Category

Deník 021

Bažanti David a Mart jdou do boje

Kapitola 7 – Na konci převažuje lítost…

By | Deník 021 | No Comments

Masáž nohou v Los Arcos byla pro mě až mimotělním zážitkem. Starší pán s delšími prošedivělými vlasy byl prostě mistrem svého řemesla. Asi málokdy si člověk užije masáž tak hluboce jako na Caminu. Starat se o dolní končetiny je hlavní starostí poutníka, protože bez zdravých nohou nikdo daleko nedojde.

Kelly za pět dní ušla ještě o 30 kilometrů více než my a její chodidla budila pláč nejen u ní samotné. Brala vše s humorem a už měla objednaný autobus k doktorovi do Logroňa.

Ani jsme se jich neptali, zda André a Laura tvoří pár nebo se dali dohromady pouze na Camino. Nebylo to vůbec důležité. Camino rozhodne za ně, jakou roli hraje a bude či nikoli, hrát jeden v životě toho druhého.

Všichni lidé, které jsme cestou potkávali, se začali stávat čím dál tím více našimi přáteli a navzájem jsme si pomalu vyprávěli své životní osudy a příběhy.

Jedním z mnoha příkladů byla mladá Kaliforňanka Kelly. Za pět dní ušla ještě o 30 kilometrů více než my a její chodidla budila pláč nejen u ní samotné. Brala vše s humorem a už měla objednaný autobus k doktorovi do Logroňa. Plánovala však rychlé vyléčení a pokračování až do Santiaga. Svolila dokonce k tomu, abychom její puchýře a boláky natočili na kameru. Záběry pro otrlé jsme jí slíbili poslat e-mailem.

Při natáčení, kterého se zhostil David, se smála na celé kolo. Nevím jestli víc bizarnosti situace nebo mému ujišťování, že jinak jsme normální slušní kluci a rozhodně bez deviantních sklonů.

Zubožené nohy Davidovi (Mart Eslem)

Zubožené nohy poutníkovi (Mart Eslem)

Ve čtvrtek ráno jsme si museli obléci naše ponča. Celou noc totiž hřmělo a okna ozařovaly záblesky hromů a blesků. Naštěstí se vypršelo přes noc a nemuseli jsme už pochodovat v nějakém šíleném lijáku. Déšť měl však jednu výhodu. Nešlo si nikde položit batoh na zem a tak jsme prvních 8 kilometrů zdolali překvapivě rychle. Asi za hodinu a čtvrt jsme už seděli před barem v Sansolu. I to jsme si však mohli dovolit až když bylo zcela po dešti.

Kolem baru a vůbec v celém Sansolu byla najednou ohromná koncentrace poutníků. Jakoby naše poslední etapa Camina chtěla zhustit co nejvíce zážitků do jednoho dne. Opět jsme potkali mladý pár, který jsme si pamatovali z Pamplony. Ihned jsme zjistili, proč jsme je pár dní nepotkali. Spali totiž pod širákem. Jejich rozpočet je tak napjatý, že si nemohou dovolit platit ani za noclehy v poutnických ubytovnách. Jejich cílem je pochopitelně Santiago.

Zleva André, Laura a David (Mart Eslem)

Zleva André, Laura a David (Mart Eslem)


Laura z Francie a André z Brazílie (Mart Eslem)

Laura z Francie a André z Brazílie (Mart Eslem)

André byl Brazilec ze Sao Paola a Laura pocházela z Francie. I jídlo si vařili cestou. Na Andrého batohu se houpal kastrůlek, a když přidal do kroku, rozhoupal ho tak, že vydával zvuky podobné kravským zvoncům. Úžasní mladí lidé, kterým z očí sršela upřímnost a dobrosrdečnost. Člověk jim mohl jen mlčky závidět. Lehce jsem je politoval pouze když Laura líčila strach, který měla v noci ve stanu během bouřky. Ani jsme se jich neptali, zda tvoří pár nebo se dali dohromady pouze na Camino. Nebylo to vůbec důležité. Camino rozhodne za ně, jakou roli hraje a bude či nikoli, hrát jeden v životě toho druhého. Škoda, že už nebudeme u jejich dalších dní. Velice příjemně se s nimi povídalo.

V Sansolu jsme potkali i další dvě souputnice středního věku. Američanka Tina a Angličanka Alison. Hlavně Tina byla velice družná a upovídaná. Už dlouho žije v Římě, a proto si se mnou ráda povídala italsky. Raději než anglicky.

Tropila si legraci z našich batohů a říkala nám : „Ma voi siete matti!“ (Vy jste blázni). Jedním dechem pak dodala, že blázni jsme my a ona pojede do Logroňa už autostopem. Aby dostala certifikát v Santiagu, k tomu stačí, aby „nepodváděla“ posledních 100 kilometrů. Teprve na posledních 100 kilometrů je potřeba mít právě i ona minimálně dvě razítka denně v poukazu poutníka. Bez toho by jí certifikát poutníka nevydali. Energetická dáma v letech, která měla temperamentu na rozdávání. Sama vyslovila i přání, abychom se večer v Logroňu ještě potkali. Tam si prý s námi dá i pivo.

David na Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

David dumající a odpočívající (Mart Eslem)

Pomalu jsme začínali litovat, že naše Camino končí. Jakoby končilo, když se právě dostává do správných otáček. A nebo, je to pozvánka na jeho brzké pokračování? Myslím, že v to doufáme i věříme nyní už oba dva, David i já.

Lehký oběd jsem si dopřál v městečku Viana. Klidné městečko na pomezí Navarrského a Kastilského království leží asi 10 kilometrů před Logroňem. Zčásti je doposud obehnané hradbami a jeho ulice se pyšní spoustou šlechtických domů.

 

Domy v městečku Viana (Mart Eslem)

Domy v městečku Viana (Mart Eslem)


Plaza de los Fueros v městečku Viana (Mart Eslem)

Plaza de los Fueros v městečku Viana (Mart Eslem)


Kávička na Plaza de los Fueros (Mart Eslem)

Kávička na Plaza de los Fueros (Mart Eslem)

Na Plaza de los Fueros jsme se potkali s Alison. David během pochodu téměř nejí, a proto jsem si s ní vychutnal po jídle kávu pouze já. Čekala na náměstí na Tinu, která tam měla dorazit autostopem. Ani nevím, zda se opět potkaly, protože jsme pokračovali v cestě dříve než se objevila.

Možná bychom se i zdrželi déle, kdybychom tušili, že začne opět pršet. Závěrečných 12 kilometrů (ano, dvanáct, protože jsme si omylem lehce zašli), nad námi stále ležel stín potemnělých mračen. Kovově sytá barva slibovala velké věci, tím spíš, když před Logroňem začalo i hřmít.

Zhruba na pomezí Navarry a regionu La Rioja, jsme už měli oblečená ponča. Déšť, který začal zkrápět vinice nejznámější španělské vinařské oblasti, nebyl nakonec nijak vydatný. I tak stačil k tomu, abychom si už nemohli nikde odpočinout, protože jsme nechtěli pokládat batohy do mokra, natož si sedat do vody.

Pod pončem je pípa a štěně....

Mart Eslem a jeho koňské pončo

Na okraji správního střediska oblasti La Rioja, nás došly další známé tváře, Laura a André. André se nabídl, zda nechceme něco vzít, abychom mohli pochodovat rychleji a Laura poprosila, zda si nás může vyfotit. Když jsem pak viděl svou fotku, s dlouhým pončem překrývajícím krosnu, chápal jsem i její nadšení. Z profilu jsem vypadal, jako bych snad na zádech nesl skříň. Andrého nabídku jsme samozřejmě zdvořile odmítli. Rychlost či pomalost našeho pochodu nesouvisela s váhou batohů, ale s bolestí ušlapaných a unavených nohou.

Dokázali jsme se mladého páru držet až k ubytovně Albergue de Peregrinos na Rúa Vieja číslo 32. Tam jsme se ubytovali, ale oni pokračovali dále.

Tím, jak mizeli v dešti, jsme si začali uvědomovat jakýsi smutek a závist zároveň. Smutek nad tím, že už pravděpodobně nikoho z nich nikdy neuvidíme. A závist nad tím, že si svobodně budou pokračovat dál a dál v pochodu, dokud nedojdou až do Santiaga de Compostela.

Pod levým pončem je lednička a pod pravým sud s pivem

Bažanti David a Mart jdou do boje


Prašná cesta na pomezí Navarry a La Rioja

Prašná cesta na pomezí Navarry a La Rioja

Všichni lidé, které jsme cestou potkávali, se začali stávat čím dál tím více našimi přáteli a navzájem jsme si pomalu vyprávěli své životní osudy a příběhy. Tato upřímná spřízněnost poutníků je snad největším darem Camina.

Je jedno, jestli pouť končí v Santiagu či kdekoli jinde. Ať už končí kdekoli, člověk najednou pocítí lítost nad tím, že už další den brzy ráno nepopadne ten tisíckrát proklínaný batoh, nenatáhne si zaprášené boty na bolavé, zubožené nohy a nevyrazí na další daleký pochod do krásného neznáma.

I za šest dní máme v credentialu spoustu razítek. Tento malý sešitek se stane jedním z nejcennějších věcí, které si domů z cest přivezu. Za každým razítkem se skrývá spousta vzpomínek a každé má svůj příběh. I za mnoho let si vzpomenu na to, jak jsem celý bolavý pajdal do cíle každé etapy, ale moje duše, přesycená opojným pocitem absolutní svobody, byla nevýslovně šťastná…

Buen Camino! (Mart Eslem)

Buen Camino! (Mart Eslem)

Bodegas Irache (Mart Eslem)

Kapitola 6 – Ze zdi teče víno zdarma

By | Deník 021 | No Comments

Předposlední den našeho pochodu jsme vstávali ještě za tmy. I v sedm ráno bylo už poměrně teplo. Přesto pohled na zamračenou oblohu předpovídal, že středa nebude tak slunečná jako předcházející dny. Pro pochod to bylo příjemné zjištění.

Středověká tradice zněla, že žádnému poutníkovi nesmí být odepřen kousek chleba a sklenice vína. Na budově vinařství trčí ze zdi dva kohoutky. Z jednoho teče voda a z druhého červené víno.

Téměř hodinu jsme klimbali ve stínu chránícím nás před pražícím sluncem. Poletující mouchy narušovaly odpočinek nejenom nám dvěma, ale i otci s odhadem 16-ti letou dcerou, kteří oddychovali v trávě hned vedle nás.

Jako každý den, i tentokrát bylo nejtěžších posledních pár kilometrů. Camino v tomto nabízí zkušenost přirovnatelnou ke konci důležitých etap života každého z nás. Čím blíže jsme k cíli, tím jsme nervóznější, podrážděnější a často i vzteklejší.

Ještě než jsme opustili ubytovnu, skočil jsem koupit pití a pečivo do nedaleké prodejničky potravin. Nějakých 200 metrů vlevo od Albergue de Peregrinos. Za pultem obsluhovala Ruska Jelena, a když zjistila, že jsem slovanské národnosti, utrousili jsme i pár slov v ruštině. Sympatická blondýnka žije ve Španělsku už osm let.

Ulice v městečku Estella (Mart Eslem)

Ulice v městečku Estella (Mart Eslem)

První přestávku středečního dopoledne jsme si dopřáli v těsném sousedství kláštera Irache (Monastero de Irache). Nachází se tam vinařství Bodegas Irache. Středověká tradice zněla, že žádnému poutníkovi nesmí být odepřen kousek chleba a sklenice vína. Na budově vinařství trčí ze zdi dva kohoutky. Z jednoho teče voda a z druhého červené víno. Okolo pramene vína a vody je železná mříž a oboje je údajně přístupné pouze v pracovní dny.

Každý s vínem naloží po svém. Někdo jej čepuje do čutory, ale většina lidí si pouze z kohoutku svlaží rty. Potkali jsme i Angličany, kteří víno stylově usrkávali z mušle, kterou většina poutníků nosí na krku nebo přivázanou na batohu.

David Surý a Mart Eslem v Bodegas Irache

Bodegas Irache (Mart Eslem)


Víno zdarma pro poutníky

Víno pro poutníky (Mart Eslem)

Další přestávku jsme si udělali ani ne o 2 kilometry dále. Na kamenných lavicích a stolech podél cesty jsme doplňovali hlavně tekutiny. Po chvíli k nám přisedl holohlavý Švéd, odhadem pětapadesátník či šedesátník, pocházející z Göteborgu, města automobilů Volvo. Byl na cestě o pět dní déle než my a jeho cílem bylo dojít až do Santiaga de Compostela. Potřeboval to stihnout do 14. listopadu, což by mohl zvádnout.

Klábosili jsme o pivu a hlavně o hokeji. Dozvěděli jsme se od něj, že předchozího dne potkal dvojici Čechů, kteří za tři a půl měsíce Camino ušli celé tam a zase zpátky. Veliká škoda, že jsme krajany minuli. Bylo by bývalo určitě hodně zajímavé potkat někoho s podobnou zkušeností.

Stoly a lavice pro odpočinek (Mart Eslem)

Zákoutí k odpočinku (Mart Eslem)

První polovina naší páté etapy byla poklidná a pochod nenáročný, ovšem monotónní. Na trase jsme potkávali nezvyklé množství poutníků, které jsme předháněli nebo naopak oni nás. Vše dle toho, kde se kdo na jak dlouho zastavil.

Chuť na pivo mě například hnala do krátkého prudkého kopce před obcí Azqueta. Zároveň jsme si dělali legraci, že ve vesnici s takovým jménem alkohol mít nebudou a obdarují nás maximálně vodou a skromnou asketickou krmí. V baru jsme však překvapivě kromě piva a jídla získali i razítko do credentialu.

Sympatického Švéda jsme potkali nejenom v baru v Azquetě, ale seděl i před občerstvovací stanicí v městečku Villamayor de Monjardín. Do městečka vede cesta mezi vinicemi a políčky.

V polích se nalézá stará středověká studna, které se říká Maurská (Fuente do los Moros). Dávný pramen leží na úpatí kopce, na jehož vršku jsou ruiny pevnosti Monjardín, podle které se městečko jmenuje.

Vinice podél cesty

Vince u Villamayor de Monjardín (Mart Eslem)


Středověká Maurská studna (Mart Eslem)

Fuente do los Moros (Mart Eslem)

Poslední část středeční etapy je dlouhá okolo 12-ti kilometrů. Cesta vedla lehce zvlněnou krajinou mezi vinicemi, olivovými háji a čerstvě zoranými políčky. Malebná, ale monotónní krajina bohužel nenabízela příliš vhodných míst k odpočinku. Téměř nebyla možnost, kam bychom si sedli či lehli do trávy.

Rádi jsme proto využili pozvání do stínu skupinky stromů u studny asi 2 kilometry za Villamayor de Monjardín. Nebyli jsme sami, kdo si toto místečko vybral k odpolední siestě. Téměř hodinu jsme klimbali ve stínu chránícím nás před pražícím sluncem. Poletující mouchy narušovaly odpočinek nejenom nám dvěma, ale i otci s odhadem 16-ti letou dcerou, kteří oddychovali v trávě hned vedle nás.

Výjimečným okamžikem naprostého klidu a souznění s přírodou jsme v duchu oslavili překonání sta kilometrů našeho pochodu.

Selfie ze siesty poutníků

Poutnická siesta (Mart Eslem)


Siesta ve stínu stromů (Mart Eslem)

Místo stvořené k odpočinku (Mart Eslem)

Po takovém báječném lenošení se nám příliš nechtělo opět navléci batohy a pokračovat v Caminu. Zbývalo odhadem 10 kilometrů do cíle a nohy se pomalu začínaly ozývat. Naštěstí už nebylo takové vedro a ze zamračené oblohy začalo asi za hodinu pršet.

Pro nás to však nebyl žádný problém, protože ponča jsme měli už dávno v pohotovostní poloze. Očekávaný slejvák, který by osvěžil nejenom nás, ale prospěl by hlavně vyprahlé krajině, se nakonec nekonal. Spadlo sotva pár kapek a spíše mžilo než pršelo.

Jako každý den, i tentokrát bylo nejtěžších posledních pár kilometrů. Camino v tomto nabízí zkušenost přirovnatelnou ke konci důležitých etap života každého z nás. Čím blíže jsme k cíli, tím jsme nervóznější, podrážděnější a často i vzteklejší. Pravý opak toho, v jaké euforii bychom se měli nacházet díky skutečnosti, že se blíží cíl další etapy. A je jedno, jestli je to etapa života nebo Camina.

David a pončo (Mart Eslem)

Pochoduje se za každého počasí (Mart Eslem)

Místo toho, abychom si vychutnávali nádherné malebné domy městečka Los Arcos, fňukali jsme, že je ubytovna až na druhém konci města. Ubytovali jsme se v Albergue Isaac Santiago v ulici Sán Lazaro. Leží pár set metrů od kostela Panny Marie, hned poté, co poutníci projdou branou v původních středověkých hradbách a přejdou most přes téměř vyschlou říčku.

Kromě večeře na podloubími lemovaném náměstí mě osobně ohromně zvedly náladu služby fyzioterapeuta, které nabízí poutnická ubytovna ve správě Asociace přátel Svatojakubské cesty. Hoši od přátel prostě vědí, co poutník nejvíce potřebuje. Tím spíše my, před zítřejší závěrečnou, téměř třicetikilometrovou etapou našeho prvního Camina…

Los Arcos a pivo před katedrálou (Mart Eslem)

Pivo v Los Arcos (Mart Eslem)

Mart Eslem tlemící se a jdoucí (selfie)

Kapitola 5 – Hnízdo zmijí

By | Deník 021 | No Comments

Nocleh v Puente la Reina jsme strávili v ubytovně hotelu JAKUE. Luxusní hotel má pro poutníky vyhrazeny pouhé dvě místnosti v suterénu s kapacitou 38 míst. Cena noclehu je 10 euro včetně snídaně.

David špunty neměl a poutník za rákosovou zástěnou mu příliš spánku nedopřál. Celou noc řezal dřívá jako o život a David tak vstával už po šesté hodině.

Jak málo stačí poutníkovi ke štěstí. Stačí se zout a dopřát zuboženým nohám bezplatnou ryze přírodní regeneraci. Takové malé potvrzení toho, že příroda člověku nabízí k životu vše potřebné.

Razítko do credentialu leželo na stole, a tak jsem se rozhodl orazítkovat naše poutnické průkazy sám. Sotva jsem orazil první credential a vstoupil do místnosti pan majitel. Nikterak se nezlobil, nechal mě otisknout i druhé razítko a popřál nám : „Buen Camino!“

Výborná hotelová restaurace navíc nabízí  poutnické menu za 11,90 nebo 8,50 euro. Rozdíl v ceně činí rozhodnutí, zda poutník chce nebo nechce maso jako součást jídla. Ubytování lze vřele doporučit. Jedná se o příjemné zpestření a nečekaný komfort za „poutnickou“ cenu.

Poměrně dobře jsem se vyspal. Nevím, co tomu pomohlo více. Jestli špunty v uších nebo dřevěná deska pod matrací.  David špunty neměl a poutník za rákosovou zástěnou mu příliš spánku nedopřál. Celou noc řezal dřívá jako o život a David tak vstával už po šesté hodině.

To já jsem si spinkal jako nemluvně, celou noc na zádech. Přetočení na bok je totiž nepříjemné až bolestivé. Tlačím si tak na namožené kyčle a nebo si položím koleno na bolavá lýtka. O namožených trapézech ani nemluvím. U večeře mě opět lehce pozlobily.

Ubytovnu jsme po půl deváté opouštěli až jako poslední. Všichni ostatní si se startem další etapy velmi pospíšili. Spoustu z nich jsme však došli v centru Puente la Reina, kde si dopřáli snídani a ranní kávu. Pochod malebnými uličkami ani ne třítisícového městečka nás dosti zdržel. Nevěděli jsme totiž, co fotit dříve. Camino vede dlážděnými ulicemi lemovanými krásnými starobylými domy.

Ulička v Puente la Reina (Mart Eslem)

Ulička v Puente la Reina (Mart Eslem)


Pohled na Puente la Reina (Mart Eslem)

Pohled na Puente la Reina (Mart Eslem)

A na konci poutníka uchvátí jeden z údajně nejkrásnějších kamenných mostů Španělska Most se šesti klenutými oblouky se nazývá Ponte de los Peregrinos.

Most v Puente la Reina (Mart Eslem)

Most v Puente la Reina (Mart Eslem)

První část naší čtvrté etapy kulminovala prudkým výšlapem vedoucím piniovým hájem. Na konci náročnějšího výstupu jsme došli do městečka s úzkými uličkami a kamennými domy.

Vesnička Maňeru (Mart Eslem)

Vesnička Maňeru (Mart Eslem)


Odpočinek ve stínu stromů (Mart Eslem)

Odpočinek ve stínu stromů (Mart Eslem)

V průkazu poutníka jsem se dočetl, že bychom měli mít z každé etapy alespoň dvě razítka osvědčující pěší zdolání trasy Camina. První razítko naší úterní etapy jsme tedy získali snad v jediném baru vesničky zvané Maňeru. Kousek dál od baru s podivným názvem Lurgorri Aterpea jsme došli na titěrné náměstíčko. Na lavičce ve stínu stromů tam vleže odpočívala francouzsky mluvící poutnice, kterou jsme s Davidem pojmenovali Madamme Holy Cow. Letmo jsme se pozdravili a pokračovali v chůzi.

Odpočívající Madame Holy Cow (Mart Eslem)

Odpočívající Madame Holy Cow (Mart Eslem)

Za vesničkou Maňeru jsme procházeli vinicemi a olivovými háječky.

Pochod olivovými háji (Mart Eslem)

Pochod olivovými háji (Mart Eslem)

Pauzu jsme si dopřáli až o dva a půl kilometru dále, v další vesničce Cirauqui, což v baskičtině znamená Hnízdo zmijí. Dopřáli jsme si tmavé pivko a já si na slunci usušil od batohu propocenou košili.

Hnízdo zmijí

ulička ve vesničce Cirauqui (Mart Eslem)


Hnízdo zmijí

Kostel ve vesničce Cirauqui (Mart Eslem)

Za žáru poledního slunce jsme pochodovali na trase mezi Cirauqui a obcí Lorca. Na téměř 6-ti kilometrovém úseku jsme si dopřáli dvě zastávky.

Jednu v polích u dálnice, kde jsme doplnili tekutiny a já spořádal i jednu energetickou tyčinku. Vzhledem k teplotě blížící se 30-ti stupňům Celsia jsem se i pořádně natřel opalovacím krémem.

Má toho plný brejle...

Oddychující poutník David (Mart Eslem)


palo selfie

Mart Eslem tlemící se a jdoucí (selfie)

Druhé zastavení přineslo další téměř mystický zážitek, který může člověku přinést opět snad pouze Camino. Vše se odehrálo u kamenného mostíku, jehož některé části možná ještě pamatují slávu Římského impéria. Zážitek spočíval v prostém brouzdání v chladné mělké říčce. V polovině úterního pochodu se jednalo o opravdovou lábuž. Studená voda a vodou omleté kamínky způsobovaly téměř nadpozemský zážitek.

Jak málo stačí poutníkovi ke štěstí. Stačí se zout a dopřát zuboženým nohám bezplatnou ryze přírodní regeneraci. Takové malé potvrzení toho, že příroda člověku nabízí k životu vše potřebné. Není třeba peněz ani jiných civilizačních vymožeností, aby člověk měl plný komfort. Jakoby snad Camino mělo sloužit i  k tomu, aby se poutník co nejvíce vrátil zpět k přírodě a zpět ke svým kořenům…

Mým nohám se tak ulevilo, že jsem kopec do vesničky Lorca téměř vyběhl, jak mě koupel nabudila. V Lorce jsem získali další razítko do credentialu a taky jsme něco pojedli a popili v baru La Bodega del Camino.

Lorca

La Bodega del Camino (Mart Eslem)

V průvodci jsme se dočetli o řeznictví v Casa Julio. Poslední dům v Lorce nabízí neodolatelnou domácí uzeninu chorizo.  Tak jsme se těšili na masíčko, že jsme doslova přelétli na konec vesnice. Jaké však bylo zklamání, hlavně pro naše chuťové buňky, když byl obchůdek zavřený. Odpolední siesta rozhodla, že i další úsek, půjdeme o hladu. Obchod má otevírací dobu sice od 8.00 hodin snad až do desáté večer, ovšem majitel si dopřává zřejmě precizní siestu a má, od 13.00 do 18.30 hodin, zavřeno.

Druhá polovina úterní etapy nám příliš neutíkala a pochod byl proto poměrně únavný. Díky tomu, když jsme došli do městečka Villatuerta, lehli jsme si spontánně v parčíku na lavičku. Celý den do nás v otevřené krajině pražilo slunce, a tak jsme si ve stínu opravdu lebedili.

Jakmile jsme si trochu odpočali, zašli jsme si cestou pro další razítko do credentialu. Skoro nám až bylo líto, že ve stylovém hostýlku s kouzelným názvem Magico nemůžeme přespat. Vnitřek vstupní haly byl dlážděn oblázky velikosti brambor a by plný stylového masivního nábytku. Přestože jsme poměrně bouchli zpola otevřenými vstupními dveřmi, nikdo nepřicházel a ani jsme nikoho nenalezli v přilehlých místnostech. Razítko do credentialu leželo na stole, a tak jsem se rozhodl orazítkovat naše poutnické průkazy sám. Sotva jsem orazil první credential a vstoupil do místnosti pan majitel. Nikterak se nezlobil, nechal mě otisknout i druhé razítko a popřál nám : „Buen Camino!“

Jako bychom byli za naší lehkou neomalenost očarováni. Zbylých pár kilometrů do cíle čtvrté etapy se zdálo být nekonečných. Připadal jsem si jako Malá mořská víla, když pro svou lásku snášela bolest připomínající pochodování po čepelích nožů. I já, obrazně řečeno, podobně trpěl pro svou náklonnost k cestování.

Poslední kilometr do cíle etap nám každý den připadal nekonečný. Ovšem v úterý byl doslova nekonečně nekonečný. Abych nemyslel na řezavou bolest chodidel, přemýšlel jsem o citátu, který byl cestou na zdi jednoho podchodu. Jeho volná interpretace zněla : „Srdce rozumí důvodům, které rozum nechápe“. Hloubku citátu si musí každý poutník procítit po svém…

Bohudík byla ubytovna Albergue de Peregrinos hned na kraji města. Na adrese Rúa číslo 50 jsme zaplatili každý 6 euro za svou palandu. Studená sprcha nás dostala z nejhoršího a zašli jsme si do centra malebného města Estella na večeři.

Estella

Albergue de Peregrinos (Mart Eslem)


Estella

Puente de la Cárcel (Mart Eslem)

Asi čtrnáctitisícové město nás uchvátilo svými úzkými starobylými uličkami. Nádherný je i most Puente de la Cárcel, který jsme z ubytovny měli pár metrů za rohem.

Po setmění jsme docela litovali, že na prohlídku Estelly nemáme více času a zítra ji opět časně ráno opustíme. Myslím, že by si zasloužila jeden celý den, a to bychom si jí ještě ani nestihli celou prohlédnout. ¨

Estella (Mart Eslem)

Estella (Mart Eslem)

Hlavním cílem naší cesty je však Camino, takže prohlížení pamětihodností musí ustoupit stranou. Třeba se sem jeden z nás ještě někdy znovu podívá. Kdo ví…

Alto del Perdón (Výšina odpuštění)

Kapitola 4 – Myšlenky poutníkovi

By | Deník 021 | No Comments

I náš druhý večer v Pamploně jsme zakončili večeří na Plaza del Castillo. S ponocováním jsme to však nikterak nepřeháněli. Každodenní pochodování stojí dost energie a na noční hýření jí už příliš nezbývá. Ostatně noční dýchánky nejsou ani cílem našeho putování.

Trasa Camina je velice pečlivě značená. Městská dlažba je posetá nerezovými kolečky s ikonou mušle. Zabloudit je tak prakticky nemožné.

„Buen Camino!“

Camino je cesta. A cesta je život. Stejně tak, jako v průběhu života člověk odkládá přebytečné a nepotřebné, dělají to samé i poutníci během Camina. Čas od času některý z poutníků odloží i svou již nepotřebnou tělesnou schránku.

U piva nás rozesmála poutnice středního věku, která zcela schvácená z horkého počasí vtrhla do dvora restaurace s emotivním zakletím : „Holy Cow!“ Chvíli poté se téměř zhroutila i se svým batohem na lavičku před hospodou.

Jakási nepsaná večerka je v Albergue Jesús y Maria stanovena na třiadvacátou hodinu. Většina poutníků je však tou dobou už dávno v limbu. Po návratu z večeře nám to náramně předváděl mladý Kanaďan na vedlejší palandě. Názornosti dopomáhal i silným akustickým doprovodem. Velice slušně totiž chrápal. Však nás na to předem i upozornil při svém příchodu a doporučil nám špunty do uší. Já si je vozím na každou cestu, bohužel David si noční koncert vychutnával naplno a z jak se říká z první ruky.

Přestože špunty Kanaďanovo chrápání tlumily, i tak jsem se často budil. Madrace horní palandy byla hodně měkká a často jsem měl pocit, že ležím spíš v síti než na posteli. Příliš jsem se proto nezlobil, když okolo šesté ráno začal v budově pozvolný šum ranních ptáčat, natěšených na vylítnutí z hnízda a další etapu camina. Jednalo se o nenásilný kolektivní budíček.

Palanda v Albergue Jesús y Maria (Mart Eslem)

Palanda v Albergue Jesús y Maria (Mart Eslem)

Díky tomu se nám podařilo vyjít na pochod hned krátce po osmé hodině. Zašli jsme si totiž ještě na poutnickou snídani za 2,50 eura. Ranní káva, džus a croassaint se podával v maličkém baru pár metrů naproti východu z ubytovny.

První čtvrtina naší třetí etapy vedla ulicemi Pamplony. Trasa Camina je velice pečlivě značená. Městská dlažba je posetá nerezovými kolečky s ikonou mušle. Zabloudit je tak prakticky nemožné. Nejenom, že jsou značky tak názorné, ale i lidé na ulicích v nás na první pohled poznají poutníky. Při pouhém zastavení, lehkém odbočení od značení či náznaku bezradnosti, kolemjdoucí ihned spontánně ukazují správný směr pochodu a nezapomínají dodat tradiční pozdrav : „Buen Camino!“

Tento pozdrav používají často i náhodní kolemjdoucí na místo obvyklého „Hola“ nebo „Buenos Dias“. Hlavně se však jedná o vzájemný pozdrav poutníků.

Mušle hřebenatka, symbol Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Mušle hřebenatka, symbol Svatojakubské pouti (Mart Eslem)


Concha, značení trasy Camina (Mart Eslem)

Concha, značení trasy Camina (Mart Eslem)

Okolo půl desáté jsme si udělali první pauzu ve vesničce Cizur Manor. Na dohled románského kostela Iglesia San Miguel jsme se uvelebili na dřevěnou lavičku. Vesničku založili maltézští rytíři ve 12. Století.

Díky časnějšímu vstávání si můžeme dopřávat po cestě častěji i delší přestávky. To nám také kvůli fotografování i pouhému kochání se okolím velice vyhovuje.

Časté přestávky poutníkovi (Mart Eslem)

Časté přestávky poutníkovi (Mart Eslem)


Cílová stanice životní pouti (Mart Eslem)

Cílová stanice životní pouti (Mart Eslem)

Camino je cesta. A cesta je život. Stejně tak, jako v průběhu života člověk odkládá přebytečné a nepotřebné, dělají to samé i poutníci během Camina. Trasa je proto lemována nejenom odpadky z batohů těch méně uvědomělých, ale často i nepotřebnou prošlapanou nebo roztrhanou obuví, ať už utrženými sandály nebo rozpadlými trekovými botami. Čas od času některý z poutníků odloží i svou již nepotřebnou tělesnou schránku. Jeden ze smutných náhrobních křížů jsme míjeli před vesnicí Zariquiegui.  Cílovou stanici své životní cesty tam nalezl poutník z Belgie. I takové je Camino. A i takový je život…

Během pochodu je nezbytné dodržovat pitný režim. Jakékoli podcenění a nedostatečný pravidelný přísun tekutin se může stát mnohem větším problémem než jakýkoli puchýř či oděrka nohou. První dva dny jsem to podceňoval i já. Pár piv i káva, nestačilo. Navíc oba nápoje ještě spíše vysušují organismus. Třetí den našeho pochodu mě proto už od rána bolela hlava. Trvalo mi až do odpoledne, než jsem se opět dostatečně zavodnil a hlava přestala bolet. Na druhou stranu zase pobolívání hlavy odkloňovalo mou pozornost od bolavých nohou. Naštěstí třetí den už byly na pochod lépe aklimatizované a šlo se mi velice dobře.

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Před druhou hodinou odpolední jsme došli do nejvyššího bodu naší pondělní etapy. Ze 735 metrů vysokého Alto del Perdón (Výšina odpuštění) je nádherný výhled, jak zpět na Pamplonu, tak i všeobecně do dáli zvlněné Navarrské krajiny. Pěšinku vedoucí vzhůru lemují větrné elektrárny a na vrcholu je kuriózní památník železných poutníků, který dala zhotovit elektrárenská společnost.

Alto del Perdón (Výšina odpuštění)

Výšina odpuštění (Mart Eslem)


Alto del Perdón (Výšina odpuštění)

Alto del Perdón (Výšina odpuštění)

Do cíle třetí etapy z vrcholu zbývá už necelých 10 kilometrů lehkého pochodu. David až v pondělí několikrát prohlásil, že se začíná cítit. I takovéto poznání přináší Camino. Popřál jsem mu, aby se mu podařilo cítit se spíše sám sebou. Toť úkol, který dle mého leží před většinou poutníků a vůbec většiny lidí na Zemi.

David Surý pod Výšinou odpuštění (Mart Eslem)

David Surý pod Výšinou odpuštění (Mart Eslem)


Cesta je život (Mart Eslem)

Cesta je život (Mart Eslem)

Teprve třetí etapa začala vést otevřeno krajinou. Cesta se klikatila mezi čerstvě zoranými polními lány a měla najednou zcela jinou atmosféru než předešlé dvě etapy, více méně kopírující hustě provozované silnice. Jakoby teprve začínalo to pravé Camino. Camino plné prašných cest posypaných maximálně štěrkem.

Podobná cesta nás dovedla až do Uterga, kde jsme se zastavili na studené pivečko San Miguel v Albergue Restaurante Camino del Perdón. Předzahrádka restaurace byla vysypána oblázky. Ihned jsem se zul a zažíval doslova psychickou lábuž při masírování unavených plosek při bosém pochodování po kačírku. Vřele jsem to doporučil i Davidovi a i on cítil onu velice příjemnou úlevu. Do cíle pondělní etapy zbývalo necelých 7 kilometrů a my jsme měli za sebou možná největší zážitek celého dne. Největší fyzický požitek to byl zcela určitě.

Albergue Restaurante Camino del Perdón

Albergue Restaurante Camino del Perdón (Mart Eslem)


Cesta je život (Mart Eslem)

Cesta je život (Mart Eslem)

U piva nás rozesmála poutnice středního věku, která zcela schvácená z horkého počasí vtrhla do dvora restaurace s emotivním zakletím : „Holy Cow!“ Chvíli poté se téměř zhroutila i se svým batohem na lavičku před hospodou. U piva jí však velice rychle otrnulo, podobně jako i mně s Davidem.

Myšlenky poutníkovi se samozřejmě ubírají různými směry. Někdo se snaží pouze zkrotit svou těkavou mysl ke svému vlastnímu prospěchu, zatímco jiný se snaží předat své myšlenky i ostatním. Na svodidlech a na zdech podchodů mezi vesnicemi Murazabal a Obanos zvěčnil někdo před námi dvě hesla k zamyšlení.

První znělo : „Ta stejná církev, která zabila tisíce lidí, dnes zabíjí miliony nových myšlenek“.

Jakýsi písemný umíráček naprosto zbytečných církevních institucí, které melou z posledního. Není už dávno otázkou, zda, ale už pouze, kdy se tyto organizace prolezlé lží, mamonem a korupcí rozpadnou nadobro.

I druhý nápis nutil k zamyšlení. Pro nás dva však už dávno neobjevoval něco nového. Myslím, že většina z nás to už dávno tuší : „Demokracie je jen iluzí…jedná se o diktaturu peněz a hlouposti.“

Mušle jako ukazatel cesty (Mart Eslem)

Mušle jako ukazatel cesty (Mart Eslem)

Říčka Arga (Mart Eslem)

Kapitola 3 – Nejkratší etapa do Pamplony

By | Deník 021 | No Comments

David v sobotu večer usnul jako mimino. Zatímco já psal deník, on už se dávno oddával spánku spravedlivých. Způsobilo mi to lehkou obtíž při svlékání bundy. Kvůli křečím v levém trapézu, jsem si nemohl sundat levý rukáv jinak nežli, vleže na břichu, pravou rukou. Musel jsem se u toho smát a potichu i zkoušet, zda přeci jenom není David vzhůru, aby mi pomohl. Spal však jako dřevo a musel jsem to zvládnout sám.

V koupelně se netopilo, okno bylo dokořán, a tak jsem stál ve vaně a čekal, až odteče trocha vody. Studená voda ve mně vyvolala lehký záchvat zimnice.

Poutník nikdy netuší, co mu pochod přinese. Za každou zatáčkou klikaté pěšinky může čekat nová emoce, nové přátelství nebo pouhý prchlivý, sotva několik vteřin trvající zážitek, který však naplno zasáhne jeho smysly.

Setkávání a hlavně povídání si s cizími neznámými lidmi je jedním ze základních kamenů a velkých zážitků celého Camina.

Posledních pár metrů pochodu, jak jsem se už zmínil, bývá vždy nejtěžších. A tím spíše, když u posledního kroku zjistíte, že je ubytovna zavřená kvůli rekonstrukci.

Do sprchy jsem šel bos, protože bylo třeba šetřit každým zbytečným pohybem, aby mě křeč opět nenaběhla. Pantofle ve spodní části batohu byly v tu chvíli mimo všechny mé fyzické možnosti. V koupelně se netopilo, okno bylo dokořán, a tak jsem stál ve vaně a čekal, až odteče trocha vody. Studená voda ve mně vyvolala lehký záchvat zimnice. Vyčerpané tělo se v chladu rozklepalo jako osika. Smál jsem se té situaci tak nahlas, že jsem si div nepřekousl jazyk jekotajícími čelistmi. Komickou situaci ukončil naštěstí velice brzy proud horké vody.

Stál jsem pod horkou sprchou několik minut. Okamžitě jsem se přestal třást a proud teplé vody uvolnil i namožené trapézové svaly. Další křeče jsem už nedostával a tělo bylo připravené nejenom k poklidnému a pohodlnému spánku, ale i k dalšímu pochodu.

Říčka Arga (Mart Eslem)

Říčka Arga (Mart Eslem)


Most na Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Most na Svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Nedělní etapu, nejkratší ze všech našich plánovaných, jsme začali po desáté hodině. Lehce jsme posnídali z našich zásob a doplnili tekutiny i jouly vhodné pro pokračování „Camina“.

Poutník nikdy netuší, co mu pochod přinese. Za každou zatáčkou klikaté pěšinky může čekat nová emoce, nové přátelství nebo pouhý prchlivý, sotva několik vteřin trvající zážitek, který však naplno zasáhne jeho smysly.

Pár kilometrů za vesničkou Larrasoaňa jsme na břehu říčky Arga míjeli mladou dívku. Seděla kousek od břehu na kameni, ze kterého její lehce kmitající bosé nožky sotva dosáhly na zem. Rudé rty jejího osobitě děvčensky krásného obličeje ostře kontrastovaly s bledou, dohola oholenou hlavou. Dívka jedla bezstarostně pomeranč a my procházeli pozvolna okolo ní. Zrakový vjem byl ihned poté, co jsme ji minuli, vystřídán vjemem čichovým. Na břehu říčky, ve stínu stromů se vůně pomeranče linula do neuvěřitelné dálky. Téměř epický, chuťově smyslný zážitek, který by jinde než při chůzi přírodou zůstal zcela opomenut.

Něco tak obyčejně každodenního, jako je vůně čerstvého ovoce, vjem, který v městském životě bývá přebyt „chutí“ a „vůní“ prachu a rámusu se na „Caminu“, může a také proměňuje v nejsilnější zážitek dne. I takovéto okamžiky přináší Svatojakubská pouť…

Nedělní etapa byla sice krátká, ale rozhodně ne jednoduchá. Určitě nám nepřišla o 11 kilometrů kratší než ta sobotní. Bůhví, jak to s těmi vzdálenostmi vůbec je.

Druhý den pochodu, ale naštěstí už nedostal mé trapézy do křečí. I nohy byly vcelku v pohodě. Cestou jsme si také dopřáli hodně zastávek, a to hlavně opět těch občerstvovacích. Co zastávka, to jedno pivo. To první jsme si dopřáli hned v první vesničce za Larrasoaňou. Dřevěný stůl a lavice jsme sdíleli s mladým párem z Izraele. Podivovali se naším půllitrům a ptali se, zda budeme po vypití schopni pokračovat v cestě. Myslím, že jsem je dost uzemnil svou odpovědí: „My jsme z Česka a Češi jsou pivařský národ. U nás tohle zvládnou snad i mimina…“

Setkávání a hlavně povídání si s cizími neznámými lidmi je jedním ze základních kamenů a velkých zážitků celého Camina. Poutník se dostává do blízkého kontaktu nejenom s různými národnostmi, ale i s rozličnými věkovými skupinami lidí. A každý z těchto lidí má svůj vlastní příběh. Záleží jen na ochotě a správnosti okamžiku, ve kterém je možné se dostat každému blíže k tělu.

Most před Pamplonou (Mart Eslem)

Most před Pamplonou (Mart Eslem)


Most Magdalena v Pamploně (Mart Eslem)

Most Magdalena v Pamploně (Mart Eslem)

Někdy na to stačí jedno pivo a jindy nepomůže ani společný několikadenní pochod. Vše je předem dáno a předem psáno. Předem psáno bylo zcela určitě i setkání se Španělem středního věku v jednom háječku podél cesty. Ve stínu okolní vegetace nabízel k prodeji ovoce a pití. Nejprve jsme ho pouze s pozdravem minuli. Po sto metrech však u cesty byla lavička. Sedli jsme si na ni a napadlo nás, že se vrátíme k onomu muži zpátky. Došlo nám, že mu tím pomůžeme třeba v jeho nelehké finanční situaci. Však také naše gesto ocenil a poděkoval za ochotu pomoci jemu i jeho rodině tím, že si něco koupíme.

Nejkratší etapa našeho putování končila v Pamploně. Nejdříve jsme se rozhodli pro nocleh v poutnické ubytovně Casa PADERBORN, která se nachází pár set metrů nalevo za mostem Magdalena. Posledních pár metrů pochodu, jak jsem se už zmínil, bývá vždy nejtěžších. A tím spíše, když u posledního kroku zjistíte, že je ubytovna zavřená kvůli rekonstrukci. Museli jsme proto pokračovat v pochodu dále do centra města.

Druhá možnost k ubytování poutníků je v centru Pamplony, v útrobách někdejšího kostela na adrese Calle Compaňia číslo 4. ALBERGUE de JESÚS y MARIA má kapacitu více než 200 ubytovacích míst a přespání vyjde na 7 euro.

Ulice Pamplony (Mart Eslem)

Ulice Pamplony (Mart Eslem)


Calle Compania v Pamploně (Mart Eslem)

Calle Compania v Pamploně (Mart Eslem)

Konečně jsme tedy využili výhody credencialu a mohli přespat za pakatel.

Moderní interiér hostelu ostře kontrastoval se středověkou fasádou bývalého kostela. V podobné budově jsem ještě asi nebyl.

Byly nám přiděleny postele číslo 71 a 72 v druhém patře pavlačového ochozu vytvořeného ze železa, skla a dřevěných příček. Mé místo bylo na horním lůžku železné palandy. Kromě postele ubytovna nabízí i teplé sprchy, prádelnu, kuchyň a internet. Více si snad ani poutník nemůže přát…

Hostel Jesús y Maria v Pamploně (Mart Eslem)

Hostel Jesús y Maria v Pamploně (Mart Eslem)

Roncesvalles (Mart Eslem)

Kapitola 2 – Roncesvalles

By | Deník 021 | No Comments

Do Pamplony jsme dorazili v pátek až před desátou večer. Informační kancelář byla už zavřená jak na nádraží, tak i v centru města. Od nočních hlídačů autobusového areálu jsme se také nic důležitého nedozvěděli.

Nikdo se nemůže vydat na Svatojakubskou pouť, pokud nemá v ruce tzv. Credential. Dlouhý pochod s těžkých nákladem je tedy hlavně o tom, jak se poutník dokáže vyrovnat s demoralizující únavou a mučivou bolestí ramen a chodidel. Od námahy z používání trekových holí mě chytaly u jídla křeče do trapézových svalů tak silně, že jsem nebyl schopný dostat sklenici s pitím nad úroveň nosu.

Počítali jsme s tím, že v Pamploně přespíme, ale zároveň jsme doufali, že se večer dozvíme vše podstatné k sobotnímu brzkému přesunu do vesničky Roncesvalles, ležící 15 kilometrů od francouzských hranic. Šli jsme se proto ubytovat s lehkými obavami o dodržení plánovaného itineráře.

Roncesvalles (Mart Eslem)

Roncesvalles (Mart Eslem)


Start pouti v Roncesvalles (Mart Eslem)

Start pouti v Roncesvalles (Mart Eslem)

Nocleh jsme našli naštěstí v těsné blízkosti autobusového nádraží. Zaplatili jsme 50 euro za dvoulůžák v Pensionu ARRIETA v ulici Arrieta číslo 27. Hodili jsem batohy na postel a šli se projít pulsujícími ulicemi Pamplony. V pátek večer byly plné korzujících lidí. Nakonec jsme skončili u piva na krásném náměstí Plaza del Castillo.

Brzy o sobotním ránu jsme si skočili na autobusové nádraží a bohužel se potvrdilo mé tušení. Spoj do Roncesvalles jezdí od října z Pamplony pouze jednou denně, a to večer v 18.00 hodin. Dopolední linka bohužel odjíždí  v 10.00 hodin pouze v letní sezóně. Náš záměr, vyjít na pochod z Roncesvalles ještě v sobotu dopoledne, tak dostal vážnou trhlinu a bylo třeba rychle jednat. Jedinou spásou bylo použití taxíku. Za 70 euro jsme se tedy přesunuli do výchozího bodu tzv. francouzské cesty, do městečka Roncesvalles.

Před desátou hodinou tak prakticky už nic nebránilo tomu, abychom se vydali na pochod. Vlastně ano, jedna maličkost přeci. Kancelář pro turisty a poutníky otevírá až v 10.00 hodin. Sedli jsme si tedy na kávu a počkali, až otevřou. Sympatická slečna za pultem info střediska nás sice překvapila naučeným českým pozdravem ahoj, ale vlastně pro nás nemohla nic potřebného udělat.

Nikdo se nemůže vydat na Svatojakubskou pouť, pokud nemá v ruce tzv. Credential. Jedná se o jednoduchý průkaz poutníka, do kterého si nechává otiskávat po cestě razítka. Díky razítkům lze žádat o noclehy v ubytovnách se speciálními poutnickými cenami i o levné poutnické menu v restauracích a hospůdkách podél trasy „Camina“.

Poutnické průkazky však nejsou v infocentru k dostání. Ty jsme si museli zakoupit v klášteře v těsném sousedství informačního kiosku. Za 4,25 euro jsme si pořídili credential s datem a razítkem výchozího bodu naší krátké pouti. Krom průkazu jsme si zakoupili i mušli na provázku. Mušle je totiž oficiálním symbolem Camina a její ikony jsou na všech ukazatelích podél cesty.

Klášter v Roncesvalles (Mart Eslem)

Klášter v Roncesvalles (Mart Eslem)


Mušle jako symbol svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Mušle jako symbol svatojakubské pouti (Mart Eslem)

Před jedenáctou tak tedy konečně začala první část našeho putování. Hned první etapa měřila 27 kilometrů a jejím cílem byla vesnička Larrasoaňa. Naše dvacetikilové batohy ostře kontrastovali s titěrnými pytlíčky na svačinu většiny ostatních poutníků. Brzy nám však došlo, že se jedná pouze o víkendové turisty, jdoucí svižným tempem a na lehko.

Na trase bylo už snadné rozeznat ty, kteří si nesou na zádech vícedenní náklad. I tak většina lidí měla batohy v porovnání s těmi našimi téměř poloviční.

David Surý na začátku Svatojakubské pousti (Mart Eslem)

David Surý na začátku Svatojakubské pouti

První etapa tak byla celá vlastně o překonávání bolesti. Teprve nedávno se mi velice osvědčily trekové hole. Jejich použitím se zcela zamezí bolesti zad v bederní oblasti. A to je při dlouhém pochodu s těžším nákladem pořádně znát. Tato příjemná úleva je však vykoupena bolestí trapézů na konci etapy, kdy téměř nelze zvednout paže nad výši ramen. Dlouhý pochod s těžkých nákladem je tedy hlavně o tom, jak se poutník dokáže vyrovnat s demoralizující únavou a mučivou bolestí ramen a chodidel. Do ramen se zařezávají popruhy batohu a plosky trpí hlavně při chůzi po tvrdém asfaltovém podkladu, který byl na trase první etapy poměrně častým jevem.

Únava a bolest přichází v jakýchsi vlnách, které zkouší hlavně poutníkovu mentální sílu. Jde o to, zda mozek vlně odolá nebo se jí nechá spláchnout. Je to vlastně taková duševní hygiena.

Návalu únavy a bolesti lze podlehnout už po několika kilometrech, a pokud jí člověk nedokáže vytěsnit ze svých myšlenek, tak je nahraný. Dařilo se nám nepodléhat tomuto mentálně-fyzickému tlaku až téměř do dvacátého kilometru. Pak už přestaly fungovat téměř všechny triky a mentální pomůcky.

David Surý ležící spící (Mart Eslem)

David Surý ležící spící (Mart Eslem)

Pomáhá jakékoli rozbíjení stereotypního kroku za krokem. Zapínání a rozepínání bederní přezky, našlapování na špičky při chůzi do kopce, přemýšlení o něčem rozkošném a příjemném, což odnese pozornost od bolesti a únavy na co nejdelší čas.

Když už nic z toho nefunguje nebo příliš krátkou dobu, tak mám v rukávu jedno eso. Zout se z bot i ponožek a chodit bos po jemných kamíncích nebo písku. Vrcholně účinné je pak, pokud jsou oblázky v chladivém potoce. To je úžasná rehabilitace pro zubožená a otlačená chodidla. Přírodní masáží reflexních bodů celého těla, které jsou umístěny právě na ploskách, dojde k úžasné úlevě. Dle délky pochodu se dají pocity z takové masáže přirovnat až k psychickému orgasmu.

Potok (Mart Eslem)

Potok (Mart Eslem)

Bohužel potok s oblázky od dvacátého kilometru už na trase nikde nebyl a tak naše pochodování bylo velice tiché. Já i David jsme mlčeli a vyrovnávali se s únavou i bolestmi po svém. Zvláště na asfaltových úsecích před koncem prvního dne jsem propadal místy němé zuřivosti. Posledních pár metrů k ubytovně jsem proto už téměř běžel, ovšem téměř po hranách bot, abych ulevil ošlapaným chodidlům. Ty se však u večeře ukázaly druhotným problémem…

Od námahy z používání trekových holí mě chytaly u jídla křeče do trapézových svalů tak silně, že jsem nebyl schopný dostat sklenici s pitím nad úroveň nosu. To ještě nebylo tak strašné. Vrchol přišel, když jsem si po jídle potřeboval odskočit na velkou. V předklonu na úzkém záchodě jsem si obestlal prkénko záchodovým papírem, ale při dosedání na „trůn“ jsem spustil elektrický sušák, který papír odfoukl pryč. Musel jsem tedy vystýlku opakovat a papír držet při usedání pevně rukama přitlačený. Dostával jsem v té situaci spontánní záchvaty smíchu. Už méně jsem se pak ale smál při oblékání kalhot. Křeče do levého ramene byly tak silné, že jsem si nebyl schopný pořádně vytáhnout kalhoty do pasu. Za zády jsem si tedy musel pomáhat pravou rukou, abych vůbec mohl opustit prostory WC.

Vše naštěstí za další půlhodinku z větší části odeznělo a mohli jsme se uložit k zaslouženému odpočinku. První etapa byla za námi a jejích 27 kilometrů, v často členitém lesním terénu, jsme i s několika zastávkami na občerstvení a odpočinek, zvládli za zhruba devět hodin.

David Surý v letadle (Mart Eslem)

Kapitola 1 – Barcelona

By | Deník 021 | No Comments

Do Pamplony jsme dorazili v pátek až před desátou večer. Informační kancelář byla už zavřená jak na nádraží, tak i v centru města. Od nočních hlídačů autobusového areálu jsme se také nic důležitého nedozvěděli.

Barcelona.
Mě osobně ulice katalánské metropole silně připomínaly mé oblíbené hlavní město Argentiny, Buenos Aires. Architekturou, koloritem, pouličním mumrajem a dokonce i barvami žluto-černých taxíků.

K přesunu do Španělska jsme jako nejvhodnější (a ukázalo se, že i jako nejlevnější) variantu, zvolili letecký přesun z Prahy do Barcelony. Tři hodiny od opuštění letištní plochy mezinárodního letiště Václava Havla v Praze Ruzyni, jsme se už volně procházeli po sluncem zalitých ulicích katalánské metropole Barcelony.

David Surý v letadle (Mart Eslem)

David Surý v letadle (Mart Eslem)

Užili jsem si tak několika hodinové procházky na lehko. Během následujících dní nás totiž čeká neustálé pochodování v plné polní. V Barceloně jsme si tedy naposledy, před začátkem Svatojakubské pouti, mohli odložit velké batohy na pokoj ubytovny.

Přenocovali jsme v předem vytipovaném hostelu ARIBAU na adrese C. Aribau 37 (www.hostalaribau.com) Dvoulůžkový pokoj přišel na 35 euro.

Kromě prohlídky barcelonských ulic a pamětihodností bylo cílem naší odpolední procházky zjištění dopravního spojení do Pamplony v provincii Navarra. Spojení existuje jak vlakové, tak autobusové. Autobusové je ovšem téměř o polovinu levnější. Z Barcelony jezdí autobus sice dvakrát denně, ovšem pro nás v celkem nevhodné časy. Spoj ve 14.40 hodin jsme propásli a bohužel jsme přišli i o možnost využít večerní spoj ve 21.15 hodin. Měli jsme totiž už zaplacený nocleh. Zakoupili jsme si tedy jízdenky na páteční odpoledne. Vyšly na 25,90 euro pro jednoho.

Autobusové nádraží v Barceloně (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Barceloně (Mart Eslem)

Lehkou komplikací byla omezená otevírací doba pokladny dopravní společnosti ARES. Pokladna pro přímé spoje z Barcelony do Pamplony bývá totiž otevřena pouze dvakrát denně, vždy po dobu dvou hodin před odjezdem jednoho ze spojů.

Je složité během necelého jednoho dne nějak plánovaně a koncepčně zvládnout prohlídku více jak jeden a půl milionové Barcelony. Chodili jsme proto víceméně jen tak nazdařbůh jejími ulicemi. Mě osobně ulice katalánské metropole silně připomínaly mé oblíbené hlavní město Argentiny, Buenos Aires. Architekturou, koloritem, pouličním mumrajem a dokonce i barvami žluto-černých taxíků.

Hodiny strávené v ulicích utekly jako voda mě i Davidovi. Oba se totiž vyžíváme ve fotografování a navíc jsme s sebou měli malé víceúčelové krabičky, které umí fotografovat i filmovat. Navíc vynikají možností úžasné šíře záběrů, které snímkům dodávají zcela neobvyklou atmosféru, naprosto nesrovnatelnou s běžnými fotoaparáty.

Nadchod (Mart Eslem)

Nadchod (Mart Eslem)


Barcelona (Mart Eslem)

Barcelona (Mart Eslem)

Blbli jsme proto u vodotrysků a fontán na Placa Catalunya, pod vítězným obloukem (Arc de Triomf) i v okolí bizarně výjimečné stavby kostela Sagrada Familia, kam jsem se podíval po devíti letech od mé první krátké návštěvy Barcelony.

Naše foto i video smršť mnohdy až budila pozornost okolí. V očích kolemjdoucích jsme však často mohli číst spíše rozpaky nad tím, zda nám snad nepřeskočilo…

Barcelona, Španělsko (Mart Eslem)

Barcelona, Španělsko (Mart Eslem)


Sagrada Familia (Mart Eslem)

Sagrada Familia (Mart Eslem)

V podobném stylu pokračovalo i páteční dopoledne, kdy jsme potřebovali vyplnit čas zbývající do odjezdu našeho autobusu. Taxíkem jsme si odvezli batožinu do úschovny na autobusovém nádraží Estació d´Autobuses Barcelona Nord a šli se projít směrem k pobřeží Středozemního moře.

David Surý v Barceloně (Mart Eslem)

David Surý v Barceloně (Mart Eslem)


Graffiti v Barceloně (Mart Eslem)

Graffiti v Barceloně (Mart Eslem)

Nakoupili jsme si předtím jídlo a pití na malý plážový piknik. V malém marketu jsme sledovali podivnou scénku. Šedovlasá paní si u pokladny plačky stěžovala na odcizení peněženky s hotovostí i doklady. Zpočátku nám jí bylo upřímně líto. Když jsem ji však pozoroval déle, začalo být stále evidentnější, že se jedná spíše o hereckou etudu.

Most v Barceloně (Mart Eslem)

Most v Barceloně (Mart Eslem)


Nábřeží v Barceloně (Mart Eslem)

Nábřeží v Barceloně (Mart Eslem)

Pokladní marketu na její nářek nebrala příliš ohled a došlo mi, že se jedná o pokus získat nákupu zdarma. Paní totiž chodila za zády pokladní, předstírajíce hledání peněženky. Přitom se však čas od času výraz jejího obličeje prudce změnil z útrpného na bistře hledající. Hledající pod pultem slečny pokladní.

I předstíraný pláč vykazoval logické vady. Umím se vžít do paní a podobné situace, a proto by bývaly na místě i opravdové slzy beznaděje a lítosti, místo šklebení a halekání.

Můj úsudek se také nakonec ukázal i správným. Když paní pochopila, že ji v obchodě pšenka nepokvete, v mžiku jej opustila zadním východem. Když jsme pak okolo ní na ulici procházeli, ani trochu už nevykazovala symptomy zhrzelé okradené oběti.

Pláž v Barceloně (Mart Eslem)

Pláž v Barceloně (Mart Eslem)

Za poledního slunce jsme se procházeli pěšinkami v Parc de la Ciutadella pod korunami stromů v okolí katalánského Parlamentu, dokud jsme nedošli ke vchodu do zoologické zahrady. Její areál jsme museli obejít a poté už bylo možné občas zahlédnout třpyt mořské hladiny mezi budovami na pobřeží. Celou dobu jsme znovu samozřejmě měli v plné permanenci naše záznamové přístroje.

Velkou dávku záběrů jsme pořídili  i v okolí výškové budovy Casino de Barcelona a hlavně na pláži u jachetního kotviště Port Olimpic.

Na pláži Barceloneta jsme si potom ve stínu palmy dopřáli skromný avizovaný piknik. David se stihl dokonce i bosky proběhnout v chladivých mořských vlnách, omývajících písečnou pláž…

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Camino de Santiago – úvod

By | Deník 021 | No Comments

Pár let jsem si pohrával s myšlenkou absolvovat ve Španělsku tzv. Svatojakubskou pouť (španělsky Camino de Santiago). Teprve v říjnu roku 2012 se tato touha stala skutečností. Parťáka mi na této pouti dělal kamarád a soused z Ústí, David.

Svatý Jakub byl sťat roku 41 n.l. v Jeruzalémě a jeho ostatky byly poté převezeny do Španělska. Dodnes jsou uloženy v Santiagu de Compostela, což je cíl celé pouti.

Vzhledem k Davidovým časovým možnostem jsme však nevyrazili na celou pouť, ale pouze na první šesti-etapovou část celkové téměř osmisetkilometrové trasy. I tak na nás čekala v šesti dnech porce 140-ti kilometrového pochodu v plné polní. Je totiž údělem poutníků, již od středověku, že si vše nosí neustále s sebou.

Tradice Svatojakubské pouti má své kořeny už ve středověku. Její vznik je spojen s legendou o ostatcích jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů. Svatý Jakub byl sťat roku 41 n.l. v Jeruzalémě a jeho ostatky byly poté převezeny do Španělska. Dodnes jsou uloženy v Santiagu de Compostela, což je cíl celé pouti.

Camino de Santiago (Mart Eslem)

Camino de Santiago (Mart Eslem)

My se však do města, kde odpočívá Svatý Jakub z hvězdného pole (volný to překlad názvu města), tentokrát nepodíváme. Důvody našeho rozhodnutí nemají žádné náboženské důvody. Nejsme ovlivněni ani určitou vlnou módnosti spjatou s touto křesťanskou poutí. Jdeme spíše objevovat sami sebe. Jdeme se podrobit ojedinělému duchovnímu zážitku, který může být a často i bývá, vykoupen i fyzickou bolestí a obtížemi. Půjdeme po cestách, kudy před námi po staletí kráčely tisíce lidí. Každému z nich pouť přinášela překážky i zážitky, které navždy obohatily poutníkův život. Po staletí pěší poutníci nacházejí na trase štěstí, osvícení, procitnutí, strasti i smrt. Tím je pouť jedinečná. Dnes, stejně jako před pětisty lety, přináší poutníkům všechny aspekty života v jakési koncentrované podobě. A nad tím vším dlí Bůh, i to se v průběhu věků nemění. Bůh sleduje poutníky ať už si to připouštějí či nikoli. Je nepodstatné, zda v něj poutník věří či ne. Stejně tady je. Je totiž součástí každého z nás a každý z nás je zároveň součástí Jeho. Někdo to chápe a ví, jiný to podvědomě cítí a další to odmítá. Na tom, že to tak je, tyto pocity pranic nezmění…