Nocleh byl opravdovou exkurzí do začátků minulého století. Zážitku z romantického noclehu na půdě chybělo k dokonalosti snad jen seno. To by potom nemělo chybu.
Zima nám byla i ve spacích pytlích. A to mohu děkovat bohu za nafukovací tábornickou matraci, kterou jsem si s sebou vzal z domova. Milan i Pavel leželi totiž přímo na prknech, “které znamenají svět?!” Každou chvíli navíc někdo proběhl kolem nás až nepřibitá prkna nadskakovala a budila nás.
Měl jsem oproti klukům výhodu i ve špuntech do uší. Když už jim totiž umožnila usnout adaptace na tvrdé podloží, budil je pro změnu hluk ze zdola z krčmy. Naši slovenští přátelé nezapřeli svůj temperament a večer si užili nejen u alkoholu, ale i u hlasité hudby, která byla na půdě slyšet snad víc než u nich dole.
Velice mě tedy rozesmál jeden z pařmenů, který se nás při ranní hygieně u nádržky s vodou za krčmou zeptal, zda nás nerušili. Několik sekund mi trvalo, než jsem se přestal smát a odpověděl. Slova však již byla zbytečná, můj smích byl více než výmluvný.
Však jsme na dovolené, stejně jako oni a rozhodně si ničím nenechám zkazit náladu. Jen ať se vyblbnou, dokud mají příležitost.
Od překročení hranic má naše ubytování na Ukrajině každou noc sestupnou tendenci. Mám na mysli co se komfortu týče. Pokud by trend měl pokračovat, již dnes nebo zítra nás čeká přinejmenším nocleh v lese pod širákem. Ale namalujme čerta na zeď předčasně. To pravé ořechové nás očekává možná až v Moldavsku.
Koupel v Tereble jsme odvrhli včera večer natož ráno, kdy to považuji za mnohem nepříjemnější záležitost vzhledem k rozespalosti. Večer také člověk není tak promrzlý jako po noci ve spacím pytli na půdě.
Ovšem dnes večer, pokud nebude zbytí, se do vln řeky vrhneme. Dva dny po sobě bez koupele by již byly kritické. Nejenom pro nás, ale hlavně pro naše okolí.
Čeká nás již pouze snídaně a poté vyrážíme na túru. Chlapi vyrazili za snídaní někam do dědiny a já si vyžádal v kuchyni horkou vodu na zalití instantní polévky. V půl jedenácté odjíždíme k Siněvirskému jezeru.
Karpatské stráně jsou jako malované (Mart Eslem)
Ve smluvenou dobu pro nás přijel menší autobus značky Robur. Ročníku výroby odpovídala i výbava vozidla. Uvnitř byly přivázané dřevěné lavice. Ještěže nás čeká přesun pouhých třicet kilometrů. Při delší cestě bychom asi zdřevěněli i my. Hlavně v oblasti sedacího svalstva.
Velkou část cesty zabralo projíždění samotné Koločavy. Osmi tisícová dědina je roztažená do neuvěřitelné délky. Na jejím konci jsme zastavili u čerpací stanice. Jednalo se o tři plechové boudy kopírující velikost tankovacího zařízení. Opravdový zážitek, navíc ciferníky byly mechanické. Úrovni zařízení odpovídá i cena pohonných hmot. Pohybují se v cenové relaci 12 až 15 českých korun za jeden litr.
Údolím proti proudu řeky Terebly jsme projeli vesničky Siněvír i Sivěvirskou Poljanu. Vystoupili jsme až před bránou do Národního parku Siněvirského jezera.
Robur – karpatský off-road (Mart Eslem)
Od brány jsme museli vystoupat asi dva kilometry do kopce, dokud se mezi námi nerozestoupily okolní lesy a nespatřili jsme hladinu černého plesového jezera.
Jezeru se říká také Mořské oko nebo Perla Zakarpatí. Jedná se o největší jezero v oblasti s přibližně pětihektarovou hladinou a maximální hloubkou dvaceti metrů.
V jezeře je zakázáno se koupat, ovšem dá se v jeho okolí přespat v některých z mnoha přístřešků určených právě k tomuto účelu. Dokonce i stanovat je na břehu jezera zakázáno. Kéž by si místní lidé tak úzkostlivě strážili celé své Karpaty. Je totiž smutné pozorovat, jak jsou karpatské lesy drancovány a louky či řeky plné odpadků.
Za patnáct či dvacet minut se dá jezero obejít kolem dokola. Pěkná procházka vede po chodníčku, který je sice vybaven v méně bezpečných úsecích dřevěným zábradlím. Bohužel je velice hustě osázen koňským či kravským trusem. Cesta se tedy často mění spíše v překážkovou dráhu s častými přeskoky.
Na protějším břehu jezera než ke kterému jsme přišli, stojí plastika Ivana Brodyho. Dva dřevěné totemy s doškovou stříškou zobrazují Sini a Vira, jejichž jména dala dle pověsti jezeru jméno.
Legenda praví, že Vir byl mladý chudý horal a Siň krásná děva z dobré rodiny. Rodiče však lásce nepřáli a nechali proto Vira zabít a jeho tělo zakopat v lese. Uprostřed jezera je malý ostrůvek. Údajně se jedná o Virův hrob. Siň na mohyle ronila slzy tak dlouho, až naplakala celé jezero vody.
Siněvýrské jezero (Mart Eslem)
Jezero nebylo jediným cílem našeho výletu. Pokračovali jsme naším kosti třasem ještě dále do horské vesničky Svoboda, kde přeneseně řečeno končí svět. Alespoň silnice, dá-li se cesta takto honosně pojmenovat, zde končí nadobro.
Dál musí každý již po svých. Vesnička u hranic sousední Ivano-Frankivské oblasti nabízí pohled na realitu tvrdého a chudého života. Kromě kostelíku a malé prodejny se vesnička skládá z roubených chaloupek, rozesetých po strmých sytě zelených stráních.
Vesnice Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)
Téměř každá chaloupka má kolem sebe dřevěnou ohrádku pro pastvu ovcí nebo krav. Krávy horolezkyně i přesto občas utečou a volně se toulají po dědině. Dvě takové na procházce u kostela jsme potkali i my.
Co nespase dobytek, to se pokosí a tráva se usuší na seno. Stráně jsou v Karpatech pokryté stohy sušící se trávy. Na sušení mají i zajímavé mechanismy. Čtyři kůly opatřené stříškou, která se dá posouvat do výšky dle množství sena pod ní.
V obchůdku schovaném v útrobách dřevěné boudy vlevo u cesty pár set metrů do kopce od kostelíčka, jsme byli svědky klasického místního koloritu. Před prodejnou zastavil gazík se dvěma strážci parku a místo pozdravu ihned volali na paní za pultem : “Daváj stakán!”
Snad každý si zde dopřeje minimálně jednoho panáka vodky denně. Aby se jim lépe pracovalo, aby se jim lépe žilo. Při pohledu na životní úroveň se jim člověk snad ani nemůže divit.
Konzum ve vesnici Svoboda v Karpatech (Mart Eslem)
Ke konci prohlídky vesničky jsme se již všichni těšili na šašlik. V Kolibě u brány do parku Siněvirského jezera jsme si objednali maso na špízu a místo čekání na přípravu pokrmu si odskočili do Svobody. Bylo by snad hřích, nechat si šašlik ujít. Mohu všem směle doporučit.
Ještě než jsme se definitivně vrátili do Koločavy, odbočili jsme před výjezdovou bránou Siněvirského parku doleva. Podél břehu řeky Ozerjanky jsme jeli na prohlídku Muzea vorařství.
Jedná se o dřevěnou budovu, jejíž část tvořící v minulosti hráz ze dřeva a kamení odnesla rozbouřená jarní voda Ozerjanky. Uvnitř zbylého torza je expozice fotografií a národních nebo lépe pracovních krojů. Kvalita exponátů, hlavně černobílých snímků s výjevy ze života vorařů, odpovídá stavu celé polorozpadlé budovy. Mohli jsme si toto zdržení klidně i odpustit.
Bez odbočení bychom však nemohli svézt stařečka, který se zčistajasna vynořil z lesa. Pokud jsem mu dobře rozuměl, byl v horách na salaši pro sýr. Jeho zubožený zevnějšek neustále přitahoval mou pozornost. Modré holínky a trochu tmavší kalhoty, připomínající spíše montérky. Na obou kolenou byla prodřená látka již několikrát záplatována. Světlá košile, která již dávno ztratila svůj původní vzorek.
Přes košili tmavě fialová mikina a na ní šedivé sako s jemným kostkovým vzorem. Na hlavě hučka neidentifikovatelné barvy, zpoza níž vykukovaly šedivé vlasy. Vráskami posetá neoholená tvář a špinavé mozolovaté ruce.
Stařeček byl vlastně celý špinavý a díky tomu byl i lehce cítit. Pronikavě modré oči však neprozrazovaly žádné utrpení. Pohled byl naopak plný života. Nevím proti ani, zda mám litovat v jakých podmínkách musí žít či mu závidět jeho bezstarostnost a svobodu.
Před setměním jsme si domlouvali nocleh a sprchu u paní Natálie v soukromí. Nocleh jsme však zavrhli po zpozorování nevraživého pohledu jejího manžela Valerije, který byl svědkem jejího pozvání. Na sprše jsme ovšem trvali. Neodradila nás ani studená voda z důvodu vyhořelého elektrického jističe.
Jelikož jsme si včera všimli, kam Natálie zachází, věděl jsem, ve kterém domě bydlí. Vešli jsme tedy do panelového domu se čtyřmi bytovkami, ležícím pár desítek metrů od krčmy. Zaklepali jsme na dveře v prvním patře, ve kterých byly zastrčené klíče v zámku. Zděšená mladá paní jen opatrně pootevřela, ale jakmile zaslechla jméno paní Natálie, ochotně nám ukázala její dveře. Natálie bydlí naproti přes chodbu.
Doma však byl pouze její syn, a proto jsme jej nechtěli vniknutím do koupelny vyděsit. Rozhodli jsme se pro řeku Tereblu. Možná to tak bude i lepší, však se manželovi paní Natálie ani nemůžeme divit. Když pominu stranu žárlivosti, ani mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby mi domů do koupelny vlezli tři smradlaví zarostlí chlapi v zablácených botách.
Následná koupel v řece byla vrcholem dosavadní cesty i osobní hygieny každého z nás tří. Kousek od břehu, kde jsme se rozhodli umýt, bylo malé smetiště. Naštěstí po proudu pod naším stanovištěm.
Položili jsme si tričko na zablácené kameny, abychom si nezamazali nohy a také abychom neuklouznuli. Nastalo divadlo, ovšem bez diváků.
Tři nahé zadky s bílou husí kůží vyčnívající z řeky a rychlé mydlení. Voda se však ukázala jako příjemně osvěžující a Milan se dokonce celý potopil do proudu. Padaly žerty o mytí ve fenylech a močce. Teplota vody a smích vyvolával u všech tří i samovolné močení. A pak přišlo vyvrcholení.
Měl jsem jej na svědomí bohužel já. Říkám bohužel, jelikož se za předvedené extempore docela stydím. Ovšem v dané situaci jsem si jednoduše nemohl pomoct. V záchvatu smíchu jsem si musel přisednou na bobek a položil podvodní kabel. Můj malý prohřešek však byl v porovnání s odpadky všude kolem pomalu hygienickým úkonem. A když už nic jiného, alespoň jsem pobavil Pavla s Milanem, kteří nevěřili svým očím.
Omlouvám se ti Treblinko, ale jsou situace, které člověk nemůže předvídat a prostě se stanou. Však jsme v přírodě…
