Jistě se najde spousta pozorných čtenářů, kterým neunikl můj slib, vyřčený během cesty do Peru a Bolívie. Povídání o této cestě uzavíralo mou knihu “Již zbývá jen Antarktida”. Tehdy jsem, na palubě letadla vysoko nad jihoamerickými Andami, slíbil doplnit svou sbírku kontinentů i o ten poslední díl. Nejhůře dostupné Antarktické království sněhu a ledu. A sliby se mají plnit. Tím spíš, když je vysloví Mart Eslem.
Zcela souhlasím s všeobecným názorem i se svou vnitřní předtuchou, předpokládající pořádnou a doposud nejdůslednější přípravu na možná nejtěžší cestu mého života. Kromě krušného dobrodružství se především pojedná o splnění snu snad každého cestovatele. Ještě před dovršením svých třiceti let se stanu členem výjimečného klubu cestovatelů, jejichž noha zanechala svůj otisk na všech sedmi dílech naší matičky Země. Nic většího si snad cestovatel ani nemůže přát, snad vyjma touhy navštívit během jednoho lidského života všechny země světa.
V dnešní hektické době se navíc kromě těchto dvou cílů cestovatelských maniaků, jako jsem i já, otevírá další lákavá možnost a sice cesta do vesmíru či v blízké nebo vzdálenější budoucnosti i na jiné planety.
Mou plánovanou výpravu do blízkosti jižního polárního kruhu lze, drsností podmínek tamějších končin, považovat za malý trénink pobytu mimo modrou planetu. Bylo by mi ctí, kdybych mohl jako první člověk popsat v přímém přenosu zážitky i z takovéto cesty. Samozřejmě pokud by to bylo fyzicky vůbec možné. Spatřit planetu z okénka kosmické lodi musí být neopakovatelné!
Jsou Vánoce roku 2002, a proto vzhůru do studia Antarktidy a do příprav cesty naplánované na únor 2003. Informace budu čerpat opět z průvodce Lonely Planet, ale také z dostupných knih, ať již mých vlastních či z literatury vypůjčené ve veřejné knihovně. Nikdo mne na této cestě nechce doprovázet, a proto se na jih zřejmě budu muset vydat sám na vlastní pěst.
Oblast okolo jižního pólu očividně neodpouští nepřipraveným návštěvníkům ani tu nejmenší chybičku. Musím se tedy svědomitě připravit, pokud nechci, aby tato cesta byla i mou cestou poslední.
* * *
Od Vánoc uběhla do února spousta času, během kterého se mi podařilo přesvědčit ke společné cestě mého bratra Michala. Jeho odjezd ovšem byl podmíněn schválením ze strany naší mamky, která kupodivu nebyla proti.
Je ovšem pravda, že s postupem času asi trochu svého svolení litovala. Poprvé také odlétám v úplně nové roli. V roli otce. V polovině prosince 2002, přesněji čtrnáctého, se nám narodila dcera Madalena. V relaci k mé nové cestě je datum jejího narození velice symbolické, ve stejný den tomu bylo přesně 91 rok od doby, kdy noha prvního člověka stanula na jižním pólu.
Doma tedy již budu zanechávat nadále pět členů rodiny. Mám na mysli přítelkyni Lenku, naše malé dcery Dominiku s Madalenou a dva psí výrostky Caira a Alexe.
V ústecké restauraci “V Prostoru” si dopřávám poslední oběd v Čechách. Malebnost této hospůdky, jejíž okna, začínající na úrovni venkovního chodníku, stěží dopřávající výhled sahající ke kolenům kolemjdoucích, mi poskytuje chvíli klidu. Naskýtá se tím možnost spuštění stavidel myšlenek, zabraňující slovům a pocitům hromadících se s okamžikem odjezdu stále více a stále rychleji. Nechme tedy slova plouti řekou událostí a vzpomínek, na jejíž mělčinách představovaných stránkami mého bloku, se budou usazovat v podobě fragmentů skládajících mozaiku mého nového cestopisu…