Již kolem půl osmé jsme byli na nohou, pro jistotu vypustili snídani a v letu opustili i se všemi zavazadly loď. Společně s Johnem, který také letí do Buenos Aires, jsme si vzali taxíka.
Dojít se všemi batohy, kufry a igelitovými taškami s dárky pouze na konec přístavního mola ke stanovišti taxíků byl opravdu zážitek. Neustále nám něco padalo, zakopávali jsme o kufry nebo museli přehazovat z ruky do ruky igelitové tašky, zařezávající se do prstů.
I naložení všech našich věci do jednoho přistaveného vozu se ukázalo být malým oříškem. Nakonec jsem na zadním sedadle seděl obložen igelitkami a mačkajíce se mezi Michalem a Johnovým kufrem. Cesta na letiště naštěstí trvá sotva pět minut.
Bez problémů jsme absolvovali všechny letištní formality a před nástupem do letadla ve čtvrt na deset stihli ještě v odletové hale lehkou snídani. Po dlouhé době se mi stalo, jestli to nebylo vůbec poprvé, že letadlo vzlétlo přesně na minutu dle časového plánu. To se jen tak nevidí.
Snad je to dobré znamení do dnešního dne, který bude celý věnován přesunu do brazilského Rio de Janeira. Díky jasnému počasí je z okénka letadla nádherný výhled na krajinu Ohňové země.
Toužím se do patagonské části Argentiny ještě někdy vrátit. Zdejší přírodu totiž považuji za nejkrásnější místo, které jsem kdy navštívil. Čistý vzduch, vysoké hory, průzračně čistá jezera a nádherné ledovce, to vše si získalo mé srdce. V Argentině rozhodně nejsem naposledy …
Po příletu na letiště J. Newcombeho nás kolem jedné odpolední přivítalo v Buenos Aires nádherné počasí s teplotou okolo 33oC ve stínu. Máme nyní necelých pět hodin k přesunu na mezinárodní letiště Ezeiza, odkud v šest hodin odlétá další spoj do Ria.
Rozloučili jsme se s Johnem, starším sympaťákem z Kalifornie a po menších potížích s domlouváním ceny jsme nasedli do taxíku. Ten nás přes celé město převeze na druhé letiště. John se rozhodl zdržet se ještě pár dní v Buenos Aires, trochu mu to závidíme, klidně bychom zde s ním chvíli zůstali.
Na nás ovšem čeká jedno z nejkrásnějších a hlavně nejfotogeničtějších měst světa – brazilské Rio de Janeiro. Ba co víc, možná zažijeme na vlastní kůži i proslulý rijský karneval, který probíhá každoročně na přelomu února a března.
Necháme se překvapit, hlavně abychom našli volné ubytování. Z toho mám trochu strach, násobený večerní hodinou našeho příletu. Navíc, jestli mám správné informace, cesta z letiště do centra trvá okolo hodiny. Můžeme mít tedy veliké starosti se sháněním hotelu někdy okolo jedenácté večer.
Taxikář, v obličeji připomínající světoznámého volejbalového trenéra Julio Velasca, nás bezpečně dovezl na místo určení. Cestou jsme pozorovali na skvěle upravených trávnících podél dálnice Argentince, povalující se při sobotním pikniku. Krásně zelená tráva ve stínu ještě zelenějších stromů se sice sama nabízela k horizontálnímu odpočinku, ovšem s relaxací mi nešel moc dohromady hustý provoz na přilehlé dálnici.
Na letišti nás zaskočil malý počet obchůdků a pouze jedno rychlé občerstvení v odletové zóně. Při čekání na let do Ria jsme se tedy dost nudili. U jediného stánku s novinami a podobným drobným zbožím mne překvapila pohlednice i u nás známé Evity.
Druhá manželka prezidenta Juana Domingo Peróna, Maria Eva Duarte Perónová, je v zemi stále populární i po uplynutí již více než padesáti let od jejího úmrtí. Zastánkyně práv chudých se stala po své smrti na následky rakoviny v pouhých třiatřiceti letech doslova legendou. A zejména pro běžné občany Argentiny.
K veliké nevoli vyšších společenských tříd využívala svého charisma k zlepšování sociálních poměrů nejnižších vrstev obyvatelstva. Proto také někteří příslušníci místní elity dodnes nemohou překousnout uložení jejích ostatků na snobském hřbitově Recoletta. Považují to díky jejímu původu, sama totiž vyrůstala v podmínkách, za jejichž zlepšení po celý život tak bojovala, za jeho znesvěcení.
Opět na čas, v šest hodin jsme opustili argentinskou půdu a na palubě poloprázdného Boeingu 737-300 s maximální kapacitou sto dvaceti cestujících se vydali do Brazílie. Letecká společnost Varig Brazil vypravila z Buenos Aires do Ria již jedno letadlo v půl čtvrté odpoledne. To je nejspíš důvod nízkého počtu pasažérů na palubě. Ovšem nám to vůbec nevadí, vyhneme se tak tlačenici při vystupování a nemusíme řešit problém, kam uložit naše příruční zavazadla.
Sedíme navíc v jedenácté řadě na sedadlech A a B, která jsou hned vedle nouzového východu. Díky tomu je před našimi sedadly skoro dvoumetrová mezera a užíváme si tak více místa, než kdybychom letěli první třídou. Zkrátka pohoda, škoda, že se nám něco podobného nepoštěstí i při letech na delší vzdálenosti. To bychom ocenili mnohem více než při sotva tříhodinovém přesunu do Ria.
Můj jubilejní šedesátý let oživil můj bratr Michal “operací čaj”. Na rozdíl ode mne sladí, a proto mu letuška přinesla kromě kelímku s horkou vodou a sáčku čaje i zatavenou sadu plastikového příboru, aby si mohl čaj zamíchat.
Jak zbrkle trhal pytlík s příborem, zavadil rukou o šálek čaje a rozlil jej na stoleček nad svým klínem. Následovala série směšných a většinou reflexivních pohybů, ve snaze zachránit své džíny před politím. První co jej napadlo, bylo položení sáčkového cukru na největší loužičku čaje. Poté začal rychle vyndávat papírový ubrousek a zmáčkl nechtíc v ruce držící vylouhovaný sáček čaje. Tím si pokapal další část stolku. Postupně vše utřel ovšem zůstaly mu plné ruce odpadků. A co teď s nimi?
Nenapadlo ho nic lepšího, než vše nacpat do pytlíku určeného k úlevě žaludečních potíží během letu. Pytlík naplnil téměř po okraj a vítězoslavně si jej položil na klín v očekávání, že jej předá kolemjdoucí letušce. Jaké překvapení, když se žádné letušce nechtělo podobný náklad převzít.
Samozřejmě ani jedna z nich netušila o samých nevinných odpadcích, nýbrž očekávala nálož organické hmoty. Když se dlouho nemohl dočkat, jednoduše sáček strčil do kapsičky v protějším sedadle. A byl pokoj. V průběhu operace jsme se však něco nasmáli, hlavně já, sledujíce bratrovy čajové trampoty bezradného šikuly.
Na rijské letiště Aeropuerto Internacional Antonio Carlos Jobim, všeobecně známé jednoduše jako Galoao, jsme přistáli krátce po půl deváté. Prošli jsme nezbytnými kontrolami, vyzvedli si zavazadla a vyměnili peníze. Místní měna real má hodnotu vůči euru v poměru 3,75 : 1.
Po absolvování celní kontroly jsme si najali ihned taxíka a nechali se odvézt do hotelu Apa. Kromě teploty, blížící se i teď večer třiceti stupňům Celsia, nás překvapilo, jak pěkný personál na letišti pracuje. Ať již úřednice či hostesky nabízející reklamní letáky, skoro samá modelka, vystřižená z módního časopisu.
Přesun do městské části Copacabana, kde se na Rua Republica do Peru nachází náš hotel, byl i potmě nádherným zážitkem. Osvětlené Rio nezůstává své pověsti jednoho z nejkrásnějších měst nic dlužno.
Projížděli jsme postupně čtvrtěmi Centro, Flamengo, Botafogo a všude jsme se nemohli vynadívat na krásu města, které jako by bylo s úžasným citem vsazeno doprostřed rajské tropické zahrady. Většinou na města nijak zvlášť netrpím a nechávám se uchvátit pouze přírodními krásami, ale Rio de Janeiro mne zasáhlo jako blesk z čistého nebe.
Kam se hrabe New York, Řím, Sydney či Kapské město. I Buenos Aires, které jsem si oblíbil teprve včera se nemůže s Riem měřit. Uchvacující dojem je navíc umocněn zářící sochou Krista, který v pozadí setmělé oblohy, jakoby se vznášel v oblacích a roztaženými pažemi žehnal tomuto mistrovskému dílu urbanistického umění.
I kolem desáté hodiny se všude podél silnice na fotbalových hřištích, nasázených těsně vedle sebe a připomínajících množstvím hracích ploch spíše tenisové areály, odehrávají fotbalové bitvy. A to navíc za značného zájmu přihlížejících diváků, mnohdy se teprve vracejících z rozlehlých městských pláží.
V okolí našeho hotelu se to hemží spoře oděnými “Cariocas”, jak se říká místním obyvatelům. Líným krokem se teprve nyní vracejí ze světově proslulé pláže Copacabana, ležící pár bloků jihovýchodně od našeho hotelu.
Přestože se blíží slavný karneval, našli jsme volný pokoj i bez předešlé rezervace. Hlavní karnevalové veselí vypukne až v pátek, a to již budeme dávno doma v Čechách.
Zaplatili jsme předem za tři noclehy na pokoji čílso 236, vybaveným televizí, minibarem a nezbytnou klimatizací. Po více jak dvanáctihodinovém přesunu z konce světa v Ohňové zemi až k obratníku Kozoroha si konečně můžeme trochu oddechnout.
Na recepci nás ihned přemluvili k zítřejší návštěvě fotbalového utkání ve svatostánku brazilského fotbalu, slavném stadionu Maracaná. V zítřejším derby městských rivalů Botafoga a Fluminense se bude loučit slavný útočník Romario. Odehraje poslední zápas v dresu Fluminense před svým odchodem kamsi na Arabský poloostrov. Máme se tedy zítra na co těšit, a to nemluvím o očekávání našich dojmů z Ria za denního světla.