Kapitola 4 – Mukačevo

By 31.8.2004Deník 004

Chlapi včera přišli z večerní obchůzky města mírně zklamáni. Do deseti hodin čekali marně v centru na přívaly děvčat, kterých bylo přes den město tak plné. Jejich předsevzetí, jak si z Užhorodu přivezou své manželky, tak vyznělo vniveč.

Ovšem pokud si někdo chce “pořídit” krásnou a skromnou partnerku, má k tomu zde výjimečnou příležitost. Krása a skromnost jsou kombinací, která u českých dívek již není nikterak v módě. A nebo si lze na Ukrajině s děvčaty pouze užít pár příjemných dní. To nechť si každý dle svého gusta přebere sám.

Nicméně je pravda, že před pár týdny se mě v Čechách jeden ženitby chtivý Ital optával na dívky. Požadoval od nich prostou svatbu z rozumu. Staň se mou ženou a za odměnu budeš mít zajištěn slušný život. Budu tě respektovat i ctít a milovat se mě časem naučíš.

Jednoduchá dohoda, se kterou však neměl mnoho šancí na úspěch. Z legrace jsem mu tehdy odpovídal, jak musí dál na Východ, třeba na Ukrajinu. A také jsem mu slíbil, že zde omrknu situaci a budu jej informovat.

Zde by bez šancí, dle mého názoru, rozhodně nebyl. Však se také jedná o celkem sympatického pětatřicátníka. Ženy na ulicích jako by se předháněly v soutěži o tu nejkrásnější. Možná i s cílem potkat podobného prince z pohádky, který je zahrne blahobytem. I takový může být svět počátku třetího tisíciletí.

Budík sice byl nastaven na sedmou hodinu, nicméně pokoj jsme opustili až v půl desáté. Ostatně nemáme kam spěchat, jsme na dovolené a zatím se nám bez potíží daří plnit časový plán cesty. Taxík, tentokrát modrý žiguli kombi, nás odvezl přes půl města až k hotelu Zakarpať. Před hotelem je stanoviště mikrobusů, tzv. maršrútek. Tedy opět systém, který znám z cest po jiných kontinentech.

Blonďatý mladík za volantem taxíku nás vezl širokými třídami svého města a naskytla se tak možnost poznat i části Užhorodu, které jsme včera nenavštívili. Opět se potvrdilo, že ukrajinské město není rozhodně ošklivé. Spousta zeleně okolo domů a v parcích je udržovaná a ulice jsou čisté. Silnice a chodníky, pravda trochu rozbité, ale celkově je znát jak se město pomalu rozvíjí.

Po desetiletích chátrání, hlavně díky nezájmu o investice ze strany Sovětského impéria, se zašlé budovy pomalu opravují, modernizují a staví se i úplně nové. Ukrajinci tím mají před sebou nelehký úkol, který možná bude trvat celá desetiletí. Posunout krásu svých měst na úroveň krásy vyzařující z jejich žen. Taxikář totiž prohlásil, že ukrajinská děvčata jsou nejkrásnější na světě!

Za 65 hřiven nám byl nabídnut převoz do Mukačeva i taxíkem. S díky jsme odmítli z důvodu neekonomičnosti této varianty. Vždyť maršrutka nás vyjde na hřiven dvanáct.

Pečlivě si střežíme dojem chudých turistů cestujících nalehko a tedy i bez peněz. Funguje to náramně. Nikdo nás neobtěžuje a nebudeme zřejmě ani středem pozornosti žádných chmatáků. Situace nepoznaná na cestách mimo Evropu, kde je turista, jakkoli vypadající, okamžitě středem pozornosti.

Afričtí, asijští i američtí taxikáři či jiní výtečníci mají jasno. Když jsi měl na letenku k nám, musíš mít zákonitě peníze. A ve svém úsudku se nemýlí. Samozřejmě většina turistů s sebou veze peněz dostatek a jejich hotovost mnohdy značně překračuje výši průměrných výdělků v dané zemi.

A na Ukrajině? Ticho po pěšině. Přišli jsme pěšky odněkud ze Slovenska s batohem na zádech a šetříme, kde můžeme. Nikdo nás neobtěžuje, spíše se nám snaží, chudákům, ještě pomoci. Lidé jsou zde možná chudí, ale hrdí a přátelští. Tedy na hony vzdálení představám o zlodějích a hrdlořezech.

Mukačevo je s devadesáti tisíci obyvateli druhým největším městem Zakarpatí. Na první pohled je podstatně chudší než nedaleký Užhorod. Ovšem soudě dle hezkého centra a moderních vil novodobých zbohatlíků, i zde se blýská na lepší časy.

Vystoupili jsme u autobusového nádraží a dali si batohy do úschovy zavazadel. Taxíkem, jak jinak než žigulíkem, jsme si skočili na prohlídku největšího lákadla Mukačeva. Asi dva kilometry jižně od centra stojí na kopci, vysoko nad okolním rovinatým terénem, hrad Palanok. Za svůj název vděčí pojmenování středověkého opevnění (palisáda).

Nádvoří hradu Palanok v Mukačevu (Mart Eslem)

Nádvoří hradu Palanok v Mukačevu (Mart Eslem)

Vasil, mladý ukrajinský taxikář, hovořil i trošku česky. Za čtyřicet hřiven nás odvezl k hradní bráně a čekal na nás až do konce prohlídky. Nikdy nedobytý hrad měnil od 9. století častokrát majitele i své osazenstvo.

Slovany vystřídali Mongolové, aby začátkem 14. století ustoupili uherskému králi. Hrad v průběhu staletí sloužil také jako věznice rakouského císařství a v roce 1929 zde byla umístěna i československá vojenská posádka. Dnes slouží převážně jako muzeum a probíhají zde právě záchranné restaurátorské práce. Hlavně na hradbách a v příkopě pod padacím mostem.

Jak jsme se na zpáteční cestě dozvěděli, pracoval Vasil nějaký čas v Podkrkonoší. Na šachtě u Žacléře. Byl dokonce tak laskavý, že nás, již zadarmo, odvezl i ke klášteru Sv. Mikuláše postaveného roku 1409.

Původně zřejmě dřevěná stavba byla roku 1772 přestavěna na zděnou budovu. Protože jsme nechtěli zdržovat a v areálu kláštera byla i různá omezení vstupu, vyfotografovali jsme si zelenobílou budovu s lesklými stříbrnými kupolemi pouze ze břehu řeky Latorice. Ta protéká asi sto metrů ode zdí kláštera.

Klášter Svatého Mikuláše v Mukačevu (Mart Eslem)

Klášter Svatého Mikuláše v Mukačevu (Mart Eslem)

Změnili jsme nepatrně plán a v Mukačevu nepřespíme. Vyzvedneme si zavazadla z úschovny a budeme pokračovat dál do Chusti. Za osm hřiven, ale pro změnu taxíkem. Před autobusovým nádražím jsme potkali taxíkáře hovořícího dobře česky a ten nám tuto možnost sám nabídl. Nechme se tedy překvapit.

Než jsme si však stačili vyzvednout batohy a zakousnout výborné pirožky, zmizel. Pirohy plněné mletým masem, bramborovou kaší nebo povidly. Takový výběr byl u starší paní prodávající domácí lahůdku přímo z remosky. Za osmdesát kopějek jsme ochutnali mleté maso i bramborovou náplň. Na povidla jsme se necítili.

Do Chusti jsme taxíkem nakonec přece jenom odjeli. Při shánění maršrútky jsme se malým trikem dostali do taxíku, který z něco málo přes šedesát kilometrů vzdálené Chusti, zrovna “priéchal”. Za sto dvacet hřiven bude mít vytížení na zpáteční cestě a ještě si přivydělá další cestou do Mižgurje.

Nepřenocujeme totiž ani ve stotisícové Chusti, ale s definitivní platností o dalších šedesát nebo sedmdesát kilometrů severněji ve vesnici Mižgurje.

Cena dopravného je sice nepoměrně vyšší než co jsme plánovali, nicméně tímto přesunem ušetříme čas. A jak je známo, čas jsou peníze. Nebo chcete-li, tady na Východě “ďéngy”.

Silnice jsou stále poměrně slušné a hodně se také pracuje na jejich dalším vylepšování. Největším nepohodlím jsou tak paprsky slunce nemilosrdně pálící skrze skla neklimatizované Audi vyrobené roku 1986.

Antracitové auto je tedy stejný ročník jako můj mladší bratr Michal. Ve stejném roce navíc došlo k asi největší tragédii Ukrajinských dějin. K havárii jaderného reaktoru Černobilské elektrárny. Následky výbuchu trpí lidé dodnes.

V Chusti začal malý tanec. Řidič Audi najednou začal všude možně zastavovat, vylézal z auta a zastavoval mikrobusy i autobusy. Najednou se již z domova nechtěl trmácet dále na sever do Mižgurje. Všechny spoje na trase z Chusti do Ivano-Frankijska byly však přecpané k prasknutí. Zítra totiž začíná nový školní rok a dochází k velkému přesunu dětí z prázdninových štací do škol.

Nemuseli jsme tedy předčasně vystupovat a pokračovalo naše “safari”. Safari jsem příhodně nazval neustálé otáčení a obdivování místních dívek ze strany Milana a Pavla. Přiznám, že se občas také mrknu, ale rozhodně si všímám i ostatních věcí.

Cesta na sever již vedla o poznání divočejší krajinou. Rozbité silnice, které místy až ztrácely význam toho slova a roubené domečky roztroušené na stráních podél, jistě pamatují ještě předválečné Československo.

Podél řeky Riky jsme projížděli údolím ve stínu Karpat. Mnohdy již pár metrů za krajnicí stoupaly stráně, které by se daly vyšplhat pouze po čtyřech. Zelené lesy a pastviny, čistý vzduch, klid a voda, která se dá pít. Pravá divočina.

Plynulost naší jízdy jen občas zpomalily již zmiňované obrovské díry ve vozovce nebo zatoulaná kráva, tupě stojící uprostřed silnice. A omámeni okolní přírodou jsme dorazili před třetí hodinou odpoledne na autobusové nádraží v Mižgurje.

Autobusové nádraží v Mižgurje (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Mižgurje (Mart Eslem)

Jen skutečnost, že na konci světa jsem osobně byl, mi nedovolí stejnou mincí ohodnotit naše pocity při vystoupení z taxíku. V těsné blízkosti autobusového nádraží se nachází hned dvě možnosti ubytování. Jednou je odpočinek v tzv. “kómnatach ótdycha” přímo v budově čekárny autobusového nádraží. Druhou volbou může být a také bude ubytování v hotelu Kooperator.

Ovšem název Kooperator lze číst pouze na rezavé ceduli u silnice. Na budově samotné nic jiného než téměř nečitelný nápis hotel, v azbuce, nenajdete. Většina lidí tedy vůbec netuší jak se jmenuje. Naštěstí je snad padesát kroků od nádraží a nelze jej proto přehlédnout. No, vlastně jsme jej přehlédli a museli se nejdříve zeptat jedné slečny nakupující na tržišti přímo před hotelem.

Na pokoj “nóměr” 7 jsme si pouze uložili zavazadla a vyrazili na obchůzku. Skončili jsme u břehu řeky Riky a na ohni si tam připravili večeři. Během jídla jsme sledovali spousty rybářů, taktéž zřejmě lovících svou večeři.

Kromě lovců ryb u břehu řeky jeden muž pral prádlo. Stav vody je začátkem září tak nízký, že lze řeku přebrodit. Toho také po chvíli využil i obrovský nákladní Kamaz.

Okolo nás se volně pásly kozy i krávy, ovšem příroda je značně znečištěna všude se povalujícími odpadky. Okolní stráně jsou navíc drancovány těžbou dřeva, což způsobuje krajinnou erozi a stále častěji i záplavy. Pomalu dochází, ve jménu peněz a ziskuchtivosti, k devastaci jedinečných přírodních krás Karpat. Problém, bohužel tak častý ve většině krásných končin naší planety…

Řeka Rika u Mižgurje (Mart Eslem)

Řeka Rika u Mižgurje (Mart Eslem)

Po setmění jsme si dali již jenom pár piv v baru naproti hotelu a vrátili se na pokoj. Vzhledem k téměř úplné absenci veřejného osvětlení asi není příliš radno potmě bloudit ulicemi Mižgurje.

Ještěže jsme se koupali odpoledne. Nevalná koupelna bez teplé vody by večer, kdy se citelně ochladilo, byla spíše zkušebnou pevné vůle než místem úlevy a relaxace. Aspiruje navíc na přední umístění v mém osobním žebříčku, co se odpudivosti týče.

Opět zelenkavé místy opadané obklady a vana. Vana je sice normálních rozměrů, ovšem má společnou baterii s umyvadlem. Nelze se v ní tedy osprchovat. Člověk se musí pod proudem ledové vody různě kroutit, aby dokázal opláchnout všechny záhyby těla.

Paneláky v Mižgurje (Mart Eslem)

Paneláky v Mižgurje (Mart Eslem)

Dno vany je poměrně kluzké a proto si musíme dávat pozor na upadnutí. A to hned ze dvou důvodů. Pominu-li zhmoždění, v době kdy u nás platí normy Evropské unie, zde platí možná tak normy Carského Ruska. Kabel elektrického vedení je na zdi kousek nad umyvadlem i vanou přibitý rezavými hřebíky do spáry obkladaček!

Museli jsem si tedy dávat pozor, abychom se ve vaně nezaklepali. A to jak zimou, tak úderem elektrického proudu. V Karpatech se tedy chudoba a nelehké podmínky žití začínají projevovat plnými doušky. Čeká nás teprve to pravé dobrodružství!