Kapitola 16. – Sbohem Rio de Janeiro!

By 26.2.2003Deník 002

Přestože jsem se pořádně nevyspal, bratr mě k ránu vzbudil svým návratem z diskotéky Help, vstával jsem již okolo půl deváté. To jsou celí náctiletí, zatímco já se morduju s balením zavazadel a psaním pohledů, které pouze podepíše, on se jde bavit a ještě mě k ránu vzbudí. Schválně jsem mu nechal kartu trčet zvenčí v zámku, aby neklepal, ale co myslíte? Opojen brazilskými kráskami si karty ani nevšiml a bouchal do dveří jak smyslů zbavený.

Jak se stalo již pravidlem, opět bratr vynechal snídani, aby urval pár dalším minut spánku. Jak jsem se však vrátil z hotelové snídárny, již byl na nohou a pospíchal na pláž Copacabana. Chtěli jsme si na proslulé pláži zahrát plážový volejbal, ovšem písek byl tak rozžhavený, že by mne na něj bosého nikdo nedostal. Ovšem nebyli tam ani žádní potencionální soupeři.

Já navíc pláže a vůbec koupání nikterak nevyhledávám. Lenošení u vody mi přijde jako ztráta času. Raději v tom největším poledním parnu pobíhám po městě s batohem na zádech a snažím se ulovit nějaké zajímavé záběry pro svůj fotoaparát. Lehce ulítávám maximálně na procházení obchůdků a kupování dárků, ale to je jediná má ryze konzumní úchylka na cestách.

Kolem oběda nastalo balení zavazadel nafouknutých k prasknutí. Hezkou chvíli jsem musel na svém kufru sedět, než se mi podařilo všechny věci slisovat a zamknout zámek. Jen tak tak jsme stačili včas vyklidit pokoj, který byl rezervován již pro další hosty.

Čárou přes rozpočet byla neochota recepčního postarat se o odeslání našich pohledů. Bratr se tedy musel pěšky vydat na poštu, čímž jsme ztratili více jak půl hodiny. Měli jsme obavy, abychom ještě neuvízli v dopravní zácpě a nezmeškali náš let.

Vše naštěstí proběhlo v pohodě a v půl druhé, více než hodinu před odletem do Londýna, jsme již odbaveni seděli v hale Aeropuerto Galeao na ostrově Ilha de Gobernador. Díky dalším nákupům, nutným k utracení zbylých realů, jsem málem zmeškal nástup do letadla. Bratr pro mne musel doběhnout, jelikož jsem přeslechl poslední výzvu k nástupu. Ovšem počkali na mne a s úsměvem i pochopením přijali mou omluvu.

Letadlo je zatím poloprázdné, díky plánovanému mezipřistání v Sao Paulu. Máme tedy asi čtyřicet pět minut, abychom si užili volného trojsedadla. V Sao Paulu zřejmě nastoupí další cestující a obsadí nyní volná místa. Z návratu vleže do Evropy tedy zřejmě nic nebude.

Alespoň jsme měli volné zavazadlové prostory nad našimi hlavami. Nově nastoupivší budou mít smůlu, zabrali jsme prostor určený pro šest sedadel jenom věcmi patřícími nám dvěma. Však si nějak poradí. Málokdo se chová jinak a je ohleduplný k ostatním. O úložný prostor se většinou svádí neúprosné bitvy.

Ve tři hodiny odpoledne tedy definitivně opouštím na svých cestách čtyřicátou třetí zemi a volného času na palubě letadla využiji ke krátkému povídání o Brazílii.

Brazílie je ústavním rozhodnutím z roku 1988 federativní prezidentskou republikou. Hlava státu je současně předsedou vlády a vládne v pětiletém volebním období. Jeho pravomoci jsou, hlavně v otázkách obrany státu, částečně omezeny.

Bývalé portugalské vícekrálovství Brazílie vyhlásilo nezávislost 7. září 1822 a stalo se monarchií (císařstvím). Teprve 15. listopadu 1889 byla Brazílie prohlášena republikou.

Prvním Evropanem, jenž dosáhl brazilských břehů, byl Španěl Vicente Yanez Pinzón. Až poté v dubnu 1500 připlula portugalská flotila v čele s Pedrem Alvárezem Cabralem. Portugalsko si však činilo na brazilské území nárok na základě tordesillaské smlouvy a nic na tom neměnila ani skutečnost, že prvním Evropanem, jenž v letech 1541 až 1542 probádal oblast Amazonky, byl další Španěl Francisco de Orellana.

Tordesillaská smlouva byla podepsána ve městě Tordesillas, ležícím ve španělské Staré Kastílii, roku 1494. Byla významnou dohodou mezi Španělskem a Portugalskem o rozdělení nově objevených teritorií v Jižní Americe. Na prázdné mapě byla jednoduše udělána čára a od rovnoběžky ležící zhruba 370 mil západně od Azor byl rozdělen svět mezi dvě hlavní tehdejší koloniální mocnosti. Vše na západ od této demarkační linie připadlo Španělsku a území na východ se stalo výhradním zájmovým územím Portugalců.

Na rozdíl od dalších jihoamerických zemí získala Brazílie nezávislost bez povstání proti koloniální nadvládě. V říjnu 1807 obsadila totiž Portugalsko francouzská vojska a král Jan VI. odešel s celou rodinou a patnáctitisícovým dvorem do Brazílie. Následně ji 16. ledna 1815 vyhlásil za rovnoprávné království pod portugalskou korunou.

Když se král mohl v roce 1821 vrátit do Portugalska, zanechal v Brazílii jako regenta, korunního prince Petra. Avšak ještě než král dorazil do Lisabonu, rozhodl portugalský parlament o anulování všech práv, přiznaných předtím Brazílii.

Na toto nedodržení králových slibů odpověděla země vyhlášením nezávislosti. Korunní princ, jenž se postavil do čela hnutí za nezávislost, byl 1. prosince 1822 vyhlášen za konstitučního císaře Brazílie Petra I. Až jeho syn, Petr II., byl sesazen vojenským pučem a země se stala republikou.

Brazílie, největší země Jižní Ameriky a pátá největší země světa, je zajímavá již pouze svou rozlohou a polohou. Zabírá téměř polovinu plochy kontinentu a nehraničí pouze s Chile a Ekvádorem. Jinak má vzájemné hranice se všemi zbylými deseti jihoamerickými zeměmi.

Jako v jediné zemi Jihoamerického kontinentu se zde mluví portugalsky. Větší než Brazílie jsou svou rozlohou již pouze Spojené Státy, Čína, Kanada a největší země světa Rusko.

Stejného umístění v celosvětových tabulkách zaujímá Brazílie i v žebříčku nejlidnatějších zemí. Více než sto šedesát milionů obyvatel žije pouze v Indonésie, Spojených Státech a v miliardové Indii a Číně.

Zastávka v největším městě Brazílie, deseti milionovém Sao Paulu, se protáhla na téměř hodinu a půl. Sedadla Boeingu 777 jsou již bohužel plně obsazena. Naše naděje o možnosti lehnout si přes dvě či tři sedadla velice rychle pohasly.

Ve čtvrt na šest jsme se vznesli nad oblohu a z okénka se v duchu loučili se slunečnou Jižní Amerikou, kde jsme toho v uplynulých dvou týdnech tolik nového a úchvatného prožili.

Nedá mi to, a krátce se ještě jednou vrátím k Riu de Janeiru. Portugalským názvem, značícím lednovou řeku, pojmenoval město 1. ledna 1502 připluvší G. Coelho. V letech 1811 až 1960 se jednalo o hlavní město Brazílie. Již přes čtyřicet let se však tímto titulem pyšní, uprostřed džungle nově vzniklé, téměř dvoumilionové město Brasilia.

V roce 1585 mělo Rio necelé čtyři tisíce obyvatel. O sto let později, na počátku imigračních vln však jich ve městě žilo již více než půl milionu a růst obyvatelstva se zastavil až v roce 1960, kdy bylo napočítány necelé čtyři miliony. V následujících letech se rozrůstala již převážně pouze přilehlá předměstí a docházelo k růstu počtu obyvatel v celé aglomeraci.

Pohled na Rio z Cukrové Homole(Mart Eslem)

Pohled na Rio z Cukrové Homole (Mart Eslem)

Rio de Janeiro je dnes nejdůležitější leteckou křižovatkou Jihoamerického kontinentu a rájem pro lidi milující teplé počasí. Tropické vlhké klima drží v Riu celoroční průměrnou teplotu nad 20 oC. Museli jsme proto působit se zimními bundami uvázanými kolem pasu přinejmenším jako dva exoti.

Bohužel u nás doma je pořádná zima a nemůžeme riskovat nastydnutí v tričku a krátkých kalhotách. Během několika hodin se náš organismus bude muset vyrovnat nejenom s téměř nepodstatným čtyřhodinovým časovým rozdílem, ale hlavně s teplotním šokem způsobeným rozdílem téměř padesáti stupňů Celsia.

Pohled na Rio z Corcovada(Mart Eslem)

Pohled na Rio z Corcovada (Mart Eslem)

A zde mé vyprávění o úžasné cestě za dosažením sedmého kontinentu pomalu končí. Nebudu již zbytečně popisovat čas trávený v letadle a hodiny čekání na letišti Heathrow kvůli dalšímu spoji do Prahy. To jsem již popsal mnohokrát v minulosti.

Jediné, co možná stojí za zmínku je prohlídka příručních zavazadel při rutinní bezpečnostní kontrole v Londýně. Místní úřednice vzala kontrolu velice svědomitě a jedno mé zavazadlo se jala kontrolovat opravdu důkladně. Jednalo se o můj horolezecký opasek, který jsem měl plný dárečků pro chudé děti.

Na každou cestu jsem podobnými maličkostmi vybaven, ovšem tentokrát jsem jich nedokázal rozdal ani polovinu, a proto většinu vezu zpět domů. Měl jsem tedy co dělat, abych se nerozesmál, když mladá paní pečlivě hledající věci jako drogy či zbraně, vyndávala postupně z každé kapsičky na opasku hrací karty, hrací kostky, domino a podobné hračky. Opravdu rád bych věděl, co si u toho myslela, velice pochybuji, že jí napadlo proč to všechno s sebou tahám.

A slovo úplným závěrem? Mám skvělý pocit ze zkompletování sbírky sedmi kontinentů. Když k tomu přidáme skvělé zážitky z argentinské metropole a brazilského Ria, nelze právě skončené cestě vytknout ani malou pihu na kráse. Momentálně nevím, kam se vydám příště, toto rozhodnutí ve mně musí teprve uzrát. Jak se však znám, nápad na sebe nenechá moc dlouho čekat. Zatím si budu nerušeně užívat a vstřebávat přehršel zážitků ze dvou království jižní polokoule, království ledu a sněhu a království samby …