Kapitola 2 – Utrpení ve čtyřech tisících

By 26.11.2014Deník 025
Výhled na Meridu z okna Posada Casa del Sol (Mart Eslem)

Přesun z Prahy přes Paříž do Venezuely proběhl velmi hladce, přesto však trval téměř dvaadvacet hodin. V sedm ráno jsme opustili letiště Václava Havla v Praze a už v jedenáct nasedali na další letadlo v Paříži. Let z letiště Charlese de Gaula do Caracasu trval deset hodin. Seděl jsem s Honzou v poslední, dvaačtyřicáté řadě a měli jsme štěstí na prázdnou trojsedačku hned vedle nás. Cestovalo se tedy velice pohodlně. Pohovět si vleže mi znemožnil mladý asiat, který také zabral jednu z volných sedaček.

V devět hodin večer středoevropského času jsme přistáli na mezinárodním letišti Simona Bolivara v hlavním městě Venezuely Caracasu. Jak jsem později zjistil, letiště není přímo v Caracasu, ale v místě zvaném Maiquetia, vzdáleném asi 26 km od centra Caracasu. A stále to nebyl poslední letecký přesun. Tři a půl hodiny jsme čekali na spoj do El Vigia. Na palubě letadla Embraer s námi už byl i místní průvodce Lebski, zvaný Leo, který na nás v Caracasu čekal. Cílovou destinací série našich vzdušných přesunů bylo město Merida ve stejnojmenné provincii na západě Venezuely.

Čtvrtmilionové město leží uprostřed pohoří Sierra Nevada de Mérida, v těsné blízkosti nejvyšší hory Venezuely, zvané Pico Bolivar (4981 metrů nad mořem). Kousek za městem se nalézá nejdelší lanovka světa, údajně měřící okolo 12-ti kilometrů. Bohužel již spoustou let není v provozu, protože stále probíhá náročná rekonstrukce, teprve první od 50. let 20. století. A proto v podstatě kompletní. Poslední pátá stanice leží u vrcholu Pico Espejo ve výšce okolo 4700 metrů nad mořem. Je to i ideální výchozí bod pro nadšence toužící po zdolání nejvyšší hory Venezuely, která je prakticky hned vedle.

Před půlnocí z úterka na středu jsem se ubytovali v krásné Posadě Casa Sol na Avenida 4 Simon Bolivar. V Casa Sol jsme strávili pouze jeden nocleh a hned po snídani pokračovali na severovýchod, do Národního Parku Sierra Nevada.

Výhled na Meridu z okna Posada Casa del Sol (Mart Eslem)

Výhled na Meridu z okna Posada Casa del Sol (Mart Eslem)

První zastávka byla ani ne po půl hodině v oblasti u města Tabay. Navštívili jsme dvě farmy. Finca Santiago, kde rostla tzv. stromová rajčata a další plody zvané lulo. A chvíli potom Finca Mira al Humboldt. Hlavní atrakcí druhé zmíněné farmy je výhled na vrchol Pico Humboldt, který vykukuje mezi stráněmi Sierra Nevady, tyčícími se na východě. Měli jsme štěstí, že zasněžený vrchol, končící v nadmořské výšce 4942 metrů, nebyl zakrytý mraky.

Pohled na vykukující vrcholek Pico Humbolt v Sierra Nevada ve Venezuele (Mart Eslem)

Pohled na vykukující vrcholek Pico Humbolt v Sierra Nevada ve Venezuele (Mart Eslem)

Více než výhled na Pico Humboldt mě zajímala plantáž mochyní, kterým místní říkali uchuva. Opět jsem měl možnost vidět keře ovoce, kterým se zdobí sladké dezerty a utrhnout si tyto sladké plody čerstvé z keře.

Uchuva alias mochyně (Mart Eslem)

Uchuva alias mochyně (Mart Eslem)

Po příjemně stráveném dopoledni jsme se přesunuli dále na severovýchod. Na oběd jsme se zastavili v Apartaderos, ve stejnojmenném hotelu s restaurací. V hotelové recepci mě zaujala vlajka italského fotbalového týmu Udinese Calcio. Zeptal jsem se recepční, jak se tam vzala a ta mě odkázala na šéfa a majitele v jedné osobě. Devětaosmdesátiletý Plácido Giacomuzzi pocházel ze stejného kraje, ve kterém jsem i já v 80. letech 20. století vyrůstal. Provincie Friuli Venezia Giulia (Furlánsko Julské Benátsko).

Signor Plácido už 65 let žije ve Venezuele, kam odešel z Itálie v roce 1949. Třicet let vlastnil diskotéku v Caracasu a nyní, už více jak třicet let, provozuje hotel v Apartaderos. Neuvěřitelně vitální pán se chlubil známostmi se všemi venezuelskými prezidenty, které zažil. V žertu si stěžoval, že nikdy žádný prezident za sebe v jeho podniku nezaplatil. Petr i Honza mě s letitým Friuláncem vyfotili, pro jistotu jsem chtěl vícekrát.  Bude to milá vzpomínka na životního optimistu, který v plné síle plánuje žít další čtvrtstoletí, tedy do 115 let. Nezbývá tedy než mu popřát hodně zdraví.

Seňor Plácido Giacomuzzi ve svých 89ti požehnaných letech (Petr Slavík)

Seňor Plácido Giacomuzzi ve svých 89ti požehnaných letech (Petr Slavík)

Restaurace starého pána ležela v nadmořské výšce 3200 metrů nad mořem a mělo být ještě hůř. Po 11-ti letech jsem se opět podíval do nadmořské výšky nad čtyři tisíce metrů. Místo zvané El Colado del Nido del Condor leželo ještě o zhruba 200 metrů výš. Stráně okolo průsmyku byly poseté rostlinou připomínající jakýsi kaktus. Španělský název Frailejón jsme nikdo nedokázali přeložit. Teprve doma jsem zjistil, že se jedná zřejmě o klejovku.

Frailejón alias klejovka v El Colado del Nido del Condor ve Venezuele (Mart Eslem)

Frailejón alias klejovka v El Colado del Nido del Condor ve Venezuele (Mart Eslem)

Ani nádherná zákoutí s překrásným výhledem nezabránila problémům s absencí kyslíku. I pomalé popocházení mi činilo problémy. Srdce jsem cítil bušit až v krku i po pár svižnějších krocích. Chvílemi se mi tak točila hlava, že jsem se musel v předklonu opřít o kolena, abych se sebou snad nepraštil o zem.

Docela jsem proto uvítal, když jsem si mohl opět sednout do auta a začali jsme sjíždět zpět z kopce dolů. Hlava mi třeštila, a proto jsme si ani příliš neužil další zastávku u laguny Mucubají.

Chráněná oblast laguny Mucubají leží v nadmořské výšce 3500 metrů a vznikla, stejně jako i okolní krajina, následkem tání ledovců před zhruba 12-ti tisíci lety. Z nádherného zákoutí jsme bohužel příliš neviděli. Mlha či nízká oblačnost místy nedovolovala ani přehlédnutí na druhý břeh laguny, natož abychom se mohli pokochat výhledem na andské vrcholky v dáli za lagunou. Počasí jednoduše drželo basu se stavem mého oteklého a horskou nevolností trpícího mozku. A nadmořská výška 3500 metrů nad mořem je právě onou hranicí, kde začíná utrpení zvané horská nemoc. Bohužel patřím k oné citlivé skupině lidí, která při absenci kyslíku trpí jako zvíře. Jako bývalý epileptik jsem měl pocit, že všechny mé vjemy a rozum jsou zahaleny mlžným oparem, a proto počasí panující u laguny bylo vlastně pouhou projekcí mé vlastní mysli.

Laguna Mucubají ve Venezuele (Mart Eslem)

Laguna Mucubají ve Venezuele (Mart Eslem)

Byl jsem velice šťastný, když jsme od laguny odjeli a téměř tři hodiny klesali až do městečka Calderas. Rychle jsme spořádali chutnou večeři v Cielito Lindo a pádili na kutě. V nadmořské výšce pod jedním tisícem metrů mě sice přestala třeštit hlava, ale ve čtvrtek nás čekal budíček ve čtyři hodiny ráno a pochod k hnízdišti vzácného ptáka zvaného Andean Cock of the rock.

Leave a Reply