Kapitola 4 – Hledá se surinamská ambasáda

By 21.9.2003Deník 003

Mladí se v Cayenne o sobotních nocích baví projížděním ulic centra města v autech se staženými okénky a nahlas puštěnou hudbou. Zkrátka i tady je to stejné “masírování” jako kolem diskoték u nás doma. S tím rozdílem, že k tokání a k lovu zde dochází přímo na ulici. My však byli včera příliš unaveni na sledování této společensko-sociální hry i v pozdějších hodinách.

Oba jsme usnuli doslova jako špalky. A vyspal jsem se nádherně, v superlativech se musím vyjádřit o špuntech do uší. Jsou vyrobené z jakési pěny, která se zmáčkne, vsune do ucha a poté se pomalu roztahuje až dokud plně nevyplní ušní otvory. Ve srovnání s hlukovou izolací voskových špuntů používaných loni v Africe jsem si tentokrát připadal, jako bych spal ve vedlejší místnosti. A Richard si mohl nerušeně chrápat bez mého mlaskání.

Na snídani jsme se přesunuli opět do restaurace hotelu La Bodega. Horkou čokoládou a čerstvými croissanty jsme zdárně vykročili do nového dne.

Nedocenitelný zdroj informací hotel La Bodega (Mart Eslem)

Nedocenitelný zdroj informací hotel La Bodega (Mart Eslem)

Procházka do krásného jihoamerického rána nás zavedla až na kopec, honosně zvaný Fort Cépérou. Spíše než o pevnost se jedná o lehce opevněné strategické místo, odkud se dala s jedním dělem držet v šachu většina města. Nádherný rozhled společně s vhodnými světelnými podmínkami přímo vyzýval k fotografování.

Výhled do okolí z Fort Cépérou (Mart Eslem)

Výhled do okolí z Fort Cépérou (Mart Eslem)

Ještě před návratem na hotel jsme zašli na přístavní molo, kde čekalo pár rybářských lodí na příliv, aby mohlo odrazit od břehu k dalšímu rybolovu. Jestli si člověk v místních restauracích může být něčím jistý, pak jsou to zaručeně čerstvé plody moře.

Jediným úkolem dnešního dne je zjistit, kde se nachází Surinamská ambasáda. Potřebujeme totiž získat vstupní víza nutná k přesunu do Paramariba. Dle Lonely Planet se budova nachází pár kroků od hotelu Central, na Rue Christophe Colomb. Jaké však překvapení, když jsme zjistili, že tomu tak není. Stav čísla popisného 38 však ani trochu nenasvědčoval možnosti třeba i minulé přítomnosti úřadu podobného významu.

Naše hledání tedy opět začíná od nuly. Je však neděle a máme na nalezení ambasády dostatek času, beztak dnes bude zřejmě pro veřejnost uzavřená.

Na pokoji jsme nechali všechnu zbytečnou zátěž a vydali se po Rue Lt Becker směrem k městskému hřbitovu. Na bulváru Jubelin jsme zabočili doleva a podél hřbitovní zdi pokračovali ve směru k pobřeží. Došli jsme až na pláž zátoky Anse Nadau a po písčito-bažinatém břehu se přesunuli do krásného zákoutí zvaného Pointe Buzaré.

Jedná se o malý palmový háj, z něhož vybíhají útesy a zařezávají se až daleko do mořské hladiny. Díky odlivu však opět byla většina skalisek úplně na suchu. Uprostřed kokosových palem, obalených ořechy, stojí altánek dřevěné konstrukce se střechou z palmových listů. Díky stínu, kterého v této části světa není nikdy dost, se jedná o ideální místo pro nedělní siestu.

Přítomnost několika rodin s malými dětmi má slova jen potvrzovala. I my jsme se na chvíli uvelebili do stínu stromů a sledovali nekonečné, dohněda zbarvené vody oceánu. Voda je díky mohutného odlivu a přílivu velice kalná. Ani trochu místní moře nepřipomíná atmosféru tropických rajských pláží, známou z filmů či fotografií. To byla však z mého pohledu jediná vada na kráse romantického výběžku Pointe Buzaré.

Krásný Point Buzaré (Mart Eslem)

Krásný Point Buzaré (Mart Eslem)

Na oběd jsme opět skončili v čínské restauraci, jejíž jméno jsem si zapomněl poznamenat. Nachází se na Rue Lubin a dělají tam opravdu výbornou rýži, mohu vřele doporučit!

Richard při pobřeží bezděčně utrhl červený květ bougenvilie a na ulici jej k mému překvapení náhle daroval neznámé procházející dívce. Jelikož jsem šel pár kroků za ním, mohl jsem sledovat její údiv, ale také nefalšovanou radost z události, která se jí stala zřejmě prvně v životě. Však se také několikrát blahem celá bez sebe otáčela za Richardem a úsměv jí zářil od ucha k uchu. Snad jako by nevěřila svým očím, co jí to potkalo a očekávala snad od Richarda nějaký požadavek. Ten však pokračoval dál v chůzi, jako by se nechumelilo. Celá, sotva pár vteřin trvající scénka, dojemná i zábavná zároveň, mne opravdu oslovila.

Pokud po Rue Lubin pokračujete na jihojihovýchod a zahnete do Avenue Voltaire, dojdete až k supermarketu, kde lze pořídit vše potřebné za rozumnou cenu. Nakoupili jsme převážně pití a zpříjemnili si život pořádnou vaničkou malinové zmrzliny.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v cukrárně a zmrzlinu u kávy spořádali. Zatímco Richard zvládl celou svou polovinu, já se převážně věnoval psaní. Pořádný kus zmrzliny jsem nesnědl, díky čemuž jsem si vysloužil jízlivé poznámky na adresu svého psaní. Jako zatím každý společník na cestách se neustále zaobírá časem, který dle jeho názoru promrhám s tužkou a blokem v ruce.

Zatímco Richard se nenechává ničím rušit a snaží se vstřebávat každý moment našeho pobytu, já si své zážitky v podstatě s určitým zpožděním “přežvykuji” a poté zaznamenávám. V momentě, kdy Richard vychutnává absolutní přítomnost, já analyzuji emoce vyvolané zpětně v určitém krátkém časovém období a poté je zaznamenávám. V podstatě tak vše mohu prožívat několikrát přímo na místě a následně i kdykoli v budoucnu, ovšem již v teple svého domova.

Konečně jsme si to tedy navzájem v dobrém vysvětlili a já jsem doufám, dostatečně objasnil, že můj vrcholný zážitek je a musí být bezpodmínečně spojen s psaným záznamem, jinak je pro mne nekompletní.

Je zajímavé sledovat naše rozdílné povahy. Zatímco já vše v tichosti vychutnávám a o všem v duchu přemýšlím, Richard vychutnává převážně kouzlo okamžiku a vše ihned nahlas komentuje. Je ve svých komentářích tak temperamentní, že si většinou i sám na vše odpoví, a to dříve než já vůbec stačím zareagovat. Není to ovšem na škodu, když vím, jak to funguje. Mohu se tak v klidu soustředit na své psaní a, i když ho náhodou někdy ani nevnímám, jak pevně věřím, ani mu to nevadí.

Ospalé hlavní město Cayenne (Mart Eslem)

Ospalé hlavní město Cayenne (Mart Eslem)

A po dobrém obědě jsme zamířili i s plnými nákupními taškami zpět na hotel k odpolední siestě. Co jiného také lze v teplotách okolo 37 stupňů Celsia v poledne dělat.

Budovy v oblasti kolem našeho hotelu jsou posety satelitními přijímači. Parabolické antény jsou však na rozdíl od končin naší rodné země nasměrovány téměř kolmo vzhůru. Většina družicových vysílačů totiž obíhá zeměkouli v oblasti nad rovníkem, proto ten úhel zaměření.

Mimo úhlu natočení je rozdíl i ve vzdálenosti přenášeného signálu. Zatímco k rovníku signál urazí vzdálenost okolo dvou set až tří set kilometrů, do střední Evropy to představuje vzdálenost možná i v tisících kilometrech.

Odpolední siesta se protáhla do několika hodinového lenošení. Než jsme se okolo páté hodiny vyhrabali z pokoje zpět do ulic, stihl jsem si zdřímnout i napsat pár řádků o dopoledních zážitcích.

Richard vyprávěl zajímavou příhodu z doby, kdy služebně pobýval na Papua-Nové Guinee. Jeho kolega tehdy nešťastnou náhodou zabil autem jednoho domorodce. Přestože kvůli tomu nebyl obviněn, musel do čtyřiadvaceti hodin opustit zemi a vrátil se domů do Austrálie.

Muž, který skončil svůj život pod koly jeho automobilu, patřil ke kmeni vyznávajícímu krevní mstu. Kmen polovičních lidojedů ihned vyslal své komando, aby viníka vypátralo a potrestalo ve jménu hesla oko za oko, zub za zub. Vteřinové zaváhání za volantem zničilo Australanovi život navždy. Mstitelé jej vypátrali i doma v Austrálii. Ze strachu se tedy ihned nechal přeložit do pobočky svého zaměstnavatele v jiném městě.

Dle Richardových slov však měnil bydliště s železnou pravidelností, jelikož Pygmejové jej vždy znovu a znovu vypátrali. Měnil své působiště tak často, až s ním Richard ztratil kontakt nadobro. Až do své smrti bude on i jeho rodina žít jako psanci, ve strachu o svůj život. Tak silně je krevní msta v Papua-Nová Guinea zakořeněna!

Zjistili jsme, že pokud se chceme něco důležitého dozvědět, stačí zajít do restaurace hotelu La Bodega a majitel, mluvící výborně anglicky, nám se vším poradí. Nutně potřebujeme znát dvě věci. Kde najdeme Surinamskou ambasádu a odkud odjíždí autobus do města Kourou. Stačilo si sednout chvíli ke kávě a oboje jsme se dozvěděli.

Surinamská ambasáda se nachází na Avenue Léopold Héder, číslo popisné 3. Úřední hodiny jsou od pondělí do pátku a sice mezi devátou až dvanáctou hodinou dopolední. Je to všeho všudy šest bloků od našeho hotelu směrem k pobřeží.

A ještě blíže, dokonce pouhé dva bloky opačným směrem na Avenue de la Liberté je zastávka autobusu. Jedná se však o tři zastřešené lavičky bez jakéhokoli nápisu, utvrzujícího ve skutečnosti, že jde opravdu o námi požadovanou stanici autobusu. A to pomíjím, kdy vůbec netušíme, jaký má autobus do Kourou jízdní řád. To si ještě budeme muset zjistit.

V okolí autobusové stanice jsme příliš neotáleli. Jednak se začínalo stmívat a za druhé jsme se nacházeli na břehu Canal Laussat, za kterým již začíná nevábně vypadající okrajová část Cayenne a kam není radno, alespoň bez doprovodu místních lidí, turistům zavítat. Začíná tam místní čínská čtvrť a údajně není úplně bezpečná, zvláště pro cizince a navíc bílé.

Jako varování nechť poslouží i jedna statistická informace. Francouzská Guyana zaujímá desátou příčku v celé světové konkurenci, co se týče počtu vražd. Za rok je zde alarmující počet asi 27 vražd v přepočtu na 100.000 obyvatel. Světovou jedničkou v tomto ohledu je Svazijské království na jihu Afriky.

Shodou okolností jsem jej téměř přesně před rokem také navštívil. Ovšem je to spíše důkaz, jak dokáže statistický údaj ve vztahu k nízkému celkovému počtu obyvatel dané země zkreslit realitu takové informace. Ve skutečnosti ani jedna z těchto zemí nepatří mezi deset nejrizikovějších destinací, co se bezpečnosti týče.

Richard neměl již večer hlad, a proto jsem sám povečeřel ve stejné restauraci jako včera, asi dvě stě metrů od hotelu. On se zatím vydal na obchůzku po Place des Palmistes, kde probíhalo jakési nedělní lidové srocení.

Po jídle jsem se vydal za ním. Když jsme se ovšem nedočkali žádného programu, velice rádi jsme si odešli lehnout na pokoj. První dlouhý a náročný den tedy máme za sebou. Po ospalé neděli se zítra začnou teprve dít věci…