Dopřáli jsme si opravdu dlouhého odpočinku a vylezli z kanafasu kolem jedenácté. Jen o vlásek jsem nezmeškal snídani. Samozřejmě se to tradičně netýkalo Michala, který zůstal stále ještě ležet.
Před spaním i ráno po probuzení jsem si natíral oblast slabin, kde se mi chozením v teplém a vlhkém prostředí, střídaném klimatizovanými taxíky a budovami, udělaly nepříjemné opruzeniny. Situaci jsem ještě zhoršil včerejší večerní procházkou.
S bratrem jsme došli až na pláž Ipanema a pokud jsem dobře pochopil z mapy, nachodili jsme po svých více než sedm kilometrů. Pobřeží se jen hemžilo bavící se mládeží. Michal pořád otravoval s návštěvou diskotéky.
Neumím si však dost dobře představit, jak by vypadal pohled na můj tanec, jestliže mi tření stehen pouze při chůzi způsobuje bolest, jako bych se opařil párou. Skoro se již stydím i za svou nepřirozenou chůzi, kdy se kolíbám ze strany na stranu a mé kroky působí dojmem, jako bych si snad nadělal do kalhot.
Na zpáteční cestu do hotelu Apa jsme si stopli taxíka. Pochopil jsem, proč různé zdroje varují před modrobílými vozy a doporučují raději bílé. Ovšem zatím jsme používali pouze ty modré, kterých jezdí obrovská spousta.
V hotelu bratr vystoupil a šel napřed. Já se ujal placení a velkoryse jsem cenu necelých čtyř realů zaokrouhlil na pět. Podal jsem taxíkáři dvaceti realovou bankovku, jelikož jsem menší u sebe neměl. Vrátil mi nejdříve pět realů a po mém projeveném údivu přidal ještě jeden. Snažil jsem se z něj dostat ještě zbylých deset.
Řidič však začal dělat nechápavého, zničehonic přestal rozumět anglicky a když jsem se mu snažil pomocí gest a pokusů o portugalskou mluvu vysvětlit jakou bankovkou jsem platil, překvapeně krčil rameny. Vytáhl jsem tedy dalších dvacet realů a vysvětloval, že mám již pouze dvacky a jednu z nich jsem mu dal.
V reakci na toto mé polopatické vysvětlení, začal prohledávat všechny své kapsy. Asi ze tří vyndal ruličky s penězi, díval se do přihrádky ve dveřích i do všech jiných úložných prostor svého vozu a dokonce sklopil i sluneční clonu nad svou hlavou. Předstíral zoufalost a dušoval se, jak dvacetirealovku u sebe nemá ani jednu. Musel jsem se asi splést, naznačoval. V ruce přitom mával s deseti realy.
To mě již došla trpělivost a zpustil jsem na něj již česky : “Ty vole, co tady na mě zkoušíš za triky!”
A stále více rozčílen jsem pokračoval : “Myslíš, že si neumím strčit peníze do kapsy a pak dělat kino, jak nikde nic nemám?”
Vytrhl jsem mu deset realů, kterými mával a oznámil mu, opět ve své mateřštině : “Tak vidíš a jsme si kvit!”
Než se stačil vzpamatovat z mého náhlého přechodu do protiútoku, zmizel jsem v hotelu. Zřejmě spatřil před nasedáním mou chůzi a předpokládal mé opojení alkoholem, ovšem to se přepočítal. Na takováto kvítka jsem připraven, může být rád, že mi “neprdlo v kouli” a nedal mu ještě přes hubu. Něco podobného nesnáším.
Dávejte si proto v Riu pozor na taxikáře, kteří po nastoupení cestujících nezapnou taxametr. Tento šikula jej zapnul až ze strachu z policejní hlídky, kterou jsme po cestě potkali. Díky pozdnímu zapnutí přístroje se samozřejmě ošidil, ale to je jen jeho problém. Řešit jej pokusem o okradení zrovna mé osoby, to ses holenku, přepočítal!
Jak jsem následně ještě v pořádné ráži vtrhl na náš pokoj, kopnul jsem se o roh postele do pravého kolena tak mocně, až jsem musel pár minut běhat dokola a řvát. Proto dnes ráno kromě širokého kroku, budu navíc napadat na pravou nohu, koleno stále bolí.
Máme na programu návštěvu 710 metrů vysoké hory Corcovado. Hora “hrbatec” se sochou Krista Vykupitele představuje snad nejznámější symbol Ria po celém světě.
Taxíkem jsem se nechali odvézt do Rua Cosme Velho, kde je zastávka lanové dráhy (Estrada de Ferro Corcovado). Odsud vyjíždí v třicetiminutových intervalech dva vagóny zubaté lanovky vyrobené ve Švýcarsku. Dvacetiminutová cesta k úpatí sochy, po kolejišti stoupajícím v úhlu až 30-ti stupňů, vede skrze džungli Národního parku Tijuca. Jedná se o nejrozsáhlejší lesnatý městský park na světě a je to opravdový kus divočiny zachované v srdci Ria.
Z konečné zastávky lanovky je možno použít k dosažení vrcholu Corcovada dva prostředky. Buď výtah, nebo své vlastní nohy na kamenném schodišti, z něhož lze cestou sledovat nádherné rijské panorama.
Než jsme však vystoupali po schodech, přihnal se mrak a zhatil naše fotografické ambice. Během necelé minuty byl vrchol zahalen do mraků takovým způsobem, že jsme neviděli ani hlavu sochy Krista. Vztekle jsme proto sešli do baru nacházejícího se na terase pod úpatím sochy a u občerstvení čekali dokud mraky neodplují.
Na druhý pokus již bylo mým objektivům umožněno dělat svou práci. Jako na dlani bylo nyní vidět i pláže Ipanema, Arpoador, Leblon. Samozřejmě ani nemluvě o Copacabaně a přilehlých plážích, které lze pozorovat i z Cukrové homole.
Krásně jsme viděli i na stadion Maracaná a na most, 15,5 kilometru dlouhý Ponte Press Costa E. Silva, spojující napříč zátoku Guanabora Rio a nedaleké město Niterói. Ovšem nejhezčí a nejjasnější pohled byl na Lagoa Rodrigo de Freitas.
Tato nádherná vodní plocha je obklopena mnohými parky, z nich asi nejzajímavějším bude botanická zahrada založená na ploše jednoho čtverečního kilometru již v roce 1808. V její blízkosti je i dostihové závodiště Gárea.
Brazilský inženýr Heitor da Silva Costa si musel spolu s francouzským sochařem Pierre Landonskim pořádně užít při umísťování sochy na tak těžce dostupný vrchol jako Corcovado.
Socha měla být původně odkryta již roku 1921 u příležitosti stého výročí brazilské samostatnosti. Dokončení železobetonového skeletu obřího Krista a jeho povrchové pokrytí mastkem se ovšem protáhlo o dalších jedenáct let. Teprve roku 1932 došlo ke slavnostnímu odkrytí hotové třicetimetrové sochy. Ale i to jen díky pořádání tisíců veřejných sbírek po celé Brazílii a finančnímu příspěvku Vatikánu.
Kristus s rozpaženýma rukama váží 1145 tun. Kromě své vlastní váhy musí však snášet a odolávat i silnému nárazovému větru. Rozpětí paží je 28 metrů, socha je tedy skoro stejně tak široká jako vysoká a každá ruka váží necelých 90 tun.
Podstavec, na kterém Kristus stojí, je osm metrů vysoký a v jeho útrobách se nachází malá kaple. Různé zdroje uvádějí, že kaple pojme až sto padesát věřících. Já bohužel napočítal pouze dvacet židlí. Každý návštěvník zde může finančně přispět na dobročinnost, nebo prostě jen tak hodit mincí pro štěstí. Spousta lidí se zde zřejmě i krátce pomodlí, ovšem z množství proseb o odpuštění hříchů či přivolání zázraku má již Vykupitel pořádně těžkou hlavu. Jen samotná hlava sochy totiž váží 30 tun…
Dalším bodem prohlídky Ria je návštěva botanické zahrady. A to k veliké nevoli mého bratra. Celou cestu remcal, co prý tam budeme dělat a proč mě zajímají nějaké pitomé kytky. Zahrada se nachází v městské části Jardin Botanico a lemuje ji stejnojmenná ulice, tvořící předěl mezi ní a jezdeckým Jóquei Clube.
Sotva bratr zahradu uviděl, zcela obrátil a pro změnu zase básnil o nádherné flóře a pocitech jako v ráji. Samozřejmě bych se neštval přes půl Ria prohlédnout si pár kytiček, které zasadil zakladatel parku princ regent Dom Joao VI. Naopak jsem byl pln očekávání, jaký zážitek mi botanická zahrada připraví.
Rád navštěvuji podobné parky ve všech městech, která navštívím a musím přiznat, že málokdy mne jejich návštěva zklame. Pět tisíc druhů různých rostlin, ticho a klid na téměř sto padesáti hektarech. Palmové aleje, zasazené v roce založení parku i sekce Amazonského pralesa s jezírkem ozdobeným obrovskými listy s okrouhlou čepelí. Nádherné lekníny Vitória Régia patří k tomu nejhezčímu co v rijské botanické zahradě můžete obdivovat. Díky tomu všemu jsme strávili v zahradě nádherné pozdní odpoledne.
Přestože je zahrada v Riu nádherná, trochu mi navodila i vzpomínky na menší podobný park v mosambickém Maputu, stále ji nemohu zařadit před botanickou zahradu v australském Sydney. Tamější zahrada hned vedle slavné opery totiž splňuje i mé nejnáročnější představy podobného místa. Je téměř dokonalá …
Z parku jsme to vzali rovnou zpět na hotel. Protože je pondělní večer, dostali jsme se zřejmě do dopravní zácpy. Žádné zdržení nás však nemůže vyvést z míry, sedíme v klimatizovaném Fiatu a nemáme ani trochu na spěch.
Ani taxikář, obrovský obézní černoch nevypadá, že by se kvůli dopravní situaci hodlal stresovat. Je tak obrovský, až se skoro dotýkáme kyčlemi. Svým obrovským pozadím kromě své vlastní sedačky zabírá i celou mezeru mezi sedačkou svou a spolujezdce. Tedy tou mojí. Nemohl jsem si kvůli tomu téměř ani připnout bezpečnostní pás. Za jedenáct realů nás po šesté hodině vysadil před hotelem Apa.
Čeká nás náročné balení zavazadel před zítřejším odletem domů a hodláme se také před náročnou cestou pořádně vyspat a načerpat síly. Zůstal jsem proto na pokoji, zatímco Michal se šel ještě projít po Copacabaně.
Vlastně ještě předtím jsme se stihli navečeřet. V džusovém baru na rohu Rua Barata Ribeiro a Rua Republica do Peru, hned naproti našemu hotelu, jsme si dali dva kousky pizzy a dvě sklenice čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
Velice jsme si bar, otevřený od rána až do půlnoci, oblíbili a zatím každý den jsme se sem zašli občerstvit. Přestože se jedná o pultovou obsluhu a sedíte sotva tři metry od velice rušné ulice, připomínající po většinu dne spíše dálnici, než-li pěší zónu, kam spíše by člověk takovýto bar zařadil, užíváme si jídla a pití k naprosté spokojenosti.
Snad je to až domácím přístupem k zákazníkovi či pohodě a neustálé dobré náladě prodavačů, proč se zde člověk tak skvěle cítí. Představuji si něco podobného u nás v Čechách. Úplně živě vidím přemrštěné ceny ovocných džusů, kyselé obličeje znuděné obsluhy a mdloby, které by přicházely na pracovníky hygieny při absenci jakýchkoli zábran proti spadu projíždějících automobilů a vířenému prachu ze silnice. Na to vám, milí čeští úředníci, každý, víte co …
Hlavně, když to chutná, tím se řídí každý Brazilec a ani jej nenapadne, zda mu po něčem bude zle. Svou přílišnou upjatostí a zaujatosti především svou vlastní osobou, škodíme my Češi, sami sobě. Neuškodilo by nám naučit se od “Cariocas”, jaký se má zaujmout postoj k životu a jak si užívat každého dne.