Kapitola 2 – Už vím, že jsi!

By 8.12.2007Deník 010

Má cesta na konec světa se nečekaně zadrhla již na začátku své druhé etapy. Na milánském letišti Malpensa nám bylo, místo nástupu do letadla oznámena nepříjemná skutečnost. Let se ruší z důvodu technické závady na stroji. Od půl desáté až do půlnoci jsme proto absolvovali operaci přesun do hotelu Novotel.

Informaci jsem přijal s naprostým klidem. Ne však většina ostatních pasažérů. Hlavně rodiny s dětmi a penzisté nebyli z této zprávy nikterak nadšeni. Více jak dvě hodiny jsme museli stát na letišti a vyčkat dokud letecká společnost Alitalia nezabezpečí autokarový přesun do hotelu.

Čekání, alespoň mně osobně, uteklo téměř jako voda. V čekajícím davu jsem se seznámil s podobnými solitéry cestujícími do Jižní Ameriky jako jsem byl i já. Nejdříve se se mnou dala do řeči Holanďanka Janneke. Přilepila se ke mně, když zjistila, že umím italsky, což bylo v danou chvíli docela užitečné, jelikož většina informací byla podávána v italštině. Po  několika minutách se k nám připojil i Vídeňák Christian.

Janneke letěla do Buenos Aires asi na dva týdny. Důvodem cesty byla návštěva argentinských přátel. Do Vánoc se však, na rozdíl ode mě i Christiana, opět hodlá vrátit do Evropy.

Christian se vypravil do Jižní Ameriky na celé čtyři měsíce. Zatím bez nějakého pevného plánu. Rozhodovat se bude až na místě ze dne na den. Nedávno se vrátil z ročního pobytu v Japonsku a když doma ve Vídni zjistil, že mu něco „chybí“, vyrazil opět do světa.

Oba dva moji noví přátelé jsou tedy ještě větší tuláci než já sám. Jen na dokreslení, Janneke jen v letošním roce absolvovala okolo čtyřiceti letů po celém světě.

Po půlnoci jsme dorazili na hotel, kde na nás čekala večeře. Janneke byla již příliš unavená, a tak jsme večeři absolvovali pouze s Christianem. A rozhodně jsme neudělali chybu.

Těstoviny jako první a plátek hovězího k druhému chodu. Navíc voda a výborné červené víno téměř bez omezení. To vše na účet letecké společnosti. U stolu jsme strávili více jak hodinu v příjemné společnosti dvou starších Argentinců, momentálně na služební cestě, jedné mladé Argentinky žijící již deset let ve španělské Barceloně a jednoho Uruguayce.

Jen já sám jsem zvládl jednu celou lahvinku vína. Chutný mok odkudsi z vinic v benátském regionu mě ve vší počestnosti rozvázal jazyk. Večeře se proto změnila v takový malý lingvistický kroužek. Zatímco jsme si s Christianem povídali anglicky, s ostatními u stolu jsme se oba pokoušeli komunikovat ve španělštině. A do toho jsem ještě „laškoval“ s italsky mluvící obsluhou hotelové restaurace. Vinný mok byl proto při přeskakování z jednoho jazyka do jiného velikým pomocníkem.

Víno došlo po jedné hodině ranní, a proto jsme se rozloučili a odebrali se na své pokoje. S Christianem jsme byli umístěni na dvoulůžkový pokoj číslo 149. Taktně pomlčím o tom, proč nocleh na široké manželské posteli nebyl příliš dle mých představ. Špunty do uší jsem bohužel zapomněl doma…

Druhý den, tedy v sobotu ráno, nás vzbudili již v šest hodin telefonem z recepce. Následovala rychlá sprcha a vydatná snídaně. V sedm hodin jsme již seděli v autobusech a přesouvali se zpět na letiště Malpensa.

Na druhý pokus již všechno proběhlo bez problémů a ve tři čtvrtě na jedenáct se náš Boeing vznesl na oblohu. Čeká nás let dlouhý 11 212 kilometrů. Po téměř čtyřech letech se vydávám na dalekou cestu mimo Evropu. Navíc do své oblíbené Jižní Ameriky, kde jsem byl naposledy v březnu roku 2004. Vracím se i do své milované Argentiny. Tentokrát v ní strávím mnohem více času než při své návštěvě předešlé.

Tato cesta bude zatím vůbec nejdelší časové období, které strávím mimo evropský kontinent. Jsem přesvědčen, že to budu i cesta, která ze mě opět udělá jiného, doufám trochu lepšího, člověka. Již teď cítím a v podstatě to i vím, že až se v lednu roku 2008 vrátím domů, přijede tam zcela jiný člověk než ten, který odjel.

Chystám se do míst, kde se osud a život člověka zcela nachází v rukou přírody. Chcete-li v rukou božích. Poslední dobou, hlavně po přečtení knihy svého spolužáka ze střední školy Jirky Svobody, jsem stále více přesvědčen, že bůh opravdu je. Jeho kniha s názvem „Jeho jméno je jsem“, je tak plná úžasných argumentů ve prospěch boží existence, až jsem musel uznat, že bůh opravdu je. Ovšem trvám na tom, že slovo bůh je jenom označení „něčeho“ mezi nebem a zemí. A to něco nad námi bdí, řídí naše osudy a trestá naše hříchy.

Nikdy nehodlám propadnout žádnému fanatickému vyznání, vnucujícímu svá smyšlená dogmata o boží vůli. To jsou nesmysly a dle mého právě ty hříchy, které nakonec dojdou spravedlivé odplaty. Jestli v něco opravdu věřím, pak v to, že boží mlýny melou. Pomalu, ale jistě. Navíc místa kam jedu, tedy na konci světa a ještě dál, jsou končinami, kde je člověk tomu „něčemu“ mnohem blíže než kdekoli jinde.

Potvrzení mé víry v ono „něco“  se mi dostalo okolo půl čtvrté odpoledne při přeletu západního cípu Afriky. Usnul jsem při poslechu hudby z mého MP3 přehrávače a právě v půl čtvrté mě vzbudil Argentinec, který seděl na sedadle 37a vedle mě u okénka. Vytáhl jsem stínítko a oslepilo mě prudké sluneční světlo. Přímo dole pod námi byla senegalská metropole Dakar. Obrovský přístav jsem měl pod sebou jako na dlani. Dlouhé rovné pláže táhnoucí se na okraji pouště jako rovná čára ze severu na jih, jsou v Dakaru přerušeny výběžkem tzv. Zeleného mysu (Cap Vert). Je to zároveň i nejzápadnější bod afrického kontinentu.

Ihned jsem věděl, že je to znamení. Tam dole, v ulicích toho města se budu jednou procházet. Netuším ještě kdy tomu tak bude, ale jedna z mých příštích cest do Afriky povede právě po pevnině z Maroka do Senegalu. Je to jedna z cest, kterou nosím ve své hlavě jako plán do budoucna. Vždyť v Africe jsem byl naposledy roku 2002, a to bude už téměř šest let.

Ono „něco“ mi tedy dalo znamení. A já pochopil, že z této cesty se vrátím domů v pořádku. Plný silných zážitků, ale živ a zdráv. A to je dobré znamení, co říkáte?

Jestli někomu nestačí toto jako znamení, to následující jej musí přesvědčit. Po dopsání svých slov jsem si nasadil sluchátka a zapnul hudbu. Zazněla píseň, kterou jsem dle mého vůbec v přehrávači neměl mít uloženou, alespoň  jsem ji neviděl při poslední kontrole seznamu písní.

Skladba se jmenuje „Someone´s watching over me“ (někdo mě ze shora sleduje a hlídá). Ať ten někdo je kdokoli, třeba já jsem přesvědčen, že mým strážným andělem je můj zesnulý děda Zdeněk, mohu po těchto dvou „náhodných“ událostech s klidným svědomím prohlásit, že ono „něco“, které obecně nazýváme bohem, skutečně je!

Obě krátká znamení mě naprosto uklidnila a já mohl i dále nerušeně podřimovat a probírat se svýma myšlenkama. Není to vlastně úžasné? Uvědomit si na nebi, ve výšce necelých devíti kilometrů na mořem, že vlastně věřím v boha? Vlastně mu musím i poděkovat. Poděkovat mu za to, jaký osud a jaké požehnání mi do života nadělil.

Osud v podobě toulek světem, kde jsem třeba, aniž si to plně uvědomuju, jakýmsi jeho emisarem s úkolem ukázat lidem okolo sebe, že se dá žít mnohem skromněji a přitom zároveň neskonale bohatěji než si většina z nás myslí a než jak momentálně žije. A požehnání v podobě mých krásných dcer. Andílků, mezi kterými vzkvétám jak pomyslná růže v trní.

Za oboje musím poděkovat a zároveň se i trochu omluvit, že existovalo období mého života, za kterou právě tato cesta dělá jakousi pomyslnou tečku. Období, kdy jsem propadl své vlastní sebelítosti a snížil se místy i k tomu, abych si stěžoval, jak zle se mi vede.

Za to se omlouvám nejenom bohu a směle prohlašuju, že již vím, jaký vedu naopak krásný, plný a báječný život. A za to ti děkuju, obzvláště, když už vím, že opravdu jsi…