Kapitola 10 – Přesun do Guyany

By 27.9.2003Deník 003

Vstali jsme do tichého paramaribského rána. Přestože teprve ve čtvrt na pět dusno bylo na hranici snesitelnosti. Pochopitelně nás opět nikdo před ubytovnou nevyzvedl. Proto jsme se asi po půlhodině marného čekání vydali na odjezdové stanoviště autobusů po svých.

Mladíci si z nás včera očividně udělali dobrý den a k autobusům zřejmě ani nepatřili. V plné polní, ke které přibyla i spousta včera nakoupených dárků, nám trval přesun patnáct až dvacet minut. Když jsme dorazili na místo, absolvovali jsme opět dohadování o ceně.

Banda “vykutálenců” se však nebyla schopna domluvit na společné strategii. Pitomci řvali jeden přes druhého. Vrcholem bylo, když nejmladší z nich nadhodil cenu dvacet pět tisíc. Během dalšího dohadování ji ale několikrát popřel, protože ho zaskočilo, jak rychle jsme souhlasili. Když se smířil, že víc z nás nedostane, naplno se ukázalo, jak vylízanou má palici.

“Dobrá, bereme to za 50.000 pro dva”, prohlásil jsem.

Očividně vynásobit dvacet pět tisíc dvěma bylo nad jeho síly, a tak nás již málem rozesmálo prohlášení : “Padesát tisíc je málo, pětadvacet za osobu nebo nic!”

Následně si však zřejmě uvědomil, jako plácl kravinu a celý kolotoč dohadování začal nanovo. Požadovaná částka se chvílemi vyšplhala opět až ke 180.000 guldenů. Proto jsme udělali obrat čelem vzad a odešli na nedalekou lavičku.

Za pár minut se mikrobus začal plnit. Přispěchali jsme proto opět i my. Jako by se nechumelilo, nás nechali nastoupit a naložit zavazadla. O ceně již nepadla ani zmínka. Snad z nás nebudou chtít nic vymáhat v Nieuw Nickerie. Za nabízenou kulturu cestování by měli spíše platit oni nám.

Do příšerného mikrobusu se nás vměstnalo dvanáct, a to ještě každý měl poměrně objemné zavazadlo. Interiér byl zničený a špinavý. Ze sedaček, které byly očividně každá z jiného auta, trčela sláma, molitan i péra. O poškrábaných oknech a zničeném polstrování na střeše a ve dveřích ani nemluvím. Navíc vše hrozně zaprášené.

Monotónní čas cesty skrze fádní porost deštného pralesa využiji k pomalému loučení se Surinamem. Málem bych zapomněl na pozorování neobvyklého zvyku, rozšířeného hlavně mezi Číňany. Spousta chlapů si zde v autě či na procházce nosí klícku se svým ptákem. V Hongkongu dle Richardových slov existují dokonce bary či čajovny, kam si muži mohou přinést svého ptáka.

Ale zpět k faktům. Severní pobřeží Jižní Ameriky, kde Surinam leží, objevil roku 1498 Kryštof Kolumbus. Ovšem až o rok později zde Španělé poprvé přistáli. Mořeplavci Alonso de Ojeda, Amerigo Vespucci a Juan de la Cosa však pobřeží pouze prozkoumali. Přestože si Španělsko o téměř sto let později oblast dnešního Surinamu přivlastnilo, zůstala až do první poloviny 17. století neobydlena.

První trvalá osada vznikla až v roce 1651 a založili ji Britové. O šestnáct let později získali Holanďané tuto kolonii výměnou za dnešní New York, který se tehdy jmenoval New Amsterdam.

Dalšími významnými daty v dějinách země je rok 1863, kdy došlo ke zrušení otroctví a posléze rok 1975. Tehdy získal Surinam nezávislost a byla vyhlášena republika.

Pestrobarevnost země lze dokumentovat i skladbou jejího obyvatelstva. Více jak polovinu tvoří Kreolové a Indo-pákistánští či Indonéští přistěhovalci. Na černochy zbývá paradoxně pouhých deset procent. Přitom těchto potomků afrických otroků, tzv. Maroons se zde poflakují mraky. Nepatrné množství bělochů pochází převážně z Holandska. Spektrum obyvatel dotváří asi tříprocentní Číňané a stejně tak zastoupení původní Indiáni.

Hlavně Indiánům se musí v nejlesnatější zemi světa mimořádně dařit. A kdoví, kolik jich tu opravdu žije, vždyť neproniknutelná džungle zabírá devadesát dvě procenta celkového území a ještě zdaleka ani není celá prozkoumaná.

Takto namixované obyvatelstvo zaujímá druhé místo na světě v počtu spáchaných zločinů v přepočtu na jednostotisíc obyvatel. Každoročně zde dochází zhruba k osmnácti tisícům trestných činů.

A když jsme u statistik, Surinamci jsou v první desítce světového žebříčku i v údajích o rozvodovosti. S necelými pěti rozvody v přepočtu na jeden tisíc obyvatel, jsou na šesté příčce, hned za Spojenými státy.

Temperament místním tedy rozhodně nechybí. Pochází odsud i celá řada vynikajících sportovců. Ti nejslavnější jsou fotbalisté, kteří se proslavili či stále ještě aktivně hrají v dresu holandské reprezentace. V čerstvé paměti mám spoluhráče kapitána české fotbalové reprezentace Pavla Nedvěda z turínského Juventusu, dravého záložníka Edgara Davidse. Mám dojem, že odsud pochází i Patrick Kluivert z FC Barcelona. A zcela jistě se zde narodily dvě slavné postavy holandské reprezentace 80. let. Bývalé opory AC Milán, Ruud Gullit a Frank Raikaard. Tito pánové ve svém životě museli absolvovat pro běžného člověka těžko představitelný skok. Z naprosté ubohosti a bídy až ke hvězdám nepředstavitelného luxusu, kterým jsou fotbalové hvězdy dneška rozmazlovány.

Po deváté hodině jsme na rozcestí kdesi v oblasti Nieuw Nickerie přesedlali z jednoho mikrobusu do druhého. Po neupravené, ovšem překvapivě málo prašné cestě, jsme pokračovali k převozu přes další hraniční řeku na naší cestě, vodní tok Corantija.

Tato část cesty, připomínající spíše safari než seriózní přesun veřejnou dopravou, vedla z části skrze banánové plantáže. Se zájmem jsem sledoval zejména důmyslný a funkční zavlažovací systém umělých kanálů. Když jsme projeli rovinatými plantážemi, čekal nás již jenom kousek bujnou vegetací na hraniční přechod.

Cesta k hraničnímu přechodu (Mart Eslem)

Cesta k hraničnímu přechodu (Mart Eslem)

Za deset amerických dolarů jsme si zakoupili lodní lístky na trajekt do Guyany. Naše obavy o nemožnosti výměny peněz o víkendu zahnal jeden velice příjemný a vstřícný pán ve žlutém tričku s nápisem New York. Nejenom nám sdělil oficiální směnný kurs v poměru 192 guyanských dolarů za jeden americký, ale navíc byl tak moc laskavý a dal nám své peníze, abychom si mohli v místní kantýně koupit něco k pití. Džentlemani ještě žijí a dokonce i v takové díře, jakou surinamsko-guyanské hraniční pásmo zajisté je.

Pití přišlo velice vhod vzhledem k dvouhodinové pauze zbývající do odjezdu lodi na guyanský břeh. Ještě na surinamské straně si nás odchytil podnikavý mladík s mikrobusem a dohodli jsme se na odvozu do Georgetownu za 1.200 guyanských dolarů na osobu. Tedy téměř zadarmo.

Naložili jsme si k němu do auta batohy a mohli se v prostoru hraničního přechodu pohybovat jen tak na lehko. Je pravda, že jsme poté na guyanské straně při vyřizování vstupních formalit trnuli strachy, zda nám i se všemi věcmi neujede. To by se nám cesta rázem pěkně prodražila.

Přívoz do Guyany (Mart Eslem)

Přívoz do Guyany (Mart Eslem)

Na hraničním přechodu Moleson Creek se nás vměstnalo do mikrobusu Toyota hned čtrnáct pasažérů. A začala ďábelská jízda po nečekaně slušné silnici vedoucí podél pobřeží Atlantiku od hranic dále na severozápad. Směrem k dalšímu trajektu v městečku zvaném New Amsterdam.

Možná Novému Amsterdamu příliš lichotím, když jej nazývám městečkem, protože zřejmě jediné město v zemi bude Georgetown. Tam, v hlavním městě, také žije téměř polovina z celkového počtu 770.000 obyvatel Guyany. Na naší cestě zatím skoro přesně platilo, že hlavní město nově navštívené země čítalo stejně obyvatel jako celá populace v zemi právě opouštěné. To znamená, že zatímco ve Francouzské Guyaně je každé přistání letadla možno považovat za poměrně závažnou statisticko-demografickou událost, zde v Guyaně již bude podstatně živěji.

V přístavu na břehu řeky Courantyne jsme si mohli konečně dopřát něco k snědku. Rýži s pikantním kuřecím stehýnkem jsme spláchli ředěným džusem z cukrové třtiny. Něco podobného a na tak strašně odpudivě vypadajícím místě jsem jedl i pil poprvé v životě. Velice divoce vypadající tržnice před vstupem na přístavní molo rozhodně nikterak nebudila důvěru bezúhonného pobytu. Lidé však byli překvapivě milí a vstřícní. Dokonce i k fotografování.

Na trajektu jsme si koupili další pití a ochutnali smažené banánové lupínky. Po počáteční nedůvěře jsme smlsli dva balíčky. Chutnalo to podobně jako bramborové lupínky.

Trajekt v New Amsterdam (Mart Eslem)

Trajekt v New Amsterdam (Mart Eslem)

Na druhé straně řeky jsme z vesnice Rosignol pokračovali v jízdě do hlavního města. Kromě Georgetownu je v Guyaně vše považováno za venkov. Podél pobřeží se táhne silnice až do hlavního města. Po celé její délce se rozkládá jakási venkovská aglomerace čítající většinou dřevěné budovy na visutých kůlech v jedné či maximálně dvou řadách za sebou. Jen velice zřídka lze zahlédnout pěknou zděnou stavbu. Za domy začíná prales, vystřídaný občas pastvinou či plantáží cukrové třtiny. Navíc se v okolí silnice všude volně potulují pasoucí se krávy. Jednu z nich jsme málem i srazili.

Projeli jsme totiž tak rychle kolem jejího telátka, až ji tím vyprovokovali k zoufalému činu. Vrhla se rohy přímo na bok našeho auta. Řidič však kolizi bravurně zvládl.

Jelikož jsou obydlí takto roztažená podél silnice a není téměř patrná hranice mezi jednotlivými vesnicemi, zjistili jsme zcela náhle, že se již nacházíme v ulicích Georgetownu. Toto zjištění nám přivodilo malý šok. Příšerně špinavé, zašlé a nepřehledné město se nám ani trochu nelíbilo. Při rozhlížení po ulicích Georgetownu je člověku nade vše jasné, proč ještě před pár lety město soutěžilo s kolumbijskou Bogotou o titul nejnebezpečnějšího města Jižní Ameriky. Na ošklivých ulicích zde docházelo ke každodenním násilnostem. Ani nyní zde však člověk nemá nikterak velký pocit bezpečnosti.

Na periférii Georgetownu (Mart Eslem)

Na periférii Georgetownu (Mart Eslem)

Byli jsme proto rádi, když nás řidič dovezl přímo před hotel Campala International. Příjemný hotýlek se nachází v Camp Street a nabízí ubytování za rozumnou cenu. Navíc v údajně bezpečné části města.

Osprchováni jsme zaskočili na jídlo do restaurace The New Thriving, nacházející se sotva dvě stě metrů napravo od hotelu. Podél silnice se v příkopech drží voda, která je plná hnijících odpadků, a proto i odpovídajících způsobem zapáchá. Pomalu se setmělo a ulice díky nevalnému veřejnému osvětlení opravdu nepůsobí zrovna dojmem překypujícím bezpečností.

Jediné, co jsme před návratem do hotelu stačili zaregistrovat, je velký opevněný areál věznice, zabírající celý jeden blok ulice asi sto metrů vlevo od Campala International. Doufáme, že nějaký maník v noci neuteče z cimry a nenaruší náš klidný spánek na pokoji číslo 108.

Georgetown je na první pohled snad to nejodpornější místo na světě, ale uvidíme zítra. Ráno moudřejší večera, a proto se rádi necháme překvapit.