Kapitola 9 – Paramaribo

By 26.9.2003Deník 003

Podezřelé chování jsme registrovali i ráno, kdy nám bylo oznámeno, že hotel je na příští dvě noci plně obsazen. Vzápětí nám Joanne nabídla zdarma ubytování u ní doma. Jediné spojení s jejím domem je však autobus, který jezdí jen párkrát denně. Navíc je zmíněné obydlí vzdálené skoro dvacet kilometrů od centra města. Riskovat oloupení na periférii, o to rozhodně nestojíme.

Rozloučili jsme se proto s naším pokojem číslo 8. Jeho zařízení kromě dvou postelí, stolečku s větrákem a židle s umyvadlem čítalo i vestavěné sociální zařízení. Průhledný skleněný sprchový kout se ještě dal přežít, ovšem když někdo z nás chtěl odejít jinam než na malou stranu, musel požádat kolegu o opuštění místnosti. Byla to však žádost mající na zřeteli jeho vlastní dobro. A to, přestože byla záchodová mísa oddělena dřevěnou zástěnou.

Po nevalné snídani, za 2 eura byla ještě drahá, jsme započali své odchodové představení. Zaplatili jsme účet za ubytování, občerstvení a vyprání svršků. Již při placení málem došlo ke konfliktu. Starší žena v recepci, indického původu, strávila prostým sčítáním dvou cifer tolik času, jako by snad počítala soustavu deseti rovnic o dvaceti neznámých. Na papíře a k našemu údivu i na kalkulačce z ní lezla neuvěřitelná čísla. Nakonec jsme si vše spočítali sami a vytrpěli několik minut v očekávání, zda bude schopna vyřešit početní úlohu spojenou pro změnu s navrácením peněz.

Jakmile tato anabáze skončila, zanechali jsme na hotelu v úschově své batohy a vyrazili do ulic Paramariba, zajistit ještě před víkendem několik potřebných věcí. Naoko jsme se s Joanne domluvili na noclehu a abychom nevzbudili podezření z jiných úmyslů, odešli jsme pouze s nejnutnějšími věcmi. Bylo nám ovšem nade všechno jasné, že kromě mého víza do Guyany a výletu do vnitrozemí, musíme zajistit i náhradní ubytování. Ze všeho se poté elegantně vyvlíkneme konstatováním o dvoudenním výletu do džungle s odjezdem, bohužel a to musíme zdůrazňovat, již dnes odpoledne. Pro zahnání všech možných pochybností si na pozítří zamluvíme opět ubytování v Albergo Alberga.

Výhled z terasy Albergo Alberga v Paramaribu (Mart Eslem)

Výhled z terasy Albergo Alberga v Paramaribu (Mart Eslem)

Možná jsou naše podezření pořádně přitažená za vlasy, ovšem na cestách po zemích třetího světa není obezřetnosti nikdy nazbyt. Co je pro průměrně inteligentního Evropana nepochopitelné, to nemusí místní mnohdy značně omezení “tvorové” vůbec řešit. Žijí pouze přítomností, proto turistu dnes okradou a vůbec je nezajímá co bude zítra. Navíc nemají ani trochu pocitu studu, přestože je k nim našinec maximálně vstřícný a slušný. Prostě to udělají, prosťáčci, a možná se na ně za to ani nemůžeme zlobit, jsou prostě takoví. Takoví jiní a nádherně svoji. Pokud jsem se spletl, potom se předem Joanně i komukoli jinému, kdyby bral má slova příliš osobně, velice omlouvám.

Guyanskou ambasádu jsme našli na Gravenstraat číslo 82. Hledání jmenovek jednotlivých ulic a to již raději nemluvím o číslech domů, je doslova detektivní práce. Dříve či později, s většími či menšími nervy zde však najdete vše, co hledáte.

Stačilo opět jen vyplnit žádost a přiložit fotografii. Do dvou až tří hodin za pakatel třiceti amerických dolarů si můžete odnést své vstupní vízum. Upozorňuji každého zájemce, aby si připravil své dolary přesně. Úřednice totiž nebyla schopná ani deset dolarů vrátit. A to dokonce ani jejich ekvivalent v surinamských guldenech či guyanských dolarech. Čert vzal peníze, hlavní je dostat víza. Mají tu ale vypočítavé úředníky, doufám, že si slečna za mé peníze alespoň udělá radost.

Po návštěvě ambasády jsme se snažili zajistit výlet do oblasti Brownsbergského národního parku. Oblast tropického deštného pralesa v okolí vodní plochy, zvané WJ van Blommensteinmeer, nabízí mnoho zajímavého. Mimo pozorování vodního ptactva a hojně se vyskytujících primátů, lze podniknout i pěší túru ke kaňonu s krásným vodopádem.

Dlouho jsem nerozuměl, proč nikdo nechápe, kam se chceme podívat. Již jsem si počínal myslet, že i zaměstnanci místních cestovních kanceláří jsou s inteligencí na štíru. Když jsem se však dočetl, jak místní tuto oblast nazývají, dostali jsme v kanceláři agentury Metz na Dr. Nassylaan Wagenweg Straat nemilou zprávu. K výletu do oblasti, lokálně nazývané Brokopondo, je zapotřebí skupina čítající minimálně čtyři osoby. Z výletu tedy sešlo ještě dříve, než jsme se stačili rozkoukat.

Další nutností byla výměna dolarů na guldeny. Měli jsme totiž obavy, že o víkendu budou banky i směnárny zavřené. Po úspěšném “vekslování” jsme se odhodlali ještě jednou zkusit své štěstí v jiné cestovní agentuře. Po marném bloudění jsme však na kancelář Access Suriname Travel Tour zanevřeli a v neskutečném dusnu a horku se vydali hledat raději nové ubytování.

Cestou jsme chvíli odpočívali ve stínu palmového lesoparku v těsné blízkosti Prezidentského paláce. Nádherně upravený park uprostřed města byl plný dětí a navíc probíhalo i hudební vystoupení. Bohatý doprovodný program měl za úkol osvětu dětí v rámci hesla “Za Surinam čistší a krásnější”. Kultura zdejších lidí totiž velí házet vše na zem. A to, ať jsou kdekoli. Již od ranného věku se jim tedy musí vštěpovat, aby si neznečišťovali své vlastní životní prostředí.

Nevím, jak podobná kázání zabírají, ovšem jedno bylo zřejmé. Děti všeho věku se náramně bavili, hlavně tancem. Užasle jsme sledovali jak děti, které umí sotva chodit, dokáží ladně rozpohybovat svá tělíčka do skvělých tanečních kreací. Doslova se jedno před druhým předvádělo. Není však divu, mají rytmus zkrátka v těle již od narození.

Dětská akce v parku (Mart Eslem)

Dětská akce v parku (Mart Eslem)

Nové ubytování jsme zajistili pár set metrů od Albergo Alberga. Vyzvedli jsme si u Joanne svá zavazadla a se slovy : “Nashledanou v pondělí”, jsme ubytovnu opustili. Ovšem pouze já a Richard víme, že se již nikdy neuvidíme. Malá záludnost není na škodu, pud sebezáchovy je silnější a navíc Joanne nemíníme nic sáhodlouze vysvětlovat. Asi by to ani nepochopila.

Ubytovna YWCA Guest House je ve stejné cenové kategorii jako Albergo Alberga a nachází se na Heerenstraat. I architektura budovy je zvenku téměř identická. Ovšem rozdíl ve vybavení interiéru je nebetyčný. Navíc jsme se dopustili přehmatu a zaplatili hned dva noclehy dopředu.

Ubytování jsme totiž platili hned ráno, a to jsme ještě netušili, že sejde z výletu do Brokopondo. Bez výletu nás náhle v Paramaribu již nic nedrží. Navíc jsme si již odbyli i nákupy nezbytných suvenýrů a dárků z cest a nic nám nebrání ve shánění spojení k přesunu na hranice a v opuštění Paramariba, respektive Surinamu, již zítra. V recepci však již nikdo po našem příchodu se zavazadly nebyl a tušili jsme, že lepší to zřejmě nebude ani ráno.

YWCA Guest House v Paramaribu (Mart Eslem)

YWCA Guest House v Paramaribu (Mart Eslem)

Úkol proto zní jasně, najít stanoviště autobusů jedoucích do zhruba 240 kilometrů vzdáleného Nieuw Nickerie. Probili jsme se spletí ulic centra Paramariba a po ulici Waterkant došli až k centrální tržnici. Hned na konci areálu tržnice jsme zatočili do široké ulice, dalo by se skoro říci třídy, Dr. Sofie Redmonstraat.

Tato široká ulice doslova přetéká taxíky, mikrobusy a malými autobusy. Museli jsme ujít pěkný kus cesty, až na roh Redmondstraat a Hofstraat. Každých pár metrů jsme se ptali řidičů postávajících u autobusů pomalovaných pestrobarevnými barvami a vzory Karibské reggee oblasti, odkud odjíždí spoj do Nieuw Nickerie. Teprve až na úrovni hotelu Ambasador jsme byli úspěšní.

Opět však mladík v autobuse zkoušel triky platné na naivní turisty. Když jsme mu však řekli notoricky známou cenu patnácti tisíc surinamských guldenů, sklopil zrak a bez mrknutí oka souhlasil. Dokonce nás i vyzvedne přímo před ubytovnou.

Vědomi své dochvilnosti, uvádějí zdejší lidé raději časové rozmezí. Máme proto čekat na autobus mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Opět tedy brzké vstávání, ovšem hlavně když budeme daleko odsud. Poslední události nejsou nikterak valné, a to přestože celkový dojem vyznívá v pozitivní zážitky z pobytu v Paramaribu. To je záludně diplomatická věta, není-liž pravda? Možná bych se měl dát na politiku.

Kouzlo cestování spočívá ve vychutnávání i za normálních okolností nepříjemných věcí. Tak třeba naše místnost pro dnešní nocleh je strašná. Dvě postele, pochybné umyvadlo a skříň s petlicí na zámek. Místo oken pouze dřevená netěsnící okenice, kus páchnoucího hadru v roli závěsů a slabá ovšem značně hlučná lampa. A do této cely, která budí spíše dojem trestnice na Ďábelských ostrovech, než ubytovny začátku 21. století, jsme vstoupili po půldenním pochodování v pekelném parnu.

Tričko je po třech dnech užívání pruhované od nánosů vypocené soli a kalhoty jsem nevyměnil od svého odjezdu z Prahy. O vestičce oblečené přes tričko ani nemluvím, je flekatá jako prase. Jediné, co se snažím udržovat v čistotě jsou ponožky a spodní prádlo. Bez toho bych asi již trpěl nepříjemnými kožními problémy.

Levou nohu mám na dvou místech prodřenou do krve, ve vlastním potu bych se mohl koupat a určitě musím smrdět jako zvíře. Nebo jako správný chlap? Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že správný chlap musí smrdět. Ovšem na cestách musí jít má přesvědčení stranou.

Sprcha i záchod jsou společné, proto jsem také ocenil svou zásobu papírových kapesníčků a vystlal si jimi prkénko. Navštívený záchod zřejmě ani netušil, že se něčím tak heboučkým může utírat, s prominutím, prdel. Za podobnou úlevu v tuhém stavu však může být cestovatel v exotických zemích více než vděčen. Pořádné vykálení po dvoudenní pauze mě snad připravilo nejméně o pět kilo tělesné váhy. Však to byla také pěkná fuška. A po akci na záchodě mne večer ještě čeká návštěva nevábně vypadající sprchy.

Tak, to je v kostce realita cestování na vlastní pěst po rozvojových koutech světa. A to jsem na tom kolikrát byl ještě mnohem hůře. To, co bych doma považoval za nehodné lidské důstojnosti, zde v Jižní Americe, ale klidně i v Africe nebo Asii, považuji za úžasný zážitek. Že jsem blázen? Možná, ale i takových lidí je třeba. Navíc nejsem zdaleka jediný, kdo podobné věci prožívá. Děje se to tisícům cestovatelů na celém světě každou minutu a každou hodinu našich životů v pohodě a čistotě středoevropského života. A proto cestování tak miluju. Zbožňuju možnost útěku do něčeho, co doma přímo nesnáším. Nedává to smysl? A proč by mělo, vždyť vše je tak pomíjivé a relativní!

Poslední večeři v Paramaribu jsme strávili u vyzkoušeného stánku s občerstvením na břehu řeky Suriname. Pitoreskní všehochuť, kterou Paramaribo a potažmo i celá země nabízí, gradovala i o tomto večeru. Při čekání v řadě u pultu nás každý velice neomaleně předbíhal.

Richard si ve svých hlasitých komentářích v rodné češtině rozhodně nebral servítky. Nazval všechny, cituji : “Blbými prdelními ksichty”. Bohužel mu musím dát za pravdu, nízká inteligence jde zřejmě ruku v ruce s nedostatky ve způsobech chování. Skoro jsem až začínal chápat, proč byli bílí otrokáři a kolonizátoři tak krutí a tvrdí. S lidmi s IQ u bodu mrazu se jinak než s bičem v ruce domluvit asi nedá. To se spíš domluvím se svými psy než s blbým individuem, které kouká jako by včera slezlo se stromu. Je to hodně natvrdo řečeno, bohužel to odpovídá místní realitě. Ještě více politováníhodná je však skutečnost, že podobná individua, se kterými se nedá jednat “demokraticky”, máme i v naší domovině. A vůbec nemám na mysli pouze cikány či přistěhovalce…

Nábřeží řeky Suriname (Mart Eslem)

Nábřeží řeky Suriname (Mart Eslem)

Paramaribo je město kontrastů, vše zde lítá v širokém spektru doslova ode zdi ke zdi. Architektonickými rozdíly spočívajícími na jedné straně ve skleněných palácích a na druhé straně v dřevěných historických budovách s cihlovou podezdívkou počínaje, či úžasně kultivovanými a inteligentními lidmi a naopak i úžasně tupými imbecily konče. Paramaribo dokáže být vším, čím si budete přát…