Kapitola 1 – Cesta proti předsudkům

By 28.8.2004Deník 004

Na podzim roku 2004 jsem na stránkách svého deníku zachytil cestu do východní Evropy. Když si ve svých denících čtu s odstupem několika let, mnohdy se musím sám smát svým postojům a náladám. Je zajímavé, jak se člověk v čase po všech stránkách mění. A mé cestování tento přirozený proces ještě mnohonásobně zrychluje. Jako každá z mých cest, i toto putování na “Divoký Východ” mě nesmírně obohatilo. A nejenom mě, ale i mé dva kumpány. Na Ukrajinu, Moldavsko i Rumunsko budeme vždy velice rádi vzpomínat…

Nastal čas zčeřit opět vody konzumního způsobu života a vyrazit si užít další dobrodružství. Momentální finanční omezení po přestěhování do nového domu, ale i opravdový zájem o končiny ve Východní Evropě mě postavili na startovní čáru nové cesty.

Divoký Východ, tak víceméně metaforicky nazývám svou výpravu po území Ukrajiny, Moldavska a Rumunska. Ovšem metafora Divoký Východ vznikla pouze díky nedostatečně informované veřejnosti v České republice. Bohužel většina doma vysedávajících spoluobčanů rozšiřuje své obličeje v němém údivu nad mým rozhodnutím vydat se do těchto “zaručeně nebezpečných” končin.

Nejčastější proklamace typu “Vždyť vás tam okradou” nebo “Odtamtud se nevrátíte” mi připadají spíše jako urážka lidí, které máme možnost potkávat i u nás doma. Ukrajinci i Moldavané si v České republice s větším či menším úspěchem vydělávají na snazší život svých často doma v bídě čekajících rodin.

Místo uznání se jim však bohužel dostává výsměchu hlavně těch Čechů, kteří se jim ani náhodou nevyrovnají v úsilí jakým “podřadné” práce vykonávají. Řeči o mafiích a ganzích hrdlořezů jsou také jen chabou výmluvou lidí majících obavu překročit stín svého vlastního strachu. Přitom stačí pouze chtít získat pravdivé informace a ihned obě země uvidíme v jiném světle.

Pravda, obě post-sovětské republiky nabízejí svým obyvatelům většinou nelehký boj s bídou a nedostatkem. Ovšem těžké sociální podmínky ještě neznamenají automaticky zlé lidi a vůbec již neatraktivní krajinu či absenci turistických zajímavostí.

Přijde mi již k smíchu, když mě varuje vyjukaná paní na nádraží před nebezpečností míst mé výpravy. Zajímalo by mě, co by mi tatáž paní řekla před cestou na Antarktidu nebo jak by hodnotila můj pobyt v hlavním městě Guyany, pekelném Georgetownu. Zřejmě by šla do mdlob.

Já se naopak těším a na místo strachu jsem plný očekávání. Čeká na mě zase něco zcela jiného než v Africe či Jižní Americe. Něco, co může být na druhé straně velice blízké realitě rodných Čech s malou odchylkou v časovém zařazení. Tuším, že asi ne náhodou se říká, jak se na Zakarpatské Ukrajině zastavil čas. Možná nás tedy čeká výlet do doby před sto lety. O to víc se těším. Vždyť, kdo by odolal cestování v čase při vynaložení tak malého množství prostředků.

Zkrotím však prozatím své úvahy a ujmu se představení svých parťáků pro nastávající cestu. Doslova jsem přemlouval a ukecával dva své dlouholeté kamarády. Mladší Pavel sice souhlasil ihned, ovšem s přibývajícím časem začal svého rozhodnutí litovat. Nedokázal totiž čelit názorové většině varující před pošetilostí jeho jednání. Ještěže později projevil zájem i další kamarád Milan, a tím Pavla trochu uklidnil.

Ve dvou se to lépe táhne. Tím mám na mysli dva naprosté zelenáče, kteří mimo Čechy téměř vůbec nikdy na vlastní pěst nevyrazili. Milan se tedy poprvé vydá na cestu delší než pouze na letiště. Tím mám na mysli, jak mě doposud doprovázel nebo lépe řečeno odvážel maximálně k odletu na některou z mých cest. Teď tedy konečně bude mít tu čest doprovázet Marta Eslema po celou dobu dvoutýdenního dobrodružství na Divokém Východě. Tam se totiž tři kamarádi na konci srpna léta páně 2004 vypravili.