Kapitola 14 – Nocleh v Bukurešti

By 10.9.2004Deník 004

Těsně s úsvitem dorazil náš “šikanzen” do Bukurešti. Zhruba šest set kilometrů urazil za neuvěřitelných jedenáct hodin. A to mu ještě odpouštím dvě hodiny ztráty při přezouvání podvozků v Tighině.

Více jak dvoumilionová rumunská metropole zaujímá deváté místo mezi evropskými městy, co se obyvatel týče. Těsně před ní, na místě osmém je Paříž. Shodou okolností bývá Bukurešť nazývána Paříží Východní Evropy.

Žebříček evropských měst suverénně vede téměř devítimilionová Moskva před sedmimilionovým Londýnem. Údaje o počtu obyvatel jsou samozřejmě bez přilehlých aglomerací.

Rumunsko je ve světě nejvíce proslavena paradoxně díky smyšlené postavě hraběte Drákuly. Irský spisovatel Bram Stoker napsal koncem 19. století román, který se stal legendou. Ze skutečné historické postavy valašského prince Vlada Tepese udělal nesmrtelného upíra dychtícího po lidské krvi. Vlad sice měl přezdívku “narážeč”, ovšem napichování nepřátel na kůl bylo v jeho době oblíbenou kratochvílí spousty evropských vladařů.

Drákula upír se stal legendou na celém světě a jeho příběh byl již mnohokrát zfilmován. Existují dokonce jeho fancluby. Pouze ten v New Yorku čítá přes pět tisíc členů. Každý rok se dokonce koná shromáždění všech milovníků vymyšleného hraběte upíra.

Ironií je, že román byl do rumunštiny přeložen poprvé až v roce 1990. Příběh se navíc původně odehrával v Rakousku. Až pod nátlakem literárních kritiků, kteří Stokera obviňovali z kopírování podobného příběhu, knižně vydaného již roku 1820, přestěhoval děj příběhu do Transylvánie.

Ubytovali jsme se pár kroků od nádraží Gara de Nord. Nebudeme se tedy zítra brzy ráno tahat se zavazadly bůhvíjak daleko.

Nádraží v Bukurešti (Mart Eslem)

Nádraží v Bukurešti (Mart Eslem)

Ovšem hotel Bucegi na ulici Witing bych doporučil k přespání pouze, kdybych chtěl někoho urazit. Pokoje bez koupelny a WC. Vše je společné na chodbě. Pokoj a vlastně i celý hotel je jedna zapáchající špinavá díra. Milion a dvě stě tisíc rumunských lei požadovaných za třílůžkovou cimru je výsměchem a urážkou všech hostů.

Pokoj hotelu Bucegi v Bukurešti (Mart Eslem)

Pokoj hotelu Bucegi v Bukurešti (Mart Eslem)

Připadalo mi, že se recepční spíše stará o jakýsi velkosklad alkoholu v blízkosti recepčního pultu, nežli o poskytování ubytovacích služeb na úrovni. Možná však již dopředu počítá s panákem alkoholu pro kuráž ulehnout do zablešených postelí. Procházka ulicemi nám snad trochu poopraví zatím výrazně negativní dojem z Bukurešti.

Ani krátká procházka v okolí Piata Gara de Nord náš úsudek mnoho nevylepšila. Paříží Východní Evropy rozhodně nemohl nikdo nazvat severní část Bukurešti. Zanedbané budovy, vesměs pamatující ještě éru diktátora Ceausesca jsou věrných obrazem problémů celé rumunské ekonomiky.

Spousty žebrajících ubožáků a také spousta potulných psů. Každý rok vzrůstající počet volně pobíhajících psů je čím dal tím větším problémem. Hladovějící psi a ještě spíše feny s malými štěňaty mohou být i zdraví nebezpeční. Z obavy před žadonícími lidmi i dotírajícími psy jsme se s nakoupeným jídlem raději vrátili do hotelu. Chtěli jsme se v klidu najíst a nebojovat přitom o jídlo s ostatními zájemci.

Ulice severní Bukurešti (Mart Eslem)

Ulice severní Bukurešti (Mart Eslem)

Po jídle jsme, opět na pokoji, různě polehávali a pospávali. Únava z náročné cesty se nahromadila a všichni tři bychom se již nejraději viděli doma. Musíme však počkat ještě do rána a poté vydržet dalších zhruba pětadvacet hodin ve vlaku do Prahy.

Pohodlnost jsme nakonec přemohli, ovšem hustý déšť zastavil naší prohlídku města hned na Piata Universitatii. Jakmile jsme vylezli z podzemí metra na stanici Universitatii, začalo pršet.

Chvíli jsme ještě vyčkali pod markýzami jedné kavárny u sklenice piva Tuborg. Obloha se však rozhodně nehodlala umoudřit. Jediné co jsme tedy z jakéhosi centra Bukurešti viděli, byly budovy University a Národního divadla ležící v okolí náměstí.

Stačili jsme ještě zaběhnout do strada Ion Ghica. Jednalo se ovšem spíše o hledání úkrytu před kapkami deště, nežli o něco konkrétního. Náhodou jsme tak objevili ambasádu nebo zastupitelství České republiky. Kdyby nastal v několika málo hodinách zbývajících do odjezdu vlaku nějaký problém, víme, kam se obrátit o pomoc.

Díky dešti jsme nestihli již prohlédnout nic jiného a nemohu proto ani adekvátně zhodnotit, jakým je Bukurešť vlastně městem. Centrum ovšem výrazně zlepšilo mé mínění. I budova našich diplomatů je velice krásná.

Okolí Piata Universitatii v Bukurešti (Mart Eslem)

Okolí Piata Universitatii v Bukurešti (Mart Eslem)

Trochu mne mrzí, že jsme nemohli zhlédnout budovu rumunského Parlamentu. Jedná se, po budově Pentagonu v americkém Washingtonu, o druhou největší budovu světa, co do zastavěné plochy.

Celá jedna šestina Bukurešti včetně klášterů, kostelů a synagog muselo ustoupit pětaosmdesát metrů vysoké chloubě diktátora Ceauscesca. Buldozery připravily o střechu nad hlavou i desetitisíce lidí. Vše muselo ustoupit ve znamení “pokroku”.

Jen samotná budova zadala pět let práce pro dvacet tisíc dělníků a několik set architektů. Krutý diktátor chtěl mít svůj palác co nejdříve a práce musely probíhat čtyřiadvacet hodin denně.

Celá Ceauscescova éra byla poznamenána strachem a utrpením všech lidí. Desetitisíce členů tajné policie Securitate využívaly další síť asi jednoho milionu donašečů. Odposlechy všech telefonů, cenzura veškeré pošty, o médiích ani nemluvě. Dokonce i soukromé hovory byly mnohdy zaznamenávány.

Mládež nesměla nosit dlouhé vlasy či poslouchat zahraniční hudbu bez problému s všude přítomnou policií. Každý, kdo se chtěl zdržet mimo své trvalé bydliště déle než jeden den, musel žádat policii o povolení. V porovnání s místní byla totalita v České republice, zdálo by se, téměř procházkou růžovým sadem.

Však také všemocný diktátor za všechno spáchané zlo a bezpráví zaplatil životem. Společně se svou manželkou Elenou byl po krátkém vojenském procesu popraven zastřelením.

Tiran byl paradoxně v Západní Evropě oslavován za úspěšnou zahraniční politiku. Odsoudil obsazení Československa vojáky Varšavské smlouvy v roce 1968 a svou armádu tam nevyslal. Distancoval se od politiky hlásané Moskvou.

Důvod byl však spíše smutný než obdivuhodný. Vzhlédl se totiž ve Stalinových metodách a pozdější sovětští pohlaváři mu připadali jako přílišní slaboši. Udělal si tedy vše po svém a působil utrpení milionů lidí.

Naše ubytování snů v Bukurešti (Mart Eslem)

Naše ubytování snů v Bukurešti (Mart Eslem)

Posledním noclehem v Rumunsku naše cesta již pomalu končí. Přesun vlakem do Prahy si jistě každý dokáže představit sám i bez mého komentáře. Téměř dva týdny na “Divokém Východě” mne určitě obohatily. Jednak o zážitky a jednak o nové zkušenosti.

Sám sebe jsem překvapil jak ještě vládnu ruštinou. Nebylo nic s čím bych si neporadil, však také osm let jejího studia se muselo někde projevit. Ale i tak jsem to nečekal.

Doufám, že Milan s Pavlem také nebudou zklamáni z podniknutí náročné cesty a neodradí je minulé zážitky v budoucnu od dalších podobných výprav za poznáním. Za poznáním, které jim lépe pomůže pochopit okolní svět a lidi v něm žijící.

Potkávat a pochopit lidi v jiných částech světa je i mým posláním. Pomocí tužky a bloku se snažím bojovat proti předsudkům, které jsou často příčinou nesmyslné nevraživosti a nedůvěřivosti.

Vždyť svět je tak krásný. To pouze lidé z něj dokáží udělat peklo. Svým chováním a nebo svými nesmyslnými zásahy do přírody.

A poznat jedinečnost jednotlivých částí světa stojí za trochu potu a námahy. Stojí to za mnohem víc. Je to nepostradatelná součást mého života. Bez možnosti cestování by můj život nebyl zcela naplněn. Kromě rodiny pro mne nic tolik neznamená. O peníze i o majetek může člověk přijít, ale zážitky, kterých je má duše plná, mi nikdy nikdo již nevezme…