Kapitola 1 – Čekání v Ushuaia a přesun do Buenos Aires

By 7.1.2008 Říjen 4th, 2015 Deník 011

Tento deník přibližuje mé toulání Jižní Amerikou po návratu z Antarktidy v lednu roku 2008. Po šťastném připluti do přístavu v Ushuaia mě čekal přesun z konce světa až téměř k obratníku Kozoroha. Poznal jsem dvě další země jihoamerického kontinentu, a sice Uruguay a Paraguay.

Během cesty jsem se potkal s kamarádem, polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem, který mi dělal po několik dní společnost na cestách. Ukázal mi uruguayskou metropoli Montevideo a doprovodil mě k vodopádům Iguazú.
Závěr cesty jsem strávil v Argentině ve svém milovaném Buenos Aires.

V Ushuaia jsem strávil celkem pět dní. Tak dlouho jsem musel čekat na volný let do Buenos Aires. V podstatě jsem celou dobu proflákal. Buď jsem se válel na pokoji v hostelu Torre al Sur, nebo vysedával celé hodiny na internetu. Alespoň, že první tři dny mi dělal společnost Jurek (Polár žijící v Kanadě, který se mnou plul na Antarktidu a zpět na palubě jachty Bona Terra). Ten odletěl do Kanady dva dny předtím než jsem Ushuaia konečně opustil i já.
Čekání jsem využil i k vyprání svých “trosečnických” věcí z Antarktidy a plavby po Drakeově průlivu. Za 20 pesos mi to krásně vyprali, usušili i vyžehlili v prádelně Lavanderias Qualis.

Měl jsem spoustu času přemýšlet. Přemýšlet a hlavně vzpomínat na to, co jsem prožil během plavby na Antarkidu. Jednou večer byl nával vzpomínek tak intenzivní, až mě to dojalo k slzám. Bylo to, jakoby se v mé mysli promítal film s obrázky z mého života. A díky mému životnímu krédu bylo opravdu na co se dívat.
Nejsilnější vzpomínky se týkaly mého dětství prožitého v Itálii. Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co se stalo s mými tehdejšími spolužáky. Jediné, co vím jistě, se týká mé učitelky sestry Alojsie. Naposledy jsem ji viděl zhruba před deseti lety a tehdy jsem s ní mluvil takřka na smrtelné posteli. Myslím, že už je dávno po smrti, protože tehdy ji bylo již skoro devadesát let.
Sílu těchto vzpomínek jsem okamžitě pochopil. Má příští cesta by měla vést do Itálie. Musím ukázat svým dětem, kde jejich otec vyrůstal. Na místa, která zásadně ovlivnila můj osud. Protože díky tomu, že jsem vyrůstal jako dvojjazyčné dítě, nebyl jsem vlastně vázán k jednomu jedinému místu. Z toho také pramení má toulavá krev a díky tomu se cítím nadsazeně řečeno jakýmsi světoobčanem, mnohem spíše nežli výhradním Čechem.
Má dávná minulost mě zde, na konci světa vyzývá k dalším činům. Pokusit se vystopovat své tehdejší spolužáky. Byli pouze dva. Ano slyšíte dobře, dva. Rošťák Andrea Stella a introvertní Marta De Franceschi. Andreu jsem viděl naposledy před deseti lety, a Martu před patnácti. To ještě žila naše učitelka Suor´Alojsia. Jí dlužím ve svém životě za mnohé a kvůli jejímu odkazu se o to musím pokusit. A taky bych rád našel její hrob. Rád bych položil květiny na místo posledního odpočinku osudové stařenky mého života.
Pobyt na konci světa a hlavně zážitky z cesty do Antarktidy otevřely jakousi emoční bránu mé duše. A to byl dle mého ten hlavní úkol a důvod této cesty. Mise je tedy splněna a já si mohu užít zbylé tři týdny v teple. Tolik totiž přesně zbývá do mého návratu do Evropy. Dnes se přesunu do Buenos Aires a zítra vstoupím na půdu Uruguaye. Bude to mé malé jubileum. Šedesátá pátá země světa a devátá v Jižní Americe. Pak si ještě skočím do šestašedesáté Paraguaye a opět zpět do Buenos Aires, kde si chci ještě trochu zalenošit před odletem domů.
A nebo to třeba vše bude úplně jinak, kdo ví? Jedno je zatím však jisté, mým cílem je Uruguay a jeho metropole Montevideo.

V půl šesté večer nás v Buenos Aires přivítaly úžasné 32 stupně Celsia. Pro středoevropana je to na začátku ledna opravdový zážitek. Ten mi však vzápětí zkazila klimatizace, která byla puštěná v autobuse, kterým jsem se přesouval z letiště Ezeiza do městské čtvrti Retiro. To, co jsem si na letišti svlékl, jsem si v autobuse opět oblékl a působil tak velice divně vedle muže v černém tílku sedícím na sedadle přede mnou. Cesta z letiště trvala asi půl hodiny a já celý čas strávil u okénka.

Sledoval jsem “Porteňos” (obyvatele Buenos Aires), jak si užívají nedělního večera. Každý kus zeleného trávníku podél silnice byl zabraný nějakou početnou či méně početnější skupinkou lidí na pikniku. Dospělí často grilovali, nebo se jen tak povalovali na dekách či posedávali na rozkládacích židlích. A ti mladší společně s těmi nejmenšími často hráli fotbal.
Hloučky kluků komíhajících se za merunou bylo vidět i mezi domy Buenos Aires. Každé malé prostranství sloužilo k hraní fotbálku. Betonová hřiště byla vidět i na střechách domů. Byla ohraničena vysokými ploty a působila, jako by se fotbal hrál v klecích nějaké betonové ZOO.
Fotbal je v Argentině podobným náboženstvím jako v sousední Brazílii. Však se také jedná o dva největší jihoamerické rivaly. Není proto divu, že studnice nových talentů je téměř nekonečná.

Z okna jsem viděl ovšem i mnohem smutnější skutečnosti. Projížděli jsme čtvrtěmi, kam se nedoporučuje cizincům vůbec chodit. Čtvrtě těch nejchudších jsou odděleny od těch luxusních městských částí pouze ulicemi, přes které by se již nemělo přecházet. Jedna jediná ulice jako by byla bránou mezi dvěma světy. Ani to příliš nepřeženu, když řeknu, že na jednom chodníku bydlí rodina i s dětmi venku na smetišti a hledá mezi odpadky něco k snědku, zatímco za čtyřproudou silnicí stojí luxusní obchodní centra s drahými obchody a těmi nejlepšími restauracemi.

Tato děsivá hranice ležela na rozhraní čtvrtí La Boca (mimochodem zde vyrůstal Diego Maradona) a luxusně zrenovovanými přístavními doky známými jako Puerto Madero. Svět bídy a zoufalství leží asi pouhé dva kilometry jižně od prezidentského paláce.

Byl jsem také již několikrát varován před návštěvou čtvrti La Boca. I přesto, a nebo možná právě proto se tam uvažuju vypravit těsně před odletem domů. Albert mi na antarktické stanici Eco-Nelson vyprávěl, jak ho v této čtvrti přepadli za bílého dne uprostřed turistů a nikoho ani nenapadlo mu pomoci. Postupně na něj naskákali čtyři chlapíci. Fyzicky mu naštěstí neublížili a vzít mu neměli co. Albert totiž cestuje vždy pouze na lehko. Nedokážu pochopit, jak to dělá, ale on je schopný se pohybovat měsíce po Jižní Americe a přitom nemít v kapse ani peso.
Je to zkrátka svobodomyslný člověk. Pochybuji, že ještě někdy potkám někoho takového jako je on. Jiní by ho mohli nazvat exotem a nebyli by ani možná daleko od pravdy. To si však Albert nezaslouží. Je to přírodní člověk s absolutně svobodnou duší. A to mu my všichni do jednoho můžeme akorát tak závidět.
Albert nebyl jediný, kdo zažil nepříjemnost ve čtvrti La Boca. Na Nelsonu byl přede mnou i jiný mladík, Švýcar jménem Rafael a ten zažil ještě něco mnohem horšího. Byl okraden falešnými policisty. Ti ho pozvali do hospody na pivo a do něj dali uspávadlo.
Rafael se probudil druhý den polonahý na chodníku a u sebe měl pouze cestovní pas a potvrzení o tom, že byl okraden i se seznamem věcí opatřeným falešným úředním razítkem. Opravdový vrchol výsměchu, ale hlavně drzosti a cynismu zlodějů.
Proto veliký pozor!
La Boca je možná krásná a romantická, ovšem i značně nebezpečná část Buenos Aires.

Nádraží Retiro v Buenos Aires

Nádraží Retiro v Buenos Aires

Po ubytování v již vyzkoušeném hotýlku Central Cordoba, jsem si ještě zjistil spojení do Tigre a při té příležitosti skočil do internetové kavárny přímo na vlakovém nádraží Retiro. A víte, co jsem tam dělal?

Lidé o mě říkají, že jsem blázen. A já se tomu ani nebráním. V zásadě mohou mít i pravdu, ale hlavně, já to neřeším. Na internetu jsem si našel stránky Diega Maradony a napsal mu dopis, respektive e-mail.
Ve svém životě nemám téměř žádné idoly, ale pokud nějaký přeci jenom mám, tak je to on. Podsaditý Diego s jeho proklínanou i milovanou boží rukou. Velice kontroverzní osobnost a možná i trochu podivín. Jako já. Proto bychom si třeba mohli rozumět. Proč by nemohl odepsat zrovna mně? Když to nezkusím, tak se to nikdy nedozvím.
Když mi bylo 17 let, napsal jsem bývalému světovému rekordmanovi v běhu na 800 metrů, siru Sebastianovi Coeovi. Napsal jsem mu do britského parlamentu a on mi odepsal. Tak jsem zvědavý, jak se pochlapí o dalších 17 let později Diego Armando Maradona. Byla by to bomba, psát jednou cestopis o návštěvě u “božského” Diega. Málokteré věci mě v životě napadají jen tak. A proto existuje naděje, že by to třeba opravdu mohlo vyjít. Quien sabe?

Sice ráno brzy vstávám, ale neodpustil jsem si před spaním procházku městem. Po jedné z hlavním pěších tepen. Avenidě Florida. Opět po ní korzovaly davy lidí a na každém rohu byly stánky s rozličnými cetkami nebo se tvořily hloučky okolo vystupujících umělců.
Tu hrál indián na kytaru a flétnu. Jinde posedávaly či postávaly “živé” sochy nebo zněly známé světové hity v podání pouličních zpěváků. Největší úspěch však měla skupinka tančící tango.
Tango, tanec dýchající erotickou a ve stejnou chvíli i lehce melancholickou náladou. Tanec, jehož figury vyjadřují touhu a stesk, nešťastnou lásku a osamělost. Říká se, že vznikl právě v přístavní čtvrti La Boca. Původně jej tam tančili přistěhovalci, kterým se stýskalo po rodinách zanechaných v Evropě. Na začátku tančil muž s mužem a později byly přizvány do kola i prostitutky.

Stejně jako téměř na každém rohu zní melodie tanga, lze po setmění spatřit i o samotě postávající a významné úsměvy rozdávající kněžky lásky. Jako snad každá světová metropole i Buenos Aires je velikým centrem sexuální turistiky. V posledních letech je to i významné středisko homosexuálů. Argentina totiž jako první země Jižní Ameriky zavedla registrované partnerství a předstihla tím překvapivě i tak sexuálně liberální zemi jako je sousední Brazílie…