Kapitola 16 – Pretoria

By 21.9.2002Deník 001

Brzkou snídaní nám zpříjemnil mladý rotwailer. Pořád se motal kolem stolu, olizoval nám nohy a tahal nás za tkaničky u bot a cípy oblečení. Chvíli to bylo zábavné, ale pak se jeho dorážení stalo obtížným a začali jsme jej odhánět. Ještěže se jednalo o štěně, jinak bych si asi ztěží troufl chytit jej za kůži a odtáhnout pryč. Když pochopil, že nestojíme o jeho přízeň, doslova se na nás vyprdnul. Ale opravdu, opravdu strašně to páchlo!

Zítra ráno se přehoupneme do třetího týdne našeho afrického pobytu a jako se krátí zbývající čas, krátí se i množství a počet veškerého vybavení. Spotřeboval jsem již více jak polovinu filmů, pomalu bude končit kazeta v mé videokameře, začínám svůj druhý sprchový gel a budu rád, když mi vystačí zubní pasta. Mimo těchto spotřebních věcí, mi zbývají již jen dva listy v mém bloku, a proto se poprvé stane, že na své cestě popíšu blok celý. Ba co víc, týden budu psát do bloku druhého, zakoupeného v Durbanu. Jihoafrický blok se bude vyjímat mezi mými ostatními rukopisy, psanými výhradně na “materiál” zakoupený v mé rodné vlasti.

V sedm hodin jsme vjeli do parku, stejnou branou, jakou jsme jej včera opustili, a po prašné cestě nabrali směr na kemp Mopani. Naším cílem je dnes kemp Punda Maria, kde stejnojmennou bránou i Krugerův park nadobro opustíme.

Úkolem dnešního dne je spatřit jednu ze dvou čičinek, tedy leoparda nebo geparda.

Jedeme územím parku již čtvrt hodiny a jediné, co jsme zatím viděli, je pár okolních kamenitých kopců, které z dálky tvarově připomínají pyramidy. Jinak ani živáčka. Včerejší den byl k nám asi příliš přívětivý, jelikož dnes jsme za celou první hodinu jízdy viděli pouze skupinku asi pěti antilop a jednoho orla jasnohlasého, posedávajícího na větvi kousek vedle silnice. A málem bych zapomněl, jeli jsme i kolem jednoho baobabu. To bylo vše podstatné, co jsme zažili během období mezi sedmou a osmou hodinou ranní.

Orel, JAR [Mart Eslem]

Orel

Okolní porost je převážně listnatý a opět je tak hustý, že nedovolí vidět dále než pouze na pár metrů od cesty. Dál náš zrak bohužel nemá šanci proniknout, i kdyby se o to snažil sebevíc. Tím se samozřejmě snižuje i šance spatřit nějakou zvěř.

Teprve před půl devátou jsme potkali dvě žirafy. Matka s mládětem se pásly u cesty, ovšem chvíli poté, co jsme zastavili, se daly na ústup do buše. Zvěř se zřejmě začíná probouzet, jelikož o pár stovek metrů dále, jsme narazili na dva slony.

Slon, JAR [Mart Eslem]

Slon

Když člověk sleduje okolní krajinu, všude jsou patrné stopy zanechané slony, kterých je v Krugerově parku kolem deseti tisíc. Nemám ani tak na mysli otisky jejich nohou ani všude se válející trus, jako spíše příšerně poničené okolní stromy. Takové stádo slonů je horší než vichřice, když strom nevyvrátí celý i s kořeny, tak alespoň ulámou větve nebo ohryžou kůru z kmenů. Sloni všeobecně působí na krajinu ve které žijí devastujícím způsobem. Kromě ničení porostů, jsou schopni i vypít a tím vysušit veškerou vodu z louží či jezírek, tolik potřebných pro ostatní zvířata. Z toho důvodu dochází každý rok k regulaci počtu slonů a musí jich být až několik set zastřeleno.

Krajina zničená slony, JAR [Mart Eslem]

Krajina zničená slony

Lehce před devátou hodinou jsme přijeli do Mopani a dopřáli si zde půl hodinovou přestávku. Půl hodina se však protáhla na téměř padesát minut, díky krásnému výhledu na malebná zákoutí řeky Tsendze, jejíž vody zde vytváří malé jezero. Z rozsáhlých dřevěných ochozů kolem restaurace na břehu řeky, jsem obdivoval hlavně bizarní tvary suchých stromů vyčnívajících ve velice hojném počtu nad říční hladinu.

Suché stromy ve vodě, JAR [Mart Eslem]

Suché stromy ve vodě

Kromě těchto suchých stromů nás zdrželo také fotografování obrovského baobabu, který rostl pro změnu u vstupní brány do kempu. Nebylo ovšem snadné najít ideální místo pro stisknutí spouště fotoaparátu, jelikož byl kolem dokola obklopen nižšími listnatými stromy, bránícími ve výhledu. Nakonec jsme vhodné místečko k fotografování našli a chvíli poté již seděli v mikrobusu ve směru do Shingwedzi, odkud bude před námi již necelých sedmdesát kilometrů k výstupní bráně z parku.

Musíme s sebou dnes totiž hodit, chceme-li dojet v rozumnou hodinu do hlavního města Jihoafrické republiky – Pretorie. Od hranic parku je Pretorie vzdálena přes pět set kilometrů, takže plánujeme opustit území parku okolo druhé odpolední. Trasu z Mopani do Shingwedzi jsem téměř celou prospal. O nic jsem však prý nepřišel, po cestě byl k vidění jeden slon, nějaké antilopy a zebry, tedy nic, co bych již včera neviděl. Odbočka na Shingwedzi však byla uzavřená, a proto jsme byli nuceni pokračovat dále na sever až do Punda Maria. V okolí tohoto kempu by se měli vyskytovat baobaby i v otevřené krajině.

Baobab, JAR [Mart Eslem]

Baobab

Zatím mi okolní příroda v parku většinou připomíná krajinu u nás v Čechách. Hlavně díky z velké části opadanému a zežloutlému listí, si tu připadám jak na podzim v Evropě. I tráva má podzimní barvu, tak moc je vysušená od sálajícího slunce, jehož žár jako jediný ruší atmosféru smyšleného podzimu.

V Punda Maria jsme si ve čtvrt na jednu dopřáli oběd. Tedy oběd to moc nepřipomínalo, odbili jsme se pouze sendvičem. Ale bylo nám to vcelku jedno, hlavně když jsme ukojili ukrutný hlad. Kromě zklamání z malé restaurace, jejíž nabídka byla velice slabá, jsme si nikterak neužili ani avizované baobaby. Po cestě jsme zahlédli stěží jeden, který jsme si pro jistotu ihned vyfotografovali. Žádného jiného jsem si nevšiml a jsem si naprosto jistý, že bych další díky charakteristickému bachratému tvaru těchto stromů jen těžko přehlédl. Kolem půl druhé jsme již definitivně opustili park branou Punda Maria. Až kousek od této brány jsme míjeli náš dnešní třetí baobab.

Budeme pokračovat v cestě do města Louis Trichardt, kde se napojíme na dálnici N1, vedoucí do Pretorie. Na Honzu čeká další husarský kousek v podobě více než sedmi set kilometrů za volantem. Já jsem však připraven jej v případě nutnosti vystřídat. Snad by to pro mne byla i příjemná změna, jelikož již několik dní nedělám po většinu dne nic jiného, než posedávám v autě a sleduji z okénka okolí.

Z dlouhé chvíle jsme si alespoň zapnuli autorádio. Příjem rozhlasového signálu je sice hodně špatný, ale snad to Honzu trochu rozptýlí, zdá se mi totiž již značně nervózní. Není se však čemu divit, o své dovolené tráví většinu dní za volantem našeho mikrobusu. Má na svém kontě již více jak čtyři tisíce kilometrů, a to ke všemu v opačném pruhu, než je zvyklý z domova. Na rozdíl ode mne, však bez sebemenší nehody. Během cesty do hlavního města překročíme dnes již podruhé pomyslnou linii obratníku Kozoroha, kterou jsme již přeťali i dnes dopoledne v Krugerově parku.

V Louis Trichardt jsme již nutně potřebovali natankovat a lehce protáhnout naše rozlámaná těla. Kdo potřeboval, odskočil si na toaletu a poté jsme opět pokračovali, již po dálnici, dále k Pietersburgu. Pietersburg je sto čtyřiceti tisícové hlavní město Severní provincie a může se chlubit momentálně nejnižší registrovanou kriminalitou ze všech provinčních metropolí v celé Jihoafrické republice. Jelikož spěcháme, abychom byli v Pretorii co nejdříve a mohli hledat ubytování v rozumnou hodinu, městem bez zastavení pouze projedeme.

Zbývá nám ještě necelých tři sta padesát kilometrů. Příjezd do hlavního města proto odhadujeme na sedmou hodinu večer. Před námi je tedy asi tří hodinové kodrcání. Okolí pozorované za jízdy z okénka mi připadá mnohem pestřejší a atraktivnější než samo prostředí v Krugerově parku. Co se krajiny týče, park mne lehce zklamal, čekal jsem od něj více.

Čím více jsme se blížili k Pretorii, provoz na dálnici neustále houstl. Je konec víkendu a všichni se vracejí zpět do měst. Honza se má tedy na co těšit. Ale však on to zvládne, všichni mu věříme. Přesto jej však tipuji na velice nervózního, jelikož bude projíždět více jak půl druha milionovým městem po tmě. Chrabrý Jene, jdi do toho!

Kolem sedmé hodiny jsme opravdu již parkovali v Pretorii na Schoeman Street a v budově s číslem popisným 575 jsme se snažili ubytovat. A hurá, po několika dnech se nám to povedlo hned napoprvé. Ubytovna Malvern House je veliká budova s přístupem do pokojů z pavlačových ochozů. Pokoje jsou skromně zařízené, ovšem čisté a s vlastní koupelnou a toaletou. Vynesli jsme věci do pokoje a vyrazili na večeři do noční Pretorie. Mikrobus jsme nechali na Barclay Square a šli se najíst do restaurace Trattoria Nardi.

Trattoria Nardi je restaurace italského typu a musím pochválit její obsluhu. Hýčkali si nás jako v bavlnce. Již několikrát jsem si zde v Jižní Africe všiml, při návštěvě slušnějších restaurací, jak hlavně mé osobě, personál věnoval velikou pozornost. Zřejmě jsou všichni vystrašení z mého bloku, do kterého si stále zapisuji a představují si, jak píšu recenze o úrovni místního stolování.

Z večeře jsme se vrátili až kolem desáté hodiny. Honza si okamžitě lehnul a během snad vteřiny usnul. Měl toho za celý den plné zuby. Já se vykoupal, napsal zbývajících pár pohledů, nasadil si špunty do uší a usnul spánkem spravedlivých.