Kapitola 22 – Harare

By 27.9.2002Deník 001

Odjezd do Harare byl naplánován na sedmou hodinu. A v kolik myslíte, že jsem na sraz před hotelem dorazit já? Ano, uhodli jste, ve čtvrt na osm! Mám přece dovolenou, musím vstávat skoro za tmy a ještě se mám honit, abych byl někde včas? Ani náhodou, hezky všechno v klidu.

Jelikož vyjíždíme tak brzy, připravili nám v hotelové kuchyni na cestu balíčky se snídaní. Copak asi se v polystirénových krabičkách skrývá? Jestli to, co myslím, tak už vím, že snídat nebudu!

Na letišti se budeme muset rozloučit s naším řidičem Oskarem. Vyklubal se z něj, po počátečním nedorozumění, docela příjemný chlapík. Včera nás dokonce provedl ruinami Velkého Zimbabwe a prohlídku doplnil i výkladem o historii místa.

V půl deváté jsme otevřeli Pandořinu skříňku, ale očekávaná anglická snídaně, o které se nám snad již i zdají sny, tam nebyla. Snědl jsem sýrové toasty a v obchůdku na odpočívadle, kde jsme stavěli na krátkou přestávku, jsem si koupil i pití. Na kuře a pomeranč jsem rozhodně po ránu neměl chuť a to nemluvím o vařeném vejci a dezertu. Rozhodli jsme se s Honzou věnovat náš ranní příděl někomu potřebnějšímu během cesty.

Čím více jsme se blížili k hlavnímu městu Harare, tím hustší byl provoz na silnici. Vzhledem k vysokému počtu aut je v Zimbabwe zřejmě problém s pohonnými hmotami. Není tu nic neobvyklého, když čerpací stanice jsou úplně bez benzínu. A tam, kde benzín či nafta je, jsou příděly limitovány určitým množstvím litrů na každé vozidlo. Je tady téměř nemožné natankovat plnou nádrž. Něco takového si lze v Evropě jen těžko představit. Ovšem podobná energetická krize může v budoucnu, až dojde k vyčerpání všech zásob, postihnou celý svět.

V půl dvanácté jsme dorazili na mezinárodní letiště v Harare a čeká nás tříhodinové čekání na odlet do Johannesburgu. Ještě před odbavením zavazadel jsem se dvakrát pěkně rozčílil. Nejdříve při balení zavazadel a poté ve stánku, kde jsem si kupoval láhev Spritu a tyčinku Snickers.

Měl jsem totiž jenom americké dolary a tak mi cenu museli přepočítávat do dolarů zimbabwských. Používají zde však najednou oficiální směnný kurs šedesát pět zimbabwských dolarů ku jednomu americkému. To mě pěkně nakrkli, všude se jelo na neoficiální černý kurs, který byl desetkrát vyšší a najednou bum a jedou podle pravidel, mrchy!

Měřeno takovýmto oficiálním kursem se tato země stává tou nejdražší, ve které jsem se kdy pohyboval, to bych denně utratil tolik peněz, kolik v Jihoafrické republice za týden. To je trochu silná káva na zemi, kde kromě Viktoriiných vodopádů není skoro nic jiného hezkého k vidění. Nudná, občas zvlněná vyprahlá rovina, posetá odpadky a strašnými barabiznami či chýšemi, tak vypadá většina Zimbabwe.

Aby toho nebylo málo, chtěli ještě třicet dolarů jako odletovou taxu. Během čtvrt hodiny mně tady stáhli o padesát amerických dolarů. Tolik jsem neutratil ani za celý svůj několikadenní předešlý pobyt v této zemi. To si dovolili moc, naštvali mně a tak jim to na stránkách svého bloku osladím, abych si zanadával a uklidnil se.

Další problém byl s mým fotografickým batohem. Úřednice u odbavovací přepážky mi opět činila problémy. Batoh označila cedulkou a před vstupem na palubu mi měl být odebrán. Když jsem spočítal cenu věcí v batohu, blížil jsem se k cifře přesahující slušný roční plat v České republice. Zavazadlo samozřejmě nedám z ruky a z dohledu. Tím spíš, když ty nejdražší přístroje mám pouze vypůjčeny od kamarádů.

Jelikož cestující nastupující do letadla byli vpouštěni ve dvou zástupech, vyčíhl jsem si tu řadu, ve které byla benevolentnější slečna a cedulku jsem ji prostě neukázal. Dostal jsem palubní lísteček a mazal celý šťastný do letadla.

Celý let BA 6268 je o více než půl hodiny zpožděný, na palubu jsme nastupovali již v době, kdy jsme měli být dávno na obloze. Mají takové zpoždění a ještě si dovolí opovrhovat mým batohem na palubě Boeingu 737-200! Přitom spousta lidí má v kabině kufry ještě mnohem větší než můj batoh a problémy jim nikdo nedělá. Jsem na to však již zvyklý z cest minulých, je to pořád ta stejná písnička.

Odstartovali jsme až v patnáct hodin a čtyřicet pět minut, tedy s pětačtyřiceti minutovým zpožděním.

Ve čtvrt na šest jsme po pohodovém letu dorazili do Johannesburgu. Na letišti nás čekají asi dvě a půl hodiny čekání v odletové zóně. Čekání si většina z nás opět krátila, tentokrát již poslední možností k oběhnutí obchůdků se suvenýry. Koupil jsem posledním pár dárků a s Honzou si sedl ke skleničce ledového čaje.

Zcela neplánovaně jsem položil základní kámen své příští cesty. V knihkupectví jsem si koupil průvodce Lonely Planet Antarktidou. Zbývající čas do odletu jsem proto trávil četbou o posledním kontinentu, který mi zbývá navštívit. Váhám mezi tím, zda k této cestě příští rok využít služeb nějaké cestovní kanceláře nebo zda se na sedmý kontinent mám vydat na vlastní pěst.

V druhém případě bych musel sehnat podobného šílence jako jsem já, aby mně doprovázel. Úplně sám bych si na konec světa netroufal odcestovat.

British Airways si opět dali s odletem načas a zpozdili se o půl hodiny. Půdu Jihoafrické republiky jsme opustili až v půl deváté večer. Zítra ráno okolo šesté hodiny londýnského času bychom měli po třítýdenním odloučení opět stanout na území Evropy a se zastávkami v Londýně, Vídni a Brně konečně dorazím domů!