Kapitola 3 – Zpět v milovaném Buenos Aires

By 9.12.2007Deník 010

Naše letadlo včera přistálo v Buenos Aires asi ve tři čtvrtě na osm místního času. My Evropané jsme na svých hodinách měli v tu chvíli již téměř půlnoc. Proto, když jsme se konečně dostali ven z budovy letiště Ezeiza, byli jsme již poměrně unavení.

Rozloučili jsme se s Janneke, ale já a Christian spolu ještě zůstaneme. Vyměnili jsme si pouze emailové spojení a popřáli si k nacházejícím Vánocům. Přestože Štědrý večer nastane již za dva týdny, každý z nás tří jej paradoxně stráví na jiném kontinentu. Janneke se ještě stihne vrátit do Evropy, Christian Vánoce oslaví kdesi v Jižní Americe a já si zazpívám koledy v Antarktidě.

Nehodlali jsme zbytečně utrácet za taxi, a proto jsme zvolili autobusovou dopravu z Ezeizy do Buenos Aires. U společnosti Manuel Tienda León jsme si za 35 pesos zakoupili jízdenky z letiště do městské části Retiro. Potřeboval jsem si tam zjistit spojení dolů na konec světa.

Asi půl hodiny jsme čekali na příjezd autobusu a dalších třicet minut trval přesun do Retira. Čekání na autobus jsme si zpříjemnili lahvinkou argentinského piva Quilmes. Připili jsme si na zdar našeho putování a Christian zapil svou cestovatelskou premiéru. Na rozdíl ode mě, či Janneke, se jednalo o jeho první cestu do Jižní Ameriky.

Na autobusovém nádraží Retiro, které se nachází příhodně na Avenida Antártida Argentina, jsem si jízdenku už bohužel nekoupil. Byl jsem rád, že jsem před desátou večerní ještě vůbec někoho zastihl u přepážky. Alespoň jsem se dozvěděl vše potřebné. V neděli odjíždějí do Rio Gallegos dva spoje. Jeden v půl jedné odpoledne a druhý v půl deváté večer. Jako příhodnější jsem si vybral večerní spoj. Cesta potrvá přibližně 36 hodin, a proto je výhodnější zvolit večerní spojení, abych do Rio Gallegos dorazil v úterý časně ráno. Pokud budu mít štěstí, stihnu se ještě ve stejný den přepravit až do Ushuaia.

Jakmile jsem měl po kupě všechny nezbytné informace, sedli jsme s Christianem na taxíka a o pár minut později se se štěstím ubytovali v hotelu Central Cordoba na Avenida San Martín 1021/23. V hotelu měli poslední volný dvoulůžkový pokoj za 160 pesos, o které jsme se podělili.

Ještě před spaním jsme se vypravili sehnat něco malého k snědku. Vydali jsme se na nedalekou Avenida Florida, kterou jsem již znal z mé předešlé návštěvy Buenos Aires. I po půlnoci to v ulicích překvapivě žilo. Většina obchodů a bohužel také restaurací byla již zavřena, nicméně ani to nepřekáželo lidem na ulici v bujarém veselí. V ulicích se bavila především mládež.

Jen velice neradi jsme se navečeřeli v provozovně King Burgera. Zvítězil v konkurenci Mc´Donnals a KFC, jediných restaurací, které i v tak pozdní čas ještě poskytovaly své služby. Snad to bylo z odporu ke konzumaci jídla kategorie „junk food“, nebo problémy s tlakem po dlouhém mezikontinentálním letu. Uprostřed večeře se mi z ničeho nic spustila krev z nosu. Trvalo mi více než čtvrt hodiny, nežli jsem dokázal krvácení zastavit. V jídelně i na záchodě jsem svýma zakrvácenýma rukama a obličejem vyděsil spoustu lidí. Přeci jenom, když potkáte na veřejném místě a po půlnoci zakrváceného člověka, první, co se vám prožene hlavou, je myšlenka na opileckou rvačku. Nic takového se mi díky bohu nestalo, i když by mi po rvačce možná netrvalo tak dlouho zastavit krvácení.

King Burgera jsem tedy opouštěl s ruličkou papírového ubrousku nasáklého krví, trčícího z mé pravé nosní dírky. Společně s očima podlitýma krví jsem musel působit na kolemjdoucí asi dost děsivě. Však se mi také každý uctivě a velikým obloukem vyhýbal. Nemusím proto asi nikomu vyprávět, že jsem usnul jako, když mě do vody hodí…

Ráno jsme vstali okolo deváté. Ne snad, že bychom byla taková ranní ptáčata. Důvod byl čistě pragmatický, nechtěli jsme přijít o snídani, která byla v ceně noclehu.

Okolo desáté jsme pak pokoj číslo 201 opustili nadobro. Zavazadla jsme si však prozatím ještě nechali v úschově na recepci.

Pěšky jsme došli opět na autobusové nádraží a já si zakoupil jízdenku na dnešní večer. Vyšla mě na 352 pesos. Nádraží leží asi jeden kilometr severně od hotelu Central Cordoba.

Udělali jsme si příjemnou procházku, při které se na nás smálo vroucí jihoamerické slunce z blankytně modré argentinské oblohy. Určitě ne náhodou je to barva tvořící převážnou část argentinské vlajky. Opět jsem se prošel místy, která jsme obdivovali před lety s mým bratrem Michalem. Neodolal jsem a na Plaza Fuerza Aérea Argentina propukla naplno má fotografická vášeň.

Uprostřed náměstí se tyčí cihlová o samotě stojící věž s ozdobnými prvky z bílého kamene. Předpokládám, že se jedná o mramor. Věž se nazývá Torre de los Ingleses a měří 76 metrů. Jedná se o dar britské komunity městu Buenos Aires. Dnes je to však spíše smutný svědek a memento válečného konfliktu mezi Argentinou a Velkou Británií o Falklandské ostrovy, kterým zde nikdo neřekne jinak než Islas Malvinas. Krátká válka z počátku 80. let 20. století stále leží hrdým Argentincům v žaludku. Svědčí o tom nápisy, kterými kdosi počmáral bílé zdi spodní části věže.

Náměstí Plaza Fuerza Aérea Argentina – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Náměstí Plaza Fuerza Aérea Argentina – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Před polednem jsme si vyzvedli zavazadla z recepce a přesunuli se do nedaleké proslulé městské části San Telmo. K přepravě jsme využili služeb místního metra. Nastoupili jsme na stanici San Martín v jihozápadním rohu Plaza Libertador General San Martín. Jednotná cena jízdného činila 0,7 pesos. Vystoupili jsme při pátém zastavení vlakové soupravy ve stanici Independencia.

San Telmo leží pár set metrů východně od stanice. Role navigátora se však bohužel ujal Christian. Na jeho obranu však musím uvést, že uvěřil i chybné informaci dvou starších amerických turistů. Jak jsme se však později přesvědčili ani místní nám nedokázali říct, že jdeme špatným směrem a museli jsme se zorientovat sami.

Místo několika kroků jsme nachodili několik kilometrů zatímco nám do tváří pálilo polední slunce a do zad se nám zařezávaly odhadem tři desítky kilogramů našich zavazadel. Než se nám podařilo nalézt správný směr a ubytování, užili jsme si pěknou hodinku tělocviku. Na druhou stranu to byla i příjemná rozcvička našil rozsezených  těl.

Ubytování našel Christian téměř v samém srdci San Telma. Na rohu Avenida Bolívar a Avenida Estados Unidos se velice levně ubytoval v malebném Antico Hostel Boutique. Až se v lednu vrátím do Buenos Aires, rozhodně se také ubytuju na adrese Bolívar 893. Uložil jsem si svůj batoh na pokoj ke Christianovi a vyrazili jsme na obchůzku uličkami San Telma.

Trh na Plaza Dorrego v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Trh na Plaza Dorrego v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Rušné ulice San Telma – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Rušné ulice San Telma – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Dění na ulicích by se dalo popsat jako karneval, bleší trh a divadlo dohromady. Doslova jsme se prodírali davy lidí na Avenida Defensa, ale hlavně na Plaza Dorrego a přilehlých uličkách. Tato část San Telma byla doslova zastavěna stánky s uměleckými díly či suvenýry, ale také s velkým množstvím cetek a veteše.

Některé části San Telma totiž bez nadsázky působí jako jedno obrovské vetešnictví nebo chcete-li, starožitnictví. Naleznete tam snad všechno. Staré knihy a pohledy, cedule s nápisy ulic, funkční či méně funkční staré hodinky, stříbrné příbory, obrázky Evity Perónové, ale třeba i staré akcie již zaniklých společností. V jednom zákoutí jsme nalezli i obálku ze soukromé korespondence jakéhosi důstojníka SS z koncentračního tábora v Osvětimi. Christian si koupil starý pohled a později zjistil, že je z korespondence jakéhosi lesbického páru z počátku 20. století.

V San Telmu naleznete téměř vše možné i nemožné. Někdy můžete mít i štěstí a narazit na něco opravdu cenného. Převážně se však jedná o naprosto bezcenné cetky. Na co však nikdy nezapomenu, bude vůně kadidla, která se linula do našich chřípí, kdekoli jsme se probírali nějakým antikvariátním zbožím. Určitě se jedná o promyšlený obchodní trik. Vůně kadidla, alespoň u mě, vyvolávala jakousi melancholickou náladu, která měla automaticky vyústit v nákup nějakého exponátu. Odolal jsem. A to přestože trpím jakousi nostalgickou náklonností k době první poloviny minulého století. Spousta věcí ve stáncích San Telma mi připomínala období Masarykovi první republiky. Na zpáteční cestě si na trhu určitě něco koupím…

Pouliční umělci v bohémské čtvrti San Telmo – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Pouliční umělci v bohémské čtvrti San Telmo – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

San Telmo je odnepaměti i čtvrtí umělců, hudebníků a vůbec osob vyznávajících převážně bohémský způsob života. Na ulicích jsme viděli, jak osamělé hudebníky a zpěváky, tak i téměř celé orchestry doprovázející elegantně ustrojené tanečníky. San Telmu se totiž také říká „La Republica del Tango“. Zde se tento tanec zrodil.

Tango vymysleli muži. Osamělí přistěhovalci, kterým se stískalo po svých manželkách či přítelkyních zanechaných ve vzdálené vlasti. Na konci devatenáctého století jej tancoval muž s mužem, právě, aby dal najevo svůj stesk po něžném pohlaví. Teprve později jej začali tančit s místními prostitutkami. Takto bizarně vznikl jeden z nejelegantnějších latinsko-amerických tanců.

Objetí zdarma na ulici v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Objetí zdarma na ulici v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Kromě hudebníků, tanečníků a obchodníků potkáte v San Telmu i různé klauny a mimy, kteří postojí každému fotoaparátu jako bizarní živé sochy. Když budete hledat, narazíte i na herce s maňáskovým divadlem.

Ulice, přestože nacpané k prasknutí, působí obrovsky příznivým dojmem. Jakoby vřelá a přátelská povaha Argentinců nasytila vzduch radostí a pohodou. Jako potvrzení mých slov proto může posloužit několik osob, které stály v davu a nad hlavou držely transparent „abrazos gratis“ (obětí zdarma). Kterémukoli z kolemjdoucích, pokud o to stál, se dostalo vřelého objetí. A tak by to mělo i mohlo chodit na celém světě. Zatrpklost a nenávist vyměnit za objetí a úsměv. Svět by byl hned mnohem krásnější…

Na oběd jsme zašli do restaurace La Rosalia. Příjemně zastrčená hospůdka stojí pár kroků od hostelu, kde se ubytoval Christian. Na ulici Estados Unidos číslo 482.

Nejširší ulice světa Avenida 9 de Julio v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Nejširší ulice světa Avenida 9 de Julio v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Náš společně vyměřený čas se pomalu chýlí ke konci. Abychom jej co nejvíce využili, zavedl jsem Chrisitana na nejširší ulici světa Avenidu 9 de Julio. Nejdříve jsme si dopřáli krátkou siestu na příjemně vyhřátých kamenných lavicích na okraji Avenidy a poté pěšky došli až na Plaze de la República. U bílého kamenného obelisku, jednoho ze symbolů Buenos Aires, jsme zabočili na jihovýchod a ulicí Diagonal Roque Sáenz Peňa došli až na Plaza de Mayo.

Casa Rosada - prezidentský palác v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Casa Rosada – prezidentský palác v Buenos Aires – Buenos Aires, Argentina [Mart Eslem]

Tímto náměstím kráčely dějiny Argentiny. Celou východní část náměstí totiž zabírá tzv. Casa Rosada. Z balkónu tohoto prezidentského sídla s nezaměnitelnou růžovou fasádou mávala davům temperamentních Argentinců jejich milovaná Evita. Později se stejné cti dostalo např. i zpěvačce Madoně, která nesmrtelnou Evitu Perónovou ztvárnila na filmovém plátně. A dnes z něj mává opět žena. První dáma ve funkci prezidenta Argentiny. Sličná Cristina Fernández de Kirschner.

Uprostřed náměstí je další bílý obelisk, který se nazývá Piramide de Mayo. Byl vztyčen na počest prvního výročí nezávislosti Buenos Aires na španělské nadvládě.

V jihozápadním rohu Plaze de Mayo je Café-restaurant Gran Victoria. Usadili jsme se v něm a vypili pár piv. Za zmínku stojí příjemná pozornost podniku, kdy ke každému pivu obsluha přinesla na stříbrném podnosu pět mističek. V každé z nich bylo něco na zub. Šunka a sýr nakrájený na kostičky, bramborové lupínky, arašídy a kešu oříšky. Je známo, že slané podporuje žízeň, proto stejně jako pozorné, to bylo od provozovatele podniku i chytré.

Skrze sklo jsme u piva pozorovali dění na ulicích. Na severovýchodním konci Avenida Julio Roca se pohyboval veliký počet policistů a ulice bylo zatarasena železnými zátarasy. Kousek vedle nás se usadila i dvojice novinářů s obrovským teleobjektivem a dvěma laptopy. Schylovalo se zřejmě k něčemu velkému a zajímavému. Pro nás to však byl signál, abychom raději zaplatili účet a vrátili se do klidnějšího San Telma.

Christian vyprávěl, jak také takhle jednou seděl na pivu, bylo to kdesi v Guatemale. Do ulic se znenadání přihnala armáda. Nejdříve si myslel, že se přimíchal do samého srdce vypuknuvšího státního převratu. Po chvíli se však mohl uklidnit, jednalo se pouze o oslavy státního svátku.

Ovšem ve Střední a Jižní Americe člověk nikdy neví. Změny se tam dějí překotnou rychlostí. A často právě ty politické. Bohužel se nejdříve koná nebo střílí a až posléze se myslí. A vždy to odnese i někdo nevinný.

My jsme však restauraci neopustili ze strachu. Důvod byl mnohem méně akční. Nastal čas našeho rozdělení. Vrátili jsme se do San Telma a já si tam vyzvedl svůj batoh. Christian mě ještě doprovodil do stanice metra a tam jsme se definitivně rozloučili. Každý se vydáme opačným směrem, ale i přesto jsem přesvědčený, že se nevidíme naposledy. Určitě se ještě shledáme. Když ne ještě před mým odjezdem z Jižní Ameriky, tak určitě někdy v budoucnu v Evropě. Vždyť Vídeň není zase tak daleko…