Kapitola 7 – Do Maseru

By 12.9.2002Deník 001

Předzvěstí dneška, tedy pátku třináctého, bylo opět hrozivé Honzovo chrápání. Opět jsem se snažil zalézt kamsi mimo akční rádius mých uší. Zkusil jsem zalézt do koupelny a zavřel za sebou i dveře. Bohužel tam jeho chrápání rezonovalo ještě více než v pokoji, díky čemuž jsem se za pár minut opět vrátil na postel. Papírové zátky v uších a polštář omotaný kolem hlavy opět ani trochu nepomáhal. Usnul jsem až k ránu.

Po probuzení se Honza snažil zlepšit mou náladu a udobřoval si mne vyprávěním vtipů. Povedlo se mu to, jedním mně opravdu dostal. Pokusím se jej reprodukovat.

Paní učitelka ve škole zadá dětem úkol vytvořit větu a zakomponovat do ní slovo Yetti. Přihlásí se Anička a chrlí ze sebe: “Prosím, sněžný muž Yetti žije v horách!”

“Ano, výborně” chválí učitelka Aničku. Po Aničce se přihlásí Jaroušek: “Yetti je chlupatý a žije v horách.” Sotva Jaroušek domluví, už se hlásí malý Dežo: “Pani učitelko, my sme si něco připravili dohromady s Eržíkou!” A oba dva spustí: “Je ty zimá?” ” Je ty pičo!”

Hned po snídani se naplno projevilo, co je dnes za den. Nakládali jsem si věci do auta, když přiběhl Martin celý rozrušený tím, jak Pavel před chvílí dostal záchvat, několikrát omdlel a při tom s sebou seknul o zem. Prozradil nám, že Pavel údajně užívá prášky na nervy, ovšem neví z jakého důvodu. Včera večer si vzal jako každý den svůj lék, spolu s ním spolkl i pilulku Lariamu proti malárii a vše zapil panákem whisky. Ani se proto nedivím jeho nenadálé nevolnosti, jedná se o kombinaci, která by porazila i slona!

V devět hodin jsme s malým zpožděním tedy konečně opustili Cradock, ležící na břehu řeky Great Fish, a namísto do Middelburgu jsem se vydali do Hofmeyru. Změnou trasy vedoucí do Maseru, hlavního města Lesothského království, bychom měli ušetřit kolem jednoho sta kilometrů. Přesunout se do horského království Lesotha, konkrétně právě do jeho tří set tisícového hlavního města, je naším cílem pro dnešní den.

Celé království, jehož území je zcela obklopeno územím Jihoafrické republiky má více jak dva miliony obyvatel a v jeho čele stojí král, který jmenuje vládu. Kromě této plní však převážně reprezentační povinnosti. Konstituční monarchie v rámci Commonnealthu má svou vlastní měnu – loti. Úředními jazyky jsou angličtina a jižní sothština. Království, dříve známé jako Basutsko získalo nezávislost již v roce 1966.

Když již držím tužku v ruce a píšu, vrátím se ještě k několika informacím o Jihoafrické republice, jejíž území dočasně opouštíme. V Jihoafrické republice se lze setkat kromě angličtiny ještě s afrikánštinou a s devíti bantuskými jazyky. A v každém z těchto případů se jedná o úřední řeč. Afrikánsky zní i většina nápisů a tento způsob mluvy je rozšířen převážně mezi Búry. Búrové tvoří přes dvě třetiny současného bílého obyvatelstva a původně se jedná o potomky Holanďanů, Dolnoněmců a později i přistěhovalých Hugenotů, kteří přišli v polovině 17. století do Kapska.

Cesta příjemnou i když monotónní krajinou ubíhá jako voda a z Hofmeyru jsem pokračovali v cestě dál směrem na Steynsburg. Jedná se o malé poklidné městečko uprostřed ničeho, odkud naše cesta vedla dále do Moltena.

Na půli cesty však musíme odbočit doleva na Burgersdorp a pak dále na Aliwal North a Rouxville. Z těchto všech vyjmenovaných míst či měst, ležících na naší dnešní trase, však pouze Aliwal North stálo za zmínku reportérům z Lonely Planet a lze se o něm dočíst pár strohých informací v jejich knižním průvodci. Jedná se o město na břehu řeky Orange a zároveň na hranici mezi provincií Eastern Cape a Free State. Místo je známé svými léčivými minerálními koupelemi a horkými prameny. Jelikož je ještě brzy na oběd, v Aliwal North jsme ani nestavěli a kdybychom nepotřebovali tankovat, projeli bychom i Rouxville. Na Rouxvillské čerpací stanici Shell jsme doplnili svou nádrž o dalších šedesát litrů benzínu a použili místní nevábné záchodky.

Na silnici za Rouxville jsem uhnuli doprava na Zastron a přestože není ještě ani půl jedné, máme za sebou již dvě třetiny dnešní trasy. Čím se dostáváme více a více na sever, tím větší je vedro, díky pobytu na jižní polokouli je vše obráceně. Naštěstí se nemusí chodit po rukou. Až na nepříjemné horko, navíc umocněné pobytem v mikrobusu, ubíhá dnešní den v naprosté pohodě. Dokonce i Pavlovi se již vrátila barva.

Ve dvanáct hodin a čtyřicet minut jsme minuli Zastron a směřujeme na Wepener, z kterého by to do hlavního města Lesotha nemělo být již více než sto kilometrů. Vzdálenosti zde v Jižní Africe jsou zcela jiné než na jaké jsme zvyklý z domova. Pět set šest set kilometrů tady nic neznamená, přestože u nás doma bychom po ujetí takové vzdálenosti již mnohdy byli mimo území České republiky. Jednotlivá městečka jsou od sebe vzdálena desítky kilometrů a mezi nimi člověk projíždí jen nekonečné pláně a pastviny, uprostřed nichž se sem tam mihne nějaká farma, velmi často nabízející i možnost ubytování.

Zatímco se zmiňuji o pohledu obyvatel velkých zemí na vzdálenosti, vybavuje se mi jedna historka, kterou jsem zažil s kolegou Matthewem. Je to tentýž rodilý Američan, o kterém se zmiňuji již ve svých záznamech z cesty do Polské Osvětimi. Bude tomu více než rok, co jsem se rozhodoval, jak využiji volnou letenku od British Airways a tehdy jsem přemýšlel i o návštěvě Las Vegas. Nakonec však došlo na New York, jelikož britská společnost do města zábavy a hazardu nelétá. Ptal jsem se onehdy Matthewa, jak bych se mohl přeci jen dostat do Las Vegas a on mi, jako by se nechumelilo odpověděl, abych letěl do Denveru, že je to odtamtud kousek. Jaký byl můj šok, poté co jsem s pomocí mapy zjistil vzájemnou vzdálenost přesahující jeden tisíc kilometrů!

Lidé pocházející z rozlehlých zemí prostě smýšlí jinak, ale mne tehdy taková vzdálenost od mých úmyslů odradila. Optal jsem se jej tedy, jestli se nezbláznil, chtít po mně přesun srovnatelný s cestou přes polovinu Evropy, takovou dálku jsem se trmácet nehodlal. Po zážitcích zde v Jižní Africe mám však již na věc jiný názor. Měl jsem tehdy jet, pokud chce člověk něco vidět, nesmí se nechat ničím odradit. Ovšem díky své váhavosti jsem mohl spatřit a navštívit, tehdy ještě stojící věže Newyorského Obchodního Centra, zatímco Las Vegas je stále celé a nikam mi neuteče.

Ve čtvrt na dvě jsme dorazili do Wepeneru, který jsem však také pouze minuli z levé strany a nabrali směr na Dewetsdorp. Nedojedeme ovšem až do Dewetsdorpu, nýbrž za Wepenerem zabočíme doprava na Hobhouse. Celý úsek cesty z Wepeneru do Hobhousu kopíruje již hranice Lesotha.

Za Hobhousem je dalším městem při cestě Ladybrand, ze kterého je to do Maseru již jen co by kamenem dohodil. Poslední etapu cesty jsme si zpestřili puštěním autorádia, kde nás zaujala místní hudba, připomínající ruské harmonikové melodie v kozáčkovém rytmu.

Oživujeme si tak dlouhou chvíli každodenních několika hodin trávených v kabině auta. Včera jsme například poslouchali audiokazetu s Járou Cimrmanem a váleli se smíchy z toho, co dokáže soubor okolo pánů Smoljaka a Svěráka vymyslet za ptákoviny.

Již zmiňovanou první skladbu v rádiu vystřídala píseň znějící pro změnu jako sbor ruských mužíků. Zřejmě dny na počest zániku Sovětského svazu na vlnách místního rádia?! Za dalším kopcem jsme již bohužel ztratili signál této zajímavé rádiové stanice na frequenci 98.2 FM a museli přeladit na jinou.

Kolem půl třetí jsme překročili hranice Lesotha na přechodu Maseru Bridge. Po mostě přes řeku Caledon jsem vstoupil do svého 37. státu, ovšem do teprve prvního ryze černošského. Bílí lidé zde jsou pouze turisté nebo zahraniční experti pracující pro vládu. Na hraničním přechodu jsme se trochu zdrželi díky čekání ve frontě na výstupní razítka z Jihoafrické republiky a poté ještě při placení mýtného za přejezd mostu Maseru Bridge. Nejbližšími dvěma úkoly bude najít ubytování a někde se najíst, máme totiž již všichni veliký hlad.

Ubytovali jsme se v Anglican Training Centre, o čemž nevím jestli mám mluvit jako o ubytovně. Jestli jsem to dobře pochopil, jedná se o jakési centrum boje proti onemocnění AIDS a pokoje se nachází v areálu křesťanské církve. Dnešní nocleh kompenzuje zřejmě včerejší úlet v podobě čtyřhvězdičkového ubytování. Ubytovna je jeden velký hnus, na hranici mezi ubytováním a spánkem pod širým nebem.

Hodili jsme zavazadla na cimry a vyrazili do centra na pozdní, nicméně zasloužený a toužebně očekávaný oběd. Musíme s sebou hodit, jelikož údajně brány našeho dnešního útočiště zavírají v sedm hodin večer, tedy těsně po setmění. Domníváme se, že je to z bezpečnostních důvodů, jelikož není snad většího zážitku, než potkat černocha ve tmě.

Nejedná se o žádný rasistický vtip, ale oni opravdu jsou potmě téměř neviditelní a když nic horšího, mohou způsobit přinejmenším leknutí. Proto je i nepříjemné jezdit autem po tmě, jelikož zde každou chvíli nějaké černé dítě přebíhá silnici a téměř vždy si k tomu vybere neosvětlené místo. Po setmění panuje tedy veliké nebezpečí dopravní nehody, tj. srážky s černochem.

V noci nejsou děti vidět, ale ve dne jsou krásné, JAR [Mart ESLEM]

V noci nejsou děti vidět, ale ve dne jsou krásné

V půl páté jsem se konečně s chutí pustili do jídla ve Steers Fast Foods, které jsme objevili na jedné z hlavních ulic, hned naproti hlavní a údajně jediné budovy pošty v celém království. Po jídle jsme si šli prohlédnout ulice Maseru. Je až s podivem, jak moderní a čisté budovy se zde v údajně zaostalé zemi třetího světa nacházejí. I lidé na ulicích jsou velice slušně oblečeni a mnohé mladé dívky jsou dokonce převelikými parádnicemi. Za místní obchodní centrum by se nemusela stydět mnohá města u nás v Čechách, ba co víc, většina si může o takovém nechat i zdát.

Centrum Maseru, JAR [Mart ESLEM]

Centrum Maseru

Velmi zajímavé je i sledování místních žen, nosících nákupy či jiná břemena na hlavách. Představoval jsem si, jak se u nás člověk se vším táhne v rukách a bolí ho pak z toho záda. Zde si s nákupem ještě vyjdou na procházku po městě, jako by se nechumelilo a o nějakých bolestech zad či jiných ortopedických problémech snad ani nemají potuchy.

Prodejna? JAR [Mart ESLEM]

Prodejna?

Po návratu z města podniknuvšího již za úplné tmy, kdy protijdoucí černoši nás každou chvíli vylekali jako duchové vystoupivší z mlhy, jsme konečně vedoucímu expedice Martinovi, nastínili úmysl upravit itinerář posledního týdne našeho pobytu v zemích jižní Afriky.

Z počátečního neformálního rozhovoru se vyvinula dlouhá vzrušená debata na jejímž konci jsme se všichni shodli, že změna nebude úplně od věci. O všem se rozhodne, až se dozvíme cenu letenek z Johannesburgu k Viktoriiným vodopádům. Jakmile se dozvíme, na kolik by nás tento neplánovaný let finančně vyšel, nastane rozhodný okamžik celé expedice – zda zůstaneme všichni pohromadě nebo zda se rozdělíme na dvě skupiny a setkáme se až poslední den na letišti v Harare, hlavním městě Zimbabwe.

Většině z nás se totiž nechce plahočit přes celé neklidné zimbabské území se všemi našimi zavazadly, bůhvíjakými prostředky veřejně dopravy. Máme ještě týden na rozmyšlenou, jakou variantu zvolíme.

Před spaním jsem chtěl zavolat domů, abych se opět ohlásit a ujistil všechny, že jsem v naprostém pořádku. Můj telefon, bohužel, nebyl schopen napojit se do sítě žádného z místních mobilních operátorů. A to i přestože, při ručním vyhledávání ukázat dvě možnosti. Snad tedy o mně doma nebudou mít starost.

Posledním dnešním zážitkem bylo prosté večerní koupání. Jelikož jsem nenašel odvahu a neměl ani žaludek vhodně naladěn ke vstupu do pánských sprch, a to dokonce ani v botách, zvolil jsem jako náhradní řešení dámskou koupelnu. Na “dámách” ovšem nebyly sprchy, pouze vany. A tyto vany si rozhodně s Mr. Propperem netykaly.

Což o to, nebyl problém, nesedat si na dno a zůstat pouze v podřepu, největší starost mi činili dva od sebe vzdálené vodovodní kohoutky, z jednoho tekla ledová a z druhého téměř vařící voda. Zajímalo by mne, který koumák tenhle systém vymyslel. V čisté vaně se logicky voda smísí a tím se dosáhne požadované teploty, nepochopím ovšem, jak se má obsluhovat stejně řešené umyvadlo.

Nebyl takový problém s namočením a namydlením, to ještě z červeného kohoutku tekla teplá voda, ale show nastala, při fázi splachování, kdy voda byla již téměř vařící. O studenou koupel jsem vzhledem k nízké večerní venkovní teplotě opravdu nestál, a proto jsem vymyslel následující. Udělal jsem z dlaní misku a nabíral do nich nejprve studenou vodu, kterou jsem následně doléval trochou vody vařící. Teprve takto smíchanou vodu jsem cákal na namydlené tělo. Ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy při koupání tak nadřel. Ale díky bohu za možnost, moci se před spaním alespoň v trochu důstojných podmínkách umýt.

A teď se musím pokusit co nejdříve usnout, než přijde na pokoj Honza s ostatními. Opět spíme v jedné místnosti, společně s Pavlem a Martinem, proto nehodlám poslouchat chrápání na potenciálních třech frontách.