Category

Deník 025

Svítání v Caracasu z okna hotelu Ávila (Mart Eslem)

Kapitola 12 – Návrat domů

By | Deník 025 | No Comments

A na co budu z Venezuely nejvíce vzpomínat? Pochopitelně vrcholnou pastvou pro všechny smysly byl Andělský skok. Cesta se však skládala i z drobných každodenním střípků. Patřilo k nim třeba příjemné povídání u rumu, které se mnohdy protáhlo až do noci či rána. Obzvláště poslední noc jsme to v caracaském hotelu Ávila protáhli snad do půl třetí. Bar sice zavřel už v deset, ale dostatečně jsme se předzásobili. V příjemném prostředí u aquamarinového bazénu nebyl problém posedět až do rána. Za celou dobu jsme mezi sebou neměli sebemenší problém nebo konflikt. Parádně jsme si navzájem sedli a stali se opravdovou partou přátel.

Svítání v Caracasu z okna hotelu Ávila (Mart Eslem)

Svítání v Caracasu z okna hotelu Ávila (Mart Eslem)

Příjemnou stránkou celé cesty bylo i perfektně fungující zažívání. Snad poprvé mimo Evropu jsem neměl sebemenší problém se stolicí. To pochopitelně velkou měrou přispělo k příjemnému dojmu z celé cesty. A možná jsem za to vděčil právě pravidelnému popíjení rumu, kdo ví…

Přes Paříž se vrátíme do svých domovů a zážitky pomalu zapadnou prachem v archívu osobních prožitků každého z nás. Zelenou horkou Venezuelu vystřídá po novém roce u Petra mrazivá Sibiř a já se vydám za Berbery doprostřed Sahary. I zbytek skupiny zajisté spřádal další cestovní plány na příští léta.

Rok 2014 byl velice nabitý. Jak jsem si slíbil, tak se i stalo. Své čtyřicáté narozeniny jsem chtěl slavit po celý rok. A čím jiným vzdát kulatému výročí hold nežli cestováním. V pomalu končícím roce jsem strávil na cestách přes 3 měsíce. Z toho 2 měsíce byly mimo Evropu. Zbytek byl rozdělen mezi cesty po Evropě. Povedený rok zakončím v klidu a pohodě s milovanou rodinou, vždyť Vánoce jsou za dveřmi.

Cestování je krásné, ale ještě krásnější jsou návraty do rodinného přístavu plného milujících žen, na který se vždy nade všechno těším. Jsou totiž tím největším darem, který jsem od života obdržel.

Každá cesta má svou hodnotu a své poselství. My jsme získali hodnoty i v nově navázaných přátelstvích mezi členy výpravy.

Lidé se často ptají, co je k podobným cestám potřeba. Většina je překvapena odpovědí, že rozhodně to nejsou v prvé řadě peníze. Nejdůležitější ze všeho je touha. Bez touhy v daleké končiny a bez víry, že se tam člověk podívá, by každý z nás seděl doma na zadku. Touha formuje naše myšlenky a ty jsou imaginárními přáními, která si v průběhu života plníme. Mozaika našich životů se pak může plnit novými a novými blyštivými diamanty. A jedním z nových diamantů mé soukromé zážitkové sbírky byl dech beroucí Salto Angel a myslím, že ostatní na tom byli podobně.

Někdy příště, v jiném koutu naší krásné planety nashledanou…     

Letecký snímek části laguny Canaima (Mart Eslem)

Kapitola 11 – V mracích nad Auyantepui

By | Deník 025 | No Comments

V pátek jsme museli pokoje vyklidit překvapivě brzy. Už v 10 hodin. Odletět jsme měli až okolo druhé odpolední, takže jsme jen tak lelkovali v okolí Lodge a na pláži laguny na řece Carrao. Leo se nám však nečekaně postaral o zpestření čekání. Zpestření, které bylo úchvatným zážitkem.

Malou Cessnou jsme se proletěli nad vodopádem Salto Angel. Zhruba hodinový let začal kroužením nad lagunou a jejími vodopády. Následoval dramatický nízký let nad hladinou řeky Carrao. Naše fotoaparáty se zajíkali blahem a nejenom oni. A to nebylo zdaleka všechno.

Letecký snímek části laguny Canaima (Mart Eslem)

Letecký snímek části laguny Canaima (Mart Eslem)

Pomalu jsme nabírali výšku a kochali se výhledem na savanu i na jednolitý porost tropických lesů. Nad tím vším čněly stolové hory tepuy. Zkušený pilot s námi letěl co nejblíže ke strmé stěně Auyantepui. Zblízka jsme rozeznávali další malé vodopády, které zdaleka nešly ani postřehnout. Přestože nebyly malé, ve stěnách stolové hory gigantických rozměrů prostě zanikaly.

Téměř jsme nedýchali, když se za jedním z ohybů hory vynořil vodopád Salto Angel. Proletěli jsme nad ním v různých výškách celkem třikrát. Ani nám nevadilo, že okénka Cessny byla ušmudlaná a poškrábaná. Naším očím to pramálo vadilo a ty nejkrásnější snímky se zapisovali do našich vzpomínek a duší. Až se jednou, na úplném konci našich dní, bude promítat film, bude se věru na co dívat…

Nejvyšší vodopád světa z okénka malé Cesny (Mart Eslem)

Nejvyšší vodopád světa z okénka malé Cesny (Mart Eslem)

Když jsme potřetí letěli nad vodopádem, vystoupal náš pilot ještě výš. Téměř jsme se ztráceli v hustých mracích. Chvílemi jsme všude kolem sebe měli pouze mléčný výhled a lehké turbulence si pohrávaly s našimi žaludky. Bylo to zároveň i trochu strašidelné, ale věřil jsem bohatým zkušenostem našeho pilota, který v podobných podmínkách létá často.

V oblacích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

V oblacích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

Představení v oblacích mělo mít další a další dějství. Mraky se znenadání rozestoupily a naskytl se nám nádherný výhled na vrcholovou plošinu stolové hory. K mému překvapení byl plochý vrchol stejně hustě zarostlý, jako břehy řeky u úpatí hory. Pouze sporadicky bylo možné zahlédnout malé mýtiny. V mých představách bylo, že na vrcholu hory je snadné přistát s letadlem. Realita však byla zcela jiná a spíše než o přistání by se jednalo o ztroskotání.

Jimmy Angel tedy neponičil svůj stroj kvůli nerovnosti terénu, ale vlastně mohl být rád, že přistání vůbec přežil. Kromě husté vegetace jsme zahlédli i řeku, která přetéká přes okraj hory a mění se ve vodopád Salto Angel. Dle dostupných map se jedná zřejmě o jedinou řeku na Auyantepui.

Nad horou byly poryvy větru poměrně silné a Cessna budila dojem, že mává křídly. Svíravému pocitu v oblasti žaludku jsem se opět nemohl ubránit. Byl jsem proto rád, když jsme se otočili na zpáteční cestu. Zažít repete přistání Jimmiho Angela na vrcholu stolové hory nechtěl asi nikdo z nás.

Navíc se začala stahovat mračna a spustil déšť. Bouřka v mracích v blízkosti skalních obrů by také nebyla nikterak zdraví prospěšnou zkušeností. Z vyprávění mé kamarádky Hanky, která ve Venezuele byla patnáct let přede mnou, si pamatuji jak děsivá podobná zkušenost je. Stroj se ve vzduchu třese, jako by se měl každou chvíli rozskočit na tisíc kousků, a lidé na palubě se křižují a modlí k Bohu. Včetně pilota. Byl jsem proto rád, že takovýto zážitek zůstane pro mne i nadále pouhým příběhem z vyprávění. Nikoho na palubě Cessny jsem proto tímto vyprávěním raději neobtěžoval. Vzhledem k hluku, jaký v kabině díky kvílení motoru byl, by mě stejně nikdo ani neslyšel.

Mraky jsme brzy opustili a vrátili se nad savanu, která z výšky připomínala svou africkou sestru. To jsme už v dáli viděli lesknoucí se proužek tmavého asfaltu přistávací dráhy u laguny Canaima. Sotva jsme dosedli, spustil hustý liják. Myslím, že všichni jsme byli rádi, že k tomu došlo až na zemi. V oblacích by to totiž mohlo snadno přebít naše zážitky z oblétávání Andělského skoku…

Hustý déšť na letišti v Národním parku Canaima (Mart Eslem)

Hustý déšť na letišti v Národním parku Canaima (Mart Eslem)

Po zbytek dne jsme se už pouze přesouvali. Nejdříve z Canaimy do Ciudad Bolivaru. Tam jsme si rychle vyzvedli batohy v hotelu La Cumbra a naskládali se opět do terénní Toyoty Land Cruiser. Další pozemní přesun byl zapříčiněn velikostí letiště v Ciudad Bolivar. Neodpovídalo potřebám větších letadel. Embraer 190, kterým jsme letěli do Caracasu, by tam nemohl údajně přistát.

Čekání na let do Caracasu jsme si krátili vyprávěním vtipů. Jako ostatně velice často během našeho putování Venezuelou. Pro mě osobně ze všech vtipů vítězil kameňák od Petra.

Potkají se slepý ježek a slepý tchoř. Aby se navzájem poznali, začne tchoř ohmatávat ježka se slovy : „máš bodliny……., pícháš……, ty jsi ježek, viď?“  „Schválně, jestli poznáš, kdo jsem já!“

Ježek tedy ohmatává tchoře a za chvíli se ho zeptá : „seš chlupatej…., smrdíš….., nejsi ty píča?“

Ranní pochod džunglí k nejvyššímu vodopádu světa (Mart Eslem)Ranní pochod džunglí k nejvyššímu vodopádu světa (Mart Eslem)

Kapitola 10 – Salto Angel

By | Deník 025 | One Comment

V hamace jsem se však příliš nevyspal. K ránu bylo totiž už poměrně chladno a vzbudilo mě to. Brzké vstávání tak pro mě bylo svým způsobem vysvobozením. Potmě jsme si sbalili všechny věci a s čelovkami na hlavě pochodovali k řece.

Loď nás převezla kousek proti proudu a pak začal pěší výstup džunglí k vodopádu Salto Angel. Odhadem hodinu jsme pochodovali po vlhkých kamenech a kluzkých kořenech. Fyzicky nikterak náročný výstup vyžadoval vysokou koncentraci. Stačilo jedno špatné šlápnutí a sen o nejvyšším vodopádu světa mohl skončit dříve než začal…

Ranní pochod džunglí k nejvyššímu vodopádu světa (Mart Eslem)

Ranní pochod džunglí k nejvyššímu vodopádu světa (Mart Eslem)

Došli jsme na místo, kde byly jakési dvě skalní plošiny vykukující z okolního lesa. Od úpatí stolové hory jsme byli asi tak další hodinu pochodu. Dále se však už nešlo. Posadili jsme se na skálu a sledovali poslední třetinu vodopádu Salto Angel. Zbytek byl zahalen v mracích. Doufali jsme však, že s přibývajícím světlem se bude opona roztahovat a andělský skok se předvede ve své plné kráse.

Opona z mračen se opravdu začala otevírat. V ten okamžik náš průvodce ohlásil návrat dolů k řece. Nejeli jsme však přes půl zeměkoule, abychom po pár minutách zase odešli. Udělali jsme proto malou revoltu a na své riziko zůstali dále na místě. Pouze pár jedinců odešlo s průvodcem dolů. A mohli toho jen litovat.

Zamračený nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Zamračený nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Za půl hodiny se mraky rozevřely, a to pouze na pár minut. Oněměle jsme zírali na vrcholné představení přírodních krás. Doposud vodopád působil pouze jako déšť z nebe. Jakmile se závoj mračen rozplynul, byla vidět padající voda v celé své kilometrové kráse. Vše trvalo pouhý okamžik a sotva jsme pořídili pár snímků a záběrů na kameru, mraky se opět začaly uzavírat. Nejdříve v polovině vodopádu.

Salto Angel - andělský skok v plné kráse (Mart Eslem)

Salto Angel – andělský skok v plné kráse (Mart Eslem)

Rozdělení padající vody tak působilo ještě mystičtěji než předtím. Okraj stolové hory, přes který se řinula voda, byl izolován kolem dokola mlhou a vypadal jak pohled do jiného světa. Do ztraceného světa z pískovce a křemene pocházejícího ještě z dob, kdy Amerika tvořila společně s Afrikou velký kontinent Gondwana. Na stolové hory rozdělily, původně jednolitou plochu Guayanského štítu, vytrvalé vodní toky. A tak vznikl i nejvyšší vodopád světa, měřící 979 metrů.

Salto Angel v mystickém oparu ranních mračen (Mart Eslem)

Salto Angel v mystickém oparu ranních mračen (Mart Eslem)

Při hledání zlata jej v roce 1935 objevil americký pilot James Crawford Angel. Do té doby jej znali pouze indiáni kmene Pemónů, kteří jej nazývali ve svém jazyce Churún Merú (Velká voda). Voda z podobné výšky vlastně spíše plachtí, než padá. Jít proto ještě blíže ke stěně stolové hory by nebylo dvakrát zdravé pro naši záznamovou techniku. Navíc by se pak těžko vodopád, v celé své majestátní kráse, vměstnával do objektivů. Přestože by každý z nás určitě vydržel sedět a zírat na Salto Angel klidně i celý den, mraky měly jinou představu. Zatáhly svou oponu a nastal proto čas k sestupu dolů. Oněch pár minut bez opony si však budu pamatovat do konce života…

Horní hrana nejvyššího vodopádu světa Salto Angel (Mart Eslem)

Horní hrana nejvyššího vodopádu světa Salto Angel (Mart Eslem)

Andělský vodopád (Salto Angel) tedy není pojmenován, jak jsem si i já myslel po žádné božské světelné bytosti, ale po americkém pilotovi. Při návratu z průzkumu odlehlých končin tvrdil, že nalezl v džungli zlatou žílu u gigantického vodopádu. Jelikož byl Angel chronický lhář a pohádkář, který si rád a často vymýšlel, nikdo nechtěl věřit ani této naivní příhodě o zlatých valounech pod mamutím vodopádem. Aby ostatní přesvědčil, že říká pravdu, naložil roku 1937 do letadla svou ženu a dva kamarády. Na palubě čtyřmístného jednoplošníku se vydal za mytickým vodopádem. Podařilo se mu opět nalézt Auyantepui, ale když na ní přistál, okamžitě uvízl v bažinatém povrchu stolové hory. Nemohl proto opět vzlétnout a celá skupina bez jakýchkoli zásob se ocitla uvězněna uprostřed panenské divočiny na hraně stolové hory. Celých 11 dní čtveřici odvážlivců trvalo, nežli našli pěší cestu dolů po strmé stěně stolové hory a k překvapení všech se v zuboženém stavu objevili ve vesnici Uruyén v údolí Kamarata. Říká se, že dodnes (i po 70 letech) žijí ve vesnici lidé, kteří si pamatují na příchod Jima Angela a jeho společníků. Angelův počin byl oficiálně stvrzen až roku 1949 a nejvyšší vodopád světa od té doby nese na počest svého objevitele jeho jméno. Letadlo, které uvízlo na vrcholu stolové hory, bylo vyproštěno armádou, zrestaurováno a nyní stojí před letištní budovou v Ciudad Bolivar.

Salto Angel - tajemný vodopád ztraceného světa (Mart Eslem)

Salto Angel – tajemný vodopád ztraceného světa (Mart Eslem)

  Zpáteční plavba k laguně Canaima byla mnohem rychlejší. Minimálně o dvě hodiny kratší než, když motor kvílel proti proudu. Na některých peřejích jsme museli vyskakovat z lodi, abychom indiánům pomohli vyprostit člun ze zajetí mělkého kamenitého dna. Aspoň byla zábava a cesta utíkala.

Břeh řeky Churúm uprostřed ztraceného světa stolových hor ve Venezuele (Mart Eslem)

Břeh řeky Churúm uprostřed ztraceného světa stolových hor ve Venezuele (Mart Eslem)

Nejzajímavější byly poslední dvě peřeje, které jsme při cestě k vodopádu obcházeli po pevnině, a indiáni se plavili proti proudu bez naší zátěže. Dohromady nás totiž bylo okolo patnácti. V divoké vodě jsme nabrali docela dost vody a byli celí zmáčení. Naštěstí to už bylo blízko našeho hotelu Tepuy Lodge a mohl jsem si vše usušit na poledním slunci.

Po obědě jsme vypluli na lagunu. Pluli jsme v blízkosti několika vedle sebe burácejících vodopádů.

Vodopád Sapo v laguně Canaima (Mart Eslem)

Vodopád Sapo v laguně Canaima (Mart Eslem)

Nejzajímavější byl ten poslední, vodopád Sapo. Na břehu jsme se svlékli do plavek a vydali se vstříct jedinečné podívané. Poprvé v životě jsem se procházel po cestě vedoucí pod vodním závěsem. Zážitek podobný tomu popisovanému v knize Fenimoora Coopera „Poslední Mohykán“.

Za vodním závojem vodopádu Sapo (Mart Eslem)

Za vodním závojem vodopádu Sapo (Mart Eslem)

Jako jediný jsem měl vodotěsnou kameru a mohl tak zachytit neopakovatelnou atmosféru za vodní oponou. Neuvěřitelně kluzké kameny byly jedinou rušivou záležitostí. S otevřenou pusou a hlasitými projevy nadšení jsem kráčel v čele naší skupiny, aby záběry nebyly rušeny něčím nepatřičným. Kamera snímala svět za vodní oponou tak, jak tam stojí už po stovky nebo tisíce let.

V některých úsecích bylo díky neprůhledné vodní stěně pořádně šero. Jinde zase naopak bylo krásně vidět mezi provazci vody na hladinu laguny. V jednom dni to bylo už druhé místo, kde bych se vydržel kochat klidně celý den.

Skrýš za vodopádem Sapo je jako z románu Poslední Mohykán (Mart Eslem)

Skrýš za vodopádem Sapo je jako z románu Poslední Mohykán (Mart Eslem)

Aby nebyl celý den jen růžový, večer jsem si „užil“ i z opačného soudku. Od vodopádů jsme se šli ještě projít po okolí laguny. Bohužel jsem si vyšel pouze v plavkách se žlutým vodotěsným vakem přes rameno. Jestli jsem během celé cesty Venezuelou neměl s hmyzem problémy, vše jsem si v předvečer našeho návratu do Čech vynahradil.

Muchničky puri puri byly nenasytnější, než všichni komáři pod Salto Angel. Na levém bicepsu mě nakousli tak vehementně, že mi po paži stékala krev. Kam se hrabaly pijavice v Indii. Bylo mi v tu chvíli jedno, že jsme procházeli zákoutími, která údajně připomínala krajinu na vrcholech stolových hor.

Okolí laguny Canaima je navečer královstvím muchniček puri puri (Mart Eslem)

Okolí laguny Canaima je navečer královstvím muchniček puri puri (Mart Eslem)

Spěchal jsem proto zpět k laguně, kde na nás čekal motorový člun. Cestou z kopce jsem si sedřel do krve i patu. Byl jsem totiž v mokrých botách naboso. Dojem z nádherného dne jsem si však zkazit ani tímto nenechal…

Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Kapitola 9 – Canaima

By | Deník 025 | No Comments

Středeční snídani jsme absolvovali v pekárně naproti letišti v Ciudad Bolivar. Z okna pekárny jsme nemohli přehlédnout historické letadlo Rio Caroni Airplane. Jednalo se o zrenovovaný stroj, na kterém americký průzkumný pilot Jimmie Angel v roce 1937 objevil pro západní svět nejvyšší vodopád planety.

Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Letadlo Rio Caroni Airplane, které v roce 1937 objevilo nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

I my jsme se k vodopádu vydali na palubě letadel. Říkám letadel, protože stroje byly tak malé, že jsem společně s Leem musel letět jiným strojem než zbytek naší skupiny. Vrtulová letadýlka značky CESNA pojala s pilotem už pouze pět pasažérů a jejich váhově omezená zavazadla.

Vrtulová Cesna k přesunu do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

Vrtulová Cesna k přesunu do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

Nikdy předtím jsem do menšího letadla nelezl. Na záď k ocasu naskládali naše batohy a pak jsem se soukal do titěrné kabiny, kde jsem se připoutal k uzoučké sedačce. Připadal jsem si spíš jako ve velorexu nežli v letadle, ve kterém mám strávit 70 minut ve vzduchu. Už jen to, že jsme se odlepili od ranveje, podle mě odporovalo fyzikálním zákonům. Křídla mi připadala jak z papíru a vzpěry, které je držely u trupu, jako špejle na cukrovou vatu. Když jsme se uprostřed bílých mračen dostali do krátké turbulence, nevěřil jsem, že stroj dokáže vydržet pohromadě.

Přesto jsem nikterak vyděšený nebyl. Nemělo by to ani žádný význam, pouze bych trápil sám sebe. Raději jsem se kochal krajinou pod námi. Z jednolitého zeleného porostu tu a tam vykukovaly stolové hory nebo třpytivé hladiny vodních toků, protékajících tímto rájem mnohdy označovaným jako Ztracený svět.

V mracích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

V mracích nad stolovými horami ztraceného světa (Mart Eslem)

V kabině byl ohlušující rámus od motoru. Vyndal jsem proto špunty do uší, abych ochránil své slechy. Let byl dlouhý a monotónní. Většina pasažérů proto poklimbávala, včetně mě. Chvílemi jsem měl pocit, že spí i pilot, unavený nudným sledováním displeje se zapnutým autopilotem. Všichni jsme proto uvítali přistání na ploše letiště Národního parku Canaima.

V kokpitu titěrné Cesny na cestě do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

V kokpitu titěrné Cesny na cestě do Národního parku Canaima (Mart Eslem)

U laguny Canaima jsme se stihli naobědvat a chvíli poté nastoupili na upravený náklaďák. Převezli nás ke kotvišti úzkých dřevěných pramic na řece Carrao. Na palubu 10ti až 12ti metrové dřevěné lodě jsme proseděli asi pět hodin. Motor na zádi úpěl a kvílel námahou naší plavby proti proudu řeky Carrao a posléze řeky Churúm. Temné hladiny prudkých mělkých toků připomínaly brazilské Rio Negro. Peřeje, kterými byly obě řeky poseté, pak připomínaly proplouvání zpěněnou coca-colou.

Temná hladina řeky Carrao ve Venezuele (Mart Eslem)

Temná hladina řeky Carrao ve Venezuele (Mart Eslem)

Hned první peřeje, kterými jsme proplouvali, mě a vedle sedícího Honzu, zmáčely až na kůži. Zprvu jsem doufal, že kapitán udělá na poslední chvíli úhybný manévr. To se nestalo a já na chvíli zmizel pod vlnou tmavé vody, která se přehnala přes část zádi. Zmíněná první peřej působila, jako bychom pluli po schodech nahoru. Žasl jsem nad zručností místních indiánů ať už u kormidla na zádi či u pádla na přídi. Myslím, že jsme nad tím žasli všichni na palubě. Kromě naší skupinky bylo v lodi i dalších asi 9 lidí z Evropy nebo ze Severní či Jižní Ameriky.

Na pramici proti proti proudu řeky Carrao (Mart Eslem)

Na pramici proti proti proudu řeky Carrao (Mart Eslem)

Pět hodin jsem proseděl v mokrých kalhotách a tričku. V botách mi celou dobu čvachtala voda. Teplota vzduchu však byla natolik vysoká, že mi ani chvíli nebyla zima. Díky spektakulárnímu výhledu po okolí jsem neměl příliš času na svoje osobní příkoří ani na litování své „osezené“ zadnice. První stolová hora, která se na obzoru vynořila, ještě nebyla tak gigantická. Působila na mě tak trochu jako pevnost Königstein při proplouvání údolím Labe v blízkosti Bad Schandau.

Stolové hory ztraceného světa na břehu řeky Carrao (Mart Eslem)

Stolové hory ztraceného světa na břehu řeky Carrao (Mart Eslem)

Další kolmé stěny stolových hor však již byly dechberoucí. Člověk si připadal jako mraveneček plující na skořápce od ořechu. Několik hodin jsme totiž obeplouvali stále tu jednu a tu samou stolovou horu Auyantepui. Nejvyšší bod této gigantické skalní plošiny se halí do mraků ve výšce okolo 2500 metrů nad mořem. Celá stolová hora má rozlohu zabírající 700 kilometrů čtverečních. Pokud někdo něco podobného nevidí na vlastní oči, těžko si vůbec něco podobného dokáže představit.

Stolové hory zvané tepui ve Venezuele (Mart Eslem)

Stolové hory zvané tepui ve Venezuele (Mart Eslem)

Během pěti hodin jsme udělali asi pouze dvě nebo tři přestávky na občerstvení, nebo pokud byla potřeba zaskočit si do přírody na toaletu. Cílem naší plavby bylo tábořiště pod Salto Angel. A že se k němu blížíme, to si nemohl splést nikdo. Celá stěna, ze které z výšky okolo jednoho kilometru padá voda dolů, byla krásně viditelná. Ve výhledu nebránila žádná mračna, jak tomu často bývá. Pohled pro bohy byl odměnou i za krátký déšť, který nás opět promočil až na kůži.

Salto Angel - nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Salto Angel – nejvyšší vodopád světa (Mart Eslem)

Do kempu pod vodopádem jsem se proto velice těšil. Převlékl jsem se do suchého a vylil vodu z bot. Neměl jsem však náhradní kalhoty, a tak jsem si omotal okolo pasu barakudu (vojenský šátek ze síťoviny) a používal ji jako sukni či kilt. Kalhoty jsem si dal usušit k ohništi. Ráno strašlivě smrděly, ale hlavně, že byly suché.

Nocleh jsme strávili v dvoupatrovém srubu. Dřevěná stavba neměla stěny, kromě jedné v přízemí, kde byly záchody. V přízemí byl stůl, u kterého jsme spořádali skromnou, ale chutnou večeři. První patro, zastřešené vlnitým plechem, pak sloužilo k přespání. Na výběr bylo buď spaní na rohožích z palmových listů, nebo v hamakách. Já zvolil druhou možnost, protože jsem se nechtěl válet bez kalhot na zemi. Navíc všichni, kteří zvolili nocleh na rohožích, byli ráno poštípání od hmyzu, zatímco já v hamace byl netknutý.

Na obloze zářily hvězdy, měsíc se blížil k úplňku a v dáli šuměla padající voda Andělského skoku. Z okolní přírody vyzařovala obrovská energie. Vše bylo povznášejícím zážitkem a privilegiem zároveň. Cítil jsem pokoru a vděčnost za to, že mohu na podobném místě být…

Hotel La Cumbre v Ciudad Bolivar (Mart Eslem)

Kapitola 8 – Druhý pokus

By | Deník 025 | No Comments

I druhý den v Palmaru jsme se vydali za harpyjemi. Tentokrát na místo, kde se je Petrovi podařilo dva roky předtím vyfotografovat pro magazín Koktejl.

Vstávali jsme snad poprvé během našeho putování až za světla. Přesun na farmu seňora Rafaela trval slabou hodinku. Další hodinu jsme s průvodcem Javierem strávili v džungli. Prodírali jsme se hustým zeleným podrostem, který byl občas zralý na prosekání mačetou. Zatímco se Javier snažil objevit harpyje, Petr nás dovedl k věži z lešenářských trubek. Věž byla viditelně v džungli už několik let. Zatímco trubky byly pouze zrezlé, dřevěná podlážka ve výšce, odhadem deseti metrů, byla už celá ztrouchnivělá. Naráz jsme proto nahoře nemohli být více než ve dvou. Vedle Petra jsem se na věži vystřídal s Honzou a Vojtou. Dámy si nahoru lézt netroufly. Bylo by to i zbytečné, protože harpyje na stromě, kvůli kterému věž s plošinou vznikla, stejně nebyly. Zajímavá to bylo i bez toho. Málokdy se člověk dostane v džungli na úroveň špiček korun většiny stromů v džungli. Nad jednolitou zelenou hladinu vyčníval pouze majestátní vlnovec pětimužný, obrovský strom, v jehož větvích harpyje staví svá hnízda.

Domov harpyje pralesní v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Domov harpyje pralesní v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Bohužel nám tento majestátní dravec neukázal ze své krásy ani křídlo a museli jsme se spokojit pouze s fotografiemi, které Petr na místě pořídil v minulosti. Doporučil nám i zhlédnutí filmu o harpyjích s názvem „The monkey rating eagle of Orinoco“.

Vlnovec pětimužný je zespodu velice impozantní. Za ohyby jeho „kořenových laloků“ se klidně schová i dospělý muž. Od úpatí ohromného stromu jsme viděli na větvi malé termitiště. Na této větvi v dokumentu harpyje napadla kameramana BBC, když se příliš přiblížil k hnízdu s mládětem.

Vlnovec pětimužný (Mart Eslem)

Vlnovec pětimužný (Mart Eslem)

Hnízdo bývá umístěné vysoko na stromech a může mít průměr až 1,5 m. Samice snáší jedno až dvě vejce, které zahřívá 56 dní. Mláďata jsou schopna letu až za 140 dní, dalšího půl roku je rodiče krmí na hnízdě a mládě zůstává v blízkosti hnízda i několik let. Harpyje vyvádějí mladé jen jednou za tři roky a většinou odchovají z každé snůšky jen jedno mládě.

Stejně jako i den předtím jsme v lese slyšeli pouze typický pískot tohoto bájného dravce.

Po malém občerstvení a letmé prohlídce farmy seňora Rafaela jsme se vrátili pro zavazadla zpět do hotelu Parador Taguápire, kde jsme nocovali. Rozloučili jsme se s paní majitelkou Janny a nasedli do terénní Toyoty k přesunu do Ciudad Bolivar. Příjemný dojem z ubytování nám lehce zkazila výše účtu při odjezdu. V porovnání s cenami, např. v Hato El Cedral, jsme za pivo platili šestinásobek ceny. Okolí Sierry Imataca je údajně hornickou oblastí, a proto jsou ceny tak vysoké. Nezbylo nám, než to také akceptovat.

Skousnout jsme museli i malou nehodu během čtyřhodinového přesunu do Ciudad Bolivar. Náš řidič José špatně zabezpečil zavazadla a ta se za jízdy na střešním nosiči uvolnila. V plné rychlosti ulétl pryč Jitčin kufr. Naštěstí skončil v širokém zeleném pruhu uprostřed dálnice. Nezpůsobil tak žádnou dopravní nehodu a upozornil nás na uvolněná zbylá zavazadla. Pokud by se totiž uvolnila i ta, způsobili bychom za námi jedoucím řidičům velice horké chvilky za volantem. Děkovat jsme mohli i Leovi, který si všiml, že kufr ulétl. Bez jeho postřehu bychom ho už ani nenašli.

Před setměním jsme bez dalších komplikací dojeli do hotelu La Cumbre v Ciudad Bolivar. Hotel ležel na jediném kopci ve městě založeném roku 1764. Asi 350ti tisícová metropole největší venezuelské provincie Bolivar je jakousi vstupní branou do Amazonie, potažmo k výletům na vodopád Salto Angel.

Hotel La Cumbre v Ciudad Bolivar (Mart Eslem)

Hotel La Cumbre v Ciudad Bolivar (Mart Eslem)

Ciudad Bolivar je však proslulé i svým historickým centrem (mimochodem údajně jedním z nejkrásnějších v celé Venezuele) a nábřežím řeky Orinoko. Drsné místo plné barů a nočních klubů se jmenuje Pasco Orinoco a při návštěvě je na místě veliká obezřetnost. Hlavně po setmění. Taková Stodolní ulice ála Venezuela.

Z města jsme však nic neviděli. Naším úkolem bylo připravit si zavazadla na přesun do Národního parku Canaima a k nejvyššímu vodopádu světa…

Přesun z Puerto Ordaz do Palmaru zajistila stará Toyota Land Cruiser (Mart Eslem)

Kapitola 7 – Za harpyjemi

By | Deník 025 | No Comments

Z neděle na pondělí jsem spal oblečený. Chtěl jsem ráno spát co nejdéle a rovnou čapnout batohy a jít dolů do recepce, kde čekal řidič mikrobusu José. Rychlý přesun na nedaleké letiště a zhruba hodinový let z Caracasu do Puerto Ordaz. Vše proběhlo hladce.

Bez problémů byl i následný přesun z Puerto Ordaz do Palmaru v oblasti Sierra de Imataca. Nebyl však až příliš pohodlný. Stará Toyota Land Cruiser neměla zrovna pohodlné sedačky. Navíc byly sedačky umístěny jako lavice po stranách zadní kabiny auta. Dovnitř se také nastupovalo zadními dveřmi. Protože bychom se dovnitř nikdy nenasoukali, musel José vytáhnout všechna naše zavazadla na zahrádku na střeše. Naštěstí byl vybaven velkou plachtou a do té je zabalil. Ještěže tak učinil, protože během našeho čtyřhodinového přesunu i často pršelo.

Přesun z Puerto Ordaz do Palmaru zajistila stará Toyota Land Cruiser (Mart Eslem)

Přesun z Puerto Ordaz do Palmaru zajistila stará Toyota Land Cruiser (Mart Eslem)

Do Palmar jsme dojeli akorát v čase oběda. Na pokoji hotelu Parador Taguapire jsem se na chvíli natáhl a těšil se na polední siestu. Místo siesty jsme však okamžitě vyrazili na výpravu za harpyjemi.

Hotel Parador Taguapire v Palmar ve Venezuele (Mart Eslem)

Hotel Parador Taguapire v Palmar ve Venezuele (Mart Eslem)

Největší dravec světa má své hnízdiště právě v Sierra de Imataca. Vyjeli jsme z naší ubytovny a protrpěli na koženkových sedačkách další hodiny drncání. Zhruba 60 kilometrů jsme zdolali za dvě hodiny.

Cestou necestou jsme uprostřed syté džungle i plantáží manioku a papayí projížděli hlubokým bahnem a loužemi. Nakonec jsme zastavili u jakéhosi malého ranče a dál bylo potřeba pokračovat pěšky. Vítaná to změna! Zadnice jsme měli už lidově řečeno na kaši.

Zastrčený ranč v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)

Zastrčený ranč v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)

Brodili jsme se bahnem k hájku banánovníků. Pod listy těchto palem měl rozbitý stanový tábor štáb britských filmařů z BBC. Kromě stanů na přespání jsme obdivovali i velké stany s filmovou technikou a ostatní technickou podporou štábu. Tábor byl prázdný, a proto jsme se v něm příliš nezdrželi. Domorodí strážci by nám to ani nedovolili. Vadilo jim i naše fotografování.

Tábor BBC uprostřed banánové plantáže v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)

Tábor BBC uprostřed banánové plantáže v Sierra Imataca ve Venezuele (Mart Eslem)

Pokračovali jsme tedy dál rozbahněnou pěšinou, která místy připomínala spíše mělký potok. Terén se změnil v okamžiku, kdy jsme vstoupili do primární amazonské džungle. V korunách vysokých stromů dováděly opice a povrch pod našima nohama už nebyl tak rozbahněný. Po pár minutách jsme došli na jakousi malou mýtinu, kde stála asi 30ti metrová železná věž. Bylo nám jasné, že náš pochod za harpyjemi skončil. Byli jsme na místě.

Stožár filmařů z BBC u hnízda harpyjí v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Stožár filmařů z BBC u hnízda harpyjí v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Filmaři ze štábu BBC právě slaňovali ze své věže. Bohužel to nebylo proto, aby nás také nechali pozorovat hnízdo tohoto bájného dravce Jižní Ameriky. Opak byl pravdou. Sdělili nám, že se právě schyluje nahoře v hnízdě k výjimečným událostem, a slušně nás vypoklonkovali pryč. Chtěli, abychom šli zpět do jejich tábora a prý nás tam vyzvednou, až dokončí svou práci. Bylo nám jasné, že to vážně nemyslí a prostě nás jenom potřebovali dostat pryč.

Z harpyjí jsme tedy slyšeli pouze pištění hladového mláděte volajícího svou matku s krmením. Vyslyšeli jsme jejich přání a odešli.

Harpyje pralesní je impozantní druhý největší druh orla na světě. Tím největším je kondor velký (andský). Samci jsou překvapivě výrazně menší nežli samice. Ty mohou mít rozpětí křídel až dva metry a dosáhnout hmotnosti 9 kilogramů. Velice aktivní lovec má masivní zobák a mohutné silné nohy zakončené až 13 centimetrů dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně – hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy rychlostí až 80 km za hodinu. Létá nízko nad lesem a na svou oběť se vrhá střemhlav. Pomocí silných drápů strhává kořist z větví stromů.  Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a v letu unese až ¾ své vlastní váhy.

Harpyje pralesní (Petr Slavík)

Harpyje pralesní (Petr Slavík)

U ranče jsme se najedli a napili. Asi hodinu jsme jen tak lelkovali a naivně čekali, zda se přeci jenom nenaskytne možnost vrátit se k harpyjím. Nepodařilo se. Pasoucí se krávy, bachyně s chumlem malinkatých selátek i dotírající slepice a loudící psi byly slabou náplastí na naše zklamání. Nasedli jsme proto opět do Toyoty a vraceli se zpátky.

Banánová plantáž v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Banánová plantáž v Sierra Imataca (Mart Eslem)

Brzy se setmělo a naše jízda džunglí probíhala za naprosté tmy. Už při cestě za denního světla jsme měli problém se zdoláním dřevěného mostíku přes mělký potok. Volně ložená prkna tancovala pod kluzkými koly a málem došlo k nehodě. Stačilo málo a skončili jsme na střeše v korytě potoka. Naštěstí z mostíku sjelo jen levé přední kolo a Toyota uvízla svým podvozkem na dřevěném trámku.

Okamžitě jsme museli opustit kabinu, aby se off-road přeci jen nepřevrátil. Dvě hodiny trvalo Josému a jeho místnímu doprovodu Javierovi vyproštění uvízlého auta. S přemísťováním prken jsme jim pomáhali i my, nejvydatněji pak Petr. Chvílemi už jsme dokonce i byli smířeni s nočním pochodem temnou džunglí. Naštěstí k tomu nedošlo. Nikomu se totiž nechtělo brodit bahnem a loužemi po kolena či po pás. Naše večerní zápletka tak měla šťastné rozuzlení a hlavně, že se nikomu nic nestalo. Vše mohlo dopadnout mnohem hůř, stačilo, aby Toyota spadla do potoka celá. Jelikož jsme v kabině nebyli nikterak připoutaní, ošklivě a bolestivě bychom se zřejmě potloukli. I během vyprošťování občas hrozilo, že hever sklouzne a rozmačká Javiera, který s ním po autem operoval. Konec dobrý, všechno dobré…

Kapybary všude, kam se v Hato El Cedral podíváš (Mart Eslem)

Kapitola 6 – Caracas

By | Deník 025 | No Comments

Nedělní přesun do Caracasu vyžadoval opět brzké vstávání. Tentokrát v půl páté. Na západní polokouli mi podobné vstávání nedělá potíže, zatímco na asijské straně světa by mě z toho naopak, jak se říká, omývali. Zavřeli jsme za sebou prázdné pokoje a černou tmou kráčeli k východu z ranče, kde čekal náš odvoz.

Téměř pohádkový byl pohled nahoru na oblohu. Nebe bylo poseté miliony zářících hvězd a temné koruny stromů byly jako každou noc poseté stovkami bílých volavek. Vizuální představení, na které člověk jen tak nezapomene. Stejně tak nikdy nezapomenu na celý pobyt v Hato El Cedral. Tři dny byly doslova prošpikované novými a jedinečnými zážitky a zkušenostmi.

Od ranče vedla dlouhá rovná prašná cesta až na okraj pozemků patřících ke statku. Teprve tam, u asfaltové silnice jsme si přestoupili do dvou osobních aut. Cesta pak už byla, ve srovnání s přesunem na korbě náklaďáku, velice monotónní a nudná. Na korbě sice fičelo a prášilo se, ovšem přední světla dodávala ve tmě naší jízdě určitou dávku mystiky. Podél cesty jsme viděli svítit oči obyvatel mokřadů a na cestě samotné se povalovaly stovky kapybar. Ospale se otáčely, co je to vyrušuje ze spánku. Jevily pramalý zájem uhnout, dokonce i když kola náklaďáku projížděla pár centimetrů od nich. Uhýbaly pouze v případě, že opravdu bránily v průjezdu. Nemohl jsem se ubránit pochybnostem, zda ještě někdy a někde uvidím kapybary v tak obrovském počtu pohromadě.

Kapybary všude, kam se v Hato El Cedral podíváš (Mart Eslem)

Kapybary všude, kam se v Hato El Cedral podíváš (Mart Eslem)

Hlavní město Venezuely Caracas nemá návštěvníkům příliš co nabídnout. Díky pohnuté minulosti města, ale i otřesům půdy Caracas opakovaně trpěl pod nájezdy dobyvatelů a 16. března 1812 byl takřka úplně zničen zemětřesením.

Přenocovali jsme v hotelu Miramar Suites blízko letiště pro vnitrostátní lety. Jedinou prohlídku města jsme podnikli hlavně kvůli pozdnímu obědu nebo spíše brzké večeři. Díky dešti jsme u jídla i zůstali a ani centrum Caracasu si neprohlédli.

Výhled z hotelu Miramar Suites (Mart Eslem)

Výhled z hotelu Miramar Suites (Mart Eslem)

Do centra jsme jeli po dálnici, která byla postavena už v 50. letech 20. století za vlády diktátora Marcose Péreze Jimenéze. Byl to diktátor, ale také vizionář, který v mnohém předběhl svou dobu. Kromě dálnice, která bez problémů slouží i na počátku jednadvacátého století, nechal vybudovat i jadernou elektrárnu a podporoval spousty dalších zajímavých novátorských projektů. V jeho započatém díle však už bohužel nikdo další nepokračoval.

Město není na první ani druhý pohled nikterak hezké ani příjemné. Mrakodrapy a městské silniční sítě jsou obklopeny strmými stráněmi. Stráně jsou mnohdy doslova oblepené domečky tzv. favel nebo-li slumů chceme-li. Různobarevné hranaté stavby působí na stráních jako ptačí hnízda. Z dáli působí barevně a zajímavě, jejich realita je však jiná. Chudinské čtvrti jsou semeništěm problémů, díky kterým je Caracas považován na začátku 21. století za jedno z nejnebezpečnějších měst Jižní Ameriky. Vraždy a přepadení jsou na denním pořádku, což byl také důvod, proč Petr nechtěl riskovat naší bezpečnost a využil deště ke zrušení procházky centrem města.

Barevné favely Caracasu (Mart Eslem)

Barevné favely Caracasu (Mart Eslem)

Trochu jsem toho litoval. Aspoň trochu jsem si chtěl prohlédnout město, kde se narodil osvoboditel Jižní Ameriky od španělské nadvlády, hrdina Simon Bolívar. Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco se narodil 24. července 1783 v San Mateo u Caracasu, v tehdejší Nové Granadě, dnešní Venezuele.

Ptáci v letu nad Los Llanos (Mart Eslem)

Kapitola 5 – Na koních mokřady v Los Llanos

By | Deník 025 | No Comments

Sobotní program nebyl nikterak nabitý, ale o to víc jsme si jej vychutnali a užili. Vyráželi jsme z ranče opět brzy ráno po rozbřesku. To jsou na fotografování ty nejlepší barvy. S objektivem zapůjčeným od Petra jsem si opravdu užíval. Fotografování mělo najednou jiný rozměr a jinou dimenzi. Snímky zvířat přestaly, díky dlouhému sklu, působit jako z rodinné dovolené v zoo. Záběry kapybar, leguánů a dalších obyvatel mokřadů najednou snesly mnohem přísnější měřítka hodnocení kvality. Jediný problém byl pouze s ptáky v letu. S tím jsem neúspěšně bojoval a prakticky jsem nepořídil žádný ucházející snímek. Rozladit jsem se tím však rozhodně nenechal.

Ptáci v letu nad Los Llanos (Mart Eslem)

Ptáci v letu nad Los Llanos (Mart Eslem)

Z ranního foto lovu jsme se vrátili na snídani zpět na ranč a sotva jsme dojedli, čekala nás vyjížďka na koních. Koně byli pouze čtyři, a proto Vojta s Jitkou s námi nevyjeli. Leo je vzal na procházku okolo ranče El Hato Cedral.

Doprovázeni místním vaquerem (španělská varianta anglického cowboy), jsme se vydali na prohlídku Llanos z koňského sedla. Na koni jsem neseděl spousty let, ale opět jsem musel dát za pravdu rčení, že svět je nejkrásnější z koňského hřbetu. Aby se nám to opravdu líbilo, opustili jsme brzy cestu a vjeli přímo do mokřadů.

Hned po pár metrech jsme se brodili vodou, která sahala koním až do půli břicha. Boty jsme tak měli ihned plné vody a nohavice mokré až po kolena. Překvapivě ve vodě nebyly žádné pijavice. Když jsme se vydrápali zpět na lehce rozbahněný břeh, měli někteří z nás boty obalené chomáči vodních rostlin, jejichž černé kořeny z dálky působily jako zdechlé krysy visící ze širokých třmenů. Největším sběračem leknínů byl jednoznačně Honza. Plné třmeny jich měl při každém brodění vodou.

Hladina mokřadů byla téměř celá pokrytá vodními rostlinami se světle fialovými květy. Typické to prostředí, které bývá rájem anakond. Však také každý z nás později přiznával, že alespoň jednou v podvědomí řešit, zda si tento had troufne na člověka na koni. K podobné situaci by nemělo dojít, avšak po kolena ve vodě to člověku až zase tak nemožné nepřipadalo a fantazie pracovala na plné obrátky. Když už by z leknínů nevyjela anakonda, mohl by třeba krokodýl orinocký. Z kajmanů jsme obavy neměli. Koně jsme v duchu litovali, že by podobný střet v první řadě odnesli asi oni.

Místy byla voda tak hluboká a vegetace tak hustá, že můj kůň zakopával a ztrácel stabilitu, až jsem si už myslel, že se vykoupu celý. Z toho důvodu jsem se ani neodvážil vytahovat kameru, aby neskončila pod vodou. Chudák kůň se musel pořádně nadřít v těžkém terénu s mou maličkostí na hřbetě. Pokud nebrodil hlubokou vodu, bořila se jeho kopyta do měkkého bahna. Když jsme tedy znovu došli na souš, pořádně si odfrkl a já chápal proč…

Dvouhodinová projížďka dala zabrat nejenom mým hýždím, ale i stehnům a lýtkům. Na nepohodlném sedle jsem se snažil o vysedávání a lýtka se nepříjemně odírala o široké třmeny. Večer jsem pak měl z vysedávání při klusu i pěkná jelita na vnitřní straně stehen kousek nad koleny. Navíc jsem přeci jenom tak zcela nedokázal zabránit nárazům o sedlo, respektive koňský hřbet. Byl jsem proto poměrně rád, když Lenka projevila zájem o návrat do stájí díky únavě. Kvitovali jsme to s povděkem všichni.

Závěrečné brodění říčky bylo opět lehce adrenalinové. Přeci jenom jsem věděl, že v ní žije krokodýl. Rozhodně jsem nestál o zážitek podobný brodění pakoní nebo zeber přes africkou řeku Maru. Krokodýl tam dovede i zvíře těchto rozměrů stáhnout pod vodu.

Po obědě následovala dobrovolně povinná siesta do půl čtvrté. Ostré slunce bývá nevhodné pro fotografování a polednímu přímému slunci se také rád každý vyhne. Vzhledem ke každodennímu brzkému vstávání to navíc byla příjemná možnost jak dohonit případný spánkový deficit.

Odpoledne jsme se pokusili o akci „mršina“. Petr si lehl na cestu nedaleko od zbytků zdechlé kapybary a lákal tak kondory havraní, kterých bylo v okolí celé hejno. Nehybně ležel celé minuty na prašné cestě a na prsou měl připravenu kameru GoPro. Já i Vojta jsme ho z různých úhlů zabírali z povzdálí. Mrchožrouti byli však zřejmě přežraní anebo líní. Nejevili o Petrovu schránku žádný zájem. Stejný scénář se opakoval, i když změnil stanoviště a lehl si na vyvýšeninu nad řekou. Přímo na břeh se mu příliš nechtělo, aby o něj neprojevil zájem krokodýl. Atraktivní záběry jsme tedy nepořídili a lehce zklamáni pokračovali dále pěšky k mokřadům.

Petr Slavík jako falešná mršina (Mart Eslem)

Petr Slavík jako falešná mršina (Mart Eslem)

Neúspěch s kondory byl brzy zapomenut. Podařilo se nám totiž před západem slunce pořídit nádherné snímky a záběry kajmanů. Asi sedm jich bylo u umělého jezu na kraji mokřadů. S rozevřenou tlamou čekali na ryby, které čas od času padaly z jezu. Končily tak přímo v jejich zubatých tlamách. Ze břehu navazující laguny jsme se ke kajmanům dostali až na pár kroků. Naprosto uchvácen jedinečností okamžiku jsem ležel půl metru od temné vody zhruba tři až čtyři metry od nejbližšího plaza.

Kajman z očí do očí (Mart Eslem)

Kajman z očí do očí (Mart Eslem)

Překvapivě jsem necítil ani trochu strachu. Petr sice občas vznesl dotaz, zda někdo hlídá hladinu u břehu, ale příliš jsme tomu nevěnovali pozornost. Věřil jsem ve šťastnou hvězdu a v prozřetelnost, že z hlubiny nic nevyletí a nestáhne mě pod hladinu. Připouštím však, že v Africe bych si něco podobného asi netroufnul. Je totiž obrovský rozdíl mezi kajmanem a krokodýlem. Lehnout si tři metry od krokodýla a z břehu mu koukat z pár kroků z očí do očí, by také mohlo být to poslední, co bych zažil.  I kdybych v Llanos neviděl a nezažil nic jiného, zážitek z bezprostředního, téměř kontaktního focení kajmanů by mi stačilo. Pokorně a klidně jsem ležel na břehu a s vděčností v srdci si výjimečný okamžik vychutnával.

Honza s Vojtou zabraní do fotografování u "kajmaního jezu" (Mart Eslem)

Honza s Vojtou zabraní do fotografování u “kajmaního jezu” (Mart Eslem)

Od „kajmaního“ jezu jsme se spokojeně vraceli zpět na ranč a jako nádavkem mohli sledovat další úchvatný západ slunce nad Llanos. Lepší tečku za naším pobytem na ranči jsme si ani nemohli vysnít. Žhavá oranžová koule se utápěla na obzoru do nekonečných mokřadů a černé siluety ptáků na růžově modrém pozadí se vznášely nad třpytící se vodou…

Mrchožrouti u zdechliny kapybary (Mart Eslem)

Kapitola 4 – Hato El Cedral

By | Deník 025 | No Comments

Po večeři jsme poseděli u vína a rumu. Byla k tomu příležitost vlastně poprvé od našeho příletu do Venezuely. Příjemné povídání u dobrého pití vyvrcholilo nevšedním a nečekaným zážitkem. Petr si v dáli ve tmě všiml mravenečníka stromového. Nezapřel své instinkty a vycvičené oko fotografa divoké zvěře. Nádherná samice pískové barvy slezla ze stromu a elegantně se procházela ve tmě po ohradě statku. Nejevila vůbec žádný strach a nechala nás k sobě přiblížit téměř na dosah ruky. Nikomu ani nevadilo, že nemáme foťák nebo kameru. Na jedinečnosti okamžiku to nic neubíralo, právě naopak. Mohli jsme nevšední setkání prožívat o to intenzivněji.

Lehnout jsme si šli před desátou hodinou, kdy jsme byli už posledními na celém statku, kdo ještě byl vzhůru. Po chodníku jsme šli ke svým pokojům a kochali se scenérií nad našimi hlavami. Všechny stromy na ranči byly obsypané bílými volavkami. Desítky, ne-li stovky elegantních ptáků působily na vzrostlých stromech jako vánoční ozdoby. A nad tím vším nebe plné zářících hvězd a mystický srpeček měsíce, který vypadal jak lodička pohupující se na hladině oblohy. Zkrátka pohled pro bohy…

V pátek ráno jsme opět vypluli na mokřady. K plechové pramici jsme došli pěšky, protože náklaďák s korbou upravenou pro přepravu osob ve stylu safari, neměl natankované palivo. Na kraji prašné cesty ležela zdechlina kapybary a hodovali na ní ptáci.

Mrchožrouti u zdechliny kapybary (Mart Eslem)

Mrchožrouti u zdechliny kapybary (Mart Eslem)

Temná hostina vyprovokovala hlavně Petra k zalehnutí do prachu s cílem co nejzajímavějšího záběru. Díky tomu jsme si mysleli, že je ještě na pokoji a Lenka se pro něj vracela. Když jsme si Petra, nehybně ležícího na zemi všimli, napodobil ho i Honza. Úhlem záběrů jsem se nechal inspirovat i já a zaklekl vedle nich s kamerou.

Úhel záběru je to nejdůležitější (Mart Eslem)

Úhel záběru je to nejdůležitější (Mart Eslem)

Mohlo by se zdát, že další projížďka mokřady bude fádní, stejná a možná až zbytečná. Zdání klame. Kdo by se jí vzdal, velice by litoval. Plavba nás tentokrát dovedla až na řeku, kde byly břehy na obou stranách zarostlé stromy a keři. Větve byly často obsypané různým ptactvem rozličných velikostí a barev. Úžasné záběry volavek a různých létajících dravců se daly pořídit téměř na každém stromě.

Volavka v Los Llanos (Mart Eslem)

Volavka v Los Llanos (Mart Eslem)

Aby byly záběry co nejakčnější, házel náš lodivod Victor do vody ryby, které dravci lovili z hladiny řeky svými pařáty kousek od našeho člunu. Podobně dramatické záběry jsme pořídili i s kajmany. Občas se podařilo připlout k tomuto plazovi téměř na dosah ruky. Jednou jsem si lehl na příď ve snaze „ulovit“ co nejlepší záběr na kameru GoPro. Kamera byla na „selfie-tyčce“ necelý metr od hlavy predátora. Měl jsem docela strach, aby se z leknínů pode mnou nevynořil jeho kolega a nechtěl mě ochutnat. V jeden okamžik jsme se přiblížili pobřežnímu podrostu tak blízko, že mě větev bodla do žeber. Jak jsem se soustředit na záběr a případný pohyb kajmana, docela dost jsem se lekl a nechybělo málo, abych do vody spadl za ním. To se při absolutním soustředění na záběr stává často, že mě pak podobná maličkost prudce vyleká. Navíc v pozici, kdy jsem byl od čelistí predátora nejblíže ve svém životě.

Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)

Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)

Asi o čtvrt hodiny později jsem už kajmana s kamerou na tyči nepokoušel. Tentokrát jsem poprosil Victora, zda by statnému samci nehodil kus masa. Prvního kusu vepřového, které spadlo do vody, si kajman vůbec nevšímal. Další sousto dopadlo už na břeh a jeho vůni už neodolal. K plné spokojenosti cvakajících fotoaparátů a vrčících kamer. Krmením se brzy nechal zlákat další kajman. Už jsme se těšili na souboj titánů o kus žvance, ale zřejmě už nakrmený strávník opustil scénu bez okolků a bez boje.

Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)

Kajman v Los Llanos (Mart Eslem)

Zážitků s kajmany jsem byl tak plný, že už jsem ani nepotřeboval lovit další záběry. Přesto se mi nečekaně podařilo dostat GoPro kameru doslova pár centimetrů od hlavy nad hladinu vyčuhujícího mladého kajmana. Ležel mezi vodní faunou stále na stejném místě, kde jsme jej spatřili půl hodiny předtím. Levobok naší pramice se téměř otíral a jeho tělo, aniž by jej to jakkoli vyvedlo z míry. V klidu ho nechala i kamera pár centimetrů od hlavy. Přiznám se, že jsem se i trochu obával, aby mi jí nesežral. Záběr, který jsem si později v klidu domova prohlížel, rozhodně tak romantický, jako mé představy nebyl. Kajmana jsem na záběru téměř přehlédl, protože nás člun plul příliš rychle a hlava kajmana se na záznamu pouze mihla. Pro film byl proto záběr prakticky nepoužitelný. Jaká škoda…

Zpáteční plavbu jsem si báječně užíval. Občas jsem sice pořídil nějaký záběr, ale hlavně jsem se kochal krajinou. Nad hladinou mokřad pluly na obloze úžasné bílé mraky. Jak Ladovy obláčky se táhly až k nedohlédnutelnému obzoru. Podobnou scenérii v Evropě člověk snad ani nezažije.

Ladovy obláčky nad mokřady v Los Llanos (Mart Eslem)

Ladovy obláčky nad mokřady v Los Llanos (Mart Eslem)

A nezažije ani lov piraň. Sám jsem si mohl zahrát na rybáře, ale v mém podání to bylo spíše krmení dravců nežli jejich lov. Asi desetkrát jsem nahodil a vždy vytáhl pouze prázdný háček. Cítil jsem, jak sebou vlasec škube a často jsem i viděl hejno piraň, které mou návnadu okusovaly. Dvakrát piraňa vyskočila při vytahování háčku nad hladinu. Mylně jsem si tak dělal naděje, že jsem konečně něco ulovil.

Nejúspěšnější byla Lenka, té se podařilo vytáhnout piraňu hned dvakrát. Dokonce ani Victorovi nebylo tentokrát přáno. Zkoušel piraně lákat i na mrtvou kolegyni. Neúspěšně. Vytáhl pouze hlavu a zbytek těla byl okousán tak dokonale, že zbyla pouze páteř.

I odpolední výlet byl velice příjemný. Užil jsem si jej i bez foťáku. Jelikož jsem kdesi ztratil náhradní baterii do Nikonu, nemohl jsem si jej vzít. Jediná baterie, která mi zůstala, vykazovala příliš nízký stav  nabytí. Mrzet mě to mohlo dvojnásob, protože mi Petr půjčil svůj dvoustovkový objektiv, který dohromady s mou redukcí na Nikon NW1 vykazoval dvojnásobné přiblížení.

Loď tentokrát vystřídal náklaďák se sedačkami na korbě. Oproti dopoledni jsme nespatřili žádná nová zvířata až na jedno. Při návratu na ranč jsme v dáli viděli obrovského mravenečníka velkého. Tajně jsme doufali i v anakondu, ale to je veliká vzácnost. Dozvěděl jsem se několik zajímavých detailů ze života kajmanů i krokodýlů. Domníval jsem se, že jejich dlouhé polehávání s doširoka rozevřenou tlamou slouží k ochlazování organismu. Důvod je však jiný. Kajmani i krokodýli jsou plní parazitů a často mívají tlamu posetou pijavicemi. Když otevřou tlamu, teplý vzduch pijavice údajně vysušuje a ty odpadávají. Jedná se tedy o jakousi deratizaci ústní dutiny, v jejich případě tlamy.

Kajmaní tlama plná parazitů (Mart Eslem)

Kajmaní tlama plná parazitů (Mart Eslem)

Ohledně anakond jsem se zase dozvěděl, co pomáhá průvodcům je v rozlehlém rovinatém mokřadu najít. Upozorňují na ně často volavky, které u nich stojí a zírají na ně dolů pod sebe. Vzhledem k tomu, že mají na svém těle pouze kost a kůži s trochou peří, nejsou pro anakondu atraktivní. To se bohužel netýká kapybar. Obrovský škrtič dokáže pozřít až osmdesátikilovou oběť. Jeho „vřelému“ objetí se proto každý rád vyhne.

Rád budu vzpomínat na úžasné barvy západu slunce na Llanos. Díky rovinaté krajině měl neobyčejný půvab. Pruhy modré, oranžové a růžové barvy se zrcadlily v tmavých tůních mokřadů. Obzor nebyl narušen žádným kopcem ani stromem a hra barev byla naprosto dokonalá. Marně jsem pátral v paměti, kdy jsem podobně úchvatný soumrak pozoroval. Možná naposledy na lagunách Rio Negra v Brazílii…

Svítání na San Vidro Trail v provincii Barinas (Mart Eslem)

Kapitola 3 – Cock of the Rock (Skalňák oranžový)

By | Deník 025 | No Comments

Za zmínku stojí směnný kurz venezuelské měny, zvané bolivar. Oficiální kurz byl necelých sedm bolívarů za 1 USD. Petrovi se však povedlo díky známostem z předešlých cest do Venezuely vyjednat tzv. neoficiální kurz na černém trhu. Díky tomu jsme každý za svých 300 dolarů nafasovali tučný balík stovkových bankovek v hodnotě vlastně 3000 dolarů. Devatenáct tisíc bolívarů se nikomu nevešlo do peněženky a na bankovky jsme pomalu potřebovali samostatnou tašku. Nikdo si však nestěžoval. Proč také. Naposledy jsem takovýto příjemný dvojitý směnný kurz zažil v africkém Zimbabwe. Rozhodně podobné záležitosti cestu velice zpříjemní…

Marně jsem si myslel, že se mi přes noc udělá lépe. Ovšem šok, který můj organismus utrpěl prudkým stoupáním do více jak čtyř kilometrů nad mořem a zpět pod tisíc metrů, byl pořádný. Nespalo se mi dobře, a proto jsem ve čtyři ráno ani nepotřeboval budit. Tlak v hlavě se rozhodně nevrátil do normálu a při každém smrkání mě silně praskalo v uších. Pokaždé se mi však ulevilo.

Z ulice byl slyšet hluk nedalekého potoka. Mylně jsme se s Honzou domnívali, že venku prší. Já osobně bych to i kvitovat s povděkem, abych mohl dál ležet a vzpamatovat se.

Déšť však naše plány nezhatil a mě ranní procházka džunglí nakonec i pomohla. Než jsme však vystoupili v jakémsi bývalém lomu na začátku cesty zvané San Vidro Trail, čekal nás přesun autem do provincie Barinas.

Svítání na San Vidro Trail v provincii Barinas (Mart Eslem)

Svítání na San Vidro Trail v provincii Barinas (Mart Eslem)

Teprve se svítáním jsme započali příjemný pochod bujnou vegetací a ve strmých stráních hledali vzácného ptáka Ohniváka, zvaného anglicky Cock of the Rock a česky Skalňák oranžový. Vzhledem k mé fotografické výbavě jsem si hlavně užíval čerstvého vzduchu a nedělal si přílišné ambice a naděje. Skalňák v porostu vypadá jako zežloutlý list ozářený sluncem do oranžova. Mnohokrát jsme proto v korunách stromů místo na vzácného opeřence mžourali pouze na zbarvené listy. Jelikož nejsem příznivcem tzv. birdwatchingu, o ostatní létavce jsem se příliš nezajímal.

Když už jsme mysleli, že procházka nebude korunována setkáním s ptákem, kterého ve volné přírodě vidělo pouze málo lidí, nastal dramatický zlom. Opustili jsme rovinatou pěšinku a vydali se na jakousi rozbahněnou skluzavku klikatící se po prudkém svahu dolů k hučícímu potoku či řece. Porost byl místy tak hustý, že jsem se téměř neprotáhl, aniž bych nezachytil o větve popruhem batohu nebo obalu na stativ. Kluzké kořeny a mokré kameny hrozily v případě zakopnutí nepříjemným potlučením. Leo avizoval, že stezka je dlouhá zhruba čtyřicet metrů. Zřejmě chyběl často na hodinách matematiky, protože stezka byla minimálně desetkrát delší. Riskantní prodírání porostem se však vyplatilo. Skalňáků jsme pozorovali hned několik. O fotografii jsem se ani nepokoušel, snad mi ji někdo aspoň jednu později věnuje. Pokud se někomu nějaký vydaření snímek vůbec podařilo udělat. Mě se poštěstilo ulovit pár záběrů filmových. Mezi zelenými listy jsem na displeji obdivoval bílé očko uprostřed svítivě oranžové hlavy. Záběry nebyly nijak skvělé, i přesto však díky nim naše výprava skončila úspěchem.

V lese, uprostřed bujné pulsující vegetace, jsem ožil do té míry, že mě přestala bolet i hlava. Anebo jsem na to minimálně zapomněl. Přestože, jak jsem avizoval, nepatřím mezi fanatiky tzv. birdwatchingu, dopolední toulání lesem jsem si opravdu užil. A věřím, že nejenom já sám…

Po výpravě za Skalňákem oranžovým jsme pro změnu opět strávili několik hodin v autě. Většinu přesunu jsem naštěstí prospal. Přesunuli jsme se do oblasti zvané Los Llanos, mytického srdce Venezuely, kde se narodil i zesnulý bývalý prezident Hugo Chávez. Další tři dny jsme měli strávit na ranči Hato El Cedral. Jak jsem byl poučen od Lea, Hato je zkratka slovního spojení Hacienda de Toros, tj. volně přeloženo kravín.

Složili jsme batohy na pokoji pro hosty ranče a hned nás čekal chutný oběd. Asi hodinu poté jsme vyrazili do okolí, které doslova pulsovalo životem. Bohatá flóra a hlavně fauna byla uchvacující. Už před pokojem jsem téměř zakopával o metrové leguány a všude se pásla doslova stáda kapybar. O rozličných druzích ptáků na větvích stromů ani nemluvím.

Hato El Cedral (Mart Eslem)

Hato El Cedral (Mart Eslem)

Cestou k mokřadům jsme narazili na krokodýla orinockého. Nikdy v životě jsem nestál tak blízko krokodýla. Kdyby se rozeběhl zpět na břeh, sotva bychom uskočili. Řidič našeho nákladního tracku byl vybaven syrovým masem na dlouhém špagátu. Snažil se tak vylákat krokodýla zpátky na břeh. Nepodařilo se to sice, ovšem několikrát se tento prehistorický netvor vynořil nad hladinu a očkama hodnotil situaci na břehu. Možná bylo dobře, že na břeh nevyrazil. Zbytky kostí kapybar, po kterých jsme na břehu šlapali, působily dosti sugestivně až děsivě.

Krokodýl orinocký v Los Llanos (Mart Eslem)

Krokodýl orinocký v Los Llanos (Mart Eslem)

Další zastávka už byla u železné motorové pramice. Asi hodinu a půl jsme pluli uprostřed moře leknínů a kochali se, převážně opeřenými, obyvateli mokřad. Z dálky nás ze břehu pozorovaly kapybary a občas i volně se potulující krávy. Během jedné z nemnoha zastávek nám řidič náklaďáku a motorového člunu Victor předvedl dravost piraň. Díky kusu masa uvázaném na provaze, je dostával opakovaně až na břeh. Dravé ryby se ve vodě zakously do masa a nechaly se na špagátu vytáhnout z vody ven. Jednu z piraň nám ukázal i v ruce s doširoka rozevřenou čelistí plnou zubů ostrých jako břitva.

Ostré zuby dravé piraně (Mart Eslem)

Ostré zuby dravé piraně (Mart Eslem)

Na pramici jsem si užíval převážně ten klid ohromné rovinaté krajiny. Západ slunce hrál úžasnými, dech beroucími barvami. Tmavé obrysy ptačích hejn ostře kontrastovaly s oranžově modrou oblohou v pozadí. Syté barvy se odrážely i v hladině mokřad v místech, kde hladina nebyla pokryta vodními rostlinami. Člověk ani necítil potřebu takovou krásu zaznamenávat na fotoaparát či kameru. Přestože jsem se občas neudržel, v hlouby duše jsem cítil, že ten nejdokonalejší hard disk je můj mozek plný vzpomínek a tím nejúžasnějším objektivem jsou mé oči. Jsou to chvíle, které jsou složitě přenositelné pro ostatní. Musí se to zkrátka zažít na vlastní oči…

Západ slunce nad Los Llanos (Mart Eslem)

Západ slunce nad Los Llanos (Mart Eslem)