Kapitola 3 – Užhorod

By 30.8.2004 Únor 7th, 2016 Deník 004

Třebaže v pět ráno, město již bylo dávno na nohou. Uvítalo nás v ulicích čilým ruchem lidí spěchajících do zaměstnání.

A deset minut po páté jsme již nastupovali do autobusu, který nás za necelých sto slovenských korun odveze do Michalovců. Dalším spojem už vyrazíme přes hranice.

Plni očekávání vyrazíme do neznáma v duchu mých vlastních pravidel. Činy, které již tvoří součást mých zkušeností, považuji za samozřejmé. Obdivuji však činy, ke kterým jsem ještě sám nenašel odvahu. Až mi jednou na konci života budou promítat poslední film, ať je na co se dívat!

A proto hurá do víru dní tvořících život Mart Eslema. Do dní krásných i když náročných a bohužel do dní, kterých je v životě tak málo. Do okamžiků svobody myšlenek a ducha.

Po půl sedmé jsme vystoupili v Michalovcích na autobusovém nádraží. K našemu překvapení však dálkové autobusy, tedy i ten náš na Ukrajinu, odjíždějí od nádraží vlakového. Původní informace dokonce uváděla pouze nutnost zakoupení jízdenek na druhém konci města. Zdálo se to nelogické, ovšem pouze jsme špatně rozuměli a vracet se již nebudeme muset.

Přes pěší zónu centra Michalovců jsme šli stále rovně a po dvou kilometrech jsme na křižovatce před mostem či jakýmsi nadjezdem, zabočili doprava. Po pár stech metrech je nalevo hned vedle nákupního centra Hypernova vlakové nádraží.

V těsném sousedství jsou i autobusová nástupiště. V půl osmé z nástupiště číslo jedna odjíždí i náš spoj do Užhorodu. Dorazili jsme tedy akorát čtvrt hodiny před odjezdem. Jízdenka včetně poplatku za zavazadla opět vychází pod sto slovenských korun pro jednoho.

Ještě před nástupem do starší ovšem čisté Karosy jsem si stihl vyměnit asi padesát ukrajinských hřiven a zaběhl do nedaleké lékárny pro Fenistil gel na “vlka”.

Dle jízdního řádu odjíždí autobus do Užhorodu pouze čtyřikrát za den. Asi okolo šesté, v půl osmé, před devátou a po poledni. Podle slov jednoho z řidičů se střídá v zajištění dopravy slovenská strana s ukrajinskou. Spolehlivější však bude nastoupit do autobusu slovenského. Ukrajinský spoj totiž také někdy nedorazí vůbec a museli bychom čekat další čtyři hodiny, kdy po obědě odjíždí poslední pondělní autobus. Nedokážu posoudit, zda se nejednalo více o reklamu svému zaměstnavateli než o skutečnost. Kdo ví ?

Užhorod je vzdálen od Michalovců pouze něco málo přes třicet kilometrů. V autobuse nás bylo pouze sedm, ale přesto spoj nebyl zrušen. To je v přímém kontrastu s mými zkušenostmi z Afriky či Jižní Ameriky, kdy podobné přesuny zabezpečují malé mikrobusy, ale i ty čekají dokud nejsou naplněny zájemci o odvoz.

Inu jiný kraj, jiný mrav a možná i jiná ekonomická realita. V porovnání s předešlými spoji platí pravidlo, jak ostatně i Milan vtipně poznamenat : ” Čím dál na Východ, tím méně lidí s námi v autobuse jede!”

Přechod hranic proběhl bez sebemenšího problému. Samozřejmě jsme museli vyplnit vstupní prohlášení u čehož se hlavně Pavel, jediný z nás tří neznalý azbuky, dosti navztekal. Spolucestující v autobuse nám doporučili směnárnu přímo v budově celnice. Za dolar se dávalo 5,28 a za euro 6,28 ukrajinských hřiven.

Pár set metrů za hranicemi jsme se, opět na doporučení místních lidí, ubytovali na ulici Sobraněckaja v hotelu Vizit. Ukrajina je první zemí na mých cestách, kde někdo kontroluje vyplněné formuláře. Můj styl, kdy vše rychle vyplním, ale téměř nečitelně, se zde setkal s nepochopením. Hlavně v hotelové recepci jsem byl pokárán za hrozný rukopis.

Paní ve veliké kanceláři veliké vstupní haly velikého hotelu, překvapivě požadovala vyplnění dalšího formuláře psaného tentokrát pouze v azbuce. A ke všemu ještě ukrajinsky.

Třílůžkový pokoj číslo 315 za 75 hřiven. Ve třetím patře typického hotelu, jaké já i Milan známe z našeho pobytu v Rusku v osmdesátých let minulého století, jsme Pavla uvítali ve spartánsky vybavené cimře. Vzhled pokoje nás doslova nutil ke společnému prohlášení : ” Vítej v Sovětském svazu, Pavle!”

Svůj základní úkol však ubytování splnilo. Postele a skříně zajisté pamatují ještě soudruha Břežněva, ale k přespání stačí a hlavně se nemusíme při prohlídce města tahat s batohy.

Po krátkém odpočinku na pokoji nám paní recepční zavolala taxíka. Za pár minut máme před hotelem očekávat “krásnyj žigůl”. Za pět hřiven nebude asi moc krásný, ale nám bohatě postačí červený a pojízdný. Technický stav vozidla, kde chyběly i bezpečnostní pásy kompenzoval řidič za volantem svou ochotou a dobrosrdečností.

Pověděl nám, kolik stojí převoz taxíkem do nedalekého Mukačeva, ale jak je levnější využít autobusu. Následovaly údaje o počtu obyvatel města i používání jazyků. Sto dvacet tisíc obyvatel Užhorodu při posledním sčítání lidu ještě za Sovětské éry jistě neodpovídá skutečnosti. Úředním jazykem je ukrajinština, ovšem bez problémů se zde člověk domluví samozřejmě rusky a bez šancí není ani s češtinou nebo slovenštinou.

Zcela proti představám panujících u lidí v Čechách je Užhorod normální a hezké čisté město. Ani náznak střelby na ulicích či davech žebrajících chudáků, jak si mnoho lidí myslí. Tak, jak jsem možná i trochu předpokládal, jsou ulice plné obchůdků a restaurací překvapivé úrovně směle srovnatelné s městečky u nás doma.

Město na řece Už (Mart Eslem)

Město na řece Už (Mart Eslem)

Samozřejmě Užhorod nedosahuje úrovně podobně velikých měst v Čechách, ovšem s jednou výjimkou. Kam se hrabe naše rodné město. Bohužel je to tak, s atmosférou v centru města nemůže Ústí nad Labem soupeřit ani v nejmenším. Malebný střed města na břehu řeky Už se hemží veselými a hezky oblečenými lidmi. Obzvláště ženám to zde ukrutně sluší, člověk se nestačí otáčet, odkud se ty krásky berou. První dojmy z Ukrajiny jsou tedy více než pozitivní.

Vystoupili jsme z žigulíka na seřadišti autobusů a taxíků. Již odsud, z náměstí Korjatoviča, jsou vidět dvě věže užhorodské katedrály. Vyvýšená poloha jezuitského kláštera postaveného roku 1646 usnadňuje orientaci a není proto těžké ulicí Duchnoviče dojít až k ní.

Vnitřní výzdobu katedrály jsme oželeli a pokračovali do nedalekého hradu s přilehlým skanzenem. Hrad, který působí spíše jako pevnost, ukrývá ve svých útrobách několik expozic. Ta nejzajímavější údajně pojednává o karpatské přírodě. Říkám údajně, jelikož byl zrovna hrad pro veřejnost uzavřen. Prošli jsme se pouze po volně přístupné zahradě a rozhlédli se z hradeb na město. Hrad působí jako pevnost hlavně z důvodu absence věží. Z věže by byl výhled rozhodně atraktivnější.

Hrad v Užhorodu (Mart Eslem)

Hrad v Užhorodu (Mart Eslem)

I přes značné polední teploty jsme si užili návštěvu sousedního skanzenu rusínské kultury. Dřevěné budovy jsou posbírané z celého Zakarpatí a dominuje jim dřevěný kostel Sv. Michala přivezený ze čtyřicet jednoho kilometru vzdáleného Mukačeva.

U každého stavení je průvodce či průvodkyně, kteří ochotně odpoví dotazy nebo se zrovna starají o úpravu zeleně v okolí svého stanoviště. Skanzen je opravdu krásný a jedná se zřejmě o nejhezčí a nejfotogeničtější část Užhorodu. K vidění jsou, jen namátkou, bojkovské horské chalupy či maďarské vinařské usedlosti. Kromě kostela nás nejvíce zaujal huculský horský statek, jakási malá dřevěná pevnost.

Huculský horský statek ve skanzenu v Užhorodu (Mart Eslem)

Huculský horský statek ve skanzenu v Užhorodu (Mart Eslem)

Po procházce jsem si dopřáli odpočinek u piva. Půllitr Lvovského mi na slunci dal docela zabrat. Ovšem posezení v těsné blízkosti náměstí Teatralnaja ploščaď nám přišlo vhod. Relaxaci navíc pomáhalo pozorování kalných vod řeky Už, na jejímž nábřeží jsme seděli.

Jelikož u vody nepodávali nic k jídlu, přesunuli jsme se k obědu do restaurace Tortilla. Možná v nejhezčí restauraci ve městě jsme si opravdu dopřávali. Naše hodování prokládané velkými sklenicemi piva a limonády bylo v ostrém kontrastu se skromnou útratou u okolních stolů. Účet, který nám připadal směšný, považují místní lidé za téměř nedostupný.

Průměrný člověk si zde, dle mého laického odhadu vydělá pár set hřiven za měsíc. Potvrzením mé úvahy byl údiv mladé servírky nad spropitným ve výši tří hřiven. Několikrát se nás přeptala, zda jsme si opravdu jisti. Fakt, že se v přepočtu jedná asi o patnáct korun, dokládá mou předpokládanou výši místních příjmů.

Zpět na hotel jsme si udělali procházku a mohli tak sledovat postupné zhoršování vzhledu budov směrem od úhledného centra. Na nic extra odpudivého jsme však nenarazili a proto náš dojem z Užhorodu bude velice pozitivní. V azbuce se název města píše Užgórod, což volně znamená město (górod) na řece Už.

“Užměstu” tedy lze vytknout pouze jediné. Špatně značené ulice díky čemuž nám byl zakoupený plán města téměř k ničemu. Hodně tomu sice napomohlo i nepřehledné provedení plánu, ale i tak mají užhoroďané na informačním systému města co dohánět. Na plánu, podobajícímu se spíše reklamnímu prospektu, jsem stěží identifikoval i takové dominanty města, jako hrad a skanzen.

Poprvé od opuštění domova nebudeme nuceni vstávat příliš brzy ráno. Kluci toho využili k podvečerní exkurzi do setmělých ulic a já studoval další trasu naší výpravy. Ukázalo se jako vhodné, že jsme tři. Zatímco já pracuji, Milan s Pavlem se mohou zabavit, nenudí se tak a nemají potřebu mě vyrušovat, což mi maximálně vyhovuje.

Zítra nás čeká přesun do Mukačeva. Prohlédneme si město a zřejmě pojedeme dál až do Chustu, kde předpokládám zítřejší nocleh.

Přeje nám zatím počasí, někdy možná až přespříliš. Proto i večerní sprcha byla kromě očisty příjemným osvěžením. A nezadržel mě ani nepříliš vábný vzhled koupelny. Zelenkavé obklady až ke stropu a o tón tmavší vana. Ovšem vana velikosti maximálně dvou umyvadel. Sice hluboká, ale maximálně ke sprchování ve stoje. Uprostřed vaničky byl navíc schod, který z koupání dělal poměrně nebezpečnou záležitost.

Atmosféru koupelnové kobky bez oken dokreslovala kombinace hnědé a okrové dlažby. Na stropě navíc blikala obrovská lampa připomínající svým slabým světlem noční osvětlení věznic či kasáren. Ostatně koupelny v areálu Rudé Armády jsem si vždy představoval podobně…