Kapitola 4 – Montevideo

Přespali jsme na palubě Jardovy plachetnice Eco Nelson 43. Jelikož má problém s motorem, a bylo potřeba i natřít kýl, je ocelová asi šest a půl metru dlouhá loď umístěna na břehu a stojí na dřevěné koze.

Když do ní člověk leze, má pocit, jako by lezl do plechového kontejneru. Tak stísněné pocity jsem měl, když jsem lezl do útrob plachetnice úzkým vstupním otvorem. Uvnitř lodi člověk téměř až klaustrofobní úzkost ztrácí. Ovšem jen díky tomu, že loď stojí na pevné zemi. Když jsem si představil, jak se na Eco Nelsonu 43 plavím přes Drakeův průliv, nebylo mi po těle zrovna dvakrát příjemně. Doufám, že Jardu nenapadne, aby něco podobného po mně v budoucnu vyžadoval. Každopádně však má v plánu svou plachetnici dopravit až do Antarktidy, aby na stanici Eco-Nelson sloužila jako zásobovací loď. To však bude muset minimálně rok počkat, jelikož za pár dní se vrací do Evropy, kde mimo jiné, musí vyreklamovat nefunkční zánovní motor italské výroby.

Náš nocleh mi chvílemi připadal, jakoby dva bezdomovci spali pod mostem. V útrobách ocelového monstra jsme vedle sebe leželi na dřevěné desce přikryté dvěma běhouny. Jardovo ostré chrápání v ocelové komoře dosti rezonovalo a ve vzácných chvílích ticha se pro změnu z venku ozývaly mrouskající kočky, kterými se okolí lodi jen hemžilo.

Nakonec se mi přeci jenom podařilo usnout a k ránu mi překvapivě byla i trochu zima. To se však brzy změnilo a okolo desáté jsme z lodi museli utéci, abychom se v ní pro změnu nezalkli horkem. Celý den jsme se museli toulat ulicemi Montevidea, dokud teplota nepoklesla na tu míru, aby se v lodi dalo opět vegetovat.

Zevlovali jsme chvíli v městské části Microcentro a po obědě zajeli na autobusové nádraží Terminal Tres Cruces, kde jsme si koupili jízdenky do Paysandú. Za 335 pesos na osobu se přesuneme k uruguaysko-argentinským hranicím.
Jarda se rozhodl, že mě doprovodí k vodopádům Iguazú. Za dvacet let, co jezdí do Jižní Ameriky tam ještě ani jednou nebyl. A já jsem rád, že budu mít společnost.
Po zakoupení jízdenek jsme si skočili na hodinku do cyber café vyřídit své e-maily a poté se autobusem přesunuli na Avenida 18 de Julio. Šrumec hlavní obchodní zóny Montevidea nás však velice brzy vyhnal do mnohem klidnějších a téměř liduprázdných uliček na jih od této rušné tepny. Teprve tam jsem měl opravdový požitek z uruguayské metropole. Postranní ulice na jih od centra jsou lemované nízkými domy. Některé z nich jsou krásně nově opravené, ale spousta na rekonstrukci stále smutně čeká.

Liduprázdným ospalým ulicím, kterými se pouze čas od času prožene vlna několika automobilů či autobus městské hromadné dopravy, dodávají jakousi mystičnost dvě věci.
Aleje vzrostlých platanů, působících jako příjemná přírodní klimatizace, přímo vyzývají k procházce. A pod korunami stromů, které mnohdy tvoří nad ulicí až jakýsi zelený listnatý tunel, má člověk pocit, jakoby se zastavil čas. Nebo přinejmenším utíkal mnohem pomaleji než jinde.

Tento pocit umocňují nejen sto a mnohdy i více let staré budovy, ale hlavně staré automobilové veterány parkující před nimi. Běžně zde stojí hlavně americká auta z padesátých a šedesátých let dvacátého století. Některá jsou ve značně žalostném stavu, ale mnohdy jsem viděl pick-up značky Ford z poválečného období, který byl naleštěný jako by včera vyjel z továrny.

I když nejsem automobilový fanda ani znalec, až se mi zastesklo při pohledu na automobily, vyrobené před desítkami let, které jsou stále ještě pojízdné. Kde jsou ty časy, kdy se narodili moji rodiče a doba, ve které se vyráběly automobily, které měly sloužit svým majitelům celý život. Dnes se vyrábějí již pouze drahé šunky, které nic nevydrží a nutí řidiče, aby si každých pár let pořizovali nové či jiné auto.
V Montevideu je tolik dědečků automobilů, že zde údajně existuje celé průmyslové odvětví, zabývající se výrobou náhradních dílů pro veterány. Díky této rozšířené zálibě jsou prý i uruguayští automechanici jedni z nejšikovnějších na světě.
V určitý okamžik si na některých místech návštěvník Montevidea může připadat, jako by se ocitl v jiné dřívější době. Podobné pocity popisují návštěvníci Kuby, kde jezdí podobně staré automobily ještě běžněji než v Uruguayi. Kubu však znám zatím pouze z vyprávění.

Při toulání klidnými ulicemi ve stínu platanů jsem si všiml ještě jedné zajímavé a neobvyklé věci. Město křižují bezdomovci na dřevěných vozech tažených koňmi. Nemají sice střechu nad hlavou, ale pracují pro město. Sbírají po Montevideu odpadky a dokonce je i třídí. Pochopitelně ty nejlepší kousky si nechávají pro vlastní potřebu. Montevideo je však jejich přičiněním velice čisté, hlavně v porovnání s jinými jihoamerickými metropolemi.
Na těchto, na první pohled chudácích a zoufalcích, je však vidět, jak je práce baví. Jsou na ni svým způsobem i hrdí a vykonávají ji s jakousi těžko popsatelnou noblesou. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl, aby se tvářil tak důležitě při přehrabování smetí…

Do přístavu k Jardově plachetnici jsme se vrátili mnohem dříve než včera. Bylo ještě světlo a tak jsem se šel projít na molo, u kterého kotvily desítky jachet. Seděl jsem tam ještě dlouho po západu slunce. V paměti jsem si pohrával se vzpomínkami na právě skončené toulání ulicemi Montevidea. Na první pohled nudné město si musí snad každý po krátkém čase zamilovat. Brzy totiž zjistí, že je zde v podstatě vše. Teplo, čisto a velice příjemný klid. Z lidí sálá záviděníhodná pohoda a město dokáže nabídnout spoustu romantických okamžiků. Jako třeba sedět při západu slunce na břehu moře a zasněně koukat do dáli…

Po celodenním horku mě omýval příjemný svěží vánek a nádheru daného okamžiku jsem si nevychutnával zdaleka sám. Jakoby na molo v Puerto del Buceo usedaly před západem slunce múzy. Spolu se mnou tam sedělo hned několik malířů a snažilo se zvěčnit na vlnách se houpající plachetnice. Když se rysy lodních křivek začaly ztrácet ve tmě, opustili jeden po druhém molo a brzy poté jsem je následoval i já.
Musíme se připravit na zítřejší odjezd. Montevideo však zůstane navždy v mých vzpomínkách a mém srdci.