Kapitola 5 – Colón

V noci se spustil pořádný liják. Jarda musel dokonce zavřít poklopy do lodi, aby nás příval vody nezatopil. Díky dešti se i razantně ochladilo na 22 stupňů Celsia. Musel jsem se proto přiobléknout, aby mi vleže nebyla zima. Byl to zvláštní pocit. Ležel jsem v zabedněné lodi, která se díky silnému větru občas zakývala jako bychom byli na vlnách. Pomyslel jsem v těch chvílích na Drakeův průliv a musím upřímně přiznat, zlatá Bona Terra. Ve více nežli polovičním Eco-Nelsonu 43 by se o mě asi přeci jenom pokoušeli za bouře záchvaty počínajícího šílenství.

Před desátou dopoledne jsme loď hermeticky uzavřeli a z recepce Yacht Clubu Uruguay si nechali zavolat taxíka. Jarda si ze svého tak trochu “bezdomovného” doupěte odvezl všechny cennosti. Pro jistotu, kdyby někdo měl nepřekonatelnou touhu do lodi během jeho několikaměsíční absence nahlédnout.

Ve čtvrt na dvanáct jsme na nástupišti číslo 3 na Terminal Tres Cruces nastoupili do autobusu společnosti COPAY. Klimatizovaný Mercedes nás zhruba pět hodin poveze na severozápad až do města Paysandú. Z tohoto více jak sedmdesátitisícového města se přesuneme do sousední Argentiny. Na pravém břehu hraniční řeky Uruguay leží asi dvacetitisícové městečko Colón. Tam buď přespíme nebo budeme pokračovat dále na sever do nějakého většího argentinského města. A zítra, když budeme mít štěstí dorazíme k vodopádům Iguazú.

Řeka Uruguay urazí od svých pramenů v jihobrazilském pohoří Serra Geral ke svému ústí do Rio de La Plata přes 1600 kilometrů. Dlouhou dobu byla pouhou přírodní hranicí mezi Argentinou a Uruguayí, která podle řeky dostala i své jméno. V indiánském jazyce znamená Uruguay “řeka pestrobarevného ptáka”. V posledních desetiletích se řeka stala především obrovskou dopravní tepnou a zámořské lodě mohou plout na uruguayské straně právě až do Paysandú, které je i díky tomu čtvrtým největším městem v zemi.

Celá země s oficiálním názvem República Oriental del Uruguay (Uruguayská východní republika) čítá okolo tří miliónů obyvatel. Z toho údajně téměř dvě třetiny žijí v Montevideu a okolí. Navíc asi devadesát procent obyvatel je španělského či italského původu. Pouze deset procent tvoří mesticové. Díky tomu se v Uruguayi cítí Evropané téměř jako doma.
Uruguayci jsou malý, ale hrdý národ. Navíc jsou náležitě pyšní, že jejich národní fotbalový tým získal již dva tituly mistrů světa. Dokonce i ten historicky úplně první. V roce 1930 porazili Uruguayci na mistrovství světa, které se konalo na jejich domácí půdě ve finále svého souseda a velkého rivala Argentinu 4-2. O dvacet let později získala i svůj druhý a od té doby poslední titul, šokujícím vítězstvím na vyprodaném brazilském stadionu Maracaná. Před šokovanými více než dvěma sty tisíci diváky v hledišti, zvítězila Uruguay těsně 2-1. To bylo v roce 1950 a Brazílii tato porážka dodnes budí ze snů. Od té doby čeká na podobný úspěch již dlouhých osmapadesát let a vzhledem k poměru sil v současném fotbale bude zřejmě čekat i nadále. Ovšem to, že byla po dlouhá léta jediným jihoamerickým týmem, který se mohl pyšnit titulem mistrů světa ve fotbale, to Uruguayi už nikdy nikdo nevezme.
Brazilcům se to poprvé povedlo až roku 1958 ve Švédsku s legendárním Pelém v sestavě a Argentina musela čekat o dalších dvacet let déle. Teprve na turnaji konaném v Argentině se borci v bílobleděmodrých (blanco-celeste) dresech stali jako třetí jihoamerický tým také mistry světa. Ve finále to odneslo Nizozemí v sestavě s létajícím holanďanem Johanem Cruiffem.

Jelikož další spoje z Colónu odjížděly již na noc, rozhodli jsme se v tomto malém lázeňském městečku přenocovat. Vystoupili jsme na autobusovém nádraží na rohu ulic Rocanova a 9 de Julio a zjistili si zítřejší spoje do Concordie ležící necelých 100 kilometrů severněji. Tam již bude možné sehnat přímé spojení k vodopádům Iguazú.

Naložili jsme si své batohy na záda a vyrazili na jih od autobusového nádraží. Po ulici Sourigues jsme pochodovali něco přes kilometr, dokud jsme nedošli na ulici Nocilles, která byla kolmá na Sourigues. Zabočili jsme vpravo a po pár stech metrech našli ubytování. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 100 pesos. Na hotelu bylo zajímavé, že měl dva názvy. Zatímco venku svítil nápis Hotel SERENA, v recepci visel plakát se jménem Hotel EMI. I proto jsme hotel nejprve bez povšimnutí přešli, jelikož název hotel EMI uváděl na svých stránkách knižní průvodce Lonely Planet, ve kterém jsme čerpali inspiraci.

Uložili jsme batohy na pokoj a vyrazili do překvapivě rušných ulic. Doslova tlačenice byla v oblasti ulic San Martín a 12 de Abril. Tam bylo snad více lidí než v centru Montevidea. Nebylo však divu. V Argentině jsou v lednu letní prázdniny v plném proudu, a tak zde Argentinci se svými dětmi tráví příjemnou dovolenou na břehu řeky Uruguay.

Počet obyvatel městečka se v tu dobu snad zdesateronásobil. I proto jsem velice rád utekl do postranních mnohem klidnějších uliček. Stejně jako v Montevideu, i zde jsem se procházel ve stínu platanů téměř sám. Navíc tyto mnohdy pouze štěrkové ulice skrývaly mnohá krásná zákoutí v podobě zašlých, ale přesto krásných budov a parkujících dědečků automobilů.

Mnohem raději se toulám podobnými zastrčenými končinami, nežli procházím po hlavních tazích, kde je všechno a vlastně nic. Opravdové zážitky člověk nasbírá teprve tehdy, když tzv. sejde z předem vyznačené cesty.
Zanechal jsem Jardu v internetové kavárně a pomalým krokem došel až na břeh řeky Uruguay tvořící přirozený východní okraj města.

Pořídil jsem několik snímků a vracel se zpět do centra Colónu.

Toto zprvu ospalé a nemasné neslané městečko mě po bližším ohledání jeho ulic opět velice a mile překvapilo. Podobně jako Montevideo má svoji duši a neopakovatelnou atmosféru. Není sice tak starobylé jako podobně veliká téměř jmenovkyně Colonia del Sacramento, kterou jsem navštívil před několika dny, ale rozhodně i zde by se dalo užít si hezkých pár dní. Další ideální místo, které lze vřele doporučit pro klidnou dovolenou.