Odjezd dalšího spoje na trase naší cesty je až v půl dvanácté. Mohli jsme si tedy dovolit luxus a nenařídit si budíka. Poprvé a možná naposledy si o dovolené dopřejeme dlouhého spánku.
Přes noc docela intenzivně pršelo. Doufám, že to byl nadlouho jediný déšť a nebude nám znepříjemňovat pobyt v Karpatech. S deštěm samozřejmě přišlo i ochlazení venkovní teploty. Sice to může být pro cestování příjemné, ovšem značně to odrazuje od ranní sprchy. Však kdo by v zimě toužil po ledové sprše. Ale nic jiného nám asi nezbude.
Navíc mám takové tušení, že v horách nebude kromě jezera či potoka v příštích dnech vůbec žádná možnost koupání. O důvod více abychom se umyli, jak se říká, do zásoby.
Po desáté hodině jsme opustili pokoj snů a odešli na stanici autobusu. Odjezd v půl dvanácté jsem nenašel na žádném z jízdních řádů, kterých byla čekárna autobusového nádraží plná. I přesto mě však pokladní uklidnila, že spoj opravdu odjíždí půl hodiny před polednem.
Vzezření autobusového nádraží patří hluboko do minulého století. Dokonce i ochota pokladních připomíná dobu hluboké totality, kdy měl práci každý jistou, tak proč by se musel namáhal a být na zákazníky příjemný.
Okénko u pokladny bylo zataženo špinavou hnědou látkou a jediná možnost vizuálního kontaktu s paní za přepážkou byl malý dřevěný průzor asi v úrovni mého pasu. Ohnul jsem tedy svůj hřbet, ale židle paní pokladní byla prázdná. Zaklepal jsem na okénko a rázný hlas mi oznámil, abych počkal. Ochota sama.
Když jsem se konečně dočkal příchodu pokladní, odkázala mě ke kase číslo 2, která ovšem bude otevřena až před odjezdem našeho spoje…
Žádný autobus z Mižgurje do Koločavy nejezdil (Mart Eslem)
Menší rozruch jsme způsobili na nástupišti, když jsme si dopřáli snídani. Hlavně Pavel, který spořádal sám celý bochník chleba s máslem. Pohledy okolních lidí byly zpola obdivné a zpola závistivé.
Dobře rostlý bohatýr Pavel k snídani spořádal stejné množství chleba, jaké možná některým zdejším rodinám vydrží týden. Však i v obchodě na nás divně koukala slečna prodavačka, když jsme si během deseti minut koupili chleby hned dva.
Ve vší úctě ke zdejším lidem musím přiznat, že jsem chlapy krotil, aby se s jídlem tolik nepromenádovali. Jistá obava z útoku nějakého hladového ubožáka ve mně byla. A i kdyby ne, je lepší neprovokovat a také nedávat moc najevo naše finanční možnosti. Skromnost nade vše.
Po snídani jsme se ovšem dozvěděli, že do Koločavy ani Siněvýru dnes nic nejede. Na otázku proč byla jednoduchá odpověď. Prostě nejede, s mírným pokrčením ramen.
Šli jsme tedy pěšky podél silnice a doufali v úspěch při stopování. Za pár minut u nás zastavila maršrútka jedoucí do Koločavy. Nevím tedy, zda si z nás v Mižgurje neudělali dobrý den.
Maršrútka se sápala klikatou silnicí po úbočích Karpat. Abychom ze samých hřebenů zahalených mlhou sestoupili do údolí až do vesnice Koločava.
Vystoupili jsme před školní budovou, která ve svých útrobách hostí i muzeum Ivana Olbrachta. Vesnice je totiž proslavená románem Nikola Šuhaj Loupežník.
Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, byl český prozaik novinář a publicista. Rodák ze Semil, kde se narodil v lednu roku 1882, zemřel 30. prosince 1952 v Praze.
Redaktor Dělnických listů či Práva lidu, debutoval prózou ztvárňující osudy společenských vyděděnců v románu “O zlých samotářích” z roku 1913.
Olbracht napsal i několik psychologických románů s tématy falešného pojetí osobní svobody, sobeckého egoismu a individualistického sebepřecenění. To vše obsahují romány “Žalář nejtemnější” z roku 1916 a “Podivné přátelství herce Jesenina” z roku 1919.
Zvláště za totality protěžovaný agitační román pojednávající o síle dělnické solidarity “Anna proletářka” je z roku 1928.
A konečně se dostáváme k prózám těžících ze setkání s životem na Zakarpatské Ukrajině. Nedávno zfilmovaný “Golet v údolí” z roku 1937 se odehrává v nedaleké Poljaně.
Nikola Šuhaj Loupežník z roku 1932. Kniha, jejíž hlavním hrdinou je skutečně žijící osoba, má téměř pohádkový ráz. Není také divu, Olbracht údajně nabízel finanční odměnu za každou zmínku o Nikolovi.
Vojenský zběh a legendární zbojník bohatým bral a chudým dával. Nikola vypil nápoj od staré baby, po kterém se jej neměla dotknout žádná kulka. Románem se line i příběh lásky s Nikolovou milou Eržikou. Její i Nikolův hrob lze nalézt na starém hřbitově kousek od školy. Nikola nakonec zemřel rukou svých přátel, pro které odměna vypsaná za jeho dopadení byla příliš velikým lákadlem.
Památník Ivana Olbrachta v Koločavě (Mart Eslem)
Ubytovali jsme se v kamenné krčmě, pár set metrů od školy proti proudu řeky Terebli. S krásou hostinské místnosti ostře kontrastují podkrovní ubytovací prostory.
Podlaha i stěny pouze z nahrubo otesaných prken. Místnosti bez oken i bez dveří. Na zemi pouze tři kousky koberce, na které si lze položit spací pytle.
Prkna na podlaze nebyla ani pořádně připevněna a člověk si musel dávat pozor na každý krok. Koupelna žádná, pouze suché záchody dole za domem.
Kromě nás je na půdě ubytována i skupina asi třiceti turistů ze Slovenska. Podnikají odsud tůry do okolních hor a pokud jsou zrovna v krčmě, neustále pijí. Někteří z nich jsou tak opilý, že se sotva udrží na nohách. I přes svůj podnapilý stav se však chovají slušně a jsou milí a přátelští.
Odnesli jsme si batohy na pokoj, který mohu bez rozmyslu označit jako ten nejdrsnější, ve kterém jsem kdy ve světě na svých cestách spal. Dlouho jsme tedy v krčmě neotáleli a vydali se zpět do školy.
Krčma u Natálky v Koločavě (Mart Eslem)
Náš záměr prohlédnout si muzeum nevyšel, jelikož paní učitelka Natálie, duše a opatrovnice muzea nebyla přítomna. Koupili jsme si proto na trhu konajícím se v těsném sousedství školy ovoce na posilnění a okolo pomníku na počest obětí 2. světové války šli na místní hřbitov.
Hřbitov leží na kopci přes ulici naproti škole a jak jsem se již zmínil, údajně na něm lze najít i kříže se jmény Nikoly a Eržiky. Obešli jsme stovky hrobů a bezvýsledně. Našli jsme i některé kříže z dvacátých let minulého století, ovšem po Nikolovi ani stopy. Na hřbitov jsme museli dokonce přelézt plot, jelikož vstupní brána byla zamčená.
U brány na vrcholku kopce je také hrobů nejvíc, ovšem z let nedávno minulých. Čím více jsme šli dolů z kopce ve směru ke škole, tím jsme nacházeli hroby starší. Samozřejmě to nebylo absolutním pravidlem, i tam byly hroby ze současnosti.
Hroby z dvacátých let jsme objevili tak čtyři. Po necelé hodině hledání jsme vzdali své úsilí. Bylo to totiž jako hledat jehlu v kupce sena. Snad nám pomůže paní Natálie, majitelka krčmy, ve které jsme ubytováni. A když ne s hrobem, tak nás určitě provede muzeem Ivana Olbrachta a dozvíme se nějaké drby o Šuhajovi i o Koločavě.
Paní Natálie se nás večer skutečně ujala. Dokonce nás i vyhledala na půdě, kde jsme odpočívali. Muzeum je v podstatě jedna místnost v přízemí školní budovy víceletého gymnázia.
Kromě národních krojů a fotografií rodinných příslušníků Nikoly Šuhaje, jsme si prohlédli i mnohé památky na období československé první republiky. Všemu však dominují fotografie a různé dokumenty i předměty upomínající na působení Ivana Olbrachta v Koločavě.
Z muzea jsme ještě jednou zašli na hřbitov. Tentokrát jsme však šli k hrobu nejslavnějšího zakarpatského zbojníka najisto. Stojíce zády ke škole, jsme se vydali doprava a na náměstí u křižovatky s velkou sochou pastýře ovcí prošli cestou mezi chátrajícím nedostavěným kulturním domem a dřevěným plůtkem. Hned na konci plotu jsme se dali opět vpravo.
Vylezli jsme prudkou stráň a přelezli další nízký plůtek ohraničující hřbitov. V kopci stojí osamělá bříza a pár desítek metrů pod ní je Nikolův hrob. Je to vlastně hrob Nikoly i jeho bratra. Železný kříž je nově natřený a na ceduli jsou vyryta jména obou Šuhajů. Vedle kříže je i modrý prorezavělý kbelík, obrácený dnem vzhůru.
Kříž na hrobě bratří Šuhajů v Koločavě (Mart Eslem)
Mise tedy byla splněna a před úplným setměním nás ještě čeká prohlídka dřevěného kostelíka v části Koločavy zvané Horb.
Řeckokatolický kostel Sv. Ducha z 18. století, sloužil v době komunismu jako muzeum ateismu a po rozpadu SSSR dokonce jako sklad zeleniny a stavebního materiálu. Nyní je pomalu restaurován a uvnitř je expozice biblických výjevů, ale i vzpomínek na společnou československo-zakarpatskou minulost.
V kostelíku je dokonce malá knihovna, plná českých knih. Na zlaté časy za tatíčka Masaryka zde zřejmě stále v dobrém vzpomínají.
Dostalo se nám vynikajícího a vyčerpávajícího výkladu do zapálené paní učitelky, která má kostelíček na starost. Díky postupujícímu soumraku musela i zapálit svíčky, abychom vůbec něco uvnitř viděli.
Zajímavé a nostalgické zároveň byly prvorepublikové československé peníze a pohlednice ze stejné doby. Obrovská škoda, že Masarykovo Československo žilo pouze dvě desetiletí.
Můj osobní názor je takový, že ani dnes, více jak šedesát let od jeho zániku nacistickou okupací, jsme se nedokázali vrátit zpět na jeho úroveň. Komunisté odvedli “vynikající práci” a zasadili republice v srdci Evropy ránu, která se bude hojit možná i sto let.
Kdo ví, kde by naše země nyní byla, kdyby se v díle započatém v roce 1918, mohlo pokračovat nepřetržitě až do dnešních dní. Byli bychom nyní naprostá elita, možná někde na úrovni Švýcarska či Velké Británie? To se již nikdy nedozvíme. Určitě bychom však byli dále než jsme patnáct let po nabrání druhého dechu samotnými komunisty zinscenované sametové revoluce.
Hroby československých četníků v Koločavě-Horbu (Mart Eslem)
Za kostelíkem jsou v rohu ještě tři hroby československých četníků. V roce 1921 je údajně zastřelil sám Nikola Šuhaj. Minimálně jeden letopočet úmrtí na náhrobních kamenech s tímto tvrzením nesouhlasí. Jak to tedy asi bylo?
A záleží na tom? Vždyť je to napůl jenom mýtus. Lidový mstitel mohl stejně tak být pouhým chladnokrevným vrahem. Díky době a zemi, ve které žil se však stal legendou…
