Kapitola 6 – Concordia

By 12.1.2008 Říjen 5th, 2015 Deník 011

Recepční nás nevzbudila v půl šesté, jak jsme požadovali, ale až pět minut po šesté. Nastala proto honička. Žádné mytí a žádná snídaně. Seběhli jsme dolů před hotel a netrpělivě vyhlíželi objednaného taxíka. Na autobusové nádraží jsme se dostali těsně před půl sedmou ráno a rychle si koupili jízdenky u společnosti Nuevo Rápido San Jose. Platil jsem 11 pesos za oba.
Přesunuli jsme se na nástupiště, kde stál žlutý dvoupatrový autobus této společnosti, ale řidič nám překvapivě oznámil, že spoj již před čtvrt hodinou odjel. Časový údaj odpovídal zhruba předešlému spoji v 6 hodin a 10 minut, proto jsme se tím příliš neznepokojovali. Přesto jsem se zašel přeptat mladé slečny u přepážky. Ujistila mě, že další spoj skutečně přijede ve třičtvrtě na sedm. Vrátil jsem se na nástupiště k Jardovi a čekali jsme, až autobus přijede.
Ani po sedmé však stále nic nepřijíždělo a začali jsme mít obavy, že budeme muset čekat až do čtvrt na jedenáct, kdy měla společnost v jízdním řádu další spoj do Concordie. Ošemetnou situaci jsme však brzy vyřešili po svém. Když přijel autobus jiné společnosti, tentokrát Jovi Bus, koupili jsme si jízdenky znovu a odjeli okolo čtvrt na osm modrým dvouposchoďákem. Tentokrát jsme za stejnou jízdenku platili 22 pesos. Asi nikdy nepochopím, co to mělo být ze strany společnosti Nuevo Rápido San Jose za podivnou hru. Poloviční jízdné za spoj, který nepřijede, však musí být zajisté výborný kšeft. Čert vem 11 pesos hlavně, že budeme v Concordii co nejdříve.

Do Concordie jsme dorazili před desátou dopoledne. I to nám však nebylo nic platné a na autobusovém nádraží, které leží na rohu ulic Avenida Juan B. Justo a Hipólito Yrigoyen, jsme se dozvěděli, že musíme ve městě strávit celý den. Teprve v půl deváté večer odjíždí noční autobusový expres, dopravní společnosti Tigre Iguazú, do necelých tisíc kilometrů vzdáleného Puerta Iguazú.
Jednosměrná jízdenka stála 148 pesos pro jednoho. Jarda si raději rovnou zakoupil na 13. ledna odpoledne zpáteční jízdenku do Buenos Aires. Vzhledem k obsazenosti autobusů, směřujících k nebo od vodopádů, nechtěl riskovat, aby zmeškal letadlo domů.

Nechtěli jsme se tahat s batohy, a proto jsme na autobusovém nádraží uvítali úschovnu zavazadel. Bohužel jsme se na nikoho nedokázali doklepat a ani u informačního okénka hned za rohem nám nikdo nedokázal poradit, na koho se máme obrátit. Jardovi se nakonec podařilo zburcovat samotného ředitele autobusového nádraží. Ten nejdříve zoufale hledal svého podřízeného a když ani on nepochodil, snad aby si zachoval tvář, nabídl k uložení našich báglů svou vlastní kancelář. Podobnou laskavost jsme samozřejmě nemohli odmítnout.

Nalehko jsme tedy pěšky vyrazili na západ po Avenida San Lorenzo. Přešli jsme pouhé dva bloky a pak nás ochotní kolemjdoucí nasměrovali na jih. Po Avenida Urquiza jsme pokračovali do centra stopadesátitisícové Concordie.

Palacio Arruabarrena na Plaza Urquiza – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Palacio Arruabarrena na Plaza Urquiza – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Brzy jsme došli na Plaza Urquiza, ale pokračovali pořád rovně za nosem, až na mnohem větší náměstí Plaza 25 de Mayo. Na prvně jmenovaném náměstí stojí za zmínku pouze Palacio Arruabarrena v jeho severozápadním rohu. Útroby této krásné, i když lehce zašlé budovy, postavené ve francouzském stylu roku 1919, hostí Museo Regional de Concordia. Historii města jsme si však prohlédnout nešli. Vstup je sice zdarma, ale přišlo mi, že je museum stejně zavřené.

Katedrála San Antonio de Padua – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Katedrála San Antonio de Padua – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Na Plaza 25 de Mayo jsme si dopřáli hodně pozdní snídani. V jihozápadním rohu náměstí jsme usedli ve stínu restaurace Nuevo Ideal. Kávu a čerstvé croiassainty jsou v Concordii zřejmě vyhlášené, protože prostory poměrně rozlehlého podniku, byly téměř zaplněny. Společnost nám dělaly hlavně velké skupinky hostů důchodového věku. Času jsme měli více než dost, a tak jsme proseděli více než hodinu. I kvůli pěknému výhledu na náměstí a rušné ulice nebylo důvodu někam spěchat.

Po naší levici jsme mohli obdivovat katedrálu San Autonia de Padua, sněhobílou dvouvěžatou stavbu z 19. století.

Lahvový strom na Plaza 25 de Mayo – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Lahvový strom na Plaza 25 de Mayo – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Přímo před námi pak rozlehlý a zelení kypící park zabírající téměř celý zbytek náměstí. Krásným vzrostlým stromům dominoval bizarní a málo se vyskytující tzv. lahvový strom. Dřevinu podobnou baobabu jsem viděl poprvé v životě.

Po příjemném občerstvení jsme se vydali do ulic, konkrétně na nedalekou pěší zónu zabírající několik bloků ulice Entre Rios. Hledali jsme internetovou kavárnu a také směnárnu.

Liduprázdné centrum města – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Liduprázdné centrum města – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Kavárnu jsme našli v jedné z rovnoběžných ulic s pěší zónou dále na západ. Tam jsme se také na část dne rozdělili. Zatímco jsem brouzdal internetem, Jarda pokračoval v hledání směnárny. V kavárně jsme se pouze stihli vystřídat a zatímco pro změnu brouzdal Jarda, já vyrazil v tom největším horku do vyprázdněných ulic.

Ulice města v době siesty – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Ulice města v době siesty – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

I obyvatelé Concordie rádi drží tzv. polední siestu. Já byl siestě naopak vděčný za vylidněné ulice. Město dýchá naprosto jinou atmosférou, když kráčím liduprázdnými ulicemi. Davy lidí vždy působí velice rušivě. Mě ovšem zdaleka nezajímala pěší zóna, jakkoli pustě mohla kolem poledního působit. Téměř tři kilometry jsem šel stále na východ, dokud jsem nedošel až na dohled řeky Uruguay.

Toulání postranními uličkami – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Toulání postranními uličkami – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Domy působily stále ubožejším dojmem. Kromě několika lidí jsem potkal pouze psy snažící se před pražícím sluncem nalézt kousek stínu. Asfaltový či dlážděný povrch se zvolna změnil v pouhý štěrk a prach. Odměnou mi byla krásná zákoutí, která se jen tak nevidí. Připouštím, že zřejmě často krásná možná jen pro mě. Umím si představit, že hodně lidí by odtamtud s hrůzou uteklo. Za zvláštní pocity, které jsem zakusil, však ten malý risk rozhodně stál. Budovy, ale hlavně většina aut naskýtala pocit, jako bych kráčel do minulosti.

Dědeček automobil – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Dědeček automobil – Concordia, Argentina [Mart Eslem]

Do časů, kdy i naši prarodiče možná ještě nebyli plnoletí. Spousta dědečků automobilů by okamžitě mohla být vrcholnými exponáty kdejakého evropského muzea. O tam, jak by se plesala duše kdejakého účastníka veteránských srazů, o tom ani nemluvím.

Ani náš odjezd z Concordie neprobíhal řekněme standardně. V sedm hodin večer jsme si dle domluvy vyzvedli své batohy a přesunuli se k okénku, u kterého jsme si ráno zakoupili jízdenky do Puerto Iguazú. Lehká komplikace spočívala ve skutečnosti, že expresní autobus nezajížděl do Concordie, ale bylo potřeba nastoupit do taxíku a přesunout se na hlavní silnici daleko za městem.
Díky tomu, že kakaová slečna za okénkem neuměla ani slovo anglicky, nám dosti dlouho trvalo, nežli jsme systém pochopili. Došlo tak i ke komické scénce, kdy jsem došel k taxíku a překvapenému řidiči podával jízdenku na autobus. Navíc jsem mu gestem naznačil, aby nás tam odvezl. Lámanou španělštinou jsem mu řekl, jak slečna říkala, že on ví, kam má jet. Udiveně na mě koukal, aby nakonec zašel s jízdenkou sám k okénku přeptat se, co to vlastně po něm chci. Teprve poté jsme pochopili, že musíme počkat na zvláštní taxík, jehož služby byly v ceně autobusové jízdenky.
Přesun na silniční tah N14 trval necelých dvacet minut. Cestou jsem se musel smát při představě, že by se mi něco podobného přihodilo doma. Český taxíkář by si buď myslel, že se jedná o skrytou kameru nebo by mi dal pár facek, že si z něj střílím. Zato ten argentinský mi ještě ochotně pomohl vyřešit malý Concordijský dopravní rébus…