Kapitola 7 – Černivci, poslední zastávka na Ukrajině

By 3.9.2004Deník 004

Druhá noc v krčmě u Natálie také nepřinesla bůhvíjaký spánek. Nevím, zda bylo lepší předevčírem poslouchat hudbu v rytmu disco prolínanou občasnými tóny fujary, nebo se včera klepat zimou.

To rozjaření chlapci a děvčata ze Slovenska oslavovali svůj návrat domů. Pro nás, ležící na půdě o patro výš se každý tón fujary měnil přinejmenším v lodní sirénu. Když již jsme skoro spali, vzbudil nás projíždějící Titanic. Nebo jsme si tak alespoň, na pokraji snu, připadali.

A po této zkušenosti jsme ulehali ke včerejšímu noclehu. Vybouření spolunocležníci byli již o poznání klidnější, ovšem kde se vzal, tu se vzal, přišel nezván nečekán, noční chlad či ranní mráz.

Postupně jsme na sebe oblékali všechny naše věci, ale teplo nám stále nebylo. Budíček, jak jinak než fujarou, se proto stal naším malým vysvobozením. Rychle jsme vstali, sbalili batohy a rozloučili se s partou ze Slovenska. Byli sice hlučnější, ale jinak moc fajn “chalani”.

Po ránu nám udělalo moc dobře Nescafé, které jsem měl s sebou z domova. U kávy jsme počkali na paní Natálii, která nám zařídila odvoz do Mižgurje.

Do staré Lady, která kdysi bývala čistě bílá, se nás vměstnalo hned šest. Kromě nás tří, ještě Natálie se synem Igorem. Za volantem seděl Igorův kmotr Viktor. Viktor nás svezl, jelikož dojíždí za prací do Mižgurje. Pracuje tam jako ekonomický pracovník na celním úřadě. V okolí se totiž těží spousta dřeva, které je následně exportováno do zahraničí. Celnice má tedy o práci postaráno.

Cesta se opět šplhala po úbočích Karpat. Dole v údolí se den teprve probouzel z ranní mlhy. Nádherné panorama doslova volající po fotografii. Viktor byl tak laskavý a ochotně mi zastavil. Kromě luk a lesů částečně zahalených bílou mlhou mi před objektivem zapózoval i jeden starší horal, který šel pěšky do práce. Zřejmě na pole nebo pást dobytek.

Karpatské stráně zahalené ranní mlhou (Mart Eslem)

Karpatské stráně zahalené ranní mlhou (Mart Eslem)

V Mižhgurje jsme Viktorovi přidali na benzín a rozloučili se s Natálií. Úžasně milá paní, navíc mající pro lidi pocházející z České kotliny jakousi slabost. Báječně se o nás starala nejen v Koločavě, ale i na autobusovém nádraží v Mižgurje. Našla nám autobus do Doliny a zaskočila s námi dokonce koupit i lístky. Sama potom pospíchala k doktorovi, jelikož jí propadl zdravotní průkaz nutný k práci ve školství. Syna s sebou při té příležitosti vzala ostříhat k holiči.

V autobuse s námi jedou její příbuzní, kteří nám poradí, jak se dostat dál do Ivano-Frankívska a Černivci. Dnešní den bude celý ve znamení přesunu co nejblíže k hranicím Moldavské republiky. Možná, že dnes již dokonce budeme v Moldavsku nocovat.

Před námi je úsek cesty, o které nevím prakticky nic. Natálie nám radila, abychom měli oči na stopkách. Hlavně varovala před gangy cikánských kapsářů, řádících ve větších městech.

Za sebou máme příjemné dny v karpatské přírodě a z Koločavy putujeme do neznáma.

Cítím jako povinnost, zmínit se na závěr jedné etapy naší cesty o našich krajanech. Včera u Siněvirského jezera jsme potkali autobus z Českých Budějovic. Jejich karosa měla doslova expediční úpravu s nákladním i lůžkovým prostorem.

A ještě o den dříve projížděly Koločavou dva osobní automobily z Čech. Lada z Pardubic a terénní vůz z Ostravy. Pardubičáci s horskými koly na střeše vozu se na chvíli i zastavili před naší krčmou. Zprávy o tom, jak se Zakarpatí hemží českými turisty, se tak částečně naplnily.

Autobus se velikou část cesty doslova trápil. Do táhlého kopce jel na druhý rychlostní stupeň a my jen čekali, kdy se zastaví pro poruchu nebo zavařený motor. Na zadních sedadlech starého stroje, připomínajícího mé dětství v sedmdesátých letech 20. století, nám bylo stále tepleji. Jednak docela slušně topil motor, o jehož kryt byla naše sedadla opřena, a také slunce pražilo skrze sklo čím dál silněji. Aspoň jsme se po mrazivé noci pořádně zahřáli.

Zleva Pavel a Milan pod plynovou bombou (Mart Eslem)

Zleva Pavel a Milan pod plynovou bombou (Mart Eslem)

Okolo půl jedenácté autobus zastavil k patnáctiminutové přestávce ve vesničce Mislivka. Dopřáli jsme si tam konečně něco k pozdní snídani a vykonali svou malou potřebu. Šest malých koblížků plněných tvarohem a politých kyselou šlehačkou. Já i Milan jsme trochu naletěli, považovali jsme je původně za bramborové placičky. To Pavel byl opatrnější a zasytil se pouze banánem a pomerančem.

Návštěvu suchého záchodku kluci na mé doporučení oželeli. Malá místnůstka rozdělená uprostřed nízkou zídkou mi připomínala kozí chlívek mého praděda Josefa. Nejenom podobnými kójemi, jaké měl praotec pro ovečky, ale i stejnou, ne-li horší vůní. Ze sekrementů tekoucích všude po zemi jsem doslova slzel. Bránil jsem se i nadýchnutí, mohlo by být totiž mým posledním.

Do Doliny nás čeká ještě půl hodiny kodrcání po nevalné silnici prodírající se karpatskými lesy. Po několika minutách jízdy z Mislivky autobus zastavil u čerpací stanice. Než zajel ke stojanům, poprosil všechny, aby si vystoupili. Po chvíli jsme pochopili proč. Bylo to kvůli bezpečnosti, jelikož autobus jezdil na plyn. Řidič tedy natankoval do nádrží na střeše vozidla. Osm oranžových plynových bomb, podobných těm svářečským s acetylenem, je přiděláno na střeše v zadní části autobusu. V té sedíme zrovna my. Hned se cítím bezpečněji.

Tankování na plynové pumpě (Mart Eslem)

Tankování na plynové pumpě (Mart Eslem)

Tankování zabralo tak deset patnáct minut. Pauzy jsem využil k rozhovoru s Igorem. Tmavovlasý pán s knírkem je manžel kamarádky paní Natálie z Koločavy. Bude tak laskavý a pomůže nám dojet do Ivano-Frankivska, kde i sám bydlí. Ještě pár minut pojedem do Doliny a po přestoupení další hodinu do Igorova domova. V Dolině musíme přestoupit, jelikož autobus pokračuje dále na sever do Lvova.

Z Ivano-Frankivska to trvá dle Igorových slov další dvě až dvě a půl hodiny do Černivci. Vypadá to tedy, že v Černivci dnes i přespíme. Velmi nerad bych totiž dorazil do Moldavska za tmy. Přechod hranic si tedy necháme až na zítra.

Autobusové nádraží v Dolině (Mart Eslem)

Autobusové nádraží v Dolině (Mart Eslem)

V Dolině nás přivítala krásně zrekonstruovaná budova autobusového nádraží. Za necelých pět hřiven na hlavu budeme pokračovat ve dvanáct hodin a dvacet minut v další cestě. Spíše než o autobus se jedná o mikrobus.

S velkými obtížemi jsme v Mercedesu Vario nacpali batohy do malé mezery za zadními sedadly. Jinak bychom ve vozidle bez zavazadlového prostoru museli vézt všechno na klíně. A to by kvůli panujícímu vedru nebylo rozhodně nic příjemného. Těsně před námi opustil areál nádraží i český autobus jedoucí na lince Praha – Ivano-Frankivsk. Jak pravidelně tato linka jezdí, opravdu netuším. Spíše mě překvapilo, že vůbec existuje.

Před půl druhou jsme dorazili do Ivano-Frankivska. Téměř třísettisícové město však uvidíme pouze z okna autobusu. Měli jsme sotva čas k zakoupení lístků do Černivci. Za zhruba dvanáct hřiven pro každého odjedeme ve třináct hodin a čtyřicet minut na jihovýchod k hranicím Moldavska. Rychle jsme se rozloučili s Igorem a nastoupili do téměř plného autobusu.

K mé veliké lítosti odmítl Igor jakoukoli odměnu kromě prostého poděkování. Chtěl jsem mu za ochotu dát doutník a šampon pro jeho ženu. Šampónů mám pro účely obdarování s sebou několik. Jeden jsem daroval včera i paní Natálii.

V Koločavě jsem nechal i všechny obrázky a samolepky, které mi daly doma na cestu děti a pár propisovacích tužek. Propisky s sebou vozím jako dárek dětem na každou cestu.

Úmorná cesta v rozpáleném autobuse tedy pokračuje. Před námi je naštěstí již poslední dnešní etapa. Nemůžeme se dočkat sprchy v Černivci. Jsme tak trochu troufalí, že věříme v zázrak. Snad se na nás ale opravdu usměje štěstí a na večer se společně s postelí dočkáme i koupelny. Oproti Koločavě tedy vítaná změna.

Po téměř probdělé noci jsem nebyl již schopen ani sledovat krajinu a usnul jsem pár minut po opuštění Ivano-Frankivska. Téměř rovinatá oblast není také nikterak zajímavá. Lesy i louky jsou v podstatě stejné jako ty u nás doma. Pro rodilého Čecha tedy nic exotického.

V půl třetí jsem se vzbudil a z hrůzou se od jedné mladé spolucestující dozvěděl šokující zprávu. Máme před sebou ještě tři hodiny jízdy! Všichni tři doufáme, že se mýlila a nemá dobrý odhad.

Zvláště Pavla tato informace zpražila. Na rozbitém sedadle totiž velmi trpí a celkově své proporce jen ztěží vměstná do úzkého prostoru mezi sedadly.

Dívka se naštěstí mýlila a po čtvrté hodině jsem zahlédl ceduli vítající v Černivské oblasti. Po pár minutách jsem potom zaregistroval i ukazatel oznamující dvacet zbývajících kilometrů do stotisícového centra oblasti hraničící s Moldavskem i Rumunskem.

Podél silnice z Ivano-Frankivska do Černivci jsem pozoroval nově postavené či zrekonstruované domy. Místní smetánka si zřejmě vede dobře. Naproti tomu jsou však vidět obrovské kontrasty. Od oligarchů k naprostým žebrákům. A lidí žijících na hranici chudoby bude bohužel asi většina.

Černivci se ukázalo jako zřejmě zatím nejkrásnější město naší cesty. Spousta opravených i nových budov, restaurace, bary a hlavně spousta upravených parků. Široké třídy lemované listnatými stromy. Na jedné takové třídě se nachází i autobusové nádraží, naše konečná stanice. Alespoň pro dnešek.

Ihned po vystoupení se nás snažil získat do své klientely prošedivělý taxikář. Nabízel odvoz do hotelu. Nechtěli jsme však kývnout na první nabídku a přijít tak o možnost nejprve se rozhlédnout sami.

Před nádražím na ulici Glávnaja jsme se nejprve najedli. Během jídla jsem se doptal i na ubytování. Stačí nasednout na trolejbus číslo tři a dojet na konečnou stanici této linky.

Naši duši potěšily trolejbusy z dílen plzeňské Škodovky, tedy stejné, jaké jezdí i v našem rodném Ústí nad Labem. Již méně nás potěšilo, jak narvaná linka číslo tři jezdila. S batohy jsme vůbec neměli šanci do přecpaného vozu nastoupit. Vydali jsme se proto utahaní a rozladění do místa ubytování pěšky.

Zády k autobusovému nádraží jsme zatočili vlevo a šli. Celý vynervovaný z nenadálé procházky v plné polní jsem zapomněl jméno hotelu. Přešli jsme tedy několik stanic trolejbusu a poté vzali zavděk barevným moderním motelem.

Motel Oazis vypadá zdálky jak vstupní budova do zábavního parku. Tak rozmanitými barvami hraje do dáli. Za sedmdesát hřiven jsme dostali třílůžkový pokoj s televizí. Záchody a sprchy jsou hned vedle na chodbě.

Jestli jsme se však těšili na teplou vodu, museli jsme si nechat zajít chuť. Veškerou teplou jsme vyplácali ještě před koupáním. Museli jsme si totiž vyprat zapáchající košile. I koupel ve studené vodě, ovšem ve vykachlíkované čisté koupelně byla v porovnání s předešlou hygienou v Karpatech výrazným posunem k lepšímu. Umyli jsme se, převlékli do čistého a vyrazili do ulic. Potřebujeme zjistit zítřejší spoj do Moldavska.

Jako téměř vždy na cestách na mě v polovině padla krize. Dokonce jsem i vynadal Milanovi, proč chodí tak často na záchod a zdržuje nás. Zkrátka prkotina, ovšem nervy jsou díky únavě na pochodu.

Potřeboval bych pokaždé po týdnu alespoň na pár minut mávnout kouzelným proutkem, vzít do náruče dceru a pomazlit se s její maminkou. Potom si dát sprchu, dobrou večeři a zase zpět do divočiny. Bohužel, to nejde.

Pěšky jsme došli zpátky na autobusové nádraží a koupili si na ráno jízdenky do Kišiněva. Možná ovšem vystoupíme už v Balti.

Náš motel se bohužel nachází již mimo centrum v oblasti dosluhujících panelových sídlišť ze sovětské doby. Díky tomu nejsou večerní ulice tak atraktivní a téměř bez osvětlení. Po pár pivech v baru Kleopatra na ulici Entuziastiv budeme muset být na zpáteční cestě ostražití.