Kapitola 3 – Setkání s Jaroslavem

By 9.1.2008 Říjen 5th, 2015 Deník 011

Očekával jsem další horkou noc, protože na pokoji nebyla klimatizace. K mému překvapení jsem se však velice brzy musel přikrýt nejen prostěradlem, ale i teplou dekou. Obří větrák zavěšený pod vysokým dřeveným stropem pracoval lépe než mnohá klimatizační jednotka. Naštěstí hluk, který způsoboval, nebyl překážkou k vydatnému spánku.

Malebné zákoutí – Colonia del Sacramento, Uruguay [Mart Eslem]

Malebné zákoutí – Colonia del Sacramento, Uruguay [Mart Eslem]


Vstal jsem okolo desáté hodiny, zabalil si věci a vyrazil na nedaleké autobusové nádraží. Cestou jsem na ulici ještě potkal George. Srdečně jsme se rozloučili a já mu slíbil poslat fotografie z Colonie. Nedávno se mu totiž rozbil foťák.

Za 151 uruguayských pesos jsem si koupil jednocestnou jízdenku do Montevidea. Dalších 8 pesos stála nějaká taxa, jejíž smysl jsem nepochopil a vlastně mě to ani nezajímalo. V dané chvíli mě zajímalo pouze, abych dojel do Montevidea a potkal se tam s Jardou.
K setkání došlo, alespoň pro mě, naprosto nečekaně. Okolo druhé odpoledne dorazil autobus společnosti COT na Terminal Tres Cruses v Montevideu. V moderním komplexu na rohu ulic Bulevar Artigas a Bulevar Italia jsem neměl čas se ani rozkoukat. Sotva jsem strčil nos do dveří příjezdové haly, stál přede mnou usmívající se Jaroslav.
Krátce a srdečně jsme se přivítali a za chvíli již nasedali do rozpáleného taxíku. Teploměr ve městě ukazoval neuvěřitelných 40 stupňů Celsia.

Yacht Club v Puerto del Buceo – Montevideo, Yacht Club, Puerto del Buceo, Uruguay [Mart Eslem]

Yacht Club v Puerto del Buceo – Montevideo, Yacht Club, Puerto del Buceo, Uruguay [Mart Eslem]

Přesunuli jsme se do hospůdky v ulici Rivera. Místo se nacházelo zcela mimo mapu města, kterou jsem disponoval. Stejně tak mimo ležel i Yacht Club v Puerto del Buceo, ve kterém kotví malinkatá plechová loď, ve které Jarda v Montevideu přespává.

V lodi jsem si nechal pouze svůj velký batoh a opět jsme vyrazili do ulic města. Jarda mi chtěl trochu ukázat město, do kterého prvně připlul přesně před 20 lety, v lednu 1988, kdy byl členem posádky polské školní lodi mířící na Antarktidu.
Měli jsme si hodně co povídat, a proto jsme za celý den navštívili hned několik barů a hospod. Prošli jsme si hlavně uličky starého města Ciudad Vieja a oblast okolo Plaza Independencia.

Palacio Salvo – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Palacio Salvo – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Náměstí dominuje obří socha největšího uruguayského národního hrdiny José Artigase. V útrobách obřího podstavce je i mauzoleum. Ve východní části náměstí, na začátku hlavního městského bulváru Avenida 18 de Julio, stojí zřejmě nejimpozantnější budova celého Montevidea. Šestadvacetipatrový Palacio Salvo býval kdysi nejvyšší budovou Jižní Ameriky. Budova, ve které sídlí spousta institucí a zřejmě i televizní stanice, z povzdálí působí velice bizarně. Jarda ji nazývá Drákulův palác.

Teatro Solis – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Teatro Solis – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Pár kroků jihozápadně od Plaza Independencia stojí krásné divadlo Teatro Solis. První operní scéna celé Uruguaye. Divadlo, stejně jako krásné budovy v ulicích Ciudad Vieja, připomínají zašlou slávu Montevidea. Zlaté časy pamatuje město v první polovině 20. století. Prosperita náhle skončila díky drastickému poklesu cen zemědělských produktů v Evropě na začátku 50. let minulého století. Do té doby těžilo Montevideo z bohatství obrovských farem v Uruguayi, jejichž produkty se vyvážely do všech koutů světa. Velikým zákazníkem byla především Evropa zubožená dvěma světovými válkami. Dobré obchody skončily, když si Evropané začali potraviny a hlavně maso produkovat sami

Ciudad Vieja – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Ciudad Vieja – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Od té doby město tak trochu chátralo a Uruguay se zmítala v různých hospodářských krizích. To se naštěstí v posledních letech zlepšuje. Jako velkým akcelerátorem ekonomiky se ukazuje tzv. Mercosur, společný vnitřní trh pro Uruguay, Argentinu, Brazílii a Paraguay. Spousta téměř renesančních budov ve starém městě je opět rekonstruována a tváři Ciudad Vieja se tak opět vrací její dávno zašlý lesk.

Klidné ulice  – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Klidné ulice – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

A stojí to rozhodně za to. Montevideo je taková příjemná a klidná metropole. Dalo by se říci, že je to takový evropský ostrov v Jižní Americe. Všude panuje klid a pohoda, jakoby snad místní lidé neměli ani trochu pověstného jihoamerického temperamentu. Ten se projeví teprve tehdy, když přijde řeč na fotbal. Fanoušci dvou hlavních rivalů Nacionalu a Peňarolu, jsou nesmiřitelní a mezi sebou by se nejraději povraždili. To je snad jediný exces. Jinak jsou Uruguayci velmi milý a přívětivý národ. V Montevideu je díky tomu velice nízká kriminalita, ve srovnání s jinými metropolemi Jižní Ameriky téměř zanedbatelná. A lidé jsou zde překvapivě pracovití. Do práce mají dokonce i velkou chuť a váží si jakékoli i sebeméně placené pracovní příležitosti. A to se u lidí vidí málokdy a málokde i v Evropě.

Antikvariát, Praga – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Antikvariát, Praga – Montevideo, Uruguay [Mart Eslem]

Pár set metrů západně od Plaza Independenza, stojí v jedné zapadlé uličce, jejíž název se mi nepodařilo identifikovat, malý obchůdek antikvariát Praga. Majitelem je jistý seňor Jaroslav Matura a do Montevidea přišel po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Bývalého krajana jsme bohužel nezastihli, ale nechali jsme jej alespoň pozdravovat od jeho paní, která se zrovna chystala obchod zavírat.

U piva, a nezůstalo pouze u jednoho, jsem Jardovi vyprávěl o své cestě na jeho základnu Eco-Nelson. O krátkém pobytu, ale hlavně o dlouhé plavbě. Nepřímo jsem se tak dozvěděl, že jsem byl s určitou nadsázkou téměř za laboratorního králíka. Janusz sice je zkušený námořník, ale se mnou na palubě plul na Antarktidu údajně poprvé v životě. Dodržel však slib, že mě dopraví tam i zpět, a to bylo vlastně to nejdůležitější. A pro Jardu obzvláště. Má dalšího člověka, na kterého se může spolehnout, a to je v Antarktidě obzvláště důležité.
Vyprávěl jsem i o náhodném setkání v Ushuaia. Na molu jsem si náhodou všiml jachty Fernande, jejíž kapitán a majitel Pascal Grinberg je Jardův veliký přítel, a i já měl již tu čest pobývat na palubě jeho překrásné lodi. V říjnu roku 2006 jsem přespal právě s Jardou na palubě Fernande kotvící tehdy ve španělském Vigu. Jednalo se tedy pro mě o další příjemné setkání na konci světa. Samozřejmě jsem i Pascalovi vyprávěl o tom, jak nám na Drakeově průlivu teklo do lodi a on překvapivě neskrýval svůj údiv. Stejně jako on v Ushuaia i Jarda v Montevideu mi tak potvrdil, že má plavba na jachtě Bona Terra byla značně výjimečnou a extrémní záležitostí. Nabírat vodu, ale hlavně mrznout celou dobu plavby, to jeden z nejuznávanějších kapitánů brázdících na Fernande Drakeův průliv za celý svůj námořní život nezažil a možná ani neslyšel. A že je na moři již nepřetržitě přes třicet let.
Za to, že jsem Jardovi místo přivítání nezačal rovnou nadávat, co jsem si všechno díky němu vytrpěl, mě pozval i na večeři. V restauraci Buffet Atlantico na Avenida San Jose 1028 jsme se pořádně, ale hlavně dobře nadlábli. Jídelna typu sněz, co můžeš, nabízela široký výběr ovoce, salátů, masa, sladkostí i různých příloh. Za jednotnou cenu, mám dojem 185 pesos, se tam každý mohl nacpat třeba k prasknutí.
Po dobré večeři jsem s leknutím zjistil, že je téměř půl jedenácté. Tak rychle ten den utekl. Nastoupili jsme tedy do autobusu jedoucího do městské části Pocitos. Puerto del Buceo je hned vedle. Stanice autobusu byla hned před restaurací a jednotné jízdné činilo 13,50 pesos. A jak Jarda pobaveně dodal, městská doprava oproti loňskému roku, tedy roku 2007, překvapivě o padesátník zlevnila. “To nikde jinde na světě neuvidíš, pouze v Montevideu!”