Kapitola 1 – Úvod

By 7.12.2007Deník 010

Odvezl jsem svou dceru Madalenu do školky a poté se měl vrátit ještě domů. Při projíždění okolo našeho domu jsem však neodbočil. Pokračoval jsem v jízdě směrem ke kanceláři. Tak, jako téměř každé ráno. V ten okamžik jsem fungoval v režimu života, který nazývám autopilot. V tomto pohotovostním režimu bohužel téměř každý z nás prožije většinu svého života. Naše mysl automaticky diriguje naše každodenní hemžení. Člověk vstane, zamáčkne budík a startuje do marného závodu s časem. Prolétneme celým dnem a na jeho konci pouze konstatujeme, kolik jsme toho  zase nestihli. Naivně si myslíme, že další den bude jiný a nám se podaří vše dohonit.

Samozřejmě se tak nestane. Jediné, co se stane je, že uteče celý týden tak rychle, jako by to byl den. Čas uhání šíleným tempem a kolem nás utíkají měsíce, roky a desetiletí. Najednou se člověk objeví na sklonku svého života a zjišťuje, že se jím proštval a ani si ho nestačil užít. Aby nikdo z nás takhle nedopadl, měl bych jednu radu. Prodlužte si život!

Říká se, že čas, který se stráví na rybách se do délky života nepočítá. Jsou to okamžiky, které prodlužují život. V podstatě ho neprodlužují a pouze zpomalují jeho překotné tempo.

Nedávno jsem četl v novinách, že život dokáže prodloužit až o pět let každodenní pozorování ženských ňader nadměrné velikosti. To ale předpokládám může fungovat pouze u pánů. Já mám recept pro obě pohlaví. Čas plyne pomaleji i na cestách. A to je jeden z důvodů, proč tak rád cestuji.

Jakmile opustím stojaté vody každodenního překotného způsobu života, okamžitě mám pocit, jako by se zpomalil čas. Hodina má najednou opravdu šedesát minut a ne pár sekund, jak se nám často zdá, když se dostaneme do stresu a spěchu. Ba co víc. Za takový jeden den na cestách často stihnu prožít více věcí, než-li doma za celý týden! Nevěříte? Tak to vyzkoušejte. Třeba budete mile překvapeni. A hlavně zjistíte, že život nemusí uhánět pouze mílovými kroky. Lze jej i v poklidu vychutnat…

Pro tentokrát však konec kázání. Přejděme k věci. Co mě to zase vhání do hlavy podobné myšlenky? Už to tušíte? Samozřejmě. Mart Eslem vyráží na další cestu. A není to cesta obyčejná. Je to cesta dlouhá a daleká. Cesta, která začíná teprve tam, kde většina jiných cest končí. Čeká mě cesta na konec světa a ještě dál. Cesta, která vždy vyvolá lehké šimrání až mrazení.

Po téměř pěti letech se mi poštěstí návrat do Antarktidy. Nebude to pro mě návrat ledajaký. Má první cesta do těchto odlehlých končin byla cesta víceméně turistická. Tehdy mě, v únoru roku 2003, doprovázel i můj bratr Michal. Tentokrát vyrážím úplně sám. Dostalo se mi té cti, že jsem byl pozván na mezinárodní, ovšem původem českou, základnu Eco-Nelson na stejnojmenném ostrově v souostroví  Jižní Shetlandy.

 

Čeká mě několikadenní přesun do přístavu na konci světa. Do nejjižnějšího města planety, argentinského Ushuaia. A teď několik čísel.

7. prosince v sedm hodin večer odlétám z Prahy do Milána. Bude to má jubilejní osmdesátá letecká cesta. V Miláně přesednu na spoj do Buenos Aires, kam dorazím po zhruba třinácti hodinách letu 8. prosince ráno. Sednu na autobus a pojedu třicet pět až čtyřicet hodin z Buenos Aires do města Rio Gallegos. Tam mám v plánu přespat a další den pokračovat dále na jih. Z Rio Gallegos je to již jen maximálně čtrnáct hodin cesty do Ushuaia v Ohňové zemi.

12. prosince se tam mám hlásit na polské jachtě Bona Terra, která následně 14. prosince 2007 vypluje k mysu Horn a pak dále na jih přes Drakeův průliv. A poté nechť se děje, jak se říká, vůle boží.

Plavba po Draku si toto rčení zaslouží více než jakékoli jiné moře světa. Asi není na světě námořník, který by z této plavby neměl lehké obavy nebo přinejmenším necítil respekt. A veliký, opravdu veliký respekt cítím i já. Já, v podstatě suchozemská krysa. A upřímně musím i přiznat, že někde vzadu je i ten strach. Co si budeme nalhávat, stát se může všechno…

Emocionálně náročné proto bylo loučení. Na letišti mě vyprovodily všechny čtyři moje holčičky, tři dcery s maminkou a také můj bratr Michal. Zatímco desetiměsíční Medea Mia vše brala se stoickým klidem, v očích těch starších se objevily i slzy. Při čekání ve frontě u pasové kontroly jsem až po chvíli našel odvahu, naposledy se otočit a zamávat svým holčičkám. Kdybych to udělal dříve, asi bych se rozbulel jako malej kluk.

Bylo to opravdu těžké loučení. Jak by ne. Nikdy jsem na tak dlouhou dobu neodjel, celá cesta potrvá více jak padesát dní, tedy téměř dva měsíce, a navíc poprvé v životě nebudu doma s rodinou o Vánocích, ani na Nový rok. Slzy tedy byly na místě a netřeba se za ně stydět. Vždyť ty čtyři holky jsou to nejdražší, co mám a na cestě, obzvláště na takto dlouhé cestě, si nejlépe dokážu uvědomit, jak moc pro mě znamenají a jak velmi je miluju…