Kapitola 2 – Praha – Košice

By 29.8.2004Deník 004
Fontána na pěší zóně v Košicích (Mart Eslem)

Fontána na pěší zóně v Košicích (Mart Eslem)

Mé menší ranní obavy se ukázaly jako bezpředmětné. Bratr Michal, ačkoli k smrti nenávidí brzké vstávání, dorazil přesně ve čtyři ráno. Poprosil jsem jej totiž o odvoz do Prahy. V šest hodin odjíždí autobus, kterým se přesuneme na východ Slovenska. Cesta do Košic zabere dvanáct hodin. Celou polovinu neděle tedy prosedíme v autobuse.

Milan i Pavel také nezklamali a oba čekali na domluvených stanovištích, ze kterých jsme je postupně vyzvedli. Bratr má řidičský průkaz teprve pár týdnů. Na jednu stranu rád využije každou příležitost k projížďce, ale na straně druhé je tak trochu “janek” a na sedadle smrti po jeho boku občas musím krotit jeho temperament. Je pravda, že ani já jsem nebyl v jeho věku jiný, a proto mi vlastně oplácí stejnou mincí, jakou jsem tehdy i já děsil spolucestující, aniž jsem si to uvědomoval.

Přeji ovšem bratrovi, aby jeho proces vybouření za volantem neměl vyvrcholení, jakého jsem se před deseti lety dočkal já. V roce 1994 jsem jako student vysoké školy zneužil nepřítomnosti rodičů a z garáže si bez dovolení vypůjčil otcův automobil. Touha mladých chlapců po silných vozech je asi zcela normální a nepodléhá v čase žádným vlivům. Celonoční objíždění všech možných diskoték v okolí rodného města Ústí nad Labem skončilo jak jinak, nad ránem vážnou dopravní nehodou.

Na konci jedné vesničky jsem přidal plyn a na štěrku u krajnice nekvalitní vozovky jsem dostal smyk. Než jsem se nadál, obrácen na střechu, jsem ležel v příkopě. Kromě leknutí se mi naštěstí nic vážného nepřihodilo. Šok však byl stupňován velmi neuspokojivým vzhledem otcova dvoulitrového Opela. Škoda se vyšplhala na sto padesát tisíc korun, a to jsem mohl děkovat bohu, že většinu uhradila pojišťovna.

Inu, jak se říká, každý si musí nabít ústa, aby se poučil. Musím přiznat, že od té doby mám za volantem strach a respekt. To ovšem spoustě hlavně mladých řidičů chybí a bohužel spousta z nich se svého poučení již nedožije. Proto přeji bratrovi, aby k jeho uklidnění a uvědomění vedla co nejméně dramatická cesta. A nejenom jemu.

Na autobusové nádraží Na Florenci jsme dorazili v dostatečném předstihu. Měli jsme tak čas, abychom se na lavičce nasnídali. Vezeme s sebou samozřejmě jídlo, a to vzhledem k předpokladu nemožnosti občerstvení v průběhu cesty autobusem. Jídlo samozřejmě také máme v batozích, pro případ nouze na Ukrajině a v Moldavsku. Netuším totiž, jaké budou stravovací možnosti v Karpatech a také chceme, co nejvíce ušetřit.

To mi ta neděle u snídaně pěkně začíná! Po nakrájení salámu jsem si otíral mastný nůž do papíru a omylem si prořízl levý prostředníček. Sice téměř bezbolestné zranění, ovšem velice silně krvácející. Jsme však připraveni na všechno, a proto nebylo problém ránu okamžitě ošetřit. První památku na tuto cestu mám již tedy za sebou ještě dříve, než jsme nastoupili do autobusu naší první etapy z Prahy do Košic.

Cesta autobusem se jeví mnohem náročnější než stejně dlouhý přesun letadlem. Přestože klimatizován, slunce pražící do kabiny autobusu je po téměř probdělé noci hodně únavné. Kromě boje s únavou bojuji i s “vlkem”. Až včera večer jsem se vrátil z volejbalového turnaje a celodenní sportování si vybralo svou daň v oblasti slabin. Trpím tedy nepříjemnou bolestí ještě dříve, než jsem udělal pořádný krok. Doufám, že můj problém nebude mít tendenci ke zhoršování, ale spíše naopak se jej zbavím ještě před první karpatskou túrou.

Zatím cesta na Východ probíhá klidně až nudně, ovšem první dobrodružství na sebe jistě nedá dlouho čekat. Vždyť podle plánu již zítra překročíme slovensko-ukrajinskou hranici a budeme nocovat v Užhorodu.

Autobusem překonáme stovky kilometrů po území předválečného Masarykova Československa. Zatímco k oddělení Slovenska došlo teprve před jedenácti lety, Zakarpatskou Ukrajinu sebralo násilím Stalinovské Rusko již po druhé světové válce. Jedná se nyní o tři nezávislá území, avšak kořeny minulosti nás stále spojují, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. I díky tomuto odkazu minulosti bude naše cesta zajímavou.

Výprava na Divoký Východ se značně vymyká praxi mých dosavadních cest. Díky vzdálenosti od domova nebylo třeba využít služeb žádné z leteckých společností a bez problémů se tak můžeme držet hesla “hlavně co nejlevněji”. Výdaje redukujeme, jak během cesty, tak i během jejich příprav. Celý dnešní den jsem přežil o chlebu se salámem a vodě, připravené již doma.

Další významnou úsporu, kterou musím zmínit hlavně s ohledem na naše možné následovníky, bylo samotné zvolení dopravního prostředku. Pominu-li letadlo, i vlak je podstatně dražší. Existuje i přímá linka Praha-Užhorod, ale podržte se, stojí okolo pěti tisíc korun pro jednoho! Nás přitom cesta přijde ani ne na pětkrát méně.

Spoj Praha-Košice za necelých šest set českých doplní spoje Košice-Michalovce a Michalovce-Užhorod, počítám každý zhruba po dvou stovkách korun slovenských. Však se říká, kdo šetří má za tři. A my tři se za cenu jedné přímé jízdenky dostaneme na Ukrajinu také a ještě nám zbude dostatek peněz na nocleh a občerstvení, jak v Michalovcích, tak v Užhorodu.

Informace existují o každé části světa, pouze si člověk musí dát tu práci a najít je. Třeba to v tomto bodě budou mít čtenáři deníku naší výpravy v budoucnu jednodušší i mým přičiněním. Hlavně, aby se našlo dost odvážlivců. Nejkrásnější na naší trase je, jak si ji může dovolit úplně každý. Stačí pouze dobrodružné srdce a ochota poprat se s nástrahami méně známých končin. Pokud vás však děsí i náznak něčeho adrenalinového, raději na Divoký Východ hned zapomeňte!

Do Košic jsme dorazili před šestou hodinou a na autobusovém nádraží se ihned informovali na další spojení do Michalovců. Bylo nám doporučeno, namísto pokračování cesty, raději přenocovat ve východoslovenské metropoli. Za celkem přijatelnou cenu strávíme noc v železniční ubytovně v těsném sousedství autobusového nádraží. Z adresy Bajzova 14 to máme pár kroků na nástupiště 25, odkud během dne téměř každou hodinu odjíždí spoj do Michalovců. Pro jistotu pojedeme již tím prvním v pět hodin ráno.

Ve směnárně hotelu Slovan jsme si vyměnili potřebné slovenské koruny a náročný den zakončili sklenicí Zlatého bažanta. Výborné místní pivo jsem si dopřáli v zahradní restauraci na krásně upravené a překvapivě živé pěší zóně v centru města.

Na turnaji, kterého se účastním již bezmála deset let, jsme se poprvé probojovali do finále. Sice jsme finále nedotáhli vlastními chybami do vítězného konce, ale i tak byl pohár za druhé místo naším úspěchem. Připomíná mi to trochu rčení, jak si každý úspěch vyžádá svou daň. Zdaňovací období však nesmí být příliš dlouhé, i když na druhou stranu bude v Karpatech lepší bojovat s vlkem “svědícím” než s vlkem zakouslým do ruky či do stehna. A v Karpatech vlci a zřejmě i medvědi rozhodně budou.