Kapitola 13 – Čekání na nádraží

By 9.9.2004 Únor 7th, 2016 Deník 004

Středa bude ve znamení flákání a čekání na vlak. Klíče od pronajatého bytu musíme vrátit do dvanácti hodin, ovšem vlak odjíždí do Bukurešti až po páté odpoledne. Ještěže je na nádraží úschovna zavazadel. A to rozhodně ne na nádraží ledajakém!

Myslím, že hezčí nádraží než na Aleea Garií v Kišiněvě jsem ještě neviděl. Budovu jsme navíc spatřili prvně již včera večer, kdy jsme se neúspěšně pokoušeli o zakoupení jízdenek. Nově zrekonstruovaná budova, na které se nešetřilo mramorem, byla navečer nádherně nasvícena.

Potmě proto působila ještě úžasnějším dojmem než ve dne. Člověk měl pomalu pocit, že jde na audienci do Versailles namísto do obyčejné nádražní budovy. Krásná budova je totiž i značně široká, čímž mi připomínala francouzské zámky, tak jak je známe z filmů a televize. Zatím jsem je bohužel neměl možnost na vlastní oči obdivovat.

Nádraží v Kišiněvě (Mart Eslem)

Nádraží v Kišiněvě (Mart Eslem)

Úchvatný dojem nám však vzápětí zkazit místní policista. Okamžitě, jak viděl naše zevnějšky a obzvláště ten můj, s dva týdny neoholenou tváří, poprosil nás o následování do policejní služebny.

Opět se vyptával, stejně jako jeho “kolega” na Ukrajině, odkud jsme, co v Moldavsku děláme a bla bla bla. Naštěstí jsme měli víza a registrace v naprostém pořádku. Museli jsme sedět vedle sebe na lavici, jak u výslechu a při každém pokusu o povstání jsme byli ostře okřiknuti : “Sadítěs!” Pomalu jsem se již smiřoval s další vyděračkou scénou. Tentokrát bych však naší kůži tak lehko neprodal. Byl jsem připraven, ostře se bránit.

Policista však vrátil pasy a propustil nás. Vše jsme měli v pořádku. Konal pouze svou povinnost. Své krásné nádraží si chtějí ochránit, a proto ihned kontrolují každé podezřelé individuum. A já ve svých špinavých hadrech rozhodně podezření vzbuzuju. Přinejmenším nedůvěru v čisté úmysly.

Po absolvování kontroly dokumentů již nejsem tak silně přesvědčen o své pravdě se zkorumpovaným celníkem z Ukrajiny. Pochopil jsem, že chyba byla možná opravdu na naší straně. Zaregistrovali jsme se pouze v Užhorodě, a to ještě na jednu noc. Od té doby nic.

Možná proto nám hrozila pokuta. Registrace je vlastně i v našem zájmu. Papírky totiž důsledně na hranicích vybírají a mají tak dokonalý přehled o pohybu každého cizince na jejich území. Dozvědí se tak, zda někdo během svého pobytu nezmizel. Mohou potom ihned zahájit pátrání po nezvěstném turistovi či po zločinci. Systém snad opravdu bude mít něco do sebe.

Zatímco jsme byli u výslechu, zavřeli nám mezinárodní pokladnu. Lístek tedy koupíme až dnes před odjezdem. Vlak z Kišiněva odjíždí každý den v sedmnáct hodin a deset minut. Za třináct hodin, tedy ve čtvrtek okolo šesté ranní dorazíme do rumunské Bukurešti. Cena jedné jízdenky, včetně lůžkového příplatku činí něco málo přes 280 lei.

Rozloučili jsme se na recepci ubytovací agentury Adresa. Obrovskou výhodou tohoto ubytování bylo kromě prostoru a možnosti vaření i obstojně anglicky mluvící personál. Jako vhodnou variantu ubytování při pobytu v Kišiněvě mohu všem vřele doporučit.

Od Adresy je nádraží již pouhých pár set metrů doprava po bulváru Jurie Gagarina. Po chvíli uvidíte po levé ruce jakýsi parčík a na jeho konci vyčnívá nádražní budova.

Nezbývá, než se s Kišiněvem a Moldavskem také rozloučit.

O území dnešní Moldavské republiky se v minulosti neustále přetahovalo Rumunsko s Ruskem a později se Sovětským svazem. Téměř pětimilionová země teprve v září 1989 uzákonila moldavštinu jako úřední jazyk společně s návratem k latince. Předtím byl národ podroben silné rusifikaci.

Další zajímavostí je, že teprve v roce 1994 byla do té doby pět let používaná rumunská hymna nahrazena moldavskou písní Limba noastra (Náš jazyk). Další podivnou událostí devadesátých let bylo referendum o rok dříve, ve kterém bylo odmítnuto sjednocení s Rumunskem. Přitom moldavština se liší od rumunštiny asi jako britská a americká angličtina.

V roce 1994 byla zřízena i autonomní republika Gagauzská. Původně se vytvořila ještě před námi navštívenou Trandněsterskou republikou. Boje a spory mezi separatisty a moldavskou vládou byly vyřešeny udělením široké autonomie. Jako by snad každý občan této malé republiky chtěl mít svůj vlastní státeček.

Gagauzové jsou nepočetnou etnickou skupinou asi sto dvaceti tisíc osob, hlásících se mezi turkotatarské národy. Mají vlastní jazyk i literaturu.

Během asi dvouhodinového čekání na lavičce u perónu číslo 1 jsem si užil své. Snad každý můj pohyb, jako by byl důvodem k lustraci. Předkládal jsem své dokumenty pořád dokola, ať jsem šel na toaletu nebo do úschovny zavazadel. Pomalu jsem se bál dojít si koupit něco k pití, aby snad důslední úředníci, jak vystřižení z představ o policejním státu, po milion šesté a nebo po milion sedmé přeci jen neodhalili nějaký nedostatek mých dokumentů.

Poslední chvíle na moldavské půdě mi tedy opravdu osladili. Byl jsem již tak znechucen, že jsem přestal rozumět rusky a ve své mateřštině jsem je začal posílat do prdele. Přistavení našeho spoje k nástupišti pro nás tedy bylo doslova vysvobozením.

Došli jsme si naposledy na nádražní latríny a nastoupili do vlaku. Jestli nádraží má pihu na kráse, tak jsou to toalety. Ne náhodou jsem je nazval latrínami. Snad ještě trefnější by bylo označení chlívky. Navíc měli ještě tu neskonalou drzost vybírat za vstup peníze. Měli by platit spíše nám za odvahu vstoupit!

Náš vagón s lehátkovým kupé rozhodně nezářil novotou. Dřevěné rámy oken ani nešly otvírat, protože na podobnou vymoženost jednoduše při výrobě nikdo ani nepomyslel. Závěsy na oknech, pamatující zajisté ještě mou první návštěvu Rumunska v sedmdesátých letech minulého století. A to jistě i tehdy byly již staré.

Na stropě pouze slaboučké osvětlení. Interiér vlaku vypadal přesně tak, jak si představuji vybavení vagónů v dobách Rakousko-Uherské monarchie. Nebo mu křivdím? Tehdy místo polstrovaných byly možná pouze dřevěné lavice.

Hned po opuštění Kišiněvského nádraží se k nám nachomítla starší rusky hovořící žena. Poprosila, zda bychom jí nepomohli s pašováním cigaret a dalšího zboží přes hranice.

Cigarety jsme sice odmítli, ovšem igelitovou tašku s ložním prádlem v našem kupé schovala. Doufám, jsme si tím nezadělali na další problémy. Z cigaret jsem měl opravdu strach, vždyť jak poznám, zda místo tabáku nejsou plné drog. Asi bych se v moldavské či rumunské vězeňské cele nestačil divit. Je lepší být opatrný, a to přestože babička rozhodně nevypadala jako pašeračka opiátu.

V sedm hodin jsme dorazili na hranice. Nejsem si vlastně jistý, jestli se skutečně o hranice jednalo. Nicméně došlo zde k velkému zdržení. Příčinou asi dvouhodinové zastávky byla výměna podvozků našich vagónů. Nedošlo k žádné technické závadě, pouze jsme se dostali do drážního depa, kde se širokorozchodné podvozky používané na území Ruska a některých nebo možná i všech států bývalého Sovětského svazu mění za jiné. Ve zbytku Evropy jsou totiž užší koleje.

Náš vlak si najel k hydraulickým rampám a byl vyzdvižen do výšky, jako když se u auta mění prasklá pneumatika. Podvozek z Moldavska byl odmontován a na jeho místo k vlaku připevnili jiný, úzkorozchodný.

Poprvé jsem tak byl svědkem úkonu, o kterém jsem se učil před mnoha lety na základní škole. Mechanici zdaleka nepracovali tak akčně jako třeba jejich kolegové v paddocku Formule 1. Ovšem i tak to byla zajímavá podívaná. Uboze odění dělníci dnes a denně přemísťují tuny rezavého železa. Podvozky byly na vedlejších kolejích naskládány v několika vrstvách nad sebou a působili jak úhledně uložené zboží na paletách určených k expedici z velkoskladu.

Podvozek se jednoduše odšroubuje pomocí vlečných lan a navijáku se přistaví pod vagón podvozek s koly blíže nebo dále od sebe. Záleží, kterým směrem vlak putuje. Ovšem, proč se tak děje a proč nejsou míry rozteče unifikovány, to opravdu netuším…