Kapitola 11. – Mlhou kolem Hornova mysu

By 21.2.2003 Leden 25th, 2016 Deník 002

Přes všechnu vynaloženou snahu jsem bohužel opět zaspal snídani. Ráno jsem byl po probuzení tak “vyblblej”, že jsem se vypravil na snídani místo v půl osmé až v půl deváté. Měl jsem smůlu, podávání snídaně bylo již dávno ukončeno a proto jsem si alespoň sedl do společenské místnosti a vyslechl přednášku o tzv. Antarktické smlouvě, podepsané v roce 1959.

Po druhé světové válce začaly jednotlivé země, jako Velká Británie, Nový Zéland, Francie, Austrálie, Norsko, Chile a Argentina, prosazovat mocenské zájmy o oblasti antarktické pevniny a přilehlých ostrovů. Ve 40. a 50. letech minulého století dokonce hrozily chilské a argentinské územní spory vypuknutím válečného konfliktu.

Proto byla dne 1. prosince 1959 podepsána smlouva uzákoňující mezinárodní právní postavení bílého kontinentu, prohlašující vše na jih od 60. rovnoběžky mezinárodním územím. Antarktická smlouva vstoupila v platnost až 23. června 1961 a kromě již uvedeného stanovuje dále možnost provádění výhradně vědeckého výzkumu, přísně kontrolované turistiky a zakazuje veškeré aktivity typu zkoušek jaderných zbraní, ukládání radioaktivního odpadu, jakékoliv vojenské manévry a dokonce i těžbu nerostných surovin.

Speciální smlouva, týkající se zákazu těžby nerostných surovin byla nově vypracována v roce 1994 a podepsána společně s mnoha nově přistoupivšími členy (mezi nimiž figuruje od roku 1993 i Česká republika) jako oficiální protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy.

Poslední neposkvrněný kontinent naší modré planety byl taktéž v roce 1989 vyhlášen chráněným národním parkem.

Po skončení přednášky jsem byl zaplatit útratu, respektive uhradit dluhy za pití, suvenýry a vyprané prádlo. V kajutě jsem si následně chvíli četl a sedíce na posteli pozoroval chrápání svého bratra, líně se válejícího naproti mně a čekajícího pouze na oznámení hodiny oběda.

Cítím se již přespříliš podrážděný, trpící jakousi klaustrofobickou úzkostí způsobenou neustálým pobytem v uzavřených prostorách lodi. Hrozně mi chybí posezení na otevřené palubě a dýchání čerstvého vzduchu, znemožněné vlnami dopadajícími na loď a nízkou venkovní teplotou.

Smutně vzpomínám na úžasnou plavbu po Nilu, kdy jsme většinu času trávili na otevřené palubě, stíněné pouze slunečníky a odpočívali vedle malého bazénku. Navíc nás tehdy obskakovala početná posádka, ochotná splnit jakékoli naše přání.

Pamatuji si, jak jsem si v pololeže tehdy také četl, ovšem vyhřívajíce se pod severoafrickým sluncem a kochaje se občasnými pohledy na pobřeží posvátného Nilu. Navíc obklopen zbytkem své rodiny.

Na co však nejvíce vzpomínám je naprosto poklidná hladina Egyptského veletoku, ani mi tehdy nepřišlo, že se vlastně plavíme na lodi. Na rozdíl od ledoborce, houpajícího se již druhý den ve vlnách Drakeova průlivu.

Navzdory všem krásným zážitkům prožitým během plavby se již opravdu nemůžeme dočkat, až loď opustíme a ucítíme konečně zase pevnou půdu pod nohama.

Máme za sebou i poslední oběd na palubě lodi Polar Star a naše ledové dobrodružství pomalu končí. Zítra ráno zakotvíme v přístavu Ushuaia a vystoupíme z lodi. Naše putování tím však neskončí.

Příští několikadenní zastávkou před návratem do Evropy bude horké brazilské velkoměsto Rio de Janeiro. Tam se budeme moci trochu zahřát, jelikož únor je v Riu jeden z nejteplejších měsíců v roce.

Po mnoho minulých dní čeřená hladina prožitků si vybírá svá místečka v záhybech našich paměťových center a já si pomalu vybavuji, co mne nejvíce během plavby utkvělo v mysli. Samozřejmě kromě již popsaných zážitků a událostí.

Zřejmě nikdy nezapomeneme na rozhlasová hlášení manažéra lodní restaurace Nigela, jehož angličtina zněla, a podotýkám nejenom nám, jako mluva člověka, který si před rozhovorem zapomene vzít z hrníčku své umělé zuby. Pokud bych chtěl být ještě adresnější, zkrátka mluvil místy jako dement. To byla ovšem jediná jeho vada. Jinak to byl milý a vstřícný chlapík, který se skvěle staral o naše stravování.

Dalším nezapomenutelným zážitkem byl smích jednoho černého turisty ze Spojených států. Smál se snad neustále, ať již svým vlastním vtipům, nebo v průběhu vyprávění někoho jiného. Jeho smích vydal snad za celý kolektiv, bylo to velice nakažlivé.

Pousmání budil i jeho zjev, kdy z profilu, díky bosé hlavě a černému kníru, připomínal mrože a tuto podobnost, skvěle se hodící k cestě na bílý kontinent, podtrhovala i malá očka zuřivě kmitající pod zlatými obroučkami jeho brýlí.

Jak již to tak bývá, člověk se nejvíce upamatovává na všelijaké blbosti a kraviny, zatímco ty závažnější věci časem jaksi pozapomene. Nikde tedy nebudu obšírně líčit, jak skvěle se o nás celý lodní personál během plavby staral, zatímco velice rád budu dávat k dobru obézní a často nervózní starší dámu odkudsi z Polska.

Zmíněná paní proseděla celou plavbu v křesle, pozorujíce pouze zpoza okna veškeré naše výlety na gumových člunech, či procházky po antarktické pevnině. I z takovýchto nátur se skládají návštěvníci království ledu a sněhu.

Zatímco si takto filozofuji na posteli v kajutě, každým okamžikem se má vynořit z mlhy pár mil před námi legendární mys Horn, nejjižnější bod Jižní Ameriky.

Asi sto padesát metrů vysokou skálu na stejnojmenném ostrůvku jižně od Ohňové země poprvé obeplul v roce 1616 holandský mořeplavec Willem Schouten. Mys, který je dnes jakýmsi synonymem dobrodružstvími a romantikou opředených průkopnických plaveb z let dávno minulých, pojmenoval dle svého rodného města v Nizozemí.

Já jsem bohužel neměl to štěstí procítit naplno úžas okamžiku, díky špatné viditelnosti, kdy mlha téměř celý ostrov zahalila neproniknutelným šedobílým oparem. Zcela zbytečně a pln očekávání jsem se tahal se dvěma fotoaparáty na kapitánský můstek ve snaze ulovit co nejlepší snímek Hornova mysu.

Byl jsem ovšem překvapen, jak všichni kolem mne zuřivě natáčeli na videokamery a mačkali bez ustání spouště svých fotoaparátů. Nechápu, jak dokázali vůbec své přístroje správně zaostřit a jsem zvědavý, kdo se bude rozplývat nad ponurou fotografií, na které bude sotva k rozeznání obrys skalnatého pobřeží Hornova ostrova splývající s šedivou barvou mořské hladiny a sotva o stupeň světlejšími mračny.

Plýtvání materiálem, nic víc. Navíc, a to se klidně vsadím, ani jeden autor takového snímku nebude tušit, ve které části vyvolané mazaniny se slavný mys vůbec nachází.

Den ve znamení loučení pokračoval i před večeří. Ve společenské místnosti došlo ke slavnostnímu rozloučení s veškerým personálem lodi. Byly nám také vráceny naše cestovní pasy a obdarovali nás čestnými diplomy potvrzujícími naši návštěvu Antarktidy.

Kromě diplomů, naši přítomnost na sedmém kontinentu dokládají i dvě razítka v pasech, ze kterých mám obzvlášť radost, jelikož nyní obsahuje můj cestovní dokument kompletní sbírku razítek ze všech sedmi kontinentů.

Ti z nás, kteří předevčírem našli odvahu, obdrželi také diplomy za koupání v horkých pramenech ostrova Deception. Vůbec celé rozloučení se linulo v příjemně melancholickém duchu.

Většina z nás pociťovala až jakýsi smutek z konce plavby, z loučení s lidmi z dvaceti zemí světa, kteří tvořili tak skvělou partu. Smutek však posléze pozvolna přecházel v pocity hrdosti a dojetí z míst, která jsme měli to privilegium navštívit. Ovšem vše krásné jednou končí, budeš nám chybět, Antarktido!

Na počest výjimečné a za pár hodin končící cesty si dovolím ztratit pár slov. Pár slov o kontinentu, který jako by snad ani nepatřil na planetu Zemi. Alespoň ne na takovou, jakou ji znám ze zbývajících šesti kontinentů.

Název Antarktida pochází z řeckého “naproti Arktidě” nebo-li “naproti Severu”. Tušení, že na jihu naší zeměkoule existuje velký kontinent (dnes víme, že po Austrálii a Evropě je to ten třetí nejmenší), se potvrdilo teprve na počátku 19. století. Přestože již v roce 1773 spatřil Angličan James Cook při svých plavbách po jižní polokouli ostrovy Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, až v roce 1831 objevil pobřeží antarktické pevniny John Bicoe.

Následovalo postupné prozkoumávání především pobřežních oblastí a první pokusy o přezimování na pevnině. Poprvé se to povedlo roku 1899 Noru Carstenu Borchgrevnikovi. Tímto úspěšným pokusem jakoby odstartoval výpravy do vnitrozemí a pobídl začátkem dvacátého století různé dobrodruhy a odvážlivce k boji o dobytí jižního zeměpisného pólu.

Na jižní pól, jakýsi průsečík prodloužené rotační osy Země s nebeskou sférou, dorazila jako první dne 14. prosince 1911 norská výprava v čele s Roaldem Amundsenem. Předstihla tak o pětatřicet dní Roberta Falcona Scotta a britské polárníky.

Ti dorazili na pól 18. ledna 1912, ovšem zahynuli při zpáteční cestě. Po dobytí pólu následovaly činy jako první přelet jižní točny v roce 1929, první přelet kontinentu v roce 1935, vybudování stanice přímo na pólu v roce 1956, až se dostáváme k prvnímu přechodu napříč Antarktidou v letech 1955-58 a následným vznikem Antarktické smlouvy. Ale to bych se již zbytečně opakoval.

Antarktické panorama (Mart Eslem)

Antarktické panorama (Mart Eslem)

Snad se jen na závěr ještě zmíním o jižním magnetickém pólu, který se však pohybuje o 10 až 15 kilometrů ročně směrem na sever či severozápad a již dávno tak opustil antarktickou pevninu či třetím možném pólu, který je ve spojitosti s ledovým kontinentem zmiňován.

Jedná se o tzv. pól relativní nedostupnosti a zatímco jižní magnetický i jižní geografický pól byly poprvé navštíveny v počátcích dvacátého století, pól relativní nedostupnosti, nejvzdálenější místo od jakéhokoliv antarktického pobřeží, pokořila sovětská výprava až v roce 1958.