Kapitola 14. – Cukrová homole a Maracaná

By 24.2.2003 Leden 24th, 2016 Deník 002

Včera večer jsme přeci jenom neodolali a vydali se na procházku po nočním Riu. Před hotelem jsme zahnuli doprava a po Rua Republica do Peru došli až na Avenida Atlantica, hlavní ulici táhnoucí se několik kilometrů podél pláže Copacabana.

I před půlnocí bylo neuvěřitelně rušno. Bary a venkovní zahrádky mnoha restaurací doslova praskaly ve švech a všude podél silnice postávaly prostitutky, lovící své naivní oběti. Říkám naivní, jelikož většina z nich jsou převlečení muži – transvestité. Většina, málokdy alespoň ucházejících kněžek lásky, se soustřeďuje především v okolí a uvnitř největší diskotéky ve městě, klubu Help.

Šli jsme volným krokem podél většinou dražších hotelů lemujících celou oblast pláže. Díky horku a vysoké vlhkosti vzduchu, umocněné naší únavou z celodenní cesty, jsme brzy sotva pletli nohama. Moc nepomohlo ani osvěžení lahví vychlazené vody, kterou jsme si zakoupili na zpáteční cestě do hotelu.

Zhruba na jihozápadním konci pláže kousek od pevnosti Copacabana, postavené na obranu zátoky v roce 1914, jsme přešli přes silnici a zpět se vraceli po chodníku vydlážděném mozaikou černých a bílých kostek, symbolizujících vlnící se mořskou hladinu. Široký chodník, navržený proslulým krajinářským architektem Burle Marxem, slouží k procházkám mileneckých párů, pejskařů, ale hlavně i masám turistů. Mezi ním a silnicí jsou ještě další dva asfaltové pruhy pro cyklisty, běžce či milovníky kolečkových bruslí.

Chodník na pláži Copacabana(Mart Eslem)

Chodník na pláži Copacabana (Mart Eslem)

Přímo naproti našemu hotelu jsme se ještě zastavili v jednom typickém džusovém baru, kterých je Rio plné. Udělají vám tam čerstvou ovocnou šťávu a sice z jakéhokoli ovoce, na které si ukážete. Přiznám se, že asi tak polovinu různých plodů jsem viděl poprvé v životě. Kromě výběru džusů lze někde zakoupit i něco k snědku. A to byl i případ mého bratra. O půlnoci dostal hlad a koupil si malý sendvič.

V baru seděl zhruba čtyřicetiletý muž, který mluvil obstojně anglicky a pomohl nám v komunikaci s prodavačem hovořícím pouze portugalsky. Neznámý muž překvapil znalostí o poměrech v naší zemi a obsluhu džusového baru ihned poučoval, odkud jsme a jak již se nejedná o Československo, nýbrž o dvě samostatné země, Českou a Slovenskou republiku.

Po zeměpisném úvodu nečekané konverzace téměř vyrazil Michalovi dech, když se jej zeptal, zda je ještě panic. Než jsme zaplatili, stačil nám i poreferovat o sousední pláži Ipanema. Jestli si prý chce užít s pěknou dívkou, má ji hledat tam. Na rozdíl od Copacabany tam nenarazí na převlečeného chlapa a navíc dívky ovládají i angličtinu.

Na jednu krátkou a neplánovanou procházku jsme toho viděli a slyšeli až až. Veřejné probírání sexu ať již partnerského či placeného je zřejmě naprosto běžnou součástí života hlučných a koketních obyvatel Ria…

Ráno jsme vstali, respektive pouze já, v devět hodin a skočil jsem si do přízemí na snídani. Michala jsem vytáhl z postele až po desáté hodině, ráno nikdy nedokáže včas vstát. On by snad klidně celé dny prospal a přišel o příležitost prohlédnout si krásy nejslavnějšího brazilského města.

Asi v půl jedenácté jsme již seděli v klimatizovaném taxíku, stopnutého na Avenida Atlantica. Řidič si během cesty na náměstí Praca General Tiburcio zničehonic začal nahlas prozpěvovat.

Zpěv, samba a pláže to je, co “Cariocas” milují. Sálá z nich záviděníhodná energie pramenící z jejich umění užívat si každodenní radosti života mnohem více než lidé u nás doma. A to přestože si většinou žijí nesrovnatelně hůře než věčně nespokojení lidé v Čechách. Ovšem jejich věčně usměvavé náladě zajisté pomáhá i většinou slunečné teplé počasí panující v Riu po celý rok. Na rozdíl od mrazů a inverzí panujících zrovna teď v našem rodném Ústí nad Labem.

Na Praca General Tiburcio začíná lanová dráha na proslulé vyhlídkové místo Pao de Acúcar, známé po celém světě jako Cukrová homole. Trasa lanovky na 396 metrů vysoký vrchol, pojmenovaný Portugalci díky tvaru připomínajícímu homoli surového cukru, je rozdělena na dvě části.

Nástupní stanice se jmenuje Estacao Teleférico a první zastávku je možno udělat na vrcholu Morno da Urca v nadmořské výšce asi 215 metrů. Kromě občerstvovacích míst a několika obchůdků nabízí krásný výhled na zaplněné pláže Ria, rozprostřeného všude dole pod námi jako na dlani.

Na lovu za neobvyklými snímky jsme se vydali na procházku do džungle obklopující vrchol kopce. Ve spleti úzkých cestiček, prodíraje se hustou flórou, jsme se skoro ztratili a žádný vyhlídkový bod, který by stál za pár fotografií, se nám stejně nepodařilo najít.

Přestože ve stínu, byli jsme brzy ulepení jak někde v prádelně. Díky šestatřiceti stupňům Celsia ve stínu a velikému vlhku a dusnu z nás brzy kapalo, jak kdybychom právě vylezli ze sprchy. Abychom trochu oschli, dali jsme si něco k pití a v sedě si užívali stínu a výhledu na město.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali lanovkou na vrchol Cukrové homole. Z vrcholu kopce, ale i různých cestiček a teras, linoucích se podél obvodu kopce mezi bujnou tropickou květenou, se naskýtaly stovky krásných výhledů.

Jako na dlani jsme před očima měli rozlehlé pláže Flamengo, Botafogo či menší mnohdy ještě kouzelnější písčité zátoky pláží Fora Urca nebo Vermelha. Nejúchvatnější a také nejvíce fotografovaný byl však pohled na nejslavnější pláž Copacabanu.

Jelikož nás tlačí čas kvůli fotbalovému utkání na stadionu Maracaná, museli jsme kolem půl druhé opustit vrchol Cukrové homole a nastoupit do lanovky jedoucí dolů. Jediným malým nedostatkem výletu byl lehký opar, nedovolující ulovení krásných fotografií Ria ve směru ke Corcovadu, na jejímž vrcholu se tyčí socha Krista Vykupitele.

Výhled na pláž Copacabana(Mart Eslem)

Výhled na pláž Copacabana (Mart Eslem)

Jen cesta od hotelu na stadion Maracaná trvala skoro dvě hodiny. Za tu dobu jsme totiž do autobusu nabírali zájemce o fotbalové utkání z ostatních hotelů. My jsme bohužel nastoupili jako první a museli postupně všechny zastávky absolvovat.

Lanovka na Cukrovou homoli(Mart Eslem)

Lanovka na Cukrovou homoli (Mart Eslem)

Projížděli jsme po Viaduto Sao Sebastiao, vedle které stojí v Severní zóně Ria sambový stadion Sambodrómo, kde se odehrává během karnevalu přehlídka nejprestižnějších škol samby.

Asi na pětisetmetrovém úseku Rua do Catumbi, lemované tribunami rozdělenými do třinácti sektorů, v průběhu karnevalu tančí a zpívají desetitisícové davy nadšených diváků. Samozřejmě společně s účinkujícími navlečenými do karnevalových kostýmů a mávajícími z alegorických vozů projíždějících ulicí ve snaze získat co největší přízeň přihlížejících. Cena lístků se pohybuje od čtyřiceti do jednoho tisíce amerických dolarů a na černém trhu se může vyšplhat ještě výš.

Teprve kolem čtvrté hodiny náš autobus dorazil ke stadionu. V pět hodin vypukne utkání jakéhosi poháru federativního státu Rio de Janeiro. Sezóna je v Brazílii rozdělena na celostátní šampionát, kde se utkávají týmy z celé brazilské federace, a na poháry, respektive šampionáty jednotlivých federativních oblastí. Dnes je tedy na pořadu derby městských rivalů Fluminense a Botafogo.

Zápas bude po skončení hry okořeněn rozlučkou s nejslavnějším hráčem týmu Fluminense, mistra světa z roku 1994, Romária. Sedmatřicetiletý útočník v zeleno-bílo-vínovém dresu číslo 11 odchází na pouhých sto dní hrát fotbal na Arabský poloostrov. Za tříměsíční pobavení místních šejků dostane almužnu – jeden a půl milionu amerických dolarů.

Ještě před utkáním, přesně dle zvyku místních fanoušků, jsme si zašli na párek a pivo. Pivo jsem sice rád vyměnil za láhev vody, ovšem párek jsem si dal. Doufám, že konzumace uzeniny zakoupené od pouličního stánkaře nebude mít nějaké zdravotní následky.

Před pátou, konečně usazeni na tribuně největšího fotbalového stánku světa, jsme v sektoru číslo 6 obklopeni fanoušky týmu Botafogo. Přestože je na stadionu sotva dvanáct tisíc diváků, dokáží hráčům vytvořit skvělou kulisu. Ohromně prožívají každou povedenou technickou finesu či akci zavánějící gólem svých miláčků.

V prvním poločase měl lehce navrch tým Fluminense a byl to právě Romario, který pár minut před koncem první půle propásl největší šanci skórovat. Po úžasné narážečce se spoluhráči vypálil na hranici pokutového území tzv. “z voleje” pár centimetrů nad břevno svatyně Botafoga. Jinak však po většinu utkání pouze líně popocházel či postával v oblasti velkého vápna a působil jako by jej utkání ani nezajímalo. V klidu čekal na svou příležitost.

O přestávce jsem se prošel útrobami stadionu a koupil si repliku oficiálního dresu brazilské fotbalové reprezentace. Žádného oblíbence mezi brazilskými hvězdami nemám, a proto je dres beze jména i bez čísla. Na stadionu je zatraceně vidět jeho více jak padesátileté stáří. A to přestože byl nedávno modernizován dle požadavků světové fotbalové asociace FIFA, která požaduje na stadionu již pouze místa k sezení. Tímto zákazem se snížila kapacita chrámu brazilské kopané na něco málo přes jedno sto tisíc diváků. Povolený počet diváků zrušením míst ke stání klesl z původních dvou set tisíc na téměř polovinu.

Fotbalové utkání na Maracaná(Mart Eslem)

Fotbalové utkání na Maracaná (Mart Eslem)

Stadion Maracaná byl v rekordním čase postaven u příležitosti konání fotbalové mistrovství světa v Brazílii. Svůj účel však zcela nesplnil. V roce 1950 tehdy domácí tým podlehl ve finále sousední Uruguayi 1 : 2 a senzačně nezískal na domácí půdě všemi očekávaný titul. Od té doby však Brazílie vyhrála titulů světových šampiónů pět, poslední v loňském roce 2002. Hráči v kanárkově žlutých dresech vládli světovému fotbalu v letech 1958 až 1970, kdy z výjimkou roku 1966, získali třikrát světové zlato. Byla to slavná éra Pelého.

Tento hráč, vlastním jménem Edson Arantes de Nascimento, narozený 23. října 1940, je všeobecně považovaný za nejlepšího fotbalistu světové historie. Trojnásobný mistr světa v dresu s číslem 10, navíc v roce 1970 vyhlášený za nejlepšího sportovce světa, dle oficiálních statistik dokázal nastřílet v odehraných 1362 utkáních neuvěřitelných 1280 gólů.

Na další titul mistrů světa si však země, kde kopaná je doslova náboženstvím, musela počkat téměř čtvrt století. V pořadí čtvrtý triumf přišel až v roce 1994, když nejlepší světová mužstva poprvé hostil Severoamerický kontinent, konkrétně Spojené Státy Americké. Brazílie až po penaltovém rozstřelu porazila Itálii a hlavní podíl na zlatých medailích měl právě i dnes hrající Romario.

Jak jsem již řekl, zatím poslední titul získali Brazilci vloni na turnaji konaném pro změnu poprvé na Asijském kontinentu. Ve finále v japonské Yokohamě porazili 2 : 0 výběr Německa.

Druhá prohra z celkově sedmi účastí ve finálových utkáních světových šampionátů přišla v roce 1998. Reprezentace Francie tehdy, na své domácí půdě vyřídila Jihoameričany hladce 3:0.

Největší hvězdou Brazílie posledních let je opět hráč s číslem deset na dresu, útočník ve službách španělského velkoklubu Realu Madrid, Ronaldo.

Druhý poločas zápasu mezi Fluminense a Botafogo se překvapivě proměnil v exhibici hráčů prvně jmenovaného týmu. Hned na jeho začátku zavelel k útoku, kdo jiný než Romario, když se ze značky pokutového kopu neomylně trefil do levého růžku soupeřovy branky. Dalšími dvěma góly ze samostatných akcí přispěl největší měrou k přesvědčivé výhře svého týmu v poměru 5 : 0.

Zážitkem pro nás byly jak předvedené kousky brazilských míčových kouzelníků, tak i atmosféra, kterou dokázali fanoušci na téměř liduprázdných ochozech vytvořit. Bylo zábavné sledovat jejich vzrušenou gestikulaci či výbuchy radosti v průběhu utkání. Byl jsem hostem fotbalového utkání poprvé ve svém životě, ale myslím, že málokomu se takovouto premiéru podaří zažít. Naprosto báječně strávené nedělní odpoledne a podvečer!