Kapitola 8 – Dobrodružství na hranicích v Albině

By 25.9.2003Deník 003

S ranní vstáváním jsme si nikterak nelámali hlavu. Přesto jsme se vzbudili oba již před sedmou hodinou. V poklidu jsme zabalili všechny naše propriety, vrátili klíče od pokoje a odešli směrem k výpadovce na St. Laurent du Maroni.

Štěstí nám opět přálo, v půl deváté nám zastavilo bílé Isuzu. Vzalo nás hned třetí auto, na které jsme zamávali. A jak jinak, s bělochem za volantem. První dvě vozidla řídili černoši, a proto pravidlo, kdy černý bílého nesveze, platí i nadále. Jakoby si tím podvědomě či vědomě řešili nějaký komplex.

Až na cestě jsem posnídal malé, lehce nahořklé banánky a užíval si dobrodružnou atmosféru ranního průjezdu divočinou. Dvouproudá silnička se jako had line skrze bujný porost a rudá zem sopečného původu na jejích krajnicích ostře kontrastuje se sytou zelení okolní džungle.

Terénní vůz i okolní panorama ve mne evokuje vzpomínky na dobrodružnou komedii, s Michaelem Douglasem v roli zkušeného zálesáka, odehrávající se v Kolumbii. Stačí jen zavřít oči a nasát tu vůni dobrodružství! Film jako takový působí velice motivačně při výběru destinací mých cest. Sny jsou od toho, aby si je člověk plnil a ne aby se v nich po celý život pouze utápěl. Já si je plním průběžně a stále přicházejí nové a nové.

Ani jsme se v St. Laurent du Maroni nerozkoukali a již seděli v člunu na hraniční řece. Řeka Maroni tvoří přírodní předěl mezi oběma zeměmi. Od jednoho celního úředníka k druhému nás převezli na loďce, připomínající velice hrubě stlučenou benátskou gondolu. Místo bidla a skvěle oblečeného zpívajícího gondoliéra nás převážel uniformovaný voják či policista, ovládající motorový pohon na zádi.

Bohužel se v těchto zemích nelze zcela spolehnout ani na oficiální úředníky. Náš “vykuk” nás totiž neodvezl k surinamským celním autoritám, nýbrž nás vyklopil do jámy lvové, plné dotěrných černých obchodníků a taxikářů. Donutili nás být velice nepříjemnými a darebák v uniformě po nás chtěl dokonce šest dolarů za převoz přes řeku. Raději jsme zaplatili, aby nedej bože, nedošlo na nože. Přesila byla taková, že bychom se jen stěží ubránili.

Celní budova byla za rohem asi tři sta metrů od místa vylodění. Lump ze St. Laurent du Maroni nás předložil svým kumpánům, aby nás za nekřesťanské peníze mohli odvézt do údajně hrozně vzdáleného celního úřadu pro vstupní razítka. Za dvacet tisíc místních guldenů, což je, jak jsme později zjistili, přespříliš i za transport do Paramariba, by nás zřejmě chvíli vozili dokola a poté zatočili k blízké kanceláři. Mají to zmetci, hezky vymyšlené, jak z nezkušených turistů tahat dlouhé peníze. Na nás si však nepřišli, proto také se tak vehementně hlásil náš povedený celník o svou převoznickou odměnu.

Dostali jsme do pasů svá vstupní razítka a dokonce si i vyměnili peníze v kurzu 2.800 surinamských guldenů za jeden americký dolar. Z celnice jsme se přesunuli na křižovatku vedoucí z hraničního městečka Albina do hlavního města Paramariba.

Chvíli jsme na křižovatce bez valného výsledku stopovali. Jediné, co stojí za zmínku je setkání snad s pohádkovou babičkou. Neuvěřitelně vrásčitý obličej, shrbená postava a bílé vlasy pod slaměným kloboukem, ovšem výborná angličtina. Najednou se z ničeho nic před námi objevila, jako by nám ji poslalo snad samo nebe. Poradila odkud jezdí autobusy, kolik stojí cesta do hlavního města a odradila nás od stopování. Jak se znenadání zjevila, stejně tajemně se po ní slehla i zem.

Křižovatka, na které se zjevila kouzelná babička (Mart Eslem)

Křižovatka, na které se zjevila kouzelná babička (Mart Eslem)

Vydali jsme se tedy zpět do míst, kde nás před hodinou skupinka dotěrných hochů málem okradla. Členové zmíněné bandy nás neustále sledovali z projíždějících automobilů. Málokdo z jejich osidel zřejmě unikne. Jeden z černých borců nám nabídl svezení zdarma k autobusu a sice chvíli poté, co nabízel odvoz do Paramariba za sto dvacet tisíc… Ještě při tom z okénka vykřikoval, jak jsou v Surinamu dobří lidé, přitom bůhví, jestli by nás po nasednutí do jeho vozu ještě někdy někdo spatřil.

Kruh se uzavřel a my jsme byli nuceni po pěším kolečku Albinou žádat o odvoz ty stejné hochy, před kterými jsme ráno utíkali. Nikdo jim neunikne a oni to vědí. Možná i proto netlačili hned na pilu a nechali nás nejdříve “vycukat”. Využili jsme informací od stařenky a usmlouvali odvoz do Paramariba na třicet tisíc guldenů pro oba. Zavazadla jsme však nedali z ruky dokud se mikrobus nezavřel a nerozjel. Teprve poté jsme trochu začínali věřit, že lidé v Surinamu jsou hodní a slušní.

Na břehu řeky Maroni v dodávce před odjezdem z Albiny (Mart Eslem)

Na břehu řeky Maroni v dodávce před odjezdem z Albiny (Mart Eslem)

Jestli cesty ve Francouzské Guyaně ve mne vyvolávaly dobrodružné myšlenky, pak nevím, jak výstižně popsat silniční spojení z Albiny do Paramariba. Surinam totiž na první pohled působí nesrovnatelně divočejším dojmem. Džungle je mnohem neprostupnější, cesty stokrát děravější a řidiči zde jezdí ve stejném gardu jako v Anglii. A jak jinak, v porovnání s právě opouštěnou Guyanou, opět mnohem divočeji. Řídící a štědrá ruka Evropské unie nedosáhne dál než k řece Maroni. Chybějící řád je v Surinamu vidět na každém kroku.

Na zhruba dvě stě kilometrů dlouhou cestu se nás do mikrobusu vměstnalo i s řidičem jedenáct. Vozidlo bez klimatizace s popraskaným předním oknem. Rádio na plné pecky chrlící karibské rytmy. Čas od času sprška krátkého tropického deštíku. Vedle na sedadle černá anglicky hovořící maminka Shonette s tříletým synkem Calvinem. To je v kostce náš motorizovaný přesun do metropole Surinamu.

Shonette pokračovala ve své cestě do Georgetownu, hlavního města sousední Guyany. Tam máme později namířeno i my. Ovšem nejdříve se hodláme pár dní zdržet v Surinamu. Napsala nám své telefonní číslo, abychom se s ní mohli spojit až do Guyany dorazíme také. Provede nás prý po Georgetownu. A když ne ona, tak určitě prý její teta. Není nad to, když cizince provede po neznámém městě nějaký usedlík.

Na přestupní stanici na okraji Paramariba jsme se s Calvinem a Shonette rozloučili. Oni přesedali na spoj do Georgetownu, zatímco nás řidič odvezl přes nádherně klenutý obloukový most na druhou stranu řeky Suriname. Most je klenutý zřejmě z důvodu bezproblémového průplavu zaoceánských lodí.

Klenutý most přes řeku Suriname (Mart Eslem)

Klenutý most přes řeku Suriname (Mart Eslem)

Vystoupili jsme na seřadišti mikrobusů u centrálního tržiště a pěšky došli do hotýlku Albergo Alberga na nedaleké Mr. Limapo straat. Hotel stojí v malebné uličce plné dřevěných domů stavěných zřejmě ještě v době holandské kolonizace Surinamu. Za pár dolarů jsme ubytováni v exkluzivním prostředí navíc v těsné blízkosti Prezidentského paláce.

Po zasloužené sprše jsme vyrazili do bohužel velice špatně značených ulic dvousettisícového Paramariba. Je opravdu těžké najít zde ulici a to i s mapou v ruce.

V hlavním městě žije více jak polovina obyvatel celé země čítající všeho všudy 430.000 lidí. Jednotlivé skupiny obyvatelstva jsou však tak odlišné, že se celý Surinam jen stěží nalézá svou národní identitu. Moc je v rukou kreolů, ale většinu obyvatelstva tvoří Asiaté, bývalí otroci a Indiáni. Oficiálních jazyků je hned několik. Holandština, hindština, javánština, čínština, angličtina a surinamština. Tato různorodost velice ztěžuje v bývalé holandské kolonii vládu.

Paramaribo, řečeno dle místního zvyku zkráceně Parbo, je zatím nejhezčí místo našeho dosavadního putování. Nabízí na jedné straně všechny vymoženosti moderní doby a stejně tak nepostrádá kouzlo doby minulé. Město má ode všeho trochu a výsledný dojem je opravdu překvapující.

Po zážitcích v Albině jsme si řádně vylepšili své mínění o Surinamu. Lidé jsou zde velice příjemní a mnoho z nich ovládá na slušné úrovni i angličtinu. Co více si můžeme přát?

Ulice Paramariba v koloniálním stylu (Mart Eslem)

Ulice Paramariba v koloniálním stylu (Mart Eslem)

K večeru nás dokonce personál hotelu vyzval do krásně osvětlených a bezpečných ulic na procházku. Asi sedmatřicetiletá recepční Joanne s námí poseděla u piva a vyprávěla spoustu zajímavého o sobě, o Surinamu, ale i o Guyaně, odkud pochází. Během povídání se jí v ústech třpytily zlaté zuby. Všiml jsem si, že téměř každý zde v Paramaribu má jeden či dva zlaté zuby. Je to zřejmě znak životní úrovně, či místní móda.

Po nějaké chvíli si k nám přisedla i Joannina starší sestra, která je v Surinamu na několikadenní obchodní cestě.

Obě ženy pocházejí ze čtrnácti sourozenců a neuvěřitelný byl údaj o počtu vnoučat, pravnoučat a prapravnoučat jejich nedávno zesnulé matky. Věřte nevěřte, ani nebyly schopné pořádně všechny spočítat, ale i tak se výsledné číslo pohybovalo okolo jednoho sta dětí.

Když matka zemřela, museli připravit televizní oznámení o její smrti. V Guyaně je zvykem připravit do televizního vysílání jakési parte, kterým se informuje celé rozsáhlé příbuzenstvo. Zřejmě nikdo nemá dostatečný přehled o všech svých příbuzných, a proto se zveřejní jméno zesnulého, aby se každý, kdo měl s nebožtíkem cosi společného, mohl dostavit ke smutečnímu obřadu.

Joannina sestra, bohužel jsem si nezapamatoval jméno, obchoduje se vším možných. Jak jsme však pochopili, jedná se zjevně o činnost na úrovni pašování. Surinam nemá v podstatě žádné valné národní hospodářství a údajně neexistuje ani státní rozpočet. Proto zde nebude existovat téměř žádná hranice mezi legálním a ilegálním obchodováním. Ani s placením daní to zde nebude tak horké. To se potom podniká bez berňáků, jak se říká “za prdelí”. Již chápeme, proč zde téměř každý jezdí v novém přepychovém automobilu.

S každým dalším pivem, mimochodem zdejší Parbo bier je vyráběno tzv. plzeňskou metodou, jsme se nemohli zbavit dojmu, že obě dámy se nás v tom nejlepším případě snaží zneužít. Obě pily jak o závod, zatímco já si v poklidu usrkával z pomerančového džusu. Později z nás vymámily i peníze na taxíka domů. Večerní posezení jsme ukončili vcelku brzy, lehce před jedenáctou hodinou. Však také naše vnitřní hodiny se v tu dobu chystaly odbíjet již čtvrtou ranní…