Kapitola 5 – Kourou

By 22.9.2003Deník 003

Francouzská Guyana čítá všeho všudy 170.000 obyvatel na území srovnatelném s velikostí Portugalska. Jako francouzský zámořský department, tj. francouzské správní území, je považovaná za součást mateřské země. Francouzská republika zajišťuje mezinárodní vztahy této země. Kromě Guyany patří do této skupiny i tropické ráje Guadeloupe, Martinique a Réunion.

Francouzská Guyana společně se sousedním Surinamem a Guyanou sice leží na jihoamerickém kontinentu, ovšem svou atmosférou spíše zapadají do oblasti Karibských ostrovů.

Pokud jsme s Richardem tak trochu očekávali, že zde budou, jak se říká, dávat lišky dobrou noc, zůstali jsme více než mile překvapeni. Pominu-li skupinky bezdomovců, lidé na ulicích jsou slušně a čistě oblečeni, téměř jsme nezahlédli starý automobil. Právě naopak.

Všechny automobily doslova září novotou a ulice brázdí spousta moderních skutrů i motocyklů. Lidé si zde zřejmě nežijí špatně. I obchody, vlastněné převážně Číňany, praskají ve švech, naplněné zbožím všech cenových kategorií. Není problém sehnat cokoli, od počítačů, faxů a fotoaparátů až značkovým oblečením, šperky a hodinkami konče. Navíc hned v pondělí ráno se město zaplnilo lidmi. Nejméně zdesateronásobil se počet aut, projíždějících či parkujících na ulicích a všední cayennský den se rozjel plným proudem.

Nebýt vlhkého klimatu a prvků koloniální architektury člověk by si připadal, téměř jako v Evropě. K mému překvapení se, poprvé na obou amerických kontinentech, probral k životu komunikátor Nokia. Mobilní síť Ameris mne sms zprávou přivítala na Guadeloupe. Jedná se zřejmě o společnou síť obou francouzských území. Skutečnost, že i zámořské departmenty jsou součástí Evropské unie, kde se používá i společná evropská měna euro, zapříčinila mobilní propojení se starým kontinentem.

Překvapivě moderní vozový park (Mart Eslem)

Překvapivě moderní vozový park (Mart Eslem)

Pondělní snídani jsme vyřešili bagetou zakoupenou v pojízdném stánku na ulici a naše první kroky vedly na poštu, abychom poslali první pohlednice přátelům a příbuzným. Poštovní úřednice se nenechala ani dlouhým zástupem u svého okénka vyvést z klidu. Poslání pěti pohlednic mi z časového hlediska připadalo spíše jak posílání cenného balíku, u kterého bych si zároveň vyřizoval žádost o změnu občanství. Neskutečné ciráty u tak jednoduchého úkonu!

Za minutu devět jsme již čekali před vchodem do Surinamského konzulátu, v očekávání průběhu udělování vstupních víz do sousední země. K našemu milému překvapení se jedná o hodinovou záležitost. Pokud předložíte cestovní doklady, jednu fotografii, fotokopii zpáteční letenky do Evropy a nezbytný správní poplatek ve výši 30 euro, máte ještě tentýž den požadovaná víza. Tak z toho by si mohli vzít příklad “důležití” úředníci na zastupitelských úřadech v Evropě.

Nyní, když máme víza potřebná k přesunu do Surinamu, nic nám nebrání v opuštění Cayenne. Mimochodem jedná se o krásnou nálepku do pasu, vyvedenou v karibských barvách.

Před půl dvanáctou jsme vyklidili pokoj, zaplatili v recepci 108 euro za dvě noci v dvoulůžkovém pokoji a v plné polní se přesunuli na nedaleké autobusové nádraží v Avenue de la Liberté na břehu stoky Cannal Laussat.

Na místě nás, na rozdíl od včerejšku, přivítala obrovská spousta devíti až dvanácti místných převážně Fordů, kterým se říká taxi collectives. Jízdní řád prakticky neexistuje, prostě se čeká dokud se celé vozidlo nezaplní pasažéry.

Měli jsme štěstí, v taxiku do Kourou zbývala poslední dvě volná místa, akorát pro nás. Zaplatili jsme každý 10 euro a pár minut po příchodu k odjezdovému shromaždišti, jak se nejlépe dá autobusové nádraží charakterizovat, již mikrobus uháněl po dálnici N1 do 65 kilometrů vzdáleného Kourou.

Jediné informace, které o Kourou máme, se dají velice rychle shrnout. Ubytování, podstatně dražší než v Cayenne, bude zřejmě i hůře k obstarání. Ovšem s podobnými obtížemi se počítá a Kourou si v žádném případě nenecháme ujít. Důvody jsou hned dva, prohlídka Kosmického centra a návštěva Ďábelských ostrovů.

Z dálnice se vyklubala pouhá dvouproudovka, prodírající se neprostupným porostem džungle. Pouze místy prales ustupoval pastvinám, ale jinak se nekompromisně dere až k okraji silnice. Zřejmě všechny cesty s asfaltovým kobercem budou označovány za dálnice. Těch pár silnic, co v celé zemi, jejíž území je z 81% pokryto džunglí, mají, si musí nějak pochválit…

Asfalt je však ve výborném stavu a překvapilo mne skvěle udržované travnaté okolí vozovky, po celé trase úhledně posekané. Jediné místo, nebo spíše větší obydlené sídlo na trase z Cayenne do Kourou, je Macouria.

Přesun z Cayenne do Kourou je pocitově přirovnatelné k přesunu z koloniální éry do evropské přímořské reality sedmdesátých let. Cayenne sice bylo mnohem více zašlé a špinavější, oproti modernímu urbanistickému stylu Kourou však mělo svou neopakovatelnou atmosféru. A právě kouzlo a atmosféru Kourou totálně postrádá. Alespoň na první dojem.

Z hromadného taxíku jsme vystoupili na Place de la Condamine a vydali se pěšky na severozápad najít ubytování. V baru v jedné z uliček kolmých na Avenue de France jsme si dali pivo a získali doporučení k ubytování v hotelu Ballahou na rue Amet Martial.

Dopřáli jsme si sprchu, nechali zavazadla na pokoji a okolo základny francouzské cizinecké legie, po Avenue Gaston Monnerville, došli až na Place G. Monnerville a poobědvali. Naším odpoledním plánem byla návštěva areálu Centre Spatial Guyanais. Kosmické centrum leží asi šest kilometrů na západ od Kourou.

Rozhodli jsme se pro autostop a po pár minutách čekání na výpadovce CD16 nám, na břehu Lac du Bois Diable, zastavilo malé Clio s mladou běloškou za volantem. Ochotně nás svezla a ještě skvělou angličtinou podala všechny potřebné informace.

Kosmické centrum v Kourou (Mart Eslem)

Kosmické centrum v Kourou (Mart Eslem)

Pokud návštěvník Kosmického centra chce navštívit přímo prostory odpalovací rampy nosných raket, musí se k exkurzi přihlásit den předem. Prohlídky probíhají dvakrát za den v 8:00 a 13:00 hodin. Prohlédli jsem si tedy alespoň místní Vesmírné museum.

V museu jsou vystavené modely satelitních družic a různých částí nosných raket v měřítku jedna ku jedné a spousta zajímavých snímků všech koutů světa pořízených právě družicemi z kosmu. Zaujala nás zde i možnost postavit si nosnou raketu Ariane 5 z kostiček stavebnice Lego či zřejmě putovní výstavka, propagující filmovou ságu Spielbergových Hvězdných válek.

V kavárně, po celou dobu bez jakékoli obsluhy, bylo možno na počítači přehrát různé dokumentární filmy vztahující se k vědecké práci vykonávané odborníky z celého světa v areálu tohoto vesmírného přístavu Evropy.

Francouzská vláda zde středisko vesmírných letů umístila v roce 1964. A sice z jednoduchého důvodu. Za prvé velice řídce osídlená oblast. Mimochodem Francouzská Guyana v tomto ohledu zaujímá 4. místo na světě. Dále v blízkosti rovníku navíc mimo zónu tropických bouří a oblastí sužovaných zemětřeseními. Zkrátka po všech stránkách ideální místo pro podobné účely.

Hustota osídlení činí v této části světa necelé 2 obyvatele na 1 kilometr čtvereční. Nižší hustotu osídlení mají již pouze Mongolsko, Západní Sahara a “světová jednička” v řídkosti osídlení, největší ostrov planety, Grónsko.

Maketa nosné rakety (Mart Eslem)

Maketa nosné rakety (Mart Eslem)

Při zpáteční cestě jsme již takové štěstí neměli a jediné, co nám zastavilo, byl malý nákladní vůz. Ten nás bohužel dovezl pouze na křižovatku vzdálenou zhruba tři a půl kilometru od Kourou. Nikdo další nám již nezastavil, a proto jsme se po silnici vedoucí divočinou docela pěkně prošli. Byli jsme rádi, když jsme dorazili zpět na hotel a mohli se natáhnout na postel a dát si nohy na chvíli nahoru.

Dlouho jsme však na pokoji nepobyli a zašli se podívat na nedaleké pobřeží. V Kourou jsou pouze moderní maximálně patrové domy či plechové nebo dřevěné chatky. Město vzniklo zřejmě účelově v návaznosti na přilehlé Kosmické centrum a díky své “umělosti” postrádá šmrnc hlavního města. Navíc je zde i všední den stejně mrtvý jako byla neděle v Cayenne.

Ovšem procházku po pláži při západu slunce bych zařadil mezi své cestovatelské zážitky hodně vysoko. Naplno jsem si užil zážitek z místa, jak vystřiženého ze stránek románů červené knihovny. Nepopsatelný je hlavně pocit být na místě, naprosto nedotčeném komercí cestovního ruchu. Poprvé v životě jsem si připadal spíše než cestovatel, jako dobyvatel, vstupující na místo neposkvrněné civilizací.

Liduprázdné pláže v Kourou (Mart Eslem)

Liduprázdné pláže v Kourou (Mart Eslem)

A jelikož jsme na pláž zavítali pouze my dva s Richardem, zážitek, umocněný koupajícími se Indiánkami, byl silnější než při návštěvě Antarktidy, lehce “rušené” přítomností mnoha spolucestujících na palubě ledoborce. Neumím si tedy představit, co budu prožívat zítra při návštěvě Ďábelských ostrovů, jednoho ze zlatých hřebů naší cesty.