Vstávání bylo naplánováno přiměřeně době odletu. Potřebujeme být kolem osmé hodiny na letišti v Ruzyni, a proto mé, pro jistotu dva, budíky zpustily alarm v půl šesté. Po půl sedmé, poté co jsem si odbyl ranní hygienu a zabalil do batohu poslední maličkosti, jsme vyzvedli Richarda a nabrali směr Praha. Jako již poněkolikáté zajišťuje můj odvoz na letiště dlouholetý kamarád Milan.
Cesta do Jižní Ameriky a potažmo i má dovolená, sice ranním odjezdem oficiálně začala, nicméně de facto začne až zítra opuštěním Evropy. Teprve poté přestane fungovat můj mobilní telefon a spolu s ním vypnou i myšlenky spojené s pracovním procesem.
Teprve včera odpoledne nám byly předány naše cestovní pasy se vstupními vízy na Trinidad a Tobago. Víza nakonec v pase máme dvě, jedno platné a jedno přeškrtnuté. Úředník na britské ambasádě v Praze, který nám víza vyřizoval, spletl datum povinného vstupu na území tohoto ostrovního státu. Přestože jsme uvedli úmysl vstoupit na ostrovy až v prvních říjnových dnech, na původním dokumentu byl vstup podmíněn příjezdem do 30. září. Díky tomu jsme již téměř napevno počítali s narušením plánovaného programu. Z počátku totiž bylo pro “úředního šimla” nepochopitelné, proč se podivujeme nad vstupním vízem platném na září a to přestože věděl o našem úmyslu přijet až v říjnu. Díky bohu, po čtrnáctidenním písemném i telefonickém dohadování, se ledy prolomily a přestalo být problémem dostat opravená víza se správným říjnovým datem. Nic nám tedy již nebrání držet se původního cestovního itineráře a dovolenou si užít i bez předem očekávaných potíží.
Užívám si poprvé cestování na lehko, bez zbytečné nebo lépe řečeno mohutné zátěže. Domluvil jsem se s Richardem na dělbě záznamové práce. Zatímco já mám za úkol převážně fotografovat, on bude mít na starost záznam cesty na pohyblivých obrázcích. Proto jsem po letech tahání těžkého fotografického batohu zabalil dva fotoaparáty s příslušenstvím do lehké brašny a do druhé ruky si vzal obal se stativem. Připadám si konečně jako na pravé odpočinkové akci a ne jako himalájský šerpa úpící pod tíhou zavazadel, které jsou sveřepě prohlašovány za příruční.
Najednou nemám žádný problém dostat vše na palubu letadla a hlavně mne netrápí velikost úschovného prostoru nad sedadly v kabině našeho Airbusu A 319 společnosti Air France. Při své letecké premiéře s francouzskou leteckou společností jsem se dočkal více jak půlhodinového zpoždění. Žádný další spoj ovšem nehoníme, takže se nic hrozného neděje.
Richard v kabině upozorňoval na zajímavou maličkost, která mi doposud během leteckých cest unikala. Pomohla tomu i skutečnost, že sedíme na sedadlech 14 A,B. V letadle chybí řada sedadel s pořadovým číslem třináct. Některé letecké společnosti jsou totiž pověrčivé a Air France zřejmě patří k nim.
Krátce po poledni nás přivítalo pařížské letiště Charlese de Gaulle do slunečného francouzského počasí a jako by smějící se slunce předznamenalo pohodový průběh odbavení a rychlé opuštění příletové haly. Za patnáct euro na osobu jsme si zakoupili lístek na autobusový spoj Charles de Gaulle s druhým pařížským letištěm Orly.
Cesta autobusem zabrala více jak hodinu a přesunuli jsme se do hotelu Ibis, ležícího v těsné blízkosti zmíněného letiště Orly, sloužícího převážně možná i výlučně pro vnitrostátní lety. Letecký most do hlavního města Francouzské Guyany spadá do této kategorie. Cayenne je hlavní město francouzského zámořského departmentu, proto je tento let vnímán jako vnitrostátní.
Pokoj 458 jsme využili pouze k uložení zavazadel a ihned se vydali z letiště na zastávku metra Antony. Z této krajní stanice trasy B pařížského metra jsme se překvapivě rychle přesunuli až do St-Michel/Notre-Dame a zde přestoupili na trasu C. Ve směru na Versailles je to pouhé čtyři zastavení do Champs de Mars/Tour Eiffel.
U dominanty metropole nad Seinou jsme začali naplno nasávat pařížskou atmosféru. Ve Francii jsem již poněkolikáté, letos dokonce již potřetí, ovšem hlavní město jsem navštívil prvně v životě. Přestože jsme neabsolvovali výstup na žádnou z vyhlídkových teras Eiffelovi věže, její okolí i ona samotná naskýtá plno krásných zákoutí a výhledů jako stvořených pro malá fotografická umělecká díla.
Nejznámější dominanta Paříže byla vybudována v rozmezí let 1887 a 1889. Po celá desetiletí se mohla pyšnit titulem nejvyšší budovy světa. Přesně do roku 1931, kdy byl v New Yorku postaven Empire State Building.
U paty Eiffelovky (Mart Eslem)
Eiffelovka, 324 metrů vysoká ocelová věž, byla postavena u příležitosti Světové výstavy, která se konala v Paříži roku 1889. Původně měla stát pouze do roku 1909. Naštěstí nebyla po dvaceti letech rozmontována a v současnosti se jedná nejen o symbol Paříže, ale v podstatě celé Francie, který navštíví ročně necelých sedm milionů návštěvníků z celého světa.
Začátkem 20. století nejvyšší stavba světa (Mart Eslem)
Eiffelova věž však neměla vždy, jak se říká, na růžích ustláno. Pařížané ji nejdříve nenáviděli a označovali ji za trn v oku, za hrubé narušení siluety Paříže a dokonce za urážku ostatních významných staveb ve městě. Traduje se, že slavný spisovatel Guy de Maupassant navštěvoval výhradně restauraci umístěnou ve věži, jelikož to bylo jediné místo, odkud nebyla Eiffelovka vidět. To je naštěstí již dávnou minulostí, a proto se i po více než sto letech mohou její návštěvníci kochat nádherným výhledem. Při dobré viditelnosti je vidět až do vzdálenosti 67 kilometrů.
Nosný pilíř Eiffelky (Mart Eslem)
Z Champs de Mars jsme přešli most Pont d´léna na druhý břeh Seiny a po Avenue de New-York pokračovali malebným nábřežím ve směru k Champs-Élysées.
Pár set metrů od Vítězného oblouku jsme si na Boulevard Malesherbes vyhlédli příjemný bar Les Arbers a dopřáli si krátké posezení spojené s lehkou večeří. Dopřáli jsme trochu odpočinku našim bolavým nohám a všemi smysly nasávali atmosféru probouzejícího večerního života města módy. Po jednou pivu mne během uvolněné konverzace s Richardem, opustily poslední myšlenky na práci a naplno jsem se oddal vychutnávání počínající dovolené.
Procházku Paříží jsme zakončili na proslulém náměstíčku Pigalle, kde jsme taktéž poseděli v kavárně, sotva pár kroků od světoznámého kabaretu Moulin Rouge. Nejenom počínající tma, ale i pokročilé stádium únavy, nás přimělo okolo deváté hodiny k návratu na hotel Ibis.
Na náměstí Pigalle jsme tedy sestoupili do podzemí metra a po krátkém tápání se ve směru na Porte d´Orleans rozjeli do přestupní stanice Denfert Rochereau. Z Denfert Rochereau je to již pouhých devět stanic do Antony. A z Antony jen pár minut nadzemní jednokolejkou na letiště Orly.
Kabaret Moulin Rouge (Mart Eslem)
Hotel Ibis stojí snad tři sta metrů od letištní haly, proto ani ranní přesun k předodletovému odbavení nebude nic náročného.
Myslím, že jsme zahájili cestu do Francouzské Guyany v hlavním francouzském městě tak, jak se patří. A proto bych si na závěr dovolil použít památnou větu, kterou pronesl Leonardo di Caprio ve filmovém zpracování slavné zkázy Titaniku: “Cestujeme ve velkém stylu, jako džentlemani!”
