Kapitola 3 – Cayenne

By 20.9.2003 Únor 1st, 2016 Deník 003

Večerní sprcha byla pro velký úspěch ráno zopakována. Mé unavené tělo potřebovalo úlevu po včerejším pěším výkonu a má mysl osvěžení po noci ve znamení zvuků pily. Snad jsem to přivolal podvědomými myšlenkami spojenými se zklamáním ze zapomenutých špuntů do uší – Richard chvílemi doslova kvílel. Musím však upřímně přiznat, nenechal jsem se v chrápání zahanbit, a tak jsme střídavě budili jeden druhého.

Po výborné snídani “sněz, co dokážeš” jsme přešli do odletové haly letiště Orly Sud a nadzemní jednokolejkou se přesunuli na terminál Orly Quest. Přesunem mezi terminály jsme způsobili pozdvižení, pokoušejíce se dostat k vagónům nadzemky skrze příjezdovou věž. Snažili jsme se tedy překonat obtíže pouze jednosměrných eskalátorů, výtahů i uzamčených schodišť. Chvíli před tím, než se námi téměř začala zaobírat vojenská ostraha letiště, jsme našli správnou cestu a přesunuli se mezi terminály až k naší odletové bráně 31 pro spoj AF 608 do Cayenne.

Během bezpečnostních prohlídek Richard obdivoval černé krásky, které dle jeho slov trpí samomluvou a při čekání v zástupu vedou sami se sebou místy až vzrušené dialogy. Od sledování kakaových slečen jej vyrušila nepříjemnost s kapesním nožem, který si hodlal vzít s sebou na palubu letadla. Osazenstvo kontrolní skupinky mu udělalo čáru přes rozpočet a donutilo jej poslat nůž samostatně v zavazadlovém prostoru. A to ještě mohl být rád, že to dopadlo, jak to dopadlo. Prvotně po něm totiž požadovali, aby nůž jednoduše nechal zkonfiskovat.

Airbus A 340-300 společnosti Air France nabídl více méně očekávaný standard a navíc jedno překvapení. Jako by mne snad všemohoucí vyslyšel, součástí balíčku, obsahujícího sluchátka k televizi a rádiu, osvěžující ubrousky a podobné drobnosti, byly špunty do uší! Díky bohu, máme teď každý jedny a nebudeme se navzájem trápit chrápáním.

Zcela bez přehánění musím konstatovat, že se jednalo o jeden z mých nejpříjemnějších dosavadních letů a pobyt na palubě jsem si opravdu užil. Společnost Air France nabídla i na své vnitrostátní lince vynikající služby cestujícím. Kromě vzorné obsluhy, televizních programů a hudebních kanálů, připravila pro pasažéry i široký výběr počítačových her, kvizů a dokonce i videokatalog bezcelního zboží.

Vlastní obrazovka a sluchátka pro každého bylo samozřejmostí. Navíc se jednalo o obrazovku dotykovou, jejíž dálkové ovládání sloužilo mimo regulace hlasitosti také jako joystick ke hrám. Air France nás mile překvapila a musím říci, že předčila i mou oblíbenou a většinou využívanou společnost British Airways. Jen tak dál!

Téměř bezchybný let byl po devíti hodinách a překonání více jak sedmi tisíc kilometrů z Paříže zakončen ještě lepším přistáním na letišti Rochambeau.

V poklidu jsme opustili letadlo a postavili se k přepážce určené pro odbavení cestujících pocházejících ze zemí mimo Evropskou unii a Evropu. Přestože nás u tohoto okénka bylo sotva deset, vyřízení našich dokumentů, tj. kontrola pasů, vstupního prohlášení a mezinárodního očkovacího průkazu, věřte nevěřte, trvalo pohodovému policejnímu úředníkovi celou věčnost. K mé počínající nervozitě jsme zde strávili více času než zhruba stohlavý dav pro občany Francie a EU vedle nás.

Dlouhou chvíli jsme si však zkrátili konverzací s kakaovou slečnou, mávající k našemu překvapení v ruce českým cestovním pasem! Mladá studentka žije v Paříži, má díky matce český pas a otec je Francouz. Do Cayenne přijela na návštěvu ke své přítelkyni. Neuvěřitelná shoda náhod, potkat skoro krajanku v tak odlehlé části Jižní Ameriky.

Naše trpělivost, přesněji řečeno, má trpělivost s úředníkem “lenochodem” nebyla k velikému zklamání ani odměněna očekávaným vstupním razítkem do pasu. Snad jej dostanu alespoň při výjezdu ze země.

Z přepravního pásu jsme popadli naše batohy a začali shánět spojení z 15 kilometrů vzdáleného letiště Rochambeau do hlavního města. Časový posun oproti domovu je pět hodin zpátky, to znamená v porovnání s půl desátou v Čechách, je zde teprve půl páté. Zatímco já se do Jižní Ameriky vracím po zhruba šestiměsíční pauze, Richard slaví veliký návrat po 17 letech. Poprvé a zatím naposledy zavítal na tento kontinent v roce 1986, kdy cestoval více jak tři měsíce po Brazílii, Argentině a Paraguayi.

Kyvadlová doprava spojující letiště s Cayenne neexistuje. Jediné spojení je možné s využitím taxi služby. Za 25 euro jsme si najali taxi a nechali se odvézt do hotelu Neptima.

Po cestě bohužel došlo k nechtěnému zdržení v dopravní zácpě způsobené autonehodou s oběťmi na životech. Bohužel náš první zážitek ve Francouzské Guyaně byl více než politováníhodný.

Po neštěstí na silnici přišla na řadu smůla na ulici. Na rue Felix Eboné byl hotel Neptima plně obsazen. Nejednalo se ovšem o neřešitelnou tragédii, kousek dál, na rohu rue Molé a rue Lt Becker jsme pokoj našli v hotelu Central. Tříhvězdičkový pokoj má vše potřebné a to v mnohem větší než očekávané míře. Stylový nábytek z ratanu, klimatizace, televize a bar. O čisté prostorné koupelně ani nemluvím. Rychlá sprcha a okamžitě jsme vyrazili do ulic.

Ulicí Molé jsme došli až na palmami osázené Place des Palmistes a pokračovali rovně k pobřeží Atlantického oceánu do zátoky Anse de l´Hopital. Na pobřeží nás přivítala pláž po velikém odlivu a skupinky místních sociálně slabších obyvatel na sobotním odpoledním pikniku.

Pouze asi čtyřicetitisícové Cayenne plné koloniálních domů působí velice pohodovým dojmem. Samozřejmě je nutno si odmyslet neutěšený stav většiny budov a potlačit dojmy z neupravených a nečistých ulic. Pokud pominu tyto charakteristické znaky podobných postkoloniálních sídel, jedná se o kouzelné městečko, které nás překvapilo svou ospalostí a na sobotní odpoledne nezvyklým klidem. Místní se zřejmě probouzí k životu až v pozdějších hodinách.

Anse de l´Hopital (Mart Eslem)

Anse de l´Hopital (Mart Eslem)

Rychlé setmění nás brzy donutilo ke zpáteční cestě a v blízkosti hotelu jsme si v čínské restauraci Dalai dopřáli výbornou večeři. Rýži s obalovanými garnáty jsem spláchl lahvinkou čínského piva Tsingtao. Toto oblíbené pivo z Hong Kongu mi bylo doporučeno Richardem a musím přiznat, že bylo výborné. Jíst rýži hůlkami je zážitek. Nepamatuji se, kdy jsem se u jídla tak zapotil a unavil.

Anse de l´Hopital z jiného pohledu (Mart Eslem)

Anse de l´Hopital z jiného pohledu (Mart Eslem)

Uvolněnou atmosféru večerní konverzace jsem na závěr dne vyšperkoval sladkou odměnou. Dopřál jsem si zmrzlinu s úmyslem pomoci zažívacímu ústrojí rozchodit své procesy po přesunu v prostoru i čase. Občas totiž mívá na cestách tendence stávkovat.

Z večeře jsem se vrátili zpět do hotelu, abychom vzápětí opět vyrazili do oblasti Place des Palmistes, považovanou za jakési centrum všeho dění. Kolem osmé hodiny se také ulice, bary a restaurace začaly zvolna naplňovat. V jedné z nich, konkrétně na terase hotelu Bodega, jsme zakotvili i my.

Na rohu Place de Palmistes (Mart Eslem)

Na rohu Place de Palmistes (Mart Eslem)

Únava z dlouhé cesty nám však již i u skleničky džusu dělala potíže, a proto jsme kolem deváté již definitivně zmizeli do hotelového pokoje číslo 408. Na zdejší poměry samozřejmě překvapivě brzo, ovšem naše biologické hodiny ukazovaly již téměř půl třetí ráno.

Silnice ohraničující Palmové náměstí (Mart Eslem)

Silnice ohraničující Palmové náměstí (Mart Eslem)

Richard si ihned zalezl do sprchy a než jsem stačil dopsat poslední dnešní řádky, jak se říká, hluboko zařezával. Zítra se, doufám odpočatí jako rybičky, vzbudíme do našeho prvního kompletního guyanského dne.