Category

Deník 013

Kapitola 16 – Závěr

By | Deník 013 | No Comments

Každá cesta člověka určitým způsobem obohatí. Někdy mu i změní život, aniž si to vůbec dokáže uvědomit. Putování po severní části Střední Ameriky proběhlo v takové pohodě, že sám nejsem schopen identifikovat, jakým směrem měla můj život posunout.

Snad to byla cesta za odměnu? Poděkování za to, že mé životní kroky konečně směřují tím správným směrem? Za to, že jsem po letech tápání a bloudění, opět nalezl tu správnou stopu? To ukáže teprve budoucnost.

9500 kilometrů od domova, Belize (Mart Eslem)

9500 kilometrů od domova, Belize (Mart Eslem)

Přál bych si, respektive přál bych celému lidskému pokolení, aby opět našel ztracenou cestu. Přijde mi, že lidstvo momentálně těžce bloudí. Obzvláště tzv. západní civilizace v čele se Spojenými státy americkými.

Obtloustlých mečících hrochů a těžce antikoncepčních samic jsme hlavně na letištích potkávali neuvěřitelná kvanta. Nadměrná obezita svou nepřirozeností připomíná Klabzubovu jedenáctku navlečenou v kaučukových oblecích nahuštěných vzduchem. Fyzická podoba těchto lidí je mementem varujícím před tím, že tzv. samozvaná lidská elita západního konzumního způsobu života stojí na prahu své vlastní záhuby. Ba co stojí, sprintuje po cestě vedoucí ke smutnému konci a také asi k zaslouženému trestu za jeden ze smrtelných hříchů, obžerství.

Západní způsob života totiž není nic jiného nežli obžerství. Obžerství finanční, hmotné i fyzické. Zřejmě právě toto jsem měl v klidném rozjímání během ničím nenarušovaného putování pochopit a snažit se předat dále. I jedna jediná myšlenka, lehké upozornění či postrčení může rozpoutat lavinu, která změní tok dějin.

A já si nepřeji nic toužebněji než, aby lidé prozřeli a začali se více orientovat dovnitř. Do nitra své duše, protože tam leží zatím pro většinu západních lidí netušené a pravé bohatství. Bohatství, které tzv. primitivní, přírodní a většinou opovrhované národy nikdy neztratily. Na rozdíl od nás.

A proto tudy vede cesta k naději. K naději na lepší zítřky. K naději na střídmější a přesto bohatší život. K naději na záchranu lidstva na Modré planetě….

Kapitola 15 – Caye Caulker

By | Deník 013 | No Comments

Po páteční plavbě jsem v baru na pláži lehce oslavil své zítřejší pětatřicáté narozeniny. Jak jinak nežli s báječným doutníkem lze slavit poslední večer v Karibiku? Večeři jsem zapil dvěma pivy a poté ukončil Richardovo trápení. Díky jeho přetrvávajícím zdravotním problémům mě sledoval pouze se sklenicí vody v ruce.

V sobotu mu možná již bude lépe, ale nebudeme již na pláži. Pro jistotu se totiž přesuneme do Belize City, odkud nám v neděli odpoledne letí letadlo do Evropy. Opět nás čeká martyrium leteckého mostu přes Houston a Amsterdam. Ještě předtím si proto trochu užijeme. Pokocháme se plážemi nedalekého ostrůvku Caye Caulker.

Pohodové karibské pláže v Belize (Mart Eslem)

Pohodové karibské pláže v Belize (Mart Eslem)

Přesun na tento úzký ostrov, který je v průměru široký sotva pět set metrů a zhruba osm kilometrů dlouhý, se ukázal jako výborný tah. Den mých pětatřicátých narozenin se tedy opravdu vydařil. I s ubytováním jsme měli štěstí. Cena 35 belizských dolarů na osobu byla více než rozumná za pokoj číslo 3 v trochu až kýčovitě krásném hotýlku Tropical Paradise.

Dřevěné bungalovy rozhodně svému jménu nezůstávaly nic dlužné. Ve stínu kokosových palem a s výhledem na teplé vlny karibského moře jsem v den svých narozenin téměř chrochtal blahem.

Tropical Paradise, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Tropical Paradise, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Sousedé z pokoje číslo 7 nám navíc poradili i báječné místo, kam si zajít na snídani. Glenda´s Restaurant se nachází v ulici Back Street. Navíc kohokoliv jsme se zeptali, ihned nám byl schopen ukázat cestu. Glendina kuchyně je na Caye Caulkeru zřejmě vyhlášená. Vaječnou omeletu jsem spláchl neméně výtečným čerstvým džusem z pomerančů. Všem mohu vřele doporučit!

Ostrov Caye Caulker byl v roce 1961 doslova rozpůlen hurikánem Hattie na dva samostatné ostrůvky, které jsou dnes oddělené uzoučkým průlivem. Severní ostrov jsme nenavštívili, i když průliv vyloženě lákal ke krátké koupeli v blankytném moři.

Celý náš pobyt se tedy omezil na prozkoumávání jižního ostrova, na kterém je i mnohem více budov. Veliká část ostrova je zastavěna od východní až k západní pláži. Ostrov je totiž opět v průměru pouze asi pětset metrů široký a vzhled k šachovnicovému rastru pouze písečných uliček je často vidět z jedné strany skrz celý ostrov až na protější pláž.

Ostrůvek bývá nazýván tropickým snem nebo rájem. Já osobně však za ráj rozhodně nepovažuji ostrov zastavěný dřevěnými domky a plný relaxujících turistů. Rajský ostrov je pro mě místo, kde budu sám nebo maximálně ve dvou, třech lidech. I přes tento malý nedostatek jsem si však těžko mohl vybrat k oslavě 35. narozenin lepší místo. Vůbec celý den jsme si užili a završili tak překvapivě absolutně bezproblémové toulání Střední Amerikou.

Na dvě hodiny jsme si zapůjčili dvojmístné golfové vozítko na plynový pohon. S velikou časovou rezervou jsme tak stihli projet celý ostrov křížem krážem a ulovit pár fotografií i z jeho odlehlejších jižních pláží.

Odlehlé zákoutí ostrova Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Odlehlé zákoutí ostrova Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Každý jsme za volantem strávili hodinu. Sazba za hodinu půjčení titěrného vozítka připomínajícího dětskou motokáru byla směšných 20 belizských dolarů. Lehké problémy nám činilo couvání. Škytající motůrek měl při sešlápnutí plynu lehké zpoždění. Po chvilce čekání vozítko prudce vyrazilo vzad. Richardovi se proto jednou podařilo téměř proskočit plotem do zahrady u jakési soukromé vilky. Naštěstí nebyl nikdo doma a tak jsme s lehkých pocitem viny rychle ujeli z místa činu.

Golfové vozítko k pronájmu, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Golfové vozítko k pronájmu, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Asi půl hodiny nato, opět při obracení vozítka Richard, tentokrát popředu, málem trefil dřevěné zábradlí na pláži. V davu to jen zašumělo a já zaslechl překvapivé konstatování : „Ty vole, málem to do toho sloupku narval!“ Po téměř třech týdnech zazněla čeština z jiných úst než z těch našich.

Náhoda tomu chtěla a narazili jsme na tři chlapy z Prahy. Večer jsme tedy strávili u piva a navíc v příjemné společnosti krajanů. Lépe snad už poslední večer před odletem domů ani nemohl skončit.

Pohodová atmosféra Karibiku, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Pohodová atmosféra Karibiku, Caye Caulker, Belize (Mart Eslem)

Kapitola 14 – Blue Hole a Half Moon Caye

By | Deník 013 | No Comments

V pět hodin ráno jsem čekal na pláži u hotelu Sun Breeze Suites. Teprve okolo půl šesté se ze tmy vynořil člun a přistál u mola, na kterém jsem čekal. Člun mě dopravil k hlavnímu molu společnosti Aqua Dives u Sun Breeze Beach hotelu, kde čekali i další „účastníci zájezdu“.

Ráno na pláži, San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

Ráno na pláži, San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

Vypravil jsem se na ryze potápěčský výlet za celkem 165 amerických dolarů. Stopětadvacet stál výlet a čtyřicet jakýsi poplatek do parku v okolí jedinečného přírodního úkazu zvaného Blue Hole.

Richard byl rád, že může zůstat na pokoji a vzpamatovávat se ze svých zdravotních problémů. Postupně mi docházelo, že jsem zcela nepochopil účel páteční výletní plavby, a byl jsem proto rád, že se mnou Richard nejel.

Pouze plavba tam, trvala přes tři hodiny a díky větrnému a deštivému počasí to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Naopak, kovově lesklá vlnící se hladina moře mi přinášela reminiscence na plavbu přes Drakeův průliv. Motorový člun s sebou někdy zmítal tak divoce, že jsem se musel seriózně soustředit na dýchání nosem a na fixování nejzazšího horizontu, abych nedostal záchvat mořské nemoci. A ostatní od něj dle mého také neměli moc daleko.

Ze San Pedra na ostrově Ambergris Caye jsme pluli nejprve na jih okolo ostrůvku Caye Caulker, kde přistoupili další potápěči. Poté člun změnil směr na jihovýchod a pokračoval kolem severního pobřeží atolu Turneffe. O dalších zhruba třicet kilometrů dále tímto směrem se nachází zmiňovaná Blue Hole (Modrá díra).

Jedná se o jakousi kruhovou vodní čočku zbarvenou do modrofialova, což je v ostrém kontrastu s okolním tyrkysově zbarveným mořem. Blue Hole je asi 130 metrů hluboká a napříč měří okolo tří kilometrů. Z toho důvodu ji lze obdivovat v plné kráse pouze z ptačí perspektivy nebo z letadla.

Na palubě člunu jsem byl bezradný a zklamaný. Nebylo co fotografovat, a to byl jediný důvod, proč jsem podnikl tento celodenní výlet. Potápět se neumím a šnorchlování mě nebaví. Chápu, že je někdo z podmořského světa zcela odvázaný, ale já do této skupiny nepatřím a navíc se přiznám, že mě mořské hlubiny i trochu děsí.

Potápění v Blue Hole, Belize (Mart Eslem)

Potápění v Blue Hole, Belize (Mart Eslem)

Však jsem nebyl sám, kdo dostal z „modrého mořského oka“ strach. Zrzavý Ir se z temné hlubiny vynořil po pár minutách a přiznal se, že jej popadl panický strach z neproniknutelné temnoty pod hladinou. Začal mít problémy s dechem, a proto se raději vynořil. Měl jsem pro něj veliké pochopení. I tak jsem před ním smekal, že se do vody vůbec odvážil. Potapěčskou duši rozhodně nemám.

K vysokým podmořským a vlastně i nadmořským výškám chovám veliký respekt. A myslím, že to oceňuje především má rodina. I tak mám bláznivých nápadů, z kterých jde mým blízkým hlava kolem, až až.

Cestovateli a především oceánografovi Jacquesovi Cousteauovi tak do zelí rozhodně nepolezu. To jeho Blue Hole uchvátila. Se svou lodí Calypso se zde také plavil a pořídil v hlubinách filmové záběry. Zjistil tak, že Blue Hole vznikla zhroucením podmořské jeskyně.

Mě osobně bohatě stačí přečíst si, že obrovské stalaktity visí v hloubce až padesáti metrů ze stropů jeskyní, v nichž se prohánějí žraloci a mořské želvy. Kdo se o tom chce přesvědčit na vlastní oči, klidně může, ovšem beze mě.

Byl jsem proto šťastný, když všichni vylezli z hlubin bez sebemenší újmy a loď pokračovala v plavbě k ostrůvku Half Moon Caye, ležícím zhruba deset kilometrů jižně od Blue Hole. U jeho pobřeží se ostatní potápěli a já si v klidu ostrov prohlédl a nafotil.

Nejdříve jsem bos běhal, respektive pajdal po jeho plážích. Písek byl totiž smíchán s ostrými střepy z všudypřítomných mušlí. Okolo celého pobřeží ostrova byl poměrně široký pás s obrovským množstvím naplavených mušlí překvapivě velkých rozměrů. Něco podobného jsem viděl prvně v životě.

Rozdrcené mušle, Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Rozdrcené mušle, Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Ostrov je také vyhledávaným místem pro milovníky ptáků. Stejně jako potápění, tak ani tzv. birdwatching mi nic neříká. Hodinu a půl jsem se proto jen tak poflakoval po ostrově a nejvíce mě zaujal jakýsi ekologický kemp. Několik stanů ze světlého plátna s dřevěnou vyvýšenou podlážkou. Velice romantický způsob, jak strávit na ostrově pár příjemných dní. Kemp provozuje jakási společnost z Kanady a více lze zjistit na www.islandexpeditions.com

Ekologický kemp, Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Ekologický kemp, Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Pobyt na pohádkovém místy až kýčovitě krásném ostrůvku byl pro mě vrcholem celého dne. Přečkal jsem proto i třetí zastávku k potápění a poté se již těšil na návrat do San Pedra.

Zpáteční plavba byla opět divoká a žaludek jednoho Američana jí neodolal. Popadl odpadkový koš a přímo přede mnou si do něj pořádně „zařval“.

Vlny se u pobřeží Belize lámou o druhý nejdelší bariérový útes na světě. Proplouvání mezi nesčetnými druhy korálů je proto někdy dosti divoké. Dvěstědvacet kilometrů dlouhý útes láká turisty a potápěče z celého světa. Vůbec celá oblast Karibského moře je jedním velkým turistickým rájem.

Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Half Moon Caye, Belize (Mart Eslem)

Celou oblast Karibiku ročně navštíví přes sto milionů turistů. Pro životní prostředí tohoto ostrovního světa to znamená obrovskou zátěž. Pohádkové klišé o krásných bílých plážích se tak pomalu mění v realitu zničených korálů, vysekaných mangrovníkových podrostů a zátok plných odpadků. Málokdo si dokáže přírodních krás opravdu vážit…

Kapitola 13 – Playa del Carmen

By | Deník 013 | No Comments

Z plastového nábytku před non-stopem Oxxo ve vesničce Pisté jsme si udělali po dva večery svou soukromou hospůdku. Proseděli jsme tam dva večery u piva zakoupeného právě v prodejně Oxxo a budili tím veliký rozruch. Možná je něco podobného v Mexiku i zakázáno, tím mám na mysli konzumování alkoholu na veřejnosti. Za naše počínání nám však nevyčinili ani místní policisté.

Druhý den jsme naší večerní siestu vylepšili i kubánskými doutníky. Důstojně jsem tak oslavil svou jubilejní 70. zemi světa. Myslím, že na dva bílé gringos, popíjející piva na ulici jak dva bezdomovci, lidé v Pisté jen tak nezapomenou.

U doutníků se chvíli zastavím. V Mexiku je lze koupit téměř na každém rohu. Jednak spousty místních, ale hlavně i ty pravé kubánské. Vždyť Fidelův “ostrov svobody” leží východně od Yucatánu a mezi oběma břehy zřejmě funguje čilý obchod. Ovšem do jaké míry je to obchod legální nebo spíše pašování, to si netroufám určit.

V Mexiku seženete Cohiby, Trinidady, Partagase, Romeo y Julietty, Montecrista, zkrátka co si umanete. Ovšem cenově se můžou jít klouzat. V mém rodném městě ve Střední Evropě seženu od emigrantů z Kuby nebo od sportovců při Velké Ceně Ústí nad Labem v boxu ty samé doutníky za desetinu ceny, kterou nabízí prodejci v Mexiku. Nákup viržínek se proto absolutně nevyplatí.

Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Tolik obchodů s doutníky, co jsme jich objevili v letovisku Playa del Carmen, kam jsme se po návštěvě ruin v Chichén Itzá přesunuli, jich snad není ani v celém Česku. Mexické doutníky tam uvidíte vyrábět přímo na pěší zóně 5. Avenidy. Populace tohoto zhruba padesátitisícového městečka se ve vrcholné sezóně šplhá až ke čtvrt milionu lidí. I v době naší návštěvy Playa del Carmen byly ulice přecpané nekonečnými davy převážně turistů ze Spojených států amerických. Po ulicích korzují rodiny amerických workoholiků, kteří celý rok pracují až k padnutí, aby potom na all-inclusive dovolené mohly bezhlavě utrácet své dolary. V Playa del Carmen k tomu mají výbornou příležitost. Desítky špičkových restaurací a hotelů. Stovky obchodů narvaných doslova tunami cetek, kýčů a naprostých hovadin. To je ráj pro konzumenty, jakými obzvláště příslušníci americké střední třídy rozhodně jsou.

Přecpané letovisko Playa del Carmen, Mexiko (Mart Eslem)

Přecpané letovisko Playa del Carmen, Mexiko (Mart Eslem)

Přiznávám se, bylo příjemné koupit pár dárečků pro mé blízké. A ještě nesrovnatelně příjemnější bylo posezení v baru na pláži u lahve studeného piva. Ovšem dva až tři dny a lezlo by mě podobné flákání a bezduché válení u moře krkem. Však jsme také v Playe del Carmen strávili pouze jednu noc.

Za 100 pesos na osobu jsme sdíleli pokoj s dalšími asi dvaceti chrápajícími a bzdícími tuláky jako jsme my. Špunty do uší proto byly povinnou výbavou a kdo je neměl, musel chvílemi trpět jako zvíře.

Když jsme ráno před šestou vstávali, byl vzduch v místnosti tak hutný, že by případní slabší jedinci při dlouhodobějším pobytu riskovali možná i nález na plicích. Kromě špuntů do uší by se v tom smradu, který se už dal krájet, zcela jistě uživil i respirátor. Tím spíše, když Richard v rohu místnosti utrousil takový pšouk, že jsem pro slzy v očích a zesilující dávivý reflex musel upustit od ranní hygieny a překotně vyběhnout na chodbu pro doušek chladného a svěžího ranního vzduchu.

Hodinu jsem se potom vzpamatovával “z plynového útoku” na čerstvém vzduchu autobusového nádraží Terminal del Centro, které leží přímo přes ulici 5. Avenida pár kroků od hostelu El Palomar, který jsme za čtvrtečního svítání narychlo opustili.

Za 150 pesos jsme v 7 hodin a 20 minut nastoupili do autobusu společnosti Mayab a nastal přesun do Chetumalu, kde přesedneme do dalšího spoje a opustíme mexické území. Ještě předtím, než se ocitneme opět v Belize, si dovolím dát jeden tip na levné a chutné papání. Na 10. Avenidě, v bloku mezi ulicemi Calle 1. Sur a Calle 3a. Sur je výborná restaurace Coatelería Veracruz. Ryby, plody moře a obzvláště grilované garnáty. Zašli jsme si tam na oběd i na večeři a pokaždé jsem se oblizoval až za ušima. Mnoho hostů ani cizinců v lehce zastrčené restauraci sice asi nepotkáte, zato se levně a báječně najíte.

Pelikáni v Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Pelikáni v Playa del Carmen, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Téměř celý čtvrtek jsme opět strávili v kabinách namražených autobusů. Nejdříve nás mučil na doraz puštěnou klimatizací řidič autobusu z Playa del Carmen do Chetumalu. Během jízdy si dokonce asi na patnáct minut zastavil a kupoval dřevěný růženec od indiánů stojících u silnice. Přijali jsme to jako úsměvnou součást koloritu mexického života. Na druhou stranu jsme se snažili představit si reakce a obličeje lidí u nás v Česku, kdyby si něco podobného dovolil třeba řidič na trase Praha-Brno.

V autobuse jsme se také seznámili s malou blonďatou Američankou Susannah. Na Američanku se jednalo o neskutečně milé a přívětivé děvče, cestující za svým přítelem do Belize. Její rady nás přiměly pozměnit trochu denní plán a hlavně itinerář trasy.

V Chetumalu jsme za 50 pesos nastoupili do autobusu jedoucího do belizského Corozalu, namísto do Belize City, jak bylo původně zamýšleno. Corozal leží na severu Belize, pouhých deset kilometrů od hranic s Mexikem. Díky změně itineráře trasy se nám podařilo stihnout lodní spojení do městečka San Pedro na ostrově Ambergris Caye. Ostrov má přezdívku „La Isla Bonita“ a údajně se jedná o místo ze starého hitu od zpěvačky Madony.

Na hranicích došlo k nemilému časovému zdržení. Zdržela nás hlavně procedura na mexické straně. Navíc některé z pasažérů našeho autobusu, včetně mě a Richarda, osolili dvojnásobnou taxou jakýchsi vstupních poplatků. Obtloustlý Mexikánec nás připravil o 20 amerických dolarů. Některé další cestující přitom stáhl pouze o poloviční částku a tři dívky z Norska pustil zdarma. Minimálně velmi podivné jednání…

Do Corozalu jsme dorazili pět minut před patnáctou hodinou. Díky tomu jsme se s lodí již v duchu loučili a připravovali se na ubytování v tomto devítitisícovém městečku na pobřeží Karibského moře.

Štěstí se na nás však přeci jenom usmálo a trajekt měl malé zpoždění. Poslední spoj do San Pedra totiž odplouvá právě v patnáct hodin. Pětiminutové zpoždění rychločlunu Thunderbolt jsme proto velice uvítali.

Odhadem stokilometrovou vzdálenost jsme člunem zvládli za necelé dvě hodiny. Ladné a rychlé pohupování na blankytné mořské hladině vyšlo na 20 amerických dolarů za osobu. Nejdříve jsme asi čtyřicet minut pluli přímo na východ až k výběžku pevniny zvané Rocky Point. Tam se loď stočila prudce na jih a pokračovala v plavbě poměrně úzkým Chetumalským zálivem. Po celou dobu plavby jsme zřetelně viděli pobřeží po obou stranách, tedy pláže plné palem na západě i na východě.

Před pátou hodinou loď opět změnila prudce směr na východ. To jsme již vplouvali do laguny San Pedro, na jejímž břehu leží i stejnojmenné městečko. Ostrov Ambergris Caye je v místě, kde leží San Pedro, pouze asi třista metrů široký. Bez veliké námahy jsme proto sehnali levné ubytování v hotelu St. Tomas, přímo na hlavní ulici Barrier Reef Drive.

San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

San Pedro, Ambergris Caye, Belize (Mart Eslem)

Jelikož Richardovi nebylo dvakrát dobře (lehká horečka s podezřením na otravu jídlem), zůstal sám na pokoji číslo 4 a já vyrazil do ulic.

Na půl hodiny jsem si skočil na internet a také zařídil páteční výlet na jedinečný přírodní úkaz zvaný Blue Hole. Cena celodenního výletu vyšplhala na 125 amerických dolarů.

V Belize není problém platit americkými dolary úplně všude. Belize sice má svou vlastní měnu, belizský dolar, ale banky zavírají v San Pedru nezvykle brzy, a sice již ve tři hodiny odpoledne. Nemohli jsme si proto zajít do směnárny. Počty při placení jsou však velmi jednoduché, směnný kurz je jeden americký dolar ku dvěma belizským dolarům.

Kapitola 12 – Chichén Itzá

By | Deník 013 | No Comments

Mayské město Chichén Itzá bylo po několik staletí ztraceno v neprostupné nepohlcující džungli Yucatanského poloostrova v dnešním jižním Mexiku. Toto místo je odpradávna zahaleno množstvím tajemství. Údajně bylo opuštěno ze dne na den a zůstalo po celých třista let v zapomnění. Aby zkáza byla dokonalá, dorazili na Yucatán v 16. století španělští burani, jako zástupci všemocné a domýšlivé západní civilizace. Zničili převážnou část mayských letopisů a starých rukopisů. Díky sprosté touze po zlatu a bohatství neexistují dnes žádné jisté zprávy a musíme se uchylovat k pouhým domněnkám.

Hloupé agresivní hordy evropských nájezdníků, ve jménu katolické církve, která měla tu drzost vyměnit místní božstva za jediného pravého Ježíše Krista, vyvraždili jen na území dnešního Mexika okolo dvanácti milionů původních indiánů. Na tento hrůzný indiánský holocaust jim stačilo pouhých padesát let.

Chichén Itzá bylo založeno roku 400 našeho letopočtu a původně se údajně jmenovalo Uccyabal. Město bylo díky nedostatku vody opuštěno a později znovu osídleno mayským kmenem Itzá. Mayské kroniky o tomto kmeni hovoří jako o vodních čarodějích a název Chichén Itzá se dá volně přeložit jako „bezedná studna lidu Itzá“.

Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Vstávali jsme okolo šesté hodiny, abychom mohli být mezi prvními úterními návštěvníky ruin. Byl jsem dokonce úplně první návštěvník, který si toho dne ráno koupil vstupenku. Vyšla na 111 mexických pesos, ke kterým jsem si za dalších 35 pesos koupil povolenku k pořízení filmového záznamu na svou videokameru.

Vstupovali jsme do areálu jeho západní branou. Já jako první a Richard jako druhý hned za mnou. Pouze jsme na svůj vstup museli přes hodinu čekat. Areál se totiž otevírá až v osm hodin.

Slunce bylo jemně nad obzorem, blankytné nebo poseté sněhobílými obláčky a před námi se zpoza stromů vynořila Kukulkánova pyramida. Být mezi prvními návštěvníky areálu se opravdu vyplatí. Člověk si vše užívá o samotě a vychutnává okamžik, kdy výhled není rušen žádnými pobíhajícími figurkami turistů.

Po ránu je Chichén Itzá liduprázdné, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Po ránu je Chichén Itzá liduprázdné, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Kukulkánova pyramida, které se také říká El Castillo, dvakrát do roka udivuje tisíce návštěvníků působivým „představením opeřeného hada“. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, tedy 21. března a 21. září, stávali před severním průčelím pyramidy desetitisíce mayských věřících. Stejně jako dnes turisté čekali na okamžik, kdy se slunce nachází v zenitu a jeho paprsky dopadající kolmo na zem vytvářejí jedinečnou hru světla a stínu.

Kombinací světla a stínu vzniká dojem, že se z vrchu pyramidy plazí po schodišti na zem velký světelný had. Dole pod schodištěm, u úpatí pyramidy, totiž stojí dvě obří kamenné hadí hlavy.

Kromě mystických dovedností je pyramida i svědkem matematických znalostí starých Mayů. Čtyřstranná devítistupňová pyramida má na každé své straně jedno schodiště. Každé schodiště čítá 91 kamenných stupňů. Připočítáme-li k tomu i nejvyšší plošinu, dostáváme číslo 365, tj. počet dní v roce. Na vrcholku pyramidy lze poté nalézt 52 kamenných desek, tedy stejné číslo, jako počet týdnů v roce.

Okolí pyramidy má i pozoruhodnou akustiku. Mystika zřejmě hrála v životě Mayů velikou roli. Hlavně mayští kněží ji využívali k ohromování a hlavně ovládání věřících. Tedy trik, který slouží k manipulaci stáda v téměř každém náboženství. Uctívání Quetzalcoátla, hada se zeleným peřím, kterého Mayové nazývali Kukulkán, proto nebude žádnou výjimkou.

Opeřený had Quetzalcoátl nebo Kukulkán je pro Maye stejně významným prorokem jako Buddha pro buddhisty nebo Mohamed pro muslimy. Mayové na návrat svého proroka čekají odpradávna. Když se v 16. století objevil v Mexiku krvelačný Hernán Cortéz, byl považován za posla velkého proroka a místní obyvatelstvo se mu neodvažovalo postavit na odpor. Za to také zaplatilo vysoce krvavou daň.

Původní prorok přišel z východu údajně před pěti nebo čtyřmi tisíci lety, tj. v období mezi lety 3000 až 2000 před naším letopočtem. Dle maleb se spekuluje o tom, že mohl připlout lodí ze starověkého Egypta.

Kukulkánova pyramida, El Castillo, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Kukulkánova pyramida, El Castillo, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Druhý nositel jména prorokova se objevuje údajně v letech 974 až 999 našeho letopočtu. Tento zřejmě náčelník toltéckého kmene byl údajně stavitelem pyramidy v Chichén Itzá, která se proto nazývá Kukulkánův chrám.

Zajímavé je, že oba proroci žili mezi Mayi údajně 52 let. Od jména prorokova je odvozeno i pojmenování dnes již velmi vzácného ptáka čeledi trogonovitých. Kvesal chocholatý, rudo-zeleně zbarvený pták s dlouhými, kovově lesklými ocasnými péry, sloužil Mayským bohům jako posel a mnozí v něm spatřovali boží podstatu a ztělesnění krásy. Mayští kněží používali jeho dlouhá zelená ocasní péra k ozdobě.

Quetzál je velice citlivé zvíře. Nemůže proto žít v zajetí, a pokud je zavřeno do klece, téměř okamžitě zahyne. Je po něm pojmenována i guatemalská měna a vyskytuje se i v národním znaku a ve státní hymně Guatemaly. Symbolizuje svobodu.

Jihovýchodně od pyramidy stojí pozoruhodný Chrám bojovníků „Templo de los Guerreros“. Chrám obklopuje komplex Tisíce sloupů. Jakási předsíň chrámu byla postavena již stavitelským způsobem kmene Toltéků, protože kamenné pilíře kdysi podpíraly dřevěnou střechu a Mayové nic takového údajně neznali.

Chrám bojovníků „Templo de los Guerreros“, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Chrám bojovníků „Templo de los Guerreros“, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Vlastní Chrám bojovníků je jakousi čtvercovou pyramidou s pravidelnými stranami o délce čtyřiceti metrů. Chrám sloužíval jako sněmovní místo válečníků a mezi tisíci sloupy se vedly rozpravy o válkách a rozhodovalo se o nových válečných výpravách.

U východního konce chrámu stojí zbytky parních lázní a také ruiny hřiště pro posvátnou míčovou hru nazývanou dnes jako „Juego de Pelota“.

Hřiště pro Juego de Pelota, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Hřiště pro Juego de Pelota, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Hřišť je v areálu celkem šest, ovšem to největší leží v severozápadním cípu Chichén Itzá. Stará míčová hra na tomto největším hřišti ve Střední Americe spočívala v souboji dvou družstev sestavených pouze z určitých pečlivě vybraných či privilegovaných osob. Toto největší dosud známé hřiště má úctyhodné rozměry 146 metrů na délku a 36 metrů na šířku. Podstatou hry bylo prohodit tvrdý kaučukový míč kamenným kruhem upevněným na zdi ve výši osmi metrů.

Prohození míče kruhem značilo překonání temnoty, Juego de Pelota, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Prohození míče kruhem značilo překonání temnoty, Juego de Pelota, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Míč symbolizoval boha světla a tím pádem i slunce. Prohození míče kruhem proto značilo překonání temnoty. Hráči museli udržovat míč v neustálém pohybu, protože hra světla a stínů se také nikdy nezastaví. K tomuto účelu mohli používat pouze lokty, kolena a bedra. Hra měla zřejmě vždy svého vítěze, protože světlo nad temnotou také pokaždé zvítězí.

Velmi oblíbené hře přihlížel i král, který odměňoval vítěze různými dary. Na místě se rozhodovalo i o osudu poraženým. Po skončení hry docházelo ke krvavým obětem. Některé zdroje uvádějí, že obětováni byli vítězové míčové hry. Většina se však přiklání k názoru, že životem přímo na hřišti zaplatili poražení.

Mayská kultura se totiž nevyznačovala pouze úžasnými znalostmi z různých oborů lidské činnosti, dnes by se dalo říci vědy, ale také nezvykle krvavými náboženskými obřady. Krev je totiž dle Mayů nositelem vesmírné životní energie. Podle kněžích měla nadpřirozenou sílu jak pro lidi, tak i pro bohy.

Procházeli jsme se po Chichén Itzá několik hodin, a proto jsme měli dostatek času prohlédnout si i další dvě výjimečná místa. Nejdříve jsme došli k posvátné studni „Cenote Sagrado“. Čtyřicetčtyři metry hluboká studna se nachází asi pětsetmetrů severozápadně od pyramidy.

Posvátná studna Cenote Sagrado, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Posvátná studna Cenote Sagrado, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Posvátná studna, stejně jako spousta dalších cenotes, vznikla díky sesuvu půdy ve vápencovém povrchu Yucatánu. Celý poloostrov je jednou velkou vápencovou planinou s velikým množstvím podzemních pramenů a řek. Do studny byly údajně svrhávány lidské oběti. Dle legend hlavně panny oblečené do bílých tunik s květinovými věnci okolo krku. Oběti měly sloužit ke ztišení hněvu bohů v období sucha a jistě jako v každém náboženství byly i určitou formou utužování či prosazování moci místních kněží. Čtyřiačtyřicítka je také dle čínské numerologie hned dvojnásobným symbolem smrti. Náhoda? Na dně studně byla nalezena spousta lidských koster, ovšem většina z nich překvapivě patřila mužům. Sloužila tedy spíše k likvidaci nepohodlných osob? A jaká další tajemství skrývají její tajemné hlubiny?

Vysocí mayští kněží dokázali zakreslovat pohyby hvězd a dle nich i předvídat budoucí události. V jihozápadním části Chichén Itzá stojí hlavní hvězdářská observatoř. Na vrchol kamenné věže vede spirálovité schodiště, a proto observatoř nazvali španělští dobyvatelé „El Caracol“ (Hlemýžď).

Mayská observatoř El Caracol (Hlemýžď), Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Mayská observatoř El Caracol (Hlemýžď), Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Mezi kameny tlustých zdí se nacházejí malé štěrbiny a okénka. Jsou orientovány přesně na čtyři světové strany a k nejdůležitějším souhvězdím. Navíc terasa budovy směřuje k planetě Venuši. Tato hvězda je právě symbolem boha Kukulkána. Navíc orientace budovy přesně kopíruje dráhu Slunce od období, kdy za letního slunovratu vychází do doby jeho západu v den zimního slunovratu.

O ohromných astronomických znalostech starých Mayů tedy nemůže být rozhodně pochyb. Přišli ke svým znalostem svou vlastní pílí? Nebo jim bylo napovídáno? To se pravděpodobně asi již nikdy nedozvíme.

Často si na podobných místech kladu otázku, zda zánik podobných civilizací nebyl účelově řízen z jiných světů či dimenzí. Dává to i trochu smysl. Civilizace Inků, Mayů i Aztéků zanikly a jejich znalosti upadly v zapomnění přičiněním rozpínavosti naší povrchní západní civilizace. Může to být důkaz toho, že materiálně založená společnost si jednoduše nezaslouží přístup k určitým znalostem či silám. Touha po bohatství a moci by nutně vedla k jejich zneužití a možná by jen uspíšila, dle mého názoru, stejně již dávno nevyhnutelný zánik našeho prázdného způsobu života.

Nadějí na udržení života na naší planetě je pouze přechod k tradičnímu způsobu života, tzv. přírodních národů, nebo-li s trochou nadsázky řečeno, návrat na stromy. A na rozdíl od nás to Mayové, dle mého, věděli či tušili již před stovkami let, kdy bílý člověk vstoupil do jejich životů a nepochopitelně si počínal doslova jako slon v porcelánu. Tím již naši předkové nastartovali nezastavitelný koloběh událostí, který možná opravdu jednou dovede lidstvo až k totální apokalypse…

Kapitola 11 – Přesun do Mexika

By | Deník 013 | No Comments

V neděli ráno, ještě před svítáním jsme opustili El Remate a potažmo i Guatemalu. Po deseti dnech nastal čas dát sbohem této zhruba dvanáctimilionové zemi a přesunout se přes sousední Belize na jih Mexika.

Guatemala v nás zanechá spoustu příjemných vzpomínek, které budou v ostrém kontrastu s ještě nedávnou situací v této středoamerické prezidentské republice. Klid v zemi zaručil až teprve zásah OSN v roce 1996. Do té doby v zemi trvala občanská válka vlekoucí se od roku 1960. Guatemalské dějiny jsou vůbec pohnuté. Po odchodu Španělů v roce 1821 byla přechodně součástí Mexika a od roku 1847, kdy získala formální nezávislost, se v zemi většinou střídali různí diktátoři a vojenské junty. Současný mírový stav, který na každém  rohu hlídá policie či vojsko, je i pro samotnou Guatemalu rozhodně přínosem. Statisíce návštěvníků přínášejí této nádherné a zajímavé zemi každoročně miliony dolarů, které ekonomika země přijímá s otevřenou náručí.

Náš spoj z El Remate za 231 quetzalů měl více než půlhodinové zpoždění. A poté jsme nastoupili k zatím nejdelšímu pozemnímu přesunu naší dosavadní cesty. V šest hodin jsme nastoupili do mikrobusu a přes celé území Belize jsme doputovali za necelých devět hodin až do mexického města Chetumal. Toto zhruba čtyřicetitisícové město leží asi deset kilometrů od hranic s Belize. Okolo třetí hodiny jsme se ubytovali za 240 mexických pesos na osobu v hotelu Santa Teresa na adrese Avenida Insurgentes číslo 177. Původně jsme se chtěli přesunout až do téměř milionové Meridy, ale vzhledem k tomu, že by se jednalo o další téměř sedmihodinovou cestu, změnili jsme plán.

Vstali jsme raději v pondělí v půl páté ráno a přesunuli se přes Valladolid až do vesničky Pisté nacházející se asi jeden kilometr od ruin mayského města Chichén Itzá. Spoj z Chetumalu do Valladolidu stál 150 pesos na osobu a na palubě autobusu jsme strávili čtyři hodiny. Všem doporučuju, aby se do autobusu teple oblékli, protože řidič  se asi zbláznil a silně puštěná klimatizace nás podchladila, jako bychom jeli spíše přes Sibiř a ne přes poloostrov Yucatán, kde se v době našeho lednového pobytu pohybovaly teploty nad pětadvaceti stupni Celsia.

Asi hodinu a půl dlouhou pauzu mezi našimi autobusovými spoji jsme v asi šedesátitisícovém Valladolidu využili jednak k naobědvání a tako k výměně peněz. Ve směnárně v jihozápadním rohu Parque Francisco Cantón Rosado jsme směnili své americké dolary v poměru 1:12,5 vůči mexickému pesu. Oběd jsme pořídili doslova “za facku” v městském bazaru, tentokrát v severovýchodním rohu téhož parkového náměstí.

Ve čtvrt na dvě jsme opustili Valladolid na palubě autobusu společnosti Oriente. Autobus odjížděl z malého nádražíčka na rohu ulic Calle 39 a Calle 46. Asi hodinová jízda vyšla na 20 pesos za osobu.

Před třetí hodinou jsme už stáli na parkovišti před branou do památníku Chichén Itzá. V pondělí odpoledne jsme však ještě neměli v plánu jeho prohlídku, a proto jsme se pěšky přesunuli o necelé dva kilometry severozápadně do již zmiňované vesničky Pisté. Tam jsme si za 125 pesos na osobu zajistili ubytování v Posada Olalde. Ubytovna leží asi dva bloky od hlavní silnice vedoucí z Cancúnu do Meridy. Kolem ní také leží většina ubytovacích i občerstvovacích kapacit vesnice Pisté. Dali jsme si k obědu báječné grilované maso a k němu si v sousední prodejně zakoupili pivo.

Pouliční gril v Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Pouliční gril v Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Částečná prohibice, která bývá v Mexiku více méně dodržována, přispěla k nečekanému setkání.

Při placení u pokladny nás náhle oslovil blondýn střední postavy. Češtinou s moravským přízvukem. Muzikant Jaroslav Meluzín z Brna. Už šest let hraje na violu v souboru v asi milionové Meridě, která leží zhruba 150 kilometrů východně od Chichén Itzá. Kromě muziky si vydělává v Mexiku i provozováním malého penzionu a občasnými službami pro turisty. Kdo má zájem o ubytování v Meridě či o prosté setkání s krajanem v Mexiku, dozví se více na www.puntocheco.com

U jídla a piva jsme následně proklábosili asi dvě hodiny. Dozvěděli jsme se zajímavé údaje o Mexiku, které se stalo díky průjezdu přes Belize, mou jubilejní 70. zemí světa. Ve Spojených Státech Mexických žije více jak 105 miliónů lidí a země napříč měří více jak pět tisíc kilometrů. Jen z Meridy do hlavního města Mexico City je cesta dlouhá přes dva tisíce kilometrů.

Celý Yucatán leží na jakési vápenné desce, pod kterou se nachází obří, doposud téměř neprozkoumané jeskynní komplexy. Díky dutému podloží nemá Yucatán téměř žádné řeky. Všechna voda je pouze podzemní. Spousta lidí má ve svých sklepeních vlastní soukromé vchody do jeskynních komplexů, mnohdy plných překrásných podzemních jezírek. Jaroslav nás zval jak na výlet do jeskyní, tak nám zdvořile nabídl i možnost ubytování v Meridě. Náš čas se však už krátil a cesta do Meridy by zkomlikovala náš cestovní plán. S díky jsme proto jeho nabídky odmítli. Škoda, třeba někdy příště…

Ulička s ubytovnou Posada Olalde, Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Ulička s ubytovnou Posada Olalde, Pisté, Yucatán, Mexiko (Mart Eslem)

Báječně pohodový den jsme zakončili podařeným nakupováním. Před setměním jsme zaútočili na obchodníky, pomalu balící své zboží a tvrdým smlouváním jsme ukořistili velmi levná ponča a klobouky. K tomu ještě Richard na pokoji našel sombrero, které tam zřejmě zapomněli předešlí nocležníci. Povedené obchody a vlastně i celý den jsme oslavili u večerního piva. Každý jsme si koupili více než litrovou láhev piva a provokativně si sedli před obchod non stop OXXO, kde jsme zlatavý mok pomalu konzumovali. Vzbudili jsme svým počínáním nemalý rozruch. Asi to v Mexiku s konzumací alkoholu přeci jenom bude trochu komplikované.

Nás si však nikdo nedovolil rušit. Spíše jsme registrovali lehce obdivné a někdy i závistivé pohledy kolemjdoucích. Asi obdivovali naši odvahu a záviděli tu lehkost a uvolněnost našeho bytí. Muselo  na nás být vidět, jak si nejenom onen okamžik, ale vlastně i celý náš život báječně užíváme…

Kapitola 10 – Tikal

By | Deník 013 | No Comments

Kohouti kokrhají ráno při svítání nebo jsem si to alespoň vždy myslel. S jedinou výjimkou, kohouti v El Remate na břehu jezera Petén Itzá se překřikují celou noc. A s jakou vervou. Ani špunty do uší, které nás dokázaly navzájem ochránit od chrápání, na jejich kokrhání nestačily. Chvílemi jsme v noci měli pocit, že jsme snad uprostřed kohoutích zápasů. Tak vehementně se kohouti projevovali.

I díky kohoutům jsme nezaspali náš výlet do Tikalu. Jinak nevím, jak bychom se v půl páté ráno vzbudili. Naštěstí s námi jely do Tikalu i tři Američanky, které jsme včera potkali v autobuse, a protože spaly ve vedlejším pokoji, lehce ráno zaklepaly na dřevěnou stěnu rozdělující naše pokoje. Děvčata měla vlastní budík, takže jsme mohli spát bez obav a v klidu. Nebýt samozřejmě horlivě kokrhajících kohoutů.

 

Zhruba třicet kilometrům severně od El Remate leží v neproniknutelné džungli největší guatemalské provincie El Petén, magické město Tikal. Na ploše zhruba šestnácti kilometrů čtverečních pohltila džungle okolo čtyř tisíc staveb různých pyramid, chrámů, paláců a vícepatrových obytných domů. Tikal je jedinečné místo, které člověka neobyčejně prostupuje svým klidem, svou majestátností a mystikou. Je to místo, které by si člověk měl užívat o samotě, nikoli uprostřed štěbetajícího davu turistů. Díky tomu, že jsme si přivstali, měli jsme možnost pobývat na mnoha místech o samotě a nasávat mystiku a energii starodávného města, které bylo založeno již sedmset let před naším letopočtem.

Tajemné město Tikal, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Tajemné město Tikal, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Tikal leží na skalnatém vápencovém podloží, které přirozeně vystupuje z okolní bažinaté džungle. Přijeli jsme do Tikalu ještě za tmy, abychom se mohli kochat ranním rozbřeskem, který bývá majestátní. Jitřní opar se zvedá, ptáci zahajují svůj ranní koncert a první teplé paprsky slunce vytlačují noční chlad. Na něco takového jsme mohli zapomenout. Možná, že okolní džungle vypocovala noční vlhko, ovšem vydatný déšť jej opět navracel do zeleného podrostu.

Většinu času jsme se skrývali pod četnými přístřešky, které jsou společně se sociálními zařízeními roztroušeny po celém areálu. Za ranní moknutí jsme zaplatili jako cizinci 150 quetzalů, oproti 25ti, které jsou požadovány po místních lidech. Peněz jsme však nelitovali i přes vydatný déšť. A při procházení po Plaza Central, obklopené čtyřmi stavbami přesně orientovanými do čtyř světových stran, nelitovali ani časného vstávání.

Někdejší centrum moci obklopují snad nejimpozantnější stavby celého Tikalu. Na severu a na jihu stojí dvě Akropole. Tzv. Aerópolis del Norte původně tvořilo šestnáct chrámů. Jedná se o jednu z nejstarších staveb Tikalu a jeho budování trvalo více než tisíc let. Kdysi svaté místo, kde bývali pochováváni vládcové města, dnes úpí pod neúprosným vlhkem pralesa. Zdi chrámů z podivně měkkého kamene, který nám spíše než vápenec připomínal svou poddajností mastek, se drolí a doslova rozpadají před očima. Mastek nás napadl proto, že se do kamene dalo rýt pouhým nehtem.

Vápencové stavby v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Vápencové stavby v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Na opačné straně náměstí stojí Aerópolis Central. Býval to nejrozlehlejší residenční, politický a administrativní komplex ve městě. Právě tam jsme se ocitli naprosto sami. Nerušeni davem návštěvníků, který zahltil Tikal před polednem. Vyšplhal jsem se po kluzkém úzkém schodišti až na střechu jedné z budov a ohromeně sledoval vrcholky chrámů, které tu a tam vystupovaly z jednolitého zeleného porostu. Obzvláště majestátně působit tzv. Chrám V, vykukující pár set metrů dále na jih nad koruny okolních stromů.

Tikal přímo vybízí k tomu, aby si člověk vylezl na vrchol některého z chrámů a nikým nerušen se oddával hluboké meditaci nebo si zde zacvičil trochu jógy. Jsem přesvědčen, že by takový jedinec byl velice překvapen, na jaké síly by se mu podařilo naladit. Odměnou by mu snad byly i záblesky z minulosti tajemného města Mayů.

Dodnes se vlastně pořádně neví, proč zdejší vyspělá civilizace tak náhled zanikla a opustila Tikal. Společně s Richardem jsme spekulovali o možných důvodech. Možná si uvědomila, že kámen používaný ke stavbě chrámů neodolá zubu času, když jim stavby začaly chátrat a padat na hlavu. To byla první nesmělá spekulace.

Další humornou variantou byla příšerná kluzkost kamenného podloží. Zvláště v dešti bylo o zdraví pohybovat se po kamenných cestách a schodištích. Na druhou stranu to může být i  určitý druh pomsty západnímu turistovi, který znesvěcuje posvátná mayská místa.

Dalším, a pro nás dva s Richardem mnohem reálnějším důvodem zániku civilizace bylo přetnutí kontaktů s nějakou vyšší mocí nebo mimozemskou civilizací. Při pohledu na okolní stavby, převázně na architekturu chrámových pyramid, se člověku nechce věřit, že něco takového mohl vystavět přírodní národ Mayů jen tak sám od sebe. Přímo se nabízí, že stavby navrhl někdo odjinud. Mayové se mu zřejmě zprotivili a on je potrestal přerušením toku vědomostí nebo kosmické energie, která město držela při životě.

Tikal musí být zdrojem určité minimálně duchovní energie. Svědčí o tom i současné oltáře nynějších mayských šamanů či duchovních, které se nacházejí ve formě kruhových kamenných ohnišť před většinou bývalých chrámů. Zřejmě další důkaz toho, že Mayové byli a stále jsou napojeni na něco nebo někoho, co nám příslušníkům západní civilizace stále uniká.

 

Na východní straně Centrálního náměstí Tikalu se tyčí Chrám II, nebo-li Chrám Masek. Tuto chrámovou pyramidu nechal vystavět panovník Ah Cacao a stavbě daly jméno dvě masky zdobící široké hlavní schodiště. Na vrcholku schodiště stojí jakási chrámová nástavba, ve které býval nástěnný obraz zobrazující popravu zajatce.

Chrám II nebo-li Chrám masek v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Chrám II nebo-li Chrám masek v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Přílišná krvavost mayských rituálů mohla také být důvodem zániku říše, a to ať již z důvodů duchovních, nebo pouze díky nevoli porobených národů v okolí města, které v dobách největšího rozkvětu mívalo až přes padesát tisíc obyvatel. Některé zdroje hovoří dokonce o dvoustechtisících.

Ať již poddaní nebo zajatci, každý z nich musel vzhlížet s náramnou úctou a pokorou hraničící až se strachem na majestátní Chrám I nazývaný Chrám velkého jaguára. Pětačtyřicet metrů vysoká pyramida obsahuje kryptu panovníka Ah Cacaa, ve které byla roku 1963 objevena kromě mnoha dalších vzácných hrobových předmětů i nefritová maska.

Chrám I nebo-li Chrám velkého jaguára, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Chrám I nebo-li Chrám velkého jaguára, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Kromě Centrálního náměstí, kde jsme strávili i nejvíce času, jsme si prohlédli i další dva Chrámy číslo IV a V. Chrám IV leží ve východní části Tikalu a jedná se o nejvyšší antickou stavbu Střední Ameriky. Podobným prohlášením je však pyšní téměř každý významnější areál mayských ruin, takže je třeba vše brát s určitou rezervou. Chrám IV známý také jako Chrám dvouhlavého hada je vysoký šedesátpět metrů a v době naší návštěvy probíhala jeho chrámová nástavba zevrubnou rekonstrukcí, která jej kompletně zahalila do železného lešení.

Bez přehánění vrcholným zážitkem pro mě bylo překonání několika stovek strmých schodů na vrchol Chrámu V. Dřevěné schody, postavené nalevo v těsné blízkosti původního kamenného schodiště, připomínaly spíše žebřík vedoucí do oblak. Otevřeně přiznávám, že jsem měl při lezení nahoru opravdu divný pocit hraničící až se strachem. Dřevěné stupínky byly velice kluzké a jediná chyba by mě jistě stála život. Podstoupené riziko za to však stálo.

Chrám V - nejstarší chrámová pyramida v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Chrám V – nejstarší chrámová pyramida v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Z nejstarší chrámové pyramidy v Tikalu byl nádherný, dechberoucí výhled. Pyramida vznikla před zhruba dvanáctisty lety a pohled zezdola i zezhora vyvolává opravdu až posvátnou úctu. Tím spíše, když člověk musí tak trochu i překonat sám sebe při šplhání k jejímu vrcholu. Atmosféra tohoto místa společně s překvapivou akustikou dávala pocítit rozpoložení obyčejných smrtelníků, kteří dole poklekávali před stovkami let. Když si člověk představí, že původně čistě bílý povrh pyramidy zářil do dáli a každé slovo kněžího bylo dole slyšet, jako by bylo vyřknuto přímo do ucha věřícího, nechce se člověku věřit, že podobná architektura nebyla Mayům vnuknuta „od jinud“.

Obřadní ohniště pod Chrámem V v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Obřadní ohniště pod Chrámem V v Tikalu, El Petén, Guatemala (Mart Eslem)

Prostí a mnohdy i primitivní lidé dávných dob museli na chrámy zírat lidově řečeno jako z jara. I my s Richardem jsme nemohli upřít pokoru a úctu, kterou budí i v dnešním zanedbaném stavu.

Tikal je zkrátka místo, které zanechá v duši každého hlubokou stopu. Ale ani ten, kdo nedokáže pochopit převážně duchovní sílu tohoto města uprostřed nekonečné džungle, nemůže být návštěvou Tikalu zklamán. Málokteré místo vzbuzuje v člověku takovou přemíru spekulací a hmatatelnou touhu, alespoň na chvíli se přenést časem a spatřit Tikal v dobách jeho rozkvětu. Jedinečné místo, o kterém bohužel tak málo víme…

Kapitola 9 – El Remate

By | Deník 013 | No Comments

I o druhé noci v Rio Dulce bubnoval tropický déšť o plechovou střechu naší dřevěné noclehárny. Nepůsobil však nikterak rušivě, jednalo se o typickou příjemnou hudbu deštného pralesa. Déšť naopak umožňuje příjemnější spánek, jelikož ochlazuje okolní vzduch. Díky chladnějším teplotám člověk i lépe snáší vlhkost vzduchu, která je jistě přes 70%.

Déšť neustal po celou noc a s přestávkami pršelo i celý pátek. Naštěstí nám to nevadilo, protože celý den opět sloužil pouze k přesunu. Tentokrát jsme se potřebovali přemístit z Rio Dulce do El Remate na břehu dalšího guatemalského jezera Lago de Petén Itzá. Do El Remate však nejezdí přímý spoj, a proto jsme si museli zakoupit jízdenku na autobus do Flores. Městečko Flores leží taktéž u Lago de Petén Itzá, asi třicet kilometrů jihozápadně od El Remate.

Jízdenka od dopravní společnosti  Fuente del Norte vyšla na 65 quetzalů. Opustili jsme Rio Dulce v jedenáct hodin, abychom někdy okolo čtvrté odpoledne dorazili do Flores. Autobus byl tak nacpaný, že jsem více jak dvě hodiny prostál v uličce. Když jsem si po dvou hodinách konečně sedl, téměř okamžitě jsem usnul a probudil se až pár kilometrů před Flores.

Městečko Flores čítá okolo pětadvaceti tisíc obyvatel a leží na malém ostrůvku přímo na jezeře Lago de Petén Itzá. S pobřežím je spojeno asi pětisetmetrovým mostem, kterého jsme si však ani nevšimli. Ve Flores jsme pobyli všeho všudy asi patnáct minut a už jsme seděli v mikrobuse, který nás měl za 25 quetzalů odvézt do El Remate. Snažili jsme se místnímu přepravci  vnutit skupinovou slevu pro pět pasažérů. V mikrobuse jsme se totiž seznámili se třemi budoucími doktorkami ze Spojených Států. Katy, Lorne a jejich kamarádka, jejíž jméno jsem si nestačil poznamenat, byly v Guatemale na praxi v rámci postgraduálního studia. Snažili jsme se stlačit cenu jízdného na 20 quetzalů na osobu, ale bez úspěchu. Nakonec jsme cenu akceptovali beze změn a vyrazili na cestu do El Remate.

Mikrobus s námi projížděl místy, kudy bych si nikdy nemyslel, že vůbec auto projede. Projížděli jsme skrze tržiště a téměř jsme mohli nakupovat přímo z okénka. Takové malé guatemalské drive-in. Po krátké anabázy s třžištěm, kde jsme se samozřejmě i stali terčem pouličních prodejců ovoce a pití, jsme konečně pokračovali do El Remate.

Jak jsme však zjistili, dostali jsme tak trochu za vyučenou. Zřejmě v relaci k našemu pokusu o slevu. Řidič mikrobusu totiž vůbec nerozuměl anglicky a místo do El Remate nás vezl na hraniční přechod do Belize, který je od jezera Lago de Petén Itzá pouhých čtyřicet kilometrů. Zjistil jsem to pouze náhodou pár kilometrů od hranic. Zaskočilo mě totiž, když jsme jeli tři kilometry více jak dvacet minut. V průběhu cesty jsem se totiž řidiče ptal, jak daleko je to do El Remate. V klidu mi odpovědě, že tři kilometry a pokračoval v jízdě. Po dvaceti minutách humorných narážek na to, že bychom v Guatemale rozhodně nechtěli běžet závod na tři kilometry, jsem se opět obrátil na řidiče. Zeptal jsem se ho, zda zná Hostel Hermano Pedro. Zamyslel se a odpověděl, že mu to nic neříká. Požádal jsem ho, aby nám tedy doporučil jiné ubytování v El Remate. Nechtěl jsem totiž prudit s třemi kilometry, které už jedeme dvacet minut. Zmínka o El Remate řidiče zaskočila. Nechápal, proč chci ubytování v El Remate, když nás veze na hranice s Belize.

V mžiku jsme pochopili situaci a následovalo prudké přerušení naší poklidné jízdy. Během několika minut jsme vystoupili, sundali svá zavazadla ze střechy mikrobusu a nastoupili do jiného, který nás odvezl zpět do El Remate. Velice jsme ocenili rychlé řešení vzniklé situace a hlavně napravení chyby bez extra příplatku na jízdném.

Po páté hodině jsme tak na druhý pokus konečně dorazili do El Remate a ubytovali se v Hostal Hermano Pedro za 75 quetzalů na osobu. Hostel leží na kraji na kraji městečka vpravo na tzv. Main Road.

Guatemala je jedna z oblastí s výskytem malárie i horečky dengue. To znamená, že si tam člověk nemůže nikdy zcela odfrknout, protože komáři roznášející horečku dengue štípou ve dne a jejich malaričtí kolegové od soumraku do svítání. Doporučení, jak se co nejlépe vyhnout komářím štípancům, jsou různá. Od nošení světlého oblečení a dlouhých rukávů až po oželení silných parfémů a kolínských vod. Je také dobré být po setmění v uzavřené místnosti a nehledat noclehy v blízkosti nádrží se stojatou vodou.

Lekníny, Guatemala (Mart Eslem)

Lekníny, Guatemala (Mart Eslem)

Existují i přírodní recepty, jak komáry odpudit. Třeba vlastním tělesným pachem, který jim bude nepříjemný. Nadměrným používáním čerstvého česneku nebo vitamínu B lze docílit příjemné skutečnosti, že komářům budeme nepříjemně “vonět”. Kromě komárů však hrozí, že naše přítomnost nebude v případě česneku příjemná ani našemu doprovodu…

Mayové jako přírodní repelent používali bylinu zvanou tres puntas. Asi také nevoní příliš vábně. Jen o trochu méně agresivní metodou může být vývar z bazalky, kterým se po vychladnutí lze potřít. Má to tu výhodu, že člověk po ní nesmrdí, ale voní jako čerstvá pizza.

V případě štípnutí, chceme-li zmírnit svědění či pálení, můžeme postižené místo potírat rozmačkanými listy bazalky nebo byliny chichibe. Jako prevence proti těmto dvěma tropickým nemocem lze použít další bylinu, zvanou sorosí. Dá se louhovat a pít jako čaj. Díky vlastnostem přispívajícím k čištění krve může být zároveň i lékem proti probíhající malárii či horečce dengue.

Kapitola 8 – Livingstone

By | Deník 013 | No Comments

Okolo půl osmé jsem se vymotal ze své moskytiéry a následoval Richarda na snídani. V klidu jsme pojedli a potom na břehu jezera Itzabal čekali na motorový člun s plátěnou střechou, kterému místní neřeknou jinak než lancha (lanča). Za 200 quetzalů jsme si zařídili výlet od jezera po řece Rio Dulce až na pobřeží Karibského moře. Mořské pobřeží leží asi třicet kilometrů severovýchodně od místa našeho noclehu na břehu Lago de Itzabal.

V půl desáté jsme nasedli do člunu, který nejprve nabral další cestující u údajně nejdelšího mostu ve Střední Americe. Tři a půl kilometru dlouhý most stojí v místě, kde se vody Lago de Itzabal vlévají do Rio Dulce. Poté, co se sedadla ve člunu naplnila téměř k prasknutí, nevyrazili jsme překvapivě dolů po řece do městečka Livingstone, ale přesně opačným směrem. Asi 3 kilometry západně od zmiňovaného mostu, se nachází pevnost El Castillo de San Felipe.

El Castillo de San Felipe, Lago de Itzabal, Guatemala (Mart Eslem)

El Castillo de San Felipe, Lago de Itzabal, Guatemala (Mart Eslem)

Od roku 1652 pevnost sloužila k ochraně obchodního ruchu na jezeře Izabal. Pouze však do roku 1686, kdy jí zničili a vypálili bukanýři. Když o století později piráti z Karibského moře vymizeli, sloužila pevnost jako věznice. Jak čas plynul, byla pevnost nakonec opuštěna a zbyly z ní pouze ruiny, které byly zrestaurovány až roku 1956. Dnes jsou hradby pevnosti stejně perfektní, jak je perfektně udržován park v jejím těsném okolí. Upřímně řečeno však touto dokonalostí pozbylo místo jakoukoli přitažlivost a jedná se spíše o povinnou zastávku pro čluny přetékající turisty. Ani jsem se proto nezlobili, když naše lancha konečně nabrala směr do Livingstone.

Pevnost El Castillo de San Felipe na břehu Lago de Itzabal, Guatemala (Mart Eslem)

Pevnost El Castillo de San Felipe na břehu Lago de Itzabal, Guatemala (Mart Eslem)

Rio Dulce chvílemi připomíná spíše další jezero, protože kousek za městem Rio Dulce se jeho vody rozšiřují do rozlehlého útvaru, kterému se říká El Golfete. Asi v polovině více než dvouhodinové plavby kapitán člunu zastavil na levém břehu u přírodního bazénku s termální vodou, která vyvěrá z rozeklaného podemletého břehu přímo do řeky.

V bazénku se cachtalo několik spokojených turistů a my s Richardem jsme zastávku pouze využili k protažení ztuhlých dolních končetin. Zastávka „o ničem“ jako by se stala předzvěstí výletu, který jsme si mohli klidně i odpustit.

Holčička na řece Rio Dulce, Guatemala (Mart Eslem)

Holčička na řece Rio Dulce, Guatemala (Mart Eslem)

Sotva jsme odrazili od mola v blízkosti malých přírodních lázní, začalo poměrně hustě pršet. Nepříjemný déšť nám létal do očí a bylo téměř nemožné koukat se po okolí. Jak naschvál pršelo nejvíc zrovna v době, kdy jsme proplouvali dramatickou soutěskou s názvem La Cueva de la Vaca. Tento kaňon se nachází na Rio Dulce před ústím řeky do moře. Strmé skalnaté břehy jsou obrostlé neproniknutelnou vegetací okolní džungle. Když jsme kaňonem pluli na zpáteční cestě, měli jsme pocit, jako bychom proplouvali obrovským zeleným chrámem. Chrámem, který pouze místo stropu, má šedivé nebe brázděné bílými volavkami. Pokud se někdo vyžívá ve sledování ptáků, na Rio Dulce si rozhodně užije. Kromě volavek jsme pozorovali i hnízdiště kormoránů a v přístavu Livingstone jsme obdivovali i člun obležený pelikány.

Člun s pelikány, Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Člun s pelikány, Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Sedmnáctitisícový Livingstone se ukázal jako další lákadlo pro turisty a jeho návštěva proto postrádala nějaký hlubší smysl. Jedná se téměř o zástavbu ve stylu slamů, kde pouze hlavní ulice Calle Principal je ozdobena reklamními cedulemi a neony restaurací či obchůdků se suvenýry.

Calle Principal, Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Calle Principal, Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Našli jsme si proto v jedné z postranních uliček jídelnu, kterou navštěvují pouze místní lidé a báječně a levně jsme si pochutnali. Po obědě jsme se pouze chvilku toulali po městě a já si pořídil několik snímků, převážně dětí. Livingstone je totiž zajímavý tím, že zde žije zvláštní etnikum tzv. Černých Karibů, kterým se říká Garifunové nebo také Garifové.

Nová generace Černých Karibů, Livingstone, La Buga, Garifunas, Guatemala (Mart Eslem)

Nová generace Černých Karibů, Livingstone, La Buga, Garifunas, Guatemala (Mart Eslem)

Jedná se o etnikum asi osmdesátitisící lidí majících kořeny v 17. století, tedy v době kdy došlo ke smísení krve uprchlých západoafrických otroků s karibskými indiány. Garifové hovoří směsicí indiánské araukánčiny a afrických jazyků s prvky španělštiny, angličtiny a francouzštiny. Etnikum si zachovalo mnohé tradice, z nichž některé probíhají formou rituálů voodoo.

Prostá obydlí Černých Karibů, Livingstone, La Buga, Garifunas, Guatemala (Mart Eslem)

Prostá obydlí Černých Karibů, Livingstone, La Buga, Garifunas, Guatemala (Mart Eslem)

V jazyce Garifů se městečko Livinstone nazývá „La Buga“, což znamená ústa nebo ústí řeky. Název přístavu tak odpovídá nejen jeho zeměpisnému umístění, ale má také přenesený význam. Livingstone je také jakousi bránou, nebo lépe ústím do sousedních zemí. Na dosah je z Livingstonu nejenom Honduras na jihovýchodě, ale hlavně je to z „La Buga“ co by kamenem dohodil do Belize na severu. Na území sousedního Belize je to mnohem blíže než zpět do Rio Dulce.

Postranní uličky v Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Postranní uličky v Livingstone, La Buga, Guatemala (Mart Eslem)

Výlet nás tedy nenadchl, ale spíše jemně zklamal. Rozhodně bych ho za každou cenu nikomu nedoporučoval. Byli jsme rádi, když jsme se před pátou odpoledne vrátili do Nutria Marina, naší ubytovny u Mořské vydry…

Kapitola 7 – Přesun k Rio Dulce

By | Deník 013 | No Comments

Noci jsou u jezera Atitlán poměrně chladné. Vůbec celý první týden naší cesty je ve znamení chladných nocí. Není se čemu divit, když se pohybujeme v nadmořských výškách od 1500 metrů výše. Určitě je to příjemnější než spát ve vedru a probouzet se zpocený. Naopak v chladnu a v řidším ovzduší člověk spí téměř jako neviňátko. Už několik nocí po sobě jsem se báječně vyspal, což se mi doma nepovedlo už téměř dva roky. Naše velice živá dcera Medea mi to jednoduše nedovolí.

Výhled z hotelu Playa Linda, Lago de Atitlán, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)

Výhled z hotelu Playa Linda, Lago de Atitlán, Panajachel, Guatemala (Mart Eslem)

Středa 14. ledna 2009 bude ve znamení přesunu do Rio Dulce. Rio Dulce leží na břehu největšího guatemalského jezera Lago de Itzabal.

Ve tři čtvrtě na osm jsme opustili Panajachel v dalším pestrobarevném „školním“ autobuse značky Inter. Autobusy nejenom hrají všemi barvami, ale mají na bocích i různé nápisy. Nápisy jako Esmeralda, Esperanza a jiné jsou názvy dopravních společností, operujících na jednotlivých trasách. Z Panajachel nejede do Rio Dulce přímá linka. Tedy pokud nechceme zaplatit za jízdenku více jak 300 quetzalů.

Tři hodiny jsme se trmáceli prašnou horskou silnicí, která si místy opravdu zaslouží spíše název horská dráha nežli silnice. Za 30 quetzalů jsme se tentokrát nemuseli s nikým tlačit. Autobus byl nacpaný pouze na cestě z Panajachel do nedalekého Sololá. Od té doby jsme si každý užíval trojsedadlo sám pro sebe. Horská silnice se místy šplhala odhadem až do dvou a půl tisíce metrů nad mořem. To už byla výška, kdy jsme projížděli mraky a značně se ochladilo. Však také každý v autobuse se chumlal do svetrů, kožených bund nebo pestrých mayských přikrývek. Teplé oblečení však hlavně u žen ostře kontrastovalo s obutím. Chodili pouze v pantoflích a naboso.

Domorodé obyvatelstvo má v Guatemale velice zajímavé a mnohdy překrásné obličeje. Jak poznamenal Richard, etnolog by se v autobuse vyřádit. Obzvláště obličeje starších lidí působí jako popsané knihy. Z jejich vrásčitých rysů by se daly číst životní příběhy každého z nich.

Jedna věc je na potomcích Mayů jednoduše úchvatná. Mají neuvěřitelně kvalitní a krásně hustě černé vlasy. A mají vlasy i krásně čisté, jako by se jim vůbec nemastily. Ženy ze západní civilizace, s tisíckrát obarvenými prořídlými a zničenými kšticemi by zde asi popukaly vzteky. Mohly by jen tiše závidět, jaké kvalitní vlasy mohou lidé mít i bez kondicionérů, l´orealů, elsévů, žehliček, fénů a podobných hovadin.

Více než třímilionové Guate, jak se familiérně nazývá hlavní město Guatemala City, nás přivítalo okolo jedenácté hodiny poměrně hustou dopravou. Netroufnu si tuto metropoli nikterak hodnotit, protože městem pouze projíždíme.

Na první pohled je to hlučné, špinavé a nepřívětivé místo. Ulice jsou plné policistů i soukromých strážců pořádku a hlavně majetku. Chlapíci v civilu, v policejních uniformách nebo v úborech bezpečnostních agentur mají o ramena opřené shotguny, respekt budící brokovnice. S bezpečností to tedy nebude v Guate nikterak horké. Spíše naopak.

Však nám také řidič autobusu doporučil použít k přesunům po městě taxík. Procházka se zavazadly by se nám totiž nemusela vyplatit. Člověk je navíc v plné polní značně nemotorný a nemůže se účinně bránit. S velkým batohem na zádech dokáže i dítě roztočit dospělého chlapa tak, že spadne na zem. A než se stačíte odpoutat od báglu, už máte většinou nůž na krku nebo hlaveň u hlavy. A to je nezáviděníhodná výchozí pozice k vyjednávání či k obraně.

Vystoupili jsme proto, dle mého prostého odhadu kdesi v západní části města a za 40 quetzalů se bílým taxíkem přesunuli téměř přes půl města do tzv. zóny 1. Tam, na adrese 15 Calle 10-40 sídlí dopravní společnost Litegua, s.a.

Z titěrného autobusového nádraží tam odjíždějí přímé spoje do Rio Dulce. Jízdenka za šestihodinovou cestu v klimatizovaném Mercedesu stojí 60 quetzalů na osobu.

V šest hodin, tedy po setmění, jsme dorazili do Rio Dulce na břehu jezera Itzabal. Sotva jsme vystoupili z autobusu, už nás místní naháněč směřoval ke břehu jezera, odkud odjíždí čluny, kterým se říká lancha. Ubytování v Rio Dulce se dělí na dvě skupiny. Lze přespat přímo ve městě nebo tzv. na vodě.

My jsme zvolili druhou variantu. Člunem jsme se nechali odvézt do Ecolodge Nutria Marina. Ubytovací resort vede příjemná Australanka Rebecca a nocleh v dormu, což je společná místnost s 12 postelemi, vyjde na 55 quetzalů. Ubytování nemá klasickou adresu, namísto toho uvádí radiovou frekvenci UHF Canal 68. Doprava po vodě je zdarma.

Ubytování na vodě v Ecolodge Nutria Marina, Rio Dulce, Guatemala (Mart Eslem)

Ubytování na vodě v Ecolodge Nutria Marina, Rio Dulce, Guatemala (Mart Eslem)

Člun nám zavolal majitel baru Sundog Café, Yuri. Na molu v blízkosti tohoto baru jsme se zbavili naháněče, který nám nabízel nesmyslnou cenu za ubytování v bungalovech El Tortugal. Zatímco jsme v Sundog Café dopili jedno pivo, objednal nám Yuri přepravu do Nutria Marina. Bar by se dal připodobnit k malému Babylónu, u piva jsme mohli klábosit s Angličany, Iry, Holanďany a na kytaru vyhrával Kanaďan.

A mezinárodní osádku měla i naše ubytovna. Sdíleli jsme pokoj se skupinou mladých Němců, kteří v Centrální Americe hodlají strávit téměř půl roku, z čehož téměř třetinu času věnují dobrovolnických pracím v Kostarice.

Ubytování jsme tedy našli velice příjemné a těšíme se na ráno, kdy uvidíme i okolí, které je určitě nádherné. Už se nemůžeme dočkat…