Kapitola 1. – Na konec světa a ještě dál

By 11.2.2003Deník 002

Sedím u oběda a již jen asi hodina mne dělí od odjezdu na další cestu. Nadcházející cestou téměř na konec světa doplním svou vzácnou sbírku navštívených kontinentů tím nejblyštivějším a posledním zbývajícím drahokamem. Magické sedmičky se mi podaří dosáhnout, jak jsem se již zmiňoval, ještě před třicítkou, což bylo jakýmsi osobním cílem a přáním.

Ještě nikdy jsem před odjezdem nebyl tak nervózní jako tentokrát. Snad je to způsobeno očekáváním nevšedního okamžiku, který neprožíváme každý den, ale naopak pouze jedinkrát za život. A ke všemu se něco podobného nepoštěstí zdaleka každému. Docela by mne zajímalo, kolikátým členem pomyslného klubu sedmi kontinentů se stanu. Jedno však vím jistě, budu první z našeho rodu a první z okruhu všech lidí, které znám.

Doposud jsem se nesetkal s nikým jiným, kdo by dokázat sbírku kontinentů zkompletovat. Na klidu mi jistě nepřidává ani vrcholící nervozita na pracovišti, kterou prožívám, díky kumulaci úkolů nutných zvládnout před odjezdem, bohužel pokaždé. Ovšem na to jsem již tak trochu zvyklý a již dopředu s podobným tlakem počítám.

Největší problém mívám s přípravou a předběžným studiem míst hodlaných navštívit, obzvláště pokud si vše nechám až na poslední chvíli a studuji v noci před odletem.

A do třetice, nervozitu způsobuje můj bratr, se kterým se vydávám do světa poprvé. Vlastně mám-li být úplně upřímný, vyrážíme spolu sami dva již podruhé. Poprvé jsme byli v roce 1996 v Dánsku na dvoudenním autobusovém výletě do Legolandu.

Tehdy bratrovi bylo deset let a celé týdny před odjezdem trpěl záchvaty pláče, vznikajících na základě obavy, zdali jej v Dánském království nenechám samotného a vrátím se domů bez něj.

Již od malinka býval z každé cesty vykulený a týdny před odjezdem se několikrát za hodinu vyptával, zda-li ho tam nenecháme samotného. Přestože je mu dnes již téměř sedmnáct, připadám si jako by se mnoho nezměnilo.

Opět vyslovuje před mamkou obavy, jak ho klidně nechám utopit v antarktických vodách nebo se o něj nepostarám na letištích a naschvál se mu ztratím. Na jeho vykulenosti a nervozitě před cestou do neznáma se během uplynulých let zřejmě nic nezměnilo. Ne nadarmo si v rodinném kruhu vysloužil přezdívku katastrofínek, jelikož bývá doslova na prášky před každou leteckou cestou a neustále přemýšlí o vzdušných neštěstích či zvracení při turbulencích.

Navíc střídavě bratr s mamkou citují informace o síle a velikosti vln v Drakeově průlivu či reprodukují pochybnosti kdejakých známých, kteří při zmínce o cíli naší cesty pochybují o mém zdravém rozumu a přejí nám, abychom hlavně nezmrzli. I když takové úsudky vycházejí z lidí, pro které je stresující již pouhá cesta k Jadranu nebo kteří nejdál byli ve Vysokých Tatrách na Slovensku, na předodletovém klidu nám to nepřidává.

Velice málo lidí zřejmě i jen tuší, jak se to na Antarktidě právě v tomto období hemží loděmi nabitými turisty z celého světa díky probíhajícímu antarktickému létu, kdy teploty zřídkakdy vůbec klesnou pod bod mrazu. Je tedy docela dost možné, že počasí během našeho pobytu na ledovém kontinentu bude, co se teplot týče, příznivější než ve stejnou dobu u nás doma v Čechách.

Ke všemu, snad aby předodjezdových komplikací nebylo málo, můj bratr Michal zhruba dva týdny před odjezdem onemocněl. Díky nemoci hrozilo propadnutí jeho cesty a já zkoušel přemluvit k cestě jiného společníka z řad svých kamarádů. Přepsání cestovních dokumentů na jinou osobu však nepřicházelo v úvahu a Michalův zdravotní stav se rapidně zlepšoval, až se nakonec rozhodl, se svolením naší mamky a lékaře, přece jen odcestovat.

Do Prahy na letiště nás odvezl kamarád Martin a doprovázela nás i naše Dominika. Do odletové haly jsme vstoupili se zhruba dvouhodinovým předstihem a v klidu odbavili svá zavazadla. Absolvovali jsme i povinný pohovor s pracovníky britského konzulátu, kontrolujícími všechny cestující směřující na území Spojeného království. Díky transferovému letu do Argentiny jsme s obdržením razítka, povolujícího odlet do Londýna, neměli sebemenší problém.

Další asi půl hodinku jsme strávili v kavárně u zmrzlinového poháru, klábosením s dalším naším kamarádem Patrikem, který se s námi přijel rozloučit z nedalekého Berouna. Svými narážkami a připomínkami týkajícími se okolí jižního pólu opět velmi vylepšoval psychický předodletový stav mého bratra.

Z Prahy jsme odlétali s téměř půlhodinovým zpožděním kolem půl sedmé večer. Na palubě Boeingu 757 britské společnosti British Airways začíná první etapa naší cesty, z Prahy do Londýna. Z důvodu zachování jistého momentu překvapení tentokrát budu ohlašovat jednotlivé úseky naší cesty postupně a nevyzradím předem celou trasu našeho šestnáctidenního putování, jak jsem to praktikoval při popisování cest minulých. Dovolím si na chvíli se nyní odmlčet a dopřeji si v letadle malého šlofíka. Nashledanou v Londýně.

Přes pozdní odlet z Prahy jsme přistáli v Londýně překvapivě načas, tedy v plánovaných čtvrt na osm londýnského času. Na vybavení nových palubních lístků a přesun na terminál číslo čtyři máme hodinu a čtyřicet minut.

Bez problémů jsme všechny úkony vyvolané přestupem na letišti Heathrow překonali a s třiceti minutovým předstihem se zařadili do fronty u odletové brány číslo 4, odkud naše cesta bude pokračovat přímým letem Londýn-Buenos Aires. Letecký přesun do Argentiny dle informací vyčtených z letového řádu naší cesty potrvá zhruba čtrnáct hodin.

Svou časovou náročností se tak zařadí na první místo v listině mých nejdelších letů. Zhruba o hodinu méně trval let z Londýna do Singapuru, absolvovaný s přítelkyní Lenkou v září olympijského roku 2000.

V devět hodin a deset minut jsme, opět se zpožděním, i když pouze patnácti minutovým, opustili Londýn a Evropu. Sedíme na sedadlech 37 A a B, zatímco sedadlo C, u okénka, obsadil muž středního věku.

Chvíli po odletu již náš soused nebyl pouze anonymním mužem středního věku, nýbrž se z něj vyklubal sympatický a velice sdílný Argentinec Aldo. Okamžitě jsme zjistili, přestože jsme byli schopni domluvit se i anglicky, že nejjednodušší komunikace bude v italštině, kterou mluvíme plynně oba dva. Můj bratr byl bohužel tímto rozhodnutím prakticky vyloučen z konverzace, ovšem Aldo si povídání v italštině pochvaloval, jelikož v angličtině nepůsobil nikterak jistě.

V kostce jsem mu nastínil trasu naší cesty a on byl na oplátku tak zdvořilý a namaloval nám hrubý orientační plánek hlavního města Argentiny. Navíc nám doporučil, kde je nevhodnější nakupovat, kde se ubytovat a na závěr přidal i doporučení o restauracích s doprovodným programem. Zmíněným programem měl na mysli taneční vystoupení jihoamerického tanga. V Argentině a v Buenos Aires obzvlášť je údajně ke shlédnutí to nejžhavější a nejlepší tango na světě.

Aldo nezůstal nic dlužen pověstné pohostinnosti a otevřenosti jižních národů a kromě své adresy a telefonu nám pro jistotu dal i telefonní spojení na svou dceru Marianu, bydlící na rozdíl od něj přímo v centru Buenos Aires. Mariana navíc ještě pracuje pro cestovní kancelář, takže by mohla být v případě našich problémů osobou z nejpovolanějších, kterou bychom mohli v nouzi požádat o pomoc.