Kapitola 8 – Horské království Lesotho

By 13.9.2002Deník 001

Mé černé myšlenky došly naplnění a já jsem opět větší část předešlé noci probděl. V koncertu se střídavě předháněli Honza s Pavlem. Já se jen vztekle převaloval a myslel jen na jedno, abych konečně usnul, strašlivě chrápal a oba je vzbudil.

Teď je krátce po osmé hodině ranní, my jsme již se všemi zavazadly na palubě mikrobusu a míříme do centra na snídani, zřejmě do KFC na proklatě dobré kuře.

KFC bylo zavřeno, a tak jsme si pouze skočili do marketu a koupili si sušenky a pití. Zatímco jsme nakupovali, dva místní, asi tak patnáctiletí hoši, nám hlídali a dokonce i umyli auto. Oběma jsem dal deset randů. Jihoafrické randy tu totiž lze běžně používat. Pokud jsem požadoval místní měnu loti, musel jsem si o ni požádat, jinak by mi automaticky vrátili nazpátek rozměněné randy.

Po snídani jsme museli ještě v Maseru pro jistotu dotankovat palivo, abychom měli plnou nádrž a vyrazili do horského průsmyku God Help Me Pass, kde nás čeká výlet na basotských ponících.

Z Maseru jsme nabrali směr na Mafeteng a po pár kilometrech tímto směrem zabočili na Marakabei. Cestou vedoucí krásnou horskou krajinou jsme míjeli dvě vesnice se zajímavými názvy. Jedna se jmenovala Roma (Řím) a druhá Nazareth.

Vnitrozemí Lesotha je již o poznání chudší než hlavní město, ale i tak mi obydlí zdejších lidí připadá mnohem hezčí a komfortnější než obydlí chudších lidí v severní Africe, která by údajně měla být vyspělejší. Černoši si zřejmě potrpí na čistotu mnohem více než koránem pobláznění Arabové, kteří pro samé “svaté válčení” nemají čas si uklidit ani před vlastním domem.

Typická lesothská, JAR [Mart Eslem]

Typická lesothská

V jedné z vesnic jsme i krátce zastavili a rozdali pár bonbónů i propisovacích tužek malým černouškům. Já si za pár drobných pořídil velmi hezké záběry do své sbírky fotografií.

Silnice se klikatí uprostřed hor a prudká stoupání střídají prudké sjezdy, při nichž se modlíme, aby nám neselhali brzdy. Ale Honza, který jak to tak vypadá si za odměnu odšoféruje celou dovolenou, si vede dobře a brzdí převážně motorem.

Každá zastávka na fotografování se mění v odrážení hromadného útoku místních dětí, kteří berou vše co je kdo ochoten dát. Rozdal jsem i své sušenky, které mi zbyly od snídaně.

Věčně usměvavé děti, JAR [Mart Eslem]

Věčně usměvavé děti

Z avizovaných poníků se vyklubali koně skoro normálních rozměrů, takže vzhledem ke čtyřem hodinám v sedle máme před sebou asi opravdový zážitek. Zvolili jsme čtyřhodinový trek na koních, jelikož chceme navštívit nedaleké vodopády Quiloane Falls. Vše, co jsem potřeboval, tedy fotoaparát, videokameru a láhev s pitím jsem si přivázal k opasku. Jsem sice jako vánoční stromeček, ale hlavně jsem si tím osvobodil ruce a mám je obě dvě volné, což se mi v sedle bude sakramentsky hodit. Ovšem, jak budu psát v koňském sedle své zápisky, to opravdu netuším. Ovšem, kdyby šli poníci pomalu, mohlo by to jít, jelikož na velbloudu jsem již jel i bez držení a bylo to v naprosté pohodě.

Výlet na koních mohu každému doporučit, přestože v lesothských horách se místy může jednat i o dosti adrenalinovou záležitost. Na hřbetech koní jsme pochodovali po vrstevnicích kopců, kamenitou a místy i zablácenou cestou, sotva metr širokou. Na jejímž okraji byl většinou příkrý sráz dolů do koryta řeky Makhaleng (nejsem si jistý názvem řeky, původně mi naši průvodci odkývali, že se jedná o řeku Orange, ovšem s pomocí mapy jsem později vydedukoval název Makhaleng).

Odměnou za prožité krušné a nepohodlné chvíle v koňském sedle nám bylo, kromě nádherného pohledu na vodopád, i úžasné ticho, vyrušované pouze šuměním řeky a cvakáním koňským kopyt. Ten klid a nebe bez jediného mráčku, zastřené pouze mírným oparem, to byl opravdový balzám na nervy.

Nebyl bych to já, kdyby mně nepotkala po cestě veselá příhoda z natáčení. Na jednom rozcestí, přestože jsem jel uprostřed celé skupiny a ve předu i na konci karavany byl horský průvodce, se můj kůň náhle vydal jinou cestou. Zkoušel jsem otočit jej zpět, tvrdohlavě však mé pokyny odmítal a šel stále pryč od ostatních. Vzhledem k šíři cesty jsem se neodvažoval silněji zatáhnout za uzdu, měl jsem totiž strach se otočit a smiřoval se pomalu s jinou trasou mého soukromého výletu. Ovšem černý jezdec, uzavírající startovní pole, slezl ze svého oře a přispěchal mi pěšky na pomoc. V první moment jsem však měl dojem, že chce situaci spíše zhoršit, to když koně šlehl větví a ten se mírně vzepjal a poté se začal točit doprava. Po sérii dalších ran, kdy ve mne byla strachy jen úplně malinkatá dušička, se na úzké cestě na pokraji srázu otočil úplně a poslušně se vrátil zpět k ostatním. A světe div se, od té doby jsem s ním začal vycházet. Dokonce i na mé požádání zastavil, kdykoliv jsem se rozhodl něco fotografovat.

Ovšem příhodu ze sedla jsem nezažil pouze já. Třeba náš průvodce Martin se cestou také znenadání odpojil, vyjel mimo cestu a vydal se přímo na nejbližší vrchol kopce. Vzhledem k obratnosti a ladnosti s jakou seděl v sedle, jsme si všichni pomysleli, jaký je to dobrý jezdec, když si dovolí vyjet ze lepším výhledem na tak krkolomný vrcholek. Po návratu nás však ujistil, že to pouze na jeho koně přišli horolezecké choutky a jelikož byl lehce nedotáčivý, musel s ním udělat zmíněný okruh, než se mu podařilo vrátit zpět na cestu.

Vrcholné číslo však předvedl Honza, který slézal z koně, aby si vyfotografoval jedno z mnoha údolí. Seskočil, ovšem jeho levá noha uvízla ve třmenu, načež kůň popošel dopředu a poslal Honzu na záda. Navíc se při pádu utrhla přezka na Honzovým sandálech. Krom toho, jak obtížné bylo pokračovat v jízdě s botou, která mu nestále sklouzávala, se Honzovi naštěstí nic jiného nestalo. To byl také nápad, vyjet si na koně v sandálech, bohužel tak byla obuta většina skupiny, pouze já měl vhodnou pevnou obuv.

Uvítali jsme další přestávku u vodopádu, kde se plně projevil rozdíl mezi dvěma částmi naší skupiny. Pavel s Martinem se totiž svlékli a oba dva hupli do vody pod vodopádem, přestože voda mohla mít tak kolem pěti až osmi stupni Celsia. Oni jsou vůbec oba dva mnohem přírodnější typy lidí než je lehce zhýčkaný zbytek skupiny, nechající si s lehkým srdcem příležitost k osvěžení ujít. Na stejné dvě skupiny jsme rozděleni i co se týče názoru, zda k jiným, tentokrát Viktoriiným vodopádům letět nebo jet veřejnou dopravou.

Na koni k vodopádu, JAR [Mart Eslem]

Na koni k vodopádu

Cesta stejnou trasou zpět již byla naprostou pohodou a cítili jsme se již jako zkušení horští jezdci. Vůbec celý tento výlet do skoro opuštěné pustiny, vzdáleně mi připomínající peruánské Andy v okolí Cuzca, byl příjemným zpestřením celého dosavadního pobytu, trávenému převážně na sedadlech mikrobusu.

Před třetí hodinou jsme však již opět na zmíněných sedadlech seděli a pokračovali směrem k přehradě Katse Dam u jejíž hráze plánujeme dnešní nocleh. Před městečkem Marakabei jsme si užili malý úsek cesty bez asfaltu. O to těžší bylo v takovém terénu psát mé poznámky, ale během svých předešlých cest jsem si na psaní za drncání autobusu již zvykl. Spousta zážitků by totiž přišla o svou autentičnost.

V okolí Marakabei, má dle mapy opět být na cestě asfaltový koberec, ale pak až k přehradě povede kamenitá horská cesta, a to na zhruba stokilometrovém úseku. Během cesty z Maseru jsme již projeli kolem několika strážných budek, u kterých byla i závora přes cestu. Nejedná se však o žádný nepříjemný zážitek z probíhající kontroly či o vymáhání horských poplatků, ale o evidenci projíždějících vozidel, čímž se kontroluje, zda každé, které do hor Maluti Mountains vjede, z nich také v pořádku vyjíždí. Museli jsme tedy vyplnit zelený formulář, kde po nás chtěli údaje jako jméno řidiče, počet spolucestujících a číslo nějakého osobního dokladu vedoucího naší skupiny. Po vyplnění a podepsání tiskopisu nám otevřeli závoru a s úsměvem zamávali na další cestu.

Podle výškoměru, který má Martin na svých hodinkách, se pohybujeme v nadmořských výškách kolem dvou a půl tisíce metrů. Lesotho je údajně jedinou zemí na světě, kde ani metr čtvereční celkové rozlohy není položen pod úrovní jednoho tisíce metrů nad hladinou moře.

Pár kilometrů za Marakabei opět skončila asfaltová silnice. Ovšem nebylo to ani moc poznat, jelikož byla samý hrbol a výtluk. Cesta místy vedla téměř po hřebenech jednotlivých hor a vzhledem k maximální možné rychlosti jízdy nám brzy bylo jasné, že k přehradě rozhodně nedorazíme za světla. Jestli k ní ovšem dnes dorazíme vůbec.

Horská silnice, JAR [Mart Eslem]

Horská silnice

Jelikož jsem naposledy jedli sušenky k snídani, je dost aktuální z důvodu hladu, zastavit v prvním městě, kde bude možné, k snědku něco sehnat a možná tam rovnou i vyhledáme místo k noclehu. Všichni jsme po projížďce na koních a několika hodinovém kodrcání v mikrobusu po prašných cestách docela dost špinaví, zasmrdění od kobyl, ale hlavně utahaní a hladoví.

Již za úplné tmy jsme dorazili do městečka Thaba-Tseka a bez váhání se tam ubytovali v první spatřené ubytovně Mountain Star Lodge. Na to, o jaký zapadákov se jedná, nám zdejší slušně zařízené pokoje s vlastní sociálkou a televizí připadali jako osmý div světa. Po dlouhém čekání na jídlo jsme se dobře navečeřeli v již nepříliš vzhledně vypadající restaurační místnosti v komplexu ubytovny a rozprchli se na pokoje. Skočím do sprchy a hurá na kutě!

V koupelně jsem však opět zažil malé dobrodružství. Na oddělené kohoutky jsem tentokrát vyzrál pomocí skleničky. Vždy jsem si napustil polovinu horkou vodou a dolil ji studenou, načež jsem její obsah na sebe vylil. Opět se z koupele stala pořádná fuška. Doporučuji však všem, kdo tento můj zlepšovák použije, aby vždy prstem okusil teplotu vody před jejím vylitím na holé tělo. Já to totiž nedělal a poté, co jsem si nalil, jednu takto smíchanou sklenku vody na přirození, jsem zařval a vypadl z vany ven. Horké vody je tedy lépe méně než více, protože, když ji dáte málo, hrozí maximálně …… každý pán si tu velikost jistě umí představit!