým směrem se bude ubírat můj další život. Vím jen, že mohu vřele doporučit každému, aby si po letech dopřál delší prázdniny. Vše jsem hodil za hlavu a rozhodl se, že se svět nepřestane točit, když na čas uteču z běžného každodenního života. A opravdu, nic se nestalo. Vše fungovalo i beze mě.

Vracím se nádherně odpočatý a plný energie a chuti do práce, do života, zkrátka do všeho, co bude součástí mých příštích dní, měsíců a let.
Dva měsíce na cestách mi poskytly neocenitelnou možnost jakéhosi pohledu z vnějšku na svůj dosavadní život. Spoustu věcí jsem si mohl v klidu promyslet a do značné míry se změnil můj pohled na svět i na život.
Život je krásný díky tomu, co všechno nám přináší. Umí být často i pes, přinášející problémy, smutek a utrpení. Ovšem právě bez těchto temných okamžiků beznaděje bychom si nikdy nebyli schopni plně uvědomit a hlavně vychutnat okamžiky radosti a štěstí. Je to jeden z nádherných principů životní rovnováhy. Bez tmy a chladu si nikdy nebudeme vážit slunečního svitu přinášejícího světlo, teplo a radost.

Něco se však nezměnilo. Trvám na tom, že žiju v té nejkrásnější zemi na této planetě a vždy se do ní budu rád vracet. Země Česká, domov můj…

Kapitola 16 – Poklidné dny v Buenos Aires

By | Deník 011

Poslední týden v Buenos Aires. Samotář v několika milionovém městě. Jak může vypadat takový týden v argentinské metropoli? Většinu času jsem věnoval odpočinku. Proč také ne, když mám prázdniny.
Kromě nicnedělání jsem spoustu času strávil brouzdáním po internetu. Internet lze nalézt v Buenos Aires téměř na každém rohu. Malé i větší místnosti s názvem “locutorio” jsou vybaveny mnohdy i desítkami počítačů.
Denně jsem se celé hodiny procházel městem a hledal pobočky zmrzlinového řetězce Freddo. Asi nejlepší pobočku jsem nalezl v Puerto Madero. Stačí dojít na konec ulice Lavalle a pokračovat dál na východ. Na rohu předposledního ze zrekonstruovaných cihlových doků si lze zamlsat. Do kornoutu, nebo rovnou půl či celé kilo zmrzliny. Funguje i rozvážka přímo domů a obzvláště v létě se kšefty neobyčejně hýbou.

Zoologická zahrada ve čtvrti Palermo v Buenos Aires –  Palermo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Zoologická zahrada ve čtvrti Palermo v Buenos Aires – Palermo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Po téměř pěti letech jsem opět navštívil i zoologickou zahradu ve čtvrti Palermo. Zubožených a mnohdy až letargických zvířat mi však bylo spíše líto. Nejsmutnější pohled byl na geparda, smutně přešlapujícího na zahrádce o rozměrech sotva třicet krát třicet metrů. Nejrychlejší savec světa, který se nemůže již nikdy proběhnout. Z jeho očí se dalo vyčíst, že to je snad horší než smrt.

Hrob Evity na hřbitově Recoleta v Buenos Aires – Recoleta, Evita, Duarte, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hrob Evity na hřbitově Recoleta v Buenos Aires – Recoleta, Evita, Duarte, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Dalším smutným a zvláštním zážitkem byla návštěva proslulého hřbitova Recoleta, ve stejnojmenné čtvrti. Uprostřed exkluzivní a zřejmě i nejdražší čtvrti Buenos Aires stojí bizardní město mrtvých. Město, jehož úzké uličky zdobí monumentální kamenné a mramorové hrobky prezidentů, národních hrdinů a významných či bohatých rodin. Nejznámější hrobkou na hřbitově a zřejmě i nejnavštěvovanější je tmavá krypta rodiny Duarte. U hrobu slavné Evity je každý den hromada čerstvých květin.

Hrobka rodiny Duarte v Buenos Aires – Recoleta, Evita, Duarte, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hrobka rodiny Duarte v Buenos Aires – Recoleta, Evita, Duarte, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Recoleta je však velice smutné a prázdné místo. Zesnulý platí za místo posledního odpočinku mnohem horentnější sumy než ti živí za zdmi hřbitova. Hrobky jsou proto nejdražšími nemovitostmi v celé čtvrti, což mi přijde absurdní a nepochopitelné. I jako Evropanovi je mi daleko bližší asijský přístup, kdy se mrtvé tělo nechá zetlít v přírodě. Hodnotu má naše duše a ne prach, který zůstane z našich těl. Každý má však nárok na svůj vlastní názor a postoj.

Hřbitov Recoleta v Buenos Aires –Recoleta, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hřbitov Recoleta v Buenos Aires –Recoleta, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Já osobně rozhodně o žádnou hrobku po mé smrti nestojím. Nejhorší, co se může stát, jak říká jeden můj kamarád, je být nejbohatším chlapem na hřbitově. Ve vší úctě jsem měl pocit, že o to jde zřejmě na hřbitově Recoleta v první řadě. Ovšem o mrtvých jen v dobrém…

Nakonec jsem si nejvíce užil den svých 34. narozenin. Poprvé v životě jsem je slavil mimo Evropu, ale sám jsem rozhodně nebyl. Přes den jsme si se svým finským kamarádem Karim udělali výlet na stadiony dvou nejslavnějších argentinských fotbalových týmů. Nesmiřitelných soupeřů Boca Juniors a River Plate. A večer mě pozvali, pro změnu dva Francouzi Alex a Stephan, se kterými jsem několik dní sdílel pokoj v hostelu Antico Boutique, na večeři a na skleničku do části Buenos Aires nazývané Palermo Hollywood. V restauraci Mandarin na rohu ulic Fitz Roy a Costa Rica jsme se sice báječně najedli i napili, přesto však největším zážitkem dne zůstal výlet za fotbalem.

Strmé tribuny stadionu La Bombonera v Buenos Aires –La Bombonera, Boca Juniors, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Strmé tribuny stadionu La Bombonera v Buenos Aires –La Bombonera, Boca Juniors, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

“La Bombonera” fotbalový stánek Boca Juniors. Staré tribuny těsně obemykají poměrně malé hřiště. Kapacita je něco málo přes padesát tisíc diváků, ale díky formě stadionu, který připomíná krabici bonbónů, dokážou fanoušci vytvořit bouřlivou, snad až pekelnou atmosféru.

Na východní tribuně vpravo od úrovně středové čáry fotbalového hřiště má svou lóži Diego Armando Maradona. Nenechá si ujít žádný domácí zápas Boca Juniors, klubu ve kterém vyrůstal. Samozřejmě pokud je zrovna v Argentině. Pro fanoušky, nejenom Boca Juniors, je Diego stále téměř bohem. Ne náhodou o něm mluví jako o D10S, což je variace na slovo bůh (dios) a volně se tako zkratka dá přeložit jako bůh s číslem 10 na zádech. Když Diego přijde na stadion, kyne ze své lóže davům vášnivých fanoušků a ti ho vítají zpíváním klubových choralů nebo písní, které oslavují samotného Diega.

Stadion La Bombonera v Buenos Aires – La Bombonera, Boca Juniors, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Stadion La Bombonera v Buenos Aires – La Bombonera, Boca Juniors, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Jaká atmosféra vládne na stadionu během fotbalového utkání, jsem viděl bohužel pouze na videu v útrobách Bombonery, kde je muzeum a obchod se suvenýry v barvách Boca Juniors. Musím souhlasit s tím, že pro žádný tým není jednoduché na tomto stadionu zvítězit. Dochází k tomu jen velmi výjimečně.

Od roku 2006 je před vchodem do síně slávy Diegova socha. Byla vztyčena u příležitosti 20. výročí zisku světového titulu na mistrovství světa v Mexiku 1986. Byl to bezpochyby Diegův turnaj. Ani sám Pelé nikdy neměl tak obří podíl na zisku brazilských titulů jako Diego tehdy v Mexiku. Od té doby je v Argentině pro lidi v podstatě žijícím bohem. I po dvaceti letech ho stále milují a zbožňují.
Když Diego stojí na tribuně, nabádá fanoušky Boca Juniors k fanatickému povzbuzovaní. Myslím, že atmosféra na La Bombonera se nedá přirovnat k žádnému jinému fotbalovému stadionu na světě. Diegova “bonboniéra” je zkrátka jedinečná. Není divu, že Boca Juniors je nejúspěšnější fotbalový klub naší planety. Během více jak stoleté historie, získali jeho hráči více mezinárodních pohárů a titulů než evropské velkokluby jako Real Madrid či AC Milán.

Stadion El Monumental v Buenos Aires – El Monumental, River Plate, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Stadion El Monumental v Buenos Aires – El Monumental, River Plate, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

I z tohoto důvodu mě už tak nenadchl stánek nesmiřitelného rivala Boca Juniors, stadion “El Monumental” patřící “milionářům” z River Plate. V současné době sice pojme okolo sedmdesáti tisíc fanoušků, ale atletická dráha brání vytvoření podobné atmosféry jaká panuje při utkáních na mnohem menším stadionu Boca Juniors.

Na této ploše se hrálo finále MS ve fotbale 1978 – El Monumental, River Plate, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Na této ploše se hrálo finále MS ve fotbale 1978 – El Monumental, River Plate, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Jediným zážitkem tak pro mě byla možnost sedět na tribuně stadionu, kde Argentina získala v roce 1978 historicky první titul mistrů světa ve fotbale. V čele s Danielem Passarellou Argentinci porazili Holandsko Johanna Cruyffa. Jsem přesvědčen, že sedačky na tribunách ono utkání ještě pamatují. V mžiku by se na stadionu daly točit nějaké sportovní retro snímky.

To je v podstatě takový neduh celé Argentiny. Argentinci dokážou postavit nádherné budovy, ale poté je pouze užívají. Občas je uklidí nebo vyčistí, ale tím veškerá údržba končí. A spousta nádherných budov tím velice trpí. Je zajímavé, že všude se staví něco nového, ale téměř nikde se neopravuje nic stávajícího. Je to pro mě, jako pro Evropana, těžko pochopitelné. Taková malá piha na kráse mé oblíbené země.
Stadion River Plate, argentinského rekordmana v počtu získaných domácích fotbalových titulů, ovšem nese oprávněně název “El Monumental”. A to nejenom kvůli své původní kapacitě, přesahující sto dvacet tisíc míst. Je součástí komlexu, ve kterém je hotel, nemocnice, ale třeba i základní škola a údajně universita. River Plate není výhradně fotbalovým klubem. Členy tohoto klubu jsou i volejbalisté, tenisté, plavci a jiní sportovci. Těm všem klub nabízí kromě sportovního vyžití i vzdělání. Vše v areálu stadionu.

Návštěva obou fotbalových stadionů byla příjemným zpestřením mých 34. narozenin. Jako velký fanoušek argentinského fotbalu jsem si to opravdu užil. Jedno tomu však přeci jenom scházelo. Navštívit opravdový fotbalový zápas. V den mého odletu do Evropy se navíc hraje právě nejsledovanější argentinské derby, tzv. “Superclásico” mezi Boca Juniors a River Plate. Jedná se o nejprestižnější derby celého fotbalového světa. Snad někdy příště…
A nejlépe po boku Diega Maradony? Proč by také ne, stačí si držet pozitivní myšlení a nic nebude nemožné.

Díky pozitivnímu postoji jsem našel na Avenida Florida i výtvarníka Vicencia. Nesnažil se mě okrást, pouze byl vykázán policií z ulice. Nelhal, protože portréty mých dcer měl skutečně namalované a měl je u sebe pro případ, že bych se objevil. Jsem vždy rád, když se potvrdí, že v lidech je přeci jenom dobro a není třeba být vždy pesimistou. Radost jsem měl o to větší, protože mi Vicencio namaloval dárek i pro mou dceru Medeu Miu. Už za pár dní naše malé sluníčko dovrší první rok svého života a její otec u toho nebude asistovat pouze s holýma rukama nebo trapným plyšovým zvířátkem z benzinové pumpy nebo supermarketu…

Kapitola 15 – Čestný Vicencio

By | Deník 011

Někdy jsem asi opravdu trochu naivní blázen. Dlouho jsem přemýšlel nad nějakým originálním dárkem pro své dcery. Po dlouhém toulání ulicemi San Telma a po Avenida Florida jsem se rozhodl pro jejich portréty kreslené černým uhlem na papír. Měl jsem s sebou jejich fotografie, a proto jsem zadal zakázku mladému umělci na Avenida Florida. Předal jsem mu fotografie a spolu s nimi i zálohu 50 pesos.
Mladík jménem Vincencio mi na sebe dal i telefonické spojení a dohodli jsme se, že si obrázky vyzvednu do pěti hodin odpoledne. Buď jsem mu špatně rozuměl a nebo mě stále ještě dokáže překvapit, že někdo může prodat svou čest a hrdost za tři stovky. Vyjádřeno v českých korunách.
Každopádně jsem po Avenida Florida běhal od čtyř do pěti, ze severu na jih a zase zpátky v marné naději, že si své dárky vyzvednu. Zkoušel jsem i volat na číslo, které jsem měl společně se jménem “umělce” napsané uhlem na kousku papíru. Obsazovací tón zřejmě znamenal, že číslo neexistuje. Mám necelý týden na to, abych si ho odchytil. Třeba se opravdu jednalo o nedorozumění. Hlavně však má mé fotografie a bez nich si nemohu portréty nechat ani namalovat od někoho jiného. To mě na celé záležitosti mrzelo nejvíce.

Calle Defensa – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Calle Defensa – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Sháněním výtržníka jsem strávil celý zbytek neděle. Střídavě jsem se na Avenida Florida stále vracel. Naposledy před setměním. Při zpátečních cestách do hostelu jsem se občerstvoval čerstvým pomerančovým džusem na Calle Defensa. Je to rovnoběžná ulice s Calle Bolívar, kde jsem byl ubytován.

Calle Defensa  je plná bohémů a umělců – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Calle Defensa je plná bohémů a umělců – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Jedná se o ulici plnou lidí, která by se dala charakterizovat jako veliký bleší trh. Ani po ní nejezdí auta, jak je obložená všemi možnými cetkami, ale i uměleckými díly. A téměř na každém rohu se za 5 pesos lze občerstvit čerstvě vymačkaným džusem. Šťáva se dělá z pomerančů, které jsme u nás znali jako kubánské. Mají velice tuhou dužinu, ale na džus jsou ideální.

Na Calle Defensa je časté prodírání davem – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Na Calle Defensa je časté prodírání davem – San Telmo, Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Calle Defensa je celý den plná lidí a je to ideální pěší spojení ze San Telma do Microcentra. Hlavně co se bezpečnosti týče. Tu nelze v Buenos Aires nikdy podceňovat. Proto je vždy nejlepší pohybovat se ulicemi, kde je nejvíce lidí. V takových řádí maximálně kapsáři, protože na téměř každém rohu hlídkuje většinou policista.

Ovšem v liduprázdných a postranních uličkách dochází k přepadením a různým výtržnostem velice často. Jsem snad jediný z těch, které jsem potkal na této cestě, kdo nemá podobnou osobní zkušenost.
Tak třeba Christian, se kterým jsem strávil první den v Buenos Aires (ještě před cestou na Antarktidu) se nachomýtl k přepadení obchodu. Ten večer, kdy jsme se rozloučili, si zašel koupit něco k jídlu a během nakupování zjistil, že byl obchod vykraden, aniž si toho všiml. To je ten “humornější” případ.
Trošku ostřejší příhodu mi vyprávěl včera u oběda Kari. Dva jeho krajané, které potkal na nějaké party pořádané Finskou ambasádou v Buenos Aires, byli terčem ozbrojeného přepadení. Po setmění vystupovali z autobusu a tu za nimi vyskočil i jeden mladík. Hned na chodníku vytáhl pistoly a cosi na ně pokřikoval. Aby získali čas, dělali, že útočníkovi nerozumí. Agresor, očividně amatér, byl čím dál tím nervóznější a aby přidal grády svým výhrůžkám, opakovaně svou pistoli nabíjel. Jeden z Finů byl kdysi v jakési bezpečnostní agentuře a po třetím nebo čtvrtém nabíjení se rozesmál a dal útočníkovi lidově řečeno “přes držku”. Nezpanikařil a došlo mu, že pistole se dá opakovaně nabíjet pouze, když v ní nejsou náboje. Jinak by při každém dalším nabití musela vyskočit nábojnice. Znalost zbraní mu zachránila minimálně peněženku. Ozbrojený Argentinec s přeraženým nosem vzal roha a Finové pistoli odevzdali s patřičným vysvětlením na policejní stanici.
Každé přepadení však nemusí mít happy-end, a proto je třeba mít oči vždy na stopkách a podobným situacím předcházet. Možná i díky tomu, že neustále sleduju dění kolem sebe a vyhodnocuju stav a dění na ulicích, do kterých vstupuju, se mi zatím nikdy nic podobného nestalo. A doufám, že to tak vydrží i nadále…

Kapitola 14 – Fin Kari

By | Deník 011
Hotel O´Rei – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hotel O´Rei – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Podařilo se mi spojit se s kamarádem Karim. Od doby, kdy jsme se viděli naposled v přístavu Ushuaia na jihu Ohňové země, uplynuly necelé tři týdny. Nyní je ubytován asi čtrnáct bloků ode mě. Po internetu jsme si dohodli společný sobotní oběd. Náš polední sraz jsem však téměř zaspal.
Vstával jsem až někdy po jedenácté hodině a měl pak co dělat, abych se za necelou hodinku stihl umýt a obléknout, ale hlavně přesunout k hotelu, kde byl Kari ubytován. Čtrnáct bloků, to je téměř jeden a půl kilometru pěšky. A to nějaký čas spolkne.

Calle Lavalle alias Kaše Lavaše – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Calle Lavalle alias Kaše Lavaše – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Pár minut po dvanácté jsem už pochodoval po Calle Lavalle. Ve specifické argentinské výslovnosti španělštiny název ulice zní velice melodicky jako “kaše lavaše”. Před hotelem O´Rei na čísle popisném 733 na mě Kari už čekal.

Na oběd jsme si zašli do jedné z mnoha restaurací na Avenida 9 de Julio. Vzpomínali jsme na naši společnou plavbu přes Drakeův průliv a Kari se rozpovídal i sám o sobě.

Hotel O´Rei – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hotel O´Rei – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Hned na začátku mě šokoval jeho věk. Zatímco jsem celou dobu žil v domnění, že se jedná o zhruba mého vrstevníka, Kari mě překvapil svými osmačtyřiceti. Samotář, který rád tráví zimu mimo Finsko, milující nade všechno moře. A to přestože, v porovnání se mnou nemá rozhodně ten nejlepší žaludek do houpajících se vln.
Ve svých téměř padesáti nebyl nikdy ženatý a dokonce se ani nikdy neodhodlal žít se ženou ve společné domácnosti. Zdůvodňoval mi svůj postoj tak, že nemá rád a nechce mít děti.

Musel jsem kontrovat svým přesvědčením, jak naopak děti považuju za ten největší smysl a dar svého života. Mlčky přikyvoval a jako bych mu v očích četl, že na tom asi něco bude, ale on už prostě k některým věcem nemá ve svých letech odvahu.
Kari je určitě podivín a málokdo s ním vyjde a vydrží. To je bez jakékoli diskuze. Na druhou stranu je to asi ten nejosamělejší a nejnešťastnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Jakoby se stále hledal a stále nenacházel své pravé místo v životě. Nemá rodinu, nemá žádný majetek a momentálně ani zaměstnání. Před pár měsíci dal výpověď. Ze dne na den. Svému šéfovi jednoduše řekl, že se stal objetí syndromu vyhoření a nemůže už prostě dál.
A teď už je téměř měsíc sám v Buenos Aires a přemýšlí, co si s životem počne dál. Svým způsobem ho chápu. Myslím, že vím, co cítí a po čem touží. V něčem jsme si vlastně podobní, ovšem já svou toulavou duši a svou touhu po svobodě dokázal skloubit jak s prací, tak s rodinou. A vše se snažím držet v rovnováze. Jakmile jedna část této mé osobní trojdohody začne utlačovat ty zbylé, je to špatně. A Kari něco podobného připustil.
Jedna stránka jeho já udusila vše ostatní. Díky tomu se stal psancem. Hledá, ale nenachází své štěstí. Trápí se myšlenkami o smyslu života. I zde dle mého tápe. Přeji mu, aby pochopil, že není obětí civilizace. Za vše ve svém životě si může pouze on sám. Jsme odpovědní za své činy hlavně sami sobě a stejně tak pouze my sami neseme vinu za vše zlé a špatné, co nás v životě potká. A při tom všem je ještě důležité pochopit, že je naprosto nepodstatné, co si o nás myslí ti druzí. Nejdůležitější je, co si myslíme samo o sobě. Když tohle člověk pochopí, teprve poté může dle mého názoru nastoupit cestu dalšího hledání. Teprve poté může nalézt své místo v životě a jeho opravdový smysl…

Kapitola 13 – Večeře ve čtvrti Puerto Madero

By | Deník 011

Vystoupil jsem na Retiru v Buenos Aires po téměř čtyřiadvaceti hodinách v autobuse. Ani jsem příliš neotálel, naložil si batoh na záda a přesunul se pěšky na sousední vlakové nádraží. Obě nádraží, ležící v severovýchodní části města zvané Retiro, jsou od sebe vzdálena pár set metrů. Vchody do obou nádraží se nacházejí na jihozápadním konci Avenida Maipú. Před vchodem do vlakového Retira je vstup do metra. Začíná tam modrá linka C.
Podzemkou jsem se přesunul do čtvrti San Telmo a vystoupil na stanici Independencia. Stejně jako před více jak měsícem s vídeňákem Christianem. A stejně jako tehdy jsem si spletl směr. I tehdy jsme pochodovali po Calle Estados Unidos na západ místo na východ.
Rád si dokazuju, že se neztratím i bez map a plánků. Však jsem se neztratil. Díky této, lehké cestovatelské ješitnosti, jsem se pouze pěkně prošel. V poledním vedru, ověšen všemi svými věcmi jsem prošel zbytečně hned dvě čtvrti (španělsky se jím říká barrios) Montserrat a San Cristobal. Teprve poté jsem se kouknul do mapy. Bylo mi divné, že stále ještě žádnou ulici nepoznávám. Mapa hned odhalila, že jsem si spletl světové strany, a tak jsem pochodoval asi tři kilometry zpátky.
Taxíka jsem si nevzal. Jako trest za svou tvrdohlavost. Stačilo se po vystoupení z metra podívat do mapy a hned bych věděl, že hostel, kde jsem se chtěl ubytovat, je pouhých pět bloků na východ.

Ushuaia_Kapitola 13 – foto 001 – San Telmo, Buenos Aires, Argentina

Na celých sedm nocí jsem se ubytoval v Antico hostel Boutique na Calle Bolivar číslo 893. Nenápadně označené ubytování se nachází na rohu ulice Bolivar a Estados Unidos. Je však snadné jej bez povšimnutí minout. Hlavně napoprvé.
Ubytování je na úrovni a v ceně 38 pesos za noc je i bohatá snídaně, která se podává ve vstupní hale, ze které se vstupuje do většiny pokojů. Hostel má i svůj bar a v recepci se drží nepřetržitá služba. Kdo si připlatí, může mít i vlastní dvoulůžkové apartmá s koupelnou. Cena se však poté pohybuje okolo 50 až 60 USD za noc. Ostatní pokoje jsou čtyř až šestilůžkové. Jsou velice slušné a hlavně čisté. Každý pokoj má i svůj vlastní balkón a klimatizaci. Jediným záporem ubytování je absence kuchyně. V hostelu si jeho hosté nemohou sami vařit. Je dokonce zakázána konzumace vlastních potravin i nápojů. Na ovoce a vodu, kterou jsem měl, než jsem si zákazu všiml, ovšem nikdo nic nenamítal.

Restaurace v Puerto Madero v Buenos Aires –Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Restaurace v Puerto Madero v Buenos Aires –Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Procházka v plné polní mě totálně dodělala. Dal jsem si rychlou sprchu a šel si hned lehnout. Spát jsem vydržel několik hodin. Přes polední vedro to stejně byla snad ta nejlepší volba.
Když jsem se navečer vzbudil, ihned jsem vyrazil do města. Hnán převážně hladem. Zašel jsem do čtvrti Pueto Madero, jejíž zrekonstruované doky začínají pár bloků východně od hostelu. Dlouhou dobu jsem šel po nábřeží, po levé ruce se střídala jedna restaurace za druhou a po pravici kotvily jachty. Téměř až na samém konci nábřeží, téměř na dohled místu, odkud vyplouvá tzv. buquebus, tedy lodě přepravující pasažéry přes Rio de La Plata do sousední Uruguaye, jsem se naobědval v restauraci XCARET.

Puerto Madero - čtvrť v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Puerto Madero – čtvrť v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Nikam jsem nepospíchal, a proto jsem poseděl snad dvě hodiny. Ke konci mého posezení jsem byl v restauraci jediným hostem. Ty ostatní zřejmě vyhnali dotěrní holubi, kteří byli tak drzí, že lezli téměř až do talíře.

Jedna starší dáma, o samotě sedící u vedlejšího stolu, dokonce utekla z restaurace ještě dříve, než jí přinesli jídlo. Snad jí vytočilo příliš dlouhé čekání, nebo nevydržela holubí dotírání. Najednou se zvedla a utekla pryč. Na stole nechala ležet peníze za útratu, kterou ani neochutnala. Velmi mě překvapilo chování této anglicky mluvící dámy, stejně jako číšníka, který za chvíli přinesl jídlo k prázdnému stolu. Zřejmě deprese z osamění? Netrpělivost? Možná od každého trochu. V tak krásný den a na tak příjemném místě to však bylo jen stěží k pochopení.

Během jídla ke mně náhle přistoupila matka s dítětem. Žebrala o něco pro sebe a své malé. Nevím proč, ale bylo mi to velice nepříjemné. Chvíli jsem ji ignoroval a díval se jiným směrem. Vzala si alespoň chléb z košíku na mém stole a odešla. Za chvíli jsem zjistil, že svou pizzu jen stěží dojím a začalo mi být líto, že jsem jí žebračce nenabídl. Uvědomil jsem si, že jsem se vlastně téměř styděl nějak jí veřejně pomoci. S pocitem už zcela opačného studu jsem si vyžádal účet a nechal si zbytek jídla zabalit s sebou.
Téměř až do tmy jsem chodil ulicemi Buenos Aires a hledal nějakou jinou žebrající ženu s dítětem. Trvalo mi snad dvě nebo tři hodiny než jsem takovou našel. Na Avenida Florida si jí v davu nikdo nevšímal. Přistoupil jsem k ní a mlčky jí podal balíček s jídlem. Opět jsem se styděl. Ne za sebe. Za celé lidské pokolení. Za to, jaký problém nám činí pomoci druhému v nouzi.
Jsme zahleděni převážně sami do sebe a do svých problémů, které vlastně opravdovými problémy ani nejsou. Díky tomu ignorujeme existenci problémů skutečných. A přitom stačí tak málo a svět lze třeba změnit k lepšímu. Přestaňme být lhostejní!

Promenáda v Puerto Madero – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Promenáda v Puerto Madero – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Zrekonstruované doky v Puerto Madero – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Zrekonstruované doky v Puerto Madero – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Kapitola 12 – Zpět do Argentiny

By | Deník 011

Včera večer jsem sebral odvahu a vlezl si do sprchy na pokoji číslo 20 v hotelu Sheik. Nešlo o to, že bych se štítil, ale měl jsem spíše obavu z elektrických rozvodů, které byly téměř nechráněné. Jakýsi vypínač asi třicet centimetrů od sprchy byl zapojen naprosto holým drátem a neměl ani kryt. K probíjení nakonec naštěstí nedošlo, musel jsem ale řešit jiný problém.
Jelikož zmiňované zvláštní elektrické rozvody napájely zřejmě průtokový ohřívač, vyrazil jsem po asi minutě sprchování pojistky. Namydlený doslova i obrazně jsem se ocitl v setmělé koupelně. Potmě jsem se snažil smýt ze sebe mýdlo a zbytek očisty jsem absolvoval s čelovkou na hlavně. Koupal jsem se nakonec zcela zbytečně, protože díky vyraženým pojistkám nešla ani klimatizace, a tak jsem se ráno vzbudil zpocený jako bych celou noc běhal po městě.

Nechal jsem si zavolat taxíka až před hotel a během cesty se mohl opět přesvědčit o vstřícnosti a bezprostřednosti Paraguayců. Za 26 tisíc guaraní jsem se nejenom pohodlně dostal na autobusové nádraží, ale dozvěděl se třeba, že v Paraguayi jsou dva oficiální nebo chceme-li úřední jazyky. Vedle španělštiny je to také mluva původních indiánů, jazyk guaraní. Přestože původní obyvatelé tvoří už pouhé asi 2 procenta obyvatelstva, jejich jazyk je stále živý. Spousta indiánů se časem smísila se španělskými usedlíky, proti kterým v počátcích kolonizace bojovala.
Na počest téměř zaniklého hrdého indiánského kmene zřejmě získalo své jméno i státní oběživo. Paraguay si tak drží provázanost se svou indiánskou minulostí a i kdyby se někdo někdy v budoucnu rozhodl změnit název peněz nebo dokonce i zakázat jazyk guaraní, jednoho se bude zbavovat jen stěží. Název země také vznikl ze slova původního jazyka guaraní. Paraguay získala své jméno podle stejnojmenné “Papouščí řeky”.

Paraguayská žena pijící yerba de maté – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Paraguayská žena pijící yerba de maté – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Na autobusovém nádraží jsem se hned vydal shánět spoj do Buenos Aires. Jízdenky nabízí spousta dopravních společností. Doptat se lze snad u každého okénka. Poměrně veliké rozdíly jsou však v cenách. A překvapivě také v jízdních řádech. Zatímco ty dražší jízdenky stojí třeba až k půl milionu guaraní, já sehnal jeden z těch levnějších za rovných třistatisíc.
Překvapilo mě, že autobus s levnějším jízdným odjíždí několikrát denně, zatímco ty drahé spoje třeba jen jednou za den. Díky tomu jsem i ušetřil. U prvního okénka jsem zjistil orientační cenu 450 tisíc guaraní, ale zároveň mi bylo oznámeno, v devět hodin ráno, že bych musel počkat do dalšího dne. Dnes už další spoj nevypravují. Lehce mě to vyděsilo, ale hned o dvě přepážky vlevo jsem sehnal autobus, který odjížděl za hodinu a stál pouze 300 tisíc guaraní.
Díky jízdnímu řádu jsem paradoxně až při odjezdu z Asunciónu zaregistroval používání jiného času než v Argentině. V Paraguayi bylo o hodinu méně, než ukazovaly moje hodinky nařízené v Ushuaia.

V půl desáté jsem tedy nastoupil do dvoupatrového autobusu společnosti Expreso Rio Paraná a o třicet minut později opustil Asunción.
Před nástupem jsem ještě zjistil, proč je jízdenka tak levná v porovnání s konkurencí. Musel jsem platit tři tisíce guaraní za uložení batohu do zavazadlového prostoru autobusu. Musel jsem tak bohužel rozměnit bankovku, kterou jsem měl schovanou jako suvenýr. S podobným poplatkem jsem se setkal poprvé a člověka to při odjezdu ze země může pořádně zaskočit. Kvůli pár drobným bych nakonec musel rozměňovat snad sto dolarů, protože argentinskými pesos se platit nedalo.
I během cesty byly služby dosti slabé. Jídlo jen jednou a ještě k tomu nějaké podivné masové pirohy z listového těsta. K pití pouze Coca-Cola. Tu nepiju, takže jsem měl smůlu. Sice jsme občas stavili, ale neměl jsem guaraní, takže jsem si mohl koupit pití stejně až v Argentině. Nedostatečné občerstvení kompenzoval řidič vpouštěním různých pouličních prodejců do autobusu. Na jedné zastávce si nastoupili a na další, i s výdělkem, vystoupili.
Divil jsem se, co všechno prodávali, a hlavně co dokázal na palubě dálkového autobusu prodat. Lidé si kupovali různé placky a pečivo i domů po celých pytlích. Prodávalo se pití, voňavky, bonbóny a neúspěšně i MP3 přehrávače, rádia a šperky.
Když jsem se konečně dočkal argentinských hranic, čekala mě další dvě překvapení. Vlastně tři, jedno se týkalo šoku, že cesta z Asunciónu do Posadas v Argentině, tj. okolo 400 kilometrů, trvala skoro devět hodin.
Před hranicemi se do autobusu nahrnulo asi pět týpků s koženými brašnami. Oficiální hraniční směnárníci ve žlutých tričkách. Tito veksláci se státním glejtem tahali z brašen tlusté balíčky peněz omotané gumičkami. Většina autobusu směňovala pouze to nejnutnější. Já naštěstí nemusel.
Nejdříve nás však čekalo ještě jedno nečekané zdržení. Museli jsme si všichni vystoupit a dokonce si vyzvednout i svá zavazadla z útrob autobusu. Poté jsme se všemi svými krámy museli pěšky přejít hranice. Uprostřed silnice, naštěstí ve stínu přístřešku, stála řada stolů a u nich tři celníci. Každému z nás prohlédli zavazadla. Teprve poté jsme si mohli opět nastoupit a pokračovat v cestě. Paraguay je díky své chudobě totiž vyhlášenou pašeráckou zemí. Mě jako cizince ani příliš nedusili. Koukli se na vrchních pár triček a nechali mě jít.

Konečně jsem si mohl koupit něco k pití. Skoro deset hodin jsem nepil. Přede mnou byla už pouze noc, kdy jsem se klepal zimou kvůli naplno puštěné klimatizaci. Zpříjemnit se ji snažili promítáním filmů na LCD monitorech. K mému překvapení pustili film v původním znění s titulky. Na tom není nic tak divného, kdyby ho ovšem nepouštěli bez zvuku. Španělské titulky zase byly tak malé, že se často nedaly ani přečíst. Když už si mé oči na titěrnou velikost zvykly, začal pro změnu monitor zlobit a rozpixelovaný obraz poskakoval tak, že i film samotný chvílemi nebylo vidět.
Už, abych byl v Buenos Aires!

Kapitola 11 – Asunción

By | Deník 011

Dlouhý a vydatný spánek, přesně to jsem potřeboval. Spal jsem možná dobrých dvanáct hodin a díky klimatizaci jsem se i musel přikrýt poměrně teplou prošívanou dekou. Okolo desáté jsem vyrazil do ulic Asunciónu.
Asunción, dnes více jak miliónovou metropoli, je možno považovat za jakousi matku měst. Ve 14. století byl výchozím bodem pro zakládání Buenos Aires a dalších argentinských měst Santa Fé a Corrientes či bolivijské Santa Cruz.
Samotné Asunción vzniklo v roce 1537. Toho roku španěl Juan Salazar y Espinosa založil na břehu řeky Paraguay pevnost a pojmenoval ji podle svátku Nanebevzetí Panny Marie, Nuestra Seňora de Santa Maria de la Asunción. Pevnost se následně stala výchozím bodem pro kolonizaci východní části Jižní Ameriky.

Nádraží Carlose Antonia Lópeze v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Nádraží Carlose Antonia Lópeze v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Po ulici Tacuary jsem přešel pět bloků na severovýchod, abych na Calle Eligio Ayala zabočil doleva na severozápad. Pouhý jeden blok tímto směrem a došel jsem do stínu stromů na Plaza Uruguaya. U severního rohu náměstí stojí bývalé vlakové nádraží Carlose Antonia Lópeze, vybudované v roce 1861. Jedná se o nejstarší nádraží v Jižní Americe.

Obešel jsem budovu ze všech stran, ale nedokázal najít místo, odkud by se dalo pořádně vyfotit. Navíc snad na každém rohu stála policejní hlídka a jak je známo, policisté se neradi fotí. A mělo být ještě hůře.
Po Avenida Marsical López jsem se přesunul do parku, jehož součástí jsou hned dvě náměstí. Plaza Constitución a Plaza de Armas. Divný pocit se změnil na pocit velice stísněný. Na náměstí jsem kráčel jako jediný civilista mezi davy postávajících nebo na lavičkách se stínu posedávajících vojáků a policistů. Místo obušků už měli samopaly a ve stínu palem měli na hromadách naskládané ochranné helmy a štíty. Park jsem tedy velice svižně proběhl a na fotografování si nechal zajít chuť.

Prezidentský palác v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Prezidentský palác v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Po Avenida República jsem pokračoval k prezidentskému paláci. Ten byl co do počtu ozbrojenců méně střežen, ovšem vojáci na sobě měli maskáče a v rukou mnohem těžší a lepší kvéry, než kolegové v nedalekém parku.
Vládní palác však rozhodně stojí za fotografii. Jako mnoho jiných budov v Asunciónu byl vystavěn podle evropského vzoru. Prezidentský palác má připomínat pařížský palác Louvre. Teprve podruhé na svých cestách jsem se proto vydal požádat ozbrojenou ochranku paláce o povolení k fotografování. Poprvé to bylo v Trandněsterské, komunistické enklávě Moldavské republiky. A i tentokrát jsem byl úspěšný.
Obdržel jsem instrukci, že palác se smí fotografovat pouze ze strany od řeky. Rád jsem ho proto obešel, v bláhovém domnění, že si pořídím i nějaké pěkné záběry řeky Paraguay. Bohužel u břehu stála malá válečná loď plná dalších ozbrojených složek. Pořídil jsem si proto pouze dva snímky paláce a vrátil se do méně střežených ulic města.

Ulice v centru Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Ulice v centru Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Chvíli jsem se toulal tzv. červenou zónou (Zona Roja) mezi řekou Paraguay a Calle Palma, rušnou hlavní obchodní třídou. V této oblasti údajně dochází k přepadením i za bílého dne. Převážně však v době siesty a o víkendech, kdy bývají ulice často téměř opuštěné.

Jelikož postával nějaký ozbrojenec téměř na každém rohu, rozhodně jsem se něčeho podobného neobával. Jedinou mou obavou bylo, abych se čirou náhodou neocitl uprostřed nově propuknuvší revoluce. To by bylo očividně mnohem složitější než čelit nějakému přepadení. Navíc si mě na mých cestách zatím nikdo nedovolil přepadnout, a to si myslím, že jsem se pohyboval v mnohem horších ulicích než jsou ty v Asunciónu. Paradoxně na mě vytáhl nůž zatím pouze jeden feťák, kterého jsme chytili při vykrádání budovy základní školy a cikán v supermarketu. Ten měl místo nože břitvu. Oboje se stalo v mém rodném městě Ústí nad Labem, také téměř za bílého dne.
Proto jsem z domova už vycvičen, abych nepanikařil. Rozvahu a relativní klid dokážu v těchto situacích zachovat, ale přiznám se, že poté, co jsem vyřešil případ s břitvou, trvalo mě dva dny, než se usadila hladina mého adrenalinu do normálu. Nikomu nic podobného nepřeju zažít.

Terasa před Iglesia de la Encarnación v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Terasa před Iglesia de la Encarnación v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Během dalšího toulání jsem došel až k cihlovému kostelu. Snad se jednalo o Iglesia de la Encarnación, ale nejsem si jistý. Areál zabírá celý jeden blok ulic a kostel samotný stojí na jakémsi umělém vršku vysoko nad okolními rušnými ulicemi. Taková oáza klidu uprostřed rušných a stísněných ulic Asunciónu. Bohužel je v blízkosti kostela několik výškových budov, které zamezují lepšímu výhledu na město.

V prázdném kostele jsem po svém způsobu poděkoval Bohu, kterého spíše nazývám osudem, a pomalu se vrátil do hotelu Sheik. Skrýt se před poledním sluncem, dusnem a horkem.
Pár metrů před kostelem jsem se ještě zastavil v malém baru nebo spíše obchůdku na rohu ulic Tacuary a Luis A. Herrera. Koupil jsem si pití a nějaké ovoce. Také pečivo, abych vyzkoušel, jak je na tom mé zažívání. Milá paní za pultem se mě zvědavě vyptávala, odkud pocházím, a proto jsem načaté konverzace využil k několika otázkám. Hlavně mě zajímalo, proč je v ulicích tolik ozbrojenců. Jestli je to v Asunciónu běžné.
Ozbrojené složky zaplavily město kvůli blížícím se volbám. Novým prezidentem by se mohla stát, stejně jako se to již stalo v sousední Argentině, první žena. To se spoustě lidí nelíbí, a proto hrozí demonstrace nebo nepokoje. To je hlavní důvod přítomnosti nadměrného počtu policistů a vojáků. Ani jsem nedokázal posoudit, zda mě podobné vysvětlení má uklidnit nebo ještě více znepokojit.
Už to vlastně ani nemusím řešit, protože jsem se rozhodl nabrat zpáteční kurz už zítra. Zkrátka už nemám potřebnou vnitřní sílu a dostatek energie k cestě dále na sever. K obratníku Kozoroha se už nevydám. Pomalu se vrátím do Buenos Aires a zkusím si tam raději sehnat konverzační hodiny španělštiny. To bude mnohem rozumnější než se trmácet po paraguayském venkově. Jsem na to už příliš unavený.

Vše, co jsem prožil v uplynulých čtyřiceti dnech, si vyžádalo svou daň. Chci si už pouze v klidu odpočinout a upřímně, kdyby to bylo možné, nejraději bych se už vrátil domů.
Drakeův průliv, Antarktida, Chile, Argentina, Uruguay a Paraguay. Bylo toho na jednu cestu opravdu snad až příliš. Tato cesta byla jakýmsi milníkem mého života a velice ovlivní a zajisté i změní mé budoucí dny. Nastal rozhodný okamžik návratu. Už se nechci cítit tak osamocen. Navíc v Buenos Aires se mohu potkat s Karim, který odlétá až pár dní po mně. A jakákoliv společnost někoho známého bude pro mě velice vítaná. Sice mě to mrzí, ale nutit se do dalšího objevování rozhodně odmítám. Jakmile něco nedělám se zájmem mně vlastním, většinou to ani za moc nestojí…

Necelých pět hodin jsem prospal na pokoji a pak se přeci jenom ještě jednou vypravil do ulic Asunciónu. Pouze na lehko, s malou brašnou, ve které jsem měl pouze foťák, peníze a doklady, jsem se vrátil zpět k bývalé nádražní budově. Hlídkující policisté neměli vůbec nic proti tomu, abych si pořídil pár fotek.
To do mnohem většího maléru jsem se mohl dostat na Plaza Uruguaya, kde mě jiná hlídka zastavila a než jsem směl vstoupit do parku, musel jsem se legitimovat. Podal jsem mladé policistce svůj pas, a když jej otevřela, bylo v něm sto dolarů. Rád bych věděl, co se slečně v tu chvíli honilo hlavou. Peníze jsem si ihned schoval a žádný problém mi nezpůsobily. Paraguay je totiž korupcí prolezlá země, a přestože to všem vadí, téměř nikdo se nepokouší něco změnit. Já však nechtěl nikoho uplácet, dolary jsem si dal do pasu, protože jsem chtěl skočit do směnárny vyměnit si další guaraní. Vzhledem k návratu do Argentiny k tomu však nedošlo a já si zapomněl peníze vyndat.
V parku jsem se ani neposadil, protože po bližším prozkoumání jsem zjistil, že převážná část laviček je opět obsazena ozbrojenými složkami. Po ulici 25 de Mayo jsem se proto rychle přesunul na nedaleké a méně střežené náměstí Plaza de los Héroes.

Panteón de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Panteón de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

V jeho severním rohu stojí Panteón de los Héroes. Památník hrdinů ukrývá ostatky prezidenta Francisco Solano Lópeze a spousty obětí katastrofické války z let 1862 až 1870, kdy se počet obyvatel Paraguaye snížil z původního necelého půldruhého milionu na konečných dvěstětřicet tisíc lidí. Při popravě zmíněného prezidenta na konci války bylo země prakticky vylidněná. Památník této smutné kapitoly paraguayských dějin byl dokončen roku 1936 a má být zmenšeninou pařížské Invalidovny.

Sympatický mladý pár na Plaza de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Sympatický mladý pár na Plaza de los Héroes v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Když jsem k památníku došel, poprosil mě mladý pár, zda bych jej nevyfotil. Rád jsem vyhověl prosbě a na oplátku si pořídil i jejich fotografii. Jak je i zde na ulicích typické i tito dva zamilovaní měli s sebou termosku a kalíšek, ze kterého usrkávali yerbu maté, národní to nápoj snad všech zemí Jižní Ameriky. Nebyli proti a chvíli jsme si i povídali. Další důkaz přívětivosti obyvatel Asunciónu. Obavy nebo dokonce strach z návštěvy Paraguaye se tedy ukázaly jako liché. Samozřejmě až na potíže s vojáky na ulicích, z toho mám stále nepříjemný pocit

Chvíli jsem pokračoval v chůzi na severozápad po Calle Palma. Rušná tepna je plná barů, obchůdků, restaurací a směnáren. Navíc na chodníku postávají desítky “veksláků”. Brzy jsem proto zabočil vlevo na ulic 14 de Mayo. Došel jsem až na křižovatku této ulice a ulice General Diaz.

Posilovna v ulicích Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Posilovna v ulicích Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

V útrobách obchodního centra Supermercado Asunción jsem hledal nějakou cestovní kancelář nebo informační agenturu. Cestovky jsem našel asi tři. Nabízely dovolené a spojení do celého světa, když jsem však chtěl plánek Asunciónu nebo pohledy jejich města, nepochodil jsem. Další to důkaz, že Paraguay opravdu není na domácí cestovní ruch připravena. Už v druhé metropoli Jižní Ameriky se mi tak stalo, že jsem nemohl sehnat pohledy, natož plánek města. Tou první byla před téměř pěti lety (v roce 2003) Georgetown v Guyaně. To je naštěstí jediná podobnost s Asunciónem, protože Georgetown byl pro mě pekelným, snad Bohem zapomenutým místem. I z něj jsme tehdy raději předčasně utíkali.
To z Asunciónu utíkám hlavně kvůli nudě, a ta v Geogetownu rozhodně nebyla. I přesto mohu každému doporučit, aby Asunción navštívil. Je to místo, stejně jako celá Paraguay, které by se dalo charakterizovat jako pole neorané co se cestovního ruchu týče. Tato chudá země má co nabídnout hlavně co se přírodních krás týče a rozvoj cestovního ruchu by jí pomohl odrazit se z pozice druhé nejchudší země kontinentu (hned po sousední Bolivii) k lepším světlejším zítřkům. Hlavně její obyvatelé by si to velice zasloužili…

Kapitola 10 – Paraguay

By | Deník 011

Vstával jsem po šesté hodině. Mám s sebou sice budíka, ale pro jistotu jsem požádal o vzbuzení i hotelovou službu. V půl sedmé mladík z recepce zaklepal na dveře a vyčkal, dokud jsem mu neotevřel dveře. Spokojen, že splnil svůj úkol, s úsměvem odešel.
Na snídani bylo ještě příliš brzo a tak jsem rovnou vyrazil na autobus. V sedm hodin jsem již nastupoval do autobusu. Za 3 pesa mě odvezl do Ciudad del Este v Paraguayi. Rychle jsme projeli oběma celnicemi a k mému překvapení dostali razítka pouze od Argentinců. Když jsem proto sháněl na autobusovém nádraží Terminal de Omnibus Ciudad del Este spojení do Asunciónu, opatrně jsem se zeptal, kde mohu dostat vstupní razítko do země. Teoreticky jsem se na to mohl vykašlat, ale mohl bych mít zbytečné problémy při opouštění Paraguaye.
Stejným autobusem, jaký mě přivezl, jsem se musel vrátit na hranice. Naštěstí celá anabáze netrvala příliš dlouho a za další půl hodinu jsem byl zpátky na autobusovém nádraží v klimatizovaném salónku dopravní společnosti NSA (Nuestra Seňora de la Asunción). Na hranicích jsem pouze vyskočil z autobusu, přeběhl silnici do protisměru a u okénka si vystál frontu na vstupní razítko. I s Paraguayí máme bezvízový styk, a proto vše proběhlo rychle a bez problémů. Na zpáteční cestu jsem si za padesát tisíc guaraní vzal taxíka.
Okolo hraničního přechodu se pohybuje veliké množství moto-taxíků. Mladíci na motocyklech dokonce lákají klienty dvoustopých taxíků, aby si vystoupili z aut stojících v zácpě a využili rychlejšího přesunu. Moto-taxíky se pohybují ve svém vlastním vymezeném koridoru, aby se zabránilo nebezpečnému kličkování mezi auty. O mě se, není divu, nikdo z moto-taxíkářů nezajímal. Mé dva batohy mě automaticky vyřazovaly ze hry.

Jedinou komplikaci jsem si nakonec způsobil sám. Jelikož na nádraží bylo slyšet z téměř každého okénka, že právě odjíždí spoj do Asunciónu, stoupl jsem si k prvnímu okénku, kde jsem viděl nápis Asunción. To byla chyba. Koupil jsem si jízdenku sice do luxusního autobusu, ovšem musel jsem si počkat čtyři hodiny na odjezd, já vůl. Ve snu by mě nenapadlo, když z nástupišť odjížděl jeden spoj do Asuciónu za druhým, že zrovna má společnost bude mít takovou proluku v jízdním řádu. Jízdenku jsem si však koupil dříve, než jsem se zeptal, kdy autobus odjíždí. Jsou však horší věci než zdržení. Vždyť nikam nepospíchám…
Nepospíchal ani mladík, který mi jízdenku prodával. Ptal se, odkud jsem, a pak udiveně zkoumal můj cestovní pas. Všem svým kolegyním a kolegům ukazoval čipovou stránku v pasu. Cvrnkal prsty do tvrdého plastu a byl na větvi z toho, že má uprostřed papírových stránek jednu umělou. Asi do Paraguye mnoho turistů nejezdí. Nepřímo mi tuto úvahu potvrdil, poté co se zeptal, zda mám v Paraguayi příbuzné. “Tak, proč sem jedete?” zazněla překvapivá otázka. “Prostě mě zajímá, jak to tady vypadá!”
Nejsem z těch, kterým stačí, aby je odradily řeči typu, tam nic není, tam nikdo nejezdí. Naopak místa, kde tzv. nic není a nikdo tam nejezdí, mě zajímají přednostně. To je pravé cestování, nerušené hordami uřvaných turistů. Ale možná, kdyby jich sem jezdilo více, nezažil bych tak zvláštní cestu autobusem.

Prostor mezi řidičem a cestujícími byl oddělen a během cesty řidič dveře mezi ním a prostorem se sedadly zamykal. Navíc měl zatažená všechna okénka k sobě do kabiny neprůhlednou modrou záclonou. A já seděl hned v první řadě. Ke všemu okna začínala až na úrovni mé sedačky. Před mým sedadlem číslo 4 bylo pouze jedno malé okénko, bohužel umístěné příliš vysoko, abych z něho vsedě viděl ven. K tomu všemu, cesta dlouhá přes třista kilometrů trvala téměř sedm hodin. Tento zážitek podpořen faktem, že jsem se poslední dvě noci ani příliš nevyspal, značně rozladil mou náladu.
Jak mi potvrdila učitelka angličtiny pocházející z Texasu, je Paraguay cestovním ruchem téměř nedotčená země. I téměř dvacet let po svržení posledního diktátora německého původu Alfreda Stroessnera.
Němcům se vůbec v Paraguayi líbí. V křovinatém kraji s názvem Střední Chaco žije křesťanská sekta mennonitu. Přišli sem počátkem 20. století a vedou zde prostý život vyplněný prací ve jménu svého protestantského náboženství. Kromě těchto mírumilovných Němců v Paraguayi hledala úspěšně své útočiště i jiná skupina krajanů. Ukrývá nebo spíše ukrývalo se zde spousta bývalých nacistů, stíhaných v Evropě za válečné zločiny.

Paraguay se dodnes vzpamatovává z následků své válečné minulosti. Tak například v 19. století padlo ve válkách asi pětasedmdesát procent všeho obyvatelstva. Ve válkách s Brazílií, Argentinou, Uruguayí i Bolívií přišla Paraguay i o rozsáhlé území. Traduje se, že během nesmyslné války vedené v důsledku přehnaných mocenských zájmů tehdejšího prezidenta Lopeze, musely v letech 1864 až 1870 na frontu i děti. Aby se zmátl nepřítel a hlavně, aby se zamaskovala zoufalá situace v zemi totálně vyčerpané hrozným krveprolitím, nalepovaly se dětem falešné vousy.

Výšková budova v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Výšková budova v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Rozladěn a vyčerpán jsem vystoupil na autobusovém nádraží. To se bohužel nachází možná takových pět kilometrů jihovýchodně od centra Asunciónu. Jezdí tam sice autobus označený číslem 8 nebo nápisem Centro, já však neměl náladu hledat ve čtyřicetistupňovém horku jeho zastávku, a proto jsem si sedl do taxíka.

Za 26 tisíc guaraní mě dovezl na adresu Avenida Eligio Ayala číslo 843. V útrobách světlé budovy označené pouze číslem 843 se měl nacházet Pension da Silva. Bohužel jsem se nikoho nedozvonil. Taxíka jsem propustil, a tak jsem se vydal pěšky hledat náhradní ubytování.

Hotel Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Hotel Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Zabočil jsem hned na první křižovatce vlevo a kráčel po ulici Tacuary. V jejích postranních uličkách se měla nacházet náhradní řešení k ubytování. Díky téměř totální absenci značení ulic jsem však nepochodil. Protože jsem neměl chuť zbytečně poutat pozornost tím, jak jsem byl ověšen zavazadly, a také protože se na ulici rojil dav policistů či vojáků pohrávajících si s dřevěnými i plastovými tonfami, vzal jsem za vděk hotelem Sheik na ulici Tacuary, necelých pět bloků jihozápadně od Avenida Eligio Ayala.

Vstupní hala hotelu Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Vstupní hala hotelu Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Děsná díra za 45 tisíc guaraní na noc. Zašlý nábytek jistě pamatoval ještě posledního paraguayského diktátora a rozvody elektriky mi připomínaly země bývalého Sovětského svazu. Hlavně mou cestu na Zakarpatskou Ukrajinu. Až na to dusno a horko, srovnatelný “komfort”.

Komfortní pokoj v Asunciónském hotelu Sheik – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Komfortní pokoj v Asunciónském hotelu Sheik – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Pavlač v hotelu Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Pavlač v hotelu Sheik v Asunciónu – Asunción, Paraguay [Mart Eslem]

Nechyběla však klimatizace ani televize. Na oboje jsem se téměř bál sáhnout, abych nedostal ránu elektrickým proudem. Skočil jsem si pouze pro něco k pití do nedalekého supermarketu na rohu ulic Antequera a Luis A. Herrera a pak raději zalehl do postele. Potřebuju se vyspat na to, abych se rozhodl o plánu další cesty. Cesta už je dlouhá a únava se hromadí. Navíc už i ztrácím pomalu chuť cestovat do neznámých míst. Tím, že jsem sám, je to velice náročné a v Paraguayi obzvlášť. Tou bych měl býval začít a nebo, sem vyrazit ve společnosti někoho dalšího. Ve dvou by to byl zcela jiný zážitek…

Kapitola 9 – Zdržení v Puerto Iguazú

By | Deník 011

Neplánovaně jsem musel prodloužit svůj pobyt v Puerto Iguazú o den. Bohužel o den, který jsem proležel na pokoji. V noci jsem toho příliš nenaspal, díky křečím v břiše a poměrně silnému průjmu. V takovém stavu jsem si netroufl nastoupit do autobusu a odjet do Paraguaye.
Nebyl jsem sice nikterak slabý ani neměl horečku, ale nerad bych bavil spolucestující, kdyby se mi cestou stala nehoda a mé svěrače vypověděly svou standardní službu. Jednodenní dieta o suchém chlebu, vodě a slivovici by mě měla vrátit zpátky do formy.

Volného dne jsem využil i k výměně peněz. Neměl bych totiž ani na zaplacení hotelu. Ve směnárně na Avenue Victoria Aquirre jsem si kromě pesos pořídil i paraguayské guaraní. Za sto dolarů jsem jich dostal čtyřistapadesát tisíc.

S půl milionem v kapse jsem vyrazil na autobusové nádraží, zjistit zítřejší spojení do Ciudad del Este. Autobus odjíždí asi desetkrát denně. Nejčastěji ráno mezi šestou a osmou. V Ciudad del Este rovnou přesednu na spoj do Asuciónu. Vyměněné guaraní se mi tedy budou hodit, abych se zbytečně nemusel vláčet městem i s batohem, ve snaze najít směnárnu.

Zítra to bude čtyřicet dní, co jsem odjel z domova. Tak dlouho jsem mimo Evropu ještě nikdy nepobýval. Tím, že ležím sám na pokoji, mě přepadá deprese a stesk. Nudím se a očekávám, co udělají moje vnitřnosti, a to je pak těžké nemyslet na rodinu. Nejlepší je myšlenky na domov raději vypustit. Raději se nedívám ani na fotky, aby mě nepopadl splín. Je to taková krize, poté co odjel Jarda a já budu už druhou noc na pokoji sám. To pak na člověka všechno padne zvláště, když není úplně fit. Těch dvanáct dní do odletu však už vydržím. Navíc je předem mnou poslední výzva této cesty, má jubilejní desátá země Jižní Ameriky, šest a půl milionová Paraguay.

Kapitola 8 – Ďáblův chřtán

By | Deník 011

Díky větráku, který jsme nechali běžet celou noc, jsem se výborně vyspal. Hluk točící se vrtule totiž dokonale izoloval i Jardovo chrápání. K ránu jsem se musel dokonce přikrýt, protože mi byla zima. A to je v tropech hodně příjemná záležitost. Zvláště bez klimatizace.
Dopřáli jsme si snídani v hotelové restauraci a poté jsem již Jardu vyprovodil na nedaleké autobusové nádraží. Rozloučili jsme se letmým podáním ruky. Ani jeden z nás si nepotrpí na zdlouhavé loučení. Jako již poněkolikáté na této cestě jsem osaměl. Moje cesta se vlastně nese ve znamení nevšedních zážitků, orámovaných častým loučením. Christian, Kari, Aiski, Lech, Janusz, Jurek, Georg a teď Jarda. Už to snad ani nespočítám.
Do Paraguaye se tedy vydám zcela sám. Zatím však ještě pobudu v Puerto Iguazú. Vždyť jsem ještě neviděl všechna zákoutí vodopádů. Na dnešek jsem si nechal v duchu hesla, to nejlepší na konec, dech beroucí Ďáblův chřtán, jehož prostředkem probíhá hranice mezi Argentinou a Brazílií.
Chtěl jsem využít příjemného pravidla, že pokud se návštěvník Národního parku Iguazú prokáže vstupenkou z předešlého dne, dostane padesáti procentní slevu. Položil jsem si proto před snídaní vstupenku na stůl, abych na ni nezapomněl. Když jsem se však vrátil na pokoj, zjistil jsem, že je fuč. Pokojská ustlala postele, uklidila pokoj i koupelnu a přerovnala při té příležitosti mé věci, které ji překáželi v úklidu. Zmačkanou vstupenku zřejmě asi aktivně vylodila do koše, který poté kamsi odnesla. Měl jsem tedy smůlu a musel zaplatit opět plnou cenu vstupného.
Po Jardově odjezdu to nebyla jediná komplikace, kterou jsem musel řešit. Zjistil jsem, že v neděli je téměř vše zavřené. Nemohl jsem si tak nikde vyměnit své dolary za pesa. Tím byla ohrožena i má návštěva vodopádů.
Zoufale jsem bloumal ulicemi Puerto Iguazú a pomalu se smiřoval s tím, že zůstanu celý den zřejmě na pokoji. S velkou ruličkou dolarů v kapse mi paradoxně hrozilo, že budu muset zůstat do pondělí i o hladu.
Zachránil mě recepční hotelu El Libertador. Nejdříve nechtěl, ale poté mi směnil aspoň sto dolarů. Sice za nevýhodný kurz 3 ku 1, ale zachránil tím mé nedělní plány.

Autobusem jsem tedy opět vyrazil k vodopádům na řece Iguazú. Za návštěvnickým centrem jsem se již nenechal rozptylovat nabízenými suvenýry a pospíchal na vláček do stanice Estación Central. Hned na příští stanici jsme však všichni museli vystoupit na Estación Cataratas.
Na více jak kilometrových úzkých kolejích totiž jezdí vláčky dva. Je proto potřeba dát pozor zda nastupujete do vláčku směřujícího do Estación Garganta nebo pouze do Estación Cataratas. Já nastoupil na první pokus do toho jedoucího pouze do bližší stanice Cataratas. Musel jsem tedy vystoupit a počkat na vláček, který pojede dále až do stanice Garganta.

Vodopády Iguazú - lávka k Ďáblovu chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – lávka k Ďáblovu chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Dočkal jsem se ani ne za dvacet minut a za méně než dalších patnáct jsem již vystupoval na Estación Garganta del Diablo. Stanice nese název největšího kataraktu na vodopádech Iguazú, což v překladu znamená Ďáblův chřtán. Ze stanice vede k Ďáblovu chřtánu přes půl kilometru dlouhá železná lávka. Většinou vede pouze nad hladinou řeky Iguazú, pouze chvílemi se prodírá hustou vegetací několika ostrůvků.
Na ostrůvcích se doporučuje zvýšená opatrnost. Čas od času se zde mohou vyskytovat hadi. Rozhodně na kolemjdoucí neútočí, ale mohli by tak učinit, pokud by se polekali nebo k tomu byli vydrážděni. Opatrnosti není nikdy dost, a proto se vyplatí sledovat větve, v jejichž těsné blízkosti zrovna člověk prochází.

Vodopády Iguazú - okraj Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – okraj Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Na konci posledního ostrůvku před sebou člověk náhle spatří bílé vody Ďáblova chřtánu. V jeho blízkosti jsou vidět trosky předešlé lávky zničené povodní v roce 1992. Když jsem spatřil, jaké obrovské peřeje vytváří pouze mělký tok řeky Iguazú, ani jsem se nedivil, že povodeň lávku strhla. Dost dobře si neumím představit, jaký to musel být šrumec.

Vodopády Iguazú - mlžný opar nad Ďáblovým chřtánem – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – mlžný opar nad Ďáblovým chřtánem – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Samotný pohled do hučící podkovy Ďáblova chřtánu by se asi dal přirovnat k Niagárským vodopádům. Ty však nemají ve svém okolí stovky dalších vodních kaskád jako Iguazú. I Garganta del Diablo se skládá ze dvou takových. Jmenují se Salto Unión a Salto Mitre. Kaskády Iguazú se údajně skládají z 275 různě velkých vodopádů. Ten nejmohutnější je právě Ďáblův chřtán – Garganta del Diablo.

Vodopády Iguazú - argentinský okraj Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – argentinský okraj Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Člověk se dívá dolů pod sebe do burácející mlhy. Téměř nic nevidí, pouze cítí onu ohromnou sílu vodní masy. Dech beroucí podívanou nelze slovy ani popsat. Oči kmitají všemi směry, aby se co nejvíce nabažily této jedinečné přírodní scenérie.

Pokorné sledování hnědozelené vody měnící se ve světlou bílou pěnu je často rušeno ostatními návštěvníky.

Vodopády Iguazú - pohled do Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – pohled do Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Snad se na vodopády ani nepodívají. Jejich hlavním zájmem je ukořistit svou vlastní podobiznu s vodopády v pozadí. Na místě jsou k tomuto účelu i fotografové profesionálové. Ze štaflí každého fotografují. Téměř nadlidské úsilí vyžadovalo získání několika snímků, které by nekazily siluety lidí.

Vodopády Iguazú - kaskáda na brazilské straně – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – kaskáda na brazilské straně – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Po chvíli jsem od fotografování upustil a uchýlil se opodál. Asi půl hodiny jsem se jednoduše kochal pohledem do dáli. Vodní tříšť příjemně skrápěla mou tvář a skrze lehký opar jsem sledoval protější brazilský břeh. I ten má co nabídnout. Dvojitou kaskádu vodopádů Salto Floriano a Salto Santa Maria. A jak jsem již říkal i část Ďáblova chřtánu je na brazilském území.

Ještě před sedmdesáti lety jezdívaly motorové čluny až k samé hraně vodopádu. Do roku 1938. Na prahu druhé světové války motor jednoho z člunů nedokázal překonat silný proud a zřítil se přes okraj. Pád do Ďáblova chřtánu nepřežil ani jeden ze sedmi německých turistů. Lodní projížďky byly okamžitě zakázány. V dnešních dobách jsou nahrazeny bezpečnějšími jízdami pod vodopád.

Poté, co jsem navštívil Viktoriiny vodopády a vodopády Iguazú, dalo by se říci, že mi chybí jen jeden do pomyslné trojkoruny. Chybí mi navštívit nejvyšší vodopád světa, téměř kilometrový Salto Angel ve Venezuele. Já bych však mnohem raději do této sbírky tří drahokamů přidal jiný vodopád. Tím nemám na mysli Niagarské vodopády. V Jižní Americe existuje jeden málo známý vodopád, který se mi ovšem v minulosti nepodařilo navštívit. Ve vnitrozemí Guyany, ukryt amazonským pralesem, padají z více než dvou set metrů vodopády Kaieteur. Po zemi jsou bohužel nedostupné a před pěti lety se mi s mým kamarádem Richardem nepodařilo sehnat ani leteckou dopravu. Z guyanské metropole Georgetownu jsem tedy odjížděl s nepořízenou a lehce zklamán. Nevím, jestli se mi někdy podaří dostat se opět do Guyany. Mnohem pravděpodobnější bude návštěva Venezuely, kde si Andělský skok rozhodně nenechám ujít…