Brzy ráno jsme zakotvili v přístavu Ushuaia a již u snídaně byla přítomna sotva polovina lidí. Plavba skončila a všichni ti, se kterými jsme prožili krásné chvíle, rozprchli se do všech koutů světa. Někdo však zůstává na palubě a za pár dní si hodlá cestu na Antarktidu zopakovat.
Většina cestujících však hned po rychlé snídani pospíchala na nedaleké letiště, aby stihla svůj letecký spoj do Buenos Aires. Naše letenky jsou rezervovány až na zítřek, takže nemáme na spěch a domluvili jsme si možnost strávit i dnešní noc na palubě Polar Star.
I naši přátelé, Američané Thomas a Andrew, přespí dnes na lodi a pokračují dále až v sobotu. Na rozdíl od nás však jedou autobusem do Punta Arenas v Chile.
Po snídani jsem společně s kluky vyrazil na procházku po přístavu. Jednak potřebovali sehnat lístky na autobus a já navíc potřeboval poslat pohledy, které jsem včera večer sesmolil.
Jaká je to krása, procházet se volně po pevné zemi na čerstvém vzduchu. Je to příjemná změna oproti kolébání v kajutě, kde ani nebyla možnost otevřít si okno a vyvětrat. Jistě si tedy každý umí představit, jaký vzduch tam asi musel být. Ihned jsem pochopil, proč mne bolela během plavby hlava. Na čerstvém vzduchu mne to okamžitě přešlo.
Andy zaskočil na poštu poslat domů balík s přebytečnými věcmi a Thomas uvízl u internetu. Zašel jsem tedy sám nakoupit pár dárků pro rodinu a známé. Vždy mi přináší radost přivážet ze svých cest věci, které se u nás doma tak lehce nesaženou, jestli se sehnat vůbec dají.
Na loď jsem se vrátil před polednem ověšen taškami se suvenýry a vyrazili jsme s bratrem na oběd do naší vyzkoušené restaurace Burger Ushuaia.
Procházení po chodbách lodi na nás působí až nostalgicky. Místa, ještě včera plná lidí, jsou najednou prázdná a na celé lodi panuje nezvyklé ticho. Pouze posádka tiše připravuje loď na další vyplutí, ke kterému se schyluje popozítří.
Po obědě jsme zaskočili do internetové kavárny a poslali domů zprávy, ve kterých jsme si vymýšleli, jak strašná byla plavba rozbouřeným Drakeovým průlivem. Chtěli jsme doma všem, jak se říká trochu zvednout mandle. Přece hned nepřiznáme, že jsme nejobávanější vody světa propluli za podmínek mnohdy srovnatelných s kdejakou vyjížďkou po jezeře. Jen ať nás doma trochu politují předtím, než se dozví pravdu.
Po odpoledním lenošení jsme stylově zakončili poslední den strávený na konci světa. Společně s našimi americkými přáteli z lodi Thomasem, Andym, Johnem, Davidem a Jodi jsme zašli na večeři do velice moderní restaurace Punto Final přímo na břehu moře pár set metrů od přístavu.
Jedná se o jednoduchý přízemní ocelový skelet s prosklenými stěnami, uvnitř vybavený velice moderními sedadly v safari stylu a ocelovými stolky se skleněnými tabulemi. Nádhernou moderní atmosféru dodává restauraci bezpočet barevných světel, vkusně osvětlujících jednotlivé sloupy a trámy.
Jak vystižně konstatoval Thomas za večeři v podobně vypadající restauraci v New Yorku bychom se nedoplatili. Kdežto zde na jihu Argentiny jsme se v exkluzivním prostředí báječně a levně najedli.
Téma hovoru během večeře běželo výhradně okolo cestování. Poprvé jsem se ocitl ve výhradní společnosti lidí, kteří mají procestováno, samozřejmě s výjimkou mého bratra, mnohem více zemí než já sám. Na svou obranu však musím konstatovat, že si vzhledem k četnosti mých cest nevedu nikterak špatně.
Jak Thomas, tak David a Jodi jsou na cestě po světě již několik měsíců a spoustu dalších mají ještě před sebou. Na jednu stranu jim tak trochu závidím, ovšem upřímně řečeno, já sám nám problémy pořádně strávit mé pouze několikatýdenní cesty, a proto si neumím představit, cestovat třeba celý rok bez přestávky. Na konci takového putování bych si jen stěží vybavil, kde jsem to vlastně všude byl.
Myslím, že zůstanu svůj a budu pokračovat ve svém způsobu brázdění všemožných končin světa. Rodina a pracovní povinnosti mi ani nic jiného neumožňují. Ovšem je bezvadné se s takovými lidmi setkávat. Při rozhovorech s nimi si připadám být cestovatelským začátečníkem a dostávám novou, ještě silnější chuť a touhu do poznávání dalších koutů naší planety.
Paradoxně ovšem právě nyní vůbec netuším, kam se vydám na svou další cestu. Nápad či inspirace ve mně musí teprve uzrát. Se všemi kolegy polárníky jsme si po večeři vyměnili kontakty a nastalo smutné loučení. Je velice pravděpodobné, že se již nikdy s nikým z nich nesetkáme, pouze tenká nit e-mailových zpráv zůstane jedinou možností, jak neztratit spojení mezi našimi tak vzdálenými domovinami.
Inu, jak říká klasik, ” vše krásné jednou končí” a my zřejmě navždy opustíme městečko Ushuaia, které nám, ani nevím proč, tak přirostlo k srdci. Nevím, jestli to je odlehlostí města od ostatní civilizace nebo pouze vyprchávajícími vzpomínkami na cestu do Antarktidy, ale člověk se zde cítí naplněn úžasným klidem. Na uplynulé dny budu rád vzpomínat až do konce svého života…
Vzpomínky na procházky mezi tučňáky (Mart Eslem)
Vzpomínky na velrybí kostru (Mart Eslem)
Vzpomínky na neobyčejná setkání (Mart Eslem)
