Kapitola 2 – Colonia del Sacramento

Telefon z recepce mě vzbudil v pět hodin ráno. Mnoho jsem toho sice nenaspal, ale nevadilo to. V Ushuaia jsem spal až moc, a proto se to nyní zase vykompenzuje. Navíc si musím pro změnu zvyknout spát ve vedru. Začínám se potit jako dveře od chléva a každému musí byt hned jasné, že jsem neaklimatizovaný cizinec. Skočil jsem z extrému do extrému. Nejdříve jsem pořád drkotal zuby a teď se pro změnu budu až do odletu nadměrně potit.
V šest hodin ránu už jsem stál u okénka vlaku jedoucího do městečka Tigre. Tigre leží necelých třicet kilometrů severozápadně od Buenos Aires a jízdenka stála jedno peso a deset centimů. Prohlédl jsem si tak další předměstské části Buenos Aires a musím říci, že na mě působily celkem přívětivě. Vlak asi nejede těmi nejhoršími čtvrtěmi, což je pochopitelné.

Překvapilo mě, kolik lidí bylo ve vlaku i na jednotlivých zastávkách. Nečekal bych, že budou Argentinci taková ranní ptáčata. Čekal jsem, že pojedu poloprázdným vlakem a společnost mi bude dělat maximálně pár podnapilých či zdrogovaných individuí. Místo toho jsem byl svědkem ostrého startu do nového pracovního týdne.
Tigre, malé městečko na břehu delty řeky Paraná je oblíbenou víkendovou destinací obyvatel Buenos Aires. Vlaková stanice se nachází pouhých pár set metrů od moderního přístaviště. Vyjíždějí odsud vyhlídkové plavby i pravidelné říční linky.

Bez problémů jsem našel budovu Estacion Fluvial Internacional a ihned se zařadil do fronty na lodní lístky. Z tohoto říčního terminálu odjíždějí každý den lodi do sousední Uruguaye. Konkrétně do destinací Nueva Palmira a Colonia del Sacramento.
Já se zajímal o tu druhou možnost. Spoje však jezdí pouze jednou denně. Vždy v půl osmé ráno. Jednosměrná jízdenka mě vyšla na 55 pesos. Bylo to cena za tříhodinovou plavbu deltou řeky Paraná do přístavu Nueva Palmira a poté dvouhodinový přesun autobusem do Colonia del Sacramento.

Proplouvali jsme mezi stovkami ostrovů a ostrůvků, širokými kanály i úzkými strouhami, kde loď často drhla o dno a na břeh by se dalo skočit rovnou z paluby. Někdy jsme se doslova prodírali hustým podrostem a člověk se cítil téměř jako na dobrodružné plavbě po Amazonce. Podobnost to však nebyla čistě náhodná, protože právě Amazonka je jediná jihoamerická řeka, která svou délkou Paraná předčí. A na celém světě je jich pouze hrstka dalších.
Paraná měří 3900 kilometrů a pokud by se přičetla i délka jejích dvou brazilských pramenů, řek Paranaiba a Rio Grande, měřila by dokonce téměř 4700 kilometrů. Paraná je především ohromnou dopravní tepnou, ale oblast její delty slouží i jako vyhledávaná výletní oblast.
Na stovkách ostrůvků stojí i spousta obytných sídel. Některé vypadají značně zoufale a opuštěně, ale řada z nich působí velmi luxusně.
Stejně jako rozdíly mezi nemovitostmi lze pozorovat na hnědých kalných vlnách řeky Paraná i rozdílná plavidla. Od kánoí vydlabaných z jednoho kusu stromu a polopotopených rezavých vraků jsem obdivoval i značně moderní a rychlé motorové čluny. Některé z nich vířily hladinu řeky do té míry, že obří vlny skákaly přes palubu a zmáčely pospávající pasažéry.

V Nueva Palmira jsme podstoupili celní formality nutné ke vstupu do Uruguaye a část osádky našeho plavidla nasedla do přistaveného autobusu, který nás převezl do dvacetitisícové Colonie del Sacramento. Cesta trvala asi dvě hodiny a přiznám se, že hřejivé sluneční paprsky společně s nedostatečným spánkem mě brzy uvedly do stavu snění. Probudil mě až řidič na autobusovém nádraží: “Konečná”!

Vylezl jsem z autobusu, sedl si do nádražní haly a pomalu se rozkoukával. Chvíli jsem koukal jako čerstvě vyoraná myš, ale velmi brzy jsem se probral a zorientoval v neznámém městečku. Popadl jsem oba dva batohy a pěšky se vydal na západ.
Po pár stech metrech jsem na Avenida Manuel de Lobos číslo 377 našel levné a příjemné ubytování v Albergue de Espaňol. Lůžko vyšlo na 170 uruguayských pesos. Směnný kurz činil okolo 23 pesos za 1 americký dolar.
Albergue de Espaňol je opravdu malebný hostel. Nabízí vše potřebné. Kuchyň, koupelny, internet zdarma a dokonce i houpací sítě pro lenošení ve stínu palem na malém dvorku obklopeném jednotlivými pokoji, které mají místo dveří pouze tenounké závěsy.
Uložil jsem si věci na postel a vyrazil na obhlídku města. Potřeboval jsem bankomat a restauraci, abych se najedl a hlavně napil. První jsem nalezl na Calle de Portugal a oběd si dopřál v Café Tijuka na Calle del Comercio 131. Miniaturní bar byl zařízen téměř jako vetešnictví. Například u baru byla židle vyrobená z rezavého ráfku osobního automobilu a staré železné sedačky z traktoru. Na stěnách visely reklamní plakáty Coca-Coly nejméně padesát let staré.
Majitel si mě tak trochu získal figurkou komiksového hrdiny Capitana America. Asi třicet centimetrů vysoká figurka stála na poličce nad barem. Další komiksový nadšenec a ještě k tomu mnohem starší než já. Chlap, který si dokázal uchovat část své dětské duše.

Po obědě jsem se opět vrátil do hostelu, abych se převlékl a zkontroloval svou e-mailovou poštu. Při té příležitosti jsem se seznámil s Dánem Georgem. Zbytek dne jsem tak měl společnost a od doby, kdy jsem se rozloučil na konci světa s Jurkem, jsem si mohl zase s někým popovídat. Jeho výslovnost mi sice činila určité problémy, ale vždy jsme se nakonec schodli.

Poseděli jsme společně v restauraci Don Pedro na jihovýchodním rohu Plaza Mayor 25 de Mayo. Ve stínu rozkvetlých stromů jsem se dozvěděl, že i Georg vyrazil dnes ráno z Buenos Aires. Ovšem zatímco mně trval přesun do Colonie téměř sedm hodin, on přefrčel ústí Rio de La Plata asi za hodinu na katamaránu, tzv. buquebusu.

Oba jsme nešetřili superlativy na adresu Colonie del Sacramento. Městečko, které je i na seznamu fondu UNESCO, musí nadchnout snad každého. Upravené ulice, částo lemované stromořadím, jehož větve se mnohdy proplétají a vytváří nad kameny dlážděnými ulicemi velice vítaný stín. Je to jako procházet se v zeleném tunelu. Obzvláště úchvatné jsou hlavně úzké uličky v oblasti zmiňovaného náměstí Plaza Mayor 25 de Mayo a nedaleké Plaza de Armas. S určitou nadsázkou by se daly přirovnat k uličkám Starého města pražského. Samozřejmě za značně parného léta.

Pokud chce návštěvník Colonie toto městečko před sebou mít jako na dlani, měl by každopádně vyšlapat točité železné schodiště vedoucí na vrchol místního majáku. Asi 27 metrů vysoká bílá věž se tyčí na jihozápadním okraji Plaza Mayor 25 de Mayo. Doporučuji, aby každý kdo poleze do schodů, pečlivě četl všechna písemná doporučení. Sotva jsem si přečetl, že se schody snižují a mám si dávat pozor na hlavu, v tu chvíli se mi zatmělo před očima. Pochopitelně jsem se o železný schod nade mnou praštil…

Centrum a přilehlé okolí jsme si prošli na necelou hodinku a poté se uchýlili do uličky Calle Real. Pod slunečníky restaurace Parrilla del Barrio jsme si asi dvě hodiny vychutnávali Yerba Maté, tradiční to nápoj nejen Uruguayců, ale i snad téměř všech zemí Jižní Ameriky.
Až někdy v Jižní Americe uvidíte kohokoli s dřevěným či stříbrným kalíškem, ze kterého čouhá stříbrný náustek, buďte si jistí, že si dotyčná osoba vychutnává Yerba Maté (Cesmínu paraguayskou). Většina takovýchto požitkářů navíc ponese pod paží termosku s horkou vodou. Kalíšek, který je ze dvou třetin naplněný na drobno nařezanými lístky Yerba Maté se zalívá horkou či vlažnou vodou. Vařící voda by zničila chuť tradičního moku, který pijí mladí i staří, muži i ženy. U starších mužů tento doslova obřad může působit tak trochu jako kouření dýmky. Však také pití Yerba Maté má společné základy například s kouřením dýmky míru u severoamerických indiánů. Yerba Maté sbližuje. Maže rozdíly mezi bohatými a chudými. Pije se u příležitosti výjimečného setkání stejně jako u každodenního rutinního rodinného posezení. Yerbu Maté pijí i studenti, aby se vydrželi déle učit. Kromě relaxačních má tento nápoj i lehce povzbuzující účinky. V žádném případě se však nejedná o drogu. Přirovnat se dá spíše ke kávě nebo silnému čaji.
Yerba Maté se z kalíšku, který bývá vyroben z kokosové skořápky, dřeva nebo kovu, pije většinou kovovým nebo také bambusovým náustkem, či, chcete-li brčkem. To se nazývá bombilla. Jednoduše, kdo nepil Yerba Maté, nemůže snad ani říci, že opravdu poznal a ochutnal Jižní Ameriku. Sám se musím přiznat, že jsem jí okusil až při své páté cestě na jihoamerický kontinent.
Teď už budu vědět, jak odpovědět na otázky, jaká je Jižní Amerika? Je krásná a malebná, voní po grilovaném mase a chutná jako Yerba Maté. A pokud to vše chcete okusit na jednom jediném místě, musíte navštívit městečko Colonia del Sacramento na břehu Rio de La Plata v Uruguayi…