Kapitola 1 – Medea letí na Maltu

By 3.9.2008Deník 012

3. září 2008 bylo mé nejmladší dceři přesně 19 měsíců. Byla středa a po půl šesté večer se poprvé ve svém životě vznesla do oblak. Airbus společnosti Air Malta byl prvním letadlem, na jehož palubě zažila letecký přesun. Medea Mia Eslem se vydává po stopách svého otce? Vše tomu nasvědčuje.

Medea Mia, Malta

Medea Mia, Malta, Mart Eslem

Po mnoha letech jsem vzal všechny své dámy na cestu k moři. Věk mých dcer zatím není příliš příhodný k nějakému putování. Začneme proto pozvolna s poznáváním světa, zatím z pláže u hotelu na Maltě. Klidná rodinná dovolená s využitím služeb cestovní kanceláře Exim Tours. Vyrazilo nás hned sedm. Kromě mých čtyř dam i můj bratr Michal a naše maminka Marcela.

Temperament mé nejmladší dcery Medei se projevil už v letištní hale na terminálu číslo 2 v pražské Ruzyni. Je těžké ji udržet na jednom místě, pořád by někde běhala a lezla. Byl proto malý zázrak, udržet jí připoutanou na klíně maminky Lenky při startu letadla. Malé éro na palubě velkého éra. Cesta na Maltu bude každopádně ve jménu krocení Medei.

Brzy jsme byli velice vděční okolnostem, které zapříčinila dvě volná sedadla v řadě před námi. Zatímco pětiletá Madalena působila klidným, ba lehce vystrašeným dojmem, Medea si svůj první let ani neuvědomovala. Dlouhou chvíli si krátila po svém, kopáním do opěradla sedadla 13B. Veliké štěstí, že na něm nikdo neseděl.

Brzy byl problém i v přídavném bezpečnostním pásu pro batolata. Kdo to kdy viděl, přivázat malou vodnářskou dušičku na dvě hodiny opaskem k sedadlu. Samozřejmě chtěla hned běhat v uličce. K naší úlevě ji dokázalo „zaměstnat“ koukání z okénka ven na mráčky posetou oblohu. Médea, postrach ulice se blíží na Maltu téměř nadzvukovou rychlostí. Malťané, máte se na co těšit!

První polovina letu proběhla téměř v klidu. Zato druhou hodinu na palubě letadla jsme si opravdu užili. V hlavní roli byla opět Medea. Velice nelibě nesla, když jsem ji nedovolili pobíhat v uličce mezi sedadly. A na připoutání v sedě jsme rezignovali už dávno. Stála mně a své mamince Lence v klíně a střídavě nám lezla na hlavu a snažila se přelézt na sedadla za námi. Když jsme jí to nedovolili, chtěla opět běhat v uličce. Vpustit naší malou kalamitu do uličky mezi ostatní cestující, to jsme nemohli připustit. Držel jsem jí proto v náruči jako mimino. Ječela, jak Viktorka u splavu, a pokoušela se mě kopnout do hlavy. Útok jsem odrazil, nicméně jsem nestačil zareagovat na útok nehty na obličej. Pořádně mě podrápala, šelma mrňavá!

Kromě nohou jsem jí musel držet i ruce. I přesto dokázala znovu zaútočit. Když nešlo kopat ani škrábat, tak na mě alespoň vyprskla sušenky, kterých měla plnou pusu. Vítězoslavně se potom usmála, uspokojená tím, jak mě opět dostala. Předal jsem jí proto matce, ať si také užije, ale hlavně, abych se mohl očistit od drobků.

I Lenka vyfasovala pár facek a jako bonus jí Medea kousla do nosu. Co se dá dělat, Vodnáři velice nelibě nesou jakékoli omezování jejich vůle a svodoby. To vím nejlépe sám a navíc té malé vodnářské divošce koluje v žilách má krev. Kdo by tedy pro ni měl mít větší pochopení, než její vlastní otec?