Kapitola 15 – Krugerův národní park

Konečně jsem se vyspal! Tedy ne snad, že by Honza konečně přestal chrápat, to Martin byl té veliké dobroty a věnoval mi své špunty do uší. No prostě nádhera!

Snad poprvé v životě mi bylo fajn, když jsem vstával kolem páté hodiny ranní. Rychle jsme vykonali hygienu a pospíchali ke vstupní bráně do Krugerova parku – Malelane Gate.

Sice stojíme před branou do parku ještě před jejím otevřením, přesto však již jsme nuceni zařadit se do dlouhé kolony vozidel, napjatě čekajících na vpuštění do nejstaršího národního parku v Africe.

Chráněné území, které založil jako přírodní reservaci na konci 19. století jihoafrický státník britského původu Paulus Kruger, získal statut národního parku kolem roku 1926. Rozkládá se na území Severní provincie a provincie Mpumalanga a jeho nynější rozloha necelých dvou milionů hektarů z něj činí i jeden z největších parků na celém světě. Jen pro srovnání, park zabírá území o velikosti skoro poloviny České republiky. A po pádu apartheidu v Jihoafrické republice, se připravuje ve spolupráci se sousedními státy Mosambikem a Zimbabwe, zřízení velkého mezinárodního chráněného území. Park by se tak stal největším centrem ekoturismu v Jižní Africe a jako takový by poskytl i nové zdroje obživy místnímu obyvatelstvu.

Krugerův park každoročně přitáhne kolem devíti set tisíc návštěvníků z celého světa. Na turisty však, jak jsem se již zmiňoval, nečekají podmínky primitivního zálesáckého života, nýbrž veškerý komfort s nejvyšší úrovní služeb a celkem hustá síť asfaltových či šotolinových cest, z nichž je možno sledovat zvěř, zcela navyklou na přítomnost motorových vozidel. Přestože anebo možná právě proto, park není tou opravdovou divokou přírodou, kde se za zvěří musí podniknout náročné a nebezpečné výpravy, přinese zcela každému návštěvníkovi mnoho nevšedních zážitků.

Po půl sedmé ráno, jsme se jedněmi z mnoha návštěvníků stali opět i my. Jako první jsme dnes spatřili velkou skupinu lvic a lvíčat. V jejich těsné blízkosti však parkovalo tolik automobilů, až bylo nemožné cokoli fotografovat. Raději jsme proto jeli dál, ve snaze vyhnout se popojíždění v koloně vozidel. Doufám, že i sami budeme mít takové štěstí a pokocháme se obrovskou spoustou sledované zvěře. Z velké pětky nám chybí už pouze leopard, ovšem toho spatřit, bude zřejmě výlučně záležitostí obrovského štěstí a dobrého oka. Leopard je jednak velice plaché zvíře a na druhé straně mistrně ovládá umění splynout s okolím.

Po dalším asi kilometru cesty, se na nás štěstí opravdu usmálo. Nebyl to sice leopard, ovšem na silnici ležel obrovský lev. Poté co zaznamenal naší přítomnost, líně se zvedl a majestátně odkráčel do houštiny. K mé osobní převeliké smůle, jsem si ho, jako jediný z celé naší skupiny, nestačil vyfotografovat. Seděl jsem bohužel na opačné straně, než na jaké se král zvířat ráčil nacházet.

Asi ve čtvrt na devět jsme dorazili do kempu Skukuza a zastávky využili k nasnídání a zakoupení pití na další cestu. Skukuza je zřejmě nejlépe vybavený kemp v celém Krugeru. Je zde i banka, pošta a dokonce půjčovna vozidel. Kemp se nachází na břehu řeky Sabie, podle které se původně jmenoval i celý park.

U recepce jsem si na informační ceduli všiml, že v okolí byl včera spatřen gepard. Tato elegantní štíhlá kočka, dokáže svou kořist pronásledovat na krátkou vzdálenost rychlostí nad 100 km/hod. Pochybuji však, že budeme mít to štěstí i dnes my. V kempech a u vstupních bran do parku bývá zvykem informovat návštěvníky, která zvířata byla v minulých dnech v jaké oblasti spatřena. Samozřejmě to neznamená, že tam budou na každého čekat i den následující.

Pár kilometrů od Skukuzy ve směru na Tshokwane, nás donutilo k úplnému zastavení stádo antilop, běžících přes cestu. Zážitek, sledovat jejich obří skoky, byl nepopsatelný. Antilopa impala totiž lehce přeskočí až dvojnásobek své výšky.

Hned o pár metrů dále, se pásli v křoví dva buvoli. Buvoli jsou aktivnější v noci, přes den většinou zalezou někam do stínu. I přes jejich obrovské rozměry se jedná o mírumilovné tvory, v případě potřeby ovšem schopné pustit se do boje a zahnat třeba i lva.

Další, kdo se nám předvedl po buvolech, byli sloni. Jeden z nich dokonce okusoval strom asi tři metry od našeho mikrobusu. Ještě blíže než slon, se k našemu vozidlu odvážila skupinka kočkodanů a nádherně pózovala vděčným objektivům našich fotoaparátů a videokamer.

Kolem dvanácté hodiny došlo na krátkou přestávku v Tshokwane. Občerstvili jsme se a nakoupili pár drobných dárků a suvenýrů. Spíše než o kemp se jedná o odpočivadlo s občerstvením a s obchodem se suvenýry. Z Tshokwane jsme pokračovali směrem na Sataru.

Cesta parkem, pokud zrovna není okolo žádná zvěř k pozorování, je jinak díky předepsané pomalé jízdě, velmi nudná a únavná. Stalo se dokonce, že mi chvílemi padala hlava, jak se o mně pokoušel spánek.

Odpoledne jsme opět mohli obdivovat žirafy a slony. Jednoho slona jsem si i natočil na kameru, jak okusuje listí a láme při tom větve stromu. U jednoho malého napajedla jsme kromě osvěžujícího se slona, viděli i dva krokodýli netečně ležící na mělčině kousek vedle něj. Vrcholem však bylo sledování orla, sedícího uprostřed silnice. Auto jej vůbec nevyplašilo, stále seděl a rozhlížel se, přičemž držel v pařátech neidentifikovatelnou ptačí oběť. Než odletěl, nechal nás zaznamenat pár unikátních snímků. Ještě než jsme, kolem půl druhé, dorazili do kempu Satara, zažili jsme další premiéru v podobě zblízka obdivované skupinky pakoňů.

V Sataře jsme znovu okupovali obchůdek se suvenýry a každý dle své chuti si dal i něco malého k jídlu a pití. Po neúspěšném pokusu sehnat v kempu ubytování, jsme museli ve čtvrt na tři pokračovat v cestě ve směru na Letabu.

Hustota křovisek se snižuje a je vidět mnohem dál od silnice než tomu bylo na jihu Krugerova parku. Sledovali jsme další skupinky pakoňů a zeber, pasoucích se kolem trasy naší cesty. Stále však žádný gepard, o leopardovi ani nemluvím. Toho je ve dne téměř nemožné spatřit. Leopard se přes den skrývá a na lov se vydává v noci. Jelikož se v celém parku nesmí vystupovat z vozidel, jsme téměř smířeni, že leoparda jako jediného z velké pětky nespatříme.

Před čtvrtou hodinou, jsme dorazili do kempu Letaba, ležícího ve středu Krugerova parku, poblíž stejnojmenné řeky. Ubytování opět nenalézáme, takže po další občerstvovací pauze, budeme mít hodinu a půl na opuštění prostoru parku. Nejbližší výstupní brána je v Phalaborwě, a ta leží od Letaby necelých padesát kilometrů východním směrem.

Během procházky v Letabě, jsme pozorovali tři slony, potulující se u břehu řeky a mně osobně se naskytla příležitost, zvěčnit si z bezprostřední blízkosti mladou antilopu a hejno kropenatých stepokurů. I zde běží zprávy o zahlédnutí gepardů a dokonce i leopardů. My, myslím můžeme být úplně v klidu, jelikož nám zkrátka není souzeno, tyto dvě kočkovité šelmy zahlédnout. A už vůbec v něco podobného nemůžeme doufat, vzhledem ke spěchu, s jakým se budeme muset přesunout k bráně parku, abychom stihli uzávěrku.

O půl šesté, pár kilometrů před výjezdem z Krugerova parku, nás zastavili dva správci, kvůli příliš vysoké rychlosti. Honzovi, který se asi půl hodiny před tím chlubil, jak ještě nikdy v životě neplatil pokutu za vysokou rychlost, naměřili jednašedesát kilometrů v hodině. Čisté konto však drží i nadále, jelikož jeho přestupek byl vyřešen pouze slovní domluvou. Radar měřící rychlost projíždějících vozidel, byl umístěn doslova pár metrů od výstupní brány Phalaborwa gate. Platit pokutu by byla opravdová smůla!

Na nejbližším programu bude opět shánění místa na přespání. Naštěstí dnes hledáme ještě za denního světla. První naše zastávka byla v Sefapane Lodge. Ovšem tam to bylo, vzhledem k našemu dennímu rozpočtu, příliš drahé, a proto jsme přejeli do sousedního Elephant Walk Accomodation. Je to ubytování typu “backpackers”, tedy cenová kategorie vyhovující rozpočtu naší expedice. Ani zde jsme však nepochodili, mají totiž plně obsazeno. Doporučili nám zkusit štěstí v Daan&Zena´s Bacpackers.

A skutečně jsme jej měli, deset minut po šesté hodině jsme již s Honzou ukládali svá zavazadla na pokoj 11 a chystali se skočit na večeři do doporučené restaurace Buffalo´s. Udělali jsme však chybu a vydali se tam pěšky. Restaurace byla od ubytovny vzdálena více jak dva kilometry. Naštěstí příjemné prostředí a chutná krmě byla odměnou za malý sportovní výkon. Čekání na jídlo jsem využil k napsání několika pohlednic. Na jejich sesmolení a hlavně na odeslání svým blízkým a známým, mám již jen dva dny. Poté budeme v Zimbawe a odtamtud asi jen velmi těžko pošlu pohledy s poštovními známkami Jihoafrické republiky.

První pohled ze všech, jsem psal Lence a Dominice, protože se mi po nich už hodně stýská. Celkově jsem jich zvládl pět. Stihl bych jich i více, ale bohužel si zpaměti nevybavím více než pět adres. Notýsek se všemi adresami jsem nechal na pokoji.

I zpáteční procházka byla zvládnuta bez problémů a po báječné sprše jsem sebou plácnul na postel. Mám toho za celý den opravdu dost a navíc je před námi opětovné brzké vstávání a další úmorný den putování v rozpáleném mikrobusu po Krugerově parku.