Kapitola 7 – Vodopády Iguazú

By 13.1.2008Deník 011

Před desátou ráno jsme dorazili na autobusové nádraží v Puerto Iguazú. Toto třicetitisícové městečko je zřejmě nejvýhodnějším výchozím bodem pro každého návštěvníka vodopádů Iguazú. A to hned ze dvou důvodů.

Pohled na brazilský břeh řeky Iguazú – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Pohled na brazilský břeh řeky Iguazú – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Za prvé podstatně větší část vodopádů leží na argentinském území. Za druhé je v Puerto Iguazú mnohem bezpečněji nežli v sousedním brazilském Foz de Iguazú.
Foz de Iguazú je téměř třísettisícové město a jako takové se potýká s pouliční kriminalitou. Nejčastějšími obětmi jsou právě turisté, kteří se hrnou k vodopádům považovanými za jeden z největších zázraků přírody na Zemi.

Vodopády – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Na řece Iguazú, která jím dala název, se nacházejí vodopády, se kterými se mohou měřit maximálně tak ty Viktoriiny na africké řece Zambezi. Ani niagarské vodopády zdaleka nedosahují takové mohutnosti a krásy. Pouhých 24 kilometrů od ústí Iguazú do řeky Paraná se z vysokého útesu řítí obrovské masy vody do hloubky až 82 metrů. V období sucha se vodopády rozdělují do dvou částí ve tvaru podkovy, každý o šířce zhruba třičtvrtě kilometru. Zato v období dešťů dosahuje jednolitá vodní stěna šířky až čtyř kilometrů. Díky četným kaskádám zde příroda umožňuje, aby každý návštěvník byl svědkem jejího mistrovského představení. A díky početným lávkám se jejím uměním může každý kochat doslova z první řady. Nejmohutnější. Nejúchvatnější. To jsou jen některé ze superlativů, které člověka napadají, když skrze hustý zelený porost okolního tropického lesa prvně zahlédne bílé peřeje Iguazú. Voda se po dlouhém letu na dně kaňonu doslova vaří a vrhá do širokého okolí vodopádů obrovské sloupy páry a jakési mlhy. Změna větru každou chvíli příjemně pokropí ohromené diváky mikroskopickými kapkami vody. Takový jemný svěží deštík, přirovnatelný k vodě z rozprašovače při kropení prádla před žehlením.

Pochopitelně jsme nehnali k vodopádům hned od autobusu. Nejprve bylo třeba zajistit si ubytování a zbavit se batohů. Nocleh jsme sehnali doslova pár kroků severně od autobusového nádraží. Šli jsme pár set metrů po Avenida Córdoba a poté zabočili doprava na ulici El Urú. Po pravé straně stojí Hotel Tierra Colorada. Příjemná cihlová budova se skromně zařízenými pokoji bude naším přechodným domovem u vodopádů.
V recepci na nás čekalo jedno nečekané překvapení. Starší pán si opisoval údaje z mého cestovního pasu a zeptal se mě, jak se řekne česky dobrý den. Jakmile jsem mu to řekl, okamžitě to bezchybně zopakoval. Sotva jsem ho stačil pochválit za perfektní výslovnost, pokračoval k našemu překvapení bez pomoci dále. “Dobrý den. Dojdi k potoku pro vodu,” uzemnil nás. Usmál se a vysvětlil nám, že jako dítě pobýval na Ukrajině. Přidal ještě několik srozumitelných vět a poté nás odvedl na pokoj. Je pravda, že věty byly spíše slátaninou několika slovanských jazyků, ale kdo by zde v jihoamerické džungli něco podobného čekal? O to lépe se nám bude spát, když víme, že spíme pod střechou u skoro krajana.

Díky vedru se na pokoji číslo 27 přes den nedalo téměř vydržet. Nás tam ale také nic nedrželo. Za osm pesos jsme si koupili zpáteční jízdenku na autobus do Národního parku Iguazú. Autobus z Puerto Iguazú k bráně národního parku odjíždí snad každých dvacet nebo třicet minut. První jede před půl osmou ráno a poslední se vrací ve čtvrt na osm večer. Není dobré tento poslední spoj zmeškat, jinak by takového opozdilce čekal dvacetikilometrový pochod džunglí. Sice po asfaltové silnici, ale přeci jenom by to nebyla zase až tak příjemná procházka. Navíc po celodenním pobíhání v okolí vodopádů.

Krátce po desáté jsme si v návštěvnickém centru zakoupili poměrně drahé vstupenky do parku. Každý dospělý musí zaplatit 40 pesos. Kousek od vstupní brány lze nasednout na malý vláček a nechat se kousek svést. My jsem však raději pokračovali pěšky po tzv. zelené trase.
Asi čtvrthodinová pocházka hustou vegetací končí u stanice zmíněného vláčku a také u budovy nazývané Centro Operativo Cataratas. Na této pomyslné křižovatce se každý musí rozhodnout, zda se vydá na tzv. vrchní či spodní vycházku. Obě trasy vedou téměř výhradně po železných lávkách skrze hustou tropickou vegetaci. Na každém kroku lze potkat ještěrky či leguány. V korunách stromů dovádějí opice a okolo hlavy vám budou létat modří a žlutí motýly. Ti šťastnější potkají možná i největší žijící hlodavce kapybary. Ti méně šťastní se mohou také ocitnou tváří v tvář ocelotovi či jaguárovi. Doporučuje se však zachovat klid. Naposledy zde došlo k napadení jaguárem v roce 1997. Stálo to život syna jednoho z místních rangerů. Pokud narazíte na kočkovitou šelmu, musíte se zastavit. V žádném případě se nesmíte točit zády a ani utíkat. Pevným a jistým hlasem vydávejte jakékoli zvuky. Také se doporučují pohyby, které jakkoli zvětší vaší fyzickou velikost. Roztáhnout doširoka nějakou část oděvu, či jednoduše rozpažit. Výborný je například deštník. V přírodě totiž nežije zvíře, které umí zvětšit znenadání a razantně svůj objem. Proto podobný počin, jako je prosté otevření deštníku či slunečníku, jakéhokoli dravce značně zneklidní a vyděsí. A poté pomalu raději vyklidí pomyslné bojiště.

Pohled na peřeje Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Pohled na peřeje Ďáblova chřtánu – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

My jsme si nejdříve vybrali tzv. spodní a delší okruh. Celkem měří asi půldruhého kilometru. Dlouho jsme kráčeli pouze hustou džunglí, která se po mnoha minutách rozevřela u malého vodopádu Salto Lanusse. Tehdy jsme i poprvé spatřili kalné vody řeky Iguazú a protější brazilský břeh. Poté jsme pokračovali proti proudu řeky až k dalšímu malému vodopádu Salto Alvar Núňez. Z tohoto místa jsme poprvé zahlédli jakýsi předkrm. V dáli jsme mohli pozorovat katarakt Salto Tres Mosqueteros na argentinské straně a za ním bouřící peřeje tvz. Ďáblova chřtánu. Tato část vodopádů leží přesně na brazilsko-argentinském rozhraní.

Železná lávka kopírující levý argentinský břeh řeky se v těchto místech prudce stáčí vpravo. Nejdříve se projde okolo přístaviště a poté již mezi stromy vykuknou široké kaskády doprovázené ohromujícím burácivým zvukem padajících mas vody.

Vodopády Iguazú - Salto Bozzeti – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – Salto Bozzeti – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Lávka končí u kataraktu Salto Bozzeti, kde si lze na padající vodu téměř sáhnout. Člověk je za chvíli téměř promočený díky padající vodě, která po dopadu stříká všude okolo. Je zde potřeba si dávat pozor na své elektronické přístroje. Na rozdíl od našich smyslů nebudou mít pochopení pro krásu, které jsou svědky a mohly by vypovědět službu v ten nejméně vhodný okamžik svého života.

Po absolvování spodního okruhu jsme se s Jardou rozdělili a já se vydal již sám na mnohem kratší tzv. horní procházku. Šestsetpadesát metrů dlouhá vyvýšená ocelová lávka vede místy až k samé hraně padajících vod. Končí však překvapivě brzy na začátku kataraktu Salto Mbiguá.

Železná lávka u vodopádů Iguazú – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Železná lávka u vodopádů Iguazú – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Teprve odpoledne jsem zjistil, proč je vstupné do parku tak drahé. V ceně totiž byl jak vláček, tak i čluny, které zdarma přepravovali na Isla San Martin. Ostrov leží uprostřed vodopádů a já si nemohl jeho návštěvu nechat ujít. Litoval jsem pouze, že jsme na to nepřišli dopoledne. Jarda by si to zajisté také nenechal ujít.

Vodopády Iguazú - na začátku Salto Mbiguá – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – na začátku Salto Mbiguá – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]


Člun sice odjíždí každých deset minut, ale dlouhá fronta lidí, čekajících na kluzkých kamenných schodech vedoucích dolů po prudce se svažujícím břehu, mohou čekání značně prodloužit.
Ve frontě jsem se seznámil se dvěma sestrami, které o prázdninách vyrazily na výlet. Lorena a Marina to k vodopádům nemají daleko, pocházeli ze třista kilometrů vzdáleného Posadas. Dlouhé čekání jsem si tedy krátil španělskou konverzací. Po více jak měsíci na cestách se mi naskytla teprve první souvislejší příležitost. Myslel jsem si, že budu mít více šancí pohnout se svou španělštinou, ale většinou ve spěchu raději přejdu na angličtinu.

Vodopády Iguazú - pěšinka na Isla San Martin – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – pěšinka na Isla San Martin – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Procházka okolo ostrova San Martin trvala asi půl hodiny. Cesty vedou výhradně temnou džunglí. Pouze na několika místech se lze kochat překrásným výhledem. Za zmínku stojí hlavně lávka nad peřejemi vytvořenými soutokem tří kataraktů. Salto San Martin, Salto Mbiguá a Salto Bernabé Mendez.

Lomoz padajících vod je zde snad nejsilnější a peřeje se mísily doslova pár metrů dole pode mnou. Často se proto ze zpoda zvedl obrovský mrak, dalo by se říci vodního kouře, a vznesl se k nám, aby nás příjemně osvěžil drobounkým deštěm.

Vodopády Iguazú - pohled z Isla San Martin – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Vodopády Iguazú – pohled z Isla San Martin – Iguazú, Argentina [Mart Eslem]

Toto místo bylo za celý den jednoznačně nejúchvatnější. Vydržel bych se tam kochat snad věčně. S pobavením jsem pozoroval rychlé čluny, které vozily ječící nadšence až téměř k samé hraně padající vodní stěny. Nikdo na palubě nemohl téměř nic vidět a zaplatil si akorát za báječnou a vydatnou sprchu. Po zaplacení jízdenky si mohl ještě koupit videozáznam ječícího davu, uprostřed kterého se mohl najít. Já o nic podobného nestál. Rád si vychutnávám podobná místa a hlavně neopakovatelné zážitky raději mlčky a nejlépe nikým nerušen. Myslím, že místo jako vodopády Iguazú si podobné pokorné kochání a rozjímaní rozhodně zaslouží…